Kapitola první O lásce už se napsaly miliony písní a příběhů. Miliony stránek pokryté miliardami slov. Bezpočet smutných písní zpívaných v bezpočtu barů bezpočtem otřískaných chlapíků s otřískanými kytarami. Nekonečné noci naplněné hledáním dokonalého protějšku, s nímž se všechno v dobré obrátí. Toho „jediného“, s nímž bude všechno – všechno – mnohem lepší. Když máte štěstí, začíná to brzy. U rodičů, kteří vás zbožňují, zahrnují vás pozornostmi, laskavostí, rozmazlují vás. S obrázkovými knížkami roztomilých králíčků, kteří vám dávají najevo, jak moc vás mají rádi. S kamarády nebo sourozenci nebo tetičkami nebo dědečky… Celý svět lásky, který vás obklopí jako ochranný zámotek. Jenže zanedlouho už to nejsou jen králíčci a máma s tátou. Objeví se nový svět lásky. Ten kluk, co sedí před vámi na zeměpise. Ten s úžasnými vlasy a suverénním úsměvem a super teniskami. Ten, z něhož se vám zatočí hlava, když na vás promluví. Ten, jehož jméno si nenápadně malujete na penál. Jehož příjmení spojujete se svým jménem, když si nacvičujete příští podpis nevěsty na nevyhnutelné svatbě. V jednom kuse o něm mluvíte s kamarádkami a nemyslíte doslova Na Nic Jiného. Rozebíráte každé slovo, každý pohyb, každé nenucené škubnutí čelistí zpracovávajících žvýkačku. On je tím jediným, na čem záleží, tím jediným, co vám připadá skutečné. Možná to není vždycky stejné. Někdy dívka touží po chlapci, jindy chlapec po dívce, nebo může nastat jakákoli kombinace z výše uvedeného. Může se to stát, když 5
Jednou_snad_001_304.indd 5
06.09.2021 20:28
Debbie Johnsonová
je vám čtrnáct, i když je vám čtyřicet. V jednu chvíli se to ale nejspíš stane – hledání lásky započne. A nebudete v tom sami. Vlastně není moc věcí, o kterých by se mluvilo víc, a přece se setkávaly s tak mizerným pochopením. Protože se zdá, že vlastně nikdo nemá ponětí o tom, co láska doopravdy je. Všichni ji prožíváme, ale každý z nás odlišnou verzi. Hlasy v rádiu a z iPodů a z nahraných desek. Slova na stránkách knih v knihovnách a obchodech a na zaprášených policích. Jména a srdce vyrytá do kmenů stromů. Všichni na ni mají nějaký názor. Jen se zřejmě nikdy neshodnou. Je to nádhera sama, nebo je to šílenství? Je to bitevní pole, nebo droga? Rudá růže, nespoutaná melodie, marná snaha? A je to vážně všechno, co potřebuješ, jak tvrdili Beatles? Ať se propadnu, jestli to vím. Od začátku mě to mate. Jedno vím ale naprosto jistě: žila jsem s láskou. Ucítila jsem její dotek a rozkvetla pod ním, proměnil mě. Láska mě obdařila i popálila. Cítím jizvy, které mi způsobila, když se ode mě odtrhla, cítím bolest prázdnoty, kterou za sebou nechala. Viděla jsem ji ležet v bílé rakvi a vynášet uličkou z kostela. Žila jsem s láskou a spoustu let jsem žila bez ní – a už vím, čemu dávám přednost. Je to jasnačka, jak říkají děti. Takže když jsem dneska ležela pod tou až moc důvěrně známou pokrývkou v až moc důvěrně známém domě obklopená až moc důvěrně známými zvuky, usoudila jsem, že musím být statečná. Musím najít odvahu a zase začít hledat lásku. Potřebuju zaostřit pohled, abych viděla, jak můj příběh končí. Zkrátka ho musím najít. Obejmout ho, povědět mu, jak hrozně je mi líto všech těch strašných věcí, které se mezi námi staly. Které se staly nám oběma. Nic v životě mě zatím nepřimělo věřit v pohádky a šťastné konce. Nejsem žádná disneyovská princezna. V mém světě nejsou kouzelně dokonalé chvíle, dojemné proslovy, vášnivé touhy. 6
Jednou_snad_001_304.indd 6
06.09.2021 20:28
JEDNOU SNAD
Dnes v noci jsem ale zůstala dlouho vzhůru a četla si ve světle stříbřitého úplňku. A rozhodla jsem se. Pokusím se najít šťastný konec, i když se mi to možná nikdy nepovede. Před deseti minutami se nad vrcholky stromů vyšplhalo slunce, zlatá pohltila stříbrnou. Nastal svěží úsvit. Nový začátek. Začátek znovuobjevování toho, o čem jsem byla přesvědčená, že už jsem to ztratila. Před pouhými čtyřiadvaceti hodinami jsem vstala, vyčistila si zuby a vypila sama čaj v tiché kuchyni, když jsem se chystala na pohřeb. Chystala jsem se rozloučit se ženou, kterou jsem milovala. Těžko uvěřit, že od té chvíle uběhl pouhý den. Den, který začal pohřbem – ale skončil nadějí. Nadějí, již jsem objevila zabalenou v hedvábném papíře, ukrytou v krabici zastrčené mezi zapomenutým oblečením, rozbitými šicími stroji a tlejícími pavučinami na půdě, kam už dávno nikdo nevstoupil. Naději, o jejíž existenci jsem neměla tušení, ale která teď rozsvítila můj život jako sluneční paprsky pronikající přes vybělené prádlo na šňůře. Naděje. Jak jsem bez ní vůbec mohla žít?
