Angelo Longoni VELKOLEPÝ MODIGLIANI
IKAR
Eugénie Garsinová Ze všech dětí to nejmilovanější. Žádná matka by na tuhle formulaci neměla ani pomyslet a nedělat rozdíly mezi svými dětmi. Upřednostňování je neodpustitelné a nelze ho nijak omlouvat. Na rodičovství jsem sama, což mi překonávání mých slabostí nijak neulehčuje. Mám neexistujícího manžela, kterého jsem nikdy nemilovala a kterého nikdy nevídám. Muže, jehož víc než naše rodina přitahovaly jeho doly a který byl nanejvýš s to oplodnit mě pokaždé, když se vrátil ze své práce na Sardinii. Rodina Modiglianiových neexistuje, já, jako Modiglianiová, neexistuji. Pro všechny jsem Eugénie Garsinová, jsem v domě pánem a zároveň paní, otcem i matkou. Od Modiglianiových nic nečekám, žádnou pomoc ani podporu, a dokonce ani čas, abychom si promluvili o chybách, které možná dělám. V tomhle osamění jsem se donutila všechny své slabosti přijmout. Manželovi nehrozí, že by někoho upřednostňoval, protože jsou mu všechny jeho děti lhostejné. Já miluji všechny, ale jedno zbožňuji, protože je jedinečné a zranitelné. „Ze všech dětí to nejmilovanější.“ My, Garsinové, jsme francouzští židé z Marseille. Obchodovali jsme mimo jiné i v Livornu, kam jsme se přestěhovali. Jsme vzdělaní, neotřelí, kultivovaní, otevření a volnomyšlenkářští. Modiglianiové jsou ortodoxní židé z Livorna, bohatí, ale 7
neotesaní. Mají doly, které kdysi hodně vynášely, jenomže teď pomalu krachují. Modiglianiové dřív bydleli v rodinném paláci na via Roma, s celým zástupem služebnictva. Dnes už ten dům nemají, přišli o něj. Štěstěnu často unaví, když se musí usmívat pořád na ty stejné lidi. Když jsem přivedla na svět Amedea, své čtvrté a poslední dítě, byly všechny zbývající cennosti navršeny u mé postele, protože nějaký dávný zákon, který si vymyslel kdovíkdo, zapovídal zabavit jakýkoli předmět položený u lože rodičky. Z tohohle důvodu – jelikož s porodními bolestmi se dostavili i soudní úředníci – se nám podařilo zachránit pár hodnotných věcí. Můj milovaný choť se dokonce nezmohl ani na to, aby mě v té choulostivé a bolestivé chvíli chránil. Copak věděl něco o stazích, natržení hráze, krvi nebo placentě? Vyznal se jen v tom, jak se dostat dovnitř, ne v tom, co pak vyjde ven. Vrátil se na Sardinii a já si vykasala rukávy. Živila jsem děti díky příjmům ze své základní školy, soukromým lekcím francouzštiny a překladům, na kterých jsem pracovala. Garsinové tenhle zaalpský jazyk vždycky dokonale ovládali. O vzdělání dětí jsem se samozřejmě starala osobně. Manžel se vypařil a od toho dne jsem ho vídala čím dál méně. Amedea jsem vychovávala podle svých představ: chtěla jsem z něj mít vzdělaného, kultivovaného, citlivého chlapce. Naučila jsem ho francouzsky, jako by to byl jeho mateřský jazyk. Povzbuzovala jsem ho, aby šel za svými sny a naplnil své ambice. Péče matky bohužel nezmůže nic proti síle přírody. V jedenácti letech dostal Amedeo zánět pohrudnice a všichni lékaři ho už pokládali za mrtvého. Bylo strašné sledovat, jak zápasí se smrtí. Dokonce jsem doufala, že zemře, než aby takhle trpěl, měl bolesti, chroptěl, zmítal se v horečkách. Nikdo se ani slovem nezmínil, že má naději na uzdravení; od první chvíle ho odepsali. My, Garsinové, máme k víře vlažný vztah. Jsme umírnění ateisté. A protože jsem přesně nevěděla, který bůh by mohl 8
