0041775

Rebecca Gablé

Druhé království

EUROMEDIA GROUP

Druhe kralovstvi.indd 3

28.12.2020 10:54:45

Poznámka

Písmeno „æ“ ve jménech Cædmon, Ælfric a dalších má runový původ. V anglosaštině se používalo velmi často a vyslovovalo se jako německé „ä“. Vilém se samozřejmě jmenoval původně Guillaume. Do anglických dějin vstoupil jako William (v českém překladu Vilém. Rovněž jména dalších význačných panovníků – Eduard, Filip, Alfréd, Jindřich – jsou použita v počeštělé formě, jak bývá ve většině naší historiografické literatury zvykem. – Pozn. překl.) Příjmení v dnešním slova smyslu v 11. století neexistovala. Přesto jsou v jejich funkci použita jména Godwinson, fitz Osbern nebo Montgomery, aby se při velkém množství postav v románu dalo rozeznat, kdo je čí syn nebo dcera.

Druhe kralovstvi.indd 5

28.12.2020 10:54:45

Přehled nejdůležitějších postav – historických i fiktivních

Historické postavy jsou označeny *

Helmsby Cædmon z Helmsby Dunstan, Guthric a Eadwig, jeho bratři Hyld, jeho sestra Ælfric z Helmsby, jeho otec Marie de Falaise, jeho matka Alfréd, jeho bratranec Erik, dánský pirát Athelstan, Ælfrikův bratr, milovník dobrého moku

Angličané Eduard* „Vyznavač“, král Anglie Harold Godwinson*, hrabě z Wessexu a král Anglie Wulfnoth Godwinson*, jeho bratr Tostig Godwinson*, rovněž jeho bratr, hrabě z Northumbrie Edwin*, hrabě z Mercie Morcar*, jeho bratr, hrabě z Northumbrie Edgar Ætheling*, anglosaský princ Hereward* „Bdělý“, povstalec Toki Wigotson*, rytíř věrný králi

6

Druhe kralovstvi.indd 6

28.12.2020 10:54:45

Normané Vilém* „Levoboček“, vévoda normandský a král Anglie Matylda*, jeho choť Robert*, Richard*, Vilém „Rufus“* a Jindřich*, jejich synové Guy de Ponthieu*, Vilémův nespolehlivý vazal Lucien, jeho syn Aliesa, jeho dcera Jehan de Bellème, Vysloužilý voják Guillaume fitz Osbern*, bratranec krále Viléma, senešal, hrabě z Herefordu a regent Anglie Guillaume* a Roger*, jeho prvorozený a druhorozený syn, oba zrádci Emma*, jeho dcera, rovněž zrádkyně Etienne, jeho nejmladší syn, Cædmonův přítel, věrný králi Robert de Mortain*, nevlastní bratr krále Viléma, hrabě z Cornwallu Ralph Baynard*, velitel londýnské domobrany Roland, jeho syn Beatrice, jeho dcera Guillaume de Warenne*, normanský šlechtic Roger Montgomery*, hrabě ze Shrewsbury

Představitelé církve Bratr Oswald, mnich se zálibou v cestování Odo*, nevlastní bratr krále Viléma, biskup z Bayeux, hrabě z Kentu, regent Anglie Aldréd*, arcibiskup yorský Stigand*, několikrát exkomunikovaný arcibiskup canterburský Lanfranc*, opat kláštera sv. Etienna v Caen, později arcibiskup canterburský, regent Anglie

7

Druhe kralovstvi.indd 7

28.12.2020 10:54:45

Kniha první Pak se v celé Evropě zjevilo na obloze znamení, jaké ještě nikdo do té doby nespatřil. Někteří říkali, že je to kometa, které se říká „dlouhovlasá“ hvězda, a po celý týden zářila každou noc. Anglosaská kronika, 1066

„Hvězdy budou padat na zem, běsnící plameny pohltí nádherné síně a vojska zaplaví zemi dříve, než nastane den posledního soudu, a tehdy povstane království…“ Staroanglická poezie, Exeter Book

Druhe kralovstvi.indd 9

28.12.2020 10:54:45

Helmsby, březen 1064 „To ale byla trefa, Cædmone! Kdo umí s prakem zacházet jako ty, může klidně hodit svůj luk do ohně.“ Dunstan poklepal svému mladšímu bratrovi na záda tak mocně, až se chlapec musel nenápadně opřít o hrušku sedla. Zářící Cædmon sklouzl ze sedla a rozběhl se ke své kořisti, vzdálené od něj na padesát či šedesát kroků. Byl to roční srnec. Ležel nehnutě na boku a jeho přední běhy už sebou přestaly škubat. Jedno hnědé oko zíralo k šedobílé obloze, vyhlížející spíše ještě jako zimní než jarní. I lesní půda pod Cædmonovými kotníkovými botami z tenké kůže byla dosud tvrdá. V hustém porostu starých stromů nebylo vidět ještě ani náznak zeleně, ale v rozcuchané loňské trávě neohroženě vykukovaly první narcisy. I Dunstan seskočil z koně a přistoupil ke svému bratrovi. „Mistrovský kousek,“ opakoval a svá slova potvrdil pochvalným pokývnutím hlavy. „Přímo mezi oči. Vsadím se, že byl mrtev, než stačil padnout k zemi. Jak to jen děláš?“ Chlapec pokrčil skromně rameny a rozpačitě zamrkal. Šestnáctiletý Dunstan byl o dva roky starší a slovy chvály obvykle šetřil. „Nevím. Já… dívám se na bod, který chci zasáhnout, a naslouchám bzučení praku nad hlavou. A pak…“ Dunstan mu uštědřil lehký štulec. „Jasně. Ušetři mě svých učených výkladů.“ Vždyť ses mě na to ptal, pomyslel si zmatený Cædmon. 11

Druhe kralovstvi.indd 11

28.12.2020 10:54:45

„Každopádně budeme mít k jídlu konečně něco lepšího než pořád to nasolené maso,“ pochvaloval si Dunstan, sklonil se k srnci a svázal mu běhy tenkým koženým řemínkem. Zamračil se a vzhlédl. „Co je? Pomoz mi. Nebo máš snad strach, že se ti při pohledu na krev udělá špatně?“ Cædmon si kradmo povzdechl, vytáhl svůj lovecký nůž a přiložil jej srnci na krční tepnu. Odvrátil zrak, aby se nemusel dívat do mrtvého hnědého oka.