7
Jednou_snad_001_304.indd 7
06.09.2021 20:28
Kapitola druhá Začátek – den předtím Matčin pohřeb byl malý smutný obřad konaný jednoho slunečného dne na začátku léta a jeho skromnost jako by všechno ještě zhoršovala. Po pohřbu se obvykle pořádá smuteční oslava, jenže tady nebylo s kým oslavovat. Krematorium bylo malebné. Pěšiny lemovaly třešně obsypané bílými a růžovými kvítky, byly tak obtěžkané tím novým životem, že okvětní lístky padaly hustě na zem, třepotaly se ve větru, vířily vzduchem a snášely se na pohřební vůz, který jsem následovala v jediném autě průvodu. Jásavé barvy kvítků ostře kontrastovaly s pochmurnou černí pohřebního vozu. Dívala jsem se oknem auta ven a sledovala to znovuzrození života a energie. Slyšela jsem zpěv ptáků i tlumený bzukot hmyzu. Cítila jsem přes sklo na kůži hřejivost slunečních paprsků, takže jsem zavřela oči a snažila se tolik si to neužívat. Připadalo mi neuctivé prožívat v takový den něco příjemného. Na pohřbu nás bylo jen pět, a to včetně vikářky. Nebo jaký byl oficiální titul té ženy ve středním věku, která celebrovala pohřeb a snažila se souvisle pohovořit o životě zesnulé, již neznala. O životě, který teď vypadal tak malý a úzký, že vyplnil sotva pět minut pohřebního proslovu. Byla to moje máma a já ji milovala, ale nebylo moc co říct. Všichni jsme seděli v první řadě kaple, zalití kropenatým a barevným světlem z mozaikových oken. Kompletní souhrn 8
Jednou_snad_001_304.indd 8
06.09.2021 20:28
JEDNOU SNAD
matčina světa: já, teta Rosemary, strýček Simon a můj bratranec Michael. Máma si pohřeb nenaplánovala, nepatřila k lidem se zvláštními požadavky na to, jak se na ně má vzpomínat. Možná by všechno bylo jinak, kdyby ji před čtyřmi lety série záchvatů neupoutala na lůžko. Po nich už si sama skoro ani nedokázala sníst namixované jídlo, natož vyslovit poslední přání. Smuteční obřad byl naštěstí krátký, takže ta trapnost brzy skončila. Znovu mě zarazila uzavřenost matčina života, to kontrolované prostředí, v němž nedokázala rozkvést. Scéna zařízená jen různými odstíny béžové. Kéž by v ní bylo víc radosti, víc nespoutanosti, víc porušování pravidel. Sem tam jsem střelila pohledem po matčině sestře Rosemary, která celou dobu seděla zpříma a nehybně. Pokud vůbec něco cítila, nedala to najevo – ani jednou nepopotáhla, neutřela si nos papírovým kapesníčkem, nechytila se za ruku manžela. Nikdo by na ní nepoznal, že jí zemřela sestra, se kterou vyrůstala, se kterou si ve šťastnějších dobách hrála a smála se. Snažila jsem se představit si ty dvě jako děti, bezstarostné a podnikavé. Vždycky jsem chtěla mít sestru, snila jsem o tom, jak by to bylo zábavné. Mít někoho, s kým se můžu dělit o svoje vítězství a prohry, někoho, kdo by mi pomáhal v podobně smutných chvílích, jako je tahle. Jenže když jsem se teď dívala na tetu, napadlo mě, že by to tak vůbec nemuselo být. Teta byla vždycky ztělesněním stoického chladu, což je nakažlivé. Udalo to tón celému obřadu, řídilo to naše chování při posledním rozloučení se ženou, která byla manželkou, matkou, někdy zřejmě i milenkou, vzpurnou puberťačkou, holčičkou s mezírkou mezi zuby. Určitě měla svoje naděje a sny a chvíle, kdy cítila divokost a vášeň a lítost. Aspoň jsem v to doufala. Já si ji nepamatovala jinak než jako mámu – a Rosemary není typ, který by vykládal staré historky. Možná pro ni byly 9
Jednou_snad_001_304.indd 9
06.09.2021 20:28
Debbie Johnsonová
moc bolestné. Třeba jsem jí křivdila, třeba pod tím chladným zevnějškem skrývala bolest, třeba měla co dělat, aby se ovládla. I já cítila bolest, i já se sotva ovládala. Roky jsem se o mámu starala, můj život řídila její rutina, rituály, potřeby. Řídilo ho pochopení, že její tělo je nehybné a její schopnost komunikace omezená, ale pořád je tam, pořád je uvnitř, pořád je to moje máma. