0041652

KAPITOLA PRVNÍ

A

lžběta Lucemburská vrhla ještě poslední pohled do zrcadla, potom je rázně odložila a jedním rychlým gestem propustila komorné i dvorní dámy. Nechtěla, aby jí z tváře vyčetly rozladění, které v ní odraz v té nelichotivé lesklé ploše pokaždé vyvolal. Věděla, že to i tentokrát dopadne tak jako vždycky, ale nedokázala se té pošetilé marnivosti ubránit. Co na tom, že krásy zrovna nepobrala! Má jiné poslání než plytce okouzlovat muže, jejichž náklonnost tak jako tak přetrvá stejně dlouho jako sníh na jarním slunci. Pochází z vysoce urozeného rodu, je přece jedinou dcerou Zikmunda Lucemburského, císaře Svaté říše římské. A císařem byl i její děd Karel IV. a provdána je zase za věhlasného Albrechta Habsburského. Ne, ona se nemusí prosit o obdiv, nemusí žebrat o zájem a úctu okolí. Jejím úkolem je zmnožit královský rod a dát manželovi syna. Dcery mají už dvě, Annu a Alžbětu, a ty bohužel zdědily matčinu podobu. A přitom se tvrdívá, že se prý dcery vyvedou po matčině otci. Nemohla by si přát nic lepšího, být to pravda. Zikmund Lucemburský patřil k pohledným mužům a měl hezké, jemné rysy, jako všichni Lucemburkové, v jejichž žilách kolovala také přemyslovská krev. Pouze jeho nepřátelé o něm šířili, že se mu do tváře vepsala lživá proradnost. Liška Ryšavá 5

Posledni_Lucemburk.indd 5

16.2.2015 13:27:16

mu přezdívali, nu a co na tom, že mu plavé vlasy hrály sytými měděnými odstíny! Alžběta při tom vzpomínání posmutněla. Nedala Albrechtovi pouze dcery, porodila mu také syna Jiřího. Žil však tak krátce, že Alžbětu občas napadlo, zda si ho pouze nevysnila. Třeba dám Albrechtovi vbrzku zase dítě, možná už teď nosím pod srdcem jeho dědice, budoucího českého a uherského krále, a jistě i rakouského vévodu, a třeba jednou také císaře Svaté říše římské! Natáhla se znovu po zrcadle a opět se zahleděla do lesklé plochy, jen aby zahnala ty dotírající myšlenky a trpké vzpomínky, o nichž si nebyla zrovna jistá, zda jsou pravdou nebo pouhým snem. Ten pohled ji však ani tentokrát nepotěšil. Mohu být vůbec ráda, že se Albrecht mému loži nevyhýbá, napadlo ji, když zrcadlo zase odložila. Nejen že se mu nevyhýbal, ba naopak vyhledával je zejména v poslední době čím dál častěji. Nezřídka si kladla otázku, co je toho vlastně příčinou. Neodvažovala se ani doufat, že by to byla láska. Možná snad vášeň. Jistě však touha po dědici. Pokaždé ji překvapilo, jak neobratná, téměř neohrabaná jsou Albrechtova objetí. Nedokázal v ženě zažehnout plamen touhy milostným laskáním. Bral si jen, co mu náleželo. Milování s Albrechtem připomínalo spíš silácký zápas a Alžběta bývala v takových chvílích vděčná, že je obdařena kyprým silným tělem. I tak se nezřídka nevyhnula obavám, že ji manžel rozdrtí. Přesto si zvykla a časem jí to přestalo vadit. Albrechta Habsburského, arcivévodu rakouského, znala od svého dětství. Její císařský otec Zikmund se mu totiž stal poručníkem a viděl v něm dědice, kterého se mu nedostalo. Oblíbil si Albrechta. Zasnoubili je, když jí byly dva roky. Albrecht byl 6

Posledni_Lucemburk.indd 6

16.2.2015 13:27:16

o čtrnáct let starší, ale rád si na ni počkal. Věděl moc dobře, že se mu to vyplatí. Alžběta byla Zikmundova jediná dcera a jednou jí spadnou do klína všechny državy císaře Svaté říše římské. Kdo by netoužil panovat v zemích Koruny české a v Uhrách, o ostatních územích nemluvě? Vzali se, jakmile Alžběta nabyla plnoletosti. Po pravdě řečeno, byla tomu ráda, neboť mohla ukázat záda domovu. Rodiče nežili v souladu, císař Zikmund svou choť, veselou, mladou a okouzlující Barbaru Celjskou, která štědře rozdávala svou přízeň, čas od času zapudil, aby pak s ponižujícím prosíkem žebronil nákladnými dary o drobty její lásky. Když císař Zikmund uprostřed složitých jednání náhle zemřel, vlády nad zděděnými zeměmi se ujal jeho habsburský zeť. To dědictví, nebezpečně připomínající danajský dar, oslnivě jenom vypadalo. Lehké to rozhodně nebylo. Husitské Čechy po léta odmítaly přijmout Zikmunda za svého krále a totéž platilo i v případě Albrechta. Česká šlechta, vedená Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna, by raději viděla na českém trůně polské Jagellonce než chráněnce a zetě nenáviděného Zikmunda. Nerozuměla tomu – Pirkštejn prý přece bojoval po boku těch, kdo v roce 1434 v té proslulé bitvě u Lipan husity porazili. V Čechách se zdálo všechno tak složité! Ovšem ani v Uhrách to snazší neměli, a aby toho nebylo málo, tak zemi nyní hrozí turecký vpád. Proto jsou teď v Györu. Alžběta si povzdychla. Z dalších neveselých myšlenek ji nicméně vytrhly rázné kroky na chodbě, pak nějaký řízný rozkaz, který tam padl, to jak stráž vzdávala čest vzácnému příchozímu. A potom k ní dolehlo chichotání komorných a dvorních dam v předpokojích. Albrecht, napadlo ji. Vzrušení, které přitom pocítila, ji zaskočilo. Už dávno přestala od manželství očekávat romantickou lásku, v níž vášnivému 7

Posledni_Lucemburk.indd 7

16.2.2015 13:27:16

vyvrcholení předchází něžné dvoření plné napjatého očekávání. Dala Albrechtovi tři děti, a v tom podle všeho spočívá naplnění manželství, ne v zamilovaných slovíčkách, ne ve vášnivém vzrušení, které jen zbytečně omamuje. A přesto, přesto v koutku srdce po něčem podobném nepřestávala toužit, třebaže přísná výchova císařské dcerky to zapovídala. Ta v něčem podobném spatřovala pouhý chtíč hodný leda helmbrechtnice kupčící s láskou za pár stříbrných penízků. Alžběta rychle vstala a strhla si z hlavy ten příšerný čepec, kterým ji na noc vyzdobily komorné. Věděla, že vlasy má krásné, ve světle svící se leskly jako naleštěná měď. Byly stejně hebké jako otcovy a spadaly jí v bohatých prstýncích na oblá ramena. Ji však naštěstí na rozdíl od otce nikdo neobdařil přezdívkou Liška ryšavá. Všechny zmatené myšlenky zmizely v okamžiku, kdy se Albrecht objevil na prahu. Alžběta si ještě v rychlosti stačila pročísnout nezkrotnou ohnivou hřívu stříbrným hřebenem a spěšně vyšla manželovi v ústrety. Dlouhý brokátový župan lemovaný sobolí kožešinou se jí při chůzi rozevřel a odhalil plné lýtko a část bělostného stehna. Albrecht na něm utkvěl lačným pohledem. Alžběta nepatřila k nejštíhlejším, ale jeho právě plné ženy přitahovaly nejvíce. „Dnešní den byl opravdu náročný, má drahá, a tak jsem se přišel přesvědčit, zda tě příliš nevyčerpal,“ řekl a přistoupil k ní. Dychtivě, majetnicky zabořil ruku do Alžbětiných rusých vlasů. Byly jemné jako hedvábí a on si nechal ty měděné pramínky rozkošnicky protékat mezi silnými, neobratnými prsty. Neubránil se vzrušení. Sklonil se k ní a políbil ji s naléhavostí, která i v ní znovu probudila touhu. Ani tentokrát však neztrácel čas milostnou předehrou a bez otálení ji odváděl k lůžku. Jako by si odškrtl další povinnost dnešního únavného dne, 8

