Denis Demonpion HOUELLEBECQ
ODEON
Jen malí lidé se bojí malých textů. Beaumarchais Schoval se do krunýře tajemství a záhad, svět pozoroval jako kořist. Baron Corvo
He was a man, take him for all in all.1 Shakespeare
1 „A skvělý člověk. Nejlepší, co žil.“ Překlad Jiří Josek.
Varování
Dostává se vám do ruky životopis podle ustáleného označení revidovaný a opravený, ale také aktualizovaný a výrazně rozšířený. V srpnu 2015, v době, kdy vyšla jeho první verze, nazvaná Houellebecq non autorisé. Enquête sur un phénomène (Houellebecq bez autorizace. Prů zkum fenoménu), se spisovatel odmítl se mnou sejít. Případné setkání by se bylo muselo podřídit jeho neměnným – a pro mě nepřípustným – požadavkům, především podmínce, že si bude moci rukopis přečíst, opoznámkovat ho, vylepšit, a pokud to uzná za vhodné, zamezit jeho vydání anebo přinejmenším rozpoutat polemiku a knihu, která by mu nebyla po chuti, udusit v zárodku; přesně to by se nejspíš i stalo. Michel Houellebecq totiž toleruje pouze písemnosti od těch, kdo mu podkuřují. Je tedy přirozené, že se mu tenhle text nemohl líbit, vždyť přináší mnohá objasnění ohledně malých i větších úprav jak v popisu jeho života jako takového, tak zejména základních biografických údajů – od dětství přes studium s poměrně vynikajícími výsledky až po první kroky v literárním světě. Až dosud nikdo nevěděl, že Michel, rozený Thomas, si překvapivě snadno pozměnil datum narození a že se na vysoké škole Louise Lumièra obeznámil s filmovými i zvukovými technikami, s uměním zachytit ticho, nahrávat zvukové pozadí či pracovat se světlem. Naučil se zkrátka zvládat obraz, svůj vlastní obraz a to, jak ho podat publiku. Tím, že tyto stopy své minulosti zamlžil, mohl se veřejnosti představit po svém a nikdo jeho verzi skutečnosti nepopíral. Už vůbec to nikoho nenapadlo po obrovském úspěchu jeho druhého románu, Les Particules élémentaires (Elementární částice), z roku 1998, který mu dopomohl k tomu, že začal být jako autor prohlašován za vizionáře v literatuře končícího století. Všechno to ale byla fikce. 7
Houellebecq byl pořád ještě jenom novic, i tak mu leccos procházelo. Například neváhal prohlásit své rodiče za mrtvé, ačkoli tehdy ještě oba žili. Zřejmě i proto nakonec oba souhlasili s tím, že v této knize poprvé o svém synovi, o jeho životě a úspěších promluví, a to podrobně, bez přikrášlování a aniž by se vyhýbali otázce „opuštěného dítěte“, tedy tomu, s čím se Michel Thomas alias Houellebecq podle vlastních slov musel jako dítě vyrovnat a co v něm ještě dlouho poté vyvolávalo pocity roztrpčení a zahořklosti. Tyto užitečné detaily umožňují spisovatelovu osobnost lépe vykreslit. Ve chvíli, kdy vyšla první verze tohoto životopisu, Houellebecq právě opustil nakladatelství Flammarion a s plnou polní přešel do nakladatelství Fayard. S přestupem se pojila finančně velice výhodná smlouva a také příslib financování prvního celovečerního filmu na motivy třetího románu, La Possibilité d’une île (Možnost ostrova). Nic ale neproběhlo podle plánu. Pěkně k vzteku, když člověk už věřil, že to má v kapse. Uběhlo patnáct let. Michel Houellebecq zažil i nějaké ty nezdary, otřepal se, získal ocenění Prix Goncourt, na něž čekal jako na spásu, vzbudil rozruch, když opakovaně zastával stanoviska, jež byla některým proti srsti, jindy si zase hrál na opatrného… a taky zestárl. Vyzkoušel si leccos, přičemž jeho výtvarným projevům se příliš pozornosti nedostalo, zato dostal příležitost realizovat se i jako herec v rolích šitých přímo na míru, a zahrál si tak ve dvou nebo třech filmech. Jeho rodiče mezitím zemřeli doopravdy. A taky jeho milovaný pes Clément. Houellebecq se na určitý čas uchýlil do Irska, potom se vrátil do Francie, aniž by čekal, až dojde k daňové reformě stanovující příznivější podmínky pro autory s mnohamilionovým jměním. Potřetí se oženil a získal Řád čestné legie. Což ovšem neznamená, že by jakkoli srovnal krok a chtěl se zařadit. To vše, a ještě mnohé další skutečnosti posloužily jako důvod k vydání této rozšířené verze životopisu zasvěceného Michelu Houellebecqovi. Poprvé jsem se fenoménem tohoto autora začal zabývat v roce 2001, poté co v časopise Lire zveřejnili jeho třeskutá prohlášení: „Islám je prostě to nejblbější náboženství.“1 Zajistil si tak propagaci pro svůj 1 Lire, září 2001. Rozhovor pořídil Didier Sénécal, 11. září 2001. 8
