Stephanie Storey RAFFAEL, MALÍŘ V ŘÍMĚ
Přeložila Dana Krejčová
Copyright © 2020 by Stephanie Storey All Rights Reserved
ISBN 978-80-242-8600-6
Věnováno mým rodičům Stevovi a Kathy Storeyovým za to, že provázky papírového draka vždycky podrželi
AU TORČ I N A P OZ N Á M K A
Třebaže je tato kniha fikce, příběh je založen na desetiletích výzkumu umění italské renesance a skutečného života Raffaela Santiho z Urbina, malíře papežů a Michelangelova nejzuřivějšího soka během malování stropu v Sixtinské kapli. Doporučuji číst tento román u počítače, tabletu nebo smartphonu, abyste si mohli vyhledat popisované obrazy a další umělecká díla. Zrakové vjemy zážitek z této knihy silně umocní. S použitím umělcova jména a titulů (či krátkého popisu) v textu by vás mělo rychlé zapátrání na googlu navést ke správnému obrazu.
Ú VOD
Řím, březen 1520
Proč musí být Michelangelo vždycky hrdina? Umělec snažící se prorazit, nezkušený v umění tvorby fresek – přinucený temperamentním papežem opustit svůj milovaný mramor a vymalovat ten zatracený strop – překoná agónii a překážky, aby vytvořil božské veledílo… Sì certo, jste tím příběhem dojatí. Já jsem dojatý. Ale nevěříte, že ten strop skutečně maloval vleže na zádech, že ne? Jak by tam lezl – tělo pouze na délku paže od stropu – aniž by malbu neustále rozmazával? Jak by se pohyboval? Popolézal by na plecích a zadku? Možná jednou nebo dvakrát, když čelil zvlášť strmé křivce spandrelu, neměl na vybranou a musel se na chvilku položit na záda. Ale pohřběme tu legendu rovnou: Michelangelo maloval – stejně jako my ostatní – vestoje. Nevěříte mi? Podívejte se na jeho náčrty. Nakreslil sám sebe, když maloval ten strop – hlava zakloněná, ruka natažená nad hlavu, vestoje. Takže ne, Michelangelo nebyl nějaký porobený hrdina přinucený neústupným papežem lehnout si na záda. Nezlobím se na něj kvůli tomu příběhu. Jen lituji, že to nenapadlo mne. A per favore mi povězte, že nevěříte, že k smrti nerad maluje. Ano, tu lež opakuje stejně často jako nikajské vyznání víry, ale to z ní pravdu nečiní. Během čtyř let, co Sixtinskou kapli maloval – a do mramoru ani netesl – stále trval na tom, 7
že své dopisy bude podepisovat jako „Michelangelo, sochař v Římě“, jako by malování nenáviděl tak moc, že se nedokáže označit za malíře. Ale vstoupili jste někdy do kaple za klidného úterního rána a podívali se na ty barvy? Santa Madona, ty barvy! Byli jste také pohnuti k slzám? A teď mi zkuste tvrdit, že by dokázal něco takového namalovat, kdyby to nenáviděl. Tohle budete říkat svým dětem? Najdi si něco, co nenávidíš, přinuť se to dělat, a Ecco! Mistrovské dílo! Vím, co lidé vykládají o mně. Říkají, že Raffael Santi z Urbi na je dokonalý dvořan: zdvořilý, velkorysý, pokorný. Říkají, že jsem se narodil s tak šťastným výrazem, že mě nic nerozruší. Můj půvab prý odráží vnitřní krásu. Nadání prý přichází snadno, všechno prý přichází snadno. Ale nezbavujte mne mého lidství jen proto, že to umím dobře zahrát. Vsadím se, že to děláte také, občas nasadíte úsměv, i když se cítíte bídně, tak mi neodpírejte stejné základní lidské nadání. Ve skutečném životě nemůže být nikdo tak velkorysý, loajální a okouzlující, jak předstírám. Nikdo. Představujete si mne – pokud si mne tedy vůbec představujete – jak mě popisuje on, že? Stojící v pozadí, lehko zapomenutelný, sok, jehož je snadné přemoci. Když se ohlížím na ta léta, představuji si události sám tak, jak je líčí on: on ve středu dění, já v koutě… Maria Vergine, tohle dělám, že? On ze sebe dělá hrdinu svého vlastního příběhu – a mohu mu to dávat za vinu? – ale proč se já neustále snažím dělat z něj hrdinu toho svého? Jak mohu čekat, že někdo jiný řekne, že já jsem ten největší malíř v dějinách, když to sám nedokážu? Existuje nějaká verze, v níž já jsem hrdinou? Nebo pokaždé zvítězí on?
