GU Y DE M AU PA S S A N T J E DE N Ž I VO T
ODEON
I
Jeanne si dobalila zavazadla, přistoupila k oknu, ale liják neustával. Celou noc cedilo jako z konve, déšť bubnoval do okenních skel a do střech. Nízká obloha nacucaná vodou jako by se protrhla a dštila své zásoby na zem, přeměňovala zeminu na blátivou kaši a rozpouštěla ji jako cukr. Poryvy větru roznášely dusné vedro. Hučení rozvodněných stružek se neslo vylidněnými ulicemi a domy jako houby nasávaly vlhkost, která jim pronikala do zdí a rosila je od sklepa po půdu, až na nich stála voda. Jeanne včera opustila klášter, konečně byla jednou provždy volná a připravená na všechny blaženosti života, o nichž tak dlouho snila. Teď se bála, že se otci nebude chtít odjet, pokud se počasí nevylepší, a od rána už posté napjatě zkoumala nebe. Všimla si, že zapomněla vložit do cestovní kabely kalendář. Sundala ze stěny čtvrtku tvrdého papíru rozdělenou po měsících, uprostřed níž byl zdobným písmem zlatě nakreslen letopočet 1819. Potom tužkou přeškrtala první čtyři sloupce, vyškrtla jméno každého svatého až do druhého května, tedy do dne, kdy ji pustili z kláštera. Za dveřmi se ozval hlas: „Jeannette!“ Jeanne odpověděla. „Pojď dál, papá.“ A vešel její otec. Baron Simon-Jacques Le Perthuis des Vauds byl zarytý šlechtic minulého století a hodný člověk. Jako nadšený 5
stoupenec Jeana Jacquesa Rousseaua něžně miloval přírodu, pole, lesy, zvířata. Jako aristokrat rodem instinktivně nenáviděl rok třiadevadesát; měl však povahu filozofa a vychovali ho jako liberála, a tak nesnášel tyranii. Jeho nevraživost však byla bezzubá a omezovala se pouze na slova. Baronovou velkou předností a současně slabinou byla dobrota, co neměla dost paží a rukou, aby mohla objímat, dávat a hladit, dobrota tvůrčí, všeobjímající a bez hranic, jako by mu ochrnul nějaký nerv vůle a on naprosto postrádal energii; jeho dobrota byla skoro neřest. Jako velký teoretik si promyslel plán výchovy pro svoji dceru; chtěl, aby byla šťastná, vlídná, přímá a láskyplná. Až do dvanácti let zůstala Jeanne doma a potom musela navzdory matčiným slzám na otcovo přání odejít do kláštera Sacré-Coeur. Tam žila v přísném ústraní a neměla ponětí o tom, co je život. Baron si přál, aby mu dceru vrátili v sedmnácti letech cudnou a neznalou, aby ji on sám mohl ponořit do jakési koupele rozumové poezie; usmyslel si, že otevře její duši na venkově uprostřed plodivé síly přírody, vyvede ji z nevědomosti prostřednictvím čisté lásky, přirozeného sbližování mezi zvířaty a jasných a nezkažených zákonitostí života. Teď tedy Jeanne vyšla z kláštera veselá, rozzářená, plná mladické síly a touhy po štěstí, bažila po všech radostech a byla připravená na kouzelné náhody, o nichž tolikrát snila za dnů, kdy neměla co dělat, a za příliš dlouhých osamělých nocí plných tajných nadějí. Podobala se portrétu od Veronesa s vlasy zářivě světlými, které jako by přenášely barvu i na její pleť 6
aristokratky, jen lehce zbarvenou dorůžova, zastíněnou jemňoučkým, bledým chmýřím připomínajícím samet, jež bylo vidět pouze na slunci. Oči měla temně a výrazně modré, jako mívají holandské fajánsové figurky. Na levém chřípí měla malé mateřské znaménko, další bylo napravo na bradě; rašilo jí z něj několik chloupků skoro stejně světlých, jako byla její pleť, takže byly sotva znatelné. Měla vysokou postavu, bujné poprsí a ohebný štíhlý pas. Její čistý hlas zněl občas trochu ostře; ale smála se upřímně, a rozsévala tak kolem sebe radost. Měla ve zvyku často si oběma rukama sahat na skráně, jako by si chtěla uhladit vlasy. Utíkala k otci, políbila ho a pevně objala: „Tak co, vyjedeme?“ zeptala se. Usmál se, potřásl už bílými vlasy, které nosil poměrně dlouhé, a ukázal rukou k oknu: „Jak chceš cestovat v takovém počasí?“ Prosila ho, byla mazlivá, něžná: „Papá, prosím, pojeďme, moc tě prosím. Odpoledne bude hezky.