Posledni_Lucemburk.indd 8

16.2.2015 13:27:16

bleskla Alžbětě hlavou rouhačská myšlenka. Nejprve jednání s poselstvy a potom noc naplněná manželskými povinnostmi. Zavřela rychle oči, aby z nich ty hříšné myšlenky nevyčetl, a objala ho kolem krátké býčí šíje s rychlostí, kterou si Albrecht mohl vykládat jako oddanou vstřícnost. Ani on nepatřil k ideálům krásy, ale u mužů jeho postavení na tom příliš nezáleželo. Byl sice vysoký a urostlý, ale s širokými nahrbenými rameny a mohutným krkem připomínal dravé zvíře chystající se k nelítostnému útoku. Zmocnil se jí zprudka a rychle, sotva spočinuli na lůžku, bez něžných polibků a laskání. Alžběta jen odevzdaně semkla víčka a poddala se tomu vojáckému milování. Jaké by to asi bylo odevzdat se muži z vášnivé lásky, pomyslela si v tom okamžiku, oddat se rozkoši, již v ní dokázal probudit, zcela se v ní rozplynout, jak se o tom zpívá v milostných písních. Nikdy nic podobného nepoznám, uvědomila si s trpkým smutkem. Albrecht se vzepjal ve vrcholném naplnění vlastní touhy, vyrazil krátký, téměř bolestný výkřik, zhroutil se na manželku a v mžiku usnul. Alžběta chvíli vyčkávala, neboť ho nechtěla probudit, a teprve po chvíli se vyprostila zpod jeho těžkého zpoceného těla. Posadila se na okraji lůžka. Noční chlad ji v tu chvíli objal ve své nehostinné náruči. Zachvěla se, rychle sfoukla svíci dohořívající ve stříbrném stojanu na stolku vedle lůžka a vklouzla pod přikrývku. Z Albrechtova silného těla sálal příjemný žár. Přitulila se k němu, jako by z něj chtěla načerpat sílu. Třeba jsem právě počala syna, napadlo ji. Dědice. Ne z habsburského rodu, ale z toho našeho, lucemburského. A s tou myšlenkou ji stáhl spánek do slastné, zdánlivě bezedné propasti.  9

Posledni_Lucemburk.indd 9

16.2.2015 13:27:16

Alžběta se znovu sklonila nad jednu z listin, pro něž nebylo naleštěnou mahagonovou desku velkého stolu vidět. V tu chvíli v ní vzkypěl hněv. Proč ji k tomuhle Albrecht nezavolal dříve? Proč nechal věci zajít takhle daleko? Nu jistě, nemá čas kvůli tomu tažení proti Turkům, ale ani to ho neomlouvá! Zikmund Lucemburský, po němž se Albrecht ujal vlády, zemřel už před rokem, avšak jak vyplývá z těchto dopisů a dokumentů, je Albrechtova vláda nad mnoha zděděnými územími více než diskutabilní. V Čechách se jako obvykle bouří šlechta, to by nebylo celkem nic zase tak nového. Ovšem Ptáček z Pirkštejna, který vzpurné české pány vede, začal opět prosazovat na český trůn polské Jagellonce, třebaže Albrechta po jistých průtazích nakonec českým králem korunovali. A našel si prý dobrého pomocníka, jistého Jiřího z Kunštátu a Poděbrad. Je to sice mladíček, ale prý nadějný politik, na svůj věk obratný a prozíravý. S tím se přece musí něco udělat. A to nejlépe okamžitě! Německou korunu uhájil Albrecht jen taktak, ovšem ani ta uherská mu dosud nesedí na hlavě, jak by měla. Alžběta si přejela bělostným šátkem po zpocené tváři a znechuceně si upravila nepoddajnou roušku, která jí sklouzla do čela. Měla bych si pořídit nějaký jemný závoj, průsvitný a hebký jako pavučinka, pomyslela si otráveně. Tahle tuhá bílá pokrývka hlavy mi na kráse nepřidá. A vůbec bych se měla raději věnovat spíš nějakým ženským příjemnostem. Místo toho tu řeším za manžela státnické záležitosti. Povzdychla si. Povinnost u ní přes tyto vzpurné myšlenky zůstávala na prvním místě; na to byla příliš dcerou svého otce. Císař Zikmund zasvěcoval své jediné dítě do tajů vladaření odmalička a měl radost, že je Alžběta bystrá a zvídavá žačka, když už mu Bůh nepožehnal synem. Od útlého mládí jí vštěpoval smysl pro povinnost a zod10

Posledni_Lucemburk.indd 10

16.2.2015 13:27:16

povědnost vůči dědičnému odkazu. Od Alžbětiny matky, své nehodné choti Barbary Celjské, totiž něco podobného očekávat nemohl. Tu zajímala jen zábava s pohlednými mladíky. V jistém ohledu byla Alžběta nadána větší politickou prozíravostí než celý Albrecht, to musel vidět každý, stejně jako to, že je lepší diplomat než její habsburský choť. A ona sama byla v hloubi duše přesvědčená, že jí by ty zděděné královské koruny seděly na hlavě touto dobou rozhodně s větší jistotou než Albrechtovi. Alžběta si opět přejela šátkem po ruměné kulaté tváři. V královském městě Stoličný Bělehrad, jak se říkalo uherskému Székesfehérváru, kam se přemístili z Györu, se jí nesmírně líbilo. Ostatně jako v Uhrách vůbec, ale ve vrcholícím létě zde bylo vedro k nepřežití. Jak by asi postupoval můj otec? položila si jako vždy otázku, která jí pomohla z nejedné zapeklité situace. Jejího otce mohli nenávidět, avšak pro ni to byl milovaný tatínek, který jí zůstal velkým vzorem. Začala si bezmyšlenkovitě kreslit nějaký složitý ornament na okraji jednoho z listů. Možná bych zase neměla ve všem postupovat jako on. Vládnout, to není jen dobývat ta největší a nejbohatší území a pak si je podmanit. Nejcennější je získat si přízeň a lásku národa, úctu poddaných. A to se otci nikdy nepodařilo. Přestala s tím čmáráním a máchla poraženecky brkem, až od něj odlétlo pár temných kapek inkoustu. Ach, co já vím! Podobné myšlenky mě jistě napadají jen proto, že mně samotné se lásky nedostává, že po ní nepřestávám marně prahnout, jakkoliv se to snažím potlačit. Co bych dala za cit, pro který by byl člověk ochotný i zemřít, pokračovala v trpkých myšlenkách. Co je mi po vztahu daném politickou nezbytností a diplomatickou dohodou, když představuje pouhou povinnost dát rodu dědice? Právě takové manželství prožívám s Albrechtem – a k tomu jsem odsouzena na celý život. 11

Posledni_Lucemburk.indd 11

16.2.2015 13:27:16

Ztěžka vstala a zamířila k oknu. Polední slunce se oslnivě odráželo od protějších bělostných zdí. Nádvoří bylo tak vyprahlé, že v něm přežívalo jen pár zežloutlých trsů neduživé trávy. Alžběta jedním rázným trhnutím zatáhla závěs na okně, jako by se tak chtěla zbavit dotírajících myšlenek. Komnata se v mžiku ponořila do měkkého přítmí a s tím jako by zmizely i všechny její pochybnosti. Byla skutečně až příliš dcerou svého otce a ctila nade vše povinnost, jakkoliv toužila po lásce. Vrátila se ke stolu, usedla za něj, vytáhla nový list a pustila se do psaní odpovědi. Ty královské koruny musí udržet sama, když už ne pro Albrechta, tak pro syna, kterého už možná nosí pod srdcem, a pokud dosud ne, tak jistě vbrzku nosit bude.  Na Albrechtovi bylo vidět, že ho ta opulentní hostina, kterou uherští páni uspořádali na jeho a Alžbětinu počest, příliš netěší. „Stalo se něco, můj drahý?“ zeptala se ho Alžběta a sevřela mu ruku ve své. Ta jeho byla velká a do sněda opálená, s krátkými tupými prsty, které pokrývaly na posledním článku sluncem vybělené chloupky. Stačil ten krátký dotyk, aby pocítila náhlý příliv touhy, žhavé a překvapivě prudké. I tentokrát ji to zaskočilo. Takhle se přece královna nechová! a už vůbec ne u tabule. Albrecht po ní sice blýskl ve vědoucím úsměvu bělostnými zuby, ale dlaň rychle vymanil zpod její, jako by se skutečně dopustila něčeho nepatřičného. Nabodl si pak velké sousto pečeně, ale s nožem si jen pohrával. „Jak víš, hlavním důvodem naší cesty do Uher bylo tažení proti Turkům. A to se nyní uskuteční každým dnem. Brzy odjedu, Alžběto.“ 12