8
K A P I TOL A I
7. února 1497 Florencie
Nevzpomínám si, kdy jsem Michelangela uviděl poprvé, ale on přísahá, že jsme se potkali, a probírali jsme to už tolikrát, že se o to dál nechci přít. Takže pokud mi prokážete laskavost někde během příští části, vložte do ní jeho tvář, bude-li to možné, a povězte mu, že takto si ji pamatuji, protože jediná tvář, kterou si z té noci jasně vybavuji, je tvář ženy na portrétu, co skončil v plamenech. Byla namalována z profilu, s vlnitými rezavohnědými vlasy svázanými modrými stuhami. Šaty měla v barvě opálů – bílé jako vápno, zjemněné náznaky indiga a červeného okru. Byla mladá, přitažlivá a tak půvabná… „Je to Botticelli?“ zeptal jsem se. „Andiamo,“ naléhal Perugino hlasem tak plným strachu, že bych ho byl namaloval jen černou. „Proč ho pálí?“ „Hned. Musíme jít hned.“ „Chci ho zachránit.“ Uvolnil jsem si ruku a vklouzl do davu. Bylo mi teprve čtrnáct, ale už jsem věděl, že jakmile je něco zničeno, nedá se to vrátit zpátky. Na florentinské Piazza della Signoria bylo té noci plno. Jak jsem se blížil k ohni, musel jsem napínat zrak, abych viděl vrcholky šlehajících plamenů – žlutých, s rumělkovými jiskrami – vrhajícími na noční oblohu ďábelskou svatozář. K vatře 9
se blížila řada lidí s náručemi… čeho? Bylo tu příliš kouře, aby bylo vidět jasně, ale jakmile přistoupili k plamenům, viděl jsem, jak nějaký muž vhazuje do ohně loutnu, chlapec přihodil karty a žena náruč šatů z vyšívaného sukna – co ji zahřeje, až přijde zima? Po obětování padali na kolena, pozvedali ruce a kvíleli, jako by nějak mohli do ohně vhodit i své hlasy. „Spalte svá zrcadla, šaty, obrazy, knihy,“ nesl se nad davem vážný hlas. „Nebudete-li se kát, toto město nebude než studnou krve, hnízdem zlodějů, domovem chudoby.“ Na pódiu vedle hranice stál – uhádli jste? – fra Girolamo Savonarola. (Mi dispiace, to jméno znepokojuje spoustu lidí. Pokud se vám to nelíbí, již ho nebudu opakovat. Slibuji.) Navštívili jste Florencii během vlády toho šíleného mnicha? Oné noci na sobě měl tmavé roucho s těžkou kápí staženou hluboko do čela, takže mu stínila zapadlé oči, dlouhý nos a výrazné lícní kosti. Rukama mával jako dirigent a jeho řeč měla melodický rytmus. „Neočistíme-li se od hříchu, meč Páně na nás padne na všechny a brzy!“ Přitiskl jsem si dlaně na uši, aby mě také neokouzlil, a prodíral jsem se k plamenům. Kde jenom je ten Botticelli? Támhle. Tlustý dřevěný panel, který vypadal tvrdý jako dub. To bylo dobře, ale plameny už olizovaly dřevo a na okrajích hloubily nestejnoměrné jeskyně oranžových uhlíků. Natáhl jsem ruku k portrétu. Plameny mi olízly prsty. Ucukl jsem. Spálené chloupky na paži jsou cítit stejně jako mrtvý hermelín. „Řada kajícníků je támhle, synu,“ poznamenala jakási žena s tváří umouněnou od popela. „Nejsem tu kvůli…“ naštěstí jsem spolkl slovo „pokání“ a místo toho řekl: „Nemám nic, co bych dal.“ Obrátil jsem se zpátky k Botticellimu. Portrét rozštípla na dvě části puklina vyplněná bublajícími oranžovými oharky. „Ale tvé obrazy …“ Popadla mě za popruh cestovní torny. „Ty nejsou nic.“ Snažil jsem se mluvit klidně, jako když se smetanově bílá roztírá po napuštěném dřevě. „Jen kresby nanečisto.“ 10