třetí román, Plateforme (Platforma). Tehdy jsem pracoval pro časopis Le Point a v redakci se rozhodli dát knihu na titulní stranu s nadpisem „Anatomie polemiky“. A já jako Houellebecqův nadšený čtenář jsem tento román, který jeho odpůrci označovali za hanopis, dostal za úkol posoudit. Tak začal můj průzkum. Nebylo to snadné, jelikož nejrůznější reakce a výhrůžky vyvolaly takový rozruch, že mnozí z těch, koho by se hodilo vyzpovídat, zejména lidé z nakladatelství Flammarion, najednou dělali mrtvé brouky. Michel Houellebecq se navíc uchýlil do ústraní do Irska, daleko od běsnění a křiku všech těch dravců. Se svými vzpomínkami se mi ovšem svěřili spisovatelovi bývalí kolegové z Revue Perpendiculaire, parta kamarádů z Niortu, kteří se kdysi rozhodli vydobýt si místo mezi pařížskou literární elitou – a Houellebecq mezi ně patřil. Také Maurice Nadeau, starý bard nakladatelské branže, jenž kdysi vydal Extension du domaine de la lutte (Rozšíření bitevního pole).1 A mnozí další… Já sám Houellebecqa několikrát potkal, a to v pařížské ulici Racine a v jednom nočním podniku na Champs-Élysées. Poznal jsem ho tam jako člověka hrbícího se pod tíhou zádumčivosti a trudnomyslnosti, s pronikavým pohledem modrých očí, bez zájmu o okolí. Přiblížila se redakční uzávěrka. Bylo úterý 11. září 2001. Do věžáků World Trade Center, těch nejvyšších v New Yorku, právě v plné rychlosti narazily dva dopravní letouny. Al-Káida a její šéf Usáma bin Ládin se proslavili po celém světě. Nikdo nepochyboval, že jde o islámský atentát. Průzkum fenoménu Houellebecq šel k ledu, aktuální dění má vždy přednost. Téma nahradilo zvláštní číslo časopisu, dvaačtyřicet narychlo sestavených stran vydaných pod shrnujícím titulkem „Válečný stav“. Nahodilé spojení událostí vyvolalo v lidech rozporuplné pocity. Spisovatele na jedné straně vnímali jako vizionáře, na straně druhé jako xenofobního provokatéra. Michel Houellebecq se však jen dál tvářil nepřístupně, svou věčnou cigaretu vetknutou mezi prostředníčkem a prsteníčkem. Po vzoru entomologů pozoruje svět přes lupu, pitvá ho, popisuje. A přehání. Zaměřuje se zejména na mizérii sexuálního života, degradaci hodnot, ztrátu záchytných bodů, na stinné stránky 1 Přesný překlad titulu románu je „Rozšíření bojového území“, překladatel Alan Beguivin se však rozhodl pro toto znění, jehož se v knize podržíme. Pozn. překl. 9
francouzské byrokracie,1 úpadek Západu, selhání lidstva. Mluví o utrpení. Obklopuje nás násilí, všude nevyhnutelně číhá smrt, láska už v současnosti není možná, mezilidské vztahy se vyprázdnily. Diagnóza je nelítostná, nastavené zrcadlo nesnesitelné. Houellebecq se pohybuje na hraně, je si vědom toho, že stačí málo a hladina přeteče. Neuvěřitelně zdatně si hraje s pocitem znepokojení, se strachem. Libuje si v kalných vodách. Do svého díla dává vše, je si jistý tím, že je nejlepší, přesto zůstává nad věcí. Vyniká schopností vidět věci jasně a střízlivě, svou svrchovanou lhostejností a pohrdáním se všemu vysmívá. Jde si tvrdohlavě za svým a nebojí se postupovat proti proudu. Možná měl pravdu filozof a teolog Nicolas Malebranche (1638–1715), když napsal: „To, jak známe druhé, může být hodně zrádné, pokud se opíráme pouze o to, jak vnímáme sami sebe.“2 Jistě, Michel Houellebecq je romanopisec. Nepíše pamflety. Neschovává se ale za svými postavami v přestrojení on sám? Je těžké přesně odměřit, jaký podíl reálného a fiktivního spisovatel do svého díla přetaví. Houellebecq ovšem v tomto směru očividně láme rekordy, když obě ty přísady míchá s vpravdě pubertální podrážděností. Jeho dílo ctí pravidla žánru v tom ohledu, že autora spojujeme s tím či oním postojem, s tím či oním chováním, popřípadě tím či oním postřehem anebo názorem jeho hrdinů. „Paní Bovaryová jsem já,“ řekl by Flaubert. Bude rozličná rozporuplná tvrzení svých románových bytostí brát za svá i Houellebecq? I v tomto případě náš autor kličkuje a chytračí. Jenže jeho vlastní výroky, ať už zazněly v rozhovorech, které poskytl, či v novinových článcích a dalších publikovaných textech mimo rámec jeho románů, názorně ukazují, jak úzká je dělicí čára mezi jeho postavami a jím samotným. Tento životopis staví na dosud nezveřejněných dokumentech a svědectvích a snaží se spisovatele ukázat v novém světle. Téma však zdaleka není vyčerpáno, jak je to u podobných fenoménů běžné. Paříž, 2019 1 „Le mal français“, fenomén popsal Alain Peyrefitte ve stejnojmenném eseji vydaném r. 1976. Zobecněný pojem se rozšířil podobně jako u nás označení „blbá nálada“, který se ve veřejném prostoru uchytil poté, co ho v r. 1997 ve svém projevu použil Václav Havel. 2 Nicolas Malebranche, De la recherche de la vérité, Paris, Vrin, ediční řada „Bibliothèque des textes philosophiques“, 2006. Česky jako Hledání pravdy I (přel. Martin Vrabec), II (přel. Václav Zajíc), Togga, 2017. 10
