SVODUM ˚ TOHOTO SVETA ˇ ✧✦✧
COKOLADOVNA_01.indd 5
4.3.21 17:26
JEDNAJÍCÍ OSOBY
Victor Rheinberger: propuštěný vězeň z Berlína hledající ve Stuttgartu nový začátek Rodina Rothmannových… Wilhelm Rothmann: stuttgartský majitel čokoládovny. Patriarcha s velkými starostmi Hélène Rothmannová: jeho francouzská manželka toho času v sanatoriu u Gardského jezera hledající v Rivě nový život Judith Rothmannová: jeho energická dcera se zcela jinými představami o životě a velkou vášní pro čokoládu Karl a Anton Rothmannovi: jeho synové, vykutálený párek dvojčat se samými lumpárnami v hlavě … a jejich služebnictvo Margarete: hospodyně Dora: komorná Babette: služebná Gerti: kuchařka Robert: podomek Theo: kočí / řidič Tři přátelé Max Ebinger: syn majitele strojírny. Krasavec se slabostí pro ženy, absint a architekturu Albrecht von Braun: potomek bankéřské rodiny Edgar Nold: malíř, syn výrobce mýdel, který udělá úspěšnou kariéru
COKOLADOVNA_01.indd 7
4.3.21 17:26
Juditiny přítelkyně Dorothea von Braun: dcera bankéře von Braun, sestra Albrechta von Braun Charlotte Wenningerová: dcera architekta V Rivě Georg Bachmayr: pacient sanatoria s přátelským zájmem o Hélène Rothmannovou Egon Leitz: majitel papírny a pacient sanatoria pán a paní Klock-Sanderovi: pacienti sanatoria V Berlíně Friedrich Rheinberger: Victorův otec, nadporučík pruské armády Paul Roux (pseudonym: pan von Trauntin): soukromý detektiv se sklonem k zahálce Otto Sawetzki: bratr studenta vojenské akademie v Berlíně, kterého Victor zranil v souboji Ostatní osoby Augustin Baldus: spisovatel a básník z Koblenze, příbuzný Edgara Nolda, Victorův spoluvězeň na Ehrenbreitsteinu Böpplovic kluci: tři bratři, rváči z Degerlochu bankéř von Braun: Rothmannův bankéř, otec Albrechta starý Ebinger: zámožný majitel strojírny s ambicemi proniknout mezi urozené, Maxův otec paní Ebingerová: jeho žena s širokým srdcem Alois Eberle: mechanik, majitel dílny Fritz: patnáctiletý výrostek sdílející Robertovy sympatie pro dělnické hnutí paní Leitnerová: Hélènina bytná v Rivě
COKOLADOVNA_01.indd 8
4.3.21 17:26
Historicky doložené osoby Hermione von Preuschen Tato nekonvenční malířka a literátka vedla skutečně rušný a napínavý život. Většina z toho, co je obsaženo v románu, odpovídá jejímu životopisu. Označení outsiderka, které může znít v textu až příliš moderně, si dala sama. To, že strávila Vánoce roku 1903 v Rivě, je však dramaturgická výpůjčka. Maximilian von Harden Německý publicista a vydavatel týdeníku Die Zukunft, s nímž se (fiktivní) detektiv Paul Roux setká v Berlíně. V roce 1906 rozvířil Harden kampaň vedoucí k odhalení vysoce postavených homosexuálů (mezi nimi i v románu zmíněného Philippa von Eulenburg) z bezprostředního okolí císaře Viléma II., která se rozrostla ve státní aféru a silně poškodila reputaci císařského dvora. Navazující lavina procesů zaměstnávala justici ještě několik let. Christl (Christoph von Hartungen) Syn doktora Hartungena, majitele stejnojmenného sanatoria v Rivě. Tento muž udržoval skutečně asi jeden rok vztah s o mnoho let starší Hermione von Preuschen. Dvojice pobývala v Berlíně a v Rivě, také ale hodně cestovala, například na Korfu. Christl von Hartungen ukončil poměr písemně, když se, jak Hermione očekávala, zasnoubil s mladší ženou. Za svůj vztah s Hermione se později styděl. Henriette von Arendt Teta známé filozofky Hannah Arendtové byla první policistkou ve vilémovském Německu. V únoru 1903 nastoupila službu u stuttgartské městské policie. Tehdy devětadvacetiletá zdravotní sestra, které říkali „sestra Henny“, pocházela z feministických kruhů a starala se angažovaně o „padlé dívky“. Svou službu nevykonávala s tichou oddaností, jak se tehdy od žen očekávalo.
COKOLADOVNA_01.indd 9
4.3.21 17:26
Místo toho otevřeně pranýřovala přehmaty na úřadech, v obecních zastupitelstvech i na policii. Stavěla se i proti etablovaným dobročinným spolkům a získala si mnoho nepřátel. Její nekompromisní a nepoddajný postoj vyústil nakonec roku 1907 ve skandál, který skončil tím, že Henriette Arendtová byla po křivých obviněních propuštěna od policie. Pokořená sepsala v roce 1910 své vzpomínky v knize Erlebnisse einer Polizeiassistentin (Zážitky policejní asistentky), která vyvolala skandál po celém Německu s centrem ve stuttgartské policii. Ke znovuobsazení jejího místa ve Stuttgartu nedošlo. Teprve o dva roky později byla v německém císařství zaměstnána opět policejní asistentka. Prameny k Henriette Arendtové mi umožnily vhled do tehdejší stuttgartské společnosti a dovolily některé obecné závěry ke způsobu myšlení žen, které stály na prahu nového sebeuvědomění. Mimochodem dělnice ve stuttgartských čokoládovnách vydělávaly opravdu tak málo, že si některé musely finančně přilepšovat prostitucí. Postavy z Degerlochu, jako doktor Katz, učitel nebo farář, nemají s tehdy žijícími osobami nic společného. Jsou to fiktivní postavy, i když i k nim jsem si dělala rešerše. Zmíněni byli také Robert Bosch Wilhelm Maybach Gottlieb Daimler Wilhelm & Emil Feinové, vesměs úspěšní stuttgartští průmyslníci