„Hříšníku.“ Přísahám, že se její jazyk vymrštil, rudý a rozeklaný jako hadí. (Dobře, možná to byla jen má představivost, ale takto si událost pamatuji, takže ji takto vyprávím.) Ach, jak jsem v té chvíli litoval, že jsem se vydal do Florencie. Většinu života jsem prožil v Urbinu. Byli jste tam někdy? Ano, je to odlehlé – opevněné město na východním okraji Apenin, dostat se tam trvá několik dní – ale za tu cestu stojí. Terasovité kopce, cypřiše, římské trosky. Po zimních závějích se nebe mění v levandulovou s trochou modré navíc – ultramarínovou, nikoli azurovou – a budovy září v odstínech měděné, rezavé a tmavohnědé. Až přijedete, nevynechejte vévodský palác. Se zvonicí a kupolí postavenými vysoko na kopci, aby byly vidět, vypadá spíš jako kostel než palác, což se hodí, protože náš dvůr je v mnoha ohledech naším náboženstvím. Když si vybavíte velké apeninské dvory, určitě si vzpomenete na Milán, Benátky a Ferraru, že? Va bene, ale nezapomínejte na Urbino. Náš dvůr byl a stále je ideálem poe zie, módy a kláním s meči i slovy. A je také dvorem, u něhož sloužil můj otec. Giovanni Santi trávil dny malováním hezkých obrázků pro vévodu a po nocích mě učil malovat vlastní hezké obrázky. Ještě než jsem uměl chodit, sedával jsem mu u nohou, zatímco se kolébal při malování. Skrze jeho nohy jsem se naučil rytmu malby. Z otcovy smrti si nejvíc pamatuji jeho malířský štětec. Nebylo to rodinné dědictví. Vévoda mu ho nevěnoval během nějakého zvláštního obřadu. Otec si ho nevyrobil, nikdy si štětce nevyráběl sám. Nejspíš ho zakoupil na trhu. Štětec měl dlouhou, dřevěnou násadu pocákanou zaschlými skvrnkami indiga a olovnato-cíničité žluti. Štětiny tvořily zvlášť dlouhé koňské žíně slepené malachitovou zelení. Lékárník se mu ho snažil vypáčit z ruky, ale otec nepustil. Do místnosti mě postrčila jeptiška. Byla cítit mákem, ušním mazem a krví – tak byli cítit lidé snažící se vyléčit něco, co se vyléčit nedá. Přes okna byly zatažené rudé sametové 11
závěsy – rudé jako okr, ne jako rumělka. Říkal jsem si, proč zatahovat závěsy, pokud hodláte zapálit tolik svíček? Místnost byla přeplněná, nebyli tu jen doktoři a jeptišky, ale i nábytek. Matka do domu nacpala spoustu stolů, židlí a truhlic a otec neodstranil jediný kousek, ani po její smrti. Před třemi lety, když se má matka a sestra roznemohly, jsem netušil, co znamená „smrtelná postel“, ale v jedenácti jsem již byl dost starý, abych to pochopil. „Na Velký pátek ses nenarodil pro nic za nic,“ řekl otec a prsty mi sevřel stejnou rukou, v níž držel štětec. Dřevěná násada se mi zaryla do dlaně. „Bůh tě neobdařil takovým šarmem a nadáním, pokud by ses neměl pozvednout vysoko.