Issuu

Ian McEwan

Šváb

ODEON

Přeložil Ladislav Šenkyřík

ISBN 978-80-207-1948-5

Timothymu Gartonu Ashovi

Tato novela je smyšlená. Jména a postavy jsou dílem autorovy imaginace a jakákoli podobnost se skutečnými šváby, ať už žijícími, či mrtvými, je čistě náhodná.

JEDNA

Když se Jim Sams – chytrý, ale v žádném případě nějak zvlášť důmyslný tvor – jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakousi nestvůrnou obludu. Hodnou chvíli zůstal ležet na zádech (nebyla to zrovna jeho oblíbená poloha) a zděšeně sledoval svá vzdálená chodidla a skrovný počet údů. Pouhé čtyři, samozřejmě, a navíc docela nepohyblivé. Jeho hnědé nožky, po nichž už začínal pociťovat jistou nostalgii, by teď vesele komíhaly vzduchem, byť by to bylo sebevíc beznadějné. Ležel nehybně, odhodlaný nepodlehnout panice. V jeho ústech se krčil jakýsi mokrý orgán, plátek slizkého vlhkého masa – bylo to odporné, obzvlášť když se sám od sebe pohnul, zkoumal obrovskou dutinu úst a přejel, jak si Jim s tlumeným znepokojením uvědomil, po řadě obrovitánských zubů. Upřeně si prohlížel své tělo po celé délce. Zbarvením bylo od ramen až po kotníky bleděmodré, s tmavším modrým lemováním kolem krku a na zápěstích a na ničím neděleném hrudníku se nacházelo ve svislé řadě za sebou několik bílých knoflíků. Lehký vánek, který přerývaně přes tělesnou schránku foukal 11

a přinášel vůbec ne nepřitažlivou vůni rozkládající se potravy a alkoholu z obilí, rozpoznal jako vlastní dech. Vidění měl neužitečně zúžené – škoda jeho složených očí – a všechno, co viděl, bylo nesnesitelně barevné. Začínal chápat, že jakousi groteskní proměnou se teď jeho zranitelné tělo nachází vně jeho kostry, a z té tudíž nic nevidí. Jakou útěchou by mu bylo, kdyby mohl zahlédnout alespoň kousek oné důvěrně známé perleťové hnědi. To všechno bylo dost znepokojivé, ale když se probral k plnějšímu vědomí, vzpomněl si, že má nějaké významné, osobní poslání, i když si v tu chvíli nedokázal vybavit, o co by mělo jít. Přijdu pozdě, pomyslel si, když se pokusil zvednout z polštáře hlavu, která musela vážit přinejmenším pět kilo. Tohle je tak nefér, pomyslel si. To jsem si nezasloužil. Kouskované sny měl hluboké a divoké, pronásledovaly ho v nich pronikavé hlasy, jež se neustále tříštily v proplétajících se ozvěnách. Teprve teď, když mu opětovně klesla hlava, začínal dohlížet za odlehlou stranu spánku a do mysli se mu vracela mozaika vzpomínek, dojmů a záměrů, které se okamžitě rozprchly, jakmile se je pokusil utřídit. Ano, opustil příjemně zahnívající Westminsterský palác, aniž se s kýmkoli rozloučil. Právě tak to muselo být. Utajení znamenalo vše. To mu nemusel nikdo říkat. Kdy přesně se ale vydal na cestu? Určitě muselo být po setmění. Včera večer? V noci o den dřív? Musel odejít přes podzemní parkoviště. Musel minout nablýskané boty policistů u vchodu. Už si vzpomínal. Držel se odtokového koryta, kolem něhož uháněl až k hrůzyplné křižovatce na Parliament Square. 12