O pár chvil později už byli na cestě k domovu. Vykrvácený srnec ležel přehozený přes Cædmonovo sedlo a statný kůň nesl své dvojnásobné břemeno bez viditelné námahy. Chabé březnové slunce se odráželo od hladiny řeky Ouse, po jejímž východním břehu jeli. Mlha, jež se za celý den nezvedla, byla tady na břehu ještě hustší. Po proudu plulo pár posledních ledových ker, ale řeka byla už zase splavná. Před nimi se vynořil z husté mlhy nákladní člun, naložený sudy a dřevěným uhlím. Lodník udržoval loď uprostřed proudu pomocí dlouhého bidla a nechal se unášet dolů po řece. Když rozeznal na stezce u řeky dva jezdce, zamával jim. Cædmon mu pokynul v odpověď. „To byl Godric,“ zamumlal. „Mám taky oči,“ odsekl Dunstan. „Celou zimu jsem ho neviděl.“ „To proto, že byl celou zimu zalezlý ve své chatrči jako medvěd v doupěti a od rána do večera se nalíval pivem nebo obcoval s některou ze svých četných sester a čekal na to, až přijde tání a bude moct zase vyplout.“ „Dunstane!“ zvolal Cædmon pohoršené. Jeho bratr se pohrdavě zapitvořil. „Promiň, sestřičko…“ Cædmon se uraženě odmlčel. Pobřežní stezka se zúžila tak, že museli jet za sebou, a to mu teď vyhovovalo. Nechtěl, aby Dunstan viděl, jak se mu vlila do tváří červeň. Pobídl svého koně a popojel kus dopředu. Jen ať si mluví, pomyslel si. Ale byl jsem to já, kdo složil srnce. „Pověz mi, Cædmone, ale teď doopravdy. Jsi ještě panic?“ zeptal se Dunstan s předstíraným bratrským zájmem. Cædmon však slyšel v jeho hlase zlomyslný úšklebek a nepotřeboval se ani obracet, aby jej viděl i na jeho tváři. Znovu se zarděl. To se mu v poslední době stávalo často. Jeho tělo se přes zimu začalo měnit způsobem, který ho děsil. Vytáhl se a byl teď stejně vysoký jako Dunstan a otec, ale to nebylo všechno. Začaly mu růst vousy, 12

Druhe kralovstvi.indd 12

28.12.2020 10:54:45

změnil se mu hlas a sužovaly ho sny, na které nedokázal pomyslet, aniž by znovu v obličeji celý zrudl, a všechny ty novoty ho činily nejistým. Někdy se mu zdálo, že jeho tělo patří nějakému úplně cizímu člověku. „Odpověz, Cædmone,“ vybídl ho Dunstan hlasem staršího bratra zvyklého udílet příkazy. „Pokud ano, věděl bych, jak ti pomoct. Než tě napadne, že si to vyzkoušíš s ovcemi.“ Cædmonovi se dralo na jazyk další pohoršené zvolání, ale ovládl se a jen otočil hlavu, aby bratra sjel pohrdavým pohledem. Místo toho se mu však oči rozšířily hrůzou. „Svatý Edmunde, stůj při nás… Jeď, Dunstane! Rychle, ujíždějme!“ Dunstan nasadil výraz, který byl směsicí blahosklonného pobavení a údivu, a namísto aby se řídil Cædmonovou dobrou radou, obrátil hlavu k řece. „Ach, můj Bože… drak!“ Jediný pohled mu stačil, aby nic víc nenamítal a pobídl patami koně. Cædmon ho už mezitím předjel. Uslyšel podivný bručivý zvuk podobný bzučení sršně a zatáhl hlavu mezi ramena. V příštím okamžiku ucítil bodavou bolest v levé noze a vyděšeně vykřikl. Jeho jindy dobrácký a poslušný kůň se najednou vzepjal, stáhl uši a odmítal se hnout z místa. Cædmon se prudce nahnul dopředu, aby se udržel v sedle, zvíře však vylekaně zařehtalo, a pak mu do boku narazil Dunstanův hnědák. Všichni se svalili na zem a váleli se v divoké změti kopyt, nohou a rukou. Cædmon ucítil tvrdý náraz do zad a chvíli nehybně ležel, neschopen se nadechnout či pohnout. Znovu uslyšel zlověstné bzučení, vzchopil se a odplazil se na břiše do hustého podrostu vedle stezky. Tam tiše ležel, objímal si nohu a naslouchal. Připadalo mu, jako by tam proležel celé hodiny. Kolem panovalo naprosté ticho narušované pouze skoro neslyšným šploucháním vody v řece. Konečně sebral Cædmon všechnu svoji odvahu a zvedl hlavu. „Dunstane?“ Jeho kůň stál na pěšině jen pár kroků od něj. Zřejmě odběhl kousek stranou a opět se vrátil. Srnec sklouzl na stranu. Dunstanova hnědáka nebylo nikde vidět, avšak bratr ležel kousek od něj, zpola na pěšině, zpola v podrostu. Byl nehybný, hlavou natočený ke Cædmonovi, a jeho obličej byl mrtvolně bledý. „Ne…“ Cædmon se napůl vztyčil. Nohou mu projela nová bolest a on na ni poprvé pohlédl. Ze stehna mu trčel krátký šíp se světlým peřím na konci. „Zatraceně! Dunstane?“ 13

Druhe kralovstvi.indd 13

28.12.2020 10:54:45

Bratr se ani nepohnul. Cædmon se k němu připlazil a odhrnul mu z čela rozcuchané husté světlé vlasy. Pak mu se strachem položil ruku na hruď. Ucítil pravidelný silný tlukot srdce. S ulehčením prohlédl bratrovi hlavu. Na čele ve vlasech mu našel otékající bouli. Zřejmě dostal úder kopytem do hlavy. Cædmon mu opatrně zatřásl ramenem. Nic. „Bože, co mám jen dělat?“ Pohlédl na řeku. Drak zmizel, bezpochyby odtáhl proti proudu. Cædmon věděl, že musí jet domů, aby varoval otce a ostatní. „Nemůžeš tu sedět dlouho,“ namítl. „Za chvíli se snese tma a přituhne.“ Nevědomky napodoboval Dunstanův hlas, neboť nic ho nedokázalo lépe podnítit, aby překonal sám sebe, než bratrovo popichování. Přitáhl k sobě zdravou nohu, zaťal zuby a postavil se. Avšak sotva si stoupl plnou váhou těla na postřelenou nohu, projela mu kyčlí bolest. Když se belhal ke svému koni, tekly mu po tváři slzy. Oběma rukama sevřel hrušku sedla a pohlédl dolů na svou nohu. Kalhoty z tmavé vlněné látky měl nasáklé krví. Krvavá skvrna sahala až ke zkříženým koženým řemínkům, které mu obepínaly lýtko až ke kolenu, a šířila se dále. Raději to nechci vidět, pomyslel si. Uchopil svého trpělivého koníka za uzdu. „Pojď, Beome. Musíme dostat Dunstana domů.“ Statný grošák se nechal ochotně vést, ale po třech krocích se musel Cædmon zastavit. Až do té chvíle netušil, že se člověku může bolestí udělat špatně od žaludku. Připozdívalo se a rychle se ochlazovalo. Přesto se mu zdálo, že má obličej v jednom ohni. Přejel si rukávem po čele, objal koně pravou paží kolem krku a poskakoval vedle něj na jedné noze. Dunstan byl stále v bezvědomí. Cædmon se nad ním naklonil a znovu mu zkontroloval tep. Nic se nezměnilo. „Ach Dunstane, probuď se přece. Probuď se, ty mizero…“ Avšak o Dunstanovi bylo všeobecně známo, že nemá ve zvyku dbát přání svých bratrů. Zůstal dál nehybný. Cædmon vzhlédl k obloze. Nebyla už bílá, nýbrž temně šedá. Zvedal se ostrý vítr a přinášel s sebou těžká mračna. „Jen si foukej, větře,“ ušklíbl se Cædmon jízlivě. „O jednu potíž víc nebo míň.“ Věděl moc dobře, co musí udělat. Přepadl ho však silný pocit, že ten úkol je nad jeho síly. Bezděčně se otřásl strachem při představě nesnesitelné bolesti. „Prokrista, Dunstane, to ti nikdy neodpustím,“ pronesl výhrůžně. 14

