VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 3
Věta jako povolání Nezapomínky
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 4
VĚTA JA KO POVOLÁN Í Nezapomínky Karel Hvížďala
Copyright © Karel Hvížďala, 2015, 2017, 2019, 2020 Horoscope © Iva Procházková, 2020 Doslov © Zdenko Pavelka, 2020 Illustrations © Jiří Stach, 2020 Typography © Clara Istlerová, 2020 © Euromedia, 2020
All rights reserved
ISBN 978-80-242-6863-7
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 7
Prolog
Tomuto celku vzniklému ze tří vydaných knížek Osmý den týdne / Fejetony (2015), Dobře mrtvý dědeček / Fejetony a eseje (2017), Exilový orloj / Nezapomínky (2019) a zcela nového dílu Šváb nereptá / Přicházení dávám souhrnný název Věta jako povolání. A namísto slova „vzpomínky“ jsem jako podtitul zvolil mně bližší slovo Nezapomínky. Důvod je prostý: Vzpomínkám připisuji větší nárok na přesnost, mám před tímto slovem respekt, nechtěl jsem se mu zpronevěřit, šikanovat ho či vydírat a vím, že moje paměť je od přírody slabá a chybná, nejsem žádný kabrňák. Slovo Nezapomínky jsem vyhrabal v paměti (poprvé jsem ho použil v roce 1965 v titulku k rozhovoru s Janem Zrzavým), protože na mě neklade takové nároky. A poslednímu dílu jsem dal podtitul Přicházení, protože po dvanácti letech v exilu nelze hovořit o návratu jako o jednorázovém kroku, ten se změní v proces, který nikdy nekončí: chybí mi zkušenost s tuctem českých let. Již těmito pojmenováními čtenáře upozorňuji na to, aby mé věty nebrali jako vyčerpávající sdělení o minulosti. Jde pouze o co nejpřesnější vyjádření toho, co mi utkvělo dodnes v hlavě bez jakéhokoli napravování, uhlazování, narovnávání či naopak opovrhování, remcání, zášti a toporného odsuzování. Snažím se jen odkrývat znamení a zasuté palčivé významy, momenty, kdy jsem hrál roli někoho jiného, jde tedy o literaturu, která díky mé blížící se osmdesátce má jedno privilegium: svou blízkostí smrti, která nemá uši ani oči, se jí nemusím líbit, jak už kdysi napsal Milan Kundera. Víc od následujících řádků neočekávejte. Už taky proto, že skutečnost spíš utváříme, než vnímáme, jak praví postulát Immanuela Kanta. Jsem poutníkem, který si celý život udržoval svobodu přijít a odejít, pamatovat si a zapomínat, abych se učil současně myslet dopředu i dozadu. Nejsem ale Easy Rider z roku 1969, ale A Tough Rider z roku 2019. Když jsem se nedávno dal do rozhovoru v restauraci U Bansethů, což byl jeden z oblíbených hostinců Jaroslava Haška, s bělovlasým vou7
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 8
satým dědečkem, který mi připomínal svatého Jana, poustevníka, a představil se mu jako Hvížďala, usmál se, naklonil se ke mně a zamrmlal: „Máš štěstí, věřím na žížaly.“ Kéž by měl pravdu. Tento horizontální soubor fejetonů, esejů, úryvků z deníku a portrétů s jednou povídkou a rozhovorem jsem psal sedm let ve vertikální Praze, která má devět kopců. Jde tedy spíše o kotel heterogenních textů a kódů, které ve mně uvízly a jejichž pravda je často v kontextu. Věděl jsem, že v literatuře je spěch marný, festina lente, psaním jsem se učil vzpomínat. A eseji jsem se pokoušel zbavovat ideálu jistoty, protože ten je pravdivý jen ve své cestě, která je podmíněna vůlí. A taky jsem se pokusil o diachronii textů, která vzniká napětím mezi slovy, jež jsem psal před třiceti lety, a větami, které zapisuji nyní, protože mohou ponoukat čtenáře k vlastním interpretacím. Krom toho bych byl rád, kdyby se dověděl něco o době, v níž žili jeho předci, babička a dědeček, matka i otec, jejichž genetické stopy v sobě nese. Zároveň jsem se snažil najít a stvrdit si míru vlastního života pomocí průzkumu jazyka očištěného od polucí doby, který se nevzdá svých práv v době esemeskové a twitterové. Ta je nezřídka márnicí marných a mrtvých slov, lingvistickým odpadním košem: z práce na větě jsem si udělal povolání, v němž za každý výkon musí autor ručit bez zardění sám v sobě, i když to nebylo tak snadné: musel jsem bojovat hlavně sám se sebou a o sebe, abych dospěl k původu sama sebe a nebyl si sám falešným svědkem. Taky by se dalo říci, že jsem použil metodu důvěry v náhodu, jak tento princip nazývá Ivan Wernisch: jednotlivé texty v této knize si spolu povídají velice volně, někdy se navzájem oživují a jindy zase proměňují či doplňují vzájemnými doteky. Podobně se chovají i myšlenky a žánry v mé hlavě a slova v mých větách. Ještě mě baví lačně žít a škádlit karteziánské čertíky, kteří ze mne vymámí vyhrocená slova, naostro sekané olovo a pohonnou sílu: chci vás tím vyprovokovat k tomu, abychom nedovolili hodinám odbíjet zastavený čas a vydělit ho nulou, abychom byli účastni tance vesmíru. Odmítám taedium vitae, nudu života, jako jeden z příznaků ďábla, 8
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 9
jak říkali staří teologové. Takový je příkaz mého podzimního mozku. Úvod chápu jako předehru v klasickém zvukovém opusu, který se snaží navodit náladu, pach atmosféry, v níž se bude odehrávat celá kniha. Dobře napsaná věta vyvolá v citlivějším a vnímavějším čtenáři okamžiky, které vytvářejí vrcholy textu. Slovy se snažím o to, co ve filmu hned v prvních záběrech zprostředkovává hlavně světlo, které může být jemné, snové, nahé, živé, čisté, mlžné, horké, temné, násilné, jarní, padající, přímé, mizející, smyslné, tlumené, omezené, nepříjemné, uklidňující a bledé, jak říkají kameramani. Funguje to tak nejspíš proto, že krajina vnitřního světa popsaného různými odstíny slov je podobně citlivá jako krajina světa vnějšího na světlo.