Před řadou vozidel netrpělivě vyčkávajících na zelenou, aby ho mohla rozmáznout do asfaltu, se přeřítil k odtokové strouze na protější straně. Poté mu trvalo snad týden, než se mu podařilo přejít další hrůzostrašnou silnici a konečně se ocitnout na správné straně Whitehallu. A potom co? Určitě ještě spoustu metrů přesprintoval a pak se zastavil. Proč? Teď se mu to vracelo ve vzpomínkách. Hluboce oddechoval veškerými trubičkami svého těla a zastavil se k odpočinku u kanálu, aby si pochutnal na kousku odhozené pizzy. Nemohl to sníst celé, ale snažil se, seč mohl. Šťastnou náhodou to byla margherita. Jeho druhá nejoblíbenější. Žádné olivy. Alespoň ne na tomhle plátku. Zjistil, že jeho neovladatelná hlava se může jen s nepatrným úsilím otáčet o sto osmdesát stupňů. Otočil s ní teď do strany. Nacházel se v malém podkrovním pokojíku, nepříjemně zalitém ranním sluncem, protože závěsy nebyly zatažené. U postele ležel telefon, vlastně ne, dva telefony. Omezeným pohledem cestoval po koberci, až zrakem spočinul na podlahové liště a uzounké škvíře při jejím spodním okraji. Dřív bych se tudy mohl protáhnout, abych se zbavil toho ranního světla, pomyslel si smutně. Mohl bych být šťastný. Na druhé straně pokoje stála pohovka a na nízkém stolku vedle ní broušená sklenice a prázdná láhev skotské. Na křesle čekal připravený oblek a vypraná, v celofánu zabalená košile. Na velkém stole u okna ležely jeden na druhém dva šanony, oba červené. Když teď pochopil, jak se mu bez vlastního přičinění společně otáčejí obě oči, pomalu začal přicházet na kloub tomu, 13

jak jimi hýbat. Zjistil, že mnohem pohodlnější než nechávat viset jazyk ze rtů, kde mu z něj občas ukáplo na hrudník, bude, když ho schová do uzavřeného, provlhlého prostoru úst. Příšerné. Ale pomalu si začínal osvojovat grif, jak své nové tělo ovládat. Učil se rychle. Trápila ho ale potřeba pustit se do práce. Bylo třeba učinit závažná rozhodnutí. Jeho pozornost náhle upoutal nenadálý pohyb na podlaze. Bylo to malé stvoření v jeho předchozí podobě, bezpochyby vystěhovaný majitel těla, jež nyní obýval on. S jistým stupněm starostlivého zájmu sledoval, jak se to drobné stvořeníčko usilovně proplétá vysokým vlasem koberce směrem ke dveřím. Tam zaváhalo, se začátečnickou nešikovností nejistě mávalo oběma tykadly. Nakonec sebralo odvahu, klopýtavě vklouzlo pod dveře a pustilo se do obtížného, riskantního sestupu. Zpátky do paláce to bylo daleko a cestou je čeká nejedno nebezpečí. Ale pokud to zvládne, aniž skončí rozmáčknuté pod něčí botou, najde v paláci za dřevěným obložením nebo pod prkny podlahy bezpečí a spočinutí mezi miliony svých příbuzných. Přál mu všechno nejlepší. Teď se ale musí postarat o vlastní záležitosti. A přesto se Jim nehýbal. Nic nedávalo smysl, veškerý pohyb mu připadal marný, dokud si nedá dohromady svou cestu, události, které ho přivedly až do téhle neznámé ložnice. Po příležitostném jídle cupital dál, sotva vnímal hemžení nad sebou, staral se o své a držel se stínu odtokové strouhy, i když jak dlouho to trvalo a jak daleko to bylo, si nedokázal vzpomenout. S naprostou jistotou však věděl, že nakonec dorazil k překážce, jež se před ním náhle vztyčila, k malému 14

