Gustav Klimt (1862–1918) Josefu Lewinskému 19. května 1894 Po studiích na vídeňské Kunstgewerbeschule pracoval Gustav Klimt spolu s bratrem Ernstem a dalším spolužákem ze školy Franzem von Matschem na souboru obrazů pro veřejné budovy. Roku 1886 se pustili do cyklu deseti fresek pro velkolepá schodiště nového vídeňského Burgtheateru. Klimt za svou čtveřici fresek, inspirovanou antickými a shakespearovskými náměty, získal od císaře Zlatý čestný kříž, ocenění, které mu nastartovalo kariéru. Ještě před zbouráním starého Burgtheateru dostali Klimt a Matsch další zakázku: měli vytvořit akvarel hlediště, a to včetně přesných miniaturních podobizen zhruba dvou set diváků z řad vídeňské smetánky. Projektem, o němž Klimt píše hereckému doyenovi Josefu Lewinskému, je další zakázka na oslavu odkazu starého Burgtheateru. Lewinsky je dlouholetou hvězdou vídeňské scény, jeden z tehdejších velkých charakterních herců. Klimt, který už má s jemnocitem význačných lidí nemalou praxi, se na něj obrací s promyšlenou uctivostí (pozdrav „Euer Hochwohlgeboren!“, doslova „Vaše Vysokoblahorodí!“, je předepsanou formou pro oslovení šlechty). A zabere to. Klimtův portrét Lewinského, dokončený roku 1895, zachycuje herce jako Dona Carlose v Goethově tragédii Klavigo (Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň). Lewinsky tuto úlohu poprvé ztvárnil roku 1858, kdy v Burgtheateru začínal, a hrál ji – stále velice úspěšně – až do roku 1894. Klimt Lewinského zachycuje v romantickém postoji a s vášnivě odhodlaným výrazem ve tváři. Během několika let Klimt opustí robustně akademický styl malby, který mu přinesl tolik úspěchů, a osvojí si symbolický, strukturovaný, hieraticky erotický výraz, který urozené Vídeňany šokoval a pobuřoval, ale jímž je dnes tak proslulý.
Vaše Vysokoblahorodí! Společnost pro reprodukční umění vydává rozsáhlé dílo o vídeňském divadle a zejména o starém Burgtheateru a já se domnívám, Vaše Vysokoblahorodí, že jste byl o této záležitosti již zpraven Jeho Excelencí svobodným pánem von Wieser. Byl jsem pověřen zakázkou namalovat některého z umělců starého Burgtheateru, a to v konkrétní roli, která pokud možno příliš nezmění zevnějšek dotyčného umělce. Dovolil jsem si zvolit Vaši podobiznu, Vaše Vysokoblahorodí, a pokorně Vás žádám o sdělení, kdy a kde bych si s Vaší Ctihodností mohl pohovořit. Očekávám Vaši brzkou odpověď a jsem s úctou Vaše Vysokoblahorodí vždy Váš Gustav Klimt VIII. Josefstätterstrasse 21
30
Rodina a přátelé
Gustav Klimt Josefu Lewinskému
31
Gustav Klimt (1862–1918) Josefu Lewinskému 19. května 1894 Po studiích na vídeňské Kunstgewerbeschule pracoval Gustav Klimt spolu s bratrem Ernstem a dalším spolužákem ze školy Franzem von Matschem na souboru obrazů pro veřejné budovy. Roku 1886 se pustili do cyklu deseti fresek pro velkolepá schodiště nového vídeňského Burgtheateru. Klimt za svou čtveřici fresek, inspirovanou antickými a shakespearovskými náměty, získal od císaře Zlatý čestný kříž, ocenění, které mu nastartovalo kariéru. Ještě před zbouráním starého Burgtheateru dostali Klimt a Matsch další zakázku: měli vytvořit akvarel hlediště, a to včetně přesných miniaturních podobizen zhruba dvou set diváků z řad vídeňské smetánky. Projektem, o němž Klimt píše hereckému doyenovi Josefu Lewinskému, je další zakázka na oslavu odkazu starého Burgtheateru. Lewinsky je dlouholetou hvězdou vídeňské scény, jeden z tehdejších velkých charakterních herců. Klimt, který už má s jemnocitem význačných lidí nemalou praxi, se na něj obrací s promyšlenou uctivostí (pozdrav „Euer Hochwohlgeboren!“, doslova „Vaše Vysokoblahorodí!“, je předepsanou formou pro oslovení šlechty). A zabere to. Klimtův portrét Lewinského, dokončený roku 1895, zachycuje herce jako Dona Carlose v Goethově tragédii Klavigo (Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň). Lewinsky tuto úlohu poprvé ztvárnil roku 1858, kdy v Burgtheateru začínal, a hrál ji – stále velice úspěšně – až do roku 1894. Klimt Lewinského zachycuje v romantickém postoji a s vášnivě odhodlaným výrazem ve tváři. Během několika let Klimt opustí robustně akademický styl malby, který mu přinesl tolik úspěchů, a osvojí si symbolický, strukturovaný, hieraticky erotický výraz, který urozené Vídeňany šokoval a pobuřoval, ale jímž je dnes tak proslulý.
Vaše Vysokoblahorodí! Společnost pro reprodukční umění vydává rozsáhlé dílo o vídeňském divadle a zejména o starém Burgtheateru a já se domnívám, Vaše Vysokoblahorodí, že jste byl o této záležitosti již zpraven Jeho Excelencí svobodným pánem von Wieser. Byl jsem pověřen zakázkou namalovat některého z umělců starého Burgtheateru, a to v konkrétní roli, která pokud možno příliš nezmění zevnějšek dotyčného umělce. Dovolil jsem si zvolit Vaši podobiznu, Vaše Vysokoblahorodí, a pokorně Vás žádám o sdělení, kdy a kde bych si s Vaší Ctihodností mohl pohovořit. Očekávám Vaši brzkou odpověď a jsem s úctou Vaše Vysokoblahorodí vždy Váš Gustav Klimt VIII. Josefstätterstrasse 21
30
Rodina a přátelé
Gustav Klimt Josefu Lewinskému
31
Paul Gauguin (1848–1903) Vincentu van Goghovi 1. října 1888 Stejně jako Van Gogh začal Paul Gauguin s uměleckou tvorbou poměrně pozdě. Po službě u francouzského námořnictva a období, kdy se živil jako makléř, začal v polovině sedmdesátých let 19. století veřejně prezentovat svá díla a roku 1879 už vystavoval s impresionisty. Jeho tvorba zaujala galeristu Thea van Gogha, Vincentova bratra, který v červnu 1888 nabídl Gauguinovi apanáž výměnou za jeden obraz měsíčně. Další podmínkou bylo, aby přijal Vincentovu nabídku pracovat společně v Arles na jihu Francie, kde by mohl na čím dál labilnějšího Van Gogha dohlížet. Gauguin ovšem pobýval v umělecké kolonii v Pont‑Avenu na opačné straně země. „Miluju Bretaň,“ napsal. „Když mé dřeváky klapou po této žulové půdě, slyším tlumené a mocné dunění, o něž usiluji v malířství.“ Spolu s mladým umělcem Émilem Bernardem poslali Van Goghovi vzájemné portréty (Van Gogh Museum, Amsterdam). Gauguin dal tomu svému podtitul „les misérables“ podle slavného románu Victora Huga s hrdinou a zlodějem v jedné osobě Jeanem Valjeanem. My umělci jsme jako Valjean, říká Gauguin, neboť ví, jak to na Van Gogha zapůsobí, „oběti společnosti, které se jí mstí pácháním dobra“. Ve „žlutém domě“ v Arles se Van Gogh už tři týdny nato chystal – vzrušeně a trochu nervózně – na Gauguinův příjezd (viz str. 53).