9
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Strรกnka 10
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 11
Osmý den týdne
1
fejetony............................ babičce
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 15
Táto, povídej
Když byl syn Ondřej o něco větší, už nechtěl, abych mu večer před usnutím četl pohádky, a prosil mě, abych mu vyprávěl, jaké to bylo, když jsem byl malý kluk. Ptal se: Jak jsi vypadal? Byl jsi mi podobný? Nejdříve jsem se snažil popravdě vzpomínat a přiznal jsem se, že Ondřejovi jsem moc podobný nebyl. Byla jiná doba a do jeho suverenity jsem měl hodně daleko. Byl jsem vysoký, hubený, bledý a stále trochu vystrašený uhrovitý kluk s rozježenými vlasy, jako kdybych čekal, odkud přiletí rána, před kterou musím uhnout. Byl jsem samotář, a tak jsem si nejraději četl ve výklenku u okna, z kterého jsem mohl pozorovat, co se děje venku. Abych byl zdravý, nutili mě každý večer pojídat jablko a rybí tuk, který mi vůbec nechutnal, a ve škole jsme fasovali žervé. To Ondřeje rozesmálo. Bylo zřejmé, že si něco takového nedovedl ani představit. A já pochopil, že s pravdou budu muset nějaký rok počkat. Jako dítě jsem měl totiž v hlavě stálý zmatek, protože doma se o světě mluvilo jinak než ve škole a já přesně nikdy nevěděl, co smím ve škole říct a co ne: z každé otázky jsem měl obavy, a proto jsem se snažil na sebe neupozorňovat. Měl jsem pocit, že jsem se narodil do světa, kam nepatřím, který je plný na mě nastražených pastí. Jako dnes se pamatuji, jak se nás učitelka, které jsme museli začít říkat soudružko, zeptala, co se stalo 28. října. Spolužačka Bydžovská hned vyskočila a pravila: Byly znárodněny banky a většina průmyslu, a proto ten den slavíme jako státní svátek. Podíval jsem se na tu holku zřejmě dost vytřeštěně, že si toho všimla i učitelka, a s mou hrou na nenápadnost byl konec. Hned se mě optala, jestli chci k tomu něco dodat. Vyhrklo ze mě bez přemýšlení, že je to rovněž den vzniku samostatného Československa. Soudružka učitelka byla mou odpovědí zřejmě trochu zaražená a káravě se mě optala, odkud to vím. V ten moment mně došlo, že jsem v pasti. Taky jsem si vzpomněl, jak mě upozornili doma, že i z knihy Josefa Čapka 15
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 16
O pejskovi a kočičce zmizela v posledním vydání kapitola o blížícím se 28. říjnu, v níž se popisovalo, jak sháněli vlajku, aby si ozdobili domeček. Věděl jsem, že o tom ani o knize o Masarykovi, kterou jsme měli doma, nesmím mluvit, když jeho obraz sundali ve třídě ze zdi, a hledal jsem v paměti něco nezávadného a vzpomněl si na Ottův slovník naučný: tam je všechno, říkal jsem si. Lžeš, vykřikla na mě soudružka, až se děti lekly. Ten slovník je z 19. století, to žádné Československo neexistovalo. Věděl jsem, že má pravdu, ale přiznat jsem se nehodlal. V poslední chvíli mě napadlo, že encyklopedie má dodatky mnohem mladší a že tam to určitě bude. To si překontroluju, řekla ostře učitelka a já byl rád, že jsem z dalšího dne vyvázl bez maléru. A takhle podobně jsem žil do sedmatřiceti let, kdy jsme odešli do exilu. Jenže vyprávějte to malému klukovi, který se chce hlavně smát a který ani z žádné učitelky nikdy neměl strach. A možná ani dnes, když mu je čtyřiačtyřicet, mu jeho mozek nedovolí objevit to, co v sobě nikdy neměl.