pomoci zachránit život jedenáctiletého dítěte, a nechtěla jsem udělat chybu, vzývala jsem všechny bohy. Modlila jsem se s rabínem i knězem, před oběma jsem se tvářila pobožně. Požádala bych o pomoc třeba i muslima, kdybych na nějakého narazila, třeba i šamana nebo čarodějnici. Požádala jsem jednu léčitelku, aby mi namíchala zázračný lektvar, mluvila jsem s vědmou, která četla z ruky, zapalovala jsem svíčky a kropila Amedea svěcenou vodou. Odříkávala jsem Ana El na refa na la, zpěv hebrejské modlitby za uzdravení, ten, kterým se Mojžíš obracel k Bohu a prosil o záchranu své sestry. Zkoušela jsem to, i když jsem věděla, že v očích božích nejsem významná ani jako Mojžíš ani jako jeho sestra. Vedla jsem dlouhé hovory s rabínem a on mi vysvětlil spoustu věcí. „Nemocný se v hebrejštině řekne chole, to jest ‚otvor‘, ‚absence‘ nebo ‚to, co už není‘. Příroda absenci nechce, má z ní hrůzu, rozumíš?“ „Ne, nerozumím.“ „Příroda vidí nemocného a uvědomí si absenci, která v něm je.“ „A co s tím udělá?“ „Zaplní absenci v nemocném nemocí. Je to hluboký stav nepřítomnosti, který trvá tak dlouho jako nemoc.“ „Moc bych to chtěla pochopit, ale nedokážu to.“ „Víš, co znamená absence?“ „Ne.“ „Nepřítomnost svatosti.“ „Chcete tím říct, že můj jedenáctiletý syn není svatý? Na tom nevidím nic špatného.“ „Původem nemocí jsou smutek a nedostatek víry.“ „Takže co musím konkrétně udělat?“ „Radost je velký lék.“ „Můj syn umírá a já jsem smutná.“ „Víra rozradostňuje, takže pokud nemáš radost, nemáš ani víru.“ 9
Rabín mi s konečnou platností vysvětlil důvody ateismu rodiny Garsinů. Já měla jen jediný problém: svého syna. Proto jsem se obrátila na všechna možná, pravá či domnělá božstva a prosila je, ať se sjednotí. Žádala jsem nejrůznější „bohy“, aby se spojili v jakéhosi jediného Boha, slitovali se nade mnou a uzdravili mého syna. Je to neuvěřitelné, ale stal se zázrak. Dedo se sám od sebe začal zotavovat: trpěl, potil se, kašlal, jedl a odpočíval. Amedeo strávil dlouhé dny v říši mrtvých, ale nakonec se ke mně vrátil. A já, která se modlila ke všem bohům, jsem už ani nevěděla, kterému z nich za to mám děkovat. Tak jsem došla k přesvědčení, že to mystické, záhadné a nadpřirozené nakonec přece jen má nějaký smysl. Pomyslela jsem si: „Díky, ať už jsi kdokoli, díky.“ O tři roky později Dedo bohužel onemocněl na tyfus. Zase měl vysokou horečku a strašlivé bolesti hlavy. „Maminko, moje hlava… co to mám s hlavou… maminko, pomoz mi.“ „To nic není, miláčku, uvidíš, že to přejde.“ A potom se přidaly bolesti břicha, průjem a skvrny na kůži. Jednoho dne omdlel, zhroutil se. Už tam nebyl, myslela jsem, že je mrtvý, že se udusil vlastními žlutými zvratky. Začala jsem se vším zase od začátku. Když to zabralo jednou, možná to pomůže i podruhé. Opět jsem běžela za rabínem, knězem, léčitelkou a věštkyní. Opět jsem zapálila svíčky a použila svěcenou vodu, odříkala Ana El na refa na la a všechno ostatní. Dedo překonal i tuhle krizi. Tehdy mě napadlo, že všechny ty nemoci jsou zkoušky, jimž jsme byli on i já vystaveni, zkoušky, díky nimž budeme lepší a silnější. Já a můj syn jsme se v tomhle boji spojili a společně jsme se posunuli dál. Kdokoli jiný by na ty nemoci zemřel. Dedo je porazil. Už tolikrát jsem přemýšlela, jak je to možné. Lékaři, kteří už nad ním několikrát zlomili hůl, tvrdili, že je to něco jako zmrtvýchvstání, zázrak. Já si myslím, že 10