Posledni_Lucemburk.indd 12

16.2.2015 13:27:16

Alžbětu v tu chvíli veškerá touha přešla, manželova slova ji rozladila. „Kdo jiný by tě měl chápat než já, Albrechte… Tureckou hrozbu v žádném případě nepodceňuji. Vždyť i můj otec vytáhl proti Osmanské říši, ale… neměl by ses soustředit v první řadě na vnitřní situaci ve svých zemích, na království, která ti císař Zikmund odkázal? To, co se děje v Čechách, je… nebezpečné. Brojí proti tobě Hynce Ptáček z Pirkštejna a má prý vydatného pomocníka v Jiřím z Kunštátu a Poděbrad, jak jsem se dočetla z listin, které jsi mi přenechal k vyřízení. Také toho kališnického duchovního Jana Rokycana, kterého český sněm zvolil za arcibiskupa, avšak jehož jsi ty v tomto postavení nepotvrdil, je prý čím dál častěji a hlavně hlasitěji slyšet. O královskou korunu v Čechách jsi musel tvrdě bojovat, bylo by škoda zase o ni přijít.“ Otec by tuhle situaci vyřešil mnohem obratněji, pomyslela si nevesele, ale další výtky spolkla. Nechtěla se s Albrechtem hádat. Ovšem každý vidí, že Albrecht místo soustavné vlády pouze spěchá z jednoho konce svých držav na druhý, aby tam spěšně uhasil jen ty nejnebezpečnější požáry. Takhle se to nedá dělat donekonečna. Albrecht si přestal pohrávat se soustem nabodnutým na stříbrném noži. Vážil si Alžbětiných názorů, ale do jistých věcí mu prostě mluvit nemůže. „To tažení proti Turkům je moje křesťanská povinnost, Alžběto. A kromě toho by bylo krátkozraké zavírat oči nad tím, že turecký vpád může v budoucnu ohrozit celou Evropu. K čemu by pak bylo řešení nějakých vnitřních svárů? To může počkat, zato s rozpínavostí Osmanské říše se musí něco udělat. A to hned!“ Vyznělo to téměř příkře. Vzhlédla k němu udiveně, i když si na jeho poněkud neotesané způsoby za ta léta zvykla. Albrecht se na ni téměř omluvně usmál. Ani on se nechtěl hádat. Ne před velkým tažením. Do bitvy by se měl člověk vydat 13

Posledni_Lucemburk.indd 13

16.2.2015 13:27:16

s čistým svědomím, s klidem v srdci a s účty vyrovnanými, ne se vzpomínkou na zbytečnou vádu. „Bývá zvykem, že paní mistrně vystihnou drobný detail, zatímco muži je dáno vidět spíš celkový obraz,“ dodal proto smířlivě. „Půjdeme?“ obrátil se zčistajasna na manželku, v očích jednoznačnou výzvu. Alžběta užasle přikývla. Dnešního večera svého manžela Albrechta nepoznávala.  Alžbětu probudilo uprostřed noci vzdálené zadunění hromu. Žádný div, že se přihnala bouře, pomyslela si, dalo se to po večeru dusném k zalknutí čekat. Jen zvolna vyplouvala ze sladké hlubiny spánku, odkud ji vytrhlo nejen to zahřmění, ale také nějaká dotírající povinnost. Tiše se pro sebe zasmála, když si uvědomila, o co jde. Dnes večer zcela zapomněla na obvyklý nudný ceremoniál, při němž ji komorné připravovaly na lůžko a pomáhaly jí do volné noční košile, pohodlné sice, ale beztvaré a připomínající spíš objemný pytel. A ani na ten ohavný noční čepec nedošlo. Usnula totiž Albrechtovi v náručí nahá, snad poprvé za celou dobu jejich manželství. Opravdu ho dnes večer a zejména dnešní noci nepoznávala. Po obvyklém rutinním milování připomínajícím povinnost nebylo ani památky. Zmocnil se jí s náruživou nedočkavostí, zasypal ji polibky a nešetřil něžnými slůvky. Zaskočilo ji to a trochu se i styděla, že mu oplácela stejnou měrou. Poddala se s rozkoší vášni, o níž dosud pouze snila, a pocítila přitom naplnění, jakého nikdy předtím nedosáhla. V tomto jedinečném okamžiku uprostřed žhavé noci jako by náhle zmizelo vše, celý svět – vytratilo se tažení proti Turkům a Hynce Ptáček z Pirkštejna už také nebyl tak důležitý. 14

Posledni_Lucemburk.indd 14

16.2.2015 13:27:16

Možná jsem se do Albrechta, svého zákonitého chotě, jemuž jsem porodila už tři děti, teprve nyní doopravdy zamilovala, blesklo jí hlavou. Možná mne konečně potkala láska, po níž jsem tolik toužila, cit tak silný, že by pro něj člověk i zemřel. Spánek, kterým pak usnula, byl hluboký, jakoby bezedný a nekonečný. Po téhle noci bude všechno jiné, usoudila. Po dlouhých létech manželství si s Albrechtem konečně patříme, náležíme jeden druhému. Nyní nás už nic nerozdělí. Nemůže. Až leda jednou smrt, ale na to dosud není třeba myslet. Vstala a zamířila k oknu. Nejen proto, aby se potěšila pohledem na Stoličný Bělehrad, nad nímž se nyní křižovaly blesky. Zatoužila mít tuhle vzácnou chvilku pouze pro sebe. Když se ráno probudila, byl Albrecht tentam a Alžběta se ptala sama sebe, zda se jí pouze nezdál krásný sen.  „Jsem nyní v Komárnu, má drahá choti, a útoky tureckých šiků…“ Alžběta odložila manželův list, který silně připomínal vojenské hlášení. A co jsem čekala, usmála se smutně. Vždycky byl přece takový. Milostná slůvka? Plamenné vyznání? Jedna vášnivá noc ho nepromění v romantického básníka. Pustila se znovu do čtení. „Turecká vojska jsou překvapivě početná a boj s nimi nebude tak snadný, jak se zpočátku zdálo. Osmanský vládce, sultán Murad II. …“ Alžběta dočetla pouze sem, než list opět rozladěně odhodila stranou mezi ostatní, pod nimiž se velký psací stůl i tentokrát téměř ztrácel. Co asi tak očekával? S čím počítali ti jeho slavní rádci? Pro takové objevné poznání se nemuseli vydávat na vojenské tažení proti Turkovi, tohle by jim prozradila ona sama – expanzivní 15