Druhe kralovstvi.indd 14

28.12.2020 10:54:45

Aby získal alespoň pár okamžiků, prohlížel si bratrův obličej. Nebyla to zlá tvář. Vysoké čelo orámované slámově světlými vlasy, světlé obočí a husté řasy, rovný úzký nos nad ještě řídkým knírkem a o to širšími ústy, které byly od přírody, a snad i teď v hlubokém bezvědomí náchylné k úsměvu, někdy dobromyslnému, častěji však výsměšnému. Cædmon naklonil hlavu na stranu, až mu přitom jeho o odstín tmavší kadeře spadly do obličeje, a vyvolal si v duchu ledově modrou barvu Dunstanových očí. „Pojď, bratře,“ povzdechl si. „Pojedeme domů.“ Odhadoval, že to mají do Helmsby ještě asi tři míle. Bylo vyloučeno, aby celou tu cestu ušel pěšky. Už jen při té představě mu na čele vyrazil pot. Bez velkých očekávání pátral očima po pobřežní stezce, avšak po Dunstanovu koni nebyla nikde ani památka. S těžkým srdcem uvolnil provazy, kterými svázal srnce. Jeho mrtvola dopadla s tlumeným žuchnutím na zem. „Lišky budou mít hostinu,“ zabručel. Smotal provaz a pohlédl na ležícího bratra. „Místo dobré pečínky povezu domů tebe.“

Na všechno, co se dělo později, si vzpomínal jen matně. Věděl ještě, že se mu podařilo vyzvednout bratrovo těžké, nehybné tělo na koňův hřbet až na několikátý pokus. Zapomněl už, jak si zoufal a jak málem podlehl pokušení nechat Dunstana ležet a odjet pro pomoc. Nic takového však nesměl udělat. Stmívalo se a bylo stále chladněji. Les se hemžil hladovými dvounohými i čtyřnohými lupiči a kromě toho hrozilo nebezpečí, že se vrátí drak. Cædmon si byl moc dobře vědom, že kdyby tu nechal Dunstana ležet a vrátil se domů sám, s největší pravděpodobností by ho už nikdy nespatřil živého. Když se mu konečně podařilo jeho dlouhé tělo vysoukat na koně, přepadl ho pocit, jako by vyčerpal všechny svoje síly. Znovu se rozplakal. Nedokázal proti tomu nic dělat, tak strašná byla bolest v noze. Zkřehlými, nešikovnými prsty svázal Dunstanovi ruce a nohy. Pak zavedl koně k nedalekému pařezu, vyšplhal se nemotorně na jeho hřbet a posadil se. Když zasunul levou nohu do třmenu a zatížil ji svojí plnou váhou, udělalo se mu černo před očima. Rychle přehodil pravou nohu přes sedlo, chopil se uzdy a vyjel. Mezitím se úplně setmělo. Cædmon popustil uzdu a doufal, že kůň najde cestu domů sám. Přestal vnímat, kde se nachází. Seděl v sedle zkroucený 15

Druhe kralovstvi.indd 15

28.12.2020 10:54:46

bolestí, jednu ruku na rameni svého bratra. Netrvalo dlouho a do zad mu začaly bušit ledové kapky deště.

„Dva muži pojedou směrem k řece a dva na sever. Zbytek za mnou!“ Mocný hlas bez obtíží přehlušil bubnování deště. „Na co čekáte? Do sedel!“ „Někdo sem přijíždí, tháne,“ ozval se ze tmy mladý hlas. Muži, kteří se shromáždili před stájí nedaleko síně, se zastavili u svých koňů a s nadějí se zaposlouchali. Nyní slyšeli už všichni tlumené nárazy koňských kopyt v blátě. Z noční tmy se vynořil stín koně. „Kde je můj otec?“ „Tháne, to je Cædmon.“ Ælfric, thán z Helmsby, pustil uzdu svého mocného valacha a přistoupil k jezdci. „Cædmone?“ Chlapec se napřímil v sedle. „Složili jsme srnce. Ale pak… se objevil drak a…“ „Cædmone, kde je Dunstan?“ Ælfric mu položil ruku na levou nohu a Cædmon omdlel.

Procitl s pocitem naprosté lehkosti, kterou znal pouze ze snů, v nichž dokázal létat. Vychutnával si ten prožitek, a teprve když přistál na měkké zemi, otevřel oči. Nad ním se skláněl jeho otec. Musel mě odnést, uvědomil si Cædmon a zmateně se rozhlédl. Ležel na širokém lůžku se závěsy z nahnědlé nevyčiněné ovčí kůže – ano, bylo to lůžko jeho rodičů. Chvilku popleteně uvažoval, co tu u všech všudy pohledává, ale sotva se pohnul, ucítil v noze bolest a rozpomněl se. „Dunstan…“ „Je v pořádku,“ pronesl Ælfric konejšivě. „Už se probral.“ „Otče. Byli to Dánové. Po řece nahoru připlul drak a oni na nás stříleli.“ Ælfric se na něj pochybovačně zadíval. „Tohle tvrdí i tvůj bratr. Myslel jsem, že blouzní. Byla to dračí loď, Cædmone? Dánové nechávají naše pobřeží už dlouho na pokoji, budiž za to dík Bohu i všem svatým, ale pokud 16