Novoroční zákon v Chelmu
„Dnes v noci jsem ani na chvilku nespal, přemýšlel jsem, proč je v létě horko. Nakonec jsem to vyřešil,“ řekl starosta Gronam. „A jak?“ zeptali se radní. „Protože se celou zimu topí v pecích a to teplo u nás v Chelmu zůstává a v létě je pak horko.“ Všichni radní přikývli a jeden se zeptal: „A proč je potom od Nového roku vždycky tuhá zima?“ „To je přece jasné, proč,“ odpověděl starosta. „V létě se v pecích netopí, tak nezbude žádné teplo na zimu.“ Radní byli Gronamovou moudrostí nadšeni. Jeho žena Genedel mu však vyčítala, že plácá hlouposti. „Když jseš tak chytrá, tak něco vymysli,“ žadonil Gronam. 16
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 17
„Dobrá, mám to. Když řekneš na zasedání rady něco hloupého, přijdu a přinesu ti klíč od obecní kasy. Z toho hned vytušíš, co si myslím.“ Gronamovi si na to plácli. Za pár týdnů se sešla opět rada, aby projednala blížící se obecní slavnost: problém byl v tom, že ku příležitosti oslav se pečou lívance, na které je zapotřebí velké množství kyselé smetany. Bohužel v zimě je o smetanu nouze. Krávy málo dojí. A starosta zase dostal nápad: „Vydejme zákon: vodě se bude říkat kyselá smetana a kyselé smetaně se bude říkat voda.“ „To je úžasný nápad,“ vykřikovali radní a sepsali nový zákon. Po zasedání byli všichni radní zvyklí, že starostova žena Genedel přináší ostružinový čaj a makové koláče, začali se po ní ohlížet. Genedel přišla, ale místo podnosu nesla na tácku klíč. To starostu rozzlobilo, obrátil se na radní a přiznal se ke konspirativní dohodě, kterou uzavřel s manželkou: „Řekněte mi, jakou jsem dnes řekl pitomost, že mi má žena nese klíč? Copak jsem nemluvil nanejvýš moudře? Copak jsem nevyřešil problém obce?“ Radní se na Genedel rozzlobili a jeden z nich pravil: „My jsme v Chelmu obecní radní a ve všem se vyznáme. Žádná ženská ani nikdo z jiných vesnic nám nebude říkat, co je moudré a co je hloupé.“ Zasedli, projednali situaci, a protože se blížil křesťanský nový rok, vydali tzv. novoroční zákon: pokaždé, když si bude Genedel myslet, že její muž plácá nesmysly, přijde a dá klíč radním. Pokud jí dají za pravdu, řeknou starostovi, aby mluvil o něčem jiném. Když jí za pravdu nedají, Genedel musí přinést každému radnímu dvojitou porci lipového čaje a medový pamlsek. Od toho dne mohl starosta Gronam říkat na schůzích, co chtěl, protože jeho žena byla tuze lakomá a med by nikomu nenabídla. Gronam se proslavil po celém světě jako mudrc, který vydáním zákona dal chudičkému Chelmu v Haliči celou řeku a mnoho studní kyselé smetany. Hospodyně si ale stěžovaly, že je nouze o vodu. Jejich hlas v jásotu radních nebyl slyšet. Když za čas lidé v obci nemohli starostovy plky vystát, začali reptat. Nikdo mu neřekl jinak než blbec Gronam. Radní ale odpovídali: „Sta17
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 18
rostu jste si zvolili sami v přímé volbě, má silný mandát. Nadávat můžete jen sami sobě.“ Někdy je lepší tradovat než vymýšlet nové, říká se, proto tento příběh posílám dál.
