O ČEM SE NEMLUVÍ K elly R immeRová
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 3
12.04.22 15:08
PROLOG Sovětský svaz – 1942
Kněz, který nás oddával, byl vyhladovělý, promrzlý a oblečený v hadrech, ale duchapřítomně požehnal patce zplesnivělého chleba od snídaně a nabídl nám ji jako hostii. „Opakujte po mně.“ Usmál se. Viděla jsem rozmazaně, přesto jsem však ten tradiční slib z prokřehlých rtů pronesla. „Beru si tě, Tomaszi Slaski, za manžela a slibuji, že tě budu milovat, ctít a vážit si tě, budu ti věrná a neopustím tě, dokud nás smrt nerozdělí, ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“ Svatba s Tomaszem pro mě představovala maják jako pro námořníka, který na rozbouřeném moři upírá pohled k signálnímu ohni na vzdáleném břehu. Naše láska byla řadu let důvodem k tomu, abych šla dál, žila a bojovala, a náš svatební den měl být krátkým oddechem od všeho strádání a utrpení. Jenže realita byla úplně jiná a v tu chvíli jsem prožívala neskonalé zklamání. Měli jsme se vzít v majestátním kostele v našem rodném městě – ne tady, hned za stanovým městečkem uprchlického a vojenského tábora v Buzuluku, vzdáleni od stanů jen natolik, že nechutný pach osmdesáti tisíc zoufalých duší ve vzduchu mírně zeslábl. Přesto za to ta dočasná úleva stála. Byli jsme venku, chráněni pouze větvemi prořídlé jedle. Na to, že byl podzim, bylo neobvyklé chladno a z tmavošedého nebe padaly občasné velké sněhové vločky, tály na našich
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 5
12.04.22 15:08
6
Kelly Rimmerová
vlasech a oblečení nebo vytvářely další bahno na zemi u našich nohou. Své „přátele“ ve shromážděném zástupu těch, kdo nám přáli hodně štěstí, jsem znala jen několik týdnů. Každý druhý člověk, který pro mě byl kdysi důležitý, skončil v koncentračním táboře nebo byl mrtvý či prostě pohřešovaný. Můj ženich rozpačitě odmítl přijmout hostii – to gesto ubohého laskavého kněze zmátlo, ale mě ani trochu nepřekvapilo. Dokonce i jako nevěsta jsem byla oblečená v tom jediném, co jsem měla, a do té doby se kdysi prostá rutina jako koupání stala dávno zapomenutým přepychem. Přemnožené vši, které ovládly celý tábor, neušetřily mě, ženicha ani kněze – a žádnou jinou osobu v malém hloučku gratulantů. Celá naše skupinka se neustále vrtěla a škrábala v zoufalé snaze utišit to nekonečné svědění. Byla jsem otupělá šokem, což bylo téměř požehnání, protože mě to pravděpodobně zachránilo před tím, abych celý obřad proplakala. Paní Konczalová byla pro mě jen další novou známou, ale rychle jsme se sblížily. Pečovala o sirotky a od příchodu do tábora jsem jí s pracovními povinnostmi pomáhala. Když obřad skončil, odvedla hlouček dětí z malého seskupení přihlížejících a blýskla po mně zářivým úsměvem. Pak zvedla paže jako dirigent a společně s provizorním pěveckým sborem začala zpívat Serdeczna Matko – chvalozpěv milované matce. Sirotci byli špinaví, vyzáblí a osamělí stejně jako já, ale v tu chvíli vůbec neprojevovali smutek. Místo toho na mě upírali nadějné pohledy a toužili vidět mou radost. Nic jsem si nepřála víc než se utápět v ohavnosti své situace – ale naděje v těch nevinných očích převážila nad mou sebelítostí. Donutila jsem se věnovat jim všem hrdý zářivý úsměv a přiměla jsem se složit slib.