“ Podíval jsem se na své boty. Odřená kůže pocákaná modrou barvou. Nad levým palcem jsem měl díru. Litoval jsem, že jsem si nevzal nové. „Promettimi…“ zašeptal otec. Matka říkala totéž. „Slib mi, že se postaráš o otce.“ Odpověděl jsem mu totéž, co jsem odpověděl matce. „Cokoliv.“ „Slib mi, že se nikdy nevzdáš malování.“ „Ale já chci jít s tebou.“ Zlobil jsem se, že se mi hlas láme jako malému klukovi. „Musíš zůstat, Raffi, zůstat a stát se největším malířem na světě. Největším malířem v dějinách.“ „Giovanni,“ ozval se z druhé strany lůžka Evangelista da Pian di Meleto – otcův nejdůvěrnější pomocník, vysoký a silný jako zvonice. „To teď chlapec nepotřebuje.“ „Cokoliv menšího, synku, a Bůh bude zklamaný. A já také.“ „Tvůj otec blouzní,“ šeptl kněz. „Čas dětství skončil.“ Otci se zachvěla víčka. „Promettimi.“ Nesplnil jsem slib daný matce, nestaral jsem se o otce dobře. Tentokrát slovo dodržím. „Slibuji,“ odpověděl jsem. „Vidíš,“ obrátil se na Evangelistu. „Říkal jsem ti, že ho tohle nezničí.“ Otočil se zpátky ke mně. „Synku, teď tě čeká spousta práce. Dal jsem ti úkol a ty ho musíš splnit.“ 12
Kéž by byla smrt jako oltářní obraz, omezený na jedinou scénu, co myslíte? Místo aby to byl jeden panel za druhým… Kdybych mohl znovu namalovat okamžik smrti, zvolil bych toto: otec bezvládně ležící v posteli s prázdnými dlaněmi, jeptišky pozvedající ruce v modlitbě a po straně chlapec krčící se u staré komody, zvedající z podlahy malířský štětec s dlouhými štětinami a násadou. Tak by měla smrt přijít. Nebo ne? V noci, kdy otec konečně vyplul na velké moře, jsem se vrátil do jeho ateliéru – mého ateliéru. Jeho pomocníci si sbalili věci a odešli. Maestro byl mrtev, oni museli živit rodiny a jedenáctiletý chlapec jim nemohl pomoci. Vzali všechno, nádobky s barvou, štosy dřevěných desek, provazy, plachty, dvě ateliérové slepice, všechno bylo pryč. To málo, co tam nechali, bylo rozházené. Prázdné lahvičky převrácené, na podlaze všude štětce bez štětin, trojnožka opřená o starý dřevěný stůl. Hledal jsem vědro s vodou, ale i vědra byla pryč. Klekl jsem si ve dveřích, vytáhl z kapsy otcův dlouhý štětec (ve skutečném životě jsem ho musel otci vypáčit ze ztuhlých prstů, když se mě kněz celého uplakaného snažil odtáhnout). Namočil jsem ten štětec do louže kalné dešťové vody a drhl štětiny. Drhl jsem a drhl, ale ten zelený odstín nechtěl pustit. Na pohřbu (byla to milá záležitost, za niž bych byl dodnes nesmírně zavázán vévodovi a vévodkyni, pokud by byli naživu, aby mohli splátku přijmout) jsem poděkoval vévodovi z Urbina Guidobaldovi da Montefeltro za to, že mi věnoval jeden z otcových nejlepších obrazů – Madonu s dítětem v nádherném rámu. Následujícího rána mne vévoda poslal jako učedníka k největšímu malíři našeho kraje Pietrovi Peruginovi. Otec na své deskové obrazy používal hlavně temperové barvy, ale Perugino mě naučil, že mám přestat přimíchávat do pigmentů vejce a místo něj naopak přidávat lněný olej. Pomohl mi zvládnout olejomalbu – prostředek budoucnosti velkých seveřanů a Leonarda da Vinci. Tempera je vodová, oleje jsou výrazné. Tempera zasychá rychle, oleje pomalu. Tempera spoléhá na plochy barev, zatímco oleje žijí ve stínu. 13