Posledni_Lucemburk.indd 15

16.2.2015 13:27:16

politika sultána Murada nebyla žádným tajemstvím stejně jako to, že boj s jeho šiky bude krvavý a nelítostný. „A mě tu zase nechá s tímhle!“ vzkypěla a prohrábla dopisy na stole. Bývá zvykem, že paní mistrně vystihnou drobný detail, zatímco muži je dáno vidět spíš celkový obraz, zazněla jí v hlavě Albrechtova slova. Jistě, chápala nutnost toho tažení, ovšem přehlížet ony drobné detaily, jak to eufemisticky nazval, se rovněž nevyplácí. Podle posledních zpráv se mu situace v Čechách úplně vymyká z rukou. Z hromady písemností vyhrabala dopis o nejnovějším vývoji událostí v Českém království. Otec měl spolehlivou síť špehů a Alžběta usoudila, že bude dobré si ji ponechat. Tedy usoudila tak s Albrechtem, jenže ten v podobných jednáních vyžadujících určitý diplomatický přístup zrovna nevynikal, a tak to nakonec zbylo na ni. Ujala se toho úkolu docela ráda. Rychle přejela očima řádky listu. Pirkštejnovo jméno stejně jako jméno Jagellonce Vladislava se v tajných zprávách objevovalo stále častěji, a ani tahle nebyla výjimkou. Alžběta si přejela krátkými tupými prsty obtíženými zlatými prsteny zpocené čelo. Podzim se sice už dávno přihlásil sychravým večery i mrazivými rány, v nichž se vichřice se skučením proháněly kolem Stoličného Bělehradu, ale Alžbětu přesto co chvíli zaplavila žhavá vlna a tvář se jí přitom zalila potem. Podlaha jako by se s ní v takovém okamžiku zahoupala a nějakou dobu jí trvalo, než potlačila následnou nevolnost. Věděla moc dobře, co to znamená. Nosí pod srdcem Albrechtovo dítě. Usmála se pro sebe, i když jí ten šťastný okamžik kalilo mnohé a i když měl daleko do toho, jak si jej přednedávnem vysnila. Toužila se z nadcházejícího mateřství radovat a vychutnat si je slastně až do dna. Zatím vše zkalilo Albrechtovo tažení proti Turkům a povinnosti, jež z toho pro ni vyplývaly. 16

Posledni_Lucemburk.indd 16

16.2.2015 13:27:16

Neřekla dosud Albrechtovi, že se stane znovu otcem, nesvěřila se mu s tím sladkým tajemstvím v jednom z četných listů, jakkoliv ji to lákalo. Chtěla mu to povědět sama, až se spolu zase uvidí. A to bude jistě už brzy. Třeba se pak všechno změní. Třeba se pak vrátí z válečného pole. Třeba tu zůstane s ní, ve Stoličném Bělehradě, a sejme jí z ramen břímě vladařských povinností i ty starosti s Pirkštejnem. Věděla však moc dobře, že něco podobného se nestane. Opět se začetla do jednoho z listů. Až se Albrecht vrátí z tažení, musí s tímhle něco udělat! zapřísahala se snad už posté. Náhle do ní vjela nová energie a s ní i další hněv na Albrechtovu liknavost. Teď s tím opravdu musí něco udělat! Nejen pro sebe, ale pro dědice, kterého mu ona brzy dá.  Té noci spala neklidně. Převalovala se na lůžku, naslouchala skučení větru a nepřetržitému bubnování deště do okenních tabulek. Můj syn se narodí na sklonku zimy, jaro už bude nedočkavě přešlapovat na prahu a všechno bude lepší, utěšovala se, ale spánek přesto nepřicházel. Přikradl se nečekaně až nad ránem, když venku ustala plískanice. Alžběta pak usnula pevným, hlubokým spánkem, z něhož ji však kdosi obratem surově vyburcoval. „Milosti! Vstávej!“ Dvorní dáma a lepší komorná Mechtilda jí znovu pořádně zatřásla ramenem. „Co se stalo, Mechtildo? Hoří snad? To mě nemůžeš nechat ještě alespoň chvilku spát? Víš přece, že mi v posledních dnech není moc dobře.“ Alžběta se rozmrzele a jen nerada vynořila nad hladinu slastného spánku. Jako obvykle ji napadlo, proč vlastně Mechtildu, vyzáblou, hranatou ženskou neurčitého věku, pořád trpí ve svých službách. Měla chování špatně placeného žoldá17

Posledni_Lucemburk.indd 17

16.2.2015 13:27:16

ka a pohled na ni také zrovna nepotěšil. Alžbětin život řídila pevnou rukou, k čemuž patřilo i toto nekřesťansky časné ranní vstávání. Její rodina však působila ve službách Albrechtova otce odnepaměti, takže Alžběta nějak zdědila Mechtildu jako komornou a posléze dvorní dámu. Pravda, člověk se na ni mohl spolehnout. Nepatřila ke klepnám, dalo se jí věřit a byla to věrná, i když k uzoufání nudná duše. Alžběta se nicméně právě v tuto chvíli začala zaobírat svůdnou myšlenkou, zda ji nevystřídat nějakou méně dominantní osobou. Přesto se posadila na lůžku, ale prudká vlna nevolnosti ji okamžitě srazila zpátky do vysoko nastlaných polštářů. Mechtilda na ni upírala starostlivý zrak. Váhala, zda své paní prozradit důvod toho časného probuzení. „Tak co se stalo, Mechtildo? Dozvím se už konečně, proč jsi mne vyburcovala ještě před kuropěním?“ obořila se na ni Alžběta. „Přijel spěšný posel z Komárna od osobního lékaře Jeho Milosti krále Albrechta…“ začala Mechtilda opatrně. Alžběta byla v tu chvíli dokonale vzhůru a opět se na loži rychle posadila, i když za to zaplatila další vlnou nevolnosti. „Zranili snad Albrechta?“ vykřikla. Na čele jí vyrazily velké krůpěje potu. Nevěděla, zda to způsobila nevolnost, která ji nepřestávala zalévat v pravidelných vlnách, anebo strach o manžela. „Ach, to ne, zaplať Bůh, zraněný není!“ uklidňovala ji rychle Mechtilda. „Ale onemocněl prý. Odvezli ho do Komárna. Je tam upoutaný na lůžko.“ V Alžbětě se nyní mísila úleva s hněvem. Mužští, pomyslela si téměř opovržlivě. Vydají se chrabře na vojenské tažení a pak je skolí první nachlazení. Věděla však, co je povinností každé dobré manželky, a pak – strach o Albrechta ji přece jen neopustil. Najednou jako by se jí 18

Posledni_Lucemburk.indd 18

16.2.2015 13:27:16

dotkla ledovým drápem zlá předtucha. Mohla na něj mít jakoukoliv zlost, ale najednou si uvědomila, že je Albrecht jediný, kdo ji chránil před okolním nepřátelským světem. Před husitskými Čechami, které v ní nikdy nepřestaly vidět dceru nenáviděného císaře Zikmunda. Před hrdou a vzdornou uherskou šlechtou, která ji nepřijala. Zachvěla se poněkud, nebylo to však jen tím, že se jí propocená noční košile přilepila k mokrým zádům. Bez Albrechta by byl život nepředstavitelně těžký. Na nic už nečekala a odhodila těžkou přikrývku podšitou kožešinou. „Ať mi připraví kočár, Mechtildo! Pojedu za Albrechtem do Komárna. Ihned!“ přikázala. Mechtilda po ní střelila překvapeným pohledem. Malá očka zapadlá v tváři, jejíž pleť připomínala starý zažloutlý pergamen, jí bojovně zaplála. „V tomhle stavu nemůžeš nikam jet, paní! a pak, co když Jeho Milost ochořela nějakou nakažlivou chorobou? Proslýchá se, že prý mor…“ „Je mi úplně jedno, co se proslýchá, Mechtildo! Jak vidím, nastal nejvyšší čas, abychom si my dvě ujasnily, kdo že tu vlastně dává příkazy a kdo musí poslouchat. Nuže tedy, ty příkazy dávám já. Ty, Mechtildo, jako věrná služebnice je musíš poslouchat. Vyjádřila jsem se dost jasně?“ vysvětlila jí Alžběta rázně a poněkud zvýšeným hlasem podstatu jejich vztahu. „Ano, Milosti,“ hlesla poslušně Mechtilda. Rychle přitom sklopila oči, aby v nich paní nezahlédla téměř nenávistný záblesk. „A teď běž zařídit vše potřebné k odjezdu!“ přikázala jí už klidně Alžběta. Mechtilda jen neobratně vysekla pukrlátko a pak se bez dalších řečí vydala splnit příkazy své paní.  19

