SERGEJ KUZNĚCOV MRAMOROVÝ RÁJ DMITRY GLUKHOVSKY UNIVERZUM METRA 2033
METRO 2033 je pro mě více než pouhý román. Je to celé univerzum a já jsem ve své knize popsal jen jeho malou část. METRO 2033 pojednává o naší Zemi, jak by mohla vypadat v roce 2033, dvě desetiletí po zhoubné atomové válce, která lidstvo skoro vymazala z povrchu světa a zrodila velmi mnoho mutovaných netvorů. V Rusku a četných jiných zemích se čtenáři, ale i autoři nadchli pro svět popsaný v METRU 2033. Už záhy po vydání románu jsem dostával nesčetné návrhy od lidí, kteří chtěli psát o tom, co by se v roce 2033 mohlo stát v jejich domovech, městech a zemích. Čtenáři zároveň požadovali pokračování mého románu. METRO 2033 vznikalo, jak už je nyní známo, před několika lety jako interaktivní internetový projekt. Zatímco jsem román psal, zveřejňoval jsem každou novou kapitolu na veřejně přístupné webové stránce, která byla zřízena právě pro tento účel. Reakce čtenářů byla úchvatná: vášnivě diskutovali, kritizovali a korigovali mou práci, vyjadřovali domněnky o dalším vývoji příběhu – a jistým způsobem se tak stali mými spoluautory. Jaké by to bylo, přemýšlel jsem tehdy společně se čtenáři – a dalšími spisovateli –, kdybychom vytvořili celý svět? Kdybychom popsali i jiná města a země v roce 2033? Co kdybychom osídlovali metro stále novými protagonisty – a tak umožnili vznik velké postapokalyptické ságy? Jako teenager jsem si při četbě románů z oblasti fantasy nebo science-fiction často přál, aby dobrodružství mých hrdinů a magie fikce nikdy neskončily. Už tehdy mě napadlo, jak by to bylo báječné, kdyby více spisovatelů zároveň popisovalo jeden a tentýž fiktivní svět. Tímto způsobem by vznikla nová „realita“, která by se dala navštěvovat znovu a znovu.
6
Sergej Kuzněcov
O mnoho let později, když METRO 2033 už vyšlo v knižní podobě a vyvolalo obrovskou odezvu, jsem najednou pochopil, že bych si svůj sen z mládí mohl splnit sám. Stačilo jen pozvat další autory, aby na základě mého vlastního románu společně dále zkoumali tajuplný svět metra. Tak nakonec vznikl projekt UNIVERZUM METRA 2033, v jehož rámci už v Rusku vyšlo mnoho románů. Jejich děj zahrnuje tak rozdílná města a regiony jako Moskva, St. Petersburg, Kyjev, ale i Novosibirsk, Sama, Minsk a dálný sever. Mramorový ráj Sergeje Kuzněcova je šestá kniha této série a je z mnoha příčin neobyčejná. Vypráví se v ní nejen o Moskvě, o které jsme už četli a známe ji, ale i o jejím okolí. Čtenáři, kterým pro uspokojení z četby nestačí jediný napínavý syžet, tu najdou to, co hledají. Drama, cit i zajímavý jazyk. Svébytné hrdiny, kteří jsou jedineční. Živé lidi. Tato kniha osloví vaše srdce a ono si ji zapamatuje. Děkuji vám, čtenářům, za to, že jste nám uvěřili a že nás podporujete. Právě díky vám se UNIVERZUM METRA 2033 stalo jednou z nejúspěšnějších knižních edic v Evropě. Za pouhý půlrok dosáhl náklad publikací UNIVERZA půl milionu. Román Metro 2033: Británie napsal anglický autor Grant McMaster. Následovali autoři z Francie, Itálie, USA, Německa, kteří psali o svých zemích. UNIVERZUM METRA 2033 se tak postupem času stalo opravdovým, svébytným světem. K tomuto projektu se přihlásilo už tolik spisovatelů, že můžeme vydávat každý měsíc novou knihu. Je to mnoho práce, ale budeme se snažit zachovat nasazené tempo. UNIVERZUM METRA 2033 se tak mění v neobyčejně živý prostor, který osídlují lidé různých národností a v různých jazycích. Kdoví, třeba se našeho experimentu dokonce zúčastníte i vy sami? *
*
*
Mramorový ráj
7
Celkově lze tedy říct, že máme spoustu plánů! Sledujte novinky o UNIVERZU METRA 2033! Dmitry Glukhovsky 1
1
Tato předmluva je kompilací z předmluvy D. Glukhovského k ruskému originálu a prvnímu vydání později vydaného německého překladu Kuzněcovova románu Mramorový ráj, kde už jsou fakta o sérii UNIVERZUM METRO 2033 i pro českého čtenáře časově i obsahově aktualizovaná. (Pozn. R. Ř.)