“ „Tvoje matka určitě nebude souhlasit.“ „Ale ano, věř mi, já ji přesvědčím.“ „Jestli dokážeš přimět k odjezdu matku, já pojedu rád.“ Jeanne se rozběhla k barončině pokoji. Nemohla se dočkat odjezdu. Od chvíle, kdy vstoupila do kláštera Sacré-Coeur, neopustila Rouen, otec jí nedopřál žádné rozptýlení, dokud nedosáhne věku, který stanovil. Jen dvakrát ji vzali na čtrnáct dní do Paříže, ale to bylo pořád město, a ona snila pouze o venkově. Teď stráví léto na panství Topolka, jejich starém rodinném zámku stojícím na útesu blízko Yportu; od volného 7
života na břehu moře si slibovala nekonečnou radost. Navíc bylo dohodnuto, že dostane toto panské sídlo darem a bude tam bydlet nastálo, až se provdá. A déšť, který od včerejšího večera nelítostně padal z oblohy, znamenal pro Jeanne první velké trápení v životě. Po třech minutách však vyběhla z matčiny ložnice a křičela na celý dům: „Papá! Papá! Mamička souhlasí; dej zapřahat.“ Pořád lilo, dokonce se zdálo, že déšť ještě zesílil, když předjel kočár. Jeanne už stála připravená u dvířek, když baronka teprve sestupovala ze schodů, z jedné strany podpíraná manželem, z druhé velkou a statnou služebnou, urostlou jako mladík. Byla to Normanďanka z kraje Caux, vypadala nejmíň na dvacet, ale bylo jí sotva osmnáct let. V rodině s ní zacházeli téměř jako s další dcerou, protože Jeanne a ona měly stejnou kojnou. Jmenovala se Rosalie. Její hlavní povinností bylo vodit paní baronku, která v několika posledních letech nesmírně zesílila následkem zbytnění srdce, na něž si neustále stěžovala. Baronka se velice zadýchala, než dorazila do průjezdu starého paláce, zadívala se na nádvoří, po němž se valila voda, a zamumlala: „Ne, tohle není rozumný nápad.“ Manžel jí stále s úsměvem odpověděl: „Sama jste to chtěla, madam Adélaïde.“ Protože měla pompézní křestní jméno Adélaïde, vždycky ji s jistým nádechem žertovné úcty oslovoval „madam Adélaïde“. Baronka pokračovala v chůzi a namáhavě nastoupila do kočáru, jehož pérování pod ženinou vahou zasténalo. 8
Manžel se posadil vedle ní, Jeanne a Rosalie zaujaly místa na lavici zády ke směru jízdy. Kuchařka Ludivine přinesla záplavu plášťů, které si všichni čtyři rozložili na kolena, a pod nohy jim schovala dva koše; potom se vyšplhala na kozlík vedle starého Simona a celá se zabalila do obrovské přikrývky, z níž jí koukal jenom nos. Domovník a jeho žena se přišli s panstvem rozloučit a zavřít dvířka; vyslechli ještě poslední doporučení ohledně zavazadel, která byla uložena za nimi ve dvoukolém vozíku; a kočár se rozjel. Starý Simon vedl koně v dešti, klopil hlavu a tak se hrbil, až skoro zmizel v kočovském anglickém plášti s trojitým kaskádovitým límcem. Sténající vichr bušil v prudkých nárazech do okének kočáru a déšť zaplavoval vozovku. Dva koně, zapřažení do berlínky, rychlým klusem sbíhali přímo na nábřeží, pokračovali podél velkých plavidel, jejichž stěžně, ráhna a lanoví se jako stromy bez listí smutně tyčily k obloze, z níž se řinuly proudy vody, a klusali dál po bulváru du Mont-Riboudet. Brzy byli venku z města; skrze vodní mlhu se občas prodral obrázek smuteční vrby s povislými větvemi připomínajícími mrtvolu. Mlčeli, jako by i jejich myšlení nasáklo vodou stejně jako půda. Mamička se svezla dozadu, opřela si hlavu a zavřela oči. Baron zádumčivě sledoval jednotvárnou zamokřenou krajinu. Rosalie s balíkem na kolenou snila živočišným způsobem, jak to dokážou prostí venkované. Jeanne však pod tím vlahým deštěm ožívala, cítila se jako rostlina dlouho zavřená uvnitř místnosti, kterou teď zase přenesli na vzduch; a závratná radost ze života chránila 9