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 6
12.04.22 15:08
O ČEM SE NEMLUVÍ
7
Rozhodla jsem se, že ten den už žádné další slzy neproliju. Pokud ti sirotci dokážou být tváří v tvář své situaci ušlechtilí a stateční, zvládnu to taky. Od té chvíle jsem se už soustředila jen na hudbu a úchvatný zpěv paní Konczalové, který zesílil a linul se kolem nás ve vysokém pronikavém sólu. Líbezným čistým hlasem pěla melodii, jako by to byla hra – v okamžiku, který měl být radostný, mi přinášela něco, co se blížilo potěšení, v okamžiku, který měl být klidný, mi nabízela ztišení a znovu mě vracela k víře, kterou jsem si neustále přála ztratit. Jak se ta píseň nesla dál, zavřela jsem oči a donutila se potlačit strach i pochyby, dokud se mi opět nepodařilo uvěřit, že polámané střípky mého života jednoho dne opět zapadnou na místo. Válka mi vzala skoro všechno, ale odmítala jsem se smířit s tím, aby otřásla mou důvěrou v muže, jehož jsem milovala.
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 7
12.04.22 15:08
1 Alice
Mám šílený den, ale ať už je mi jakkoliv zle, vím, že mému synovi je ještě hůř. Jsme v Publixu, supermarketu několik bloků od našeho domu ve Winter Parku na Floridě. Eddie leží na zemi, kope kolem sebe a může si vykřičet plíce. Křečovitě se štípe do paže, kde mu už začínají naskakovat ošklivé fialové a červené modřiny. Kromě toho je celý od jogurtu, protože když tohle všechno před dvaceti minutami začalo, vyházel na zem obsah chladicího pultu a teď se na dlaždicích kolem něj povalují balíčky různých tvarů a velikostí – ze kterých dělá čím dál větší spoušť, jak do nich mlátí rukama i nohama a demoluje je. Obličej má od té námahy skvrnitý a na čele mu vyrážejí kapky potu. Po lécích, které užívá, v posledních několika letech hodně přibral, takže teď váží přes třicet kilo – což je víc než polovina mé tělesné hmotnosti. Nemůžu ho zvednout a odnést do auta, jak jsem to dělávala, když byl mladší. Ani v té době mi to nepřipadalo snadné, ale tehdy byly tyto záchvaty na veřejnosti mnohem jednodušší, protože jsme mohli prostě vyklidit scénu. K dnešní pohromě došlo, když Eddie vstoupil do uličky s jogurty. V porovnání s vrstevníky ve speciální škole, kam chodí, má poměrně širokou škálu jogurtů, které mu chutnají, přinejmenším jí jahodový a vanilkový značky Go-Gurt. Nesmíme ho nahradit jiným výrobcem ani balením – a ani
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 8
12.04.22 15:08
O ČEM SE NEMLUVÍ
9
nemá smysl snažit se staré tuby znovu doplnit, protože Eddie do nich nejspíš vidí. Musí to být Go-Gurt. Musí být jahodový nebo vanilkový. A musí být v tubě. Nedávno někdo ve firmě Go-Gurt rozhodl, že vylepší design grafiky na tubách – změnilo se tak logo a barvy jsou zářivější. Jsem si jistá, že si žádný designér neuvědomil, že taková drobná změna povede jednoho dne k tomu, že sedmiletý chlapec ve zmateném vzteku roztříská uličku v supermarketu. Pro Eddieho je Go-Gurt jen ten se starou etiketou a tahle nová nálepka znamená, že v něm už nepoznává jídlo, které toleruje. Věděl, že půjdeme do obchodu pro jogurt, jenže pak jsme sem přišli, Eddie se podíval na dlouhý prostor před sebou a uviděl spoustu věcí, jež pro něj jogurty