PROLOG Kdysi dávno, před mnoha lety, se tu nacházelo město. Obyčejné, nijak zvlášť velké provinční město. Jeho obyvatelé byli prostí lidé, někteří vzdělaní, jiní méně. Vedli spořádaný, poklidný život, uměli se radovat i překonávat zármutek, vychovávali děti, nezapomínali na práci ani lenošení, občas popíjeli... Zkrátka si zařídili život i město tak dobře, jak jen to bylo možné. Jedni našli práci přímo v místě, jiní dennodenně dojížděli mnoho hodin do Moskvy a nadávali na jízdní řády regionální železnice a na přeplněné vagony. Město se topilo v zeleni; na útulné dvory, parkoviště a zahrádky byl nádherný pohled. Zvlášť krásné bylo v babím létě, když se zahalilo do všech možných odstínů žluté a červené. Na sklonku podzimu a v zimě jednotvárně zešedlo, ale pořád vyzařovalo vlastní teplo a pohodu. Za dlouhých zimních večerů se v domech svítilo, na ulicích zářila jedna lucerna vedle druhé v dlouhých girlandách a město vypadalo z ptačí perspektivy jako obrovský, ozdobený a rozsvícený vánoční stromek. Ale teď... Teď už žádné město neexistovalo. Zůstaly po něm jen nesmyslně nakupené a zpřeházené krabice domů s opuštěnými byty, rozbitými okny a vytrhanými dveřmi. Dráty vysokého napětí byly prověšené mezi křivými, zčásti povalenými stožáry elektrického vedení. Ze zničených budov se strženými zdmi vyčnívaly pruty výztuže jako kosti. Všechno bylo porostlé lišejníkem a zelenohnědým mechem. Z trhlin v popraskaném asfaltu vyrůstala tráva a křoví,
12
Sergej Kuzněcov
dětská hřiště zarostla přebujelým vysokým plevelem. Zrezivělá auta, náklaďáky a autobusy se v létě načervenale třpytily v prašné zeleni. To, co mohlo zpuchřet, zchátrat nebo se rozpadnout, během let zpuchřelo, zchátralo nebo se rozpadlo. Toho dne byly domy pokryté slabou vrstvou čerstvého sněhu, který letos poprvé napadl minulou noc. Byl to podivný šedomodrý sníh, neschopný zakrýt zrůdnost tohoto světa. V mrtvém městě se objevili noví, strašliví obyvatelé. Lidé tady už dávno nežili. Kromě jednoho... Přízračným městem se pohyboval muž vrávorající jako opilec. Tmavomodrý ochranný oděv měl vážně poškozený: na zádech mu od ramene až k opasku zely tři hluboké krvácející rány, jako by tři ostře nabroušené čepele zároveň proťaly kombinézu, teplou kožešinovou bundu a svetr a pronikly do těla. Muž byl zraněn i na hrudi a levém boku. Pravý rukáv byl nasáklý purpurově rudou tekutinou, ale možná to byla cizí krev. Jen helma z tvrzeného plastu a drahá zahraniční ochranná dýchací maska zůstaly nepoškozeny. Muž dýchal těžce a přerývaně a podivně se potácel křížem krážem; na první pohled to vypadalo, že se pohybuje nazdařbůh. Přesto sledoval konkrétní cíl – co nejrychleji tohle strašlivé místo opustit a dostat se k vysoké vojenské škole. Doslechl se totiž, že v podzemních podlažích této instituce možná ještě žijí lidé. To by byla jeho záchrana... Jeho jediná záchrana. Hlavně aby se mu tam podařilo dorazit... Muž se zkusil soustředit, rozpomenout se a pochopit: Kdo ho napadl? S kým vlastně bojoval? Přepadlo ho cosi obrovského, zuřivého, navíc bleskově rychle a s nesmírnou silou. Netvor se na něho vrhl zezadu a drápy mu rozpáral ochrannou kombinézu, oblečení a – zatraceně, jak ta záda pálí! Ztratil dost krve. Sám si ty rány nedokáže zašít. Druhá nestvůra mu vyrazila pistoli z ruky a dalším úderem by mu nejspíš utrhla hlavu, kdyby u sebe neměl svůj armádní nůž. Tuhle čepel se zubatým
Mramorový ráj
13
ostřím, kterou nosili příslušníci speciálních jednotek a která byla jen o trochu menší než mačeta, vrazil do monstra a několikrát jí otočil. Útočník pak o něho zřejmě ztratil zájem a... stáhl se do ústraní? Co se potom stalo? To už nevěděl. Myšlenky mu v hlavě zmateně vířily. Jak se dostal do tohohle města? Kdy? Proč? Muž nedokázal zodpovědět žádnou z těch otázek. Vzpomínal si na boj, ale marně se pokoušel vybavit si, jak ti netvoři vypadali. Bezmocně zaskřípal zuby. Považovaly ho ty bestie za mrtvého? Proč ho nezhltly? Když ho zanechaly jeho osudu, určitě nějakou dobu ležel v bezvědomí. Přišel k sobě až poté, co už bloudil městem. Stále padal vyčerpáním, nehybně ležel, poté se pokoušel vyškrábat na nohy, ale kdykoli se namáhavě zvedl, ztratil přitom více síly, než kolik jí během krátkého odpočinku dokázal načerpat. Nad městem se pomalu začalo stmívat. Muž se neklidně rozhlížel. Pravá ruka v roztrhané rukavici mu pomalu vklouzla pod ochrannou kombinézu a nahmatala střenku nože, zavěšeného na opasku vesty v krátké pochvě. Slyšel – nebo se mu to zdálo? – zvuky, při kterých mu tuhla krev v žilách: vytí, kvílení, vrčení a občas mlaskot a krátký zuřivý řev, jako by neznámé šelmy bojovaly o kořist. Muž se polekaně ohlédl, ale nikde neviděl ani živáčka. Ucítil poryv větru a znovu začalo sněžit. S každým krokem mu ubývaly síly, ale muž věděl, že se už nesmí zastavit, aby načerpal síly, ani na chvilku – musel si pospíšit. Záda ho ještě před hodinou jenom nepříjemně bolela, ale teď už měl pocit, že je má v jednom ohni. Navíc mu připadalo, jako by se mu v nich sem a tam soukal nějaký hmyz. Muž zavrčel a narovnal ramena. Kromě toho teplota s nástupem tmy citelně klesla a rozpáranou kombinézou mu do těla pronikal nepříjemný chlad. Okolní budovy se mu rozplývaly před očima, pak je zase viděl dvojitě. Bylo zřejmé, že mu slábne zrak. Namáhavě se sunul krok za krokem, nohy se pohybovaly jako dřevěné chůdy a už ho téměř neposlouchaly.
14
Sergej Kuzněcov
Zničehonic zřetelně zaslechl, jak někdo mluví. Podvědomě se otočil za hlasem, jen aby zjistil, že nikde není – a ani nemůže být – žádný člověk. Avšak soumrak kolem něho syčel, řval a vyl a ty zvuky se stále přibližovaly... Už byl skoro z města venku. Setmělo se. Jeho ruka pevně svírala střenku armádního nože. Muž klopýtal po rozpukaném asfaltu, zakopl a padl na záda. Zvuky kolem něho na okamžik zmlkly – a v nastalém tichu uslyšel odporné chřupnutí v levé paži. Tupá, nevýrazná bolest o sobě dala vědět až dodatečně. Došla mu veškerá energie. Několikrát se pokusil převrátit se jako brouk ze zad na břicho a vyškrábat se na nohy, na což spotřeboval poslední žalostné zbytky svých sil. Nepodařilo se mu ani vytáhnout nůž z pochvy. To ho rozzlobilo, protože alespoň jednu z těch bestií chtěl vehnat do náruče smrti společně se sebou samým... Zatímco se všechno kolem něho začalo nořit do mlhy, stačil si ještě všimnout, jak z nedalekého křoví opatrně vyšlo nějaké velké šedé zvíře, které napůl krysím, napůl vlčím čumákem čenichá, cení zuby a s hrozivým vrčením míří k němu. Vzápětí ztratil vědomí.