Druhe kralovstvi.indd 16

28.12.2020 10:54:46

připlují, pak nejméně na deseti lodích. Nebo na stovkách. Co jste viděli, musela být loď duchů krále Knuta.“ Cædmon ukázal na svoji ovázanou nohu. „A ten šíp vystřelil taky nějaký duch?“ Ælfric ustaraně pohlédl na zakrvácenou holeň. „To jistě ne. Tvá matka se o tebe postará. Vydám se se svými muži toho vašeho draka skolit. Pokud ta loď byla předvojem dánského vpádu, měli bychom to vědět. Ale pravdě­ podobnější je, že to byli piráti.“ „V každém případě střílejí dobře.“ Ælfric se usmál. „Dunstan říkal, že jsi složil srnce.“ Cædmon přikývl. „Musel jsem ho tam nechat, abych dostal domů Dunstana. A on se tolik těšil na srnčí pečínku.“ Otec mu přiložil krátce ruku na rameno. Nebyl mužem, který by měl ve zvyku dávat najevo svoje city. Nikdo nesměl tušit, kolik úzkosti vytrpěl, když se Dunstanův kůň vrátil domů sám. Chvíli hledal slova, kterými by vyjádřil, jak je svému druhorozenému vděčný. „To, cos udělal, bylo správné. Poohlédneme se po tom tvém srnci cestou, snad ho ještě najdeme. A pokud ne, pošlu Wulfrika a Cynewulfa do lesa. Neboj, nepřipustíme, abys o svoji pečínku přišel.“ Cædmon zvedl koutek úst k unavenému úsměvu a Ælfric se obrátil a dlouhými kroky zamířil ke dveřím. Chlapec zavřel oči a prosil Boha, aby držel i nadále ochrannou ruku nad jeho rodinou a jeho otec se vrátil domů živ a zdráv. Všichni jeho předkové bojovali s Dány – bůh si Dány vyvolil, aby jejich prostřednictvím Angličany zkoušel. Před dávnými časy uzavřel král Alfréd s Dány mír a přenechal jim téměř polovinu Anglie. Potomci krále Alfréda dobyli tuto půlku Anglie, jež se až do dnešních dob nazývá Danelaw, zpátky. Během mnoha generací se dánští a angličtí sousedé mezi sebou promísili, jejich jazyky se sobě čím dál více podobaly, až se postupně zapomnělo na to, že jsou dvěma různými národy. V zemi by mohl zavládnout mír, nebýt nových dánských nájezdníků, Vikingů, kterým nešlo o získání nové půdy, nýbrž o loupení, zabíjení a vraždění. V posledních letech se však situace uklidnila. Od té doby, co se Helmsby ujal po svém otci Ælfric, nedošlo k většímu přepadení ani zde, ve Východní Anglii, ani jinde. Cædmon slyšel otce říkat, že mají štěstí, neboť král Eduard není žádný válečník, nýbrž světec. Cædmon doufal, že ten 17

Druhe kralovstvi.indd 17

28.12.2020 10:54:46

drak plavící se proti proudu Ouse není předzvěstí konce oněch pokojných let. Neměl nejmenších pochyb o tom, že otec spolu s housecarly, kteří mu sloužili, dokáže jejich dům i majetek ubránit. I on a jeho bratři se naučili zacházet s mečem, válečnou sekyrou a kopím, nemluvě o praku. Přesto mu představa nového dánského vpádu naháněla strach, ba přímo hrůzu. Dřevěné dveře malé komůrky za síní se bezhlučně otevřely a dovnitř vstoupila křehká tmavovlasá žena. V jedné ruce držela mísu s vodou. Postavila ji vedle lůžka a naklonila se nad ním. „Comment va tu, monfils?“ Položila mu ruku na čelo a Cædmon zabořil hlavu hlouběji do polštáře. „Jak se asi vede člověku, který právě bojuje s poznáním, že je zbabělec?“ Tiše se zasmála. „Zbabělec? To je mi novina. Ne, ne, Cædmone. Ty máš srdce stejně statečné jako Beowulf.“ Pohlédla na opeřený konec šípu v jeho stehnu. „A budeš ho teď potřebovat.“ Cædmon se ušklíbl a změnil téma. „Co dělá Dunstan?“ „Ach, Dunstan už je zase ve své kůži. Sedí v síni, hlavu má pro zvýšení dramatického efektu ovázanou, před sebou plný pohár a ohromuje služebnictvo historkou, jak tě zachránil před Dány.“ „Tak to jste vedle,“ zazněl ode dveří Dunstanův zvučný hlas. „Rozmys­ lel si to a přišel vám ku pomoci.“ Cædmon zvedl na protest pravou ruku. „Zmiz odtud…“ Než mohl Dunstan něco namítnout, dveře se znovu otevřely a dovnitř se vkradli tři zbývající sourozenci. „Jen chvilku na něj nahlédneme,“ předešel spěšně třináctiletý Guthric námitky své matky. Váhavě a trochu bázlivě přistoupili k širokému lůžku. Když uviděli šíp a krvavou skvrnu na bratrově noze, malý Eadwig se prudce obrátil a skryl obličej v sukních své sestry. Hyld mu položila ruku na hlavu. „Uzdravíš se?“ zeptala se Cædmona ustaraně. Přinutil se k úsměvu. „Zatím není potřeba držet stráž u zesnulého. A teď vypadněte.“ Všichni čtyři se obrátili k odchodu, avšak matka zavolala svého nejstaršího zpátky. „Dunstane, tebe budu potřebovat.“ Dunstan zůstal stát, avšak Cædmon zavrtěl hlavou. „Chci Guthrika.“ Nikdo nic nenamítal. Dunstan odvedl svou sestru a nejmladšího bratra ven z pokoje, a když zavřel dveře, slyšeli jeho nervózní smích. 18