Zamlžená osobní data
Houellebecq žije, a žije si po svém. Dostat se k jeho kořenům a k původu jeho rodičů však nebylo nijak snadné. On sám se na pečlivé rekonstrukci své osobní dráhy odmítl jakkoli podílet, a má na to plné právo. Když mu v roce 2004 spisovatel Dominique Noguez,1 jeho bezmezný obdivovatel a významná osobnost nakladatelského světa, sdělil, že o jeho životě vzniká dílo, které se chce zaměřit na všechny podstatné detaily, Houellebecq ze svého tehdejšího španělského útočiště, kde zmítán stavy úzkosti a bezmezného smutku pracoval na textu románu La Possibilité d’une île (Možnost ostrova), odpověděl rázně: „Ať si s tím poradí, jak umí.“ Což se také stalo. A tím líp. Jelikož během pátrání vedeného pro účely této knihy se ukázalo, že Houellebecq je takový mystifikátor, že by stejně bylo velmi těžké brát za bernou minci pouze jeho tvrzení a pár nahodilých poznámek od těch blízkých, které by sám doporučil, tak jak si s tím vystačily jeho autorizované životopisy. Na jeho dojmy se odvolávat bezpochyby lze. Tomu, co vydává za objektivní údaje, se však věřit nedá. Mluvit o jeho dětství navíc bylo dlouho tabu: už jen připomínka zážitků z jeho raného věku způsobila, že se spisovatel bolestínsky stáhl, a tím partnera v dialogu odradil od dalšího vyptávání. Ruku v ruce s tím jde skutečnost, že se Houellebecqovi podařilo stopy ke svému dětství naprosto zahladit. Jako by ho literární sláva, jež ho věnčí od vydání románu Extension du domaine de la lutte (Rozšíření bitevního pole) a kterou ohromující úspěch následující knihy, Les Particules élémentaires (Elementární částice), jen umocnil, zapůsobila jako reinkarnace. Totiž dlouhá, postupně dozrávající proměna, která má dát 1 Dominique Noguez (1942–2019), literární kritik a spisovatel. 13
zapomenout na Michela Thomase, jímž náš spisovatel byl po více než třicet let. I z toho důvodu bezpochyby jednoduše zfalšoval své datum narození. Tak jako třeba Marlène Dietrich či mnohé další celebrity. O takové proslulosti mimochodem potají snil. A aby jí dosáhl, nemusel se ani uchýlit k vědeckým metodám, stačila na to osvědčená taktika: podvod. Snaha vycházející hvězdy zalíbit se? Chuť učinit přítrž trápení, jež se s ním táhlo po celé dospívání? Touha uchránit se před vtíravými pohledy, ačkoli jinak se mu na výsluní vždycky tak líbilo? Michel Houellebecq oplývá mnoha paradoxy. Jedno je však jisté: tohle malé tajnůstkaření, jakkoli směšné a zbytečné, mu stačilo k tomu, aby si znovu zajistil určitou neposkvrněnost. Metodicky a vědomě tím skoncoval s minulostí. Malicherný hřích, řeknete. Copak spisovatel dluží svým čtenářům pravdu? Se svým životem přece může nakládat, jak se mu zlíbí. Jeho cesta, chvíle váhání, pochybnosti i důležité body na vlastní časové ose náležejí jen jemu. Důležité je dílo, vždyť co je psáno, to je dáno, svazky vyrovnané na policích knihovny mluví samy za sebe a to ony mají doložit, jakou cenu má jejich autor. Neříkal snad už Céline, že „životopis si musíme vymyslet“? Houellebecq se narodil v roce 1956, jak svědčí jeho doklad totožnosti, a ne v roce 1958, jak rád tvrdí on sám. Už roku 1993, v eseji Approches du désarroi (Přístupy ke zmatku), jenž nespadá do žánru fikce, Michel Houellebecq píše: „V květnu 1968 mi bylo deset. Hrál jsem kuličky, četl komiks Pif le chien (Pes Pif); žil jsem si krásně…“ Podle jeho měřítka je tento výpočet správný, vzhledem k realitě ale nepřesný. Text byl nejprve dvakrát vydán jen pro omezený okruh čtenářů, posléze ho opakovaně uveřejnila prestižní nakladatelství Grasset a Flammarion. Autor v něm však nezměnil ani řádku. Když o rok později, v září 1994, v nakladatelství Maurice Nadeau vyšel román Extension du domaine de la lutte (Rozšíření bitevního pole), v poznámce na zadní straně obálky stálo, že Michel Houellebecq „se narodil roku 1958“. V životopisném medailonku o rozsahu dvou tiskových stran, který vydání románu Les Particules élémentaires (Elementární částice) roku 1998 doprovázel, je navíc uvedeno, že diplom inženýra agronomie obdržel „v roce 1980“. Chyba. Obdržel ho o dva roky dříve. Vytrvalá snaha pozměnit si věk překvapila i kdekoho z jeho kolegů, s nimiž jsem při práci na této knize mluvil, a to včetně 14