Duševní geologie
Minulost jsou slova a budoucnost obrazy. Tato kategorická věta mě vyvedla z míry. Co to znamená, když v mé duši je to opačně? Nejstarší obraz z mé minulosti je nejspíš z jara roku 1944 a vypadá jako od Kamila Lhotáka. Vidím na něm kovovou tříkolku se zvonkem od firmy Heko, s. r. o., s červeným, kůží potaženým a dobře tvarovaným sedlem, vedle níž stojí zářivě nablýskané černé holínky. Sedím na bobku na pískovišti a hraji si s autíčkem zn. Mercedes. Pohledem sjedu z holínek na maminku a v jejích tmavých očích vidím hrůzu a děs. Křečovitě si tiskne kabelku k hrudi a mlčí. Zvednu oči, nad černými holínkami vidím černou uniformu a brigadýrku s lebkou. Neznámý blonďatý muž se na mě přívětivě usmívá. V zátylku ještě dnes cítím ustrašený matčin pohled, který ostře kontrastuje s milým úsměvem muže v černém. Nejdál ve mně je uložen obraz spojený s nepochopitelnou svíravou úzkostí. Druhý obraz je z roku 1945: hořící Gröbeho vila v Praze na Vinohradech. Šedovlasý, štíhlý a vysoký děda v obleku mě u okna na půdě drží v náručí, abych lépe viděl. Dnes mi zpětně připomíná Vittoria De Sicu. Zbytek rodiny odešel do krytu. Vidím anglická letadla a slyším pískání bomb, které vypadají jako padající tužky. Děda se usmívá. Jeho padnoucí a nažehlený oblek, čistá košile a motýlek ostře kontrastují s pohledem na hořící dům. Tento obraz voní dědou a tu vůni si dodnes umím vybavit: byla jarní, svěží, s odérem mandlí. Třetí vzpomínka je z téhož roku: Vystrašený otec dorazil na naši chatu v Lukách pod Medníkem. Měl rozervané kalhoty a odřenou ruku. Mlčel. Těhotná maminka se ho na nic neodvážila zeptat. Nalil si tro18
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 19
chu vody, pohladil mě a zase mlčel. Po chvíli řekl: Na Pankráci hnali ženy a děti před tanky a u Jílového mně Rusové ukradli hodinky. Každý z nich měl na rukou alespoň patery. V těchto dvou letech jsem si poprvé uvědomil, že i dospělí se mohou bát. Tříkolka, holínky a úzkost. Oheň, pískot bomb a úsměv. Ticho a hnané ženy a děti, vyjukaný otec s roztrženou nohavicí, Rusové s vyhrnutými rukávy, kteří mají ruce až po lokty plné hodinek. Na těchto obrazech stojí můj život. Těmito vzpomínkami ho poměřuji, protože jsou tak hluboko, že se jich nemohu zbavit. Mám je srolované jako staré pergameny na dně duše. Vše, co nemá srovnatelnou intenzitu, propadá sítem mého mozku do kanálu zapomnění: Muži v černém vyvraždili část mé rodiny, u Gröbeho vily téhož dne při bombardování zahynula teta a vojáci s hodinkami přemalovali dvě třetiny mého života. Jediné vysvětlení, které pro svou obrácenost mám, je, že slova jsou pro mé vzpomínky příliš veselá. Nepatřičně veselá. Nedostatečná. Písmena se mým vzpomínkám vzpírají a stále přede mnou utíkají. Ke psaní se nutím, protože nejstarší obrazy mě bolí či alespoň svrbí. Naopak čtení je pro mne stále jistou formou štěstí asi proto, že dobré texty jsou nedostižné a člověk z nich cítí úžas z uhranutí. Taková je moje duševní geologie.
Babička a únor
Únor nemám rád, pomyslel jsem si, když jsem vylezl ráno z postele. Ještě že je tak krátký, takový nedorostlý nepříjemný příprcek, hudroval jsem na něj v duchu. Najednou jsem se zarazil. Něco se ve mně sepnulo a já si vzpomněl, že tu větu jsem už jednou řekl před více než šedesáti lety. Seděli jsme s babičkou Gottliebe, které jsme říkali Bohumila nebo Bohunka, u kamen, ona přikládala a na rozžhavených plátech mi dělala topinky. Když jsem tu větu vyslovil, ztišila hlas, což znamenalo, že 19
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 20
chce říci něco důležitého: „To neříkej, to bys únor neměl rád celý život. A nic lepšího po lednu nemáš.“ „Proč?“ zeptal jsem se, protože jsem tomu tenkrát ani za mák nerozuměl. „Protože únor je součást roku a život se skládá z celých roků.“ Pak chvíli mlčela, obracela na plátech topinky, počkala, až hodiny odbijí celou, a dodala: „Nauč se mít rád život takový, jaký je. S tím se líp žije.