nejsou. Snažím se vyhnout podobným incidentům, takže v ledničce doma máme vždy plnou polici Go-Gurtů. Nebýt nedávné babiččiny hospitalizace, na nákup bych zajela včera sama, když byl Eddie ve škole, ještě než snědl poslední dvě tuby a z toho, že nám „docházejí jogurty i polévka“, se stalo „zatraceně, jediné, co máme doma a Eddie to dokáže pozřít, je jen malá plechovka polévky, jenže k snídani polévku nejí“. Vůbec nevím, co si teď počnu. Je mi jasné jen to, že jestli Campbellovi někdy změní etiketu konzerv s dýňovou polévkou, schoulím se do klubíčka a prostě to zabalím. Možná se Eddiemu podobám víc, než si myslím, protože tahle jediná drobnost mě dnes taky skoro přivádí ke zhroucení. Kromě Eddieho a jeho sestry Pascale je v mém světě nejdůležitější osobou babička Hanna. Můj manžel Wade a matka Julita by se proti tomu tvrzení pravděpodobně ohradili, ale oba ve mně vyvolávají pocity marnosti, takže právě teď to tak mám. Moje babička, nebo spíš babča, jak ji
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 9
12.04.22 15:08
10
Kelly Rimmerová
odjakživa oslovuju, je v současné době v nemocnici, protože před dvěma dny utrpěla u jídelního stolu v pečovatelském domě záchvat, o kterém už víme, že to byla slabší mrtvice. Dnes tedy trávím celé dopoledne pobíháním – po domě, do auta, do uličky s jogurty –, abych se s Eddiem dostala za babčou a mohla s ní chvíli být. Dokonce si ani nechci přiznat, že možná pospíchám ještě víc než obvykle, protože se snažím co nejvíc využít chvil, jež nám s ní ještě zbývají. V pozadí všeho toho spěchu si čím dál víc uvědomuju, že jí dochází čas. Eddie není ve skutečnosti nijak výmluvný, v podstatě neumí mluvit. Slyší skvěle, ale jeho jazykové schopnosti a způsobilost porozumět jsou příliš slabé. Takže abych ho dnes varovala, že nepůjdeme na vlakové nádraží, kde bychom jako obvykle ve čtvrtek pozorovali vlaky, musela jsem přijít se zrakovým symbolem, jejž by pochopil. Vstala jsem v pět ráno, vytiskla si nějaké fotografie, které jsem pořídila včera v nemocnici, a potom jsem je vystřihla a zastrčila do jeho časového plánu hned za symbol pro slovo jíst, Publix a jogurt. Napsala jsem formální popisek, který vysvětloval, že dnes musíme jít do nemocnice podívat se na babču, ale že bude ležet v posteli a nebude schopná si s námi povídat. Přesto bude babča v pořádku, Eddie bude v pořádku a všechno bude v pořádku. Uvědomuju si, že řada ujištění v tom textu je lež. Nejsem naivní – babče je pětadevadesát, šance, že tentokrát odejde z nemocnice, je mizivá – a pravděpodobně vůbec v pořádku není. Ale Eddie to potřeboval slyšet, a tak jsem mu to pověděla. Posadila jsem ho s jeho rozvrhem i textem a obojí jsem s ním prošla, dokud si nezapnul iPad a neotevřel komunikační program, který používá – aplikaci augmentativní a alternativní komunikace, zkráceně AAK, což je jednoduchá,
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 10
12.04.22 15:08
O ČEM SE NEMLUVÍ
11