těch, kteří patřili k jeho někdejším blízkým. Geneviève Morhange,1 jeho spolužačka z agronomické fakulty, kde studovali v sedmdesátých letech, patřila do skupinky kamarádů, s nimiž se tehdy stýkal. Před románem Les Particules élémentaires (Elementární částice) od něho nic nečetla. Když uviděla na zadní straně knižní obálky jeho fotku, hned ho poznala. Následně si koupila i knihu Extension du domaine de la lutte (Rozšíření bitevního pole) a uvedené datum narození ji zaskočilo. „Na fotce byl on, ale podle data to nemohl být on. Ani jméno nesedělo. Datum 1958 mi přišlo tak přehnané, že jsem váhala. Ptala jsem se kamarádů z ročníku, co si o tom myslí. Že by byl o tři roky mladší než my, to už bylo moc. To by musel maturovat ve čtrnácti. A to se fakt nestává,“ vyprávěla mi se smíchem žena, jež dnes pracuje v analytickém oddělení na ministerstvu hospodářství. Když zpěvačka Françoise Hardy2 zrovna nenatáčí desku, zabývá se astrologií. I ona se nechala nachytat. Viděla ho v televizním pořadu Campus věnovaném polemice, kterou vyvolalo vydání románu Platefor me (Platforma), a zaujal ji jeho výraz zbitého psa. Zavolala do nakladatelství. „Právem či neprávem jsem si všimla, že z něho úplně vyzařuje, jak trpí, což mě okamžitě zaujalo, soucítila jsem s ním.“ Dokonalý zákazník pro věštění z hvězd. Prostřednictvím redakce nakladatelství Flammarion mu poslala kopii svých rozhovorů se spisovatelem Jeanem d’Ormessonem a herečkou Sandrine Kiberlain, které pořídila pro revue Astrologie naturelle. Michel Houellebecq jí poté zavolal, mluvil šeptem. Domluvili se, že se sejdou a spisovatel astroložce také poskytne rozhovor. „Jeho kniha Les Particules élémentaires (Elementární částice) na mě udělala velký dojem, četla jsem ji těsně před tím rozhovorem a ze setkání jsem byla předem hodně nervózní.“ Houellebecq hned na uvítanou s typicky jízlivým úsměvem zmíní: „Jsem z vás celý rozhozený.“ Ledy jsou prolomeny. Když se Françoise Hardy zeptá na rok narození, aby mu mohla vypracovat astrologický diagram, Michel Houellebecq jí nejprve dá rovnou dva, které jako by si vypůjčil od obou mužských protagonistů z románu Les Particules élémentaires (Elementární částice), Michela a Bruna, jimž přisoudil dvouletý rozestup. Potom zpěvačce a astroložce 1 Rozhovor s autorem knihy, pondělí 13. září 2004. 2 Rozhovor s autorem knihy, neděle 31. října 2004. 15
navrhne, aby to zkusila s datem 26. února 1958 v 10 hodin UT – kde zkratka UT znamená Universal Time, tj. světového času, jednotky přesnější než dříve užívaný přepočet na greenwichský poledník. Pro pochopení vlivu nebeských těles na povahové rysy každého jedince je údaj o roku narození zásadní. Jinak se předpověď vyčtená z hvězd zhroutí, vliv planet jako Saturn, Pluto či Merkur, to vše jde do kopru. Michel Houellebecq zpěvačku Françoise Hardy obdivuje už od dob svého dospívání, kdy se její písnička Tous les garçons et les filles (Všichni kluci a holky) stala hitem. Ovšem nebrání mu to, aby se na její účet pobavil jako malý kluk. „Ještě jste mi neřekla, jaký mám ascendent,“ podotkne škodolibě.1 Odborníci tvrdí, že postavení hvězd ve chvíli, kdy člověk přijde na svět, ovlivňuje jeho osobnost. „Blíženci,“ odpoví mu Françoise Hardy pohotově. Michel Houellebecq se ale narodil ve znamení Ryb, tedy v posledním znamení zvěrokruhu. S rokem narození 1956 má ascendent v Rybách. Snížil se k této taškařici, aby si z astroložky, a astrologů obecně, vystřelil? „Věřil tomu, a zároveň nevěřil,“ svěřuje se Françoise Hardy. „V určitou chvíli mi řekl: ‚Jsem poslem smrti. Přišel jsem, abych tu šířil zmar.‘ Což je až neuvěřitelný výsměch.“ A zpěvačka posléze zdůrazní, že ve znamení Ryb se narodil také Usáma bin Ládin, který stál za útoky z 11. září 2011 v USA. Připomeňme jen drobný rozdíl, totiž že bin Ládin skutečně rozséval smrt, zatímco Houellebecq si jen libuje v roli posla špatných zpráv. Nedlouho poté Houellebecq přispěl do Slovníku rocku,2 který uspořádal Michka Assayas, a to životopisnou poznámkou věnovanou kanadskému zpěváku Neilu Youngovi. Když má do publikace dodat pár řádků o sobě, využije příležitosti a uvede: „Narozen r. 1958.“ Kde se vzala ta zatvrzelá snaha přetvářet skutečnost? Můžeme se jen dohadovat. V roce 2004 mi jeho matka,3 jíž tehdy bylo devěta sedmdesát, nabídla následující vysvětlení: „Patří to k tomu, jak na sebe 1 V časopise Astrologie naturelle, květen 1999. V čísle vyšel i horoskop Michela Houellebecqa. 2 Michka Assayas, Dictionnaire du rock, Paříž, Robert Laffont, ediční řada „Bouquins“, 2002. 3 Série rozhovorů s matkou Michela Thomase alias Houellebecqa, z nichž citujeme, byla uskutečněna od čtvrtka 18. do pondělí 22. listopadu 2004 na ostrově Réunion. 16