COKOLADOVNA_01.indd 10
4.3.21 17:26
1. KAPITOLA Čokoládovna Rothmann ve Stuttgartu, koncem ledna 1903 Zvonek nade dveřmi důvěrně zacinkal a Judith Rothmannová vstoupila do obchodu velkovýrobny cukrovinek svého otce. Pečlivě za sebou zavřela dveře a otřela si mokré boty do rohožky. Počasí bylo opravdu příšerné. Celé dny pršelo a foukal studený vítr. Jakmile ale zůstal nehostinný venkovní svět za dveřmi, nezaměnitelná vůně čokolády jí okamžitě zvedla náladu. Rychlým krokem prošla prodejnou vyzdobenou zrcadly, zlatými rámy a bohatým štukem na stěnách. Zkušeným zrakem přehlédla vystavené zboží. Na nablýskaných pultech a v bíle nalakovaných vitrínách se návštěvníkům nabízely cukrovinky všeho druhu. Kam oko pohlédlo, stály mísy a etažérky, skleněné bonboniéry a umně tvarované dózy. V nich byly navršené konfety ze sušeného ovoce, marcipán máčený v čokoládě, tyčinky s čokoládovou polevou, tabulky prvotřídních čokolád i rozmanité druhy bonbonů. V malovaných dřevěných škatulkách vyložených bílou krajkou se nabízel exkluzivní výběr Rothmannových cukrovinek pro nejnáročnější zákazníky. Toho čtvrtečního odpoledne nebyla v obchodě o návštěvníky nouze. Judith procházela mezi pultíky, tu a tam upravila vystavené zboží, a přitom si nepozorovaně vložila do úst svou oblíbenou konfetu. S požitkem si nechala pomalu rozpouštět na jazyku hořkosladkou čokoládu a nenápadně pozorovala nakupující. Pán v dokonale padnoucím obleku s kloboukem v ruce vybíral vhodný dárek, zřejmě na odpolední návštěvu. Možná hodlá překvapit svou milovanou, neboť se rozhodl pro směs jemných pralinek a čer vené fondánové růže. Dvě dospívající dívky se s chichotáním nakláněly nad mísou různobarevných dražé. Opodál si tři dámy v drahých 11
COKOLADOVNA_01.indd 11
4.3.21 17:26
hedvábných kostýmech nechávaly předvést to nejlepší z místní na bídky, zatímco matka čtyř dětí se navzdory přičinlivé pomoci guvernantky marně snažila mírnit hlasité a očividně přemrštěné požadavky svých potomků. Na jaře musíme začít prodávat zmrzlinu, pomyslela si Judith při pohledu na dotírající klubko dětí. Umínila si promluvit o tom s otcem. Nedávno si koupila v antikvariátu knihu receptů od Agnes Marshallové a dočetla se, jak pomocí speciálního mrazicího stroje vyrobit z mléka, smetany, cukru a ochucovadel lahodný osvěžující krém. Ve své fantazii dál rozvíjela návody anglické cukrářky a už v duchu viděla firmu Wilhelm Rothmann jako prvního výrobce kdoulové, ananasové, vanilkové, a především čokoládové zmrzliny ve Stuttgartu. Kdoví, třeba pak otce ustanoví dvorním dodavatelem? Judith byla hrdá na to, čeho dosáhla její rodina, a otcovo podnikání pokládala i za své nejvlastnější řemeslo. Jakmile se octla ve světě čokolády, hořela činorodostí a nápady. Ve skrytu duše věřila, že bude jednou spolurozhodovat o osudech firmy, i když otec veškeré její náznaky v tomto směru odbýval jako nezralé výmysly. Podle jeho názoru má žena zastávat místo v pozadí, jejím úkolem je starat se o domácnost a vychovávat děti. Judith ale neuniklo, že to nemusí být nutně pra vidlem. Ve velkých městech, jako je Mnichov nebo Berlín, se stále více žen prosazovalo v obchodních povoláních. Proč by to jednou nebylo možné i ve Stuttgartu? Dokončila obhlídku obchodu a obrátila se na jednu ze tří prodavaček, které v černých šatech a bílých naškrobených zástěrkách obsluhovaly nakupující. „Slečno Antonie, nezapomeňte nabízet zákazníkům ty čerstvé mátové sušenky. Možná byste je mohly vystavit přímo na pultě.“ „Jak si přejete, milostslečno,“ odpověděla dívka a spěchala vykonat příkaz. Mezitím matka s guvernantkou a houfem dětí dokončily nákup a chystaly se opustit obchod. Ve dveřích došlo k malé strkanici, protože každé z dětí chtělo vyjít jako první. Jedno z nich přitom vrazilo do guvernantky, ta zavrávorala a pustila z rukou právě zakoupené balíčky. Zatímco nabírala rovnováhu, nejmladší potomek zakopl o balíčky na zemi, rozplácl se jak široký tak dlouhý a okamžitě spustil křik. „Budeš zticha!“ okřikla ho guvernantka. Matka se jen letmo ohlédla 12
COKOLADOVNA_01.indd 12
4.3.21 17:26
a vystrkala zbytek rodiny na chodník. Křik zesiloval, chlapec se válel po zemi a guvernantka vznášela další hrozby. Aby situace dál neeskalovala, nabídla Judith plačícímu chlapci kdoulový bonbon a zvedla dítě ze země. Zároveň pokynula jedné z prodavaček, aby pomohla guvernantce posbírat balíčky. Jakmile byla rodinka venku, s úlevou za nimi zavřela dveře. Někteří zákazníci měli ještě potřebu příhodu peprně okomentovat, většina jich ale jen pobaveně sledovala dění a vrátila se zpět k výběru zboží. Judith se lehkým kývnutím hlavy rozloučila s personálem a zadními dveřmi prošla k širokému schodišti spojujícímu obchod s továrnou. Tady začínal pulzující život podniku, kouzelná říše kakaa, cukru a všelijakých přísad, kterou si Judith zamilovala od okamžiku, kdy sem jako