Chodil jsem spát pozdě, vstával časně a namíchal tolik barev, že se mi začal odírat hmoždíř i palička. Když mi bylo čtrnáct, Perugino souhlasil, že mě vezme do Florencie, abych mohl studovat mistry. Cestou přes hory během pomalé šestidenní jízdy jsem si myslel, kdovíjak nejsem důležitý. Dolehly ke mně fámy, že na Florencii přišly těžké časy. Medičejští de facto vládli Florencii kolik – přes čtyři sta let? Po jejich vyhnání musel někdo zaplnit mocenské vakuum, a tak tam nakráčel ten šílený mnich. Zatímco Medičejští kázali evangelium chamtivosti, mnich přinášel podobenství chudoby a božího hněvu. Já však nebral varování vážně. Žádný kazatel, byť by byl sebelepší, přece nemohl kázáním připravit město jako Florencie o její lásku k umění. Mýlil jsem se, sì certo. Důkazem byla žena snažící se vyrvat mi z rukou náčrtník, zatímco se plameny ovíjely kolem toho Botticelliho portrétu. Docházel mi čas, kdy bych ho ještě mohl zachránit, a tak jsem k ženě vzhlédl a předvedl svůj nejlepší úsměv – ten pokřivený, v němž se mi dělal dolíček – a řekl jsem: „To jsou náboženské obrázky, má paní. Hlavně madony.“ „Madony?“ Shluklo se kolem nás několik mužů. Měl jsem pocit, že stojím na dně studny, jejíž stěny tvoří cizinci následující šíleného mnicha. „Co jiného by kreslil chlapec?“ Vytáhl jsem skicář a prolistoval stránky. Mluvil jsem pravdu – v podstatě. Byl plný madon – hlavně. Zastavil jsem se v místě, kde jsem věděl, že mám několik hezkých madon v řadě. „Nic než kresby té nejdokonalejší ženy na světě.“ „A nahotinky!“ zavřískla ta žena a vytáhla jednu stránku zezadu. Na kresbě byla pohanská řecká bohyně Afrodíté, ne zrovna vhodné téma pro takové náboženské shromáždění. „Tak se madona kreslí,“ hájil jsem se a vrazil do tlusťocha, jenž mi bránil v útěku. „Nejprve nakreslíš přirozené tělo a šaty přidáš později.“ 14
„Ať tak nebo tak, ty kresby půjdou do ohně.“ Žena mě popadla za krk a přistrčila mě k ohni. Pokud mě přinutí spálit skicář, dokážu ty kresby znovu vytvořit? Ne. Kresba nezachycuje jen scénu, ale i konkrétní okamžik v umělcově kariéře, a takový moment se neustále mění. Jak říkal Leonardo, je to jako vstoupit do řeky, jejíž vody spěchají kolem. Nikdy to není stejná řeka. (Dobrá, Leonardo parafrázoval Hérakleita, ale co na tom, že citát raději připisuji mistrovi z Vinci místo věčně nespokojenému Řekovi?) Poohlédl jsem se po Botticellim – kde je? Támhle. Záblesk bledého obličeje. Ještě jsem ho mohl zachránit, ale kolik lidí bylo přede mnou v té řadě, kde čekali, aby mohli vhodit svůj majetek do plamenů? Patnáct, dvacet? Proč řada postupuje tak pomalu? A proč oheň hoří tak prudce? Do nosu a úst mi pronikal kouř. Začalo mě štípat v očích. Při pohledu na slzy na chlapecké tváři žena změkla. „Kde máš rodiče?