jako spisovatel potřebuje upozorňovat. Z neznámých důvodů si vytvořil také báchorku o tom, že byl jako dítě opuštěný a týraný. A přitom je to obráceně: to on, Houellebecq, mě v roce 1991 opustil.“ Později ještě uvidíme, za jakých okolností k roztržce se synem došlo. Oba se zkraje toho roku rozešli ve zlém a nikdy se již neviděli. Otci1 bylo v tomtéž roce osmdesát a o synovi mluvil smířlivěji, přestože se s ním Michel po vydání Elementárních částic rovněž rozkmotřil. „Jednou jsem při debatě s ním tuhle otázku otevřel. Odpověděl mi, že se spletli. Nechal to prý být. Nesnažil se dělat mladším nijak systematicky. A i kdyby ano, záleží na tom?“ Sám Michel Houellebecq tuto záležitost různě obchází. Poté co v literárním magazínu Lire zveřejnili jeho kontroverzní výroky na téma islámu, několik islámských asociací se obrátilo na soud. Jeho advokát Emmanuel Pierrat pak při soudním líčení dne 17. září 2002 v rámci obhajoby před pařížským městským soudem předkládá dokumenty, kde je v záhlaví uvedeno „Michel Houellebecq… narozen 26. února 1958“. Spisovatel pak pod přísahou tyto údaje osobně potvrzuje. Přitom různé jiné rukopisné doklady, které vlastnoručně vyplňoval ještě předtím, než se stal známou celebritou, dosvědčují, že Michel Thomas se skutečně narodil 26. února 1956 ve městě Saint-Pierre na ostrově Réunion. Je tu ovšem stále ještě námitka, že Thomas není Houellebecq a Houellebecq není Thomas. Ta však neobstojí jednoduše proto, že když v roce 1988 v časopise La Nouvelle Revue de Paris poprvé vyšly jeho básnické texty, podle upřesnění poskytnutého vedoucím nakladatelství Éditions du Rocher Jeanem-Paulem Bertrandem2 si autor sám napsal medailon, kde stojí: „Narozen v r. 1956 v Saint-Pierre na ostrově Réunion. Dětství pod vlivem častých změn, opakovaného stěhování. Rodinný původ velmi pestrý, žádné pevné kořeny. Vychováván zejména babičkou. Mládí zasvěcené studiu. Absolvoval vysokou školu se zaměřením na zemědělské inženýrství, toto povolání ho však nezaujalo. Bez valného nadšení pracoval v oblasti informačních systémů. Dnes žije v Paříži.“ Na zeleném formuláři přihlášky do Asociace bývalých studentů Národního agronomického institutu (Institut national agronomique, INA) 1 Dlouhý rozhovor s otcem, z něhož citujeme, se uskutečnil v sobotu 4. prosince 2004 v jeho bydlišti. 2 Jean-Paul Bertrand (1943–2011), nakladatel. 17
se sídlem v Paříži a Grignonu, který svým pěkným rukopisem vyplnil a podepsal 16. srpna 1978, a nikoli 1980, jak bude tvrdit později, dle pokynů uvedl nejen své přesné datum narození, ale dále musel věk ještě rozepsat slovy: „dvacet dva let“. Na archivním dokumentu, který absolventi odevzdávají, aby jim škola mohla posílat případné nabídky zaměstnání, je vpravo nahoře připevněna sponkou jeho černobílá portrétní fotografie pocházející z fotoautomatu. Michel Thomas je na ní zachycen věrně: pohublý zelenáč, jemuž ještě nedávno teklo mléko po bradě, působí zasmušile, jako by vzdychal. Pramen vlasů odhrnutý k pravé straně dává vyniknout vysokému čelu. O pět let později, 2. dubna 1983, vyplňuje další formulář, tentokrát pro festival krátkometrážních filmů v Grenoblu, kam hlásí dvanáctiminutový snímek s názvem Déséquilibres (Nerovnosti), a i zde uvádí rok narození 1956. Tentýž údaj se objevuje na dokumentech pro sociální pojištění, na jeho dokladu totožnosti a na zápisovém lístku do lycea v Meaux v departementu Seine-et-Marne. Proč tedy ta úporná snaha překrucovat osobní údaje? Nezdá se pravděpodobné, že by šlo o lehkovážný rozmar. Podobně nezbývá než vyloučit překlep nebo chvilkovou roztržitost úředníků, jak to podsouval Michelův otec. Nápadný a opakovaně se vyskytující omyl mohl Houellebecq mnohokrát opravit, kdyby chtěl. Zdá se však, že k posunu data naopak dochází po zralé úvaze, plánovaně, ze strategických důvodů. Michel Thomas si postupně buduje svou novou identitu a začíná u data narození. Stačí se vrátit k tomu, co říkali jeho bývalí spolužáci z agronomického institutu. Podobně jako mnozí další svědci z doby jeho mládí potvrzují, s jakým nepolevujícím úsilím a neobyčejným nasazením si Michel Thomas vytvořil novou osobnost, než se prosadil pod jménem Michel Houellebecq, který se sice tváří roztržitě a lehce zmateně, přitom ale velmi pečlivě šíří nepřesné životopisné údaje. Naším záměrem zde není autora za tento postup kárat, jen jsme si dali za cíl popsat jeho životní cestu co možná nejpřesněji. Pokud chtěl svá biografická data upravit, aby za svou minulostí udělal tlustou čáru, má na to plné právo. Důvody pro takovou hru na schovávanou by pak byly ryze osobní a nezbylo by, než je respektovat. Pak bychom si ale mohli tu jeho falešnou hru odpustit a nemuseli bychom ztrácet čas pátráním, zda spisovatel vynikající svým novátorským přístupem k literatuře a zároveň i jedna z nejkontroverznějších postav dnešního 18