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nikdy nesnila o svobodě, o tom, že se zbavím přísných rozvrhů a pečovatelských úkonů a návštěv nemocnice i neustálého vědomí, že sama nikdy v životě nemůžu zariskovat, chovat se spontánně. Teď jsem měla svobodu a byl to danajský dar, který bych ráda vrátila nerozbalený. V tuhle chvíli mi svoboda připadala přeceňovaná, zvlášť když jsem ji dostala zabalenou do viny a převázanou velkou lesklou stuhou žalu. Máma nebyla mladá. Nebyla zdravá. Trpěla. Moje matka, jak od její smrti naznačovali nebo přímo vyslovovali všichni, kteří byli zapojení do péče o ni, už nejspíš toužila po vysvobození. Ať si představovali, že máma sedí na obláčku v nebi obklopená anděly a svými drahými zesnulými (její pečovatelka Elaine), nebo jen, že už ji nic nebolí (náš doktor), nebo že teď žije v paralelním duchovním světě (lékárnice, která nosí amulety z křišťálů), všichni se shodli na jednom, stručně řečeno: že je mámě po smrti líp. Možná mají pravdu, kdo ví? Z nás živých nikdo. Ale to všechno jen přispívalo ke zmatku v mé hlavě. Cítila jsem se provinile, že jsem si přála svobodu. Styděla jsem se, že si přeju, aby máma byla pořád naživu, i když tolik trpěla. Cítila jsem úlevu, že už je po všem, kvůli sobě i kvůli ní, a pak jsem cítila výčitky svědomí, že cítím úlevu. Prostě jsem toho cítila až moc, celou dobu, a moje pocity postrádaly soudržnost. Jako bych uvízla na nepříjemné horské dráze a nemohla vystoupit. 10
Jednou_snad_001_304.indd 10
06.09.2021 20:28
JEDNOU SNAD
Prozatím jsem to samozřejmě skrývala v sobě. Nechtěla jsem odhalit hledí ani způsobit tetě Rosemary srdeční záchvat. Všechno jsem to měla bezpečně zastrčené v sobě, i když se to tam zlostně zmítalo a chtělo ven. Nechtěla jsem před lidmi dávat najevo slabost. Před vikářkou, pohřebními zřízenci, před ředitelem pohřebního ústavu, před zbytkem své rodiny. Máma by se styděla, kdybych veřejně projevovala emoce. Sama si šetřila slzy na televizní romance, vzlykala při telenovelách pro ztracené lásky a neuskutečněné sňatky a dívky, které se nechaly napálit podvodníky. V běžném životě, dokud byla zdravá, bývala spořádaná, slušná a za všech okolností se ovládala. Takhle by to sama chtěla, pomyslela jsem si. Tenhle pohřeb, tohle rozloučení. S minimem povyku, žádné kvílení a pláč a bušení v prsa. Chtěla by to tiché, důstojné a rychlé. Chtěla by, aby to bylo jako ona – spořádané, slušné, plné sebeovládání. A tak jsem všechno držela v sobě, stěží poslouchala slova projevu a uhýbala očima před rakví, která před námi čněla. Vypadala tak velká. Nemohla jsem se na ni dívat a zároveň se ovládat, protože v té rakvi ležela moje máma. Ta černá bedna byla důkazem, že máma je pryč. Když bylo konečně po všem, rakev sklouzla po kolejničkách za kouzelnou oponu. Bylo to tak zvláštní a surrealistické, jako by se to dělo někomu jinému a já to sledovala vně svého těla. Vyšli jsme z budovy ve stylu viktoriánské gotiky a zůstali stát před ní. Stínili jsme si dlaněmi oči před neomaleným útokem slunečního světla, které se protahovalo kolem rohů a otvory pod okapy. Vytvořili jsme malý rozpačitý hlouček pozůstalých, vybraně oděných v černém. Když jsme vyšli ven, na dopravníku smrti už se posunovala dovnitř další skupina – tentokrát obrovská, konvoj lesklých aut, hlučně vzlykající truchlící a obrovské květinové kreace, 11
Jednou_snad_001_304.indd 11
06.09.2021 20:28
Debbie Johnsonová
kde z karafiátů a lilií vystupovalo slovo „dědeček“. Povětřím se rozlehla píseň Franka Sinatry „Po svém“ a uslzená rodina za doprovodu těch tónů vkráčela dovnitř. Byla jsem si jistá, že tihle lidé určitě udělají smuteční oslavu – masové koláče a plněná vejce a spousta alkoholu a pláče a možná i hádky. Udělají to po svém, jako Sinatra. Jenže „po našem“ tohle nebylo a Rosemary je sledovala znechuceně, jako by dávat veřejně najevo žal bylo něco neodpustitelně nevychovaného a nekultivovaného. Smetla si z ramene černého saka okvětní lístek a mlčela. Nás žádná pohřební hostina nečekala, ani sklenička ne. Žádné uslzené karaoke v hostinci, kde bychom si vyměňovali „historky z vojny“ a vzácné vzpomínky a ubrečeně se smáli. Ne, náš společný čas tímhle končil. „Aspoň už netrpí,“ ozvala se Rosemary. „Ano, to je požehnání,“ souhlasil její muž. „Jistě, máte pravdu. Děkuju, že jste přišli,“ odpověděla jsem, protože se to ode mě čekalo. Protože už kvůli matčině památce jsem musela zůstat spořádaná, slušná, ovládat se. Aspoň ještě pár minut. Teta a strýc mě zdvořile objali, což se zřejmě taky čekalo – nejspíš to předepisovala Velká kniha etikety