Druhe kralovstvi.indd 18

28.12.2020 10:54:46

Guthric byl jediným z pěti sourozenců, který se podobal své normanské matce. Jeho vlasy byly hladké a tak tmavě hnědé, že v přítmí komnaty vypadaly černé, a stejně tmavé byly i jeho oči. Nebýt této nápadné podobnosti, určitě by existovalo mnohem více dohadů o jeho původu. I tak si občas služebné šeptaly, že Guthric je podvržené dítě, potomek nějaké lesní víly. Byl to tichý chlapec, snílek. Dokázal prosedět celé hodiny venku na dvoře a naslouchat ptákům, jako by rozuměl jejich řeči. Před časem vyjádřil přání odejít do kláštera v Ely a naučit se číst. Otec se mu vysmál, a tak se o svém přání nikdy víc nezmínil. Cædmon měl rád všechny své sourozence, ale každého jinak. Obdivoval se Dunstanově bezstarostné odvaze natolik, že mu většinou dokázal odpustit jeho drsné způsoby. Líbil se mu Hyldin důvtip a velkorysost a jako všichni v rodině zbožňoval svého bratříčka Eadwiga. Ale Guthric mu byl bližší než kterýkoli jiný člověk na světě. Dokázal mu svěřit věci, za které by se jinak styděl, neboť Guthric nesoudil nikdy podle zavedených zvyklostí. Měl své vlastní vidění světa, kterému Cædmon sice nerozuměl, ale to nebylo důležité. Guthric přistoupil se soucitným úsměvem k vysokému lůžku. Trochu bratra nazvedl a vklouzl za něj. „Věděl jsem, že chceš na lov, ale netušil jsem, že máš na mysli roli jelena,“ prohodil. Pak uchopil Cædmona v podpaží a objal mu oběma rukama hrud. „Hotovo,“ oznámil. Cædmon se položil do bratrovy útěšné náruče a zíral nahoru na prověšený baldachýn nad sebou. Soustředil se na to, aby udržel zaťaté zuby. Neviděl, jak jeho matka levou rukou sevřela krátký šíp. Až k ramenům mu vystřelila krutá bolest a vykřikl. Marie de Falaise vyrůstala v Normandii ve válečných dobách a už jako mladé děvče se naučila umění svého otce ranhojiče. Co se v Normandii považovalo za činnost zcela nevhodnou pro ženy, nebudilo zde v Anglii žádnou zvláštní pozornost. Když se Ælfric z Helmsby vrátil spolu s králem Eduardem z normandského exilu, přivedl si domů normanskou manželku, jejíž ranhojičské umění zachránilo mnohým na Helmsby život. Marie jednou dokonce uřízla vysloužilému housecarlovi po pádu z koně rozdrcenou paži. Ale v případě svého syna ji najednou opouštěla odvaha. Když Cædmon viděl matčino váhání, vrátila se mu vlastní rozhodnost. Hluboce se nadechl. „Pusť se do toho. A dejte mi něco, do čeho budu moct kousat, aby se nám nezřítila síň, až budu řvát.“ 19

Druhe kralovstvi.indd 19

28.12.2020 10:54:46

Guthric se tiše zasmál, vytáhl z pochvy na opasku nůž a strčil Cædmonovi mezi zuby jeho dřevěnou rukojeť. Pak opět zkřížil paže na bratrově hrudi. Marie sevřela šíp oběma rukama a zatáhla. Neotočila jím, aby ránu nezvětšila, jen jím jemně trhla a šíp malinko povolil. Pak se jeho háčky opět zaryly do masa. „Šíp musí ven,“ opakoval si Cædmon stále dokola. Upínal se k té větě, svíral ji před sebou jako štít. Šíp musí ven, nebude to dlouho trvat, za chvilku bude po všem… Bože, učiň, ať už to mám za sebou! Zuby se mu zaryly do dřeva rukojeti, prsty zaťaly do Guthrikových loktů a pohled se mu rozostřil. Svůj vlastní křik slyšel jen jakoby z veliké dálky, zůstával však při vědomí. Ramena se mu napjala, Guthric se na něj zezadu tiskl a němě se snažil vlít do bratra svou vlastní sílu. Pak Marie posledním trhnutím vyškubla šíp z rány a bylo po všem. „Byl jsi statečný, Cædmone. Teď mi dej ten nůž.“ Marie uchopila opatrně dvěma prsty ostrou střenku, druhou ruku mu položila pod bradu a pomohla mu otevřít ústa. „Na, napij se.“ Ucítil na rtech pohár a napil se. Bylo to silné víno. Nebyl na jeho chuť zvyklý, a tak otevřel ohromeně oči. Když mu pohár odňala, rozkašlal se. Marie nalila zbytek vína na čistý šátek a opatrně jej přitiskla na ránu. Alkohol pálil, ale v porovnání s ďábelskou bolestí, kterou měl za sebou, to nebylo nic. Pálení mu bylo téměř příjemné. Uvolnil se. Zatímco mu matka na ránu přikládala obvaz, klesl na polštář a pustil se Guthrikových paží. Jeho nehty po sobě zanechaly krvavé půlměsíce. „Promiň, bratře…“ Guthric se usmál a vstal z lůžka. „Pojď, podíváme se, co nám ostatní nechali od jídla.“ Ale Marie zavrtěla hlavou. „Cædmon zůstane tady a až do zítřejšího rána se nehne z místa. Tvoje noha potřebuje klid!“ Cædmon udiveně vzhlédl. „A ty budeš spát s otcem v síni?“ zeptal se. Toto byla jediná oddělená světnice. Pouze thán a paní domu požívali výsadu mít své soukromí. Jejich děti, sotva odrostly batolecímu věku, spaly spolu s housecarly a jejich rodinami, služebnými a další čeledí na slámě na podlaze velké síně. Marie obdařila Cædmona za jeho neuctivou poznámku nesouhlasným zamračením. „Nemyslím, že by se tvůj otec vrátil před svítáním. A i kdyby, pro jednu noc se tu směstnáme všichni tři.“ 20

Druhe kralovstvi.indd 20

28.12.2020 10:54:46

„Pak ti nechám přinést něco k snědku,“ naléhal Guthric. Cædmon by nemohl pozřít jediné sousto, ale zůstal ušetřen všech dalších diskuzí, neboť když mu děvečka přinesla pivo a hustou polévku, už tvrdě spal.

Probudil ho tichý hlas v temnotě. „Vypálili a vyplenili Metcombe,“ slyšel otcův šepot. „Čtyři muži jsou mrtví, sedm zraněných. Jen Bůh sám ví, kolik žen zneuctili. Celá vesnice lehla popelem. Je to strašné.“ „Ale ještě strašnější by bylo, kdyby je Dunstan a Cædmon neobjevili a vy jste tam nejeli,“ odpověděla mu jeho žena šeptem. „To je pravda.“ „A jsi si jistý, že to byli piráti?“ „Ano. Jeden z jejich velitelů se nám dostal do rukou živý a při Kristově krvi přísahal, že jednali na vlastní pěst a že jejich král Sven s tím nemá nic do činění.“ Marie si tiše odfrkla. „Pochybná přísaha. Tihle Bohem prokletí Vikingové jsou přece ve skutečnosti pohani.“ Ælfric se bezhlesně zasmál. „A to říkáš ty? Není to ani sto let, co jste vy, Normani, byli taky pohanskými Vikingy.“ Opět zvážněl. „Mluvil pravdu, tím jsem si jistý.“ „Pak budiž Bohu chvála. Utekli?“ „Ne. Mám pět zajatců. Jsou to silní a zdraví chlapi, budou se nám hodit. Sotva trochu zkrotnou, pošlu je do Metcombe, aby napravili alespoň část škod, které způsobili. Ostatní jsou mrtví. Loď hodili metcombští do ohně.“ „A naši muži?“ „Až na pár škrábanců jsou všichni v pořádku. Měli jsme to lehké, Dánové nepočítali s tím, že tak brzy narazí na odpor. A nyní mi pověz, jak je na tom Cædmon?“ Chlapec si náhle uvědomil, že naslouchal cizímu hovoru, a zastyděl se. Nyní už však bylo pozdě, aby na sebe upozornil. Za zataženými závěsy slyšel matčinu odpověď. „To uvidíme zítra nebo pozítří. Jestli dostane horečku…“ Nedokončila větu. „Ale šíp je venku?“ 21