ale život měnící koncepce. Každá stránka na displeji ukazuje sérii obrázků představujících slova, která Eddie nedokáže vyslovit. Tím, že se jich dotýká, dokáže nahradit hlas. Dnes ráno se chvíli díval na displej a pak stiskl Ano, takže jsem věděla, že to, co si přečetl, alespoň do jisté míry pochopil. Než jsme přišli do supermarketu a zjistili, že jsou obaly jogurtů jiné, bylo všechno fajn. Během doby, která od té chvíle uplynula, za námi neustále přichází a zase odchází znepokojený personál i nakupující zákazníci. „Můžeme vám nějak pomoct, paní?“ ptali se zprvu a já zavrtěla hlavou, vysvětlila jim, že Eddie má diagnostikovaný autismus, a nechala je jít si vesele po svém. Později se nabídky pomoci staly naléhavějšími. „Můžeme vám ho pomoct odnést do auta, paní?“ Vysvětlila jsem jim, že ani v nejlepším rozpoložení nemá rád, když na něj někdo sahá, a pokud se ho začne dotýkat hromada cizích lidí, situace se ještě zhorší. Z jejich výrazů mi bylo jasné, že pochybují, že by se něco mohlo ještě víc pokazit, ale nejsou o tom přesvědčeni natolik, aby se to odvážili riskovat. Kolem prošla nějaká žena s totožně oblečenými, dokonale vychovanými a nepochybně neurologicky typickými dětmi, které seděly vysoko v jejím nákupním vozíku. Když míjela mého neovladatelného syna, uslyšela jsem, jak se jí jeden z potomků ptá, co mu je, a ona zamumlala: „Potřebuje jen pořádně naplácat na zadek, zlatíčko.“ Jasně, pomyslela jsem si. Potřebuje jen naplácat. To mu vštípí, jak se má vyrovnat se smyslovým přetížením, a naučí ho to mluvit. Možná kdybych mu uštědřila pořádný výprask, spontánně by používal toaletu a mohla bych se zbavit posedle sešněrovaného denního rozvrhu, jímž předcházím jeho inkontinenci. Takové jednoduché řešení… Proč mě to nenapadlo už před sedmi lety? Ale právě když ve mně začal bublat
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 11
12.04.22 15:08
12
Kelly Rimmerová
hněv, letmo na mě pohlédla, a než se odvrátila, setkala jsem se s jejíma očima. Zachytila jsem v nich náznak lítosti a nepochybně i strach. Zrudla, otočila hlavu a z poklidné chůze s dětmi ve vozíku se stal vyložený sprint do vedlejší uličky. Lidi takové věci říkají, protože se díky nim v situaci, která je nepochybně velmi rozpačitá, cítí líp. Neobviňuju ji, vlastně jí spíš trochu závidím. Taky bych si přála být pokrytcem, ale sedm let rodičovství Edisona Michaelse mě naučilo pokoře. Dělám to nejlepší, co můžu, ačkoliv to obvykle nestačí, a tak to zkrátka je. Před několika minutami přišel vedoucí prodejny. „Paní, musíme něco udělat. V zásobách udělal škodu za stovky dolarů a ostatní zákazníci začínají být rozrušení.“ „Jsem jedno ucho,“ pronesla jsem a pokrčila rameny. „Co navrhujete?“ „Můžeme zavolat sanitku? Je to akutní zdravotnický problém, ne?“ „A co si tak myslíte, že s ním provedou? Píchnou mu sedativa?“ Rozzářily se mu oči. „To můžou?“ Zamračila jsem se na něj a jeho obličej se znovu zasmušil. Chvíli jsme seděli v napjatém tichu a pak jsem vzdychla, jako by mě přesvědčil. „Tak tedy zavolejte záchranáře,“ sdělila jsem mu. Přesto ho významný úsměv, který jsem mu věnovala, zřejmě vyděsil, protože ode mě o několik kroků couvl. „Zkusíme, jak se Eddie s jejich příjezdem vypořádá. Jsem si jistá, že houkající sirény, uniformy a další cizí lidi už nemůžou tuhle scénu moc zhoršit.“ Odmlčela jsem se a potom jsem na něj pohlédla jako neviňátko. „Je to tak?“ Vedoucí odešel, něco si pro sebe mumlal, ale s tou sanitkou si to zřejmě rozmyslel, protože jsem žádné sirény