PRVNÍ DÍL
VYHNÁNÍ Z PEKLA
Nic není nikdy tak špatné, aby to nemohlo být ještě horší. M. Veller
KAPITOLA 1 Tentokrát karavana porušila nejdůležitější pravidlo: nikdy nepřijíždět v noci. Když na této straně hermetické brány u centrální propusti zaznělo domluvené klepání oznamující příjezd karavany, službukonajícího strážného to tak překvapilo, že si ten zvuk hned nedokázal správně zařadit. Tady u propusti nikde nebyly hodiny, ale muž měl vytříbený cit pro čas, který mu napovídal, že mohou být nanejvýš tři hodiny v noci, takže by se tu v podstatě neměl vyskytovat žádný návštěvník. Klepání se opakovalo. Strážný dloubl do boku svého partnera, který byl pohodlně uvelebený na několika bednách a s nataženýma nohama a rukou na pušce s tichým pískáním podřimoval. Ten ospale otevřel oči. „Máme hosty,“ upozornil první strážný. „J-jaký hosty? V tuhle dobu?“ podivil se jeho kolega a vzápětí oba uslyšeli trochu pozměněné zaklepání, které jim dalo na srozuměnou, že se u karavany nachází zraněný člověk. „Zaběhni za velitelem!“ vyzval ho první strážný. „Jestli rozkáže, abysme je pustili dovnitř... Tohle je mimořádná situace, to si přece nemůžeme vzít na triko... Uprostřed noci, a navíc zraněnej. Kdoví, co by sem k nám zavlekl za nákazu!“ Jako odpověď na jeho slova zazněla z druhé strany znamení v podobě několikerého klepání, která oznamovala, že kolonii nic nehrozí. „A co když nám lžou?“ První strážný pořád ještě váhal. „Tak už běž!“
18
Sergej Kuzněcov
Sám vyklepal odpověď: „Čekat.“ Problém se vyřešil rychle. Návštěvy karavan byly pro komunitu důležité, takže velitel stráží rozhodl, že mají skupinu i přes zraněného jedince vpustit. Pro všechny případy poslal na strážní stanoviště navíc dva muže, kteří měli noční návštěvníky doprovodit, protože situace byla opravdu mimořádná. Učinil tak ale s těžkým srdcem, protože muži v kolonii byli strašlivě utahaní. Málo spali a doslova se div nepřetrhli při různých pracovních úkolech, ať už to bylo v pomocných zemědělských provozech, při průzkumu na povrchu nebo strážní službě u hermetické brány. Teď připravil hned dva muže o naléhavě nezbytný spánek. Nejprve se otevřela vnější hermetická brána a skupina lidí se pracně vtěsnala do úzkého dekontaminačního koridoru. Byl jen slabě osvětlen a oba strážní si nově příchozí důkladně prohlíželi dvěma zasklenými okénky. Jakmile se přesvědčili, že od návštěvníků nehrozí žádné nebezpečí, otevřeli vnitřní bránu. Ozbrojenci drželi připravené samonabíjecí pušky a svítili návštěvníkům na cestu petrolejovými lampami. Místnost se začala plnit lidmi: nejprve šel vůdce karavany v drahém a velmi kvalitním protiradiačním obleku s pohodlnou helmou a zbrusu novou respirační maskou. Další muži měli na sobě jednodušší oděv. Téměř všichni nesli pytle, kufry nebo kanystry. Tři z nich vlekli nosítka s velkým mužem, jehož ochranná kombinéza byla na několika místech roztrhaná a nasáklá krví. Strážní odvedli muže po schodišti dolů k administraci. V šerém světle petrolejových lamp se míhaly jejich potácející se stíny po schodech, tu se nepřirozeně zvětšily, jindy zase zmenšily a úplně zmizely. V podlaží, kde se nacházela správní agenda, bylo v tuto dobu – stejně jako všude jinde – ticho, protože kolonie spala. Skupina se dostala do dlouhého koridoru, kde muži odložili nosítka. Všichni členové karavany teď vstoupili do detoxikační místnosti. Tady byly jejich oděvy očištěny speciálním prostředkem od radioaktivního záření na povrchu. Prášek byl vlastní vynález kolonistů. Jejich chemici nad ním hloubali několik let; nyní panovala po tomto pro-
Mramorový ráj
19
středku u karavan velká poptávka a stal se pro kolonii zdrojem úctyhodných příjmů. Muži se vrátili do koridoru. Jejich vůdce se obrátil na doprovodného důstojníka, který tam čekal: „Ten zraněný musí co nejrychleji na zdravotní oddělení. Je ošklivě zřízený a nejspíš to už dlouho nevydrží.“ Důstojník krátce zaváhal a poté udělil svému kolegovi několik úsečných rozkazů. Skupina se rozdělila: dva z příchozích zamířili s nosítky a doprovodem hlídky na ošetřovnu, ostatní se odebrali chodbou k Velkému sálu. Tato rozlehlá místnost sloužila jako obchodní centrum a překladiště pro všechny karavany. Kromě toho se tu konaly schůze Rady a veřejná shromáždění pro všechny obyvatele kolonie. V Sergejovi se všechno vzpíralo proti tomu, aby probudil svou ženu, ale neměl na vybranou. „Polino...“ Opatrně ji pohladil po rameni. „Lásko, prober se...“ Polině se něco zdálo a zasténala. Usnula teprve před dvěma hodinami a na další spánek už může dneska nejspíš zapomenout. Taková nespravedlnost! „Potřebují tvou pomoc... Prosím...