kopci koňského trusu, který byl ještě teplý a maloučko se z něj kouřilo. Kdykoli jindy by se zaradoval. Považoval se tak trochu za labužníka. Věděl, jak dobře žít. Tuto specifickou zásilku dokázal okamžitě zařadit. Kdo by si mohl splést to ořechové aroma se stopami po naftě, banánové slupce a mýdle na koňská sedla. Horse Guards! Jenže jíst mezi dvěma chody je velká chyba. Po margheritě neměl na trus vůbec chuť, jakkoli byl čerstvý a vynikající, a v žádném případě nehodlal vzhledem ke své rostoucí únavě hromádku přešplhat. Přikrčil se ve stínu na pružné půdě jejího úpatí a zvažoval své možnosti. Po chvilkovém zamyšlení mu bylo jasné, co musí udělat. Pustil se do šplhání po svislé žulové stěně obrubníku, aby se hromádce vyhnul a slezl na opačné straně. Když teď ležel v podkrovním pokojíku, dospěl k závěru, že toto byl bod, kdy se rozloučil s vlastní svobodnou vůlí či snad s její iluzí a dostal se pod vliv větší, vůdčí síly. Zdoláním chodníku se podrobil kolektivnímu duchu. Představoval jen nepatrnou součást významného projektu, jehož dosah nedokáže v úplnosti pochopit žádný jedinec. Vyhoupl se na vrchol obrubníku a všiml si, že trus se v drobných kouscích táhne až do třetiny chodníku. Potom se na něho zničehonic přivalila náhlá bouře, dunění desetitisíců nohou a zpěvy, zvonky, píšťalky a trubky. Už zase další neurvalá demonstrace. Tak pozdě večer. Hulváti dělají potíže, místo aby seděli doma. V současné době se tyto protesty inscenují téměř každý týden. Narušují životně důležité služby, brání normálním slušným lidem, aby se starali o své legitimní zájmy. Zůstal na okraji chodníku jako přimražený 15

a očekával, že ho každou chvíli rozdupou. Podrážky bot patnáctkrát delší než jeho tělíčko bušily do země pár centimetrů od místa, kde se krčil, a třásly mu tykadly i chodníkem. Jaké jen měl štěstí, že se v jednu chvíli odhodlal vzhlédnout, naprosto již oddán fatalismu. Byl připravený zemřít. Ale právě v tom okamžiku spatřil příležitost – mezeru v průvodu. Další vlna demonstrantů byla padesát metrů daleko. Viděl záplavu transparentů, blížící se vlajky, žluté hvězdy na modrém pozadí. I britské. V životě necupital tak rychle. Prudce oddechoval vzdušnicemi v jednotlivých dílech svého těla a k těžké železné bráně na druhé straně chodníku doběhl krátce předtím, než k němu opět dorazili s burácením hrůzyplného dusotu a tentokrát navíc s pískotem a divokým bubnováním. Ovládaný smrtelným strachem a pohoršením, což byla nepříjemná směs, vystartoval z chodníku, a aby si zachránil život, vmáčkl se pod bránu do útočiště a relativního klidu boční ulice, kde okamžitě rozpoznal podpatek standardní policejní boty. Povzbudivé a uklidňující, jako vždycky. A potom následovalo co? Pokračoval dál po prázdném chodníku, kolem řady exkluzivních rezidencí. Tady bezesporu naplňoval plán. Kolektivní feromonové nevědomí jeho řádu jej obdařilo instinktivním porozuměním směru jeho cesty. Po půl hodině dalšího postupu bez mimořádných událostí se zastavil přesně tak, jak to měl v úmyslu. Na protější straně ulice postávala skupina asi stovky fotografů a novinářů. Na své straně se nacházel v úrovni a v blízkosti nějakých dveří, před nimiž stál další policista. A právě v té 16

chvíli se dveře rozletěly a vyšla z nich žena na vysokých podpatcích, málem ho probodla mezi devátým a desátým zadečkovým dílkem. Dveře zůstaly dokořán. Možná přijížděl nějaký host. V těch několika málo vteřinách Jim nahlédl do přívětivé, tlumeně osvětlené chodby s poněkud odřeným podlažním soklem, což je vždycky dobré znamení. V náhlém popudu, o němž už teď věděl, že nebyl jeho vlastní, vběhl dovnitř. Když se vzaly v úvahu nezvyklé okolnosti, jak ležel v téhle cizí posteli, vedl si docela dobře, že si pamatoval takové podrobnosti. Bylo příjemné vědět, že jeho mozek, jeho mysl jsou do značné míry stejné jako kdysi. Zůstal koneckonců v zásadě sám sebou. Jen nečekaná přítomnost kočky způsobila, že se nerozběhl ve směru k podlahové liště, ale ke schodům. Vyšplhal se po třech a ohlédl se. Kočka, hnědobílý mourek, si ho nevšimla, ale Jim pokládal za nebezpečné slézt zpátky. A tak začal jeho dlouhý výstup. V prvním poschodí chodilo po odpočívadle příliš mnoho lidí, vycházeli z místností a zase do nich zacházeli. Další vyhlídka na to, že ho ušlapou. O hodinu později, když dosáhl druhého poschodí, důkladně tam vysávali koberce. Znal spoustu živáčků, kteří přišli právě tímhle způsobem o život, když je vcucli do prašného zapomnění. Neměl na vybranou, musel pokračovat ve šplhání, až… jenže teď, zničehonic byly tady v podkroví všechny jeho myšlenky přerušeny ostrým vyzváněním jednoho z telefonů na nočním stolku. Třebaže zjistil, že konečně dokáže pohnout jedním ze svých údů – paží –, nijak nezareagoval. Nemohl věřit svému hlasu. A i kdyby mohl, co by měl říct? 17