rodinného truchlení. Bylo to rychlé objetí, které minimalizovalo fyzický kontakt, nabízené i přijímané se stejným nedostatkem nadšení. Sledovala jsem je, jak odcházejí k Simonovu jaguaru, a zalila mě úleva. Michael zůstal se mnou. Pokud bych to vnímala pozitivně, mohla bych to brát tak, že mi chce poskytnout oporu v okamžicích nouze. Pokud skepticky, věřila bych, že to dělá, aby nemusel strávit s rodiči víc času, než je nezbytně nutné. Pak mě ale napadlo, že to klidně může dělat z obou důvodů. Přijeli jsme sem každý zvlášť – já pohřebním autem, Michael ve svém fiátku pětistovce a jeho rodiče v jaguaru. Člověk nemusí být Freud, aby to uměl analyzovat. Naše 12
Jednou_snad_001_304.indd 12
06.09.2021 20:28
JEDNOU SNAD
vztahy nemohly být narušenější, ani kdybychom si všichni oblékli trička s nápisem „Dysfunkční rodina“. Pohřební auto už na zpáteční cestu objednané nebylo a Michael mi po krátkém rozhovoru nabídl svezení, což jsem vděčně přijala. Neměla jsem náladu na tlachání s taxikářem. Bratranec nasoukal své nemotorně dlouhé tělo do fiátku a já si sedla vedle něj. Napadlo mě, že vypadá jako Gulliver za volantem liliputského vozítka. Cestou jsme mlčeli, oba nakažení rodinným přesvědčením že ticho je jediným důstojným způsobem komunikace. Mlčící člověk nemůže vyvolat scénu, nemůže plácnout něco trapného, když neotevře ústa. Michael pustil hudbu a oba jsme se provinile zakřenili, když se z reproduktorů rozkřičela Katy Perry. Ta píseň byla tak rozjařená, tak nemístná. Rosemary by to odsoudila, což mě naplnilo zlomyslnou radostí. A tak jsme s Michaelem a Katy ujížděli domů, na místo, kde jsem vyrůstala. Je to hezký dům, samostatný, edwardovský, postavený z bledého jemného kamene. Má dvojité průčelí s velkými okny a je v něm pět velkých ložnic. Byl postaven pro víc lidí, než kolik jich tam za našich starých časů bydlívalo. Pro víc života, než jakým jsme ho naplnili. Víc hluku, než jsme nadělali. Stojí v tiché čtvrti v místě, která bývalo vesnicí, ale po mohutné výstavbě v padesátých letech se jakoby proti své vůli změnilo v městečko. Staré venkovské domy jsou tu pěkné, hrázděné, s černobíle natřeným hostincem pro turisty a malebnou radnicí a neuspořádanými řadami domků, ve kterých jsou teď cukrárny a obchůdky se suvenýry. V novější části – v té, kterou vystavěli od padesátých let – je Wetherspoon’s a Aldi a pár ohavných betonových kostek, kde můžete v přízemí sázet a koupit si elektronické cigarety a nechat si odblokovat mobil. Podle naší rodiny něco jako Sodoma Gomora. 13
Jednou_snad_001_304.indd 13
06.09.2021 20:28
Debbie Johnsonová
Náš dům stojí bezpečně v nóbl části města, na ulici lemované stromy, poblíž rybníčku a pošty a základní školy, kde pracuju. Když jsem teď odemkla velké dřevěné dveře a vešla dovnitř, zastavila jsem se v chládku, který v tom starém stavení za horka vždycky panoval. Kolem sebe jsem viděla útržky matčiny existence, pohřbené pod kůží domu. Viděla jsem chodítko, které používala jen zřídka. Polohovací křeslo, v němž fakticky žila. Stolek plný léků a kapek a sirupů, kde ležel tlakoměr s kabelem stočeným jako spící had. Viděla jsem dny a měsíce a desetiletí vetkané do zdejších zdí, do vrstev tapet, do nemoderních lamp oblíbených v osmdesátých letech, do záhybů brokátových závěsů, které pomáhaly stínit televizní obrazovku, na níž máma sledovala telenovely, o kterých ještě za tátova života tvrdila, že je nesnáší. Táta jimi opovrhoval každým pórem těla. Sledovat slasti a strasti obyčejných lidí s přízvukem nižších tříd ho nikdy nemohlo zaujmout. Když umřel, napadlo mě, že se máma třeba osvobodí. Že se vymaní z okovů svého tak úzkoprse spořádaného života a začne si užívat – bude jíst nahá instantní nudle z krabičky nebo zpívat s rádiem. Ve skutečnosti zašla jen tak daleko, že se začala dívat na EastEnders a Coronation Street. Možná jí to připadalo jako dostatečná vzpoura. Možná už tehdy ani na víc neměla. Michael zavrtěl hlavou. Tvářil se vyděšeně, asi jako Shaggy z grotesek se Scooby Doo, když vešel do strašidelného domu. Už tu byl samozřejmě mockrát – ale bez mámy to tady působilo jinak. Starodávně, jako by se tu zastavil čas, jako by se najednou zastavilo úplně všechno. Dokonce i mně to připadalo cizí, s tím pachem plísně a vybledlými koberci a podivně káravou ozvěnou tikajících hodin – a to jsem tady žila od narození. Michael zmizel v kuchyni s taškou, kterou měl s sebou na pohřbu, jen ji nechal celou dobu v autě. Já zatím 14
