LOVEC
Přeložila Šárka Kadlecová
HUNTER Copyright © 2019 by Jack Heath Translation © Šárka Kadlecová, 2021
ISBN 978-80-242-7484-3
S dolarem v ruce stojím na rohu, brouku, s dolarem v ruce stojím na rohu, kotě, s dolarem v ruce stojím na rohu, stojím tu a čekám na Račího Muže. Brouku, kotě, mé – Lidová píseň z období Americké občanské války
KAPITOLA 1 Co má hrdlo a nemá hlavu?
Když vás bude chtít Charlie Warnerová vidět mrtvé, nejdřív vám ukradne boty. Sama ne. Po celém Houstonu má lidi. Jedním z nich je James Tyrrell, zavalitý chlápek s brýlemi jako dna od láhve a jizvou na paži tam, kde míval vytetované číslo 88. Tajný kód bílých rasistů – osmé písmeno abecedy je H. To 88 znamená Heil Hitler. „Nejsem žádnej nácek,“ slyšel jsem ho jednou tvrdit, „ale když chceš přežít huntsvillskej lágr, musíš s někým táhnout za jeden provaz.“ Policejní pistolí na otvírání zámků si Tyrrell odemkne vaše vchodové dveře a v síťce na vlasy a s latexovými rukavicemi na rukou půjde do vaší ložnice. Tam vám sebere vaše nejdražší boty. Obvykle černé, ale rozhodně lakované – takové, jaké byste si asi obuli na pohřeb. Vezme i nějaké ponožky, ale ničeho jiného se na odchodu nedotkne. Další dva chlápci přijedou bílou dodávkou s ukradenou poznávací značkou tam, kde pracujete. Ti dva se jmenují Jordan Francis a Theo Sariklis. Oba mají tlustý krk, hranatou čelist a vojenský sestřih. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se je naučil rozeznávat. Sariklis je ten s pokleslými očními víčky a v tričku 9
Jack Heath
se skupinou Ramones. Dělá pro Warnerovou déle než já. Francis je nováček – nedávno se přistěhoval z kalifornského San José. Z nich dvou je to ten, který rád vtipkuje. I v zimě nosí tílka, aby se mohl vytahovat svými bicepsy. Až vás zabije, půjde si možná zacvičit. Francis zajede s dodávkou k vašemu autu, ze strany řidiče. Sariklis otevře v boku dodávky posuvné dveře a bude čekat. Vyjdete z kanceláře a zamíříte ke svému autu. Až budete otví rat dveře, Francis vás popadne a vtáhne do dodávky. Zabere mu to sotva pár vteřin. Má s tím spoustu zkušeností – v San José pracoval pro jeden z mexických gangů. Nestačíte ani zařvat, než se za vámi zabouchnou dveře dodávky. Bude vám jasné, pro koho pracují. Warnerová se nestará o nezúčastněné diváky. Jste tam proto, že jste ji okradli, lhali jste jí nebo jste na ni donášeli. Anebo jste třeba nezaplatili účet v jednom z jejích podniků. V ilegálním kasinu, bordelu či drogovém doupěti. Budou vám klást otázky. Ty první jsou na zkoušku – odpovědi už znají. Když zalžete, Francis vás přidrží a Sariklis vám bude lít do úst vodu z láhve a tisknout vám nos, abyste měli pocit, že se topíte. Budou to tak dělat proto, že jste pořád ještě na parkovišti a tichých způsobů mučení moc na vybranou není. Až si budete myslet, že je po vás, Sariklis láhev vytáhne. Vy se pozvracíte. Pak vám položí pár dalších otázek. Tentokrát opravdových. Budou se vás ptát na něco, co se chce Warnerová dozvědět. Komu jste to prozradili? Jak se dotyční jmenují? Kde bydlí? Budou chtít vidět vaše zprávy. Poslední otázka je vždycky na heslo k vašemu bankovnímu účtu. Odpovíte na ni rádi. Budete si myslet, že jim jde jen o peníze. Že vás pustí. Jakmile jim dáte své heslo, Sariklis vám strčí láhev zpátky do úst. Ale tentokrát ji už nevytáhne. Rovnou na tom parkovišti vás utopí. Stačí tři minuty a dojde k zástavě srdce, za čtyři nastane mozková smrt. Francis zůstane s vaším tělem v dodávce, zatímco Sariklis vezme váš mobil a vaši peněženku a vyrazí vaším autem 10