Nejsem ten, za koho mě pokládáte? Po čtyřech zazvoněních telefon utichl. Ležel na zádech a počkal, až se mu zklidní divoce bušící srdce. Zkoušel hýbat nohama. Konečně se pohnuly. Ale sotva o centimetr. Zkusil to znovu s paží a zvedl ji, až mu čněla vysoko nad hlavou. Takže zpátky k příběhu. S obrovským úsilím se vytáhl nahoru na poslední schod a bez dechu dorazil na nejhořejší podestu. Protáhl se pod nejbližšími dveřmi do malého bytu. Obvykle by zamířil přímo do kuchyně, ale tentokrát místo toho vyšplhal po sloupku postele a zcela vyčerpaný vklouzl pod polštář. Musel spát opravdu hluboce, protože… ale teď se sakra ozvalo zaklepání, a než stačil zareagovat, dveře pokoje se už otvírají. Na prahu stojí mladá žena v šedém kalhotovém kostýmku, a než vstoupí, energicky pokývne hlavou. „Zkoušela jsem se vám dovolat, ale pak jsem si řekla, že sem nahoru raději zajdu. Pane premiére, už je skoro půl osmé.“ Nedokázal na to vymyslet žádnou odpověď. Žena, očividně nějaký druh asistentky, vešla do pokoje a vzala do ruky prázdnou láhev. Její chování bylo poněkud příliš familiární. „Vidím, že to byl zřejmě vydařený večer.“ Nemělo smysl zůstávat zticha příliš dlouho. Z postele se mu podařilo vydat jakýsi neartikulovaný zvuk, něco mezi zaúpěním a zaskřehotáním. Nebylo to špatné. Hlas byl posazený do trochu vyšší tóniny, než by chtěl, s náznakem cvrlikání, ale docela to šlo. 18

Asistentka ukázala na velký stůl směrem k červeným šanonům. „Nepředpokládám, že byste se dostal k…“ Nic neriskoval a vydal znovu stejný zvuk, tentokrát v nižší poloze. „Možná po snídani byste mohl… asi bych vám měla připomenout, že je středa. V devět máme vládu. Priority vlády a interpelace v poledne.“ Interpelace ministerského předsedy. Kolik jen z těch sezení prodřepěl skrčený za trouchnivějícím táflováním a fascinovaně naslouchal ve společnosti několika tisíc vyvolených druhů? Jak důvěrně byl obeznámen s vykřikovanými otázkami vůdce opozice, s brilantními, logicky nenavazujícími replikami, s veselými posměšky a chytrým napodobováním ovcí. Bude to jako splněný sen, když se stane primo uomo v té každotýdenní operetě. Byl ale adekvátně připraven? Jistě ne méně než kdokoli jiný. Určitě ano po rychlém nahlédnutí do materiálů. Jako většina zástupců jeho řádu i on si liboval v parlamentních schránkách s úředními dokumenty. Bude rychle na nohou, i když má jenom dvě. V prostoru, kde se dříve pyšnil pěknými kusadly, se pohnul odporný kus husté tkáně a vyvalila se odtamtud jeho první lidská slova. „Tak jo.“ „Přichystám vám dole kávu.“ Často srkal kávu uprostřed hluboké noci na podlaze v čajovně. Býval pak kvůli tomu přes den vzhůru, ale chutnala mu a dával jí přednost s mlékem a čtyřmi cukry. Předpokládal, že to bude jeho personálu všeobecně známo. 19