dítě poprvé vkročila. Dnes jí ale čirou radost hatila nejistá tíseň kolem žaludku. Při snídani se otec zmínil, že s ní musí večer cosi důležitého pro hovořit. Od té chvíle Judith neměla klid. Otec takové vágní náznaky nemíval ve zvyku, a to její netrpělivost ještě zvyšovalo. Rozhodla se zajít za ním do kontoáru, i když věděla, že otec soukromé návštěvy v pracovní době nemá rád. Třeba jí něco prozradí hned. Potlačila varovný vnitřní hlas a vystoupala po schodech do patra nad obchodem, kde se nacházely kanceláře. V kontoáru panovalo soustředěné ticho. Více než tucet pánů v kravatách a tmavých oblecích se tu sklánělo nad pulty z leštěného dubu a pečlivě zaznamenávalo položky do účetních knih. Vonělo to tu papírem a inkoustem, politurou na nábytek a voskem na podlahu a také pánskou kolínskou. Jeden z účetních si všiml její přítomnosti a spěšně k ní vykročil. „Co pro vás mohu udělat, slečno Rothmannová?“ „Je otec u sebe?“ „Ovšem. Ohlásím vás.“ „Není třeba. Je sám?“ „Momentálně u něho nikdo není, milostivá slečno.“ Judith poděkovala kývnutím hlavy. Zatímco se muž vracel na své místo za pultem, zamířila Judith na protilehlý konec místnosti, zaklepala na dveře z barevného skla a vešla dovnitř. Otec stál u okna a pozoroval dění na ulici před továrnou. Když ho vyrušila, prudce se otočil, jako by ho přistihla při něčem nedovoleném. 13
COKOLADOVNA_01.indd 13
4.3.21 17:26
„Judith!“ pronesl nedůtklivě. „Co tu děláš?“ Rychle se vrátil za svůj impozantní psací stůl s otevřenou účetní knihou. „Tvoji bratři zase něco vyvedli?“ „Ne, otče.“ Judith se opatrně usmála. „Tentokrát ne.“ „V tom případě by ses po nich měla podívat, než zase něco natropí.“ „Nemějte strach, otče, Robert na ně dohlédne.“ Podomek Robert vzal osmiletá dvojčata ráno s sebou na pochůzky. „Přišla jsem vám něco navrhnout.“ Judith doufala, že nezávazným hovorem z otce vyloudí alespoň náznak toho, co jí chce večer říct. „Nemám čas,“ odsekl otec a chopil se tužky. „Nejlepší bude, když se hned vrátíš domů. Nebo můžeš pomoct připravovat vzorkové kolekce pro obchodní cestující. Promluvíme si večer.“ „Pokládám to za důležité,“ nenechala se odbýt Judith. „Pořád přece hledáte nové prodejní artikly, není to tak?“ „A ty snad o nějakých víš?“ Judith přeslechla podrážděný podtón. „Ano, když dovolíte. Je na to sice ještě brzy, ale věci se mají plánovat v předstihu. Tak jste to vždycky říkal. Napadlo mě, že by bylo dobré prodávat v létě zmrzlinu.“ Otec si posměšně odfrkl. „Tomu říkáš důležité? Buď tak hodná, Judith, nech mě pracovat. Nevím, kde mi hlava stojí. Teď se opravdu nemůžu zabývat nějakou zmrzlinou.“ „Některé věci se nedají odkládat,“ trvala na svém Judith. „Právě byla v krámě rodina s malými dětmi. Ty by si v létě přišly na své. Muselo by se všechno důkladně promyslet, způsob chlazení, doprava, ale…“ „Dost už,“ přerušil ji otec. „Možná tvůj nápad stojí za úvahu, ale já mám teď k řešení vážnější problémy. Vrať se domů. Nebo raději pošlu pro Thea, aby tě odvezl. A přes léto budeš mít stejně jiné starosti než míchat zmrzlinu.“ Judith zpozorněla. „Nerozumím vám, otče.“ „Tady není čemu rozumět.“ Otec zabubnoval prsty na desku stolu. „Sama nejlíp víš, co očekává otec od dospělé dcery. Budeš si doplňovat výbavu.“ Na chvíli se rozhostilo ticho. Judith se snažila pochopit význam otcových slov. „Chcete říct, že se mám…“ „Vdávat. Přesně tak. V jednadvaceti na to už máš léta. Chtěl jsem ti to oznámit dnes večer, ale budiž. Teď to víš.“ 14
COKOLADOVNA_01.indd 14
4.3.21 17:26
Otec se sklonil nad účty. „Ale koho si budu brát?“ zděsila se Judith. Nemohla uvěřit, že to otec myslí vážně, i když v poslední době měla jakési neblahé tušení. „Nikdo ještě není, nebo ano?“ „Zatím ne, ale brzy bude.“ Otec se jal vpisovat poznámky do účetní knihy. „Dám ti včas vědět. Měla bys mi trochu důvěřovat.“ Judith se roztřásla kolena. Nedobrý pocit nelhal. Tak tohle jí chtěl otec sdělit. Že ji hodlá provdat, aniž by měla právo k tomu cokoli říct. Vší silou potlačila nutkání k ostré odpovědi. Nevhodná poznámka by všechno ještě zhoršila. Sevřela ruce v pěst, obrátila se na podpatku a opustila kancelář. Schodištěm se rozlehl klapot jejích vysokých střevíců. Ačkoli vůbec nechtěla brečet, koulely se jí po tváři slzy jako hrachy. Copak žádá tak moc, když chce s vdavkami počkat, dokud se sama pro někoho nerozhodne? Dokud si sama nevybere muže, kterého bude milovat? Takového, který přijme a třeba i ocení, že jejím zájmem je práce ve firmě a že se nehodlá usoužit doma jako její matka. Judith si přitáhla plášť k tělu a vkročila do sychravého odpoledne. Bez cíle bloumala po ulicích Stuttgartu, nevnímala déšť ani chlad, až se octla zpátky na stanici ozubené dráhy na Marienplatzu. Nastoupila do vozu směrem na Degerloch, do vzdušných lázní na předměstí Stuttgartu, kde jejich rodina obývala nemovitost v nově zbudované vilové čtvrti. Během jízdy se její zoufalství změnilo ve vzdor. Nedovolí nikomu rozhodovat o svém životě. Ani otci ne.