Lovec
k bankomatu. Vybere, kolik půjde, a pak zajede na opuštěný kus pláže v Galvestonu. Tam se setká s Tyrrellem, který má vaše boty. Sariklis je položí jednu vedle druhé do písku a do nich zastrčí jako vyplašené myšky peněženku a klíče. Tyrrell vrátí váš telefon do továrního nastavení, vypne ho a hodí do moře. Vaše auto nechají stát na dohled od šedé hladiny u kraje silnice a Tyrrellovým vozem se vrátí do kanceláře Warnerové, odevzdat jí hotovost. U Warnerové v kanceláři jsem byl jen jednou a celou cestu jsem měl na hlavě pytel. Ale ukládal jsem si do paměti zatáčky a počítal vteřiny. Pak jsem se od nich nechal vyhodit někde jinde a tu cestu jsem si taky zapamatoval. Když jsem se později podíval do mapy, zúžil jsem to místo na čtyři bloky od parku Market Square. Většinou vás seberou v pátek. Pokud žijete sami, je pravděpodobné, že vás do pondělka nebude nikdo postrádat. Někdy kolem středy najdou policajti vaše auto a boty. Někteří na to řeknou, že jste se nedopatřením utopili, když jste si šli zaplavat. Jiné napadne, že to byla sebevražda. Ty boty jsou na plavání moc nóbl, budou namítat, a nenašel se žádný ručník. Nehledě k tomu, že plavky máte pořád doma. Kvůli vyzvednutí peněz z bankomatu se najdou i tací, kteří budou prohlašovat, že jste svou smrt nafingovali. Koneckonců jste měli pár mocných nepřátel. Jejich teorii podpoří ztracený telefon. A pokud začne někdo podezírat Warnerovou, bude mít dost rozumu na to, aby o tom nemluvil. To všechno za předpokladu, že jste měli kliku a Warnerová si nechce za vaši smrt připsat zásluhy. Občas totiž někoho zabije pro výstrahu. Bez ukradených bot a bez láhve s vodou. Když se pak najde tělo, je na tucet kusů a každý byl odejmutý zaživa. Bývaly doby, kdy by její muži vaše tělo jednoduše hodili do moře. Voda v plicích by v pitevní zprávě dávala logiku. Jenže pozornost by mohly vzbudit pohmožděniny kolem rtů a zápěstí a poškozené dásně. A tak to teď dělají jinak. Zatímco Sariklis s Tyrrellem povezou hotovost k Warnerové do kanceláře, Francis zamíří úplně sám dodávkou na Státní 11
Jack Heath
dálnici 12. Vzadu bude pod plachtou pomalu vychládat vaše tělo. Francis pojede za tmy a bude sledovat, jak po stranách silnice ubývají budovy a stromy rostou do čím dál větších výšek. Nakonec dojede do míst, kde široko daleko není živáčka, a u krajnice uvidí parkovat otlučenou toyotu. Zastaví u ní. Navzdory tomu, co sám zažil a čeho se dopustil, se při vystupování z auta otřese. Pak u dodávky otevře posuvné dveře a předá mi vaše tělo.
12
KAPITOLA 2 Šije mokrou nití, k zemi nebe stahuje, když dojdou nitě, tak se odstěhuje. Co je to?