“ Zvedl jsem k ní velké, kulaté oči – věděl jsem, že se v nich bude dramaticky odrážet oheň – a vzdychl jsem. „Oba odpluli na velké moře, signora.“ „Proč…“ Oči se jí zalily slzami. „Nemáš nikoho, kdo by tě poučil.“ Zavrtěl jsem hlavou. Uchopila mou tvář do dlaní. „Odevzdej své hříšné věci Bohu. Teprve pak tě zachrání – zachrání nás všechny – v moři zázraků.“ Obličej jí zářil přesvědčením. Ty slzy v očích byly slzami naděje. Bylo mi jí líto. Když jsem poprvé uviděl bouli zvedající se na otcově břiše, myslel jsem si, že Bůh ho obdařil zázrakem a proměnil mého otce v prvního muže, který bude mít dítě. Otec to dítě porodí, nepochybně to bude holčička, a až vyroste, stane se matkou vlastních dcer. Můj dům bude opět plný matek a sester. Ale to bylo předtím, než jsem zjistil, že Bůh zázraky nerozdává a boule rostoucí v mužském břiše nikdy není známkou života, jenom nemoci. 15
A tak mi bylo té paní – která následovala šíleného mnicha – líto, protože ještě nezjistila, že Bůh nekoná zázraky, a to je určitě bolestné zjištění, ne? „Ano, ano!“ zvolal jsem, máchl paží a vyvrátil oči jako ten chlapec zbavený démonů v evangeliu. „Cítím Pána!“ Jak žena padla na kolena, aby poděkovala Bohu, že mne dovedl ke spáse, pustila můj obličej. Klopýtl jsem dozadu a vrhl se na zem uprostřed lesa nohou. „Chlapec!“ vykřikla ta žena. „Pomozte tomu chlapci, omdlel!“ Vyrazil jsem podrostem nohou a býlím stínů s náčrtníkem přitisknutým pevně na prsa. Prodral jsem se na okraj ohně. Kde je ta malba? Zrcadlo, štos knih, víko z cembala… Tam! Skoro pryč, ale obličej byl stále nedotčený. Levou rukou – bez levé ruky jsem stáhle mohl malovat – jsem natáhl k plamenům, ale vatra se prohnula a jedna strana se zbortila. Zasypal mne popel. Rozkašlal jsem se a pohlédl na Botticelliho – nebo spíš na místo, kde byl. Zbývaly z něj jen uhlíky. Najít Perugina čekajícího na okraji náměstí netrvalo dlouho. „Kde je ten Botticelli?“ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou. Položil mi ruku kolem ramen a spěšně nás vedl pryč z náměstí. Věděl jsem, že bych neměl – Lotova žena, Sodoma, sůl a to všechno – ale ohlédl jsem se. Kolik uměleckých děl shořelo té noci v plamenech? Po matčině smrti jsem našel otce v ateliéru, kde lepil plátkové zlato na obraz Svaté rodiny. Zbytek dvora truchlil v paláci, a tak jsem se zeptal: „Co děláš tady dole?“ „Maluji svět, jaký by měl být, místo toho, jaký je,“ odpověděl. Když jsem se té noci ohlédl na hranici, rozhodl jsem se, že udělám totéž. Nebudu malovat úzkost, bídu či násilí. Toho měl svět již tak dost. Ne. Já budu malovat jedno zpodobnění krásy za druhým, tolik krásy, že ji nikdy žádný oheň nestráví všechnu. A možná, jenom možná, pokud toho namaluji dost, přikloní se svět k mým obrazům a stane se tak dokonalým, jak 16
by měl být. A pakliže dokážu malovat natolik dobře, abych naklonil svět – byť jen maličko – směrem ke kráse, potom splním slib daný otci, protože já, Raffael Santi, se stanu skutečně největším malířem v dějinách.