Posledni_Lucemburk.indd 19

16.2.2015 13:27:16

Alžběta opět vyhlédla z okénka kočáru, ale potom raději zatáhla koženou záclonu. Donekonečna se táhnoucí rovina by jí patrně neučarovala ani zjara nebo ve vrcholícím létě, natož teď za podzimního lijavce. Ostrý vítr honil kolem kočáru chomáče suché, rezavě hnědé trávy, kterou vyrval kdesi v nehostinné pustě, a Alžběty se náhle zmocnil pocit, že si s ní život pohrává stejně jako vichřice s uschlou trávou. Ona, jediné dítě římského císaře Zikmunda, upřímně nenáviděného nejen v Čechách, si nemohla životní dráhu zvolit, neboť jí byla vybrána. Posouvali s ní jako pěšákem na šachovnici podle toho, jak bylo potřeba, a hlavně jak to bylo výhodné pro politické zájmy království. Vyhlédla raději znovu z okénka, aby zaplašila podobné myšlenky. Šedými mraky ženoucími se nízko nad plochou krajinou se prodralo pár vybledlých, neduživých slunečních paprsků. Zatřpytily se krátce, téměř stydlivě na soutoku Dunaje s Váhem. Za chvíli budeme v Komárnu, zaradovala se. Párkrát sem s Albrechtem zavítali, ale nikdy ne na dlouho. Jí se tam nelíbilo, protože si v komárenské pevnosti připadala jako v kleci. A jinde se zdržovat nemohli, bylo to nebezpečné vzhledem k neustále hrozícímu tureckému vpádu. Vyklonila se teď z kočáru pořádně. Doprovodný povoz byl v dohledu. Vypudila do něj Mechtildu, aby se nemusela dívat na její kyselou tvář. Od jejich roztržky vykonávala své povinnosti bez úsměvu, rty sevřené do přísné tenké čárky. Asi bych ji doopravdy měla vyměnit za někoho, koho dosud nestačil poznamenat dvorský stereotyp, uvažovala Alžběta. Pak nad tím v duchu mávla rukou. Tohle budu řešit později, usoudila. Opět se pohodlně usadila a vrátila se v myšlenkách k Albrechtovi. Jistě se brzy uzdraví a možná bude docela příjemné, když spo20

Posledni_Lucemburk.indd 20

16.2.2015 13:27:16

lu tady v Komárně, stranou dvorského ruchu, stráví pár nerušených dní. Tady mu poví, že mu teď jistě dá dědice. Vybavila si tu noc, kdy počali nový život. Usmála se a usmívala se ještě z lehké dřímoty, do níž ji ukolébalo pohupování kočáru.  „Její Milost královna Alžběta by rozhodně měla návštěvu svého chotě odložit. Zejména nyní, když je v požehnaném stavu, by to mohlo být nebezpečné. Nelze vyloučit, že jde… o mor.“ S těmi slovy se zoufalý doktor obrátil k Alžbětinu rádci. Všechny jeho pokusy odradit Alžbětu od setkání s Albrechtem totiž selhaly. „Právě proto jsem přece přijela!“ Téměř se na něj utrhla, když něco podobného navrhl jí. „A ostatně příkazy tady dávám já!“ To se na něj už rozkřikla. I nyní čekal, že se na něj oboří, ale Alžběta kupodivu sklopila oči a po tvářích se jí rozlil purpurový ruměnec. „Jak jsi poznal, že… čekám dítě?“ „Ach, Milosti,“ rozhodil doktor pažemi. „Jaký bych to byl felčar, nerozeznat něco takového.“ Opět se k ní obrátil, tvář vážnou. „Měla bys myslet alespoň na to dítě, když už ne na sebe.“ „Právě proto, že na to dítě nepřestávám myslet, musím svého Albrechta vidět!“ Alžběta proklála doktora pohledem. „Ustup!“ Poraženecky pokrčil rameny a uvolnil jí cestu do Albrechtovy ložnice.  „Určitě se brzy uzdravíš, můj drahý,“ ujišťovala Alžběta manžela a opatrně se nadechla. Vzduch v pokoji byl těžký k zalknutí a ona cítila, jak se jí pomalu zmocňuje známá nevol21

Posledni_Lucemburk.indd 21

16.2.2015 13:27:17

nost. „Musíš! Já… dám ti syna. Zanedlouho po Novém roce ti porodím dědice.“ „Alžběto!“ zachraptěl Albrecht. Nepoznala by ho, nevědět, že to je on. Zhubl a ztrhaná tvář měla nezdravě nažloutlý nádech se stejně nezdravým horečnatým ruměncem. Pevně mu sevřela ruku, lepkavou studeným potem. Jen chabě ten stisk opětoval, jako by mu už nezbývaly síly. „Vzpomínáš… tenkrát na tu noc… ve Stoličném Bělehradě? Tehdy, než jsem odjel? Bylas tak… nezkrotná…“ Chtěl ještě něco říci, ale vyšel z toho jen chraplavý kašel. Alžběta v ten okamžik pochopila, že tohle je patrně jedno z jejich posledních setkání, ne-li poslední. Celý život se hnala za přízrakem lásky, aniž by pochopila, že její naplnění našla právě v Albrechtovi. A nyní bylo pozdě. Současně si uvědomila, že tak jako se v ledových vodách horské bystřiny prosmýkne mezi neobratnými prsty stříbrná rybka, jí stejně proklouzl mezi prsty život. Promarnili život v povinnostech, boji o moc a dvorské nudě, a nyní stojí jeden z nich na jeho konci. Neubránila se slzám a přitiskla tvář na Albrechtovu, rozpálenou horečkou. Nechtělo se jí bez něj žít. „Miluji tě, Albrechte! Jen jsem ti to nikdy neuměla říci.“ Usmál se a pohladil ji po vlasech. I to jako by ho stálo poslední síly. „Ani já se nechoval jako zamilovaný rytíř, Alžběto, i když jím jsem! I já tě miluji… z celé duše. Není ale všem dnům konec. Jsme pořád ještě mladí a jistě nám bude dopřáno mnoha dní, v nichž se dá vše napravit.“ Ten dlouhý proslov ho zcela vyčerpal. Zvrátil se do podušek. Zavřel propadlé oči, pod nimiž se rýsovaly temné kruhy. Alžbětu sevřel strach, že zemřel. „Nech mě chvíli spát, má drahá, nech mě odpočinout. Až se 22

Posledni_Lucemburk.indd 22

16.2.2015 13:27:17

probudím, začneme spolu vybírat jméno pro našeho syna.“ Albrecht ta poslední slova jen zašeptal, Alžběta mu je spíš odečetla ze rtů. Ponořil se do dřímoty, která se podobala téměř mdlobě. Opatrně se zvedla a potichu zamířila ke dveřím. Na prahu se ještě jednou otočila, aby si vryla Albrechtovu podobu navždy do paměti. Věděla totiž, že jejich dny právě končí.  Albrecht Habsburský skonal dne 27. října léta Páně 1439. Nezemřel však rukou nepřítele, ale na úplavici.

23

Posledni_Lucemburk.indd 23

16.2.2015 13:27:17

KAPITOLA DRUHÁ

P

„ řipadám si tu jako vězeň, Heleno,“ pronesla poraženecky Alžběta Lucemburská. „Už čtyři měsíce jsem nevytáhla paty z komárenské pevnosti. Všechno tu na mne padá. Pořád mám před očima Albrechta a ty…. poslední okamžiky!“ Nechtěla na to myslet, hlavně ne kvůli dítěti, které se co nevidět přihlásí na svět. Něžně si přejela dlaní po vzdouvajícím se životě a ucítila, jak se dítě pohnulo, jako by odpovídalo na matčino láskyplné pohlazení. Proč jsi mne tak náhle opustil, Albrechte? Tu otázku si opakovala znovu a znovu. Ne, opravdu nechtěla na ty poslední okamžiky myslet, ale nedokázala se tomu ubránit a vracela se k nim, jako by tím mohla něco změnit, jako by mohla Albrechta přivolat nazpět. Cítila se nyní strašlivě sama a hluboce litovala, že si dříve nedokázala vážit společných chvil. A také litovala toho, že s sebou do Komárna nevzala dcerky. Kromě dětí už nemám nikoho blízkého, pokračovala v chmurném přemítání, ačkoliv věděla, že to není pravda. Měla ještě matku, císařskou a královskou vdovu Barbaru Celjskou, jenže s tou se rozešla ve zlém. Matka se neshodla nejen s otcem, ale posléze ani s Albrechtem. Po Zikmundově smrti totiž pojala nápad, který byl stejně směšný jako nebezpečný – hodlala se znovu provdat za mla24