Můj milý Vincente Ukojili jsme tvoji touhu; sice jinak, pravda, ale co na tom sejde, vždyť výsledek je tentýž? Naše 2 portréty. Jelikož nemám stříbrnou bělobu, použil jsem olovnatou, a tak se může stát, že barva ztmavne a ztěžkne. A kromě toho jsem nevycházel čistě z hlediska barevnosti. Cítím potřebu vysvětlit, o co jsem usiloval, ne proto, že bys to nedokázal sám odhadnout, ale jelikož mám pocit, že se mi toho v mém díle nepodařilo docílit. Maska zloděje, mizerně ustrojeného a silného jako Jean Valjean, který má svou ušlechtilost a vrozenou laskavost. Tvář zalévá kypící krev a tóny ohnivé kovárny kolem očí dávají tušit rozžhavenou lávu, jež rozněcuje naše malířské duše. Kresba očí a nosu podobně jako květiny na perských kobercích ztělesňuje abstraktní a symbolické umění. To holčičí pozadí se svými dětinskými kytičkami má svědčit o našem uměleckém panictví. A ten Jean Valjean, jehož společnost utlačuje, staví mimo zákon; není i on se svou láskou, svou silou obrazem dnešního impresionisty? Tím, že jsem mu vtiskl své rysy, máš jak mou osobní podobiznu, tak portrét nás všech, ubohých obětí společnosti, které se jí mstí pácháním dobra – ach! můj milý Vincente, náramně by ses bavil, kdybys viděl ty zdejší malíře, naložené ve své průměrnosti jako okurky v octě. Je úplně jedno, jestli jsou tlustí, dlouzí nebo křiví a samá bradavice, pořád to jsou, a vždycky budou, tupé okurky […] Tvůj, Paul Gauguin […]
50
Umělec umělci
Paul Gauguin Vincentu van Goghovi
51
Paul Gauguin (1848–1903) Vincentu van Goghovi 1. října 1888 Stejně jako Van Gogh začal Paul Gauguin s uměleckou tvorbou poměrně pozdě. Po službě u francouzského námořnictva a období, kdy se živil jako makléř, začal v polovině sedmdesátých let 19. století veřejně prezentovat svá díla a roku 1879 už vystavoval s impresionisty. Jeho tvorba zaujala galeristu Thea van Gogha, Vincentova bratra, který v červnu 1888 nabídl Gauguinovi apanáž výměnou za jeden obraz měsíčně. Další podmínkou bylo, aby přijal Vincentovu nabídku pracovat společně v Arles na jihu Francie, kde by mohl na čím dál labilnějšího Van Gogha dohlížet. Gauguin ovšem pobýval v umělecké kolonii v Pont‑Avenu na opačné straně země. „Miluju Bretaň,“ napsal. „Když mé dřeváky klapou po této žulové půdě, slyším tlumené a mocné dunění, o něž usiluji v malířství.“ Spolu s mladým umělcem Émilem Bernardem poslali Van Goghovi vzájemné portréty (Van Gogh Museum, Amsterdam). Gauguin dal tomu svému podtitul „les misérables“ podle slavného románu Victora Huga s hrdinou a zlodějem v jedné osobě Jeanem Valjeanem. My umělci jsme jako Valjean, říká Gauguin, neboť ví, jak to na Van Gogha zapůsobí, „oběti společnosti, které se jí mstí pácháním dobra“. Ve „žlutém domě“ v Arles se Van Gogh už tři týdny nato chystal – vzrušeně a trochu nervózně – na Gauguinův příjezd (viz str. 53).
Můj milý Vincente Ukojili jsme tvoji touhu; sice jinak, pravda, ale co na tom sejde, vždyť výsledek je tentýž? Naše 2 portréty. Jelikož nemám stříbrnou bělobu, použil jsem olovnatou, a tak se může stát, že barva ztmavne a ztěžkne. A kromě toho jsem nevycházel čistě z hlediska barevnosti. Cítím potřebu vysvětlit, o co jsem usiloval, ne proto, že bys to nedokázal sám odhadnout, ale jelikož mám pocit, že se mi toho v mém díle nepodařilo docílit. Maska zloděje, mizerně ustrojeného a silného jako Jean Valjean, který má svou ušlechtilost a vrozenou laskavost. Tvář zalévá kypící krev a tóny ohnivé kovárny kolem očí dávají tušit rozžhavenou lávu, jež rozněcuje naše malířské duše. Kresba očí a nosu podobně jako květiny na perských kobercích ztělesňuje abstraktní a symbolické umění. To holčičí pozadí se svými dětinskými kytičkami má svědčit o našem uměleckém panictví. A ten Jean Valjean, jehož společnost utlačuje, staví mimo zákon; není i on se svou láskou, svou silou obrazem dnešního impresionisty? Tím, že jsem mu vtiskl své rysy, máš jak mou osobní podobiznu, tak portrét nás všech, ubohých obětí společnosti, které se jí mstí pácháním dobra – ach! můj milý Vincente, náramně by ses bavil, kdybys viděl ty zdejší malíře, naložené ve své průměrnosti jako okurky v octě. Je úplně jedno, jestli jsou tlustí, dlouzí nebo křiví a samá bradavice, pořád to jsou, a vždycky budou, tupé okurky […] Tvůj, Paul Gauguin […]
50
Umělec umělci
Paul Gauguin Vincentu van Goghovi
51
Vincent van Gogh (1853–1890) Paulu Gauguinovi 17. října 1888 V nadšení z japonských dřevorytů, které viděl v Paříži, ale nemohl si dovolit jízdné do Japonska, vyrazil Van Gogh v únoru 1888 na jih Francie s nadějí, že nalezne blíž domovu krajinu připomínající Japonsko. V Arles si pronajal „žlutý dům“ a nabídl Paulu Gauguinovi (viz str. 51), ať za ním přijede. Van Gogh byl přesvědčený, že malíř dokáže zharmonizovat barvy tak, aby evokovaly velmi konkrétní pocity – v případě Ložnice (Van Gogh Museum, Amsterdam) dojem „naprostého poklidu“. Když však Gauguin skutečně dorazil, život ve žlutém domě byl všechno, jen ne pokojný. Po nadějném začátku se vztahy mezi oběma umělci zhroutily. Jedna obzvlášť prudká roztržka nakonec vyvrcholila tím, že si Van Gogh uřízl ucho.