Má zpoždění. Chodím sem a tam po krajnici a dívám se na vozovku, jestli neuvidím světla. Stromy si v mírném vánku šeptají tajemství. Před obličejem se mi sráží dech v obláčky. Nesněží, ale obloha o tom vážně uvažuje. Lidé si myslí, že je v Texasu vedro, jenže začátkem prosince tu teplota klesá pod deset stupňů. Jindy bych zůstal sedět v autě a pracoval na řešení hádanek. Posílají mi je cizí lidé a já je řeším za dvacet babek za kus. Začalo to jako způsob praní špinavých peněz a k mému překvapení se z toho stala skutečná práce. Jenže dnes večer jsem musel z auta vylézt. Strava složená převážně z masa, okoralého chleba a slaného kafe má ošklivé vedlejší účinky. Trápí mě žaludeční křeče. Vytáhnu telefon a mžourám na jeho maličkou obrazovku. Jsou dvě hodiny v noci. Telefon je malý, levný a předplacený. Warnerová mi řekla, že ho mám mít pořád u sebe a zapnutý. Baterie nikdy dlouho nevydrží, z čehož je jasné, že do něj nechala nainstalovat aplikaci pro skryté sledování. Musela předpokládat, že mi to dojde, ale nejspíš počítá s tím, že mám dost rozumu na to, abych dělal hloupého. 13
Jack Heath
V břiše se mi převalují střeva a slyším, jak v nich bublá. Potřebuju přestávku na záchod. Jenže netuším, co udělá Francis, když tu nebudu, až přijede. Zhluboka dýchám, ale tím se to jenom zhoršuje. Snažím se radši myslet na to, jak ke mně míří dodávka s tělem. Mrtvý se jmenuje Aaron Elliott. Nějaký investiční bankéř. Uhodil jednu z prostitutek Warnerové, přerazil jí nos a ona teď nemůže pracovat. Warnerová prohlásila, že by byla špatná obchodnice, kdyby něco takového nechala projít bez potrestání. Tělo je prý velké. Přes metr osmdesát, devadesát kilo. Dá mi zabrat, než ho zlikviduju. Tlak ve vnitřnostech začíná být nesnesitelný. Vrhnu poslední zoufalý pohled na silnici, ale po dodávce pořád ani vidu, a tak uháním do lesa. Když člověk prožije celý život ve městě, zapomíná, jaká tma panuje za jeho hranicemi. I když jsem spával na ulici, vždycky tam něco svítilo. Někde blikala pouliční lampa, jinde doutnala světla benzínové pumpy. A nikde nebyly stromy, které by nepropustily svit měsíce. Tady venku není nic než pach země a bzučení hmyzu. Kdesi nad hlavou mi trylkuje výreček americký. Šmátrám v listoví, svítím si baterkou z mobilu a hledám vhodné místo. Najednou mě něco zarazí. Pach masa. Vždycky jsem měl dobrý čich, to s člověkem udělá hladovění. Pomalu se otáčím. Čichám jako pes, v rychlém sledu nasávám vzduch. Není to vařené maso, ale není to ani mrtvé zvíře. Nemá to žádný takový ten odér kožešin ze statku. A přichází to… z tohohle směru. Zvědavost mě odvedla od myšlenek na žaludeční křeče. Do nohou a do paží mě škrábou větve, ale prodírám se houštím, dokud nejsem u zdroje toho pachu. Je to mrtvé tělo. Nahý muž. Hubený a drobný – tohle není Elliott. Leží na břiše a jednu ruku má nataženou před sebe, jako kdyby plaval. Tu druhou má skrčenou pod tělem. Přejíždím po něm baterkou. Její světlo mu ozáří obličej. Je to běloch, čtyřicátník, s krátkou bradkou a prošedivělými vlasy. 14
Lovec