Jakmile asistentka opustila ložnici, odhodil přikrývku a konečně se mu podařilo zhoupnout hlízovité nohy na koberec. Nakonec se postavil do své závratné výšky, lehce se kymácel a měkké bledé dlaně si tiskl k čelu. Opět zaúpěl. Když po několika minutách zamířil nejistým krokem do koupelny, začaly mu tytéž ruce hbitě svlékat pyžamo. Vystoupil z něj na příjemně vyhřáté dlaždice. Docela ho pobavilo, když se hřmotně vymočil do speciálně přichystané keramické mísy, a zvedla se mu nálada. Když se ale otočil k zrcadlu nad umyvadlem, hned zase poklesla. Štětinatý ovál obličeje kývající se na silné růžové lodyze krku ho znechutil. Tečkované oči ho šokovaly. Nafouknutá obruba tmavšího masa, která lemovala řadu zažloutlých zubů, ho naplňovala hnusem. Ale jsem tady ve šlechetné záležitosti a všechno vydržím, ujišťoval sám sebe, přičemž sledoval, jak jeho ruce otáčejí kohoutky a sahají po holicí štětce a mýdle. Když se o pět minut později zarazil před vyhlídkou, že se bude muset obléknout do připravených šatů, zvedl se mu žaludek. Pořád se ještě kymácel. Tvorové jeho rodu se velmi rádi pyšnili nádhernými, nablýskanými těly a nikdy by je nenapadlo je zakrývat. Bílé spodky, černé ponožky, modrobílá proužkovaná košile, tmavý oblek, černé boty. Odtažitě sledoval automatizovanou rychlost, s níž jeho ruce zavazovaly tkaničky a potom zpátky před zrcadlem v koupelně i kravatu. Když si česal ryšavě hnědé vlasy, povšiml si s náhlou nostalgií, že mají úplně stejnou barvu jako jeho starý dobrý krunýř. Alespoň něco mi zůstalo z mého vzhledu, melancholicky si pomyslel, když konečně vstoupil na vrchol schodiště. 20

Zahájil sestup, z něhož na něho šla závrať, ale věřil nohám, že ho bezpečně donesou dolů, podobně jako ho ruce oholily a oblékly. Pevně se přidržoval zábradlí a na každém kroku v sobě dusil zaúpění. Když přecházel po odpočívadlech, kde musel prudce zatáčet, držel se oběma rukama. Snadno ho mohli považovat za člověka s kocovinou. Ale to, co mu trvalo vyšplhat nahoru celou hodinu, dokázal sešplhat za pouhých sedm minut. V chodbě u paty schodiště už na něho čekala skupinka velice mladých mužů a žen a každý z nich třímal v ruce složku. Uctivě všichni tichým, nevyrovnaným sborem zamumlali: „Dobré ráno, pane premiére.“ Nikdo z nich se neodvážil na něho zpříma pohlédnout a čekali, až promluví. Odkašlal si a podařilo se mu ze sebe vypravit: „Tak se do toho pustíme, ne?“ Nevěděl, co dalšího by mohl říct, ale naštěstí se k němu prodral jeden z chlápků, starší než ostatní a v obleku, který vypadal stejně draze jako ten jeho, chytil Jima za loket a nasměroval ho do chodby. „Na slovíčko.“ Otevřely se dveře a oni jimi prošli. „Tady máš kávu.“ Ocitli se v zasedací místnosti vlády. Uprostřed dlouhého stolu u největšího křesla stál tác s kávou, k němuž minister ský předseda přistoupil s takovou dychtivostí, že několik posledních kroků přímo běžel. Doufal, že k němu dorazí dřív než jeho společník a podaří se mu jako prvnímu chňapnout po cukřence. Ale v okamžiku, kdy s minimální etiketou usedal do křesla, mu už kávu nalévali. Na tácu žádný cukr nebyl. Dokonce ani mléko. Ale v šedivém stínu vrženém 21