“ Říkala a přitom potírala topinku česnekem, který mě štípal v nose. Teprve mnohem, mnohem později jsem se dočetl, že každý, kdo nemá rád nějaký den, nějaký měsíc, nějaký rok, nemá rád čas, který mu byl přidělen. Každý, kdo zničí byť jenom jeden jediný život, zničí celý rod, který se z něj mohl zrodit, zničí celý svět. A ten, kdo třeba jen jeden lidský život zachová, zachrání život celého světa. A ten, kdo se naučí mít rád každý den, zachrání sebe. Babička seděla na stoličce, mazala na další topinku husí sádlo, na sádlo krájela česnek a přitom vzpomínala: „Můj dědeček mi kdysi vyprávěl příběh o kováři, který se přistěhoval do Vídně a chtěl se tam osamostatnit. Koupil dům s kovadlinou, kladivo a měch a dal se do práce. Nadělal si do zásoby podkovy, vybavil si dílnu, postavil police, znovu nalíčil dům. Marně. Nic se nedělo. Skoro nikdo k němu nechodil. Tehdy mu starý kovář, od kterého koupil dům a kterého poprosil o radu, řekl: Máš všechno, co potřebuješ, jen jiskru nemáš! A co je ta jiskra, zeptal se po chvíli mlčení mladý zkormoucený kovář. Láska k lidem, odpověděl stařec. Na kyselý obličej ti, synu, nikdo nic nedá. Přišel jsi do města, kde platí jako měna úsměv.“ Babička otevřela dvířka u kamen, světlo jí ozářilo tvář, na které byly vidět hlavně její bílé zuby, přiložila polínko a pokračovala: „V únoru byly ve Vídni plesy, pod nohama křupal sníh a kočáry na dláždění šly lehce do smyku. Únor mám ráda, protože mi připomíná mládí a dědečka jako štramáka. Nosila jsem redingot a dědeček měl cylindr.“ I já teď mohu říci, že únor mám rád, protože mi připomněl babičku. Navíc je také bílý, a když zajíždím do garáže, kola jdou lehce do smyku. 20
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 21
Babička říkala: „Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem. Když v únoru mráz ostře drží, to dlouho již nepodrží.“
Golem aneb Emet a met
„Vezmi materiál v půl čtvrté noci čtvrtého týdne ve čtvrtém měsíci ve čtvrtou noční hodinu a jdi v noci sám a nezalekni se démonů. Vstup do svého domu a odpočívej uvnitř dva týdny. Vezmi materiál a zhotov mnoho malých kousků, to jest na hlavu jeden velký kus, také na ruce dva kusy a i na trup nech velký kus atd. atd.“ To jsou první věty ze starého hebrejského rukopisu, který zřejmě pochází z patnáctého století. Popisuje návod na stvoření golema. Text je obsáhlý a dál bazíruje na obecném vztahu mezi písmeny abecedy a lidskými orgány, protože – jak známo – svět a tudíž i člověk byl dle Starého zákona stvořen slovem. Píši o golemovi proto, že mě od malička fascinoval: byl magický a já si ho každou chvíli mohl představovat jinak, rád jsem ho kreslil. Dle legendy je stvoření připisováno pražskému Maharalovi, což byl vrchní rabín Jehuda Löw ben Becalel, který tu zemřel 17. září 1609 a je pochován na Starém židovském hřbitově. Říká se, že kdo do jeho náhrobku hodí papírek s přáním, splní se mu. Přiznám se, že několikrát jsem to udělal i já. A golem se i kvůli této tradici stal spolu s Kafkou a Švejkem s půllitrem piva jedním ze symbolů Prahy. I když prý nelze najít jediný přesvědčivý důvod, proč by měl být spojen s golemem právě on. Ani ve spisech jeho žáků není o golemovi zmínka, ty se nacházejí až v textech ze začátku 19. století. Ve středověké hebrejštině má výraz golem dvojí význam: někdy označuje tělo vytvořené za pomoci magie z hlíny, ale v jiném kontextu znamená „duchovní tělo“, které existuje vedle. Nejspíš proto se někteří učenci domnívají, že stvoření golema zahrnuje především vytvoření formy těla z prachu a poté vstup do extatického prožitku. V ten moment zažil mág symbolickým způsobem oživení těla. Šlo o dosažení mystické zkušenosti: poznat Boha skrze způsob, jakým on sám stvořil člověka. 21
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 22
Z toho lze asi usuzovat i na to, proč tato zkušenost byla postupně zapomenuta, a až materialistické 19. století magický rituál proměnilo v pohádkovou legendu o umělé bytosti, která sloužila rabimu Löwovi v domácnosti či měla chránit židovská ghetta před pogromy. Golem se oživoval či usmrcoval dle legendy šémem, jménem, tedy slovem, jako my se dodnes snažíme slovem dodat sílu světu, oživit ho a přimět k tomu, aby nám splnil přání. Problém s golemem byl prý tehdy, když nepracoval: hromadila se v něm ohromná síla. Jednou, když ho rabín zapomněl umrtvit, z přetlaku začal ničit staré Židovské město. Tehdy si rabi Löw uvědomil, jakou nebezpečnou figuru stvořil. Zbývá odpovědět na otázku, o jaké kouzelné slovo šlo. Podle jedné tradované zkazky původem z Chelmu měl tamější golem na čele napsáno slovo EMET, pravda. Když se umazalo písmeno E, zbyl MET, a to je mrtvý. Golem byl mrtvý. Podobně, jako když u logos umažeme písmeno s: zbude logo. Ze živého slova, které cosi pojmenovává, se stane jen mrtvá značka, za níž si lze představit ledacos. Tím se z příběhu golema stala aktuální zpráva.