“ „Tati, co se děje? Proč budíš mámu?“ Sergej sebou škubl, když uslyšel ten hlas. Otočil se a spatřil svého syna. Denis stál dva kroky od jejich postele. „Co to má znamenat?“ zasyčel potichu Sergej a hrozivě potřásl pěstí. „Koukej padat do pelechu! A ještě tu po ledové podlaze chodí naboso! Ráno musíš do školy!“ Denis vzdorně svraštil obočí. Když Sergej poznal, že jeho syn svou otázku zopakuje, vysvětlil mu ještě tlumeněji než předtím: „Nic se neděje. Někdo onemocněl, a proto potřebují mámu v nemocnici.“ Syn věcně kývl hlavou a pomalu zamířil k posteli. „Už jdu,“ ozvala se Polina. „Zrovna jsem měla tak krásný sen. O Leninově knihovně.“ Sergej se na ženu něžně zadíval. Na jejím obličeji vůbec nebylo znát, že ještě před minutou pevně spala. Měla jasný
20
Sergej Kuzněcov
pohled a jemně zčervenalé tváře jako člověk, který je už delší dobu na nohou. „Promiň,“ omluvil se. „Vyzkoušel jsem všechno možné, ale chirurg trvá na tom, abys přišla. Tvrdí, že nikdo to neumí tak dobře jako ty...“ „To je hezké, když si člověka takhle považují,“ odpověděla jeho žena. „Kdo je nemocný?“ Sergej se k ní sklonil, aby Denis nemohl slyšet jeho slova. Chlapec byl stejně zvědavý jako umíněný, ale to, co teď musel Sergej říct, nebylo určeno pro dětské uši. „Dorazila k nám karavana. Netuším, proč ji vpustili uprostřed noci. Každopádně s sebou přivezla zraněného. Nic přesnějšího nevím, ale zřejmě ho tam nahoře potrhalo nějaké zvíře. Chirurg se domnívá, že něco s ním není v pořádku...“ Mluvil téměř neslyšně a vrhal přitom zkoumavé pohledy k synově posteli. Chlapec ležel zcela tiše a rovnoměrně dýchal; možná už opravdu spal. Na druhé straně by Sergej nedal ruku do ohně za to, že syn napjatě neposlouchá jejich rozhovor. Polina přikývla a rovněž šeptem se zeptala: „Půjdeš tam taky?“ Sergej přikývl. „Co nevidět začnou obchodní jednání...“ Oba se spěšně přichystali, přičemž dbali na to, aby nenadělali žádný hluk. Čaj ve staré oprýskané termosce byl ještě teplý, ale času nebylo nazbyt, a tak se rozhodli, že se nasnídají až po návratu. Venku před obytnou zónou se rozloučili. Polina zahnula za roh a spěšně vyšla po schodech k ošetřovně; Sergejovy kroky mířily přes celé patro ke vzdáleným schodům vedoucím nahoru přímo k Velkému sálu. Bytové podlaží bylo ponořeno do tmy a hlubokého spánku. V rozlehlém Velkém sále, který jen skrovně osvětlovaly petrolejové lampy, bylo už všechno připraveno na obvyklou proceduru obchodování a smlouvání, která začne co nevidět. Na jedné straně velkého oválného mahagonového stolu – kdysi to byl pečlivě udržovaný kus nábytku bohatě
Mramorový ráj
21
zdobený intarziemi, teď už byl posetý trhlinami a škrábanci – seděli zástupci obecní rady. Sergej si všiml, že chybí její předseda, Petr Saveljevič. Ve skutečnosti nebylo nic nezvyklého na tom, že ho uprostřed noci nevzbudili. Nejvyššímu představiteli komunity už bylo skoro osmdesát let a v poslední době byl trochu těžkopádný a nemotorný. Spal špatně a vstával ještě hůře. Sergej věděl, že předseda obecní rady i přes den jen zřídkakdy opouští svůj byt a nadevše si váží samoty. Už se šuškalo, že stařec odpočítává poslední dny. Na jeho funkci si dělali zálusk tři členové obecní rady, kteří už v patřičném předstihu neskrývali ostré lokty. Každý z nich se nejapnými triky pokoušel získat kolonisty na svou stranu. Všichni tři už seděli u stolu. Kolem nich – na stole i podlaze – byly rozprostřeny různé spotřební předměty a potraviny, které se produkovaly v laboratořích, dílnách a sklenících kolonie. Na druhé straně se usadili čtyři členové karavany. Uprostřed seděl jejich vůdce, kterého všichni znali pod zvučnou přezdívkou Jedi – to jméno pocházelo z nějakého filmu pro pamětníky. O tom muži se vyprávěly legendy, stejně jako o dalekých průzkumných výpravách na povrchu a o bitkách se záhadnými nestvůrami, ale on sám o tom nemluvil rád. Jedi kolonisty nesnášel a říkal jim šedé krysy. Pro metro měl jenom pohrdání a posměch; neustále zdůrazňoval, že skutečný chlap má žít a zemřít svobodný, na zemi, pod širým nebem – i když teď vypadalo úplně jinak než kdysi. Jediho vzhled bezezbytku odpovídal jeho charakteru: na mohutném těle spočívala velká, vyholená hlava s temnýma očima, kterýma upíral na svůj protějšek ocelově chladný pohled. Vedle úzkých rtů se mu táhla přes levou tvář hluboká jizva. Napravo od něho seděli jeho dva synové, kteří působili stejně drsným dojmem jako otec; oba mladíky od sebe dělil pouhý rok, bylo jim šestnáct a sedmnáct let. Jejich matka byla už dlouho mrtvá. Říkalo se, že zahynula a Jedi ji nedokázal zachránit; nikdo však nevěděl, jak to bylo doopravdy.