Můj milý Gauguine, Děkuji za tvůj dopis a zejména za tvůj příslib, že přijedeš už dvacátého. Souhlasím, že důvod, který uvádíš, ti jízdu vlakem nijak nezpříjemní, a je jedině dobře, že jsi cestu odložil, dokud ji nezvládneš absolvovat, aniž by to pro tebe byla nemilá obtíž. Jinak ti ale tuhle cestu skoro závidím, jelikož během ní uvidíš kilometry a kilometry nejrůznějších druhů krajiny v podzimní kráse. Stále mám v paměti pocity, které ve mně v zimě vyvolala cesta z Paříže do Arles. Neustále jsem měl oči na stopkách, „jestli už je to tu jako v Japonsku“! Dětinské, že? Poslyš, onehdy jsem ti psal, že mám podivně unavený zrak. Tak jsem si dva a půl dne odpočal a pak se vrátil k práci. Jelikož si zatím netroufám vyrážet ven, namaloval jsem, opět sobě na okrasu, plátno č. 30 se svou ložnicí a nábytkem z bílého dřeva, jež znáš. Přiznávám, že mě nesmírně bavilo ztvárnit tento holý interiér. S prostotou à la Seurat. Plochými tóny, leč hrubými tahy pastózní barvy, stěny světle šeříkové, podlahu skvrnitou a vybledle červenou, židle a postel chromově žluté, polštář a cíchy velmi světle citronově zelené, přehoz krvavě rudý, toaletní stolek oranžový, lavor modrý, okno zelené. Chtěl jsem touto širokou rozmanitostí odstínů vyjádřit naprostý poklid, víš, jediným bílým místečkem mezi nimi je odlesk házený zrcadlem v černém rámu (to abych tam nacpal i čtvrtou dvojici doplňkových barev). Každopádně ho uvidíš spolu s ostatními a promluvíme si o něm. Často totiž nevím, co dělám, pracuju skoro jako náměsíčník. Začíná se ochlazovat, zvlášť v dny, kdy fouká mistral. Nechal jsem si do ateliéru zavést plyn, abychom měli v zimě dobré světlo. Možná budeš z Arles rozčarovaný, když přijedeš v době, kdy vane mistral, ale jen počkej… Teprve po delší době se člověku zdejší poezie zadře pod kůži. Zatím ti dům nebude připadat až tak útulný, jak se ho postupně vynasnažíme zařídit. Se vším je tolik výdajů, že se to nedá udělat naráz. Na každý pád věřím, že jakmile přijedeš, stejně jako mě se tě zmocní posedlost malovat mezi nápory mistralu podzimní efekty. A taky že pochopíš, proč jsem chtěl, abys přijel právě nyní, kdy tu zažíváme překrásné dny. Tak zatím au revoir. Vždy tvůj, Vincent
52
Umělec umělci
Vincent van Gogh Paulu Gauguinovi
53
Vincent van Gogh (1853–1890) Paulu Gauguinovi 17. října 1888 V nadšení z japonských dřevorytů, které viděl v Paříži, ale nemohl si dovolit jízdné do Japonska, vyrazil Van Gogh v únoru 1888 na jih Francie s nadějí, že nalezne blíž domovu krajinu připomínající Japonsko. V Arles si pronajal „žlutý dům“ a nabídl Paulu Gauguinovi (viz str. 51), ať za ním přijede. Van Gogh byl přesvědčený, že malíř dokáže zharmonizovat barvy tak, aby evokovaly velmi konkrétní pocity – v případě Ložnice (Van Gogh Museum, Amsterdam) dojem „naprostého poklidu“. Když však Gauguin skutečně dorazil, život ve žlutém domě byl všechno, jen ne pokojný. Po nadějném začátku se vztahy mezi oběma umělci zhroutily. Jedna obzvlášť prudká roztržka nakonec vyvrcholila tím, že si Van Gogh uřízl ucho.
Můj milý Gauguine, Děkuji za tvůj dopis a zejména za tvůj příslib, že přijedeš už dvacátého. Souhlasím, že důvod, který uvádíš, ti jízdu vlakem nijak nezpříjemní, a je jedině dobře, že jsi cestu odložil, dokud ji nezvládneš absolvovat, aniž by to pro tebe byla nemilá obtíž. Jinak ti ale tuhle cestu skoro závidím, jelikož během ní uvidíš kilometry a kilometry nejrůznějších druhů krajiny v podzimní kráse. Stále mám v paměti pocity, které ve mně v zimě vyvolala cesta z Paříže do Arles. Neustále jsem měl oči na stopkách, „jestli už je to tu jako v Japonsku“! Dětinské, že? Poslyš, onehdy jsem ti psal, že mám podivně unavený zrak. Tak jsem si dva a půl dne odpočal a pak se vrátil k práci. Jelikož si zatím netroufám vyrážet ven, namaloval jsem, opět sobě na okrasu, plátno č. 30 se svou ložnicí a nábytkem z bílého dřeva, jež znáš. Přiznávám, že mě nesmírně bavilo ztvárnit tento holý interiér. S prostotou à la Seurat. Plochými tóny, leč hrubými tahy pastózní barvy, stěny světle šeříkové, podlahu skvrnitou a vybledle červenou, židle a postel chromově žluté, polštář a cíchy velmi světle citronově zelené, přehoz krvavě rudý, toaletní stolek oranžový, lavor modrý, okno zelené. Chtěl jsem touto širokou rozmanitostí odstínů vyjádřit naprostý poklid, víš, jediným bílým místečkem mezi nimi je odlesk házený zrcadlem v černém rámu (to abych tam nacpal i čtvrtou dvojici doplňkových barev). Každopádně ho uvidíš spolu s ostatními a promluvíme si o něm. Často totiž nevím, co dělám, pracuju skoro jako náměsíčník. Začíná se ochlazovat, zvlášť v dny, kdy fouká mistral. Nechal jsem si do ateliéru zavést plyn, abychom měli v zimě dobré světlo. Možná budeš z Arles rozčarovaný, když přijedeš v době, kdy vane mistral, ale jen počkej… Teprve po delší době se člověku zdejší poezie zadře pod kůži. Zatím ti dům nebude připadat až tak útulný, jak se ho postupně vynasnažíme zařídit. Se vším je tolik výdajů, že se to nedá udělat naráz. Na každý pád věřím, že jakmile přijedeš, stejně jako mě se tě zmocní posedlost malovat mezi nápory mistralu podzimní efekty. A taky že pochopíš, proč jsem chtěl, abys přijel právě nyní, kdy tu zažíváme překrásné dny. Tak zatím au revoir. Vždy tvůj, Vincent