tím zázrakem byla ve skutečnosti touha žít. Nic nemá tak kouzelnou a nadlidskou moc jako ryzí krása existence. „Maminko, představ si, že když jsem měl ty vysoké horečky, viděl jsem lidi, co vypadali jinak než my.“ „To se ti jen zdálo, zlatíčko. Možná to byla jen noční můra.“ „Byli krásní a klidní, hodní, ale smutní.“ „Proč byli smutní?“ „To nevím. Měli tenká, křehká těla a nikdy se nesmáli, usmívali se, ale jen trošku. Měli takový smutný úsměv.“ Napadlo mě, že Dedo měl kvůli horečce zlé sny. Potom jsem se nad tím ale víc zamyslela a došla jsem k názoru, že ty klidné, mírné a usměvavé postavy jsou obyvatelé jeho vnitřního světa, ideální lidé, svým způsobem citlivější a vyrovnanější, krásní a elegantní. Dedo snad ve své ztrápené duši pociťoval potřebu vysnít si jiné lidstvo, které se liší od toho skutečného. Potřeboval uhlazenost a krásu. Ve svých popisech vždycky kladl velký důraz na klid jako pozitivní vlastnost, na pokojnost, která nepřipouští hádky ani obavy. Často opakoval, že jeho postavy nejsou šťastné, ale nikdy netrpí. Vyprávěl mi, že jsou melancholické, ale mírumilovné. Možná to bylo přesně to, co si přál pro sebe i pro mě, pokojné, nepřemrštěné city, nanejvýš lehký závoj smutku, ale nic víc, úsměvy, které svědčí o smíření s lidským údělem. Dedo byl chlapec, který vyrostl příliš rychle, jakýsi miniaturní dospělý, který ví, co je to smrt a bolest. Dítě, které dokáže projít tunelem strachu a zoufalství a udržet si přitom čistotu a hloubavost, člověk přece musí milovat víc než jakoukoli jinou bytost na světě. Myslela jsem si, že překážkám, které musí překonat, je už konec. Ale mýlila jsem se. Následující zkouška byla nejtěžší. Tuberkulóza, nevyléčitelná choroba, nejčastější příčina úmrtí v celé Evropě. Proti téhle nemoci neexistují žádné léky, přichází ve vlnách a trvá celý život. Život, který může být jen krátký. Chvíli je zdánlivý klid a mír a potom se kašel a horečka zase 11
vrátí, stačí maličkost, námaha, průvan, nachlazení. Tmavá krev se vyhrne z plic a stoupá až do hrdla. Na dekách a polštářích se objeví rudé skvrny a pak se nemoc zklidní, aby se později vrátila s ještě větší silou. Můj bratr Amedeo, jediný obchodně nadaný Garsin, který má Deda moc rád a po němž jsem ho pojmenovala, mi nabídl finanční pomoc, protože jsem se musela cele věnovat svému synovi, pročež jsem začala zanedbávat práci překladatelky i povinnosti ve škole, kterou jsem založila. Když Dedova tuberkulóza trochu ustoupila, onemocněl znovu, tentokrát dostal spálu, což byla další pohroma. A dost! Kolik zkoušek může matka vůbec vydržet? Proč se musí příroda vyřádit zrovna na takové křehké a bezbranné bytosti? Jestliže existoval bůh, který ho pokaždé uzdravil, pak si ten samý bůh krutě pohrával s naším životem. Všechna ta božstva, jichž jsem se dovolávala, mě přiváděla k nepříčetnosti. Rozhodla jsem se, že odteď se spolehnu výhradně na svého syna, na jeho odolnost. Opět jsem mu byla nablízku. „Maminko, vrátili se. Ti lidé, co vypadají jinak než my. Jsou opravdu krásní, mají mě rádi.“ „A co říkají?“ „Nemluví. Jsou to hodní lidé, taky trpěli. Jsou hezky barevní. Usmívají se.“ „Tak to se uzdravili.“ „Snad, možná jsou hodní, protože se uzdravili.“ Kdo by nezbožňoval malého chlapce, který je schopen formulovat takové myšlenky? Uvědomit si, že dobrotivost, klid a pokojnost souvisejí se skutečností, že někdo zažil a překonal bolest, je dost složitý způsob uvažování. Dedo to zvládl i tentokrát. Uzdravil se. Studoval se mnou doma a já ho učila všechno. Četl básníky, filozofy, prováděl výpočty a často jsme se spolu celé hodiny bavili francouzsky. Potom ke mně jednoho dne přišel a usmíval se. 12
„Já chci být malíř.“ I kdyby se Dedo rozhodl dělat v životě cokoli, měl můj souhlas, aby se všemi silami pokusil uskutečnit svůj sen. Fakt, že překonal všechny možné neduhy, mu propůjčoval zvláštní právo na život.