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 12
12.04.22 15:08
O ČEM SE NEMLUVÍ
13
neslyšela. Místo toho je vidět znepokojené prodavačky, jak stojí na obou stranách uličky, tiše vysvětlují zákazníkům, co se děje, a nabízejí se, že jim vyberou jakékoliv zboží, které potřebují, aby je ušetřily chůze do blízkosti mého křičícího nezvladatelného syna. Pokud jde o mě, právě teď vedle něj sedím na podlaze. Chci být rozvážná a klidná, ale přerušovaně vzlykám, protože nehledě na to, kolikrát se to už stalo, je to velmi ponižující. Vyzkoušela jsem už všechno, co jsem mohla, abych Eddieho záchvaty zmírnila, a veškeré mé pokusy selhaly. Tohle skončí teprve tehdy, až se Eddie unaví. Měla jsem mít víc rozumu než riskovat a vodit ho dnes do obchodu. Myslím si, že úplně nechápe, co návštěva nemocnice znamená, ale ví, že něco není v pořádku. Nikoliv poprvé si přeju, abych ho mohla umístit do školy na celý všední týden místo dvoudenního rozvrhu, s nímž jsme se smířili. Kéž bych ho dnes mohla nechat ve škole a zajet sem sama, nebo kéž by se mi podařilo přesvědčit manžela Wadea, aby nešel do práce a zůstal s Eddiem doma. Jenže Wade má schůzky. Vždycky má schůzky, zvlášť když nemít je by znamenalo, že by musel zůstat s Edisonem sám. „Promiňte.“ Unaveně zvednu hlavu s očekáváním, že uvidím dalšího zaměstnance supermarketu, který mi přišel nabídnout „pomoc“. Místo toho se nade mnou sklání postarší žena – křehká, s laskavýma šedýma očima a nápadně modrým odstínem vlasů. Bez toho modrého přelivu by se hodně podobala mojí babče – drobná a hubená, ale cílevědomě upravená. Nese si elegantní kabelku a od hlavy až k patě je zahalená do pestrobarevné látky s gerberovým vzorem. Tyhle boty by si babča obula taky. Dokonce i teď, značně po devadesátce, si stále vybírá šaty se šíleným květinovým vzorem nebo výstřední
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 13
12.04.22 15:08
14
Kelly Rimmerová
krajkou. Mám pocit, že kdyby se ty dvě ženy setkaly, okamžitě by si padly do oka. Při tom pomyšlení se mi stáhne hruď a zmocní se mě netrpělivost. Pospěš si, Eddie. Musíme zrychlit. Babča je nemocná a potřebujeme se dostat do nemocnice. Žena se na mě vlídně usmívá a spiklenecky otvírá svou kabelku. „Myslíte si, že by něco z tohohle mohlo pomoct?“ Vytahuje pár drobností – červený balonek, modré lízátko, dřevěnou panenku a dřevěný drejdl. Shrbí se vedle mě a všechno to položí na podlahu. Už jsem se snažila Eddieho rozptýlit, takže vím, že tohle nezabere, ale stejně mě laskavost v ženině pohledu dohání téměř k slzám. Když se jí zadívám do očí, vidím soucit a pochopení – ale ani náznak lítosti. Je krásné a bohužel i vzácné mít někoho, kdo chápe mou situaci, místo aby ji soudil. Zdvořile něco zamumlám a krátce od ní pohlédnu k Edisonovi, abych se pokusila zjistit, jestli tomu všemu náš rozhovor ještě neuškodil. Eddie se přinejmenším trochu ztišil a ostražitě ji pozoruje opuchlýma uslzenýma očima. Babču vroucně miluje. Možná i on vidí, jak jsou si ty dvě podobné. Kývnu a žena zvedne balonek. Eddie nic. Ukáže mu panenku, ale jeho výraz zůstává stejně zoufalý. Pak lízátko, s totožným výsledkem. Už úplně ztrácím naději, když vtom zvedne drejdl a Eddieho kvílení k mému překvapení mírně poleví. Po stranách jsou vyřezané barevné hebrejské symboly. Žena po jednom z nich přejede prstem, položí hračku na podlahu a elegantně švihne zápěstím. Jakmile se drejdl roztočí, barvy se hypnoticky spojí v zářivě rozmazanou šmouhu. „Můj vnuk má taky poruchu spektra,“ sdělí mi tiše. „Takže přinejmenším tuším, jak je vaše situace náročná. Ty drejdly jsou Bradenovy oblíbené…“