její srdce před smutkem, jako listoví chrání stromy. Nemluvila sice, ale chtělo se jí zpívat, vystrčit ruku ven, nabrat do dlaně dešťovou vodu a vypít ji; rychlý klus koní a pohled na krajinu zpustošenou deštěm z bezpečí kočáru uprostřed té záplavy ji naplňoval štěstím. A pod zuřivým lijavcem stoupala z lesknoucích se koňských zadků pára jako z vařící se vody. Baronka pomalu usínala. Její obličej, lemovaný šesti pravidelnými tlustými loknami kadeří visícími k ramenům, pomaloučku ochaboval; měkce jej podpíraly tři mohutné podbradky, z nichž poslední splýval s bujným vlnobitím poprsí. Hlava se jí zvedla při každém nádechu a potom zase klesla; tváře se jí nadouvaly a z pootevřených rtů vycházelo zvučné chrápání. Manžel se k ní naklonil a jemně jí položil do rukou zkřížených na vzdutém břiše malou koženou peněženku. Ten dotyk baronku probudil; zadívala se na předmět zamlženýma očima, ještě otupělýma přerušeným spánkem. Peněženka jí spadla z klína a otevřela se. Na podlahu kočáru se vysypaly zlaté mince a bankovky. Mamička se úplně probrala a dcera se upřímně a hlasitě rozesmála. Baron sesbíral peníze a položil je manželce na kolena: „Tohle je všechno, má drahá, co zůstalo z mého statku v Életotu. Prodal jsem ho, abych mohl opravit Topolku, kde teď budeme hodně často pobývat.“ Napočítala šest tisíc čtyři sta franků a nevzrušeně je strčila do kapsy. Byl to výnos z prodeje devátého statku z jednatřiceti, které jim zanechali rodiče. Přesto ještě vlastnili kolem dvaceti tisíc liber v pozemcích, jež by jim při dobrém hospodaření snadno zaručily roční rentu třicet tisíc 10
franků. Protože žili skromně, ten příjem by jim stačil, kdyby ovšem nezela v jejich domácnosti bezedná a stále otevřená díra. Totiž jejich dobrota. Ta jim vysušovala pramen peněz z rukou, jako slunce vysušuje bažiny. Peníze protékaly, utíkaly, ztrácely se. Jak? Nikdo netušil. Každou chvíli říkal jeden z manželů: „Nevím, jak se to stalo, dneska zmizelo sto franků, a přitom se nekoupilo nic velkého.“ Snadnost, s jakou rozdávali, jim však vnášela do života radost; v tomto bodě se nádherně a dojemně doplňovali. Jeanne se zeptala: „A je teď můj zámek krásný?“ Baron vesele odvětil: „Uvidíš, dcerunko.“ Prudký liják postupně slábl; potom už jenom mžilo, jako by z oblohy padal jemný dešťový prach. Klenba mračen se zvedala a byla stále bělejší; a náhle se skulinkou mezi mraky, kterou nebylo vidět, prodral dlouhý sluneční paprsek a šikmo dopadl na krajinu. Pak se v ní objevila nebeská modř; mraky se stále víc trhaly jako chatrné plátno a nad světem se rozklenulo čistě azurové nebe. Vítr svěže a teple zavanul, jako by si země šťastně oddechla; a když jeli kolem zahrad nebo lesů, zaslechli místy hlasitý zpěv probuzeného ptáčka, jenž si sušil peříčka. Nastával večer. Všichni kromě Jeanne teď v kočáru spali. Dvakrát zastavili v hostincích, aby si koně oddychli a dostali trochu ovsa a vody. Slunce zapadlo a v dálce se ozývaly zvony. Ve vesničce, jíž projížděli, rozsvítili lucerny; i obloha posypaná hvězdami se rozjasnila. Občas se objevovala stavení a osvětlená okna pronikala tmou jako ohnivé body; a náhle 11
za jedním návrším skrze větve jedlí vyvstal obrovský rudý měsíc, jako by byl ještě ztuhlý spánkem a teď se probral. Bylo takové teplo, že okénka kočáru zůstala stažená. Jeanne vyčerpalo snění a odpočívala, ukojená šťastnými představami. Když dlouho spočívala v jedné pozici a začínaly jí dřevěnět údy, otevřela oči a dívala se ven. Noc byla jasná, a tak viděla stromy u nějakého statku nebo tu a tam na louce spící krávy, které zvedly hlavu, když kočár projížděl kolem. Potom si vyhledala novou pozici a pokusila se navázat na započatý sen. Neustálý hrkot kočáru ji však ohlušoval, unavoval jí myšlenky, a tak zase zavřela oči s pocitem, že má duši rozlámanou stejně jako tělo. Konečně zastavili. Muži a ženy stáli před dvířky kočáru se svítilnami v rukách. Byli na místě. Jeanne se okamžitě probrala a hbitě vyskočila ven. Nájemce statku posvítil otci a Rosalii, a ti skoro vynesli z kočáru naprosto vyčerpanou baronku. Ztrápeně sténala a neustále opakovala slábnoucím hláskem: „Ach, můj Bože! Mé ubohé děti!