15
COKOLADOVNA_01.indd 15
4.3.21 17:26
2. KAPITOLA Vojenská pevnost Ehrenbreitstein nedaleko Koblenze, koncem února 1903 Z ranní oblohy prosvítalo mdlé světlo, aniž by se dotklo země. Nemělo ještě sílu rozehnat stíny uplynulé noci ani její chlad. V mlžném vzduchu prosyceném kouřem nesčetných komínů zanikaly barvy i hlasy, mizely obrysy citadely a utichal i mohutný proud Rýna, který se od pradávných dob pod zdejší skálou sléval s vodami Mosely. Důvěrně známý zvuk odsunutí západky prořízl ranní ticho. Victor se odvrátil od zamřížovaného okénka a kývnutím hlavy pozdravil dozorce. Byl čas. Naposledy přelétl pohledem celu s prostým dřevěným nábytkem a železnou postelí, na niž před chvílí pečlivě složil modrobíle kostkovanou deku. Přehodil si kabát, popadl odřený kufr, na hlavu si nasadil klobouk a následoval hlídače do nehostinného rána. Přešli dvůr až k protilehlému východnímu křídlu. Před čtyřmi sloupy vysokého portiku zůstali na okamžik stát a Victora znovu ohromila vznosná velebnost budovy, jejíž klasicistní architektura byla v naprostém protikladu k vojenské strohosti zbytku pevnosti. Po chvíli ho zavedli do služebny velitele v prvním patře nad hlavní strážnicí. Když o půl hodiny později vyšel opět ven, požádal dozorce o pár minut pro sebe. Muž přikývl a zůstal stát, zatímco Victor kráčel rozlehlým nádvořím kolem skupiny pochodujících vojáků k nevysoké hradbě. Pomalu odložil zavazadlo a opřel se rukama o široký okraj zdi. Spíš tušil, než rozpoznával velkolepý výhled, který se odtud za jasného dne nabízí na Koblenz a obě řeky, jež se z tohoto místa vydávají mohutným obloukem na společnou cestu k severu. Teď se pod ním r ýsovaly jen kontury domů, polí a kluk. Ze vzdálených kopců Vulkan eifelu s jeho tichými jezery a temnými lesy nebylo nic vidět. 16
COKOLADOVNA_01.indd 16
4.3.21 17:26
Victor si povzdechl. První okamžiky svého propuštění si představoval jinak. Nesčíslněkrát se viděl v představách před touto zdí jako pták, který se chystá roztáhnout křídla. Toužil do sebe nasát tu nezměrnou šíři, pohlédnout z výšky na vnější svět, než ho opět přijme za svůj a svět přijme jeho. Sychravý únorový čas ho o tento zážitek připravil, ale Victor si nestěžoval. Po trpkých zkušenostech posledních let byl chybějící rozhled nedostatkem, který se dal přežít. Má to za sebou, a to je to hlavní. Odvrátil se, popadl kufr a nechal se eskortovat z pevnosti. Cesta ke svobodě vedla kolem strážnice u Skalní brány k předsu nuté pevnosti Helfenstein a odtud dolů přes několik strážních hlídek a bran do obce Ehrenbreitstein. S každým krokem podél příkré, nízkou vegetací porostlé skalní stěny si Victor budoval odstup od nedobytné pevnosti nad ním. Tenké podrážky jeho bot ztrácely na blátivé půdě stabilitu, a fakt, že se mu vždycky podařilo udržet se na nohou, ho naplňoval pýchou. Občasné poryvy větru mu hnaly studený vzduch do zátylku a tělo mu začalo prochládat. Když konečně dorazil do rezidenčního města, vypětím se mu třásla kolena. Na pontonovém mostu musel počkat, až se výsuvná část mostu zavře za projíždějící parníkem, poté překročil Rýn, zaplatil dva feniky mýta a octl se na Rýnském nábřeží města Koblenz. Obloha se vyjasnila. Victor zaváhal. Naposledy se ohlédl na vzdorovitou stavbu na skalním návrší nad řekou. S přibývajícím denním světlem získávaly její kamenné zdi určitější kontury. Dva roky byla pevnost Ehrenbreitstein, tento zubatý symbol pruské nadvlády nad západem Německa s jeho změtí chodeb, přemostění a zásobovacích cest, ubikací vojáků, bytů důstojníků, služebních místností a kasemat, metr tlustých zdí, příkopů a bran jeho vězením. Odpykával si tu trest za souboj, kterému se nemohl vyhnout a jehož nešťastný konec ho katapultoval mezi zločince. Alespoň se mu dostalo výhody čestného arestu ve vojenské pevnosti, daleko od Berlína a tíživých vzpomínek na domov. Zaslechl hlasy a smích, troubení lodní sirény, štěkání psa. Svět už 17
COKOLADOVNA_01.indd 17
4.3.21 17:26
opět nalezl svou řeč. I lezavý zimní chlad Victorovi náhle připadal osvěžující. Směle vykročil. Nohy ho nesly stále rychleji a hlavu i údy mu prostoupil pocit nezměrného štěstí. Při vší euforii, která v něm vzklíčila, si ale uvědomoval, že nově nabytá svoboda v sobě skrývá nejen nekonečné možnosti, ale i jedno nejasné nebezpečí. A že se stejnou rozhodností, s jakou hodlá začít svůj nový život, bude muset uzavřít mír se svou minulostí. Došel k mohutné dvoupatrové budově nádraží. Ostrá chůze ho zahřála, ačkoli se mu s každým výdechem srážela pára u úst. Koupil si jízdenku a posadil se v čekárně. Do příjezdu vlaku zbývala dobrá hodina. V rohu prostorné haly objevil automat na cukrovinky. Před ním se postrkovaly dvě děti, zřejmě bratr se sestrou. Guvernantka seděla znuděná vedle, nos zarytý do knihy. Děti se začaly přetahovat, přičemž děvče v bojovnosti nijak nezaostávalo za svým bratrem. Nakonec dívka vybojovala tabulku čokolády a vítězoslavně odběhla. Chlapec se s brekem pustil za ní. Victor neudržel svou zvědavost. Automaty ho vždycky fascinovaly a tenhle vypadal poměrně nově. Vstal a nenápadně si jej šel prohlédnout. Stollwerck z Kolína nad Rýnem. Firma už před lety prokázala velkou vynalézavost v odbytu svého zboží a vlastnoručně vyvinuté automaty teď vyvážela do celého světa. Prodávala se v nich třeba i mýdla nebo jízdenky na nádražích. Přístroj měl litinový plášť v modrošedé barvě se zlatým zdobením a sahal Victorovi přibližně po bradu. Za okénkem ve tvaru lomeného oblouku byly vidět naskládané tabulky čokolády. Nad ním se nacházel otvor pro vhození mincí a na emailovém štítku návod k použití. Tabulka čokolády za deset feniků. Victor si rychle spočítal celkovou cenu obsažených čokolád a uvědomil si, že pro Stollwerck to musí být dosti výnosný obchod. Čokoládu si nekoupil, ale automat probudil jeho vynalézavého ducha. Zatímco se vracel na lavičku, v hlavě se mu rodily podobné konstrukce. Jakmile se v novém místě etabluje, pokusí se něco takového vymyslet. Při té úvaze vytáhl z kapsy kalhot zmačkaný papírek s adresou: Edgar Nold, Silberburgstrasse, Stuttgart. Victorovi by nikdy nepřišlo na mysl hledat po svém propuštění štěstí zrovna ve Stuttgartu. Když mu ale jeho spoluvězeň tohle jiho 18
COKOLADOVNA_01.indd 18
4.3.21 17:26
německé rezidenční město tak vychválil, začal o něm vážně přemýšlet. Stuttgart se jevil jako město na vzestupu, což znamenalo pracovní příležitosti, a byl dost daleko od Berlína, aby Victorovi umožnil nezatížený začátek. Tam ho jistě nikdo hledat nebude. Před několika dny mu navíc jeho spoluvězeň dal adresu svého vzdáleného příbuzného, právě onoho Edgara Nolda, u něhož se může po příjezdu do města přihlásit. Aby se snadněji zorientoval v cizím prostředí. S hlasitým hvizdem vjel vlak konečně do nádraží a za skřípění brzd zastavil; ocelový kolos zahalený do oblaku kouře a páry. Z oddílů první třídy začali vystupovat cestující. Všichni zachumlaní do hřejivých plášťů a pelerín, muži s klobouky nasazenými hluboko do čela. Některé dámy měly na sobě drahocenné kožichy a ruce schovávaly do kožešinou podšitých rukávníků, zatímco jejich služebnictvo opatrovalo zavazadla a spěšně roztahovalo deštníky, aby chránilo panstvo před nepohodou. Z ostatních vagonů vystupovali méně majetní občané, kteří si své tašky a kufry vlekli v zimou zkřehlých prstech sami. Všichni spěchali k východu. Victor vyšel z čekárny a vstoupil na peron. Trpělivě čekal, až se davy cestujících rozdělí do jednotlivých vagonů. V kupé třetí třídy si odložil kufr, posadil se na dřevěnou lavici a zamlženým oknem pozoroval ruch na nástupišti. Konečně se přibouchly dveře, lokomotiva zahoukala a vlak se dal těžkopádně do pohybu. Victorovi začal nový život.