podšálkem ležela umírající masařka, kterou viděl pouze on. Každých pár vteřin se jí zachvěla křídla. S jistým úsilím se Jimovi podařilo odtrhnout zrak a zaposlouchal se. Začínal mít dojem, že možná kýchne. „Jde o Výbor 1922. Obvyklí mizerové, obvyklí podezřelí.“ „Aha, ano.“ „Včera večer.“ „Samozřejmě.“ Křídla masařky se zachvěla a šustivě se rezignovaně podvolila. „Jsem rád, že jsi tam nebyl.“ Když je masařka mrtvá déle než deset minut, její chuť nepředstavitelně zhořkne. Když je sotva naživu nebo čerstvě zesnulá, chutná ze všeho nejvíc po stiltonském sýru. „Ano?“ „Je to vzpoura. A jsou toho plné ranní noviny.“ Nedalo se nic dělat. Ministerský předseda si musel kýchnout. Cítil, jak se to v něm zvedá. Pravděpodobně nedostatek prachu. Sevřel opěrky křesla. Na jeden výbušný okamžik měl dojem, že ztratil vědomí. „Pozdrav pámbu. Mluvilo se o vyslovení nedůvěry.“ Když otevřel oči, jež měla úplně zbytečně víčka, moucha byla pryč. Odletěla. „Do prdele.“ „Přesně to jsem si říkal.“ „Kde je? Chci říct, v jakém smyslu…“ „Jako obvykle. Že jsi skrytý clockwiser. Nejsi na straně Projektu. Nejsi opravdový tahoun. Neprosadíš nic v parlamentu. Nulová opora. Samé takové věci.“ 22

Jim si přisunul šálek i s podšálkem. Nic. Nadzdvihl nerezovou konvici. Ani pod ní. „Jsem stejný reversalista jako všichni ostatní.“ Podle ticha, které zavládlo, se zdálo, že jeho zvláštní poradce, jestli to byla funkce, kterou zastával, nesouhlasí. Potom prohlásil: „Potřebujeme plán. A rychle.“ Teprve teď byl jasně patrný velšský přízvuk. Wales? Malá zemička daleko na západě, kopcovitá, deštivá, proradná. Jim zjišťoval, že se vyzná. Vyznal se v jiných věcech. Věděl všechno odlišně. Jeho porozumění bylo podobně jako jeho zrak zúžené. Postrádal širokou a okamžitou jednotu s celkem svého řádu, nepřeberný zdroj oceánu feromonů. Ale konečně se plně upamatoval na své nastávající poslání. „Co navrhuješ?“ Ozvalo se jediné prudké zaklepání, dveře se otevřely a dovnitř vkročil vysoký muž s ostře řezanou bradou, obarvenými, dozadu sčesanými černými vlasy a v proužkovaném obleku. „Ahoj, Jime, ahoj, Simone, můžu se k vám přidat? Nesu špatný zprávy. Právě dorazila šifrovaná…“ Simon mu skočil do řeči. „Benedicte, tohle je soukromá záležitost. Tak jdi laskavě do prdele.“ Aniž by se mu jakkoli změnil výraz tváře, ministr zahraničí se otočil na podpatku a odešel z místnosti, přičemž za sebou zavřel dveře s přehnanou opatrností. „Co naprosto nesnáším,“ odtušil Simon, „na těchhle týpcích vystudovanejch na soukromých školách, je ten jejich pocit, že mají na všechno právo. Až na tebe, samozřejmě.“ 23