52
Umělec umělci
Vincent van Gogh Paulu Gauguinovi
53
Pablo Picasso (1881–1973) Jeanu Cocteauovi 16.–19. listopadu 1916 Jeana Cocteaua (viz str. 149) poznal Pablo Picasso v červnu roku 1915. Kubistický kroužek v Paříži zničila první světová válka, když Georges Braque i další umělci narukovali do armády. S Cocteauovou podporou tíhl Picasso k novému avantgardnímu spolku kolem impresária Sergeje Ďagileva a jeho souboru Ruský balet. A sám Cocteau propadl Picassovu vlivu. Po otištění prvních sbírek poezie, které vydal kolem svých dvaceti let, se Cocteau seznámil s Ďagilevem, jeho tanečníky a uměleckými spolupracovníky. Pro tehdejší evropské publikum byly Ďagilevovy produkce ztělesněním modernity – senzační, šokující, neotřelé mísením hudby, pohybu a vizuálního umění. Cocteau začal tím, že pro Ruský balet navrhoval plakáty, a pak roku 1912 napsal libreto k představení Le Dieu bleu (Modrý bůh) v hlavní roli se slavným ruským tanečníkem Nižinským. Když se na scéně objevil Picasso, Cocteau už promýšlel scénář ke svému baletu Paráda. Chtěl, aby jeho nový balet byl „totální“ umělecké dílo; pokud by se Picasso nechal přemluvit, aby navrhl kostýmy a kulisy, oslnila by Paráda každého tím, jak by na divadelní prkna přenesla kubismus, nejzvláštnější a nejrevolučnější ze všech tehdejších uměleckých směrů. V květnu 1916 s sebou vzal Ďagileva do Picassova ateliéru. V srpnu se Picasso uvolil stát se součástí týmu, do nějž patřil také skladatel Erik Satie a choreograf Léonide Massine. Když psal Cocteauovi v listopadu ze svého nového ateliéru v Montrouge tento vzkaz s přáním brzkého uzdravení, práce na jejich „divadelním příběhu“ ještě pořádně nezačaly (k tomu došlo až v únoru 1917, kdy se spolupracovníci sešli v Římě). Picasso – vždy ochotný si osvojit a prozkoumat nový výtvarný vliv – vyzdobil okraje akvarelovými ornamenty, které daleko spíš připomínají vzory tkanin Ruského baletu než kubistické riffy. Paráda měla premiéru 18. května 1917 v pařížském Théâtre du Châtelet. Objevilo se v ní několik postav oděných do velkých kubistických konstrukcí a také opona – největší obraz, který kdy Picasso namaloval –, na níž pestrá skupinka kumštýřů vystupuje na pódiu spolu s okřídleným koněm, na jehož hřbetě elegantně balancuje víla. Smíšené publikum tvořené fanoušky moderního umění a vojáky na dovolence ze západní fronty reagovalo s očekávaným (a dokonce i vytouženým) pobouřením.
Montrouge (Seine) Rue Victor Hugo 22 Můj milý Cocteau Velice mne zarmoutila zpráva, že jste ochořel. Doufám, že se brzy uzdravíte a že se uvidíme. Příští středu na Montparnassu festival na počest hudebníka Už se těším, až Vás uvidím. Mám dobré nápady pro náš divadelní příběh – probereme je Všechno dobré přeje Picasso
60
Umělec umělci
Pablo Picasso Jeanu Cocteauovi
61
Pablo Picasso (1881–1973) Jeanu Cocteauovi 16.–19. listopadu 1916 Jeana Cocteaua (viz str. 149) poznal Pablo Picasso v červnu roku 1915. Kubistický kroužek v Paříži zničila první světová válka, když Georges Braque i další umělci narukovali do armády. S Cocteauovou podporou tíhl Picasso k novému avantgardnímu spolku kolem impresária Sergeje Ďagileva a jeho souboru Ruský balet. A sám Cocteau propadl Picassovu vlivu. Po otištění prvních sbírek poezie, které vydal kolem svých dvaceti let, se Cocteau seznámil s Ďagilevem, jeho tanečníky a uměleckými spolupracovníky. Pro tehdejší evropské publikum byly Ďagilevovy produkce ztělesněním modernity – senzační, šokující, neotřelé mísením hudby, pohybu a vizuálního umění. Cocteau začal tím, že pro Ruský balet navrhoval plakáty, a pak roku 1912 napsal libreto k představení Le Dieu bleu (Modrý bůh) v hlavní roli se slavným ruským tanečníkem Nižinským. Když se na scéně objevil Picasso, Cocteau už promýšlel scénář ke svému baletu Paráda. Chtěl, aby jeho nový balet byl „totální“ umělecké dílo; pokud by se Picasso nechal přemluvit, aby navrhl kostýmy a kulisy, oslnila by Paráda každého tím, jak by na divadelní prkna přenesla kubismus, nejzvláštnější a nejrevolučnější ze všech tehdejších uměleckých směrů. V květnu 1916 s sebou vzal Ďagileva do Picassova ateliéru. V srpnu se Picasso uvolil stát se součástí týmu, do nějž patřil také skladatel Erik Satie a choreograf Léonide Massine. Když psal Cocteauovi v listopadu ze svého nového ateliéru v Montrouge tento vzkaz s přáním brzkého uzdravení, práce na jejich „divadelním příběhu“ ještě pořádně nezačaly (k tomu došlo až v únoru 1917, kdy se spolupracovníci sešli v Římě). Picasso – vždy ochotný si osvojit a prozkoumat nový výtvarný vliv – vyzdobil okraje akvarelovými ornamenty, které daleko spíš připomínají vzory tkanin Ruského baletu než kubistické riffy. Paráda měla premiéru 18. května 1917 v pařížském Théâtre du Châtelet. Objevilo se v ní několik postav oděných do velkých kubistických konstrukcí a také opona – největší obraz, který kdy Picasso namaloval –, na níž pestrá skupinka kumštýřů vystupuje na pódiu spolu s okřídleným koněm, na jehož hřbetě elegantně balancuje víla. Smíšené publikum tvořené fanoušky moderního umění a vojáky na dovolence ze západní fronty reagovalo s očekávaným (a dokonce i vytouženým) pobouřením.