17
K A P I TOL A I I
Léto 1504 Città di Castello
„Raffaeli?“ Slyšel jsem ji, ano, ale předstíral jsem, že nikoli. Shrnul jsem si rukávy ze zápěstí, pravou manžetu čtyřikrát otočil – uno, due, tre, quattro – namočil jsem štětec do barvy, dvakrát otřel štětiny z obou stran o okraj hliněné nádobky a naklonil jsem se, abych přidal tah přírodní umbrou na desku se Třemi Gráciemi. „Raffaeli.“ Mávl jsem rukou, jako bych odháněl mouchu. Můj obraz tří nahých Grácií z řeckého bájesloví tančících v kruhu byl zatím můj nejgraciéznější obraz, měkké linie, zářící pleť, tělesné křivky, ale… Bylo mi asi šest, matka se sestrou nahoře připravovaly polední jídlo, a já jsem byl jako vždy dole v ateliéru s otcem, když mi to pověděl: „Jsme účastni boje, Raffi. Boje za dosažení dokonalosti.“ Seděl jsem na jeho zacákané stoličce a on se ke mně nakláněl a vzrušeně šeptal. I já se předklonil, zatímco mi svěřoval tajemství svého řemesla. „Všichni malíři – od maestra po učedníka – vědí, že je možné vytvořit dokonalý obraz. Ale hádej co?“ Mluvil tak naléhavě, až mé srdce uhánělo jako splašené. „Ještě to nikdo nedokázal. A víš, co to znamená? To znamená, že to možná dokážeme jako první. Teď se podíváme, jestli jsme to zvládli.“ Zvedl mě ze stoličky a vedl mě k poslednímu obrazu Svaté rodiny. Josef 18
shlížel na Marii chovající Ježíška. Byl krásný, všechny otcovy obrazy byly krásné, ale… „Není to dokonalé,“ povzdechl si. „Zatím ne.“ O patnáct let později jsem tady seděl před dalším obrazem – tentokrát mým obrazem – a v duchu jsem si opakoval: Není to dokonalé. Zatím ne. „Raffi.“ Jste ten typ člověka, který zvládne dělat osm věcí naráz – malovat, jíst, patou drtit brouka, a to vše během hovoru? Viděli jste někdy Leonarda da Vinci malovat jednou rukou, druhou hrát na loutnu, přitom tancovat a vyprávět vtip? Já nejsem žongléř. Pokud se na něco soustředím, tak pouze na tu jednu věc. Zbytek světa se vytratí. Kdysi jsem si myslel, že to tak mají všichni, ale poučil jsem se. Občas si přeji, abychom všichni fungovali stejně, abychom si navzájem nemuseli nic vysvětlovat. Kdybychom všichni jednali stejně, mysleli stejně, byli jsme stejní, život by byl jednodušší. Život, jaký by měl být… „Ano?“ „Raffi!“ Obrátil jsem se k Tesse stojící s podrážděným výrazem ve dveřích. Byla to služka z vévodovy domácnosti v Urbinu a přišla se mnou, aby se starala o můj dům v Castellu. „Dnes večer budeš mít poezii, mia cara, ale právě nyní…“ Obrátil jsem se zpátky k malování, vyhrnul si rukávy, zatočil zápěstím – uno, due, tre… „Slíbil jsi, že mě dnes vezmeš do kostela.“ Hlas se jí tázavě zvedl. Tupě jsem zíral. Pak jsem ach! převrhl paletu. „Persefono!“ Jak jsem se měl stát největším malířem, jestliže jsem nedokázal ani udržet paletu? Honem jsem sbíral štětce a skládal je od nejkratšího k nejdelšímu. „Raffi, per favore, amore, vím, že jsi nervózní…“ „Nejsem nervózní.“ Sì, certo, byl jsem nervózní. Bylo mi jednadvacet a po létech malování jedné madony za druhou jsem konečně ukázal dílo, 19