„Ovšem. Jaký je plán?“ „Sám jsi to řekl. Když podáš stoupencům tvrdé linie prst, budou chtít celou ruku. Když jim dáš, co chtějí, vyserou se na tebe. S Projektem to jde od desíti k pěti a oni to dávají za vinu úplně komukoli, vlastně všem. Tobě obzvlášť.“ „Takže?“ „Ve veřejným mínění dochází k posunu. Z reprezentativních vzorků je patrná změna nálady. Včera večer volali z agentury, která prováděla výzkum. Lidi jsou všeobecně unavení. Vkrádá se strach z neznáma. Padá na ně úzkost z toho, pro co volili, co pustili ze řetězu.“ „Už jsem o těch výsledcích slyšel,“ lhal ministerský předseda. Bylo důležité zachovat si tvář. „O to právě jde. Měli bychom zastánce tvrdé linie izolovat. Vyslovení nedůvěry, do prdele! To na pár měsíců ochromí parlament. Musíme ty hajzlíky zaskočit. Nebo ještě lepší by bylo změnit kurs. Přehodit…“ „Opravdu?“ „Myslím to vážně. Musíš přehodit výhybku a vydat se…“ „Clockwise? Postaru?“ „Ano! Parlament ti padne k nohám. Budeš mít většinu… těsnou.“ „Ale vůle li…“ „Ať se jdou vycpat. Naivní kokoti. Máme parlamentní demokracii a ty tomu velíš. Sněmovna je zašpérovaná. Země rozdělená. Jeden ultrareversalista setnul clockwiserskýmu poslanci hlavu v supermarketu. Clockwiserští chuligáni polili významnýho reversalistu mléčným koktejlem.“ 24

„To bylo skandální,“ souhlasil ministerský předseda. „Zrovna si přinesl blejzr z čistírny.“ „Je to jeden velký zmatek. Jime, je načase tomu učinit přítrž.“ Potom tiše dodal: „Máš to ve svý moci.“ Ministerský předseda chvíli zíral svému poradci do obličeje, poprvé si ho pořádně všiml. Byl úzký a protáhlý, na spáncích vpadlý, s drobnýma hnědýma očima a pevně sevřenými rty připomínajícími růžové poupě. Na tváři měl třídenní šedivé strniště, na nohou tenisky a pod tmavým hedvábným oblekem tričko se Supermanem. „To, co říkáš, je nesmírně zajímavý,“ vypravil ze sebe konečně premiér. „Moje práce spočívá v tom, abych tě udržel v úřadě, a tohle je jedinej způsob, jak to zařídit.“ „To by znamenalo… ehm…“ Jim se usilovně snažil najít správná slova. Znal několik variant ve feromonštině, ale ta se mu už vytrácela. Pak mu výraz přece jen naskočil: „Obrátit o sto osmdesát stupňů!“ „Ne tak docela. Prošel jsem si několik tvých minulých projevů. Je tam toho dost, na čem se dá stavět. Nesnáze. Pochybnosti. Zpoždění. Všechny ty věci, pro který tě zastánci tvrdý linie nesnášejí. Shirley může připravit půdu.“ „To je opravdu strašně zajímavý.“ Jim vstal a protáhl se. „Musím si promluvit se Shirley sám, než začne vláda. A pak budu potřebovat pár minut o samotě.“ Vykročil kolem dlouhého stolu ke dveřím. Začínal ve své chůzi a novém způsobu ovládání těla pociťovat jisté potěšení. Ač to zpočátku vypadalo velice nepravděpodobně, bylo 25

možné se na pouhých dvou nohách cítit stabilně. Už mu nedělalo starosti, že je tak daleko od země. A byl teď rád, že nesnědl v přítomnosti toho druhého muže masařku. Nemuselo by se to setkat s velkým pochopením. „Počkám tedy, s čím přijdeš,“ řekl Simon. Jim dospěl ke dveřím a ponechal prsty jedné ze svých divných rukou spočinout zlehka na klice. Ano, dokáže tenhle nový jemný stroj řídit. Otočil se, vychutnal si to pěkně pomalu, až zůstal stát tváří k poradci, který se nezvedl ze židle. „Můžu s tím přijít hned. Během půl hodiny chci mít na stole tvoji rezignaci a do jedenácti opustíš budovu.“ * * *