Posledni_Lucemburk.indd 24

16.2.2015 13:27:17

dičkého následníka polského trůnu Vladislava Jagellonského. Albrecht, jehož postavení by takový krok značně ohrozil, jí to zatrhl a Alžběta se samozřejmě přiklonila na jeho stranu. Od té doby s matkou, která se nakonec z Prahy odstěhovala do Mělníka, věnného města českých královen, nepromluvila ani slůvko. O jejím počínání jí však špehové pravidelně podávali zprávy. Podporovala vydatně Pirkštejna. Jak jinak! Alžběta si spěšně přejela malou tučnou rukou po tváři. K podobným věcem bych se teď doopravdy neměla vracet. Rychle pohlédla na Helenu, jako by z její vyrovnané přítomnosti chtěla načerpat novou sílu. Děkovala nebesům za nápad povolat ji po Albrechtově smrti do Komárna. Ačkoliv Mechtildu ze svých služeb nepropustila, ta se s novým uspořádáním vyrovnávala těžko. Ovšem namítat nic nemohla nejen proto, že jí to nedovolovalo její postavení. Helena a její manžel Johann Kottaner totiž působili u Albrechtova a Alžbětina dvora už dlouho. Helena jí pohled oplatila a smutně se na ni usmála. Doma nechala malé děti a manžela Johanna a kdo ví, kdy se k nim zase vrátí. Jsou zde opravdu jako ve vězení – cestovat nyní, v době tureckého vpádu, by bylo nebezpečné. „Ach, já vím, Milosti, ale tady jsi v bezpečí. Ty i to maličké, na které musíš myslet v první řadě. Já si taky dovedu představit lepší zábavu než vysedávat v komárenské pevnosti a v únoru k tomu, ale musíš uznat, že víno tu mají dobré,“ zasmála se Helena. Alžběta se k jejímu smíchu ráda připojila. S Helenou Kottanerovou bylo všechno snazší, protože se vždy uměla podívat na věci z té lepší stránky. Ani jí osud neumetl přímou a pohodlnou cestičku. Záhy ovdověla a musela se protloukat životem sama s dítětem, než ji zabezpečil druhý sňatek s rakouským šlechticem Johannem Kottanerem, který byl ve službách Albrechtovy rodiny. A když se pak Albrecht oženil s Alžbětou, získala mladá novomanželka ve starší a zkušené Heleně oddanou a spolehlivou důvěrnici. 25

Posledni_Lucemburk.indd 25

16.2.2015 13:27:17

„V tom máš pravdu. Jenže i to lahodné uherské víno by jistě zkyslo, kdyby na ně pohlédla Mechtilda! Jsem ti opravdu vděčná, že jsi do Komárna vážila cestu, i když jsi tu se mnou nakonec takhle uvízla.“ „Mechtilda je jednou Mechtilda, paní, ale je to věrná a poctivá duše,“ usoudila Helena a nalila Alžbětě pohár rudého vína, které se ve světle plamenů z krbu zatřpytilo jako rubíny. „Máš pravdu, ale bylo to s ní čím dál těžší.“ Alžběta labužnicky usrkla vína a pokynula Heleně, aby si i ona dopřála doušek. Ta si však nestačila v poháru ani smočit rty, neboť komorná ohlásila spěšného posla. „Ach, Margit, nepřikázala jsem ti snad, abys Její Milost nerušila?“ sykla na ni rozzlobeně Helena. Věděla dobře o znepokojivých zprávách z Čech i Uher, ale chtěla před nimi Alžbětu, dosud zdrcenou ztrátou manžela, uchránit alespoň do porodu. „Milosti, jen naléhavost zpráv, které přináším, mi budiž omluvou, že tě ruším v době pro tebe tak tragické. Hrozí totiž, že vládu v Uherském království…“ spustil posel s dvornou úklonou. Alžběta odložila pohár tak zprudka, až z něj vystříklo pár purpurových kapek a potřísnilo bělostný ubrus se složitou květinovou výšivkou. Pronásledovaly ji výčitky svědomí, že se po Albrechtově smrti nevěnuje vladařským povinnostem, jak by měla. Rozhodla se ale, že se jim do narození dítěte bude vyhýbat. Chtěla na všechno alespoň nakrátko zapomenout. Ztěžka povstala. „Ach, Bože dobrý, nač máme rádce? Nač máme dvůr! Nemohou alespoň pro jednou vyřešit něco sami? Teď, když navždy odešel můj choť a když já každým dnem dám život jeho dědici? Nemohou snad počkat, až…“ Bolest, která jí v tu chvíli projela, jí téměř vyrazila dech. Helena k ní přispěchala, objala ji kolem ramen a pomohla jí zase usednout. „Honem! Běž pro doktora! A ať zavolají také babicí bábu!“ křikla na Margit a spěšného posla, který rozpačitě postával u dveří. 26

Posledni_Lucemburk.indd 26

16.2.2015 13:27:17

„Ale když já…“ začal, protože nevěděl, jak se podobného úkolu zhostit. „Tak běž, na co čekáš? Alespoň napravíš, cos svým příchodem napáchal!“ obořila se na něj Helena. „A ty běž s ním, Margit. Postarej se o horkou vodu a čisté plátno. To budeme co nevidět potřebovat.“ Alžběta se opatrně narovnala v křesle. Bolest se kamsi vytratila, věděla však, že se zase brzy vrátí. Znala to už dobře – Anna, Alžběta i Jiří se přihlásili na svět stejně. „Bude to syn, viď, Heleno? Musí být,“ zašeptala a sevřela dvorní dámě pevně ruku. „Musí. Slíbila jsem to přece Albrechtovi.“ „Jistě to bude chlapec, paní. Dědic českého a uherského trůnu a rakouského vévodství,“ ujistila ji Helena. Co na to říci jiného? Alžběta na ni vděčně pohlédla, ale vzápětí jí tvář zkřivila další vlna bolesti.  Dítě se narodilo 22. února léta Páně 1440 a byl to vytoužený chlapec. Dostalo se mu jména Ladislav, ale nikdo mu ve chvíli, kdy spatřil světlo světa, neřekl jinak než Posthumus, Pohrobek. Narodil se po otcově smrti.  János Hunyady pohlédl z okna na zpola vypálené město. Je téměř vyhořelý, náš krásný královský Visegrád, náš Stoličný Vyšehrad, stejně jako já, pomyslel si, i když na sebe měl za ten poraženecký postoj vztek. Nikdy se nevzdával. Nikdy. Ale teď na něj padla smrtelná únava, i když tuhle bitvu s osmanskými Turky vyhrál a královské sídlo Visegrád ubránil. Z královského paláce však zůstaly pouhé trosky a přilehlý Horní a Dolní hrad na tom nebyl o moc lépe. 27

Posledni_Lucemburk.indd 27

16.2.2015 13:27:17

Povzdychl si. Věděl, že tahle chvilka slabosti je přepych, který si v současné době nemůže dovolit. A nejen kvůli Turkům. Po Albrechtově náhlé smrti se Uhrám naskytla jedinečná příležitost, jak se zbavit nenáviděné vlády Habsburků, jejichž moc se šířila Evropou jako nebezpečná epidemie. Ještě jednou přejel stůl prsty, jako by se s ním loučil. A potom hodil chmury za hlavu, vstal a rázným krokem zamířil do hodovní síně nebo spíš do toho, co z ní po poslední bitvě zůstalo. Narychlo tam svolal k poradě skupinu věrných uherských pánů a před těmi nehodlal dát najevo ani stín olověného břemena, které mu tížilo šíji. „Nebudu chodit kolem horké kaše,“ řekl místo květnatého uvítání. Hlas měl vyrovnaný a po únavě v něm nebylo ani stopy. „Smrtí Habsburka Albrechta se naší zemi otvírají nové možnosti.“ „Myslíš tím svobodu vládnout si konečně sami?“ usmál se na něj Jan Turzo, bohatý uherský velmož, který se do Visegrádu dostavil ze svého panství na Slovensku. Hunyady mu úsměv oplatil. „Ano.“ „To se sice hezky říká, ale něco podobného jednoduché rozhodně nebude,“ namítl kdosi z přítomných opatrnicky. „Nezapomínej, že Albrecht má nyní dědice, syna, který se narodil po jeho smrti. Ladislava, řečeného Pohrobek. Královna Alžběta se prý už vrátila z Komárna i s novorozeným synem a hodlá prosadit jeho nárok na uherský trůn.“ „Za dané situace nám přece nemůže vládnout nemluvně! To musí vidět každý! Jeden turecký vpád jsme sice úspěšně odrazili, ale osmanský sultán už jistě chystá další.“ János Hunyady udeřil rázně pěstí do stolu, až se z jeho desky vznesl obláček prachu a drobných kamínků. Kdo by ale v době tak vypjaté myslel na služebné, které by tu uklidily? „To by bylo přece směšné. Na královském trůně potřebujeme zkušeného muže, schopného politika, a ještě lepšího vojevůdce! I mí dva synci, 28