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 14
12.04.22 15:08
O ČEM SE NEMLUVÍ
15
Eddie se upřeně dívá na tvarované dřívko, jak se točí. Jeho nářek ustane. Teď už přetrvává jen tiché vibrující vzlykání. „Víte, jaký je význam těch hebrejských znaků?“ zeptá se mě žena tiše. Zavrtím hlavou a ona tiše čte: „Je to akronym – a znamená: Stal se obrovský zázrak.“ Ráda bych jí pověděla, že už na zázraky nevěřím, najednou si však nejsem jistá, jestli je to opravdu tak, protože se zdá, že se jeden právě odehrává přímo přede mnou. Eddie je už skoro zticha, kromě občasného popotažení nebo ozvěny vzlyku. Osa drejdlu se zvolna vychyluje, dokud se hračka nerozkymácí a nepřevrhne na bok. Slyším Eddieho ostrý nádech. „Víš, drahý chlapče, co to je?“ zeptá se žena tiše. „Neumí mluvit,“ snažím se jí vysvětlit, ovšem Eddie právě v tu chvíli zaloví hluboko ve své sbírce rozpaky působících autistických triků, obrátí ke mně obličej a zastřeným hlasem pronese: „Miluju tě, Eddie.“ Naše společnice na mě krátce pohlédne a já se jí to pokusím objasnit. „To je jen… takzvaná echolálie… umí říkat slova, ale nemají žádný smysl. Jen papouškuje, co mu pořád opakuju –, ale neví, co to znamená. Je to jeho způsob, jak říct máma.“ Nabídne mi další něžný úsměv, postaví drejdl přímo vedle Eddieho, znovu ho začne roztáčet a čeká. Můj syn se na něj v mlčenlivém úžasu upřeně dívá, a když drejdl podruhé spadne na stranu, je úplně zticha. Zašátrám po jeho iPadu, otevřu aplikaci AAK, zvolím dokončit a auto a natočím k němu displej. Eddie si sedne, pak vstane a s očekáváním na mě pohlédne. „To je ono, zlato,“ promluví žena tiše. Skloní se, zvedne drejdl a s mumláním ho mému synovi podá. „Jsi moc šikovný kluk, že ses takhle uklidnil. Tvá máma na tebe musí být velice hrdá.“
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 15
12.04.22 15:08
16
Kelly Rimmerová
„Děkuju vám,“ obrátím se k ní. Přikývne, krátce se dotkne mé paže a pronese: „Děláte skvělou práci, maminko. Nikdy na to nezapomínejte.“ Zpočátku působí její slova jako otřepaná fráze. Odvádím Edisona z obchodu s prázdnýma rukama kromě nečekaného pokladu od úplně cizího člověka. Zapnu ho do speciálně upravené dětské sedačky, která je navzdory jeho rozměrům nezbytná, protože s normálním bezpečnostním pásem by neseděl dostatečně nehybně. Vklouznu na vlastní sedadlo a krátce na něj pohlédnu ve zpětném zrcátku. Dívá se na drejdl, v klidu a tichu, ale jako vždy je milion mil vzdálený a já jsem unavená. Pořád jsem unavená. Děláte skvělou práci, maminko. Nikdy na to nezapomínejte. Před Eddiem skoro nebrečím. Miluju ho. Starám se o něj a nedovolím si cítit sebelítost. Jsem jako alkoholik, který už nevypije ani kapku. Vím, že jakmile otevřu stavidla sebelítosti, zalíbí se mi to a zničí