22
Sergej Kuzněcov
Nalevo od Jediho seděl jeho jediný přítel a pomocník slyšící na nepříliš nápadité ruské jméno Vasilij. Navenek vypadal jako prostý, dobromyslný ťulpas a veselý chlapík. Tento dojem ale klamal: každý, kdo se Vasilijovi postavil do cesty, jen málokdy vyvázl živý a zdravý. „Tenhle svět je brutální a strašlivý. Přežijí v něm jen ti, kteří jsou sami brutální a strašliví.“ To bylo jedno z Jediho úsloví. Několik důležitých členů karavany se uvelebilo podél stěny přímo na podlaze. Ve vzduchu se vznášel čpavý zápach nemytých těl. Sergej klouzal pohledem po nočních návštěvnících a zdržel se u hubeného, neduživého chlapíka. Černé, špinavé, beznadějně zplstnatělé vlasy mu zakrývaly obličej. Návštěvník seděl na podlaze s nohama přitaženýma k tělu stranou od ostatních a občas se kolem sebe krátce rozhlédl. Obě obchodní strany se vzájemně posuzovaly a měřily zvědavými pohledy, zatímco mlčky oceňovaly hodnotu zboží. Při smlouvání bylo – ostatně jako při jakékoli jiné činnosti – zapotřebí určité taktiky, existovaly jemnosti a triky. Žádné zboží nemělo stanovenou pevnou cenu, ta se určovala až během smlouvání. Kolonie nabízela syntetické potraviny a zeleninu, která se pěstovala ve sklenících na dekontaminované půdě. Zemina se za tímto účelem přivážela z povrchu a v laboratoři se podrobila chemické očistě. Kromě toho tu byly vystavené výrobky šicí dílny – materiál na ně kvapem ubýval, a proto jejich ceny stále stoupaly. Konečně se tu našly ještě bodné zbraně ze zámečnictví. Nedostatek kovu prozatím nehrozil, ale ne každý uměl vybrousit z kusu oceli mačetu. Příslušníci obchodní karavany se pochlubili několika ochrannými oděvy – nebylo to sice nejnovější zboží, ale pořád ještě působilo solidním dojmem. Dále nabízeli ke koupi čtvrtlitrové lahve s petrolejem, palné zbraně a k nim náležející náboje i několik žoků bavlněné látky, což kolonistům přišlo velmi vhod, protože produkty ze šicí dílny se prodávaly velmi dobře. Kromě toho se na stole před Jedim vršila malá hora podivných, strach nahánějících figurek, které byly vyřezané z nějakých zvířecích kostí. Právě ty-
Mramorový ráj
23
to výtvory přitahovaly pozornost Valentina Valentinoviče, bývalého generála státní bezpečnostní služby, který nevýslovně dychtil převzít předsednictví Rady – jen co se tenhle post uvolní. „Co je to?“ zeptal se Jediho a ukázal na sošky. „Amulety,“ odpověděl tázaný muž po krátké odmlce. „Z čeho?“ „Z tesáku...“ Zbytku Sergej přesně neporozuměl – točilo se to kolem udice. „A pomáhají?“ Tentokrát se Valentin Valentinovič nedočkal odpovědi, ale energický generál se nevzdával: „Prodáváte je?“ Znovu ho čekalo jenom mlčení. „Jestli je neprodáváte, proč tu tedy leží?“ Jedi se očividně znuděně odvrátil. Vypadalo to, že Vasilij právě zadřímal – nebo to přinejmenším předstíral –, zatímco Jediho mladší syn se zvědavě rozhlížel. Byla to jeho druhá návštěva v kolonii a poprvé se ocitl ve Velkém sále. Starší syn se znenadání předklonil a ukázal prstem na několik nahnědlých kostiček, které byly řádně srovnané na kusu látky. „Jsou k jídlu?“ zeptal se. Jeho otázka byla ryze rétorická, protože hostitel v této části stolu rozložil syntetické potraviny; všechny měly odpornou chuť a byly pro tělo škodlivé. Ačkoli kdo by si troufal v tomto světě kritizovat škodlivost potravin? Každopádně to, co se tu nabízelo, připomínalo vzdáleně chléb, maso a nudle. A vedle takzvaných nudlí ležely kostičky, které vzbudily chlapcovu zvědavost. Valentin Valentinovič se obrátil ke svému sousedovi u stolu. Profesor Skrynnikov, chemik a biolog, zkrátka vědec – bylo to na něm ostatně vidět na první pohled –, vysoký muž se šedivou, nepoddajnou hřívou. Měl nasazené brýle s jedním prasklým sklem a zlomenou nožičkou, kterou si vyspravil lepicí páskou. Zmačkané šaty, zanedbaný zevnějšek, věčně rozcuchaný, zapáchající jedinec stejně jako příslušníci karavany, kteří ovšem byli mnohdy dlouhé
24
Sergej Kuzněcov
týdny na cestách, důstojně naklonil hlavu a potvrdil zpěvným hlasem: „Ano, k jídlu, chlapče.“ „Co je to?“ Skrynnikov se na okamžik odmlčel a svěsil koutky úst v pohrdavém úsměvu. Ten kluk je ještě dítě, co by se od něj dalo očekávat? Ještě než zazněla odpověď, Sergej už věděl, oč se v případě těch kostiček jedná – a to poznání ho zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Nevěděl, že chemikové udělali takový pokrok – v určitých oblastech. Chtěl si zakrýt uši, aby neslyšel Skrynnikovu odpověď. Bylo však příliš pozdě. „Čokoláda,“ odvětil profesor. Vyslovil to strašlivé slovo přesně tak, že všichni lidé v sále na chvíli strnuli. Všichni samozřejmě věděli, co je „čokoláda“. Někteří sice jenom z vyprávění, která pokaždé zněla pohádkově a rajsky, ale mnozí z přítomných ji ještě sami ochutnali nebo spíš pravidelně jedli. Bylo to už dávno, ale lidé si pečlivě zachovali ve své paměti vzpomínku na jeden z nejkrásnějších zázraků zaniklého světa. Oba Jediho synové bez jediného mrknutí zírali na kostičky. Jedi vrhl na tak vzácnou pochoutku kradmý pohled z boku. Vasilij otevřel jedno oko a upřel ho na předmět všeobecného zájmu. Starší syn statečně odolával a usilovně skrýval své pocity. Jen se mimoděk zeptal – ale hlasem, který nejen mutoval, ale ještě se mu zrádně zatřásl: „Pravá?“ „Co tě to napadá!“ zapojil se do hovoru Arkadij Borisovič. Byl to bývalý bankéř a skutečné obchodnické eso, protřelý kšeftman a chlap slizký jako úhoř. „Odkud bychom tady asi tak vzali pravou čokoládu? Na to je zapotřebí Afrika, plantáže, černoši a kakaové boby. Tohle je padělek, napodobenina...“ Doufám, že ví, co říká, pomyslel si s lehkým znepokojením Sergej. „... ale pokud jde o chuť,“ přerušil ho Skrynnikov a Sergej pochopil, že oba už předem s touto situací počítali a odpovídajícím způsobem si rozdělili role, „tak se veskrze po-