Montrouge (Seine) Rue Victor Hugo 22 Můj milý Cocteau Velice mne zarmoutila zpráva, že jste ochořel. Doufám, že se brzy uzdravíte a že se uvidíme. Příští středu na Montparnassu festival na počest hudebníka Už se těším, až Vás uvidím. Mám dobré nápady pro náš divadelní příběh – probereme je Všechno dobré přeje Picasso
60
Umělec umělci
Pablo Picasso Jeanu Cocteauovi
61
Francis Picabia (1879–1953) Alfredu Stieglitzovi 8. listopadu 1920 Dadaismus vznikl za první světové války jako podvratná reakce umělců na veškerá léty prověřená kulturní měřítka, jež nedokázala zabránit tomu, aby Evropu zachvátilo nesmyslné vraždění a zkáza. Po válce se rumunský umělec Tristan Tzara – vůdčí duch a mluvčí dadaismu – přestěhoval do Paříže coby host kolegy dadaisty Francise Picabii. V době, kdy Versailleská smlouva měnila podobu Evropy, hodlal Tzara vytvořit „Dadaglobe“, anarchistickou obdobu poválečného světového uspořádání. Aby se daly věci do pohybu, představil Picabia Tzaru Jeanu Cocteauovi (viz str. 149), který je zřejmě pro změnu představil finančníkovi a redaktorovi Paulu Laffittovi, jednomu z prvních investorů do francouzského filmu, který roku 1917 zahájil provoz nakladatelství Éditions de la Sirène. V listopadu 1920 začal Tzara s Picabiou shánět příspěvky na zamýšlenou antologii Dadaglobe. Byl natištěn oficiální hlavičkový papír „Mouvement Dada“. Záhlaví napodobuje styl globální korporace s pobočkami v Berlíně, Ženevě, Madridu, New Yorku a Curychu a navozuje dojem, že toto anarchické, antiautoritářské hnutí se chystá ovládnout svět. Picabia dostal za úkol kontaktovat potenciální americké přispěvatele. Poté, co roku 1915 opustil francouzskou námořní loď, strávil rok v New Yorku, kde spolupracoval s fotografem Alfredem Stieglitzem (viz str. 151). Dle očekávání Stieglitze přiřadil na svůj seznam. Marcel Duchamp (viz str. 45) a Picabiova odloučeně žijící manželka Gabrielle mezitím v New Yorku dělali, co mohli, aby v publikaci zaplnili sekci nazvanou „americké dada“. Duchampův přítel Man Ray poslal zpět dopis, do nějž přiložil tři portrétní fotografie, Stieglitz však neodepsal. Jelikož Picabiovy dopisy začínaly všeobecnou prosbou o prozaické texty a básně, měl Stieglitz patrně pocit, že nemůže ničím vhodným přispět.
Mouvement DADA Berlín, Ženeva, Madrid, New York, Curych. rue Emile Augier 14 Paříž XVI Můj milý Stieglitzi, Laffite, ředitel la Sirène, se chystá vydat důležitou knihu. Proto se tě ptám, zda bys do ní nechtěl přispět prozaickým textem, básní nebo svou podobiznou – moc rád tě v této knize představím, bezpochyby půjde o nejpozoruhodnější počin za dlouhá léta – Budeme tam spolu bok po boku a radostně zavzpomínáme na všechny svoje nápady i svůj ideál dávných časů – Všechno dobré přeje – Francis Picabia P. S. Pokud jde o tu podobenku, můžeš nám poslat buďto kresby, nebo objektivní reprodukce [fotografie] – 68
Umělec umělci
Francis Picabia Alfredu Stieglitzovi
69
Francis Picabia (1879–1953) Alfredu Stieglitzovi 8. listopadu 1920 Dadaismus vznikl za první světové války jako podvratná reakce umělců na veškerá léty prověřená kulturní měřítka, jež nedokázala zabránit tomu, aby Evropu zachvátilo nesmyslné vraždění a zkáza. Po válce se rumunský umělec Tristan Tzara – vůdčí duch a mluvčí dadaismu – přestěhoval do Paříže coby host kolegy dadaisty Francise Picabii. V době, kdy Versailleská smlouva měnila podobu Evropy, hodlal Tzara vytvořit „Dadaglobe“, anarchistickou obdobu poválečného světového uspořádání. Aby se daly věci do pohybu, představil Picabia Tzaru Jeanu Cocteauovi (viz str. 149), který je zřejmě pro změnu představil finančníkovi a redaktorovi Paulu Laffittovi, jednomu z prvních investorů do francouzského filmu, který roku 1917 zahájil provoz nakladatelství Éditions de la Sirène. V listopadu 1920 začal Tzara s Picabiou shánět příspěvky na zamýšlenou antologii Dadaglobe. Byl natištěn oficiální hlavičkový papír „Mouvement Dada“. Záhlaví napodobuje styl globální korporace s pobočkami v Berlíně, Ženevě, Madridu, New Yorku a Curychu a navozuje dojem, že toto anarchické, antiautoritářské hnutí se chystá ovládnout svět. Picabia dostal za úkol kontaktovat potenciální americké přispěvatele. Poté, co roku 1915 opustil francouzskou námořní loď, strávil rok v New Yorku, kde spolupracoval s fotografem Alfredem Stieglitzem (viz str. 151). Dle očekávání Stieglitze přiřadil na svůj seznam. Marcel Duchamp (viz str. 45) a Picabiova odloučeně žijící manželka Gabrielle mezitím v New Yorku dělali, co mohli, aby v publikaci zaplnili sekci nazvanou „americké dada“. Duchampův přítel Man Ray poslal zpět dopis, do nějž přiložil tři portrétní fotografie, Stieglitz však neodepsal. Jelikož Picabiovy dopisy začínaly všeobecnou prosbou o prozaické texty a básně, měl Stieglitz patrně pocit, že nemůže ničím vhodným přispět.