mě to. Jenže dnes je moje babička v nemocnici a ta laskavá žena v gerberových šatech se zjevila jako anděl, který mě navštívil v hodině nouze. Co když ji poslala babča a co když je to od ní poslední dar, protože se chystá odejít? Tentokrát čeká zhroucení mě. Eddie si hraje s drejdlem, drží si ho přímo před obličejem a velmi pomalu s ním otáčí ve vzduchu, aby zjistil, jak funguje. Rozvzlykám se. Dopřeju si osm požitkářských minut pláče, protože najednou je deset dopoledne a máme už přesně hodinu skluz oproti času, ve který jsem původně doufala. Když hodiny v autě odtikají celou, rozhodnu se přestat utápět v sebelítosti a pak to i udělám a s veškerou lítostí skoncuju. Otřu si nos papírovým kapesníkem, odkašlu si a nastartuju. Jakmile zmáčknu zapalování, telefon se mi
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 16
12.04.22 15:08
O ČEM SE NEMLUVÍ
17
propojí s elektronikou v autě a na dotykovém displeji u volantu se objeví zmeškané zprávy od mojí mámy. Kde jsi? Říkala jsi, že tu budeš v devět. Už jsi na cestě? Alice. Zavolej mi, prosím, co se děje. Babča je vzhůru, ale pospěš si, protože nevím, jak dlouho to vydrží, než si bude potřebovat znovu zdřímnout.
A nakonec mám vzkaz od Wadea. Promiň, nemohl jsem si vzít volno, zlato. Zlobíš se?
A to jsme ještě ani nedojeli do nemocnice. Bude to náročný den.
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 17
12.04.22 15:08
2 Alina
Tomasz Slaski byl sice rozhodnutý stát se doktorem jako jeho otec, ale odjakživa jsem si myslela, že se narodil spíš jako pohádkář. Usoudila jsem, že si ho časem vezmu, už když mi barvitě líčil, že zatímco ostatní ve městě spali, zachránil z jezera mořskou pannu. Bylo mi devět a jemu dvanáct, ale už jsme byli nerozluční kamarádi a ten den jsem došla k závěru, že je můj. Během následujících let mě taky začal považovat za svou, a když jsem vyšla sedmý ročník a moje rodina si už nemohla dovolit posílat mě do školy, zvykl si mě navštěvovat doma. Jako většina dětí, které jsem znala, jsem ukončila školu a s rodiči pracovala na poli – ovšem na rozdíl od většiny dětí, které jsem znala, jsem se nikdy moc nenadřela. Byla jsem nejmladší sourozenec a i po pubertě jsem byla stále křehká a jen něco přes sto padesát centimetrů vysoká. Všichni ostatní v mé rodině byli vysocí a silní, a navzdory tomu, že moji bratři dvojčata byli jen o čtrnáct měsíců starší než já, se mnou rodina nikdy nepřestala jednat jako s dítětem. Vůbec mi to nevadilo, pokud to znamenalo, že tahání těžkých břemen v zemědělství zůstane na nich. Tomasz pocházel z bohatší rodiny a byl odjakživa předurčen ke studiu na univerzitě, takže zůstal na střední škole mnohem déle než většina vrstevníků v našem regionu v jižním Polsku. Jakmile se naše cesty rozešly, pravidelně stoupal
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 18
12.04.22 15:08
O ČEM SE NEMLUVÍ
19