literárního světa je ve skutečnosti ostřílený provokatér, anebo spíš ubohá troska. Tak jako ve fantastických románech, které v dospívání rád četl a stále je velmi ctí, se Michelu Houellebecqovi povedlo svou osobnost, jež měla i nějaké háčky, šikovně rozdvojit a nepohodlného Michela Thomase se jednoduše zbavit. Svléknout kůži, v níž jste se narodili, ovšem není nijak snadné. Michel Houellebecq to sám líčí v Elementárních částicích a nestydatě se tím baví. V románu vypráví, jak jeho hrdina David Di Meola, příkladný budižkničemu a vůdčí postava sekty satanistů, nejprve výhodně uloží dědictví po otci do realit na Saint-Germain-des-Prés a poté se pokusí konvertovat k rocku. Je mu „již“ šestadvacet, poznamená. „Než začal obcházet nahrávací studia, rozhodl se, že si ubere dva roky. To šlo velmi snadno: stačilo, když se ho zeptali na věk, odpovědět: ‚Dvacet čtyři.‘ Nikdo to pochopitelně neověřoval. Dávno před ním udělal totéž Brian Jones.“1 Na čem se zakládá toto románové tvrzení, podle něhož měl stejnou lest použít právě i člen skupiny Rolling Stones, jenž byl pověstný nadměrným užíváním drog a kterého našli 2. července 1969 v jeho sedmadvaceti letech utonulého ve vlastním bazénu, nelze nikde dohledat. Naopak ale s jistotou víme, že Elementární částice vyšly v září 1998, přičemž Michel Houellebecq zkoušel, co mu ostatní spolknou i s navijákem, už mnohem dřív. Nijak to nesnižuje jeho nepopiratelný talent, pouze to lehce „nahlodanému“ obrazu jeho osobnosti dodává určitý nádech záhadnosti. Michel Thomas se dlouho vnímal jako člověk, který byl ještě jako dítě ponechán svému osudu; po letech váhání, hledání, relativní bezstarostnosti, nejistoty, pochyb a chvílemi jistě i skutečné beznaděje tak zkrátka vzal osud pevně do vlastních rukou. Vytvořil si novou identitu a po své babičce z otcovy strany přijal nové příjmení, Houellebecq. To jméno ho spojuje se severní Francií, ačkoli má nejasné kořeny, jelikož je rozšířené od vlámského pobřeží až po francouzský poloostrov vybíhající do Lamanšského průlivu, kde leží Cherbourg a Surtainville, rybářská vesnice bičovaná mořskými bouřemi. Jméno „Wellbecq“, psáno foneticky, pleskne jako plachta ve větru na širém moři, a Michel si ho zvolil, protože chtěl odvázat lana a razit 1 Citováno z českého překladu Elementární částice, překlad Alan Beguivin, vydal Garamond, Praha, 2007, s. 194. Pozn. překl. 19
si cestu vodami literárního světa nespoutaně a svobodně, tak jak jsme to už celá desetiletí neviděli.
Ricinový olej a mléko Guigoz Dal si načas, než přišel na svět. Tak o zrodu fenoménu vypráví jeho matka:1 „Michel se narodil 26. února 1956 v porodnici v Saint-Pierre na ostrově Réunion, v šest hodin ráno. Viděla jsem tehdy už poměrně dost porodů a ještě jsem jich měla vidět hodně. O dva roky později jsem se totiž na ostrově nadlouho usadila jako porodní lékařka se soukromou praxí a měla na starosti místní malou porodnici. Ne vždy, ale téměř vždy v tom krátkém okamžiku, jenž dělí rybu od člověka, když matce položíme na břicho dítě, které ještě nezačalo křičet, matka vidí přesnou kopii svého obličeje nebo obličeje někoho ze svých blízkých, přesnou, ale zcela nehybnou kopii, jako by byla zkamenělá. Má slonovinovou barvu. Srdce ryby se ještě nestalo srdcem savce. Pak se dítě dá do křiku. V pořádku, víme, že dýchá. Porodní asistentka, která mi celou noc pomáhala, se rozesmála: ‚Tak toho teda Thomas nezapře!‘ Dala jsem mu jméno Michel z důvodu čistě osobního, kterým je mé spojení s ostrovem Mont-Saint-Michel a tamním opatstvím. Když jsem tam byla poprvé, slíbila jsem si, že pokud budu jednou mít syna, dostane jméno Michel.“ Otec nic nenamítal. Druhé jméno novorozence s porodní váhou 3,25 kg bude François. Proč právě to? „Protože druhé jméno mít musí a svatý František má rád zvířata, stejně jako já,“ upřesňuje matka. „Michel byl od začátku moc krásné dítě. Ve dvou a půl měsících se z něho vylouplo nejkrásnější děťátko na světě. Měl jen potíže s vyprazdňováním. Křičel, a já úzkostně běhala k postýlce. Abychom mu nějak ulevili, podávali jsme mu glycerin, ricinový olej, olivový olej a nakonec i sušené mléko Guigoz pro novorozence.“ Černobílá fotografie zachycuje spokojené baculaté dítě v bílých dupačkách s vážným výrazem a sevřenými pěstičkami. Vyzývavě se dívá 1 Rozhovor citovaný výše. 20