Mouvement DADA Berlín, Ženeva, Madrid, New York, Curych. rue Emile Augier 14 Paříž XVI Můj milý Stieglitzi, Laffite, ředitel la Sirène, se chystá vydat důležitou knihu. Proto se tě ptám, zda bys do ní nechtěl přispět prozaickým textem, básní nebo svou podobiznou – moc rád tě v této knize představím, bezpochyby půjde o nejpozoruhodnější počin za dlouhá léta – Budeme tam spolu bok po boku a radostně zavzpomínáme na všechny svoje nápady i svůj ideál dávných časů – Všechno dobré přeje – Francis Picabia P. S. Pokud jde o tu podobenku, můžeš nám poslat buďto kresby, nebo objektivní reprodukce [fotografie] – 68
Umělec umělci
Francis Picabia Alfredu Stieglitzovi
69
Yoko Ono (* 1933) a John Lennon (1940–1980) Josephu Cornellovi 23. prosince 1971 V září 1966 přiletěla japonsko‑americká umělkyně Yoko Ono do Londýna na sympozium Destrukce umění – sešlost radikálních experimentálních umělců všech přesvědčení – a rozhodla se zůstat. Pár týdnů nato potkala na své výstavě Nedokončené malby a objekty v galerii Indica britskou rockovou hvězdu Johna Lennona. I Yoko Ono byla hvězdou ve svém světě performančního umění, happeningů a avantgardní hudby. Její vystoupení Cut Piece, při němž seděla na pódiu jako Buddha a diváci jí postupně odstříhávali kousky oblečení, poprvé předvedené roku 1964 v Kjótu, se stalo víceméně klasikou experimentální umělecké scény šedesátých let. Roku 1968 spolu Ono a Lennon začali udržovat poměr a dlouhodobou tvůrčí spolupráci, v jejímž rámci se i díky jejich slávě a nadání upoutat zájem veřejnosti dostalo světové pozornosti hudbě, performancím a protestům proti válce ve Vietnamu. V březnu roku 1969 se vzali. V apartmá amsterdamského Hiltonu, kam odjeli na svatební cestu, uspořádali první ze svých bed‑inů za mír – prominentní variantu studentských protestů vsedě, které roku 1968 opanovaly evropské a americké univerzity. Když Lennon v září 1969 odešel od Beatles, žil s Yoko Ono dva roky v bershirském venkovském sídle Tittenhurst Park, kde utvořili Plastic Ono Band, nahráli několik alb a pokračovali v protiválečném aktivismu. V prosinci roku 1969 zorganizovali billboardovou kampaň ve dvanácti městech světa, kde byl na plakátech obřími písmeny vyvedený vzkaz „Válka skončila! Pokud chcete – Veselé Vánoce přejí John a Yoko“. Imagine – poslední album, které Lennon nahrál, než se s manželkou na podzim 1971 přestěhoval do New Yorku – má na obalu slavnou fotografii z dílny Yoko Ono, dvojexpozici, na níž přes Lennonovu zasněně idealistickou tvář pluje obláček. V domnění, že tisk jejich protesty nebere vážně, dospěl Lennon k závěru, že nejúčinněji svá politická poselství k publiku dostanou s „kapkou medu“. Singl Happy Xmas (War Is Over), napsaný ve spolupráci s Yoko Ono a vydaný v prosinci roku 1971, se stal vánoční klasikou. Tato vánoční pohlednice s textem „válka skončila“, kterou oba podepsali a poslali umělci Josephu Cornellovi (viz str. 87), obohacuje protest o lidskoprávní rozměr tím, že po vzoru hnutí Black Power vyobrazuje sochu Svobody se zaťatou pěstí. Samotářský Cornell, který měl v avantgardních kruzích pozoruhodně dobré styky, zřejmě Yoko Ono znal ještě z dob, než poznala Lennona a žila v New Yorku. Vzpomínal, jak ho Ono s Lennonem navštívili u něj doma na Utopia Parkway na předměstí Queensu, že Ono na sobě měla průhledné šaty a že se jim uvolil prodat deset koláží pod podmínkou, že mu Yoko Ono dá pusu na tvář.
Veselé Vánoce přejí J + Y Joseph Cornell Utopia Pkwy 3708 Flushing, N. Y.
96
Dary a pozdravy
Yoko Ono a John Lennon Josephu Cornellovi
97
Yoko Ono (* 1933) a John Lennon (1940–1980) Josephu Cornellovi 23. prosince 1971 V září 1966 přiletěla japonsko‑americká umělkyně Yoko Ono do Londýna na sympozium Destrukce umění – sešlost radikálních experimentálních umělců všech přesvědčení – a rozhodla se zůstat. Pár týdnů nato potkala na své výstavě Nedokončené malby a objekty v galerii Indica britskou rockovou hvězdu Johna Lennona. I Yoko Ono byla hvězdou ve svém světě performančního umění, happeningů a avantgardní hudby. Její vystoupení Cut Piece, při němž seděla na pódiu jako Buddha a diváci jí postupně odstříhávali kousky oblečení, poprvé předvedené roku 1964 v Kjótu, se stalo víceméně klasikou experimentální umělecké scény šedesátých let. Roku 1968 spolu Ono a Lennon začali udržovat poměr a dlouhodobou tvůrčí spolupráci, v jejímž rámci se i díky jejich slávě a nadání upoutat zájem veřejnosti dostalo světové pozornosti hudbě, performancím a protestům proti válce ve Vietnamu. V březnu roku 1969 se vzali. V apartmá amsterdamského Hiltonu, kam odjeli na svatební cestu, uspořádali první ze svých bed‑inů za mír – prominentní variantu studentských protestů vsedě, které roku 1968 opanovaly evropské a americké univerzity. Když Lennon v září 1969 odešel od Beatles, žil s Yoko Ono dva roky v bershirském venkovském sídle Tittenhurst Park, kde utvořili Plastic Ono Band, nahráli několik alb a pokračovali v protiválečném aktivismu. V prosinci roku 1969 zorganizovali billboardovou kampaň ve dvanácti městech světa, kde byl na plakátech obřími písmeny vyvedený vzkaz „Válka skončila! Pokud chcete – Veselé Vánoce přejí John a Yoko“. Imagine – poslední album, které Lennon nahrál, než se s manželkou na podzim 1971 přestěhoval do New Yorku – má na obalu slavnou fotografii z dílny Yoko Ono, dvojexpozici, na níž přes Lennonovu zasněně idealistickou tvář pluje obláček. V domnění, že tisk jejich protesty nebere vážně, dospěl Lennon k závěru, že nejúčinněji svá politická poselství k publiku dostanou s „kapkou medu“. Singl Happy Xmas (War Is Over), napsaný ve spolupráci s Yoko Ono a vydaný v prosinci roku 1971, se stal vánoční klasikou. Tato vánoční pohlednice s textem „válka skončila“, kterou oba podepsali a poslali umělci Josephu Cornellovi (viz str. 87), obohacuje protest o lidskoprávní rozměr tím, že po vzoru hnutí Black Power vyobrazuje sochu Svobody se zaťatou pěstí. Samotářský Cornell, který měl v avantgardních kruzích pozoruhodně dobré styky, zřejmě Yoko Ono znal ještě z dob, než poznala Lennona a žila v New Yorku. Vzpomínal, jak ho Ono s Lennonem navštívili u něj doma na Utopia Parkway na předměstí Queensu, že Ono na sobě měla průhledné šaty a že se jim uvolil prodat deset koláží pod podmínkou, že mu Yoko Ono dá pusu na tvář.