Učitelé (1899) Pro člověka jako já, který vyrůstal bez otce, není nedostatek vzorů tak důležitý. Měl jsem jen jednu skutečnou učitelku, to ano, svou matku. Těch pár let, kdy jsem chodil do školy, jsem si ani neuvědomil, že mám nějaké vyučující, protože moje matka všechny hravě předčila. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl odejít ze školy a začít malovat, jsem pochopil, že potřebuju světlo, které mě povede. Když jsem se seznámil s Guglielmem Michelim, byl jsem k němu proto velmi úslužný, toužil jsem po mentorovi, který mi půjde příkladem. Potom jsem pochopil, že než člověk ke svému kantorovi skutečně přilne, musí být opatrný. Od nikoho se mu nemůže dostat většího zklamání než od otce nebo učitele. Mě zklamali oba. Teď sedím tady, v Micheliho malířské dílně. Sleduju ho už několik měsíců a snažím se mu porozumět a myslím si, že nebudu nikdy jako on. Moji spolužáci ho na rozdíl ode mě mají rádi a hltají každé jeho slovo. Býval oblíbeným žákem Giovanniho Fattoriho, kterého všichni považují za velkého mistra. Já jsem jen malý kluk, který ani neví, co chce, a nemá žádné právo ho kritizovat. Teď je tady on a před ním tu byl jeho učitel, ale nic se nezměnilo, jejich obrazy jsou podobné a stejně nudné. Guglielmo Micheli je z Livorna jako já, v pětadvaceti letech už měl výstavu ve Florencii a jednu na Expozici krásných umění v Římě, ve třiceti založil vlastní školu a Fattori ho jezdí každé léto navštěvovat. Fattori 13
je členem skupiny Macchiaioli a jeho výuka Micheliho značně ovlivnila. Malují krajinky, čluny, voly, koně. Jeden naučil druhého ztvárňovat zvířata a druhý toho prvního bárky. Dívám se na jejich obrazy plné zvířeny a plavidel a pociťuju naprostou lhostejnost. Když slyším, jak se spolu baví, nemám k tomu co dodat, když se dívám, jak malují, zmocňuje se mě ospalost. Micheli umí všechno, kdysi býval chudý a teď naopak vydělává díky olejomalbě, akvarelům, pastelům, rytinám, ilustracím, ale nedělá nic pro to, abych si jeho umění zamiloval. Během jeho hodin plním všechny úkoly bez nadšení, ale snažím se být důkladný, nikdy nedávám najevo nevraživost ani odpor, chovám se způsobně a tiše. Micheli je postmacchiaiolista, zatímco Fattori byl macchiaiolista. Rozdíl mezi nimi spočívá jen v předponě „post“. Nechápu, proč se někdo musí definovat jedním slovem. On tvrdí, že o tom rozhodují jiní, kritikové umění, galeristé, obchodníci. Asi má pravdu. Snažím se něčemu přiučit, ale vždycky mě přemůže nuda, a nuda má podle mě vždycky pravdu. Když chce někdo vyučovat, má možná potřebu předat své umění dál, ale tímhle způsobem se jeho žáci učí být jenom stejní jako on. Fattori učí Micheliho a Micheli učí nás. A dál? Má snad vyučování znamenat, že budou všichni malovat stejně? Micheli se oženil s vnučkou sochaře Giovanniho Paganucciho a občas nám přednáší o sochařství. To jsou jediné chvíle, kdy se dokážu nadchnout. Sochařství mi připadá zajímavější než malířství, zvlášť to, které ztvárňuje krajinu. Sochy jsou živé, reálné, konkrétní a obsáhnou každý rozměr. Chtěl bych se naučit dělat sochy. Možná se ale nedá naučit nic, malovat ani dělat sochy. Člověk se do toho musí pustit, zkoušet to.