Druhe kralovstvi.indd 21

28.12.2020 10:54:46

„Ano.“ Cædmon z jejího tónu vycítil, že nechce mluvit dál, ale otec se nenechal tak lehce odradit. „Pověz mi to.“ „Šíp seděl přímo na kosti. Snažila jsem se nezhoršit to ještě víc a dostat jej ven stejnou cestou, kterou se dostal dovnitř. Bůh mi pomoz, udělala jsem, co bylo v mých silách, Ælfriku. Ale těžko říct, jaké škody mohl natropit.“ „Bude z něho mrzák, Marie?“ Ke Cædmonově zděšení se matka dala do pláče.

Rána nad kolenem se nezanítila a rychle se hojila. Cædmon nedostal horečku a po jednom dni na lůžku se mu zdálo, že už se povaloval dost dlouho. Jeho matka se netajila tím, jak se jí ulevilo. Dovolila mu vstát, byť s podmínkou, aby jí hned řekl, kdyby se bolest zvětšila. S každým dalším dnem bolest sice polevovala, zato noha se stávala stále necitlivější. Ještě po dvou týdnech chodil Cædmon jen s oporou berle a táhl levou nohu za sebou. Po třech týdnech se stále nic nezlepšilo a to ho nutilo k zamyšlení. Ptal se matky na její názor a ona mu radila, aby byl trpělivý.

„Kruci, Cædmone, belháš se jak stařec nad hrobem.“ Dunstan se opíral o dveře do stáje a mrzutě bratra pozoroval. „Myslím, že by ses mohl trochu víc snažit dát se zase dohromady.“ Cædmon se rozhněvaně zastavil. „Co tím chceš říct?“ „Že to s tím kulháním přeháníš, aby tě všichni litovali a abys nemusel nic dělat.“ Cædmon se sarkasticky ušklíbl. „Škoda že ten šíp netrefil tebe, Dunstane. Jsem si jistý, že by ses s tím zraněním vypořádal daleko líp a zase jednou bys všem dokázal, jaký jsi chlapík.“ Dunstan zaťal ruce v pěst a vykročil výhrůžně kupředu. „Ty…“ Za jeho zády se nepozorovaně vynořil otec a chytil svého nejstaršího za loket. „Okamžitě toho nech! Co tě to popadlo?“ „Promiň,“ zavrčel Dunstan vztekle. Ælfric káravě potřásl hlavou. „Kde jsou koně? Proč jsem tě asi posílal napřed? Abych tu v té zimě stál a čekal?“ 22

Druhe kralovstvi.indd 22

28.12.2020 10:54:46

Dunstan se chtěl ospravedlnit, byl neobyčejně vynalézavý ve vymýšlení nejrůznějších výmluv, ale Ælfric ho odbyl mávnutím ruky. „Vím moc dobře, kde ses toulal.“ Mrzutě si povzdechl, navyklým gestem sklonil hlavu, aby prošel nízkými dveřmi do stáje. V příšeří spatřil asi osmiletého chlapce, jak stojí na špičkách vedle velkého valacha a pokouší se mu nasadit sedlo. „Dobré ráno, Ine. Kde máš tátu?“ Ælfric odebral kloučkovi těžké dřevěné sedlo a položil je svému koni na hřbet. Ine se plaše usmál. „Je nemocný, tháne.“ Vděčně si nechal odebrat i udidlo a namísto toho se ujal upínání popruhu sedla, úkolu, který byl pro jeho tělesnou výšku mnohem vhodnější. „Dunstane, Cædmone,“ zavolal thán přes rameno. „Pojďte dovnitř a osedlejte si sami, jestli od vás snad nežádám příliš!“ Pak se obrátil k chlapci. „Copak je otci?“ Ine sklonil hlavu a pokrčil rameny. „Nevím… Má horečku. Celý hoří, říkala máma.“ Ælfric poplácal svého koně po krku a obrátil se k příkrým rozviklaným schodům vedoucím na seník, kde přebýval jeho podkoní s ženou a dětmi. Nahoře musel nejen sklonit hlavu, nýbrž se celý předklonit, přestože stál přímo pod hřebenem střechy. Půdu nad stájí tvořila malá komora, téměř z poloviny zaplněná senem a pytli s ovsem. Zbývající prostor byl sotva větší než koňské stání. Ani bez ohně tu nikdy nebyla veliká zima, protože z koňů zespoda se vypařovalo živočišné teplo. Ale štěrbinami mezi prkny sem profukoval ostrý březnový vítr a bylo tu vlhko. Až na pár slamníků na zemi se tu nenacházelo žádné zařízení. Čeledín a jeho rodina jedli spolu s ostatními v síni a na seníku spali jen proto, že si Ælfric přál, aby někdo zůstal u koní i přes noc. Přes den se tu obvykle nezdržovali. Ine a jeho otec se starali o koně a jeho matka s oběma sestrami pracovala s ostatními děvečkami u krav, dojila je a vyráběla máslo a sýr. Obě děvčata šla i dnes po své práci, když však Ælfric přistoupil blíž, rozeznal v šeru baculatou ženu, naklánějící se nad nehybnou postavou na slamníku. „Mildred,“ řekl tiše. Žena sebou polekaně trhla a vyskočila na nohy. „Tháne…“ „Co je mu?“ 23