“ Nechtěla nic pít ani jíst, šla si lehnout a hned usnula. Jeanne a baron spolu povečeřeli. Koukali se na sebe a usmívali se, brali se přes stůl za ruce; v záchvatu dětinské radosti se oba vydali na prohlídku opraveného zámku. Bylo to jedno z těch vysokých a rozlehlých normandských panských sídel, něco mezi statkem a zámkem, postavených z bílého kamene, jenž časem zešedl, a tak prostorných, že by tam mohlo bydlet několik generací. Obrovská hala dělila dům na dvě části a přecházela 12
z jedné do druhé, otevírajíc své masivní dveře na obě strany. Dvojité schodiště jako by tuto vstupní halu obkročovalo a nechávalo uprostřed prázdný prostor. Jeho dvě části se stýkaly až v prvním patře a tvořily jakýsi most. V přízemí napravo se vstupovalo do nebývale rozlehlého salonu se stěnami potaženými tapetami s motivem listoví, kde se procházeli různí ptáci. Křesla, divany a židle byly čalouněné látkou s výjevy z La Fontainových Bajek a Jeanne se zachvěla radostí, když tu našla svoji oblíbenou židli z dětství s příběhem O lišce a čápovi. Salon sousedil s knihovnou plnou starých knih a se dvěma dalšími nepoužívanými místnostmi; nalevo byla nově zařízená jídelna, komora na bílé prádlo, spižírna, kuchyně a pokojík s vanou. Chodba podélně protínala celé první poschodí. Z ní vedly dveře do deseti ložnic. Úplně vzadu napravo byly Jeanniny komnaty. Vstoupili tam. Baron tu všechno nechal zrenovovat, použil k tomu jen čalouny a nábytek, které byly bez užitku odložené na zámecké půdě. Velmi staré vlámské tapiserie zabydlovaly toto místo podivnými osobami. Když dívka uviděla své lůžko, radostně vykřikla. V rozích čtyři velcí černí duboví ptáci, svítící se voskem, nesli lůžko, jako by ho hlídali. Pelesti postele zdobily široké girlandy s vyřezanými květinami a ovocem; a čtyři jemně rýhované sloupky, ukončené korintskými hlavicemi, zvedaly hlavní římsu z propletených růží a amorků. Lůžko bylo monumentální, a přesto půvabné, navzdory strohosti časem ztmavlého dřeva. Ložní pokrývka a baldachýn zářily jako dvě oblohy. Byly zhotoveny ze starého temně modrého hedvábí, 13
na němž místo hvězd svítily velké liliové květy vyšité zlatou nití. Když se Jeanne posteli dostatečně naobdivovala, zvedla lampu a prohlížela si goblény; chtěla porozumět ději, který znázorňovaly. Mladý pán a mladá dáma v poněkud výstředním zeleném, červeném a žlutém oděvu rozmlouvali pod modrým stromem, na němž zrálo bílé ovoce. Velký králík stejné barvy chroupal trochu šedivé trávy. Přímo nad hlavami postav bylo v dálce pět kulatých domečků se špičatými střechami; a úplně nahoře, skoro na obloze, svítil červený větrný mlýn. Celou plochu doplňovaly květinové motivy. Na druhých dvou tapiseriích, které se hodně podobaly té první, vycházeli z domů čtyři mužíčci oblečení po vlámském způsobu a zvedali paže k nebi s užaslým a vzrušeným výrazem. A poslední tapiserie představovala tragédii. Vedle králíka, jenž stále spásal trávu, ležel onen mladík a vypadal jako mrtvý. Mladá dáma se na něj dívala a vrážela si do hrudi meč. Ovoce na stromě zčernalo. Jeanne už to vzdala s tím, že příběh asi nepochopí, když tu si v rohu gobelínu všimla mikroskopického zvířátka, které by králík, pokud by žil, mohl slupnout jako stéblo trávy. A přesto to byl lev. Jeanne poznala příběh nešťastné lásky Pyrama a Thisbe; navzdory směšné naivitě obrázků byla šťastná, že bude jeho součástí, že k ní bude stále promlouvat, vzbuzovat v ní naděje a ona bude každou noc ve spánku čerpat něhu milostné antické legendy. Zbytek nábytku představoval nejrůznější styly. Každá generace v rodině po sobě zanechá nábytek, který nakonec 14