19
COKOLADOVNA_01.indd 19
4.3.21 17:26
3. KAPITOLA Stuttgart, městská vila von Braunových, jednoho březnového večera 1903 Zelená tekutina se vábně třpytila. V křišťálových sklenkách na stole se lámaly odlesky absintu a vytvářely ve svitu dohořívajících svící jedinečnou náladu francouzské heure verte. Ve stejně uvolněném rozpoložení se nacházeli tři mladí muži, kteří se tu v podvečer sešli, aby holdovali komplikovanému rituálu, jenž je už dlouho spojoval. Byl to právě štíhlý a vysoký Edgar Nold, který ze své cesty do Paříže přivezl první láhev tohoto zvláštního vermutu, okouzlen nonšalantní bezstarostností, s níž mladí francouzští intelektuálové celebrovali své zelené hodinky. Od té doby jeho umělecká duše až příliš ráda podléhala šarmu tohoto nápoje. Poskytoval víc než jen příjemnou opilost. Edgara se pokaždé zmocnil pocit, že se vznáší nad všemi svými útrapami a mrzutostmi. A těch bylo víc než dost. Stačilo po myslet na stále se nedostavující úspěch jeho malování. Mohl samozřejmě zachycovat na plátno realistické krajiny nebo tvořit portréty. Obojí bylo u vážených stuttgartských rodin v kurzu a dobře placené. Edgar ale nehodlal mrhat svým talentem na prosté zpodobňování skutečnosti ani na výrobu lichotivých podobizen příslušníků samolibé stuttgartské smetánky. Jeho fantazie směřovala ke vzdušným ornamentům a květinovým kreacím, originálním tvarům na hony vzdáleným těžkopádnému historismu. Vydělat se tím samozřejmě nedalo, ale Edgar věřil ve své nadání. Několikrát byl v Mnichově, kde se právě prosazovala nová umělecká generace, setkal se se stejně smýšlejícími výtvarníky a pokusil se uchytit jako ilustrátor v časopise Jugend. List vycházel už sedm let a stal se populárním fórem nové estetiky. Zdvořilá, ale jednoznačně zamítavá odpověď Edgara trpce zasáhla. Jeho 20
COKOLADOVNA_01.indd 20
4.3.21 17:26
obrázky jsou prý moc konzervativní. Edgar už ničemu nerozuměl. Pro Stuttgart příliš moderní, pro Mnichov zpátečnický. No a před několika měsíci ho zlákala Paříž. Otec mu jen velmi neochotně zaplatil jízdenku, přičemž mu opět nezapomněl vytknout, že v osmadvaceti letech už by měl stát na vlastních nohou a nebýt závislý na otcovské podpoře. Jenže právě tato cesta se pro něj stala přelomovým okamžikem. Edgar konečně spatřil svou budoucnost. Na dlouhých procházkách městem studoval reklamní plakáty po krývající všechny volné zdi a sloupy a propagující všechno možné – od cigaret a likérů přes módní oblečení pro pány, knihy a časopisy, až po operní a divadelní představení, ale především podniky lehké múzy, jako byl například Moulin Rouge. V obchodech s uměním si nechal ukázat plakáty z minulých let a byl fascinován redukovaným výrazem nedávno zemřelého Henriho Toulouse-Lautreca či odvážnými barvami Julese Chéreta. Když se po několika vyčerpávajících dnech a nocích vrátil domů, byl rozhodnutý. Jeho oborem bude navrhování plakátů a obalů. Mezitím se mu dostala do ruky Učebnice moderní reklamy od Bruna Volgera. Od té doby zkoušel kopírovat v ní obsažené ilustrace a snažil se vynalézt vlastní styl. Věřil, že se prosadí na poli reklamy a konečně vybředne z finanční tísně. Jednou to musí přijít. Slabé cinknutí ho vyrušilo z úvah. Pročísl si rukou světlehnědé kadeře a pohlédl na kamaráda Maxe. Ten si právě položil stříbrnou lžičku přes okraj sklenky a umístil na ni kostku cukru. Znali se odmalička. Synové zámožných podnikatelů, jejichž rodiny spojovalo letité přátelství. Max, dědic prosperujících strojíren Ebinger, Albrecht von Braun, potomek nejvlivnějšího stuttgartského bankéře, a on, malíř a bohém. Edgarův otec vlastnil továrnu na mýdlo, která v poslední době, pravda, poněkud stagnovala, a k uměleckým ambicím svého syna se stavěl s pokořujícím nepochopením. Max na Edgara mrkl. Ten si rovněž připravil lžičku a sáhl po kostce cukru. Nastal čas na nezávazné popichování mezi muži. „Tak co, Ebingere, slyšel jsem, že máš brzy převzít firmu,“ oslovil kamaráda a položil si stejným způsobem lžičku na sklenku. „Ani za sto let!“ 21
COKOLADOVNA_01.indd 21
4.3.21 17:26
„Za sto roků ne, ale možná za půl?“ „Nech ho, Nolde,“ vmísil se žoviální Albrecht, zatímco si chystal absintové rekvizity. „Vždyť oba víme, že Maxe pletací stroje ani za mák nezajímají. A jeho otec se stejně nevzdá fabriky, dokud nebude ležet v rakvi.“ „A proč si to nezařídit pohodlně, Ebingere?“ provokoval ho Edgar. „Dej si postavit do kanceláře psací stůl a papínka nech, ať se dál stará. Ty můžeš mezitím obletovat stuttgartské služtičky.“ „Ty už všechny zná,“ namítl Albrecht a přisunul připravenou sklenku pod jeden ze čtyř kohoutků skleněné fontánky uprostřed stolu. „Už dávno!“ mávl rukou Max. „Tak přemýšlej, zda nezkusit štěstí jinde. V Berlíně nebo v Mni chově,“ navrhl mu Edgar. „Radím ti Mnichov. Tam jsou holky od rány a nedělají drahoty.“ „Pojedu do Itálie.“ „Za holkama?“ žasl Albrecht. „Jasně že za holkama,“ odvětil sarkasticky Max. „To je ale zajímavá myšlenka,“ ožil Edgar. „Itálie. Myslíš, že tě starý pán pustí?“ „Je to moje rozhodnutí, ne jeho.“ „Na jak dlouho tam chceš jet?“ „Nevím. Na pár týdnů, možná měsíců.“ Edgar uznale hvízdnul. „Podívejme. Kdo by to řekl? Tvůj otec všude rozhlašuje, že máš nastoupit do vedení podniku, a o cestě do Itálie ani slovo.“ „Ještě to neví.“ Albrecht vyjekl údivem, zatímco Max přistrčil svou sklenku pod fontánku a opatrně otočil kohoutkem. Ledová voda pomalu skapávala na cukr a po lžičce stékala do pohárku s vysokoprocentním absintem. Krátce nato se dostavil louche a čirý zelený destilát se proměnil v mléčně bílou tekutinu. „Zelená víla procitá!“ zvolal fascinovaně Albrecht. „Musí být nádherná a jednoznačně je to ženská. To je holt tvůj svět, Ebingere.“ S těmito slovy otočil kohoutkem nad svou sklenicí a s požitkem pozoroval, jak zelená víla v jeho sklence dostává matně bílou barvu. „Ale nemyslete si, že já o pěknou ženskou nezavadím,“ dodal významně. „Právě naopak.“ 22