Oči má vykulené, zuby vyceněné. Těžko říct, jestli bolestí, zlostí, či hrůzou. Při podchlazení si lidé občas těsně před smrtí svlékají oblečení. Jejich tělesná teplota natolik klesne, že jim okolní vzduch připadá horký, a tak ze sebe začnou shazovat vrstvy. Ale i v zimě by trvalo přinejmenším hodinu, než by zmrzl, a je sotva patnáct metrů od vozovky. V té tmě nelze poznat, odkud přišel. Ale tady nikde nic není – vždyť právě proto si tohle místo Warnerová vybrala –, tudíž se dá předpokládat, že ho tu někdo vyhodil z auta. Občas tohle dělá policie. Seberou vám oblečení a někde na hony daleko od civilizace vás v mrazu vykopnou z vozu. Vražda počasím. Jenže podle takového scénáře by zůstal na silnici pro případ, že by kolem něco jelo. Neutíkal by do lesa. Takže se snažil utéct řidiči. Možná dokonce vyskočil z jedoucího auta, ačkoli na jeho dlaních a kolenou nevidím žádné odřeniny. Kůži má neporušenou. Sáhnu na ni. A měkkou. Není mrtvý dlouho. Nanejvýš den. Nedělej to. To je hlas agentky Reese Thistleové, která mě měla u FBI na starosti. Neviděl jsem se s ní několik měsíců, ale pořád ji v duchu slýchám. Nahrazuje mi svědomí. Jdi pryč, říká mi. Ignoruju ji a sevřu mužovo nadloktí. Je dokonalou kombinací tuku a svalů. Stisknu ho a skloním se k němu. Srdce mi bije jako splašené. Málem nemůžu dýchat. To myslíš vážně? říká mi Thistleová. Vždyť ani nevíš, co je ten člověk zač, kde se tady vzal, jak umřel nebo kdo ho hledá. Nehledě k tomu, že je na cestě jiné tělo. Tohle nepotřebuješ. Má pravdu. Jenže teď už mě nic nezastaví. Na to bylo pozdě už ve chvíli, kdy jsem to tělo spatřil. Jen jedno sousto, říkám si a urvu mu zuby cár masa z paže. Zařve. Uskočím, ale nešlo to od něj. Ten vřískot vydalo něco jiného – možná ten výr, kterého jsem předtím zaslechl. V dálce mezi stromy zabliká baterka. 15
Jack Heath
Do prdele. Honem se skrčím, z úst mi ještě kape krev. V tom hle lese nejsem sám. Někdo tu je a nejspíš hledá toho mrtvého. Možná řidič auta, z něhož ten muž unikl. Anebo polda na záchranné výpravě. Ať tak či onak, ten člověk s baterkou bude na rozdíl ode mě ozbrojený. V podrostu křupou boty, jsou blíž každou vteřinou. Mohl bych utéct zpátky k autu. Jenže až ten stopař najde tělo, všimne si čerstvého kousnutí, očividně od lidských zubů. A začne mě hledat. Pokud je od policie, přivolá posily. Policie les obklíčí a na vozovku rozmístí zátarasy. Až mě zastaví, všimnou si, že mám na obličeji krev, a to bude můj konec. Takže nemůžu dopustit, aby tělo našel. Přehodím si mrtvého přes rameno. Váží nějakých sedmdesát tři kilo. Míň než já, ale stejně není zrovna snadné jít s ním na zádech. S každým krokem se mi boří nohy hlouběji do podrostu. Listí šustí, praskají větvičky. Doufám, že to ten stopař přes svoje vlastní kroky neslyší. Konečně jsem na kraji lesa. Rozhlédnu se. Na silnici nejsou vidět žádná jiná auta než to moje. Vyběhnu z lesa a uháním ke své toyotě. Když otvírám kufr, třesou se mi prsty a na klice nechávám krev. V dálce se objeví přední světla. Slyším hluk motoru. Pokud je to kdokoli jiný než Francis, jsem v háji. V kufru mám stočtyřicetilitrovou plastovou vanu. Strčím mrtvolu dovnitř a zaklapnu víko. Odvracím obličej od projíždějícího auta. Auto zpomaluje, ale nezastaví. Nemám tušení, kolik toho mohl řidič vidět. A už vůbec netuším, jestli něco z toho, co viděl, bude hlásit. Ještě jedna věc, než odjedu. Seberu kámen zhruba o velikosti karetního balíčku a mrštím jím přes vršky stromu, co nejdál dovedu. Dopadne někde daleko. Nevidím svítit baterku, ale slyším, že stopař mění směr a pohybuje se s novou naléhavostí. Čekám, dokud zvuky neutichnou. Pak nastartuju motor, uvolním ruční brzdu a vyjedu na silnici. 16
Lovec