Druhe kralovstvi.indd 23

28.12.2020 10:54:46

Potřásla hlavou a přejela si rukávem po nehezkém, zarudlém obličeji. „Nevím… Myslím, že umírá.“ Hlas se jí zlomil. Ælfric pohlédl na nemocného, který ležel podivně nehybně. V přítmí mu špatně viděl do obličeje, ale připadal mu voskový a skutečně smrtel­ně bledý. „Proč jste neposlali pro moji ženu?“ zeptal se sice tlumeně, ale velmi rozzlobeně. Mildred němě potřásla hlavou a přitiskla si ruku na ústa, aby potlačila vzlyky. „Ale my jsme pro ni poslali,“ namítl Ine. „Tiše, chlapče,“ snažila se ho matka umlčet. Ælfric se obrátil k chlapci. „Pověz mi, jak to bylo!“ Ine chvilku váhal, koho má poslechnout. „Čekám, chlapče,“ nedal se odbýt Ælfric. Ine se kousl do spodního rtu a kurážně zvedl hlavu. „Máma mě poslala včera večer do síně, abych přivedl paní Marii. Vyřídil jsem to.“ „S kým jsi mluvil?“ Ineho opouštěla odvaha. „Já… nevím už, tháne.“ S vytřeštěnýma očima pohlédl na otce, který náhle chraptivě zasténal a zkroutil se v křeči. Ælfric déle nemarnil čas. Rychle slezl dolů a vyšel ven. Přede dveřmi čekali synové s koňmi. „Dunstane, přiveď matku. Rychle. A pak zjisti, komu Ine včera večer řekl, že jeho otec je nemocný.“ Dunstan vtiskl Cædmonovi do ruky uzdu a rozběhl se přes dvůr do domu. „Co je Edgarovi?“ chtěl vědět Cædmon. Ælfric si tiše povzdechl. „Nevěřím, že mu tvoje matka ještě může pomoci. Kde je Guthric?“ „Nevím, otče,“ zalhal Cædmon. Guthric mu během snídaně svěřil, že nemá v úmyslu jet s nimi do Metcombe, a krátce nato se vydal s malým Eadwigem do vesnice, kde zřejmě navštíví otce Cuthberta a bude ho přemlouvat tak dlouho, až se uvolí naučit ho dalších pár písmenek. Helmsby byla chudá vesnice s ubohým dřevěným kostelíkem a kněz spolu se ženou žili ve stejně nuzné chatrči. Otec Cuthbert neobdělával žádnou půdu a se ženou žili z toho, co si vypěstovali na zahrádce a ze skrovných příspěvků příslušníků farnosti. Knězi však patřil vzácný poklad: tlustá, v kůži vázaná kniha plná křehkých 24

Druhe kralovstvi.indd 24

28.12.2020 10:54:46

pergamenových stránek, obsahující výňatky z bible a několik životopisů svatých. Jeho znalosti latiny byly tak mizerné, že drahocenné knize stěží rozuměl, ale znal písmena a na Guthrikovo tvrdošíjné naléhání přivolil, že je ho také naučí. „Umím si představit, kde teď asi vězí,“ zabručel Ælfric. Cædmon prohrábl svému rozježenému koni hřívu a s předstíraným zájmem vzhlédl k obloze. „Asi bude pršet.“ „To je dobře. Země je na orání příliš tvrdá.“ Ælfric chvíli Cædmona pozoroval a pak se jeho oči nevědomky stočily k jeho holi. „Zvládneš to až do Metcombe?“ Cædmon rozpačitě sklopil zrak. „Samozřejmě.“ „Pořád tu nohu necítíš?“ Hoch přikývl. Ælfric vykouzlil na tváři úsměv, u něj tak vzácný. „To přejde.“ „Ano, jistě.“ „Zatraceně, proč tvoje matka ještě nejde?“ V tom okamžiku se ve dveřích do síně objevila Marie a s Dunstanem v patách spěšně přecházela dvůr. Aniž se u nich zastavila, zamířila rovnou do stáje. Ælfric pokynul svým synům. „Nejvyšší čas vydat se na cestu.“ Cædmon si zastrčil hůl pod paži a oběma rukama sevřel sedlo. Nemohl na koně nasednout tak, že by zastrčil do třmenu levou nohu, protože by se pod ním hned podlomila. Proto se odrazil svou zdravou nohou, vzepřel se a vyšvihl se do sedla. I Ælfric už nasedl na koně, avšak Dunstan stál s uzdou v ruce a s hlavou skloněnou. Nervózně si odkašlal. „Otče…“ Ælfric na něj beze slova pohlédl. „Ine za mnou včera večer byl,“ přiznal se. „Chtěl jsem matku hned zavolat, ale…“ Zavrtěl hlavou. „Zapomněl jsi,“ dokončil za něj otec větu. Dunstan přikývl. Ælfric vzhlédl k obloze, jako by se chtěl zeptat Boha, za co jej trestá, že mu dal za syna takového budižkničemu. „Zatraceně, Dunstane…“ „Já vím.“ Dunstan zvedl oči a pohlédl zpříma na otce. „Jestli zemře, bude to moje vina. Dobří otroci jsou drazí.“ „A těžko se získávají. Snad bychom ti měli na pár měsíců svěřit jeho práci, aby ses konečně naučil nést zodpovědnost.“ Dunstan pohlédl vyděšeně na otce. „Ale…“ 25

Druhe kralovstvi.indd 25

28.12.2020 10:54:46

Ælfric ho gestem zarazil. „Vyčkáme, jak ta záležitost dopadne a co řekne tvoje matka. Pro dnešek můžeš prokázat svoji ochotu kát se tím, že tu zůstaneš a společně s Wulfrikem dohlédneš na orbu.“ Dunstan nebyl tím návrhem vůbec nadšen, ale dal si dobrý pozor, aby nedal najevo žádnou rozladěnost. Nakonec nedopadl tak špatně, i když by mu bylo tisíckrát milejší jet se podívat na vesnici vypálenou dánskými piráty než dohlížet na nudnou práci otroků a nevolných rolníků. Byl si však vědom, že prokazuje příliš malý zájem o hospodářství. „Jistě, otče.“ Otec Cædmonovi pokynul a bok po boku projeli branou v živém plotě obklopujícím jejich dvorec a vyjeli do polí.