COKOLADOVNA_01.indd 22
4.3.21 17:26
Pohlédl na ostatní. „No tak povídej,“ povzbuzoval ho Edgar a zavřel kohoutek na své straně. „Známe ji?“ zajímal se Max, zjevně potěšený, že se rozhovor přestal točit kolem jeho plánů do budoucna. „Dcera starého Rothmanna,“ triumfoval Albrecht. „Judith Rothmannová? Vážně?“ Max nevěřícně zavrtěl hlavou. „To bych tedy nečekal!“ Albrecht spokojeně upíjel ze své sklenky. „Moc hezké stvoření tahle Judith,“ konstatoval Edgar. „Blond vlasy a jasně modré oči. Směs kobaltu a ultramarinu. A postavička jedna báseň…“ Malíř naznačil rukou ženské křivky, zatímco Max si neod pustil šťouchanec do málo atraktivního Albrechta: „Jo, když jde o peníze, nejsou ženské vybíravé.“ „Její otec má sám dost prostředků, o to tady vůbec nejde,“ urazil se Albrecht. „O to jde náhodou vždycky,“ trval na svém Max. „Neposlouchej ho,“ vmísil se Edgar a pozvedl sklenku. „Smíme si na tu šťastnou novinu připít?“ „Absintem si připíjíme vždycky na svobodu,“ připomněl důrazně Max. „Inu manželství, to není nic pro tebe, Ebingere,“ kontroval Albrecht, stále ještě dotčený. „Tobě by jedna žena vystačila nanejvýš na týden.“ „No, malá Rothmannová možná i na dva,“ zašklebil se Max. Albrecht vztekle zafuněl. „A kdy se můžeme těšit?“ vstoupil do hovoru Edgar, aby otupil ostří. „Datum zatím nebylo stanoveno.“ Albrecht do sebe zvrátil zbytek nápoje. „Ale o ruku už jsi požádal, ne?“ „Ne osobně. Papá mluvil s jejím otcem. Je to dohodnuté.“ „V tom případě už nestojí nic v cestě. Blahopřeju!“ Edgar měl upřímnou radost. „A co nevěsta? Má do toho vůbec co mluvit?“ poznamenal kousavě Max. Edgar se překvapeně podíval na tmavovlasého, atletického Maxe a poté na bezbarvého, obtloustlého Albrechta. „Snad nežárlíš, Ebingere?“ 23
COKOLADOVNA_01.indd 23
4.3.21 17:26
Max jen povytáhl obočí. „Přece se ví,“ prohlásil Albrecht, „že tak důležité věci rozhodují muži. Tak to bylo, co svět stojí. Ženy z toho nemají pojem, jejich vědomí není uzpůsobeno k takovým… závažným rozhodnutím.“ „Tím bych si nebyl tak jistý,“ utrousil Max. „Judith Rothmannová je prý dost svéhlavá a má vysoké nároky. Možná tu opravdu ještě nepadlo poslední slovo,“ uvažoval Edgar. Albrecht, kterému druhá sklenka absintu stoupla do hlavy, se ne nadále rozesmál. „Přátelé, tentokrát je karta na mé straně. Vsaďte se, že ta malá Rothmannová mi bude zobat z ruky. Její papá už ji naučí poslušnosti. A vám zůstanou ostatní stuttgartské dámy. Tobě, Maxi, třeba nějaká ohnivá Italka, jestli z těch tvých plánů něco bude.“ Max míchal lžičkou ve své sklence a tvářil se, jako by Albrechtovu poznámku přeslechl. „Vždyť je dobře, Albrechte,“ snažil se Edgar utlumit napětí. „Max Judith Rothmannovou nechá určitě na pokoji, má spoustu jiných možností. Přece není tak hloupý, aby si začal s pannou. Riskoval by, že se dostane do chomoutu, ani nebude vědět jak. A to by pro něj byla pohroma, co, Maxi?“ „Aby ne,“ poznamenal Max lakonicky, přičemž nechal odkapat lžičku a odložil ji stranou. „Mimochodem, mám odnedávna spolubydlícího,“ změnil Edgar téma. „Bývalého vězně z Ehrenbreitsteinu.“ „A to je kde?“ zaujal Albrechta nový předmět hovoru. „Nad Koblenzí, u Rýna. Zavřeli ho kvůli nějakému souboji, ale přesně to nevím. Moc o tom nemluvil.“ „Jestli seděl kvůli souboji, musel být u armády,“ dohadoval se Max. „Jinak se duely už nepraktikují, pokud vím.“ „Je to možné. Pochází odněkud z Pruska. Mou adresu prý dostal od nějakého mého strýčka, který tam seděl s ním. To mohl být jedině ten bláznivý básník, bratr mé matky, co žije v Koblenzi. Každou chvíli se mu podaří vybásnit něco protistátního. Moje matka je, myslím, jediná, kdo mu ještě občas napíše.“ „Takže ty sis jen tak vzal do bytu bývalého trestance,“ žasl Albrecht. „To máš tedy odvahu.“ „Připadal mi důvěryhodný. A už si našel práci, v pivovaru Dinkelacker. Myslím, že u mě dlouho nezůstane.“ 24
COKOLADOVNA_01.indd 24
4.3.21 17:26
„Ať je to, jak chce,“ uzavřel dobrosrdečně Albrecht. „Nevím, jak vy, pánové, ale já mám hlad. Nezajedeme nahoru do Degerlochu ke Lvu?“ „A stavíme se při té příležitosti u Rothmannových?“ zažertoval Edgar. Albrecht se zazubil. Max vyprázdnil sklenku. „Můžeme si dát něco i tady.“ „Ano, zůstaneme raději ve městě. Ale projít se na čerstvém vzduchu nemůže škodit. Co takhle U Orla?“ navrhl Edgar. „Pro mě za mě.“ Max se zvedl. „Na jídlo, na souboje a na ženy!“ zahlaholil rozverně Edgar, když se z bankéřovy vily vydali na cestu.