vytváří ze starobylých sídel cosi jako muzeum, kde najdete všechno. Honosná komoda z doby Ludvíka XIV., pobitá zářivě lesklou mědí, sousedila se dvěma křesly ve stylu Ludvíka XV., potaženými původním květovaným hedvábím. Sekretář z růžového dřeva stál naproti krbu, na němž trůnily pod skleněným poklopem empírové hodiny. Měly tvar bronzového úlu, který nesly čtyři mramorové sloupky nad zahradou zlatých květin. Na útlém kyvadle, jež vycházelo z úlu protáhlým otvorem, seděla včelka s křidélky vykládanými smaltem a věčně se pohybovala sem tam. V boku úlu byl zasazený ciferník z malované majoliky. Hodiny začaly odbíjet jedenáctou. Baron políbil dceru a odebral se do své ložnice. Jeanne šla do postele jen nerada. Naposledy přejela pohledem pokoj a zhasla svíčku. Ale postel, dotýkající se stěny pouze čelem, měla po levé straně okno, odkud sem pronikal proud měsíčního světla a roztahoval se po podlaze jako světelná kaluž. Odlesky dopadaly na stěny a bledá záře lehce hladila strnulé milování Pyrama a Thisbe. Druhé okno měla Jeanne proti nohám a teď jím pozorovala vysoký košatý strom koupající se v měkkém světle. Obrátila se na bok, zavřela oči, ale po chvilce je znovu otevřela. Ještě cítila otřásání kočáru, drkotání kol jí pořád znělo v hlavě. Chvilku se nehýbala, doufala, že v téhle pozici konečně usne; ale mysl měla stále čilou a neklid se brzy přenesl na celé tělo. Nepokojně pohybovala nohama, horečka stoupala. Nakonec se zvedla a bosa, s nahými pažemi a jen v dlouhé 15
noční košili, v níž vypadala jako duch, prošla světelnou louží na podlaze, otevřela okno a vyhlédla ven. Noc byla tak jasná, že bylo vidět jako ve dne; dívka se znovu setkávala s milovanou krajinou svého dětství. Proti sobě měla rozlehlý trávník, v nočním světle žlutý jako máslo. V cípech trávníku před zámkem se tyčily dva mohutné stromy: na severu platan, na jihu lípa. Úplně na konci rozsáhlé travnaté plochy uzavíral pozemek panství hájek stromů, který před prudkými větry jako větrolam chránilo pět řad starých, pokřivených, listů zbavených, ohryzaných jilmů, postupně sesekaných do tvaru střechy větrem od moře, jenž nikdy nepřestával fičet. Tento prostor podobný parku lemovaly napravo i nalevo dvě dlouhé aleje obřích topolů, které oddělovaly od zámku dva statky patřící k sídlu; na jednom hospodařili nájemci Couillardovi, druhý měli propachtovaný Martinovi. Topoly také daly jméno zámku, odjakživa se tu říkalo Na Topolce. Za touto hradbou stromů se do daleka rozkládal neobdělaný kus půdy posetý trnitými keři, kudy se ve dne v noci proháněl vítr. Potom se terén náhle svažoval ke sto metrů vysokému, strmému a bílému útesu, jehož úpatí se koupalo ve vlnách. Jeanne se dívala do dálky na nekonečnou, měnivou plochu vln, které jako by pod hvězdami spaly. V tomto zklidnění bez slunečního svitu stoupaly ze země všechny vůně. Kolem oken v přízemí se vinul jasmín a vydechoval pronikavou vůni, jež se mísila s lehčím odérem otevírajících se listů. Mírné závany větru přinášely silné aroma slaného vzduchu a lepkavý puch chaluh. 16
Dívka slastně vdechovala ten vzduch a cítila se šťastná; pokojná venkovská atmosféra ji zklidňovala jako studená koupel. Všichni živočichové, co se probouzejí za soumraku a skrývají svůj temný život v nočním tichu, plnili šero tichým hemžením. Velcí ptáci, kteří nevydávají zvuky, se míhali vzduchem jako skvrny, jako temné stíny; sluch jen letmo zachycoval bzučení neviditelného hmyzu; a tiché nožky přebíhaly po trávě plné rosy nebo po písku opuštěných cest. Jenom několik trudnomyslných ropuch vysílalo k měsíci svá krátká a jednotvárná skřehotání. Jeanne se zdálo, že se jí srdce rozšiřuje a plní se šepotem stejně jako tenhle jasný pozdní večer, že se v něm náhle hemží tisícovky bludných tužeb, podobných nočním živočichům, jejichž chvějivá