do kopce mezi našimi domovy, aby byl se mnou, a pokaždé, když přišel na návštěvu, okouzlil celou mou rodinu zveličenými historkami, jež se mu během týdne staly. Už jako dítě a dospívající kluk uměl mluvit tak, že to v člověku vyvolalo víru, že je všechno možné. To jsem na něm milovala nejdřív – otevřel mé obzory nekonečným možnostem a zároveň naplnil můj život zázraky. Nebýt Tomasze, nikdy bych nepřemýšlela o světě za svou vesnicí, ale poté co jsme se do sebe zamilovali, jsem dokázala myslet jen na to, jak ho s ním prozkoumám. Moc jsem si přála, abychom se mohli vzít ještě předtím, než nastoupil na lékařskou fakultu, protože v tom případě bych mohla jet do hlavního města s ním. Nesnesla jsem představu, že se rozdělíme, ale část mého zoufalství byla zakořeněna v nechuti opustit rodinný statek. Můj domov byl, jen co by kamenem dohodil za předměstím Trzebinie, kde Tomaszův otec Aleksy pracoval jako lékař a matka Julita byla učitelkou, dokud nezemřela při porodu Tomaszovy mladší sestřičky. Byla jsem si jistá, že moje budoucnost spočívá za hranicemi malého světa, v němž jsme žili, ale bez sňatku jsem z něj uniknout nemohla a na manželství jsem byla stále moc mladá – v té době mi bylo teprve patnáct. To nejlepší, v co jsem mohla doufat, bylo, že se pro mě Tomasz jednoho dne vrátí. Měl odjet o víkendu na konci jara roku devatenáct set třicet osm. Ve vzpomínkách se důležitost času vytrácí, ale některé jsou naprosto jasné i v dlouhodobém odstupu a ta neděle zůstává v mé mysli stejně čerstvá, jako když jsem se to ráno probudila. Možná je to způsobeno i tím, že jsem během let na té vzpomínce tolik lpěla a znovu a znovu si ji přehrávala v hlavě, jako by to byl můj oblíbený film. I nyní, když mám někdy potíže vybavit si, kde jsem nebo co je za
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 19
12.04.22 15:08
20
Kelly Rimmerová
den, cítím jistotu, že si z onoho dne stále pamatuju úplně všechno – každý okamžik, dotyk, vůni i zvuk. Od svítání visely na obloze těžké šedé mraky. V posledních dnech tolik pršelo, že jsem měla boty stále obalené vrstvou bláta a nebyla jsem si jistá, jak velká část pochází od zvířat a jak velká od hlíny. Počasí bylo pochmurné, ale tu neděli večer se zvedl silný vítr, který ho činil ještě třeskutějším. Moji bratři Filipe a Stanislaw pracovali v té zimě celý den, kdežto já klábosila s Tomaszem, takže moji rodiče trvali na tom, abych udělala alespoň poslední úkol a postarala se před večeří o zvířata. Zaníceně jsem se bránila, dokud mě Tomasz nevzal za ruku a neodvedl mě tam. „Jsi rozmazlená,“ zasmál se tiše. „Mluvíš jako moji rodiče,“ zareptala jsem. „Možná mají pravdu.“ Letmo na mě pohlédl, zatímco mě stále táhl za ruku, ale obdiv v jeho očích byl nepopiratelný. „Ale neboj se, rozmazlená Alino. Stejně tě miluju.“ Při těch slovech se mě zmocnil tak silný příval hrdosti a nadšení, že se všechno ostatní stalo bezvýznamným. „Taky tě miluju,“ řekla jsem a Tomasz mě přitáhl k sobě o něco blíž tak rychle, až jsem do něj skoro narazila. Na poslední chvíli mě rafinovaně políbil. „Hodně si troufáš na to, že je můj otec tak blízko.“ Zakřenila jsem se. „Buď jsem statečný,“ připustil, „nebo už z lásky hloupnu.“ Vrhl mírně znepokojený pohled k domu, jen aby se ujistil, že nás otec neviděl, a když jsem vybuchla smíchy, znovu mě políbil. „Ale konec zábavy a her,“ prohlásil. „Ať už to máme z krku.“ Práci jsme měli hotovou velmi brzy a konečně bylo na čase jít dovnitř a schovat se před hrozným počasím. Namířila
O cem se nemluvi_145x227_TISK.indd 20
12.04.22 15:08