Veselé Vánoce přejí J + Y Joseph Cornell Utopia Pkwy 3708 Flushing, N. Y.
96
Dary a pozdravy
Yoko Ono a John Lennon Josephu Cornellovi
97
Peter Paul Rubens (1577–1640) Balthasaru Gerbierovi duben/květen 1640 Tento list z Antverp, psaný na jaře roku 1640, je téměř posledním dochovaným dopisem z Rubensovy hojné korespondence v roli mezinárodního umělce a diplomata. Několik týdnů nato ve dvaašedesáti letech zemřel. Vlámský umělec, jenž dostával velkolepé státní zakázky od britského krále Jakuba I., kvůli své umělecké tvorbě běžně cestoval od dvora ke dvoru a Jakubův syn Karel I. ho později pověřil tajnými diplomatickými úkoly. Na podzim roku 1628 přicestoval do Madridu, kde několik dalších měsíců tvořil obrazy pro krále Filipa IV. a vyjednával mírovou dohodu. Doprovázeli ho další dva umělci ‑diplomaté, Balthasar Gerbier a Endymion Porter, a k tomu se spřátelil s dvorním malířem Filipa IV. Diegem Velázquezem. Jednou se Rubens s Velázquezem vydali do hor severně od Madridu, odkud se jim naskýtal výhled na rozlehlý královský palác El Escorial. Rubens si na místě udělal skicu, podle níž později Pieter Verhulst – „umělec velmi průměrný“, řečeno jeho slovy – namaloval obraz. Právě toto dílo se Gerbier, nyní v úloze spolehlivého uměleckého poradce Karla I., snaží získat pro královskou sbírku. Když Rubens popisuje Verhulstovu malbu, aby Gerbier mohl tyto informace sdělit králi, vybavují se mu živé a barvité vzpomínky na horskou krajinu, místní názvy i zážitek, jak stál nad mraky.
Monsieur: Zde je obraz sv. Vavřince v Escorialu, dokončený dle možností mistrových, avšak pod mým dohledem. Dej Bůh, ať hýřivost námětu potěší Jeho Výsost. Hora, jež se zove La Sierra de S. Juan en Malagon, je nesmírně vysoká a strmá a velice obtížně se po ní stoupá vzhůru i schází dolů, a tak jsme měli mračna hluboko pod sebou, zatímco obloha nad námi zůstávala zcela jasná a poklidná. Na vrcholu stojí velký dřevěný kříž, který lze snadno spatřit z Madridu, a opodál i kostelík zasvěcený sv. Janovi, který na obraze nebylo možno ztvárnit, jelikož se nacházel za našimi zády; v tom žije poustevník, jenž je zde vidět se svou mulou. Asi netřeba dodávat, že dole se rozkládá skvostná budova paláce sv. Vavřince v Escorialu i s vískou a stromořadími, parkem Fresneda a jeho dvěma jezírky i cestou do Madridu v horní části při obzoru. Hora zakrytá mraky se nazývá La Sierra Tocada, neboť její špici téměř neustále halí jakýsi závoj. Na jedné straně stojí věž a dům; jejich názvy si už přesně nevybavuji, vím ale, že tam král občas jezdíval na lov. Hora zcela vlevo se jmenuje La Sierra y Puerto de Buitrago. To je vše, co Vám o námětu mohu napsat, zůstávám s úctou, Monsieur Váš velmi pokorný sluha, Peter Paul Rubens Zapomněl jsem uvést, že jsme na vrcholu objevili forze venyson, jak je vidět na obraze. [Poznámka psaná anglicky jiným rukopisem: myslí vysokou, které se po zpracování říká zvěřina.]
1 10
Mecenáši a příznivci
Peter Paul Rubens Balthasaru Gerbierovi
111
Peter Paul Rubens (1577–1640) Balthasaru Gerbierovi duben/květen 1640 Tento list z Antverp, psaný na jaře roku 1640, je téměř posledním dochovaným dopisem z Rubensovy hojné korespondence v roli mezinárodního umělce a diplomata. Několik týdnů nato ve dvaašedesáti letech zemřel. Vlámský umělec, jenž dostával velkolepé státní zakázky od britského krále Jakuba I., kvůli své umělecké tvorbě běžně cestoval od dvora ke dvoru a Jakubův syn Karel I. ho později pověřil tajnými diplomatickými úkoly. Na podzim roku 1628 přicestoval do Madridu, kde několik dalších měsíců tvořil obrazy pro krále Filipa IV. a vyjednával mírovou dohodu. Doprovázeli ho další dva umělci ‑diplomaté, Balthasar Gerbier a Endymion Porter, a k tomu se spřátelil s dvorním malířem Filipa IV. Diegem Velázquezem. Jednou se Rubens s Velázquezem vydali do hor severně od Madridu, odkud se jim naskýtal výhled na rozlehlý královský palác El Escorial. Rubens si na místě udělal skicu, podle níž později Pieter Verhulst – „umělec velmi průměrný“, řečeno jeho slovy – namaloval obraz. Právě toto dílo se Gerbier, nyní v úloze spolehlivého uměleckého poradce Karla I., snaží získat pro královskou sbírku. Když Rubens popisuje Verhulstovu malbu, aby Gerbier mohl tyto informace sdělit králi, vybavují se mu živé a barvité vzpomínky na horskou krajinu, místní názvy i zážitek, jak stál nad mraky.
Monsieur: Zde je obraz sv. Vavřince v Escorialu, dokončený dle možností mistrových, avšak pod mým dohledem. Dej Bůh, ať hýřivost námětu potěší Jeho Výsost. Hora, jež se zove La Sierra de S. Juan en Malagon, je nesmírně vysoká a strmá a velice obtížně se po ní stoupá vzhůru i schází dolů, a tak jsme měli mračna hluboko pod sebou, zatímco obloha nad námi zůstávala zcela jasná a poklidná. Na vrcholu stojí velký dřevěný kříž, který lze snadno spatřit z Madridu, a opodál i kostelík zasvěcený sv. Janovi, který na obraze nebylo možno ztvárnit, jelikož se nacházel za našimi zády; v tom žije poustevník, jenž je zde vidět se svou mulou. Asi netřeba dodávat, že dole se rozkládá skvostná budova paláce sv. Vavřince v Escorialu i s vískou a stromořadími, parkem Fresneda a jeho dvěma jezírky i cestou do Madridu v horní části při obzoru. Hora zakrytá mraky se nazývá La Sierra Tocada, neboť její špici téměř neustále halí jakýsi závoj. Na jedné straně stojí věž a dům; jejich názvy si už přesně nevybavuji, vím ale, že tam král občas jezdíval na lov. Hora zcela vlevo se jmenuje La Sierra y Puerto de Buitrago. To je vše, co Vám o námětu mohu napsat, zůstávám s úctou, Monsieur Váš velmi pokorný sluha, Peter Paul Rubens Zapomněl jsem uvést, že jsme na vrcholu objevili forze venyson, jak je vidět na obraze. [Poznámka psaná anglicky jiným rukopisem: myslí vysokou, které se po zpracování říká zvěřina.]