existence ji obklopovala. S touto živou poezií ji pojilo jakési příbuzenství; a v měkké bělosti noci cítila, jak jí probíhá krásné mrazení a jak v ní pulzují neuchopitelné naděje, cosi jako závan štěstí. A začala snít o lásce. Láska! Už dva roky ji s úzkostí vyhlížela, cítila, že není daleko. Teď může svobodně milovat; stačí jenom ho potkat. Jeho! Jaký bude? Netušila a vlastně ji to ani nezajímalo. Bude to ON, to stačí. Věděla jen, že k němu přilne celou duší a bude ho zbožňovat a on ji na oplátku zahrne něžnou láskou a úctou. Při procházkách za nocí, jako je tahle, na ně bude dopadat světelný hvězdný prach. Půjdou ruku v ruce, přitisknuti k sobě, uslyší, jak jim buší srdce, ucítí teplo vycházející jim z ramen, jejich láska splyne se sladkou prostotou 17
letních nocí, vzájemně se propojí a pouhou silou vášně proniknou do nejtajnějších myšlenek toho druhého. A potrvá to donekonečna, budou spolu žít v nepopsatelné láskyplné spokojenosti. Náhle měla dojem, že už ho cítí, že je tady, u ní; od hlavy k patám jí tělem proběhl neurčitý záchvěv smyslnosti. Přitiskla si paže na hruď v neuvědomělém gestu, jako by chtěla obejmout svůj sen; a na rtech, nabídnutých tomu neznámému, ucítila cosi jako pohlazení, málem omdlela, snad samo jaro jí vtisklo polibek z lásky. Vtom zaslechla v dálce na cestě za zámkem čísi kroky. A jak byla vzrušená očekáváním a unesená vírou v nemožné, v náhody prozřetelnosti, v božské předtuchy, v románové zápletky osudu, pomyslela si: Co když je to on? Napjatě naslouchala rytmickému kroku, byla si jistá, že se neznámý zastaví u mřížové brány zámku a požádá o nocleh. Zvuk kroků po chvíli ztichl a Jeanne přepadl smutek, jako by ji někdo zklamal. Pak jí došlo, jak přehnané byly její reakce, a usmála se vlastní hlouposti. Trochu se upokojila a začala snít rozumněji, snažila se nahlédnout do budoucnosti a představit si svůj příští život. Bude s ním žít tady, v tomhle klidném zámku nad mořem. Určitě bude mít dvě děti, syna pro něj a dceru pro sebe. A už viděla děti, jak se honí v trávě mezi platanem a lípou, zatímco otec a matka je nadšeně sledují a nad jejich hlavami si vyměňují láskyplné pohledy. Dlouho takhle snila. Měsíc mezitím dokončil svoji pouť po obloze a chystal se zmizet v moři. Vzduch byl svěžejší. Na východě obzor bledl. Na statku napravo zakokrhal kohout; ze statku po levé straně mu 18
odpověděli další. Jejich nakřáplé hlasy vycházely zpoza stěn kurníků a zněly jako z velké dálky; a na nesmírné nebeské klenbě, která neznatelně bělela, se ztrácely hvězdy. Kdesi nesměle zapípal pták. Z listoví se ozývalo štěbetání, zpočátku rozpačité, potom stále odvážnější, rozechvívalo listy a šířilo se jako radostná píseň z větve na větev, ze stromu na strom. Jeanne si náhle uvědomila, že je kolem ní světlo; zvedla hlavu, kterou skrývala v dlaních, a zavřela oči před oslňující září rozbřesku. Hora nachových mračen, částečně skrytých za řadou topolů, vrhala krvavé záblesky na probouzející se zemi. A pomalu se objevovala obrovitá zářivá koule, drala se skrze oblaka, prorážela ohnivou barvou stromy, pláně, oceán, celý obzor. Jeanne se cítila bláznivě šťastná. Blouznivá radost, nekonečné pohnutí při vnímání okolní nádhery jí zaplavilo srdce, až začalo vynechávat. To je její slunce! Její svítání! Začátek jejího života! Nový den jejích nadějí! A vztáhla paže k projasněnému vesmíru, jako by toužila slunce obejmout; chtěla mluvit, křičet něco božského, co by se vyrovnalo tomuto rozpuku dne; ale zůstávala jako ochromená v bezmocném nadšení. Zakryla si tvář dlaněmi a ucítila slzy; tiše plakala. Když opět zvedla hlavu, nádherné, působivé divadlo rodícího se dne už zmizelo. Ona sama se zklidnila, byla trochu unavená a jakoby ochladlá. Nezavřela okno a šla se natáhnout do postele; tam ještě několik minut snila a potom usnula tak hluboce, že v osm hodin neslyšela, jak ji otec volá. Probudila se, až když vstoupil do její ložnice. 19