Jednou_snad_001_304.indd 14
06.09.2021 20:28
JEDNOU SNAD
zkoumala ty pozůstatky zpřetrhaného života a lámala si hlavu, co s nimi. Mohla bych najmout nějakou úklidovou firmu, napadlo mě. Nebo všechno vynést do kontejneru. Nebo udělat garážový výprodej. To by sousedi koukali. Použitá židle s nočníkem po pečlivé majitelce, za levnou cenu, k vyzvednutí zde. Anebo, napadlo mě, když jsem roztáhla těžké závěsy a nechala dovnitř proudit sluníčko, to můžu nechat, jak to je. A pak se poddat vlastnímu nezadržitelnému chátrání, na které budu za pár desetiletí vzorně nachystaná. To polohovací křeslo a všechny ty dálkové ovladače, které už ani nefungovaly, ale nikdy jsme je nevyhodily, budou moje, jen moje. Můj příští osud. Uslyšela jsem nějaký šramot a Michael se vrátil do pokoje. Držel dvě vysoké sklenice a tvářil se vítězoslavně, jako by právě uzavřel zvlášť výhodnou smlouvu s ďáblem. Ve sklenicích bylo něco s bublinkami, ozdobené barevnými míchátky s papírovými plameňáky. Vypadalo to jako koktejly, jaké servírují v baru někde v Miami. „Růžový gin!“ oznámil mi se zamrkáním. Povytáhla jsem obočí a Michael dodal: „Přála by si to tak…“ „Vážně?“ Vzala jsem si od něj sklenici a podezíravě k ní přivoněla. „Moje matka, naprostá abstinentka, podle které bylo používání čaje v sáčcích známkou ledabylé povahy, že by chtěla, abychom o jejím pohřbu pili růžový gin? S plameňáky?“ „Možná ne,“ připustil Michael. „Plameňáci by jí asi připadali nesnesitelně vulgární. Ale ježíši, zlato, tak si to připusť – nechci to říkat tak neomaleně, ale je mrtvá. Ty jsi však pořád naživu. A vypadáš, že potřebuješ gin.“ Michael si povolil černou kravatu, rozepnul horní knoflíčky košile a shodil z nohou elegantní boty, takže se ukázaly ponožky s vyšitým dnem v týdnu. Na levém chodidle měl středu, na pravém sobotu, a bylo úterý. Udělal to naschvál, aby si mohl připadat jako rebel. V naší rodině to nedalo moc práce. 15
Jednou_snad_001_304.indd 15
06.09.2021 20:28
Debbie Johnsonová
Michael byl v jednadvaceti natolik mladý, že by mohl být můj syn – kdybych patřila k těm dívkám, co si „upletou dítě“ před maturitou, jak se říkalo za mých mladých časů. Ne že bych nepatřila, ale Michael je plodem úctyhodného manželství mé tety a strýce, které jsem podezírala, že spolu měli sex jen jednou – potmě, téměř oblečení a bez přehnaných vášní. Navzdory věkovému rozdílu jsme si s bratrancem byli blízcí. Rozhodně jsem k němu měla blíž než ke komukoli jinému v naší neskutečně divné rodině – jako bychom byli jediní dva trosečníci, co přežili a teď se k sobě tisknou v jednom záchranném člunu. Až na to, že my žádný záchranný člun neměli, jen jsme zoufale šlapali vodu a snažili se ve vlnách udržet hlavy nad hladinou. Michael se mi svěřil, když měl poprvé sex, i s tím, že se mu to nelíbilo – a taky s tím, jak dospěl k názoru, že se mu spíš nelíbí ženy než samotný sex. Svěřil se mi, když si našel prvního přítele a taky když mu ten přítel zlomil srdce. Dal ni vědět, když se rozhodl oznámit rodičům, že se nikdy neožení – aspoň ne s „milou dívkou“ – a nedopřeje jim vnoučata, s nimiž počítali. K tomu poslednímu se ve skutečnosti nikdy neodhodlal, aspoň prozatím. Nejen proto, že jeho rodiče byli homofobní. Jeho rodiče měli ve skutečnosti fobii ze všech lidí, kteří nebyli stejní jako oni. Rosemary a Simon jezdili jen do hotelů, kde všichni mluvili plynně anglicky, a jejich život se točil kolem golfového klubu tak etnicky bílého, až z toho člověk málem oslepl. Nepatřili k lidem, kteří dokážou měnit své názory na svět. Nebyli zlí, jen tak škrobení, jako by měli ještě zaživa rigor mortis. Michael není karikatura „hošana“ – ne, pokud to nedělá pro pobavení. Ve světě dokáže působit naprosto „normálně“, pokud chce. Ale něco ve mně mi našeptávalo, že Rosemary to svým způsobem musí vědět. 16
Jednou_snad_001_304.indd 16
06.09.2021 20:28
JEDNOU SNAD