1 10
Mecenáši a příznivci
Peter Paul Rubens Balthasaru Gerbierovi
111
Leonardo da Vinci (1452–1519) Ludovicu Sforzovi cca 1482 Kolem třicátého roku věku se Leonardo da Vinci přestěhoval z rodné Florencie do Milána, kde prosil o práci u Ludovica Sforzy, faktického vládce města. Jelikož si byl Leonardo vědom Sforzových vojenských ambicí, využívá svou desetibodovou písemnou žádost (úhledně sepsanou profesionálním písařem) ke zdůraznění svého inženýrského nadání. Teprve v závěru se jakoby mimoděk zmiňuje, že je i obstojným umělcem, „o nic horším než druzí“. Leonardo byl u Sforzova dvora jmenován „inženýrem a malířem“ a zůstal v Miláně až do roku 1500.
Můj veleslavný pane, spatřiv a promysliv již sdostatek počinů všech těch, kdož považují se za mistry a mechaniky nástrojů válečných […], vynasnažím se, aniž bych mínil znevažovat kohokoliv jiného, předestřít Vaší Excelenci své myšlenky s cílem poodhalit Vám svá tajemství […] 1. Mám plány na velmi lehké, silné a snadno přenosné mosty, s jejichž pomocí lze pronásledovat nepřítele, či před ním v jistých situacích prchnout […] 2. Vím, kterak při obléhání území vypustit vodu z příkopů a jak vyrobit bezpočet mostů, štítů a žebříků […] 3. Rovněž nelze‑li se při obléhání území uchýlit k ostřelování, ať už kvůli výšce koliště, nebo síle jeho postavení a umístění, znám metody ke zničení každé pevnosti […] 4. Mám také druhy děl, velmi příhodných a snadno přenosných, jimiž lze vrhat malé kameny téměř jako při krupobití […] 5. Dále znám způsob, kterak se na určené místo dostat štolami a tajnými křivolakými chodbami […] 6. Dále dovedu vyrobit kryté vozy, bezpečné a nedobytné, jež proniknou do řad nepřítele a jeho dělostřelectva […] 7. Dále v případě potřeby vyrobím dělovou, minometnou a lehkou munici velmi krásné a účelné úpravy […] 8. Tam, kde je nasazení děl nepoužitelné, sestrojím katapulty, mangonely, obléhací praky a další zařízení pozoruhodné účinnosti […] 9. A kdyby došlo na námořní boj, mám příklady mnoha zařízení, jež jsou vysoce vhodná jak pro útok, tak pro obranu […] 10. V době míru pak, myslím, o nic hůře než druzí dovedu plně uspokojit na poli architektury, při stavění budov jak veřejných, tak soukromých i při vedení vody z jednoho místa na druhé. Zároveň umím sochat v mramoru, bronzu i jílu. Podobně také v malířství svedu všechno možné o nic hůře než druzí […] A připadají‑li shora uvedené věci komukoliv nemožné či neuskutečnitelné, jsem kdykoliv ochoten předvést je ve Vašem parku nebo tam, kde to bude vyhovovat Vaší Excelenci, jíž se co nejpokorněji poroučím.
122
Mecenáši a příznivci
Leonardo da Vinci Ludovicu Sforzovi
123
Leonardo da Vinci (1452–1519) Ludovicu Sforzovi cca 1482 Kolem třicátého roku věku se Leonardo da Vinci přestěhoval z rodné Florencie do Milána, kde prosil o práci u Ludovica Sforzy, faktického vládce města. Jelikož si byl Leonardo vědom Sforzových vojenských ambicí, využívá svou desetibodovou písemnou žádost (úhledně sepsanou profesionálním písařem) ke zdůraznění svého inženýrského nadání. Teprve v závěru se jakoby mimoděk zmiňuje, že je i obstojným umělcem, „o nic horším než druzí“. Leonardo byl u Sforzova dvora jmenován „inženýrem a malířem“ a zůstal v Miláně až do roku 1500.
Můj veleslavný pane, spatřiv a promysliv již sdostatek počinů všech těch, kdož považují se za mistry a mechaniky nástrojů válečných […], vynasnažím se, aniž bych mínil znevažovat kohokoliv jiného, předestřít Vaší Excelenci své myšlenky s cílem poodhalit Vám svá tajemství […] 1. Mám plány na velmi lehké, silné a snadno přenosné mosty, s jejichž pomocí lze pronásledovat nepřítele, či před ním v jistých situacích prchnout […] 2. Vím, kterak při obléhání území vypustit vodu z příkopů a jak vyrobit bezpočet mostů, štítů a žebříků […] 3. Rovněž nelze‑li se při obléhání území uchýlit k ostřelování, ať už kvůli výšce koliště, nebo síle jeho postavení a umístění, znám metody ke zničení každé pevnosti […] 4. Mám také druhy děl, velmi příhodných a snadno přenosných, jimiž lze vrhat malé kameny téměř jako při krupobití […] 5. Dále znám způsob, kterak se na určené místo dostat štolami a tajnými křivolakými chodbami […] 6. Dále dovedu vyrobit kryté vozy, bezpečné a nedobytné, jež proniknou do řad nepřítele a jeho dělostřelectva […] 7. Dále v případě potřeby vyrobím dělovou, minometnou a lehkou munici velmi krásné a účelné úpravy […] 8. Tam, kde je nasazení děl nepoužitelné, sestrojím katapulty, mangonely, obléhací praky a další zařízení pozoruhodné účinnosti […] 9. A kdyby došlo na námořní boj, mám příklady mnoha zařízení, jež jsou vysoce vhodná jak pro útok, tak pro obranu […] 10. V době míru pak, myslím, o nic hůře než druzí dovedu plně uspokojit na poli architektury, při stavění budov jak veřejných, tak soukromých i při vedení vody z jednoho místa na druhé. Zároveň umím sochat v mramoru, bronzu i jílu. Podobně také v malířství svedu všechno možné o nic hůře než druzí […] A připadají‑li shora uvedené věci komukoliv nemožné či neuskutečnitelné, jsem kdykoliv ochoten předvést je ve Vašem parku nebo tam, kde to bude vyhovovat Vaší Excelenci, jíž se co nejpokorněji poroučím.
122
Mecenáši a příznivci
Leonardo da Vinci Ludovicu Sforzovi
123