Tisková mluvčí Shirley, drobná přívětivá žena oblečená celá v černém a s obrovskými brýlemi s černou obroučkou, nepříjemně připomínala jednoho nepřátelského roháče. Ale když před ním rozprostřela vějíř nevlídných novinových titulků, vycházeli s premiérem dobře. „Strčte Jima do koše!“ – „Panebože, už konečně táhni!“ Držel se Simonova jazyka a nazýval reversalisty, zastánce tvrdé linie v parlamentu, „obvyklými mizery“ a „obvyklými podezřelými“, což pomáhalo dodávat novinovým článkům neškodný a trochu komický aspekt. Jim se Shirley se tomu společně zasmáli. Ale serióznější tisk se shodoval, že vyslovení nedůvěry může docela dobře uspět. Ministerský předseda se odcizil clockwiserským i reversalistickým tendencím ve vlastní straně. Byl příliš smířlivý. Tím, jak se snažil zalíbit oběma stranám, odcizil 26

se v podstatě všem. „V politice,“ psal slavný sloupkař, „znamená hra na obě strany jistou smrt.“ Všeobecný názor říkal, že i kdyby hlasování ustál, už jen sám fakt, že se hlasovalo, podryje jeho autoritu. „To ještě uvidíme,“ řekl Jim a Shirley se nahlas zasmála, jako by právě pronesl geniální vtip. Šel ven, aby se někde posadil o samotě a připravil se na další schůzi. Shirley dal instrukce, aby Simonovu rezignaci pustila do médií krátce předtím, než vyjde na ulici, aby novinářům popřel, že by bylo cokoli v nepořádku. Shirley nevyjádřila nad propuštěním svého kolegy sebemenší překvapení. Místo toho jen zvesela přikývla a sklízela ze stolu vydání ranních novin. Přijít pozdě na zasedání kabinetu znamenalo pro všechny kromě ministerského předsedy projev špatných mravů. Ve chvíli, kdy vcházel do místnosti, všichni už seděli na svých místech kolem stolu. Posadil se do křesla mezi ministry financí a zahraničí. Byl nervózní? Ani ne. Byl napjatý a připravený, jako sprinter ve startovních blocích. Jeho bezprostřední starostí bylo vypadat přesvědčivě. Stejně jako jeho prsty věděly, jak uvázat uzel na kravatě, věděl ministerský předseda i to, že jeho úvodním slovům by mělo předcházet ticho a pevný oční kontakt s jednotlivými členy vlády kolem dokola v místnosti. Během těch pár vteřin, kdy se setkal s bezvýrazným pohledem Trevora Gotta, kancléře Lancasterského vévodství, potom ministra vnitra, šéfa legislativní rady, vůdce Dolní sněmovny, ministryně obchodu, dopravy a ministra bez 27

portfeje, mu na kratičký zarážející okamžik nenadálého poznání projela srdcem a dolů po páteři nezvyklá, mimořádná radost. Navenek zachoval klid. Ale jasně to viděl. Téměř celá jeho vláda sdílela jeho přesvědčení. A ještě daleko důležitější bylo to, co až doposud netušil, že totiž sdílí i jeho původ. Když si tu noc razil riskantní cestu po Whitehallu, domníval se, že se vydal na osamělou misi. Ani ve snu ho nenapadlo, že by to těžké břímě svého úkolu mohl s někým sdílet, že i ostatní, jemu podobní míří na jednotlivá ministerstva, aby obydleli jiná těla a pustili se do boje. Dvě desítky, malý houf nejlepších zástupců národa, se vydaly obývat a povzbudit ochabující vedení země. Byl zde však jeden menší problém, jedna iritující obtíž, jeden nedostatek. Zrádce po jeho boku. Poznal to na první pohled. V ráji se vždycky najde nějaký ďábel. Jeden jediný. Bylo pravděpodobné, že se mezi nimi našel statečný posel, který nezvládl cestu z paláce, byl obětován pod něčí botou, stejně jako se to málem stalo i jemu na chodníku před bránou. Když se Jim zadíval do očí ministra zahraničí Benedicta St Johna, narazil na prázdnou neoblomnou stěnu lidské sítnice a nedokázal proniknout dál. Byla neproniknutelná. Nic za ní nebylo. Pouhý člověk. Podvodník. Kolaborant. Nepřítel lidu. Přesně ten typ, který by se mohl vzbouřit a hlasovat pro svržení své vlastní vlády. O to je třeba se postarat. Příležitost se jistě najde. Ne hned. Ale byli zde ostatní a on je okamžitě poznával skrz jejich průhlednou, povrchně lidskou podobu. Skupina bratrů a sester. Proměněná radikální vláda. Jak tam seděli kolem 28