Posledni_Lucemburk.indd 28

16.2.2015 13:27:17

László a Mátyás, ač dosud nedospělí, by se na takové poslání hodili lépe než novorozený Ladislav!“ „A co tedy radíš, pane?“ obrátil se na něj zpříma Štefan Brakovič ze srbského Bělehradu, který rovněž patřil pod uherskou vládu. „Navrhuji obrátit se na polského krále Vladislava Jagellonského a nabídnout mu uherskou korunu. Ten je jistě zkušenější a hlavně je i v jeho zájmu odrazit další turecký vpád,“ odpověděl bez zaváhání Hunyady. Bylo jasné, že si vše dobře promyslel a odpověď měl dávno připravenou. Hunyadyho chráněnec Michal, postávající až vzadu vedle dveří, za všemi těmi vznešenými a urozenými velmoži, se užuž chystal vyslovit také svůj názor, pak se však zarazil. Dosud nenastal ten pravý čas, aby mohl nahlas pronášet vlastní úsudky. Zatím ještě ne. Ale jednou, možná už brzy, se budou o jeho mínění prosit. Neboť Michal mířil vysoko. Ten vysoký cíl mu ostatně od útlého dětství vštěpovala matka, sedmihradská krasavice, která doplatila na plané sliby urozeného pána a skončila sama, opuštěná s parchantkem Michalem. Nezbývalo jí než vzít život pevně do vlastních rukou. Rozhodla se sice opět vsadit vše na svou uhrančivou krásu, ale už byla mnohem opatrnější. Vydala se i s dítětem z domova, malé zapadlé horské vísky, na hrad Hunyad, sídlo sedmihradského velmože Jánose Hunyadyho. Tamní ozbrojená posádka ochotně uvěřila celkem přesvědčivé historce mladé hezké ženy o manželovi, který padl v boji s Turky, a nechal ji tu, ovdovělou, s malým synkem. Postarali se jí o střechu nad hlavou a hladovět ji také nenechali. János Hunyady si jí povšiml hned první den a snad pro to jímavé vyprávění, ale spíš pro její půvabnou tvářičku a ohnivou jiskru v oku ji vzal do služby. Malého Michala si oblíbil, protože sám toužil po synovi, a začal ho zasvěcovat do tajů válečného umění. A když se stal otcem, vyrůstal Michal s jeho synky Lászlem a Mátyasem jako s bratry. 29

Posledni_Lucemburk.indd 29

16.2.2015 13:27:17

Michal se nyní znovu pozorně zahleděl na Jánose Hunyadyho. Za ta léta ho znal dobře; věděl tedy, že se už rozhodl – na uherský trůn prosadí Vladislava Jagellonského. Michal se v duchu ušklíbl. O tom, že je Vladislav zkušenější, se dalo jistě pochybovat, vždyť mu mohlo být sotva šestnáct let. Jistě, je to pořád lepší než mít na trůně nemluvně. Hunyady si to navíc určitě dobře spočítal – Jagellonský mu bude vděčný a jemu z toho poplynou výhody. Další území, další tučné prebendy. Musí přece myslet na syny! a v Uhrách bude tak jako tak vládnout nadále on, protože nový král se bez jeho rady sám ve správě země zmítané vnitřními rozbroji a tureckými vpády nevyzná. S Alžbětou, která by jistě vládla za nezletilého synka Ladislava jako regentka, by to tak snadné nebylo. Ta by si určitě do panování mluvit nenechala. Uhry dobře zná a politice, zdá se, rozumí a odvahu prokázala už mnohokrát. Ovšem s ní, tedy s jejím synem Ladislavem, by se do Uher opět vloudili Habsburkové. Michal až dosud vždy poslušně následoval Jánose Hunyadyho, nyní však na okamžik zaváhal. Jak by se měl zachovat? Nebylo by nakonec prozíravější podpořit královnu vdovu Alžbětu Lucemburskou a Ladislava Pohrobka? Přiklonit se on na Alžbětinu stranu, získal by si nejen její nehynoucí vděčnost, ale otevřela by se mu tím jistě také cesta do vysoké politiky a na evropské dvory. Něco podobného nenastane, zachová-li věrnost Hunyadymu, i když to mu jistě vynese bohatství a vliv. Navíc znal krutou pomstychtivost svého dobrodince. Za podobnou zradu by ho pronásledoval až na druhý konec světa. Ještě chvíli zvažoval obě možnosti, v hloubi duše byl nicméně už rozhodnut: zůstane při Hunyadym, podpoří Jagellonce. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. S úsměvem se rozhlédl kolem sebe a pak se chopil konvice, aby pánům dolil vína.  30

Posledni_Lucemburk.indd 30

16.2.2015 13:27:17

„Zdá se, Milosti, že se uherská šlechta vedená Jánosem Hunyadym rozhodla zvolit panovníka podle vlastního výběru.“ Alžběta upřela unavený pohled na Viléma z Burgu, který trval na tom, aby ho titulovali zásadně von Burg. Nechápala, jak mohl Albrecht považovat toho roztřeseného a zjevně senilního vyschlého staříka za oporu svého diplomatického sboru. Přispěchal za ní do Komárna, aby jí byl radou, jak se vyjádřil. A potom ji následoval i do Stoličného Bělehradu. Co Hunyady chystá, věděla dávno od svých špehů. Vybavila si, jak se s malým Ladislavem vydávala na první vyjížďky do okolí Komárna, které jí najednou nepřipadalo tak fádní. Věděla, že by se slušelo, aby se o synka starala kojná s chůvou, ale nedokázala se od něj odloučit ani na okamžik. „Budeš českým a uherským králem a také rakouským vévodou, to ti slibuji!“ šeptala mu každý večer místo ukolébavky. „Slibuji ti to, přísahám, i kdyby se proti nám spikl celý svět!“ Po návratu do Stoličného Bělehradu jí dny v komárenské pevnosti a okolí připadaly jako idyla, protože vše nasvědčovalo tomu, že se proti nim ten svět doopravdy spikl. Pohlédla nyní opět na von Burga. To, co jí tu právě pod rouškou důvěrného tajemství sděloval, dávno věděla nejen od špehů, ale také od dvorní dámy Heleny Kottanerové, jež vydala mnohdy nad všechny zpravodajce. I služtičky u kašny si prý vyprávějí o tom, že bude nad Uhrami panovat polský Jagellonec. S Vilémem von Burgem tenhle boj nevyhraji, pomyslela si zoufale. „Děkujeme ti za zprávy tak cenné, pane, a také za tvé… nevšední rady!“ Alžběta s těmi slovy povstala, aby mu dala jasně najevo, že je audience u konce. Vilém z Burgu mohl být senilní, ale tuhle nezastřenou pobídku pochopil i on. Na svůj věk kupodivu svižně vstal a s poklonami se odporoučel, rád, že má tu nepříjemnou misi za sebou. 31