Čtení jako objev
Jako dnes se pamatuji, které slovo jsem jako první nakreslil a které jako první přeslabikoval. Nakreslit jsem uměl nejprve své jméno, byl to pro mě ale jen obrázek a na něm jsem se učil písmena. Když jsme šli kolem kina, přečetl jsem na něm první slovo: ROKOKO. Měl jsem z toho radost. Udělal jsem to sám a bez cizí pomoci. Měl jsem pocit velkého objevu: proměnil jsem čáry ve slovo, vzkřísil jsem je, uměl jsem číst. Podobný pocit mám dodneška, pokud mi tyto čáry sdělují něco nového. I když je to složitější: Rokoko byl název biografu, což mi řekl dědeček, který šel tehdy se mnou. Vždy je to čtenář, kdo musí systému znaků přisoudit význam a potom jej dešifrovat. Být čtenářem ale znamená víc než znát písmenka. V životě všichni čteme nejen to, co je 22
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 23
v nás, ale i svět kolem nás, abychom mu rozuměli, nebo se o to alespoň snažíme. Čtení skoro jako dýchání je jedna z našich základních funkcí, napsal klasik. Nejdříve musíme umět číst, abychom mohli psát. A společnosti, které neumějí psát, jsou podle Lévi-Strausse tzv. studené společnosti: neznají posloupnost událostí, která vytváří naše pojetí dějin. Zřejmě proto některá stará náboženství předepisovala, že kniha, zvlášť byla-li svatá, která spadne na zem, musí být jako znehodnocená spálena a Salman Rushdie uvádí, že u nich v Indii, když byl dítě, se musela kniha, která spadla na zem, políbit, i když to byl třeba jen telefonní seznam. Patříme k civilizaci knihy. Uctívání knihy je jedním ze znaků gramotnosti. Jeden ze základních kabalistických textů, Sefer Jecira, tedy Kniha stvoření, jehož autorem má být dle tradice Abraham, je prý z šestého století. Stojí v něm, že Bůh stvořil svět z deseti čísel a dvaadvaceti písmen a z nich byly stvořeny i všechny skutečné bytosti ve třech sférách kosmu: světě, čase a lidském těle. Proto se říká, že Vesmír je v naší židovsko-křesťanské tradici pojímán jako psaná Kniha a klíč k jejímu porozumění je v naší schopnosti správně ji číst. A ten, kdo hodně čte, má hodně životů, protože v knihách, které přečetl, nachází stopy svého života a učí se je interpretovat. Jenže jak promění naši tradici tablety, na kterých je možné vymazat každou knihu jedním kliknutím na klávesnici? Kam uletí písmena z obrazovky? Sbírá je někdo v nebi a zase z nich skládá nové knihy? Je možné se s písmeny rozloučit, nebo nás doprovázejí celý život od chvíle, kdy jsme se naučili číst, a vedou nás za ruku světem, jako nás vodili rodiče, když jsme byli malí? Naše štěstí by mohlo být v tom, že myšlenka je vždy košatější než skutečnost už také proto, že předchází každé věci: nejprve musí být myšlena, než byla věc stvořena, takže písmena je možné vymazat jen z obrazovky, ale ne z nás. Proto taky neumím odpovědět na otázku, co pro mě první knihy, které jsem přečetl, znamenaly. To bych musel nejprve zapomenout všechny další, které jsem četl.
23
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 24
Velikonoce a prokurátor Pilát
Pontius Pilatus byl v letech 26 až 36 po Kristu prokurátorem, tedy státním zástupcem či zplnomocněncem římského císaře Tiberia v Judsku. Podle Nového testamentu to byl právě on, kdo odsoudil k smrti a nechal ukřižovat Ježíše Nazaretského kvůli tomu, že sám sebe prohlásil za judského krále. Prokurátorovo rodové jméno ukazuje, že patřil ke staré římské rodině Pontiů: jeden z jeho předků se údajně podílel na smrti Caesara. Jenže Josefem Flaviem rozšířenou verzi, že Pilát Pontský byl jmenován prokurátorem hlavně proto, že nenáviděl Židy, aby s nimi v této neklidné provincii krutě zacházel, nepovažují dnes historikové za prokázanou. Mohla by to potvrzovat i dlouhá doba setrvání v úřadě: kdyby byl opravdu tak krutý, jak se traduje, musel by být nejspíš odvolán mnohem dříve. V roce 36 zřejmě funkci opustil sice také kvůli násilí, ale proti lidem ze Samařska, kteří se ve větším počtu chtěli usadit v Judsku. Žádný důkaz o tom, že by byl Pilát odvolán kvůli Ježíšovu ukřižování, neexistuje, stejně jako o tom, že vykradl chrámovou pokladnici. Podobně neexistují důkazy, že by byl poslán do vyhnanství nebo ho Caligula donutil k sebevraždě. V literatuře najdeme mnohá zpracování tohoto tématu, viz třeba u Michaila Bulgakova v románu Mistr a Markétka, který vychází z verze Flavia, ale pak najdeme i u nás podstatně odlišné výklady. Karol Sidon, dnešní zemský rabín, roku 1968 v rozhlasové hře Dvojí zákon převyprávěl příběh Ježíšův úplně jinak. Podle něj utrmácený Ježíš, který získal příznivce v chudé Galileji, táhne s apoštoly na Jeruzalém. Zjišťuje však, že tam by měl malé šance získat nové duše, a uvědomuje si, že nebezpečnější bude mrtvý než živý. Prohlásí, že se chce vrátit k Bohu jako ke svému otci, a požádá Jidáše, aby ho zradil. Ten tak učiní, má ale po Ježíšově ukřižování výčitky, vytáhne ho z hrobu, vybere si jednoho starce, kterému se přizná, a pak spáchá sebevraždu. Tak podle Sidona vznikla Ježíšova legenda: podnítil ji velekněz Kaifáš. Když se od Jidáše dozvěděl, co se chystá na Olivové hoře, vydal Ježíše Pilátovi a ten ho nechal ukřižovat. Kdyby Ježíš dále chodil po světě, nikdo by 24