14
Oscar „Ty nejsi spokojený, Amedeo?“ „Nevím. Ty?“ „Já? Myslím, že ano. Vlastně ano, jsem spokojený.“ „Tak mi, Oscare, vysvětli, proč jsi spokojený. Možná to pak taky pochopím.“ Oscar se na mě chápavě usměje. Nikdy předtím jsem žádné přátele neměl a on se tady, v Micheliho škole, stal mým nejlepším přítelem. Je téměř o osm let starší, a přitom jsem se kvůli tomu ani jednou nemusel cítit nepříjemně. Nesoupeří se mnou, nedává mi najevo nadřazenost, nikdy se se mnou neodmítl bavit a vždycky mi ochotně poradí. Oscar je velice praktický, zatímco mně právě tahle vlastnost chybí. „Malířství je řemeslo, Amedeo, tak to vidím já.“ „Ne umění?“ „Ano, to taky. Ale umění se nedá dělat bez řemesla. Mistr Micheli vždycky říká, že nejdřív se musíme naučit zachytit skutečnost. A časem přijde i umění, když v nás je.“ „A ty s ním souhlasíš?“ „Ano.“ Oscar je v porovnání se mnou hotový muž, zažil už spoustu nesnází, přišel o otce, když byl ještě chlapec, musel se začít starat o rodinu a vykonává kvůli tomu ponižující a únavnou práci. Já se hodně zajímám o chudé lidi a vůbec o všechny, kdo se v potu tváře dřou, aby si mohli dopřát trochu klidu. Mám Oscara rád, protože chodí pracovat do přístavu a někdy přijde do Micheliho ateliéru s poškrábanýma rukama, špinavými nebo ulámanými nehty, jindy páchne rybinou nebo kulhá nebo si stěžuje na bolest v zádech. Oscarova chudoba je určitým způsobem spřízněná s mým nešťastným zdravím. „Já nevím, Oscare, ale když vidím tvoje studie ovoce nebo zátiší, napadá mě, že tvoje obrazy jsou lepší než skutečnost. Mají krásnější barvy, jablka jsou na nich 15
červenější, lesknou se, jako by byla nalakovaná, přímo září. Radši bych se s chutí zakousl do tvých jablek, a ne do těch skutečných. Proto je tvoje malba, Oscare, lepší než skutečnost, o které mluví Micheli.“ „Díky.“ Oscar se směje, pobavil jsem ho. Taky mě má rád, jako jediný ví o mých nemocech všechno. A má jednu mimořádnou vlastnost: umí udržet tajemství. Požádal jsem ho, aby se před nikým nezmiňoval o tuberkulóze, a on mlčí jako hrob. Vím, že se na něho můžu spolehnout. Oscarovi stačí jediný pohled a hned ví, že jsem nespokojený nebo že mi není dobře. Když zakašlu, starostlivě se na mě podívá a zkoumá, jestli nepotřebuju pomoc. Čím jsem si zasloužil náklonnost člověka, který je o tolik starší než já? Nevím. Je to velké štěstí, protože díky jeho přátelství rostu, mluví se mnou, jako bych byl dospělý. Závidím mu jeho zkušenosti a on se přiznal, že mi závidí moje kreslířské schopnosti. „Tak se na to podívej, dřepíme na venkově a malujeme zbytečné stromy.“ „Malovat stromy je těžké. Jednou se ti to bude hodit, Amedeo. Micheli říká, že člověk se vždycky učí a potom to může libovolně použít.“ „Smažíme se tu na slunci jako dva pitomci. Koukni na ostatní.“ Ukážu Oscarovi spolužáky rozsazené na louce. Ti šťastnější si našli místo ve stínu pod nějakou větví, další si na hlavu uvázali kapesník. „Musíš být trpělivý, Dedo.“ „Jenomže tady všichni žvaní o impresionistech a škole Macchiaioli, ale na světě jsou i jiní malíři.“ „Vidíš, že nemáš žádnou trpělivost?“ „Já nemám čas, Oscare. To je rozdíl.“ „Nemluv hlouposti, nebo se naštvu.“ „To nejsou hlouposti. Ty jsi jediný, kdo o mně ví úplně všechno.“ 16