Můj zchátralý, třípokojový dům s jednou koupelnou stojí v bídné čtvrti kousek od městského okruhu. Na takovou barabiznu je tu překvapivě vysoký nájem. Bylo by ideální se o něj s někým dělit, ale jelikož jsem snědl svého posledního spolubydlícího – překupníka drog a násilníka –, ta myšlenka mě znervózňuje. Pro všechny zúčastněné je bezpečnější, když bydlím sám. Zacouvám do přístřešku pro auto, vyskočím a otevřu kufr. Navzdory tomu, co se říká, není před rozedněním vždycky největší tma. Ulicí se už začíná rozlévat studené modré světlo. Za hodinu vyjde slunce. Musím to tělo dostat dovnitř, než někdo – „Dobré ráno, Timothy!“ Vzhlédnu. Na chodníku stojí můj soused, v tílku a čelence. Tenisky mu očichává blonďatý labrador. Se psy vždycky soucítím, i když mě párkrát pokousali. Tak jako já sledují bedlivě řeč těla a mají dobrý čich. A stejně jako já milují maso, nedokážou ovládat svoje pudy a obvykle jsou někomu vydáni na milost. „Ahoj, Shawne,“ řeknu. „Jsi na nohou brzy.“ Může vidět krev na mém obličeji a na košili? Snad ne, pokud zůstanu ve stínu pod přístřeškem. A ze svého úhlu pohledu nevidí ani do kufru. Nedbale zabouchnu víko. „Novoroční předsevzetí,“ vykládá a okázale si protahuje hamstringy. „Chci se dostat do formy.“ Shawn už ve formě je. Vždycky jsem si říkal, jak chutně vypadá. Třicetiletý černoch, metr pětasedmdesát, devadesát kilo. Na kníru nemá žádný pot, takže ještě nevyběhl. „Je prosinec,“ namítnu. „Já vím. Na ten nový rok trénuju.“ „Aha. Tak si to užij.“ Jeho fenku velmi zaujal kufr mého auta. Napíná vodítko. Shawn si ji přitáhne zpátky k sobě. „Mohl by ses přidat,“ řekne mi. „Můžeme běhat pravidelně.“ „Snad jindy,“ odpovím. Shawn vedle mě bydlí už několik let, ale bavit se se mnou začal teprve nedávno, když zmizel můj spolubydlící. Mám dojem, že se 17
Jack Heath
ho bál. Přitom by se měl bát mě. Připadá mi jako slušný člověk, a tak se mu snažím vyhýbat. Nechtěl bych, aby přišel k úhoně. Konečně si všimne, že nejsem ve sportovním a nemám žádného psa. „Co děláš venku tak brzy?“ Zeptá se. Zatím jsem si lámal hlavu tím, co říct, a snažil jsem se přijít na něco, co v něm nevzbudí podezření. „Balím,“ odvětím. „Jedu s bratrancem tábořit na sněhu. Chtěl jsem vyjet před dopravní špičkou.“ „Myslel jsem, že tě vidím přijíždět.“ „Kdepak, kámo. Jen jsem obracel auto, aby se snáz nakládalo.“ „Tábořit na sněhu? To se fakt dělá?“ „No jo. Měl bys to někdy zkusit.“ Pes zase začíná napínat vodítko a táhne Shawna blíž ke mně. O krok ustoupím. Do té mé historky o táboření se nehodí krev. Měl jsem mu říct, že jsem zrovna přijel z nemocnice, nebo něco podobného. „Kde budete tábořit?“ ptá se Shawn. Zaváhám. „Ani nevím. S Jessem – to je ten bratranec – se mám sejít v Dallasu. Po zbytek cesty pojedu za ním.“ „Nebydlel Jesse s tebou?“ vyzvídá Shawn. Zpropadený Shawn a ta jeho dobrá paměť. „To byl jiný Jesse,“ řeknu mu. Fenka na mě zavrčí a naježí srst. „Klid, Caitlin,“ krotí ji Shawn. „Hele,“ řeknu mu, „měl bych balit. Dobře si zaběhej.“ „Díky, kámo. Tak zatím.“ Odvrátím obličej a on zatahá za vodítko. Pes jde neochotně za ním. Shawn se rozběhne a zmizí v ulici. Vypustím dech, který jsem zadržoval. Musím tu mrtvolu dostat dovnitř, než se objeví někdo další. Odemknu zadní dveře, které vedou rovnou do kuchyně. Pak se vrátím k autu, otevřu kufr a vytáhnu z něj plastovou vanu. Tělo se zdá najednou těžší – nebo jsem jenom vyčerpaný. Vždycky mě přepadne únava, když poleví přísun adrenalinu. Odvleču vanu do domu, zamknu zadní dveře na tři západy a konečně se dostanu na záchod. 18
Lovec