Baron chtěl dceři co nejdříve ukázat, jak vylepšil zámek, její zámek. Čelní fasáda, obrácená na pozemky, byla oddělena od cesty rozlehlým nádvořím osázeným jabloněmi. Cesta, jíž se říkalo polňačka, se táhla mezi ploty venkovanů a o půl míle dál navazovala na hlavní silnici z Havru do Fécampu. Rovná pěšina vedla od dřevěné ohrady až k vnějšímu schodišti zámku. Hospodářské budovy, nízká stavení z mořských oblázků s doškovými střechami, stály po obou stranách dvora podél příkopů obou statků. Střechy zámku svítily novotou; všechno od dřeva bylo zrenovováno, zdi opraveny, pokoje nově vytapetovány, celý interiér byl znovu vymalován. A staré omšelé panské sídlo se teď pyšnilo novými, bíle stříbrnými okenicemi a nedávno opravenými sádrovými ozdobami, které tvořily na zašedlé fasádě bílé skvrny. Z jednoho Jeannina okna v druhém průčelí bylo vidět nad hájkem a za stěnou větrem pokroucených jilmů až k moři. Jeanne a baron se drželi kolem pasu a podívali se všude, nezapomněli na jediný kout; pak se pomalu procházeli po dlouhých pěšinách mezi topoly, které uzavíraly to, čemu se říkalo park. Tráva vypučela pod stromy jako zelený koberec. Hájek na konci byl půvabný, křivolaké pěšinky se proplétaly a oddělovaly je stěny z listí. Dívku polekal zajíc, který náhle odkudsi vyskočil a pádil po svahu mezi hlodáši až k útesu. Po obědě madam Adélaïde prohlásila, že je ještě značně unavená a půjde si odpočinout, a tak baron Jeanne navrhl, že spolu vyrazí až do Yportu. 20
Nejdříve prošli osadou Étouvent, kde se nacházela Topolka. Tři venkované je pozdravili, jako by je znali odjakživa. Vešli do svažujícího se lesa, který se táhl podél točitého údolí až k moři. Brzy se objevilo městečko Yport. Ženy seděly na prahu svých obydlí, zašívaly staré hábky a sledovaly očima barona a Jeanne, kteří šli kolem. Ulice klesala směrem k pobřeží, uprostřed ní tekla stružka a přede dveřmi domků se válely hromady odpadků; vznášel se tu silný slaný pach. Hnědé sítě, na nichž zůstaly sem tam přilepené lesklé šupiny podobné stříbrným penízkům, se sušily mezi dveřmi brlohů, odkud se linuly pachy početných rodin namačkaných v jediné místnosti. U stružky s pomyjemi se promenovalo několik holubů, kteří tam hledali něco k sezobnutí. Jeanne se rozhlížela kolem sebe, všechno jí připadalo zvláštní a nové, jako divadelní dekorace. Náhle za jedním rohem uviděla moře, jeho sytou, hladkou modř, táhnoucí se, kam až oko dohlédlo. Zastavili se před pláží a dívali se. Plachty bílé jako ptačí křídla pluly po širém moři. Napravo i nalevo strměl do výše obrovský útes. Na jedné straně pohled narazil na jakýsi mys, zatímco na druhé straně se linie pobřeží protahovala donekonečna, až z ní zůstala sotva znatelná čára. Puklinou ve skalisku se naskytl výhled na přístav a domy; a drobné mořské vlnky, které na moři vytvářely třásně pěny, se valily s lehkým hukotem na kamenitý břeh. Loďky místních rybářů, vytažené na svah kulatých oblázků, odpočívaly na boku a předváděly slunci své 21
baculaté tváře natřené dehtem. Několik rybářů je připravovalo na večerní příliv. Přistoupil k nim námořník a nabízel ryby. Jeanne od něj koupila kambalu a chtěla ji sama odnést na Topolku. Muž jim navrhl, že je vyveze na moře, když budou chtít, opakoval jim své jméno, aby si ho dobře zapamatovali: „Jsem Lastique, Joséphin Lastique.“ Baron slíbil, že nezapomene. Vydali se na zpáteční cestu k zámku. Protože se těžká ryba dívce pronesla, provlékla jí skrze žábry otcovu hůl a každý se pak chopil jednoho konce; otec a dcera stoupali vesele po úbočí, bavili se jako děti, nastavovali obličej větru a oči jim zářily, zatímco kambala, jež jim pomalu těžkla v rukách, zametala trávu svým tučným ocasem.