25
Mramorový ráj
dobá pravé čokoládě. Připomíná ji dokonce natolik, že...“ Skrynnikov neurčitě zagestikuloval ve vzduchu. Mladík se pohrdavě ušklíbl a předstíral, že ztratil o zboží jakýkoli zájem. Sergejovi však neuniklo – a nevšimnout si toho mohl snad jenom slepec –, jak žhnoucí oči Jediho syna neustále sklouzávají k té podivné potravině, o které toho tolik slyšel, aniž ji mohl sám ochutnat. „Co chcete za tu čokoládu?“ zeptal se Jedi. Tři členové obecní rady – generál, učenec a bankéř – dali hlavy dohromady. Vtom bylo tiché mumlání příslušníků karavany přerušeno hysterickým skučením. Sergej se zvedl jako první. Klouzal pohledem po mužích, kteří seděli u stěny a teď se neklidně posouvali sem a tam; mnozí z nich už spali. Nakonec se pozorně zadíval na malou postavu v ústraní. Ke svému bezmeznému údivu teď poznal, že jde o ženu. Plakala, hlasitě kňourala a zakrývala si rukama obličej. Sergej k ní přistoupil. „Buď zticha!“ zakřičel na ni jeden muž z karavany a ulevil si hrubou nadávkou. Sergej se posadil vedle plačící ženy na podlahu. Chvíli přemýšlel, co by měl říct, aby ji uklidnil. Bylo to už dlouho, co naposledy viděl ženské slzy, nemluvě o takové hysterii. Bylo to velmi... zvláštní. „Poslyšte...“ začal konečně, „není třeba se takhle...“ „Nech mě!“ nečekaně zuřivě na něho zakřičela žena hlubokým, chraptivým hlasem. Sergej byl zcela zmatený. „Chtěl jsem jen pomoct...“ „Starej se o sebe,“ vyzvala ho přidušeně. „Tady se jinak ničeho nedočkáš.“ Několik mužů z karavany, kteří jejich rozhovor poslouchali, se ošklivě zachechtalo. „Vždyť já taky nic nepotřebuji,“ ohradil se suše Sergej, zvedl se a vrátil se na své místo. *
*
*
26
Sergej Kuzněcov
Denis spal téměř vždy beze snů. Výjimku tvořily jen vzácné, skličující fáze polospánku; poté jeho vědomí klouzalo jako na vlnách, které ho občas srazily do bezedné hlubiny a jindy vynesly na nejzazší povrch reality. V těch snech se vyskytovaly místnosti a nekonečné chodby se šedými stěnami. Koridory neměly začátek ani konec, Denis mohl běžet nebo se jen tak potulovat, ale nebylo možné je opustit. Pokoje byly velké, úplně jiné než v jejich ubytovací sekci, přitom však ponuré a stěny se skrývaly za odporným bělavým oparem. Z nějakého kouta místnosti pronikaly k Denisovu sluchu nepříliš hlasité, ale zato děsivé zvuky, při kterých mu tuhla krev v žilách. Nezávisle na tom, jestli se mladík ve snu ocitl na chodbě nebo v místnosti, nikdy ho neopouštěl pocit nebezpečí, který se mísil se smutnou beznadějí: ať se uchýlíš kamkoli, on si tě najde – měj oči na stopkách! Před dvěma týdny se matka vrátila z jednoho ze svých pravidelných lékařských vyšetření sklíčená a bledá. Sedla si s otcem a šeptali si, zatímco Denis měl v té době psát domácí úkoly a poté si číst. Robinsona Crusoa měl však už plné zuby a ohmataná knížečka s chybějícími stránkami, která vyprávěla o dobrodružstvích všetečného Neználka, ho pokaždé dokázala pořádně naštvat. Kdepak je to Sluneční město? Existovalo vůbec někdy? Tyto otázky, které Denise chvíli bezezbytku zaměstnávaly, byly najednou bezpředmětné. Mnohem více ho zajímalo, o čem si jeho rodiče šuškají, a tak začal poslouchat. Kdyby naslouchal tak, jak to dělají normální lidé, totiž že by se jen bedlivě snažil být jedno velké ucho, rodiče by si toho nepochybně všimli, celá situace by skončila jeho ostudou a oni by ho určitě poslali za dveře. Kromě toho by beztak ničemu nerozuměl, protože rodiče rozmlouvali téměř neslyšně a hlavy měli těsně u sebe. Denis ale už dříve pochopil, že existují některé věci, které dělá jinak než ostatní lidé – a zvládá je lépe. Vyznačoval se například mimořádným sluchem. Moudrý strýček chirurg, který pro něho vždy měl po ruce něco sladkého na zub, nazýval pacientovu zvláštnost mentální sluch, ale Denis nikdy nechápal, co
Mramorový ráj
27
to přesně znamená. Zato se naučil svou nezpochybnitelnou schopnost náležitě využívat. Když chlapec zavřel oči a uvolnil se, vznesl se bez sebemenší námahy a viditelného pohybu do vzduchu, aby se přemístil na žádoucí místo. V daném případě vedle svých rodičů, kteří právě něco důležitého projednávali... Tehdy ho jeho schopnost nechala z nějakého důvodu na holičkách. Buď měl příliš špatnou náladu, nebo matka a otec diskutovali tak, že dokonce ani jeho mentální sluch nic neslyšel. Denis se ještě chvíli bezvýsledně snažil, pak se proti své vůli vrátil k četbě nenáviděného Neználka, a ani si nevšiml, že přitom usnul. Jak tak klouzal na vlnách lehkého polospánku, spatřil nějakou dívku. Měla laskavý, nevinný, milý obličej, tmavě blond vlasy, zelené oči, pihy a zábavně ohrnutý nosík. V levém koutku úst bylo vidět mateřské znaménko. Za pár minut se její obličej začal ztrácet, rozplynul se a zmizel. Místo něj se objevila šedá stěna chodby a Denise okamžitě zaplavil pocit horka z varovné předtuchy. Od té doby uplynulo třináct bezesných nocí. Avšak této noci, když karavana porušila pravidla a požádala o vpuštění v noci, a když Denis po odchodu rodičů znovu nakrátko usnul, se mu podruhé zdálo o té dívce. Opět viděl roztomilý obličej, který se mu už poprvé zalíbil, a vnímal její vážný pohled a pihy. Dlouho hleděla na Denise – a on se díval na ni, neschopen odvrátit oči. Poté ho nečekaně vyzvala: „Je tě zapotřebí. Prober se!