Bylo by moudré pustit se do zahlazování stop. Zpětně si na uplynulých pár hodin zajistit alibi. Jenže nemůžu ignorovat mrtvolu ve své kuchyni. Když se vrátím ze záchodu, v kuchyni rozsvítím a dřepnu si k tomu mrtvému. Kolem kousnutí mu už zbělela kůže. Hledám na něm nějaký piercing či tetování gangů. Kde nic tu nic. Na hrudi má pruh zjizvené tkáně, jako by si nechal odstranit zhoubný kožní nádor. Na ploskách chodidel, na kolenou a na dlaních bláto. Ale vlasy mu voní šamponem. Ochlupení taky, včetně toho na ohanbí. A nedávno si zastřihl bradku. Na špičce jednoho prstu má řeznou ranku, jako od trnu či spony. Krev si zřejmě otřel nebo vysál, ale ranka se mu nezahojila. Musel k ní přijít během posledních čtyřiadvaceti hodin. Otevřu mu ústa. Cítím slabou vůni zubní pasty a pod tím ještě slabší vůni červeného vína. Asi merlotu. Má rovné zuby – nejspíš v dětství nosil rovnátka – a pár plomb. Nejsem žádný expert, ale ty plomby vypadají draze. Oči jsou mírně zakalené. Opatrně z nich vytáhnu kontaktní čočky. Má snubní prsten – obyčejný zlatý kroužek. Ukroutím mu ho z prstu. Je v něm vyryto datum a tři slova: S LÁSKOU, GABBI. Hruď se mi sevře výčitkami. Pořád si namlouvám, že jím jen špatné lidi. Většina nepřátel Warnerové jsou tak jako ona zločinci. Ale tenhle muž mohl být kdokoli. Nevinný člověk, pokud něco takového existuje. A přesto vím, že to kousnutí bude prvním z mnoha. Nebudu schopen se ovládnout. Kéž by měl aspoň tetování nějakého gangu či tak něco. Potřebuju nějaký důvod, proč bych ho nemusel litovat. „Co jsi zač?“ zeptám se ho? Upírá na mě šedé oči. Ťuk, ťuk. Někdo klepe na přední dveře.
19
KAPITOLA 3 Když to vyhodíš do vzduchu, je to bílé. Když to dopadne na zem, je to žluté. Co je to?
Na okamžik znehybním. Třeba si budou myslet, že nikdo není doma. Závěsy nepropouští dovnitř ani ven žádné světlo. Další klepání. Ať je na mém prahu kdokoli, jen tak to nevzdá. „Už jdu.“ Co nejtišeji zvednu mrtvého ze země, spustím ho do pultového mrazáku a přiklopím nad ním víko. Zakrvácenou bundu a košili hodím do škopku na prádlo a pomalu na ně pouštím vodu z kohoutku, aby mě neprozradilo prudké crčení. Odtéká z nich růžová voda. Namočím žínku, umyju si obličej a krk a utřu se do utěrky. Pak zamířím ke dveřím a snažím se tvářit spíš rozespale než vyděšeně. Nedojdu tam. Ozve se typické vrčení odemykací pistole. Dveře se rozlétnou takovou silou, že klika udělá důlek ve zdi. Dovnitř vpadnou dvě gorily s vojenským sestřihem. Sariklis – ten s pokleslými očními víčky – a Francis, ten závislák na cvičení, s kterým jsem se měl sejít u dálnice. Otevřu ústa, abych zařval. Nechat se zatknout je lepší než se utopit vzadu v dodávce. Ale Sariklis je rychlejší. Jednou rukou mě chytí pod krkem a druhou mi přitiskne na ústa. „Jacksonville, Phoenix,“ ohlásí. 20
Lovec
Warnerová má systém hesel. Každý vzkaz, který je od ní, začíná posledním heslem, jaké použila, a k tomu se přidává nové pro příště. Posledně to byla Santa Monica, Jacksonville. Příště to bude třeba Phoenix, St. Louis nebo Phoenix, Fargo či Phoenix, Dallas. Pro každého zaměstnance má něco jiného. Zřídka se s lidmi setkává osobně, a tak tenhle systém zaručuje, že nebude rozkazy vydávat nikdo jiný, přinejmenším bez jejího vědomí. Předpokládám, že má někde databázi, v níž je uvedeno, na kterého zaměstnance připadne jaké heslo. Být to já, všechna si je zapamatuju. Ale tohle každý nedokáže. „Jdeš s náma, Blakeu,“ oznámí mi Sariklis. „Chceš být při vědomí, nebo v bezvědomí?