Usoudila jsem ale, že i pokud to ví, rozhodla se to prostě ignorovat a doufá, že to přejde samo. Že její syn dostane rozum. Že je to jen pomíjivá fáze, něco hloupého a rebelského, jako kdyby vstoupil k labouristům nebo poslouchal R & B. Moje teta rozhodně doma nehodlá vytahovat téma tak nechutné jako sexualita a šťourat se v něm, to je jisté. Svezla jsem se na pohovku a usoudila, že si dám růžový gin. Neměla jsem co ztratit, leda svou střízlivost, která se stejně přeceňuje. Zakřenila jsem se, když mi došlo, že ve sklenici je hlavně gin, ale když chladivost ledu ustoupila, nápoj mě příjemně hřál v krku. Plameňák na mě při popíjení zíral jediným gigantickým okem. Michael si vybral mámino křeslo. To, na jehož područce ležely vyrovnané dálkové ovladače jako vojáci na přehlídce. To, v němž několik posledních let žila, pokud se nedala napůl podpírat, napůl odnést do postele v ložnici na druhé straně haly. Stiskl tlačítko, které zvedalo nožní opěrku, a předvedl mi svoje nesourodé ponožky. „Dávají pořád EastEnders?“ prohodil zlomyslně a zachechtal se. „Michaele, ty jsi hrozný necita. Zrovna jsem pohřbila matku. Třeba se tomu ještě nedokážu smát.“ „Vidíš, a já myslel, že bys mohla,“ pronesl rozvážně a ukázal na mě plameňákem. „Myslel jsem, že ses s mámou rozloučila už dávno. Myslel jsem, že víš, že už dlouho byla sotva naživu. Že vlastně pocházela z pokolení žen, které se specializovaly na to, jak být sotva naživu, i když nemohly jako výmluvu použít mrtvici. Jsem smutný, že je teta Ruth po smrti. Ale budu ještě smutnější, jestli ty nezačneš konečně žít po svém.“ Odmítala jsem se nechat peskovat mužem s plameňákovým míchátkem v ruce, ale musela jsem uznat, že na jeho postřehu něco je. Na tom, co řekl o mé matce, a o mně taky. Bylo to otravné, ovšem možná měl pravdu. A nejenže to byla otrava, ale taky mě to děsilo. Nutilo mě to přiznat si, 17
Jednou_snad_001_304.indd 17
06.09.2021 20:28
Debbie Johnsonová
že jsem na rozcestí, a pokud jde o smlouvu s ďáblem, možná o mou duši ani nebude stát. Budu pro něj moc nudná. Rozhodla jsem se pro tu nejbezpečnější reakci a obrátila do sebe zbytek ginu. „Potřebuju to tady vyklidit,“ oznámila jsem a ukázala na ty pozůstatky života jedné stařeny, včetně nechutných zdravotních pomůcek, které už nikomu nepomůžou – pokud vůbec někdy pomohly. „To se ví!“ souhlasil nadšeně Michael a naklonil se ke mně. „Vymeť odtud bábinku se vším všudy – i když to nebyla doopravdy ničí babička, ale tenhle dům vypadá, jako by byla.“ Zalykavě jsem se nadechla a cítila, jak mi poškubává žilka na čele a něco se mi třepotá v hrudním koši. Něco takového jsem necítila už léta, ale připadalo mi to, jako když se vrátí staří přátelé, které jste už nikdy nechtěli vidět. Předzvěsti úzkosti a panické ataky – a taky se mi začalo svírat hrdlo, jako bych se dusila, jako by v žádném ze známých vesmírů nebylo dost vzduchu pro moje vyprahlé plíce. Moje máma byla babička – i když ne nadlouho. Ne dost dlouho. Michael nechápal, co vyslovil, jakou reakci to ve mně nechtíc odstartoval. Věděl, že mám leccos za sebou, že jsem byla černá ovce rodiny ještě dřív, než se vůbec narodil – nebyl dost starý, aby to prožíval se mnou. A teď nebyl dost starý, aby pochopil, jak se k člověku může zákeřně zezadu přikrást smutek, jako když se vám někdo snaží přes rameno zahlédnout PIN v bankomatu, a bacit ho po hlavě. Nerozuměl tomu – a kvůli němu jsem doufala, že uplyne ještě spousta času, než to pozná na vlastní kůži. Teď vyskočil z mámina křesla a oznámil: „Přinesu víc ginu. A spoustu pytlů na odpadky.“ S pousmáním jsem přikývla a ucítila, jak mi cuká pravé oko, zatímco jsem čekala, až odejde. Pomalu, zhluboka jsem se nadechla nosem, pustila jsem se do všech těch cvičení, která jsem se kdysi naučila na tom místě s matně zelenými 18
Jednou_snad_001_304.indd 18
06.09.2021 20:28
JEDNOU SNAD