22
II
Jeanne nastal kouzelný a svobodný život. Četla, snila a sama se toulala po okolí. Pomalu bloumala po cestách a v duchu spřádala dívčí touhy; nebo poskakovala dolů křivolakými údolíčky, jejichž hřbety zdobila čupřina kvetoucích hlodášů, které vypadaly jako zlatá čepička. Jeanne se opájela jejich mocnou a sladkou vůní ještě omamnější v tom vedru, bylo jí, jako by vypila silné víno; zdálky k ní doléhal hukot vln převalujících se po pláži a jakési vlnění kolébalo její mysl. Občas ji přepadla ochablost a natáhla se do husté šťavnaté trávy na svahu; když někdy náhle zpozorovala v zátočině trychtýřovitého travnatého údolí trojúhelník modrého moře, lesknoucího se ve slunci, a plachtu na obzoru, zavalila ji bezuzdná radost; jako by se nad ní vznášel tajemný příslib štěstí. Našla rozkoš v líbezné a svěží krajině a v klidu oblých obzorů, bylo jí venku dobře samotné; sedávala tak dlouho na vrcholcích pahorků, až k ní přihopkali divocí králíčci a skotačili jí u nohou. Často se Jeanne rozbíhala po útesu a čerstvý větřík z pobřeží ji šlehal do tváří; zažívala jedinečnou a neskonalou rozkoš z pocitu, že se pohybuje bez únavy jako ryba ve vodě a vlaštovka ve vzduchu. Všude zasévala vzpomínky, jako se házejí do půdy semena. A kořeny těchto vzpomínek vydrží až do smrti. 23
Zdálo se jí, že do všech koutů údolí vkládá i kousek svého srdce. Začalo ji bavit plavání a horlivě se mu oddávala. Plavala daleko, až ji nebylo vidět, byla zdatná a odvážná, neuvědomovala si nebezpečí. Cítila se báječně ve studené, průzračné a modré vodě, která ji nadnášela a kolébala. Daleko od břehu si ve vodě lehala naznak, paže zkřížila na prsou a pohled utápěla v hlubokém azuru oblohy, po níž občas rychle přelétla vlaštovka nebo se na ní mihla bílá silueta nějakého mořského ptáka. Tady už neslyšela žádný hluk, jen vzdálený šepot vln tříštících se o kamenitou pláž a tlumený, skoro nezachytitelný šum, klouzající sem po vlnách z pevniny. Tu se Jeanne napřímila a v záchvatu bláznivé radosti hlasitě křičela a plácala oběma rukama do vody. Když se někdy pustila příliš daleko, vyjela pro ni loďka. Vracela se do zámku bledá, vyhladovělá, ale lehká a čilá, s úsměvem na rtech a se šťastnýma očima. Baron zase nosil v hlavě plány velkých změn, jež zamýšlel uskutečnit v hospodářství; chtěl dělat pokusy, zavádět pokrokové metody, experimentovat s novými nástroji a náčiním, začít pěstovat dosud neznámé rostliny a chovat jiný dobytek; část dní proklábosil se sedláky, kteří nad jeho nápady nevěřícně kroutili hlavami. Také často vyjížděl na moře s námořníky z Yportu. Když už navštívil jeskyně, prameny a útesy v okolí, zatoužil lovit ryby jako prostý rybář. Ve dnech, kdy foukala bríza a plachty plné větru hnaly po hřbetech vln břichaté skořápky loděk, jimž se z každého boku táhly dlouhatánské ubíhající šňůry, které sahaly až na dno a sledovala je hejna makrel, držel v ruce třesoucí se 24