25
COKOLADOVNA_01.indd 25
4.3.21 17:26
4. KAPITOLA Vila rodiny Rothmannových v Degerlochu u Stuttgartu, začátkem července 1903 Nastalo horké léto. Judith měla tuto roční dobu za normálních okolností velmi ráda, s dlouhými dny se jí ale vrátila starost, že otec své předsevzetí brzy ji provdat promění v čin. Poté, co na toto téma několik měsíců prakticky nepřišla řeč, otec nedávno u večeře obšírně vykládal o svatbě jakési vzdálené příbuzné, a přitom na ni vrhl významný pohled. „Proč se my ženy musíme bezpodmínečně vdát,“ povzdechla si a sledovala v zrcadle toaletního stolku pohyby komorné, která jí toto nedělní ráno jako obvykle upravovala účes. Sluneční paprsek procházející oknem ji zašimral pod nosem a Judith s námahou potlačila kýchnutí, aby neohrozila dílo vznikající na její hlavě. „Na vdávání přece není nic špatného, milostslečno,“ odpověděla Dora a sundala z kamen nahřátou kulmu. „Hodně z nás služebných sní o tom, že si jednou založí vlastní domácnost.“ „Hodně z vás? Ty taky?“ Judith si pohrávala s kelímkem krému na desce stolku. „Já vlastně ani nevím, o čem bych měla snít, slečno Judith. To je ten problém se sny. Většinou se nesplní.“ Dora opatrně dělila Juditiny po pás dlouhé vlasy na jednotlivé prameny, špičku pramene zacvakla mezi želízka kulmy a vlasy na ni natočila. Tímto způsobem vznikly pravi delné vlny. Byla to náročná procedura, které naštěstí nebylo zapotřebí každý den. Ovšem vždycky, když si Judith předchozí večer umyla vlasy mýdlem a spláchla octem, bylo třeba ztracenou parádu pomocí kulmy obnovit. Ačkoli úplně rovné Juditiny vlasy nebyly. Když se ponechal prostor přírodě, zformovaly se do svévolných loken. „Ale dejme tomu, že se splní. Co by sis přála, Doro?“ 26
COKOLADOVNA_01.indd 26
4.3.21 17:26
„Já bych ráda cestovala, milostslečno.“ Taková odpověď Judith překvapila. „Nelíbí se ti u nás?“ „Ale ano, jistěže se mi tu líbí. Ale vidět jednou něco jiného by bylo hezké.“ Judith se zamyslela a položila si přitom ukazováček na spodní ret. Zvyk, který měla z dětství. „Tomu rozumím. Já bych ráda navštívila matku u Gardského jezera. Podle toho, co píše, tam musí být nádherně. Ta obrovská vodní plocha a hory okolo. Také bych to jednou chtěla vidět.“ Judith na moment zavřela oči. „Ale nejvíc by mě potěšilo shledání s maman,“ dodala teskně. „Určitě je to tam moc krásné. A milostivá paní se jistě brzy zotaví a vrátí se do Stuttgartu,“ utěšovala ji Dora. „Doufejme,“ odtušila Judith. „Už je tak dlouho pryč.“ Dora požádala Judith, aby pootočila hlavu, a pokračovala v práci s kulmou. „Milostpaní si musí hlavně pořádně odpočinout. Tamní lékař bude jistě vědět, kdy ji pustit domů.“ Judith změnila téma. „Jak dlouho už jsi u nás, Doro?“ „Čtyři roky, milostslečno.“ „A předtím? Kde jsi byla?“ Dora zaváhala. „No, měla jsem několik míst, ale to jsem se ještě učila.“ Judith si náhle uvědomila, jak málo toho ví o služebnictvu v domě, ačkoli s nimi bydlí pod jednou střechou. „Kolik ti bylo, když jsi šla z domu?“ zeptala se opatrně, ačkoli věděla, že Doře tohle téma není po chuti. „Patnáct. Nebyla jsem tak úplně mladá. Babette musela do služby už ve dvanácti.“ Dora dokončila ondulaci a začala vyčesávat vlasy do prostého vycházkového účesu. Za tím účelem spletla několik pramenů vzadu do copu, ostatní vlasy natupírovala a volně zavinula, takže v měkkých vlnách rámovaly Juditin obličej. Nakonec vytvořila z copu uzel a upevnila jej sponkami. Judith se spokojeně prohlížela v zrcadle. „Tos udělala moc pěkně, Doro.“ „Děkuju, milostslečno,“ usmála se Dora, ale vzápětí zvážněla. „Smím se zeptat, proč jste proti manželství, slečno Rothmannová? Já myslím, že pro ženu je dobré, když má muže, který se o ni postará.“ 27
COKOLADOVNA_01.indd 27
4.3.21 17:26
„No, jak bych ti to vysvětlila. Myslím, že mi vadí hlavně to, že nás žen se nikdo neptá. Někdo rozhodne, že se máme zrovna teď vdát, a nejlépe i koho si máme vzít.“ „Ale možná že u dívek vašeho postavení skutečně otcové nejlíp vědí, kdo se hodí do rodiny a kdo vám může zajistit život, na jaký jste zvyklá.“ „Aťsi. Ale já bych se přesto chtěla rozhodnout sama, kdy a zda vůbec se chci vdávat, a hlavně, koho si vezmu. Jde přece o mě, nejen o rodinu a peníze. Kromě toho se ničeho nebojím víc než manžela, který mi bude předepisovat, co smím a co ne.“ „Tak to přece nemusí být,“ namítla Dora. „Muž má svou práci, tam si rozhoduje, ale domácnost je starost ženy. Tam si může zařídit všechno tak, jak chce ona.“ „Z tvého pohledu je to možná pravda, Doro. A pro mnoho žen je to životní cíl. Ale mě by nebavilo starat se celý den o dům a děti. Každopádně ne jenom. Představuji si, že…“ V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Judith s Dorou se na sebe podívaly. „Ano, prosím?“ zavolala Judith. Dovnitř vstoupila hospodyně Margarete. Judith si okamžitě všimla jejího ustaraného výrazu. „Promiňte, milostslečno. Musím odvést Doru. Milostpán nás nechal všechny svolat do haly.