“ Její hlas mu byl příjemný, ale dál už nic neřekla a jako posledně se začal obličej neznámé rozplývat. Denise to ale tentokrát už nezarmoutilo. Vzápětí se probudil. Jestliže dívka tvrdila, že ho někdo potřebuje, určitě to tak bude – jistě by ho neobelhala. Při probuzení se ihned rozpomněl, že rodiče odešli, a proto si nemusí počínat nijak zvlášť opatrně. Rychle se oblékl, a jakmile vyšel na chodbu, bylo mu okamžitě jasné, kam musí zamířit. Na ošetřovně panoval horečný shon. V jasně osvětlené místnosti (pokud se v kolonii vůbec dalo mluvit o něčem
28
Sergej Kuzněcov
„jasném“), která současně sloužila jako operační sál i ošetřovna, ležel na stole jako obrovský nehybný špalek nějaký muž. Starali se o něho hned tři lidé najednou: chirurg, ošetřovatel a Denisova matka Polina. Zatímco ošetřovatele ještě občas oslovovali jeho pravým jménem – Jaša nebo také Jakov, lékaři všichni kolonisté výhradně přezdívali „chirurg“, a to i tehdy, když s ním měli co činit mimo zdravotní stanici. Zpočátku všechno probíhalo jako obvykle: rozřízli pacientovi šaty, svlékli ho tak, že zůstal pouze ve spodním prádle, a poté používali standardní oživovací techniky a kontrolovali funkce nejdůležitějších tělesných orgánů. To vše pomocí nástrojů, které byly právě k dispozici, metodami, které se během let vyvinuly. V novém světě byla zdravotní rizika úplně jiná než dříve, a proto byla odlišná i medicína. Nejdříve se tedy aplikovala jen běžná rutinní opatření. Avšak poté, co se s nesmírnou námahou podařilo zraněného otočit na břicho, chirurg se sklonil ke třem krvavým podélným šrámům probíhajícím po celých pacientových zádech a potichu vyzval: „Více světla!“ Polina a Jakov uchopili každý po jedné petrolejové lampě a postavili se napravo a nalevo od lékaře. Ten vypadal, jako by pozorně něčemu naslouchal; poté svraštil čelo a vyzval je: „Ještě blíž ke mně, držte ty lampy níž.“ Ošetřovatel vrhl nechápavý a bojácný pohled na Polinu, jako by chtěl namítnout: Ale to přece toho zraněného popálíme. Chirurg se sklonil ještě hlouběji ke zranění, nosem se téměř dotýkal mužovy pokožky... Vzápětí se prudce napřímil, přičemž působil dost překvapeným, přesněji řečeno nepříjemně překvapeným dojmem. Na druhé straně, kdo by mohl v takových ranách najít zalíbení? Chirurg si vzal z nakřápnuté kovové misky se slabým alkoholickým roztokem pinzetu a s nataženou paží ponořil pomalu nástroj do jednoho ze šrámů. Přitom si mumlal: „Opatrně...“ Jakov a Polina si vyměnili pohled.
Mramorový ráj
29
Chirurg něco v ráně uchopil, ale nedalo se to snadno vyjmout. Vytáhl zakrvácenou, avšak prázdnou pinzetu z rýhy a opět se napřímil. Na čele mu perlil pot, ruce se mu trochu chvěly. Krátce se zadíval na Polinu a Jakova a zabručel si pro sebe: „Je to složitější, než jsem si myslel...“ Denis vyšel po schodech nahoru a vstoupil do chodby vedoucí ke zdravotní stanici. Pocit sebejistoty vzal za své a zničehonic pocítil olověnou únavu. Teď už by nedal ruku do ohně za to, že ho dívka ve snu před několika minutami vyzvala, aby se probudil a někam odešel. Cítil se osamělý a měl strach. „Zkusíme to znovu,“ ozval se chirurg. „Světlo!“ Jakov a Polina opět sklonili lampy k zádům zraněného muže. Polina cítila – což se jí stávalo málokdy –, jak se jí zmocňuje nevolnost a vyhýbala se pohledu na zranění. Chirurg s nejvyšší možnou přesností opakovaně vnořil pinzetu do prvního šrámu a něco tam uchopil. Polina viděla, jak se lékař křečovitě napnul, zrudl mu obličej a po spáncích se mu řinul pot. Poté plynule zatáhl. Zraněný muž strašlivě zařval. Lampa v Polininých rukou se zachvěla. Chirurg vytáhl s odporným mlaskavým zvukem z rány velký krvavý předmět a podržel ho před Polininou lampou. „Co je to?“ zeptal se Jakov. „Přines lupu!“ přikázal lékař. Denis zvolnil krok. Odsud byla skvěle vidět místnost, v jejímž středu leželo na stole svalnaté mužské tělo obnažené až k opasku. A co teď mám dělat? pomyslel si chlapec. Dokonce se rozhlédl na všechny strany, jako by očekával, že se objeví někdo moudrý a odpoví mu. Široko daleko ale nebylo samozřejmě vidět ani živáčka. Nebyla to věc. Mezi čelistmi pinzety se svíjel poměrně velký, chlupatý černý hmyz. Ten živočich byl něco jako kříženec mezi čmelákem a mouchou a při pohledu na jeho silná křídly, čtyři lepkavé nožky, které byly – alespoň
30
Sergej Kuzněcov