Posledni_Lucemburk.indd 31

16.2.2015 13:27:17

S Albrechtem věděl, na čem je, u Alžběty Lucemburské si tím nikdy jistý nebyl. Sotva se za ním zavřely dveře, Alžběta se sesula zpátky do křesla. Nakrátko skryla tvář v dlaních. Věděla, že v těchto rozhodujících chvílích stačí jeden chybný krok, a vše je ztraceno. Ne pro ni, ale pro Ladislava. Sebelítost si však nemohla dovolit. A najednou věděla, co udělá. Tlesknutím přivolala Helenu Kottanerovou. „Pošli pro pana Jana Jiskru z Brandýsa. Ať se dostaví co nejdříve. Ne, ať přijede okamžitě! Jde o naléhavou záležitost,“ obrátila se k ní. Helena na okamžik zaváhala. „Pro toho Jana Jiskru, Milosti? Jeho ozbrojené šiky v Horní uherské zemi tvoří přece husitští bratříci…“ „Ano, právě pro toho Jana Jiskru,“ ujistila ji Alžběta. „A neboj se, Heleno, vím moc dobře, co dělám!“ Helena na to nic neřekla, jen se spěšně uklonila a ve chvíli byla tatam.  „Nebudu ti tajit, Milosti, že se události nevyvíjejí zrovna ve prospěch právoplatného následníka uherského trůnu Jeho Milost Ladislava.“ Jan Jiskra při těch slovech přecházel ráznými dlouhými kroky po knihovně Alžbětina sídla ve Stoličném Bělehradě. Ve tváři měl jasně vepsané obavy. A přesto se Alžběta v jeho přítomnosti cítila jaksi v bezpečí, neboť byla přesvědčená, že Jan Jiskra na nějaké řešení jistě přijde. Trochu ji přitom bodla výčitka svědomí – nezrazuje tím snad památku otce? Dovedla si představit, jaký názor by asi císař Zikmund měl na její pakt s velitelem bratříků, husitského křídla, jež se uchýlilo do Horních Uher. Byla však přesvědčená, 32

Posledni_Lucemburk.indd 32

16.2.2015 13:27:17

že Jan Jiskra je nejen dobrý vojevůdce, ale také obratný stratég a diplomat. Jedině on jí může pomoci z téhle situace, která se zdá bezvýchodná. Byla mu navíc vděčná, že k Ladislavovu jménu nepřipojil ten strašný přídomek Pohrobek a že v něm vidí Lucemburka, ne Habsburka, jak jí hned na začátku naznačil. „Myslíš, že bude třeba… otevřeného střetu?“ zeptala se ho. Jan Jiskra na ni pohlédl téměř soucitně. Bože dobrý, pomyslel si, proč se tahle paní středních let a poněkud korpulentní postavy rozhodla zaplést do sváru mezi muži prahnoucími po moci? Mezi protřelými válečníky, kteří dokázali čelit tureckým hordám a smířili se s tím, že nevědí dne ani hodiny? Takoví se nebudou ohlížet na dobré vychování a dvorské mravy, kterými jsou povinováni urozené paní, navíc když ta paní je dcera ne zrovna oblíbeného císaře Zikmunda a vdova po německém králi Albrechtovi Habsburském. Měla by raději vysedávat u vyšívacího rámu v komnatách nějakého venkovského sídla a panování přenechat jiným. Měla by se raději místo politiky starat o to, aby jí dvorní dámy s komornými vymyslely lepší pokrývku hlavy než tuhle ošklivou bílou roušku, která by nepřidala krásy ani ženě mnohem mladší a půvabnější. „Někde k němu už došlo. Nevyhneme se mu, i když existují určité prostředky, jak mu zabránit nebo ho spíš obejít,“ odpověděl. „A to?“ Alžběta na něj upřela pronikavý, neuhýbavý pohled. Jan Jiskra si najednou uvědomil, že se v ní možná zmýlil. Neměl by zapomínat na to, že jí v žilách koluje krev císaře Karla IV. „Nebude těžké, aby moje vojska na slovenském území znemožnila Jagellonci spojení s Uhrami, pokud by ho Hunyady jako uherského krále prosadil. A pokud by Vladislav přece jen nějak stihl se do Uher dostat, zabránila by mu zase ve spojení s Polskem. To bude můj úkol. Ale je tu ještě jedno řešení. Podle 33

Posledni_Lucemburk.indd 33

16.2.2015 13:27:17

dávné tradice je uherským králem ten, komu na hlavě sedí svatoštěpánská královská koruna,“ vysvětlil Jan Jiskra. „To já přece vím! Mít k Ladislavovu nástupnickému právu ještě korunu uherských králů, tak máme vyhráno. Ovšem tu střeží Hunyady ve Visegrádě jako oko v hlavě,“ připomněla zklamaně Alžběta. „Není to lán světa. Jistě existují způsoby, jak ji získat.“ „Mám ji snad ukrást?“ Alžběta se na něj téměř utrhla. „A proč ne?“ usmál se na ni potutelně Jan Jiskra z Brandýsa a při těch slovech si na ukazovák zálibně navíjel koneček dlouhého tmavého kníru.  Alžběta se soustředěně skláněla nad úhledně načrtnutým plánkem, který jí předložila Helena Kottanerová. „Tady překročíme Dunaj,“ vysvětlovala dvorní dáma Alžbětě a brkem ukazovala trasu plánované cesty. V hloubi duše považovala Alžbětin nápad ukrást svatoštěpánskou korunu za šílený. Bylo to nejen nebezpečné, ale Helena se obávala, že toto odvážné gesto na uherské velmože nezapůsobí a malému Ladislavovi uherskou korunu nezajistí. Ne nyní, když do země vbrzku podle všeho zase vtrhnou Turci. Přesto věděla, že udělá vše, aby Ladislavovi pomohla prosadit dědičné právo na uherský trůn. „Koho si vezmeš s sebou?“ přerušila ji Alžběta. „Mechtildu a Adlétu,“ odpověděla bez zaváhání Helena. „Mechtilda ti slouží věrně po léta a za Adlétu dám ruku do ohně. Je to čestné a spolehlivé děvče.“ „A jak se vlastně chceš dostat do visegrádského paláce? Hunyady to tam prý střeží ve dne v noci.“ Alžběta jako by si teprve nyní naplno uvědomila, do jak nebezpečného podniku se pouští a hlavně jakému riziku vystavuje Helenu a její dvě pomocnice. Nevyváznou živé, dopadne-li je Hunyady při činu. 34

Posledni_Lucemburk.indd 34

16.2.2015 13:27:17

S radostí by se vypravila pro svatoštěpánskou korunu do Visegrádu osobně, věděla však, že to není možné, a byla ráda, že Helenu pro ten odvážný kousek získala. Cesta zpět už nevede, usoudila nyní, vede jen ta vpřed a otáčet se nemá cenu, neboť na to je teď pozdě. „Z dobrých pramenů vím, že Dolní i Horní hrad je po tureckém vpádu dost poničený, stejně jako královský palác. Hunyady se většinou zdržuje v nedalekém vojenském táboře. V paláci se občas konají jen nějaká jednání. My se tam vydáme v noci. Neboj, nikdo nás tam nepozná – a pak, kdo by se staral o tři ženské, které spěchají ze služby?“ usmála se na Alžbětu povzbudivě Helena, i když jí ten úsměv od srdce zrovna nešel. Měla strach, nač si něco nalhávat. „Dobře. A kdy se vydáš na cestu?“ zeptala se jí Alžběta. „Hned zítra ráno,“ odpověděla Helena rychle, jako by se sama bála, že si to rozmyslí.  Stěny kaple svaté Anny, která se choulila v rohu náměstí, byly ojíněné a Heleně se srážel při modlitbě dech v drobné bílé obláčky. Kostelík v centru Stoličného Bělehradu byl jejím oblíbeným místem, tady vždy hledala a nacházela útěchu a oporu. Také dnes, před osudnou výpravou pro svatoštěpánskou korunu do Visegrádu, zde setrvala na modlitbách valnou část noci, protože neměla na spánek ani pomyšlení. Možná se nikdy nevrátím, napadlo ji. Možná tohle královské dobrodružství zaplatím životem. Věděla však, že své rozhodnutí pomoci Alžbětě a malému Ladislavovi nezmění. Nikdy. O svém poslání se nikomu slůvkem nezmínila, ani manželovi ne, natožpak dětem. A přesto jako by jí Johann vše vyčetl z očí. „Opravdu… musíš odejít, Helenko?“ zeptal se jí něžně. 35

Posledni_Lucemburk.indd 35

16.2.2015 13:27:17