“ To nevěstilo nic dobrého. Jestliže se služebnictvo mělo shromáždit o obyčejném nedělním ránu ještě před odchodem do kostela, muselo se něco stát. „Samozřejmě,“ odpověděla Judith a kývla na Doru. Ta udělala rychlé pukrle a vyběhla za hospodyní ven. Judith neměla klid. Věděla, že zvědavost ji zrovna nešlechtí, ale rychle utišila špatné svědomí poukazem na potřebu starat se o blaho své komorné, která pro ni byla téměř kamarádkou. Musí zjistit, co se v domě děje. V županu se opatrně vyplížila na chodbu a mezerou v zábradlí nakoukla do haly. Obvykle tady nahoře nebylo slyšet, o čem se dole v hale hovoří, ale otcův zvýšený hlas nabral tak pronikavý zvuk, že se nesl až k ní do druhého patra. „Krádež je závažný přečin,“ hřímal. „Někdo z vás si může myslet, 28
COKOLADOVNA_01.indd 28
4.3.21 17:26
že se zas tolik nestalo. Že v domě je dost peněz a škoda se snadno nahradí.“ Judith sešla nehlučně o pár schodů níž, aby přehlédla celou situaci. Otec stál rozkročený před shromážděným služebnictvem, jeho pohled ale mířil na Roberta, podomka a chlapce pro všechno. Měl už tedy konkrétní podezření. „Ale ujišťuji vás,“ pokračoval, a přitom dál fixoval Roberta očima, „že takový zavrženíhodný čin nebude v domě Rothmannových tolerován a bude po zásluze potrestán. Je neomluvitelný jak z právního, tak morálního hlediska!“ Pro usvědčeného zloděje to znamenalo okamžitý vyhazov bez vysvědčení, to Judith znala ze zkušenosti. Tu a tam se takové případy stávaly, zaměstnavatelé někdy podávali i trestní oznámení. Při vší kritice k otcovým rigidním způsobům měla pro jeho zlost a tvrdý postup plné pochopení. Ukrást věc, která člověku nepatří, bylo absolutní tabu. Ať už je pokušení sebevětší. Ale kdo to mohl být? I ji napadal pouze Robert. Dora by nikdy nic takového neudělala. Šofér Theo a kuchařka Gerti u nich pracují už dlouho a Judith si nedovedla vysvětlit, proč by měli právě teď začít krást. Služebná Babette tu byla sice krátce, ale bylo to skromné děvče a jako zlodějku si ji Judith neuměla představit. „Já to nebyl!“ bránil se Robert podobně hlasitým tónem, jaký předtím nasadil otec. „Ach tak?“ zaburácel pán domu. „Pak se po těch manžetových knoflíčcích podíváme nejdřív do tvých věcí, Roberte. Potrefená husa kejhá vždycky nejvíc.“ S těmi slovy popadl Roberta za límec. Judith už toho slyšela dost. Chtěla se vrátit do svého pokoje, když vtom za sebou zaslechla vzrušený šepot. Otočila se, rychle vyběhla nahoru a zahnala bratry ze schodů. „To není nic pro vaše uši!“ napomenula je. „Koukejte, ať jste zpátky v pokoji!“ „Ale Judith,“ hlesl Karl, starší z dvojčat. „My ti musíme něco říct.“ „Jo, to musíme,“ opakovala druhá blonďatá hlava. „Je to strašně důležitý! Koukni!“ Anton přidržel Judith před nosem sevřenou dlaň. „Co je to?“ Chlapec místo odpovědi dlaň otevřel. 29
COKOLADOVNA_01.indd 29
4.3.21 17:26
„Antone!“ Judith měla co dělat, aby ztlumila hlas. „Co tě to napadlo?“ „To já ne…,“ ospravedlňoval se Anton. Judith oba rychle dostr kala do svého pokoje, než si v hale někdo všimne, že poslouchali na schodech. Až když za sebou zavřela dveře, zeptala se přísně: „Co se tu děje?“ „No, Karl…,“ začal Anton, ale bratr mu skočil do řeči. „Anton si chtěl hrát na vojáky. A protože vojáci vždycky dostávají vyznamenání…“ „… tak Karl říkal, že musíme najít něco, co vypadá jako řád,“ dodal Anton. Nato oba zmlkli. „Takže,“ shrnula Judith. „Hráli jste si na vojáky a potřebovali jste něco, co vypadá jako řád. A jak jste, prokristapána, přišli na otcovy manžetové knoflíčky?“ „No, otec byl u sebe v pracovně. Mysleli jsme, že jestli má někdo nějaký řád, tak určitě on,“ vysvětloval Anton. „Jo, přesně,“ přitakal Karl a sledoval přitom kosa, který poletoval před Juditiným oknem. „Jenže do pracovny jsme nemohli, když tam byl, tak jsme šli do ložnice. A protože ty věci se tak hezky leskly,“ dodal s pohledem na knoflíčky ze zlata a perleti v Antonově dlani, „řekli jsme si, že by mohly taky stačit.“ „Tys to řekl,“ opravil ho Anton. „Daly se dobře strčit do knoflíkových dírek a držely tam. Proto,“ vysvětlil Karl trucovitě. „Víte, že tam dole právě někoho nevinně podezírají?“ Dvojčata se dívala do země. „Teď uděláme následující: Odnesu ty manžetové knoflíčky zpátky do ložnice. Vy budete zatím hlídat. Kdyby se shromáždění rozcházelo, přijdeš mi to, Antone, říct. Položím ty knoflíčky tak, aby si jich otec všiml, jakmile si přijde pro sako na cestu do kostela. Ale ne na obvyklé místo. Při troše štěstí si bude myslet, že je sám založil.“ Chlapci vděčně přikývli a Judith je postavila na stráž. Sama pak v rychlosti provedla svůj plán. Myslela přitom na to, že by bratři zasloužili potrestání. Nechtěla si ale už od rána kazit neděli. O hodinu později už čekali Judith, Karl a Anton oblečení do kostela v hale. Když se objevil otec, pohledy všech tří zamířily k jeho bílým manžetám vykukujícím zpod rukávů saka. 30
COKOLADOVNA_01.indd 30
4.3.21 17:26