podle Poliny – opatřeny i náznakem drápů, a pár strašlivých, dopředu vyčnívajících kostnatých kusadel tuhla krev v žilách. „Fauna bojuje o přežití všemi prostředky...“ zamumlal chirurg, zatímco tím příšerným hmyzem otáčel sem a tam pod lupou, kterou mu Jakov držel roztřesenou rukou. „První mráz, rozumíš... Brouci se chtějí zahnízdit v teple. V mase. Jestli je na těch maličkých čelistech jed, pak toho chudáka asi nedokážeme zachránit.“ Jako by hmyz slyšel jeho slova, začal najednou pohybovat kusadly. „On žije!“ zašeptal chraptivě Jakov. „Podejte mi tamhletu sklenici, rychle!“ přikázal rozvážným hlasem chirurg. „Je tam takových potvor víc?“ zeptala se Polina. „To hned zjistíme,“ odpověděl chirurg, zatímco hmyz umístil do sklenice a zašrouboval uzávěr. „Nemůže uprchnout?“ zeptal se ustrašeně Jakov. „Jen ať to zkusí... Pokračujeme, kolegové.“ Denis zavřel oči a znovu mu z těla vyklouzl vnitřní človíček, neviditelný a beztížný, a vzlétl tam, kde se tři dospělí starali o čtvrtého, zraněného. Díky tomu motýlímu tvorečkovi Denis nejen skvěle viděl a slyšel, co se děje na ošetřovně, ale byl dokonce schopen alespoň trochu zkoumat myšlenky a nálady přítomných lidí. Především vnímal svou matku. Byla těžce nemocná, sotva se držela na nohou. Musí nutně domů a lehnout si. Nemohla však odejít, protože věděla, že ostatní na ni spoléhají. Ten mladší chlapík je strýček Jaša. Vypadá ustrašeně a pořád se otáčí k zašroubované sklenici na stole, ve které se něco pohybuje. Druhý, starší muž je strýček chirurg. Ten se ničeho nebojí, je soustředěný a pořád má plné ruce práce. A také je zvědavý. Jednoho dne ho jeho zvědavost zabije... Nakonec tam byl ještě ten zraněný na stole. Je na tom hodně mizerně. Oni ho jenom nepřepadli... teď se nedalo nic poznat, ničemu porozumět, všechno byly jen nesouvislé
Mramorový ráj
31
útržky... Ne, oni ho ještě navíc otrávili... Strýček chirurg teď vytáhl z krvavého šrámu zraněného druhou stvůru. Celkem byly tři. Jejich jed působil především... na hlavu? Jak by mohl zraněnému muži pomoct a zabránit tomu, aby ten nebožák zemřel? Chlapec na chodbě zavřel oči a zaťal ruce v pěsti. Jakmile chirurg konečně odstranil z těla zraněného poslední hmyz a odstoupil od operačního stolu, jakmile Polina zároveň ztěžka dopadla na židli a Jakov upřeně pozoroval sklenici, právě v té chvíli se nemocný muž vzepjal jako šílený a začal tak ohlušivě řvát, že se všichni tři nevýslovně polekali. Nezemře, zašeptal motýlí človíček. Teď zcela určitě nevypustí duši. Denis otevřel oči. Polina, která se ještě nevzpamatovala z děsivého jekotu zraněného, se znepokojeně zahleděla do temné chodby za pootevřenými dveřmi ošetřovny. Na okamžik měla pocit, že tam spatřila svého syna. Dokonce se zvedla a popošla o pár kroků k prahu. „Denisi?“ Motýlí človíček se k němu vrátil a Denis kvapně seběhl po schodech dolů. Teď už měl pouze jediné přání: pořádně se vyspat. Nejdůležitější však bylo to, že pomohl. Dokázal to. Sám nevěděl jak, ale to nyní vůbec nebylo důležité. Zkrátka to zvládl. „Jsi to ty, chlapče?“ „Polino,“ oslovil ji chirurg, „jsme hotovi. Ještě očistíme rány a obvážeme ho...“ „Myslím,“ poznamenala nejistě, „myslím, že tam byl můj Denis...“ „Jak by se sem dostal? Tvůj Denis spí. A teď mi posviť, prosím.“ Ona však skoro ještě minutu zírala do tmavé chodby, než se přesvědčila, že tam její syn opravdu není. Smlouvání a obchodování skončilo časně ráno. Většina mužů z karavany už v té době spala na podlaze. Vzduch ve
32
Sergej Kuzněcov
Velkém sále byl tak těžký a vydýchaný, že Sergejovi slzely oči a pořád musel kašlat. Jedi „čokoládu“ nakonec přece jen získal, a to výměnou za salám z pravého vepřového masa ze stanice metra Rečnoj vokzal a za náboje. Konečná cena ho rozlítila, ale snažil se nedat to najevo. Vasilij se uchýlil do nejzazšího kouta místnosti, sedl si na podlahu a s hlavou opřenou o stěnu usnul. Za chvíli se k němu přidal Jediho mladší syn, který se co nejpohodlněji uvelebil, než rovněž zavřel oči. Jen Jedi, jeho nejstarší syn, tři obecní radní, Sergej a podivná žena, která se dostavila s karavanou, nespali. Neznámá se každou chvíli usedavě rozplakala – naposledy ale téměř neslyšně. Arkadij Borisovič se Jediho dychtivě vyptával, co karavana zažila na své cestě a jak vypadá život ve společenství okružních stanic zvaném Hanza a ve stanici Polis, poslední výspě podzemní civilizace moskevského metra. Jeho protějšek však odpovídal úsečně a neochotně, protože si nedokázal odpustit vlastní slabost, kterou projevil při koupi „čokolády“. Bankéři se nepodařilo vylákat z vůdce karavany žádnou, natožpak pikantní historku. Sergej, který seděl vedle tří radních, neposlouchal rozhovor nijak zvlášť pozorně. Jeho myšlenky se upínaly k ženě, která ho tak rázně a zle zapudila. Přesto se na ni ani v nejmenším nezlobil – právě naopak, dosud ji litoval a chtěl jí pomoct. „Kdo je ta žena?“ zeptal se Jediho. „Nějaká bláznivá coura,“ odvětil úsečně a nakvašeně vůdce karavany. Sergej s neskrývaným očekáváním mlčel. „Pověsila se na nás před třemi dny,“ navázal Jedi. „Nedostali jsme z ní nic rozumného. Zavazadlo nemůže nést, to ji unavuje. A ani střílet neumí. Chlapci u ní zkoušeli štěstí...“ doprovodil svá slova neurčitým gestem mohutné pracky. „Začala kousat a mlátit kolem sebe, jednomu div nevyškrábala oči. Vaše vlkokrysy jsou v porovnání s ní procházka růžovým sadem...“ „Nevíme, co si s ní máme počít,“ dodal starší syn.