do objektivu. „Byl pořádně nenasytný a úplně stejně chytrý.“ Matka to přesně vystihla. Brzy se vrací do práce, je zaměstnaná jako lékařka na středisku v Saint-Pierre. Do domácnosti se nastěhuje „nénenne“, chůva indického původu, něžná žena, která na dítě dohlíží kromě nedělí denně, ve dne v noci, po tři měsíce. Děťátku říká „Monsieur Michel“ a stejně ho bude titulovat i o dvacet let později. Michelovi je pět, když matce skončí pracovní smlouva a rodiče se rozhodnou v malé dodávce značky Citroën přezdívané „kachna“ projet Afriku. Daleká a dlouhá výprava povede z Kapského Města na jihu až do Alžíru na severu kontinentu. Půlroční putování přes savany, tropické pralesy, věčný sníh, písečné duny a pod nepřetržitě pálícím sluncem. Provázejí je nezapomenutelná setkání a mnohá dobrodružství. Přivezou si obrovské množství fotografií zachycujících lidi i krajinu, výsledkem bude obdivuhodná etnografická reportáž. Jí je třicet, jemu dvaatřicet. Snili o tom, že sjedou na kajaku Nil, ale na Madagaskaru si projdou nepříjemnou zkušeností, z níž si odnesou poučení, že „kajak se neřídí jako kolo“, jak říká Michelův otec. Radost si udělají jinak, v Tanzanii například vystoupí na Kilimandžáro, v Ugandě zdolají pohoří Ruwenzori. Na dobu tohoto výletu do Afriky svěří dítě babičce z otcovy strany, která žije v městě Clamart v departementu Hauts-de-Seine severně od Paříže. Henriette je statná žena s bujnou hřívou vlasů, nemluví nijak vybraně, svého vnuka však oddaně miluje. „Čekala na něj jak na svátost,“ zmiňuje matka dítěte. Henriette Stéphanie, za svobodna Houellebecq, hrála v Michelově životě nejdůležitější roli, aspoň podle toho, co se můžeme dočíst v jeho románech a v rozhovorech, které jako spisovatel poskytl. Byla dvakrát vdaná, měla čtyři děti: dvě dcery a dva syny – jejichž otcem byl její první manžel, Georges Émile René Thomas. Toho Michel nepoznal. Tragicky zemřel v roce 1948 ve dvaapadesáti letech po pádu z motocyklu. Zapomněl si zapnout helmu. Protože pracoval na dráze, Henriette, která se za něj provdala v osmnácti letech, po něm dostala vdovský důchod: příjem však byl tak malý, že se musela nechat zaměstnat a nastoupila rovněž na dráhu, jako závorářka. Odmala snila o tom, že se stane jeptiškou, čistě proto, že od sedmi let chodila vypomáhat místnímu faráři a oblíbila si ho. Jenže měla krásné vlasy, které 21
zbožňovala ještě více než faráře, a když došlo na to, že by si je musela ostříhat, couvla. „Cesty osudu jsou nevyzpytatelné,“ jak podotkl její syn René, Michelův otec. Do řádu tedy nevstoupila, ale povinnou školní docházku skončila, a jelikož měla třináct sourozenců, z nichž dva přišli o život za první světové války, nezbývalo jí, než se o sebe postarat, jak dovedla. V životě se pořádně nadřela. To jí však nezabránilo v tom, aby ještě v sedmdesáti letech nepřečetla Dubliňany od Jamese Joyce, po nichž sáhla mezi jakýmsi realistickým románem a povídkou Erskina Caldwella. Manžel se rázné a bystré Henriettě bez problému podvolil. Odevzdával jí celý svůj plat, a ani ho nenapadlo nechat si stranou nějaké kapesné pro sebe. Ona mu pak z peněz na domácnost dávala na tabák. Za to však měl každé ráno, když v pět hodin odcházel do práce, na stole připravenou snídani. Je zbytečné zdůrazňovat, že k Michelovi se chovala výborně, pozorně a s láskou, tak jak uměla. Věnovala mu všechen cit, který vlastním dětem většinou dát nestihla. Bezmezně ho hýčkala a rozmazlovala. Poslat Michela do tropů vůbec nepřipadalo v úvahu, vždyť by tam mohl pochytit špatné mravy a okoukat arogantní chování Francouzů, kteří se na ostrově Réunion usadili a říkalo se jim „Z’oreils“.1 „Moje žena pracovala hodně. Opravdu neměla čas se mu věnovat,“ vzpomíná Michelův otec. Možnost, že by se o dítě staral otec, zatímco matka vydělává na celou rodinu, tehdy nebyla myslitelná. Po návratu z cest po Africe, na začátku roku 1957, se rodiče rozešli. Otec už nechtěl dál pracovat jako asistent v oboru tělesné výchovy a přesunul se do Francie; matka se vrátila na ostrov Réunion ke své lékařské praxi. „Sotva jsem se vrátila, dostala jsem od Thomase zprávu, že jeho matka se rozhodla svěřit Michela do péče chůvě, protože se sama se svým novým manželem Augustem stěhovala do domu ve Villiers-sur-Morin. Vůbec jsem s tím nesouhlasila, využila jsem toho, že jsem na to tehdy ještě měla plné právo, a dala jsem vědět své matce. Ta sice nikdy sama neopustila brány Alžíru, kde bydlela, nikdy neletěla letadlem, ani nejela 1 Výraz vzniklý fonetickým přepisem slova „les oreils“, uši, přičemž etymologie tohoto označení není jednoznačná, jeho použití v daném významu má několik výkladů. Pozn. překl. 22