“ Ochabnu. „Dobrá volba,“ prohlásí a pustí mě. Francis mezitím zavřel dveře a rozhlíží se po mém zaprášeném obýváku. Zrak mu ulpí na ošuntělé pohovce, na níž jsou díry v látce vyspravené lepicí páskou. „Hele,“ poznamená, „že já ten tvůj barák viděl v některý epizodě Cribs.“ „Kdes byl?“ zeptám se ho. „Čekal jsem na tebe.“ „To řekni šéfový. A když už u toho budeš, možná bys ji mohl požádat, ať ti půjčí nějaký prachy. Má velmi slušný úrokový sazby. A koupit si novou pohovku. Do prdele, nejspíš rovnou celej barák.“ „Nech tady svůj mobil,“ řekne mi Sariklis. Jediná výjimka z pravidla Warnerové, že mám svůj telefon brát všude s sebou: Nemám ho mít u sebe, když se s ní setkávám osobně. Anebo, jak se dá předpokládat, až mě její muži povezou do neoznačeného hrobu uprostřed pustiny. „Jasně. Dám si ho nabíjet.“ Zamířím do ložnice. „Kdepak.“ Sariklis mě popadne za rameno. „Polož ho na podlahu.“ „Nechte mě si aspoň obléct košili,“ požádám je. „Na to není čas. Chce tě vidět hned.“ Položím telefon na zem. Sariklis mě dostrká k předním dveřím. Francis dveře pootevře. Škvírou dovnitř zavane studený vzduch. 21
Jack Heath
„Nikde nikdo,“ prohlásí. „Žádnej z těch sráčů tady nechodí do práce. Nebudou na nohou ještě několik hodin.“ Shawn už na nohou je. Ale nic neříkám. Vystrčí mě ven, směrem k bílé dodávce. Chladem se mi ježí chlupy na rukou a tuhnou mi bradavky. Když jsem byl bezdomovec, měl jsem nula procent tělesného tuku – být vysprchovaný a ostříhaný, mohl jsem dělat modela. Ale kdybych byl do půli těla nahý v takovém počasí, jako je dnes, za pár minut by bylo po mně. Počítám, že teď v něm vydržím zhruba hodinu. Šoupnou mě do dodávky. Na podlaze leží něco zabaleného do modré plachty. Neodolám a kus plachty nadzdvihnu. No ovšem, je to další tělo. Metr osmdesát, devadesát kilo. Nejspíš Aaron Elliott. Výraz má ochablý a mírný. Nevypadá na někoho, kdo zmlátil šlapku. Ale smrt dokáže hříchy smazat nebo je aspoň zneviditelnit. Je možné, že mi Warnerová lže. Vymýšlí mrtvým kriminální pozadí, abych si nemusel tolik vyčítat, co s nimi dělám. Ale tuhle možnost radši hlouběji nezkoumám. Francis vyleze na sedadlo řidiče. „Přijel jsi tam fakt pozdě?“ ptá se ho Sariklis tak tiše, že to sotva slyším. „Maximálně o pět minut.“ Francis lže. To je zajímavé. Nemám čas o tom přemýšlet. Dodávka se dá do pohybu. Tentokrát nemám na hlavě žádný pytel. Znamená to, že nejedeme k Warnerové do kanceláře. „Můžete pustit topení?“ zeptám se. Třesu se zimou. Oba dělají, že mě neslyší. Projíždíme vnějším předměstím, kterým se jako vichřice přehnala chudoba – a když na to přijde, tak i ta vichřice. Na trávnících se povalují kusy aut, tlející nábytek a rozbité televizory. Na kolech se tu bez přileb prohánějí děcka připravená prodat perník prvnímu feťákovi, který se probudí. O hodinu později jsme na západním okraji Bayportu. Většina místních skladů a továren vypadá opuštěně, jiné jsou rozestavěné. Už chvíli si lámu hlavu jednou věcí: Když zabijete svého odborníka na likvidaci těl, jak se zbavíte jeho těla? Možná mám 22
Lovec