„Co nás čeká v Metcombe, otče?“ zeptal se Cædmon, když po hodině vyjeli ze stínu malého hájku a opět projížděli mezi čerstvě zoranými poli. Ælfric neodpověděl hned. Zamyšleně pozoroval spřežení osmi tmavě hnědých volů, klusajících zvolna po úzkém, dlouhém pruhu pole. Pluh, který táhli, vedl mladý rolník, zatímco jeho manželka v nejvyšším stupni těhotenství, sotva starší než Hyld, s rukou na jařmu vedla voly. Byli to nesvobodní pachtýři, obdělávající jedno ze svých tří polí. Cædmon věděl, že jim patří nanejvýš jeden z osmi volů. Chudší rolníci si své voly navzájem půjčovali, aby každý měl osmispřeží, kterého bylo k zorání pole potřeba. Cædmon už nedoufal, že se dočká odpovědi, ale Ælfric se konečně vytrhl ze zadumání a řekl: „To, co dnes v Metcombe uvidíš, už asi nikdy nezapomeneš.“ Hoch se sklíčeně odmlčel. Brzy se opět vnořili do lesa a po chvíli ucítil Cædmon slabý, avšak pronikavý zápach, směs pachu spáleného dřeva, vlhkosti a hniloby. Jeho otec zvedl hlavu. „Tak páchne válka, Cædmone.“

Metcombe bývalo vesnicí se sedmdesáti obyvateli. Chýše svobodných rolníků se choulily kolem kostela svatého Guthlaka, každá z nich obklopená zeleninovou zahrádkou a nízkým živým plotem, za nímž vykukovala slaměná střecha malé chýše většinou s jedinou místností. Rolníci žili z výnosů svých políček a z masa a mléka od svých krav, koz a prasat, jež s nimi žily 26

Druhe kralovstvi.indd 26

28.12.2020 10:54:46

obvykle pod jednou střechou. Před hladem je chránili pstruzi, úhoři a lososi, které chytali v říčce, která se jim nyní stala osudnou. Cædmon zabořil hlavu mezi ramena a rozhlížel se kolem sebe, co nejméně to šlo. Ale i to, co spatřil koutkem oka, mu stačilo. Z chatrčí ani kostelíka nezbylo víc než žalostné zuhelnatělé kostry, z nichž stoupal hořký pach vlhkého popela. Tu a tam zapálil někdo na zahrádce čadivý oheň, kolem něhož se zimomřivě choulila skupinka lidí. V třech vypálených chatrčích leželi na lavicích z hrubě opracovaného dřeva či přímo na zemi mrtvá těla. U žádného z nich nehořela ani jediná svíce. U jednoho z mrtvých klečela plačící žena. O kousek dál se dva malí chlapci hádali o kousek chleba, který jim v zápalu boje spadl do bláta. Jeden z malých bojovníků měl hlavu ovázanou špinavým kusem hadru a oba hlasitě naříkali. Živé ploty i zahrádky byly podupané, na cestě se válela mrtvá, zohavená drůbež, vesnická louka se změnila v rozdusanou bažinu. Na jejím okraji stály zbytky bývalého mlýna. Tam zastavili a Cædmon následoval příkladu svého otce a seskočil z koně. Poměrně veliká budova shořela jen zčásti a měla dosud dveře. Dříve než na ně Ælfric stačil zaklepat, otevřely se a vyšel z nich vysoký hubený muž se zrzavým vousem. „Hengeste,“ pozdravil ho Ælfric zdvořile. „Tohle je můj syn, Cædmone, to je mlynář Hengest.“ Cædmon podal mlynáři ruku. Hengest se pousmál. „Nejsem si jist, zda mám ještě právo se tak nazývat. Uplyne ještě hodně vody, než budu mít co mlít.“ „Proto jsem přijel,“ řekl Ælfric. Mlynář zkřížil ruce na hrudi. „Poslouchám tě, tháne.“ „Nejprve bychom si měli asi promluvit o osivu. To teď spěchá nejvíce.“ „To určitě ano,“ připustil Hengest nerozhodně. Pohlédl na Cædmona. „Chlapče, buď tak hodný a udělej pro mě něco. Když půjdeš tam, kde stával náš kostel, najdeš vpravo od něj spálenou chýši, před níž stojí dub s dvojitým kmenem. Ten dub zůstal jako zázrakem ušetřen. V té chýši bydlí žena jménem Berit. Přiveď ji sem.“ Cædmon přikývl, vytáhl ze sedlového řemene svoji hůl a odkulhal pryč. Hengest za ním chvilku hleděl. „Ach ano, vzpomínám si. Stříleli na vaše syny, tháne.“ Ælfric z něj nespouštěl oči. „Ano.“ 27

Druhe kralovstvi.indd 27

28.12.2020 10:54:46

„Uzdraví se?“ „On je zdravý.“ Hengest na něj soucitně pohlédl. „Máte samozřejmě pravdu. Je to milý hoch.“ Ælfric změnil téma hovoru. „Osivo a krmení pro dobytek, Hengeste. Nemohu vás všechny živit, ale pokud nevystačíte s tím, co si chytíte v řece, jsem schopen vám alespoň trochu vypomoci.“ „Počkáme, než přijde Berit.“ „Nebudu tu utrácet čas dohadováním se starou bábou. Slyšel jsi moji nabídku. V klidu ji zvažte. Za úplňku si přijedu pro vaši odpověď.“ Hengest dělal, jako by ho neslyšel. Ukázal thánovi místo na lavičce před vypáleným mlýnem. „Musíte mi prominout, že vám nenaliju piva, ale všechno je pryč. Nemohu nabídnout víc než vodu z řeky.“ Ælfric odmítavě zvedl ruku, přistoupil ke svému koni, vytáhl z vaku kožený měch a usedl s ním vedle mlynáře. „Na, pij. Já nemám žízeň.“ Hengest si zavdal silného piva kořenité chuti. „Hm, pane, to je dobrota. Díky, tháne.“ Vrátil Ælfrikovi měch zpátky. „Osivo a krmivo, říkáte. Co ještě?“ „Čtyři dánské otroky. Žádnému není víc jak pětadvacet. Jsou silní a zdraví. Postaví vám vesnici znovu. A když bude nejhůř, můžete je zapřáhnout do pluhu.“ „Snad by nám vesnici postavili, kdybychom měli dřevo.“ „Výborně. Nu, pro mě za mě, budete mít i dřevo. Za to dostanu od každého muže a každé ženy o žních jeden den práce.“ Hengest se vyhýbal přímé odpovědi. „Čtyři dánské otroky, říkáte? Myslel jsem, že jich je pět.“ Ælfric přikývl. „Jednoho si ponechám sám. Jako odplatu za nohu mého syna.“ Mlynář mžoural do bledého březnového slunce. „Tak je to, myslím, správně. Takže vy nám, tháne, nabízíte stavební dříví výměnou za práci. A za osivo a krmivo chcete co?“ „Vaši půdu. Každý rolník z Metcombe mi přepíše svoji půdu. Smíte si znovu postavit své domy a dál obdělávat svá pole, nic se vlastně nezmění, jen mi budete dlužit pachtovné.“ Hengest se zamračil. „Žádáte, aby vám rolníci přenechali svoji půdu, dědictví svých synů, za pár zrnek osiva?“ Ælfric nevzrušeně přikývl. „A za moji ochranu. Ano.“ 28

Druhe kralovstvi.indd 28

28.12.2020 10:54:46