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 25
si na něj za pár let nevzpomněl. Podobných lidí se po Judsku tenkrát potulovalo několik. Ke stejnému tématu se Sidon vrátil i v rozhlasové hře Starý příběh z roku 1977, v níž je toto vyprávění: Jidáš je konfidentem Kaifáše za úplatu třiceti stříbrných. Pilát toho využije a vše zařídí tak, aby byl Ježíš ukřižován nikoli na jeho příkaz, ale na přání jeruzalémského lidu. Sami Židé si to přejí. „Vývoj je nezadržitelný, není třeba ani prstem hnout. Je třeba věřit ve vývin… Já bych taky mohl křičet, jéjej, ale mlčím!“ píše ironicky Sidon v době, kdy se podobně hovořilo v Čechách po honičce na chartisty, mezi které sám patřil. A když historici porovnávali evangelia, došli k závěru, že pokud má Matouš pravdu a Ježíš se narodil za vlády judského krále Heroda, který zemřel ve čtvrtém roce před naším letopočtem, musel by se Ježíš narodit krátce před tímto datem. Kdyby měl ale pravdu Lukáš, v jehož evangeliu čteme, že ke sčítání obyvatel došlo za císaře Augusta, tak to bylo až v šestém roce křesťanského kalendáře. Ježíš by se pak narodil nejméně deset let poté, co se měl narodit dle Matouše. Podobně to je i s Ježíšovou legendou o jeho ukřižování v předvečer velikonočních svátků, v níž důležitou postavou je právě prokurátor Pilát. Vezmeme-li za směrodatné Lukášovo tvrzení o Ježíšově narození, pak by neměl být Ježíš ukřižován o Velikonocích 36. roku, hned po křtu, a tedy před smrtí Jana Křtitele, musel by být ukřižován až o Velikonocích roku 37, kdy však Pilát již nebyl v úřadu. Buď Ježíš zemřel o Velikonocích v 37. roce, ale nikoli za Piláta, anebo se to stalo za Piláta, avšak o rok dřív. Item: Pokud se prokurátor k obžalobě a rozsudku řádně písemně nevyjádří, otevírá se vždy prostor pro legendy a mýty. Někdy ty mýty zničily státy či státníky a jindy, jako v tomto případě, dal mýtus o Ježíšovi podnět ke vzniku křesťanství. Babička říkala: Může za to ale Říman Pilát. Kdyby nechal Ježíše oběsit, viselec by se mohl těžko stát symbolem víry.
25
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 26
Jaké bylo moje dětství?
Francouzský pilot a spisovatel Saint-Exupéry se kdysi sám sebe zeptal: Odkud přicházím? A odpověděl si: Přicházím ze svého dětství! Mám chuť v tázání pokračovat a zeptat se: Jaké bylo moje dětství? A tady je odpověď: Moje dětství bylo jarní! Kam moje paměť dohlédne, těšíval jsem se vždycky na jaro, protože v té době jsme opouštěli s babičkou Prahu a stěhovali se do Luk pod Medníkem. Nejdříve nesměle, jen na víkendy, abychom si nový rok ozkoušeli, osahali, očichali: strkali jsme do jara nejprve ruku, pak nos a nakonec jsme si na něj pověsili i oči, abychom věděli, do čeho jdeme. Později jsme tam jezdili na půl týdne a od první dubnové bouřky jsme tam už bývali minimálně až do švestek či do povidel, kdy po obloze táhly trojúhelníky divokých husí. Od té doby si pamatuji, že jaro voní hlínou, která se otevírá a vlhne jako roztoužená žena. Na zimu se půda schoulí, aby jí nebylo moc zima: zabalí se sama do sebe. Zjara se začne drolit, ráda pije, nasává a bobtná. Jsou z ní cítit zetlelé stopy minulého léta a nová chuť se rozdávat. Letos v březnu jsem se s touto vůní zase setkal na zahradě, když jsem šel pro dříví. Nečekaně mě přetáhla přes nos a já na zlomek času omládl o šedesát let. Když pršelo, babička Bohumila nosila zelenkavou pelerínu s mohutnou kapucí, holínky a vypadala jako švédští námořníci. Tou dobou jsme spolu okopávali a prořezávali stromy, přerývali záhony a já pro strejdu Fanfulíka sbíral žížaly, s kterými chodil na ryby. Naše nažloutlé žížaly sázavským candátům obzvláště chutnaly. Od března jsme doma mezi okny pěstovávali ze semínek rajčata a okurky. Semínka rajčat jsme rovnou strkali do hlíny, ale semínka okurek jsme nechávali naklíčit na mokré vatě. Denně jsem je pozoroval a čekal, kdy puknou a vystrčí sepjaté dvojice lístků. Prosily jimi, abychom je už zasadili do hlíny. V ten čas bylo také třeba pikýrovat rajčata a přesazovat je do rabátek, aby mohla košatět. V květnu už šla málem sama pěšky z Prahy na naši zahradu. 26
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 27
Když jsme kontrolovali nabobtnalá semínka okurek, vždycky jsme si s babičkou vyprávěli. Tehdy ale dlouho mlčela a pak pravila pevným hlasem: „Já vím, že teď se říká něco jiného, ale tvé děti se o tom už budou učit, Jan Masaryk neskočil z okna, ale vyhodili ho.“ Muselo to být někdy na jaře roku 1948. Škoda, spletla se o generaci. Učí se o tom až mí vnuci a dodnes se neví, jak to bylo. Po Masarykovi zemřel 3. září Edvard Beneš a s ním se pohřbívala celá Masarykova republika. Správná odpověď na mou otázku tedy zní: Moje dětství bylo jarní a pohřební.