stěnami, alarmy na dveřích a reproduktory hrajícími pomalou hudbu, která ve vás vzbuzuje pocit, jako byste byli vtažení do tance v hororovém filmu. Místo plné zlomených lidí sedících v kruzích na plastových židličkách, prolévajících své slzy před mužem, který léta studoval bolest, ale nikdy ji doopravdy nepochopil. Jedno z těch míst, kam mě rodiče vzali, když svět prostě zmizel – když mě vcucnul jako tekutý písek hříbě. Jedno z těch míst, o kterých už nikdy potom nemluvili, ukryli ho pod kód mlčení a já se tomu ochotně podřídila. Pořád nevím, proč jsme všichni museli předstírat, že se to ve skutečnosti nestalo. Že jsem tam nikdy nebyla. Že ten můj „problém s nervy“ byl naše společná halucinace, kterou musíme ukrýt pod haldu polopravd a výmluv. Možná proto, aby mě rodiče chránili. Nebo proto, že to uráželo jejich smysl pro pořádek. Táta i máma jsou už mrtví, teď už se to nemám jak dozvědět. Jenže i kdyby byli naživu, nepatřili k lidem, kteří odpovídají na otázky. Podobná zvědavost by jim připadala urážlivá. Držela jsem si ruku na hrudi, když se Michael vrátil, jako bych tak dokázala uklidnit toho vzpínajícího se tvora uvnitř. „Je ti dobře?“ zeptal se s hlavou na stranu, v každé ruce gin a v podpaží roli pytlů na odpadky. „Jasně,“ zalhala jsem, vstala, vzala si gin a kopla ho do sebe tak rychle, až bratranec vytřeštil oči. „Kde začneme?“ „Návštěvou Anonymních alkoholiků, jestli budeš dál pít tímhle tempem,“ odpověděl. „Nebudu,“ ujistila jsem ho pevně. „Tohle byl lék. Není to snadné. Se mnou to není snadné. S mou matkou taky nebylo. Jestli chceš jít, tak běž – zvládnu to sama.“ Znělo to agresivně a věděla jsem, že to není fér. Michael neudělal nic špatně, neudělal nic jiného, než že byl po mém boku na místě a ve chvíli, kdy jsem se cítila ve stresu, kdy se moje sebeovládání napínalo a vibrovalo tak, až jsem málem slyšela, jak bzučí jako ladička. 19
Jednou_snad_001_304.indd 19
06.09.2021 20:28
Debbie Johnsonová
Bratranec na mě zíral, možná si všiml poškubávání mého víčka, bledosti mých tváří, zaťatých pěstí, v nichž jsem zarývala nehty do dlaní. Ale možná jen přemítal, jestli nemá skočit do obchodu pro další alkohol. „Na to zapomeň, drahá sestřenko,“ odvětil a podal mi pytel na odpadky. „Už se nemůžu dočkat. Chci vidět, jestli jsou tady po domě poschovávaná nějaká hříšná tajemství – víš, třeba tetina sbírka robertků, strýčkovy blond paruky k převlekům za štětku, tajná sadomaso ložnice jako v Padesáti odstínech šedi na půdě…“ Schválně se mě snažil šokovat. Byl nejistý, a to se takhle choval vždycky. Věděl, že u mě mu to projde – že se mnou může plácat, co ho napadne, mluvit sprostě, vylévat si srdce. Když byl s rodiči, musel hrát roli slušně vychovaného, dokonale konvenčního syna, studenta práv s životními plány podle jejich představ. Kdykoliv se jich zbavil, vybublala z něj ta potlačovaná nestydatost na všechny, kdo byli náhodou v jeho blízkosti, rozlila se po nich jako ropná skvrna skandální hrubosti. Usmála jsem se na něj, abych mu ukázala, že jsem to pořád já – že všechno je v pohodě. „Latexové masky a střapce na bradavky už jsem vyhodila.“ Popadla jsem pytel na odpadky tak prudce, až jsem ho málem prsty protrhla. „To nejlepší, co můžeš od půdy čekat, jsou nahé fotky tvé drahé sestřenky. Jenže mi je na nich asi tak rok.“ Michael zvedl roli pytlů nad hlavu jako dirigent řídící orchestr a oznámil: „Tak na půdu, hoši a děvčata!“
20
Jednou_snad_001_304.indd 20
06.09.2021 20:28
Kapitola třetí Na naši půdu vedly úzké, strmé schody, lemované stohy knih a hromadami naškrobeného ložního prádla, které se už nejmíň deset let nedotklo žádné postele. Mezi tím zůstala cestička tak uzounká, že se sotva dala klást noha před nohu, a na každém schodu měl člověk pocit, že teď už se určitě zřítí. Možná, že kdysi byl ten prostor v podkroví používaný jako ložnice pro hosty. Anebo, v dobách, kdy tenhle dům postavili, třeba jako ubytování pro služebnou nebo chůvu. Za mých časů už to ale byl jen nezajímavý prostor, který využívala hlavně matka na odkládání krámů. Místo, kam se dalo odnášet trapné harampádí, odklidit ho tak, aby ho nikdo neviděl. Já nahoru chodit neměla, a když jsem se párkrát odvážila, bylo to tam tak nudné, že mě to brzy přestalo lákat. Tohle byla matčina říše a ona si ji taky horlivě chránila. Táta, který pracoval jako daňový účetní pro jednu dávno zaniklou firmu vyrábějící rybářské pruty, si tam jen skladoval staré spisy – a to neznělo moc zajímavě a záhadně ani zvědavému dítěti. Máma tátovi jen zřídkakdy odporovala, ale když se odvážil navrhnout, že by se horní část domu využila k něčemu dalšímu, dokázala ho pořádně zpražit pohledem. Většinou tam skladovala svoje šicí stroje a látky, v těch dobách, kdy ještě měla energii a natolik šikovné prsty, aby se tím dokázala zabývat. Před těmi záchvaty. Šplhala na půdu s rolemi látek v podpaží, jejich cípy se plazily za ní. 21