vlakem, přesto se ihned vydala do Crécy-en-Brie, aby svého vnuka zachránila před takovou ostudou.“ U prarodičů z matčiny strany je Michel opět opečováván, hýčkán a rozmazlován. Dědeček Martin Ceccaldi, původem Korsičan, přišel do Alžírska jako dítě, když tam jeho otce stejně jako spoustu jeho krajanů povolali po krymské válce. Zpočátku byl zaměstnán u státní silniční správy, až v osmačtyřiceti letech se mu podařilo získat diplom inženýra ve státním sektoru stavebnictví. Měl syna Henriho, ovdověl, v roce 1925 se znovu oženil s partnerkou o šestnáct let mladší, rovněž vdovou, ale bezdětnou: Clara-Fernande July se narodila v Alžíru rodičům, kteří sem byli „vyhoštěni“ z dnes už neznámého důvodu. Martin Ceccaldi je dobře situovaný muž, nosí šedý svrchník a černý klobouk, pod nímž schovává pleš, a úzký knírek; jako by z oka vypadl úředníkovi třetí republiky.1 Jeho žena Clara-Fernande je krásná, elegantní žena, nosí klobouček lehounce na stranu a v šatech podle poslední módy, které si sama šije, vypadá jako druhá Coco Chanel. Původ má baskický, působí energicky, po Alžíru se prochází na jehlových podpatcích. Na fotografii táhne za ruku holčičku, která jí sotva stačí: není to nikdo jiný než Janine, Michelova matka. Ta se narodila v alžírském městě Constantine 30. června 1926. Když jí bylo sedm, rodiče se přestěhovali do Alžíru, kam otce přeložili. Ve škole problémy neměla. První maturitní zkoušku složila v šestnácti, druhou v sedmnácti, vybrala si zaměření filozofie a věda. Poté co se však na přednášce z filozofie nepohodla s profesorem na téma marxismu, z předmětu ji vyloučili. Zapsala se tedy na fyziku, chemii a biologii a těmto oborům se také věnovala po dobu prvních pěti let studia lékařství, které úspěšně absolvovala. Janine Ceccaldi je výrazná a sečtělá osobnost, v dospívání hltala Dostojevského. Ruský spisovatel ji natolik zasáhl, že ještě ve svých téměř osmdesáti letech cituje zpaměti některé pasáže ze Zločinu a trestu, Bratří Karamazových anebo Běsů, tedy románu, který přirostl k srdci jejímu synovi a společně s Kouzelnou horou Thomase Manna patřil mezi jeho nejoblíbenější. Ve čtyřicátých letech se Janine aktivně zapojila do činnosti v té době ilegální Alžírské komunistické mládeže, kde se setkala i s oddanými bojovníky za nezávislost Mauricem Audinem a Henrim Allegem, kteří později za svou angažovanost draze zaplatili. 1 Třetí republika – 1870–1940. Pozn. překl. 23
První byl mučen a pak zastřelen, druhý vyvázl jen zázrakem. Ten pak všechno, co zažil a viděl, popsal v knize La Question (Otázka) vydané roku 1958 v nakladatelství Minuit. Vznikala už za jeho pobytu ve vězení a obsahuje závažné důkazy proti válce a jejím zrůdnostem. „Janine Ceccaldi? Jistěže jsem ji tehdy znal, v době, kdy byla v Alžírské komunistické mládeži,“ dosvědčuje dnes již třiaosmdesátiletý Henri Alleg.1 Tenkrát působil ve vedení ilegálního hnutí komunistické mládeže a zároveň pracoval jako překladatel v tiskové agentuře France Afrique. „Muselo to být v roce 1942 nebo 1943,“ upřesňuje. „Jako studentka medicíny stážovala v alžírské nemocnici Mustapha. Netajila se svými protifašistickými názory, odmítala politické kroky maršála Pétaina, byla to mimořádná žena. Chopila se vydávání informačního bulletinu Komunistické mládeže a podílela se na přípravě zásadních politických textů, nicméně nikdy nepřijala žádnou funkci ve vedení strany. Nejviditelněji se angažovala v boji proti rasismu. Za vichystického režimu pokračovala diskriminace alžírských židů. V tomto ohledu jsme si byli velmi blízcí. Vím také, že musela být opatrná, aby se o jejích aktivitách nedozvěděli její rodiče.“ Jaké však bylo překvapení Martina a Clary-Fernande Ceccaldiových, když jednoho dne otevřeli noviny a zjistili, že jejich dcera, která podporuje Messaliho Hadje, zakladatele demokratického hnutí (Mouvement pour le triomphe des libertés démocratiques, MTLD), alžírské nacionalistické organizace, káže studentům! V týdeníku Candide jí věnovali celý článek s titulkem „La nouvelle pasionaria d’Alger“ (Nová alžírská bojovnice).2 Rozpoutalo se rodinné drama, jehož následkem bylo, že se rebelka Janine vymanila z vlivu svých rodičů, zatvrzelých stoupenců francouzského Alžírska, a odpoutala se od své panovačné matky. Po událostech v Sétifu 8. května 1945, kdy došlo ke krvavému masakru při potlačování manifestací za získání nezávislosti, se Janine zapojila do činnosti dobrovolnické organizace Secours populaire 1 Henri Alleg (1921–2013). Rozhovor s autorem této knihy proběhl v úterý 25. ledna 2005. 2 Označení „La Pasionaria“ je zde aluzí na Dolores Ibárruru Gómez (1895–1989), dlouholetou nejvyšší tajemnici a poté předsedkyni Komunistické strany Španělska, která se jako neohrožená bojovnice proslavila už za občanské války v roce 1936. Pozn. překl. 24