které poutalo pozornost. A dnes se na něj přicházel podívat můj bývalý učitel Perugino. Dnes budu mít jasno, osloví mě konečně maestro? Nebo neosloví. Položil jsem štětce zpátky na paletu v úhledné řádce. Narovnal jsem první štětec, pak další a další. Tessa si povzdechla. „Raffi, dnešek je důležitější než…“ „Vím, jak je dnešek důležitý,“ opáčil jsem, srovnal poslední dva štětce a přistoupil k zrcadlu. Shrnul jsem si vlasy za uši, uhladil jsem si obočí a zkontroloval, zda na nose a ústech nemám drobky. Ano, lidé mě označují za pohledného (vysoké čelo, oválné oči, silná brada, celý ten tradiční vzhled), ale – jak vždy říkávala matka – pohlednost je bez čistoty promrhaná. Città di Castello mělo stejné kopce, stejné podnebí, stejné akcenty, stejné barvy jako Urbino. Bydlení ve městě, které mi připomínalo domov, mě obvykle uklidňovalo, ale toho dne jsem nedokázal potlačit obavy. Když jsme s Tessou mířili přes město, počítal jsem každý krok – uno, due, tre, quattro, uno, due, tre, quattro – ale když jsme dorazili do kostela svatého Františka, přistála má noha na horním schodku na tři. Nebylo dost místa, abych tam vmáčkl další krok. Ani kousíček. Vstoupili byste vy na smolnou trojku o tak důležitém dni? „Počkat,“ řekl jsem a odstoupil od vrat. „Raffi…“ vydechla Tessa. „Sedmičky jsou šťastnější než čtyřky.“ Vykročil jsem zpátky ke vchodu. „Uno, due, tre, quattro, cinque, sei, sette.“ S posledním krokem jsem opět skončil vedle Tessy. Vzal jsem ji za ruku. „Andiamo.“ Ve starém kostele svatého Františka bylo ranní světlo hřejivé a jasné. Před námi napravo se před vyzdobenou kaplí sešel hlouček lidí. Srdce mi bušilo. Je mezi nimi i můj učitel Perugino? Když jsem spěšně vyrazil lodí, Tessa mě napomenula. „Raf fi, pro všechny svaté.“ Poslušně jsem se vrátil, smočil prsty ve svěcené vodě, pokři žoval se, poklekl a teprve poté vstal a spěchal uličkou. 20
„Zpomal.“ Křižování jí trvalo slavnostně dlouho. „Per favore.“ Touha v mém hlase jí konečně pohnula. Vzala mě za ruku a nechala se vést do kostela. Jak jsme se blížilili k hloučku kolem oltáře, Tessa se zahihňala. Sykl jsem na ni. „Raffi, nech mě se radovat,“ prosila, ale já neposlouchal. Pátral jsem ve tvářích. Je támhle? Tam? Ne, ne, kde…? Nakonec se jeden muž otočil. Měl brunátné tváře, mastné hnědé vlasy a odhodlaně zamračenou tvář, kterou jsem dobře znal. Pietro Perugino. Dorazil. Co jsem ho viděl naposledy, jsem vyrostl a rozšířila se mi ramena, ale stále jsem se cítil jako malý chlapec, když řekl: „Raffaello Sanzio da Urbino.“ „Maestro Perugino.“ Pustil jsem Tessinu ruku a uklonil se. „Veškeré mé úspěchy jsou tvá zásluha.“ Dýchal jsem pomalu. Pochválí mne, nebo zavrhne? Označí mě za mistra? Předá mi klíče od ateliéru, jako když Kristus dal klíče svatému Petrovi? Než mohl Perugino vynést svůj verdikt, přistoupily k nám dvě dámy. Už jsem potkal – tak dobře, víc než jen potkal – tu s očima barvy zamrzlého jezera. Udělala pukrle. „Signore Raffaeli Santi, smím ti představit svou sestru…“ Druhá mi strkala kousek papíru. „Per favore, smím požádat o kresbu?“ Omluvně jsem pokrčil rameny, třebaže jsem se zase příliš nezlobil, že Perugino musí být svědkem takové žádosti. Vytáhl jsem z kapsy kousek uhlu a oslovil dámu držící papír: „Hle, bůh silnější než já, jenž přichází, aby mi panoval.“ (Citát z Danteho se hodí za každé situace, nemyslíte?) Oči jsem upíral na tvář dámy – nemusel jsem sledovat svou ruku od kolika? Deseti – a rychle jsem ji načrtl. „Víčko se ti tady krásně zvedá,“ poznamenal jsem s uhlem namířeným na její tvář. „Podívej se blíže na mou příští madonu, možná v jejích rysech nalezneš kousek sebe.“ „Ach…“ Mladá žena zruměněla jako červený květ oleandru. Vzala si kresbu a obě dámy odcupitaly zpátky ke svým přátelům. 21