Jednou_snad_001_304.indd 21
06.09.2021 20:28
Debbie Johnsonová
Já jsem se tam teď vydala poprvé po letech. Nikdy předtím mě to nenapadlo – dům byl i tak dost velký, než abych si ke svému pocitu osamělosti přidávala ještě další vrstvu. Michael šel za mnou, oba jsme opatrně střídali nohy, oba jsme se mlčky přidržovali dřevěného zábradlí a snažili se neskopnout nic z těch krámů navršených po obou stranách schodiště. „Proč mám pocit, že děláme něco super nepřístojného?“ zašeptal. „A proč šeptám?“ „To nevím,“ špitla jsem a těsně se vyhnula uklouznutí po hromadě zaprášených magazínů Dům a zahrada, aspoň dvacet let starých, „ale mám to taky tak.“ „Je to trochu strašidelný, že jo?“ Michael stál za mnou na vrcholku schodiště tak blízko, až jsem slyšela jeho dech. „Jako by tam na nás čekaly svatební šaty slečny Havishamové nebo tak něco. Anebo tam třeba najdeme zetlelou mrtvolu toho hezkého guatemalského zahradníka Juana, který v sedmdesátém devátém záhadně zmizel…“ Zarazila jsem se s rukou na klice a otočila se k němu. „Co je?“ vyhrkl zaraženě. „Michaele, ty na právech jen marníš čas. Měl by ses stát spisovatelem.“ „To je v plánu,“ ujistil mě, „časem. Potřebuju jen pár let, abych se mohl stát ‚novým Johnem Grishamem‘ a mohl si psát do autorských medailonů ‚bývalý právník‘, aby mě lidi brali vážně. No nic, tohle přiznávám jen výjimečně, ale už dost o mně – hodláš ty dveře otevřít, nebo co? Mám tě moc rád, drahá Jess, ale už nechci mít hlavu takhle blízko tvého zadku.“ Zasmála jsem se a strčila do dveří. Na půdě byla tma, a sice bych to nikdy nepřiznala, ovšem byla jsem trochu vystrašená. A taky trochu přiopilá. Zašátrala jsem rukama v prostoru za dveřmi a nahmátla šňůru. Stačilo zatáhnout a prostor zalilo slabé světlo jediné holé žárovky, která visela bez stínítka pod stropem. 22
Jednou_snad_001_304.indd 22
06.09.2021 20:28
JEDNOU SNAD
Vylezla jsem na poslední schod a ocitla se v nejvyšší části podkroví, kde se dalo stát, aniž se člověk praštil hlavou o dřevěné trámy. Aspoň já jsem mohla stát zpříma. Michael má přes metr osmdesát, takže musel sklonit hlavu a opatrně se šourat. Už jako dítě byl čahoun, v dospívání se plaše hrbil, takže mi tenhle jeho postoj připadal důvěrně známý. Vzduch byl cítit plísní a prosycoval ho prach. Vrstvy prachu ležely na všem tady, spolu s cáry starých pavučin. Ze všeho, čeho jsme se dotkli, se do vzduchu vznesla šedivá oblaka. Moje nosní dírky sebou zaškubaly, jako by se snažily bránit proti těm útokům cizích částeček. Každý nádech mi zvláštně pokrýval hrdlo zevnitř něčím hmatatelně cizím, jako by se mi obalovalo štěrkem. Na podlaze ležel pruh starého koberce, který vypadal jako zbytek z toho, kterým byly potažené schody. Každý můj krok uvolnil do vzduchu nové obláčky prachu. Podívala jsem se na Michaela a viděla, jak se mu obličej znechuceně stahuje. Vždycky byl nerad, když se měl ušpinit, a teď byl pořád ještě ve smutečním obleku. Dokázala jsem si představit, jak si už teď sestavuje v duchu postup při budoucí očistě. Viděla jsem, jak se rozhlíží po půdě a hledá případné stopy po jedovatém azbestu nebo nebezpečné plísni. Taky jsem se rozhlédla. Ve zvířeném prachu jsem rozeznala známé obrysy tátových registratur, ve kterých uchovával dokumenty. Přejela jsem prstem po jejich kovovém povrchu. Nechápala jsem, proč si je máma nechala i po jeho smrti. Nebylo moc pravděpodobné, že by někdo někdy ještě potřeboval stará daňová přiznání dávno neexistující firmy. Možná by pro ni bylo moc namáhavé se jich zbavit – a možná si je nechala na památku na něj. Další věc, kterou se už nikdy nedozvím. Michael vytáhl jednu ze zásuvek registratur a opakovaně, hlasitě kýchl, když mu nově uvolněná oblaka prachu ucpala nos. „Hééép-čí!“ „Pozdrav pánbu milionkrát,“ popřála jsem mu a natáhla ruku k obsahu otevřené zásuvky. Papíry uvnitř byly zažloutlé 23
Jednou_snad_001_304.indd 23
06.09.2021 20:28