Oscar zvážní. „Víš, kolik znám souchotinářů? A přitom chodí pracovat na rybí trh nebo do přístavu, třeba hned vedle mě. Lidi, co se dennodenně lopotí. A zdaleka ještě nejsou mrtví, jsou tam a dřou. Ono se na to totiž vždycky neumírá, víš? Když budeš dobře jíst a přestaneš se pozdě do noci poflakovat venku, nebudeš pít a v zimě se pořádně oblékneš, můžeš tu ještě hezky dlouho vydržet.“ „Oscare…“ „Jdi se s tím svým Oscarem vycpat. Jsi zdravější než já. O tom, že nemáš čas, už nechci slyšet ani slovo. Rozumíš? Podívej, jsem starší a větší než ty, a kdybych ti jednu ubalil, tak si to zapamatuješ.“ „Tak dobře, ale když já jsem zvědavý, co se venku všechno děje.“ „Jednou to uvidíš. Všechno si prohlédneš, pěkně v klidu.“ Nevěřícně zavrtím hlavou. „Na to budeš mít ještě dost času.“ „Ty, Oscare, komu bys chtěl prodávat svoje obrazy?“ „Komukoli, hlavně když zaplatí. Co je to za otázky? Lepší malovat než vykládat bedny v přístavu, ne?“ Oscar se začne smát na celé kolo, jak to umí jen on. Obávám se, že nepochopil smysl mé otázky. „Chceš je prodávat tady? V Livornu?“ „Nejsou snad peníze v Livornu stejné jako jinde?“ „Takže ty maluješ pro lidi?“ „Aha, ty se mě ptáš, jestli chci malovat pro obchodníky s uměním?“ „Nebo pro galerie, pro výstavy.“ „Chci malovat ke spokojenosti toho, kdo mě platí.“ „Takže i proto, aby si měšťáci věšeli tvoje obrazy do salónu?“ „Jak by ne, měšťáci platí.“ Začnu si ho dobírat. 17
„A v neděli si budou při rodinném posezení s hosty nad rybí polévkou libovat: ‚To je ale činaný obrázek. Kdopak ho dělal?‘“ Oscar se taky začne pitvořit a napodobí hlas fiktivního bohatého kupce. „Kdo by ho dělal? Přece Ghiglia, moc šikovný malíř tady od nás, z Livorna. Jestli chcete, představím vás. Když mu zadáte téma, trefí to přesně, jak si přejete. A vy si ho pak dáte do obýváku.“ Zakryju si obličej rukama, abych se na něho nemusel dívat. „To je tak smutné.“ „Ne! To je skvělé! Představ si, kdyby se to rozneslo, můžu prodávat i ve Viareggiu, Castiglioncellu a možná i v Pise.“ „Ty se chceš dostat do Pisy a já zase na druhý konec světa.“ „Copak nevíš, že italské umění je nejlepší? Jestli chceš někam jít, jdi do Florencie. Už jsi byl někdy ve Florencii?“ „Ne. Ale Florencie je hned za rohem.“ „Když chce jít člověk do světa, musí dělat krok za krokem. Jestli nejsi úplně padlý na hlavu, tak to pochopíš. Když chceš dlouhodobě uspět, musíš se na to připravit. A nechoď na mě zase s tím hloupým tvrzením, že nemáš čas! Musíš si udělat tolik času, kolik potřebuješ. Jednoho dne najdeme obchodníka a pak už budeme jenom sledovat, jak rostou naše děti.“ „Oscare…“ „Nechci nic slyšet! Budeme mít taky spoustu výstav ve slavných galeriích a v časopisech budou vycházet naše fotografie, a až lidi uvidí, jak jdeme kolem, budou říkat: to je Ghiglia, ten malíř, a ten druhý je Modigliani, ten…“ Nenechám ho domluvit. „Souchotinář.“ Oscar se ke mně prudce otočí, popadne mě za límec saka a vší silou mě přitlačí ke stromu. „Tohle musí skončit. Rozumíš?“ „Oscare…“ 18