Paradoxy Milana Kundery
„Román není ani žánr, ani forma… Román je forma myšlení… Proto Milan Kundera zaujímá výjimečné místo v dějinách moderní literatury a myšlení… Román Nesmrtelnost nabízí zároveň jakési vnitřní uspořádání pro reflexi a přemýšlení,“ napsala kritička Danièle Sallenaveová roku 1990 v deníku Le Monde po vydání tohoto románu. Román podle Kundery je to, co Descartes ve Druhé meditaci nazývá „myslící věc“: věc, která pochybuje, vnímá, chápe, tvrdí, chce, nechce, představuje si a také cítí. Evropský román nabízí problematickému člověku, kterého zrodila renesance, nenahraditelný prostor k meditaci o jeho existenci ve světě… A to je právě to, co Milana Kunderu na tomto žánru tak fascinuje a přitahuje, jak mi několikrát sám řekl. Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když jsem si vzpomněl, že prvního apríla 2014 bylo autorovi legendárního Žertu z roku 1967 pětaosmdesát let. Říkal jsem si, kdybych věřil na horoskopy, kterými si ostatně Kundera na začátku sedmdesátých let pod pseudonymem přivydělával, když nesměl publikovat, musel bych už dávno tušit, že osud plný žertů a paradoxů mu vepsaly sudičky do života hned, jak přišel na svět. I jeho román Nesmrtelnost je meditací nad paradoxy naší existence na přelomu tisíciletí. Jedna z postav říká: „Co nazýváme s takovou úctou ‚kultura‘, je náš sebeklam, něco sice bezpochyby krásného a cenného, 27
VETA-NEW.2.korek.26.8.:kh
8/26/20
12:45 PM
Stránka 28
ale co pro nás znamená mnohem méně, než jsme s to si přiznat.“ Podobně je to i s naším vlastním obrazem. Je naivní iluze si myslit, že náš obraz je jen zdání, za kterým je skryto naše já jako jediná pravá podstata, nezávislá na očích světa. Imagologové odhalili se vší cynickou radikálností, že je to právě naopak: naše já je podle „myslící věci románu“ jen pouhé zdání, neuchopitelné, nepopsatelné, mlhavé, zatímco jediná skutečnost, až příliš lehce uchopitelná a popsatelná, je náš obraz v očích jiných. A postava románu to komentuje slovy: „A nejhorší je, že nejsi jeho pánem. Nejdříve se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně: stačí jedna zlomyslná formule a jsi navždy proměněn v truchlivě jednoduchou karikaturu.“ To samozřejmě platí hlavně o těch, kteří toužili po uznání, chtěli být prominenty, ale stali se slavnými celebritami, o což nestáli, protože když v novinách oznámí, že nějaký neznámý člověk byl jmenován totálním oslem, je to něco úplně jiného, než když se ta zpráva týká toho, jehož knihy se čtou na celém světě. Sláva připojí ke všemu, co se takovému člověku přihodí, stonásobnou ozvěnu. Přesně dle tohoto Kunderova receptu v říjnu 2008 ozvěna zestonásobila i zprávu, že se v archivu našel policejní záznam, jím nepodepsaný, starý 58 let, o tom, že údajně policii upozornil na neznámého člověka na koleji, který byl později zavřen. V rychlostní společnosti je však paměť krátká, takže poslední paradox Kundera nepředpověděl. Na kauzu se zapomnělo a nad pošramoceným obrazem zvítězily jeho romány. Zvítězila kultura, kterou označil za sebeklam. Tenhle paradox skeptik Kundera asi nečekal a možná v něj ani nedoufal: oslavena byla významnost.
Kde parkují léto a zima
Když jsem byl malý, myslel jsem si, že jaro, stejně jako třeba zima, jsou jiné světy: ten první je zelený a vůbec různě barevný, ten druhý je černobílý, a když jdu spát, tak je někdo vymění. Lámal jsem si hlavu, kde v tu dobu, když je nevidím, jsou zaparkované. 28