odpověď přímo před sebou. Vezmete ho na místo, jako je tohle, a zalijete ho betonem. Dodávka zajede k bufetu zvanému Před polednem. Nedovedu si představit, že by v těchhle končinách pracovalo moc lidí nebo že by začínali takhle brzy. Ale bufet je kupodivu otevřený a zpola plný. Stoly obchází servírka s konvicí kávy. Sariklis odsune dveře dodávky. „Ven.“ Sklopím zrak ke své nahé hrudi. Opravdu čekají, že tam půjdu takhle? Zřejmě ano. Francis mě vytáhne na ulici a strká směrem k bufetu. Když doklopýtám dovnitř, pár zákazníků ke mně zvedne zrak. Mladá černoška povytáhne obočí, běloch ve středním věku se ušklíbne. Ale pak se oba vrátí ke své snídani, jako by nebylo nic divného na tom, že do bufetu nad ránem přivlečou polonahého muže. Charlie Warnerová sedí v boxu zády ke stěně, s nezakrytým výhledem na východ. Slyšel jsem poldy říkat takovému místu podle Drsného Harryho „Clintova židle“. Warnerová má na sobě džíny, kovbojské boty a flanelovou košili, všechno dělané na míru. Šmrnc holky od krav. Blonďaté vlasy si vyčesala do pevně utaženého ohonu. Vedle ní leží stetson. Upíjí espresso, ačkoli tu všichni ostatní mají kávu překapávanou. Slanina na jejím talíři vypadá dokonale křupavá, vajíčka nejsou ani moc tekutá, ani vysušená. Zajímalo by mě, jestli nechala obří spropitné, když tu byla naposled, vyhrožovala majiteli, nebo má prostě kliku. Beze slova mi pokyne na místo naproti. Místo, odkud na východ a do zbytku místnosti není vidět. Jestlipak se mu taky nějak říká. Ale před tolika svědky mě snad nezabijí. Ne že by se někdo z těch svědků díval mým směrem. Když jsem žebral po ulicích, vyvinul jsem si dobrý cit pro to, kdy se mi lidé vyhýbají. A tohle cítím i teď – že si mě nikdo nevšímá, že se jejich pohledy upírají všude možně, jenom ne na mě. Francis a Sariklis mě popoženou. Stisknou mi ramena a zatlačí mě na místo, kam ukázala Warnerová. 23
Jack Heath
„Francis se zpozdil,“ řeknu jí. Warnerová si přitiskne na rty ubrousek a nechá na něm stopu rtěnky. Pak si odkašle. „Povím vám jeden příběh,“ začne. Servírka mi přinese hrnek kávy. Překapávané. Odejde, aniž cokoli dodá. Kávy se nedotknu. Síran thallný je bez chuti. A stejně tak botulin. A amatoxin. Nebo fluoroctan sodný. Čímkoli z toho bych se otrávil. A lecčím by se otrávil i kdokoli, kdo by potom jedl moje tělo. „Kdysi pro mě pracovalo jedno děvče,“ spustí Warnerová. „Indigo. Byla to striptérka a šikovná. Bylo úžasné, jak rychle dovedla dostat muže do stavu, že by pro ni udělali cokoli. Nemusela ani mluvit – jen se velmi srdečně usmívala. Zlaté dítě. Nicméně její manžel měl nějaké dluhy, a tak je Indigo chtěla splatit. Požádala o přemístění do aktivní služby.“ Warnerová má na mysli prostituci. Neříkám nic. „Myslela jsem, že mi vydělá majlant. Změnila jsem jí jméno na Sindy – se S – a přidělila jí práci.“ Naleštěnou vidličkou napíchne kus slaniny. „Šlo jí moc dobře dostat zákazníky od vchodu do svého pokoje. Jakmile byli uvnitř, už to tak dobře nešlo, ale doufala jsem, že se to časem zlepší.“ Překvapuje mě, že o něčem takovém mluví na veřejnosti. Sice se zdá, že ji v bufetu nikdo jiný neposlouchá, ale nechápu, kam tím směřuje. „Naopak se to zhoršovalo,“ pokračuje Warnerová. „Trvalo jí čím dál déle, než se po každém klientovi dala dohromady. A klienti byli čím dál nespokojenější. Nakonec ztratila nervy a jednoho z nich uhodila. Moji mládenci si mysleli, že se pokusil odejít bez placení, a tak z něj vymlátili duši.“ „My to nebyli,“ skočí jí do řeči Sariklis. „Víme, že se platí předem,“ přidá se Francis. Warnerová se na ně podívá a oba zmlknou. „Navíc se Indigo pokusila o útěk,“ vypráví Warnerová. „Chytili jsme ji. Bylo mi hned jasné, že už nikdy pracovat nebude. Nebyla zraněná, ale někteří lidé tohle nezvládnou psychicky. A tak jsem ji vyvázala ze smlouvy.“ Usměje se jako dalajláma, 24