001-003 Pletichy ve Versailles.qxp_Sestava 1 07.12.21 15:04 Stránka 3
Příběh madame du Barry, poslední milenky Ludvíka XV.
S A L LY CH R I S T I E
Joeovi, mému lvu a mé skále Odpočívej v pokoji
Pletichy_ve_Versailles.indd 5
07.12.2021 11:44:11
Ludvík XV.
sňatek
1710–1774
Elisabeth
1727–1759
Marie Leszczyńská 1703–1768
Henrietta
Adelaida
1727–1752
1730–1800
vdaná, potomci
Marie Josefa Saská 1731–1767
sňatek
Ludvík Ferdinand 1729–1765
z předchozího manželství s infantkou Rafaelou Španělskou jedna dcera, která zemřela v dětství
Ludvík Josef 1751–1761
Marie Josefa Savojská 1753–1810
Marie Antoinetta 1755–1793
sňatek
Marie Terezie 1778–1851
Ludvík XVIII. hrabě de Provence
sňatek
1755–1824
bez potomků
Ludvík XVI. 1754–1793
Ludvík Josef 1781–1789
Ludvík XVII. 1785–1795
Sofie
Lud
1786–1787
sňatek
Pletichy_ve_Versailles.indd 6
07.12.2021 11:44:11
Victorie 1733–1799
Louisa Sofie 1734–1782 1737–1787
3 děti, které zemřely malé
Elisabeth
Marie Klotilda
1764–1794
1759–1802
několik dětí, které zemřely malé
vdaná
Karel X, hrabě d’Artois 1775–1836
Ludvík Antonín 1775–1844
Pletichy_ve_Versailles.indd 7
sňatek
Marie Tereza Savojská 1756–1805
Karel Ferdinand 1778–1820
dvě dcery, které zemřely v dětství
07.12.2021 11:44:11
ČÁST I.
Sbližování 1750–1769
Pletichy_ve_Versailles.indd 9
07.12.2021 11:44:11
Kapitola 1 Ve které je malá Jeanne Bécu vystavena životu
V
yklouznu z tepla kuchyně do opuštěné chodby. Uvnitř má matka s rukama po lokty v obří míse plné mouky a koření klábosí se sousedkou, zatímco na rožni nad ohněm se opékají čtyři kuřata. Tady venku je život chladnější a velkolepější. Plížím se po mramorovém schodišti, zvedajícím se přede mnou jako obří žebřík do nebe, a hladce kloužu rukou po zábradlí. Vystoupám až na odpočívadlo a v tichosti se přikrčím, ačkoliv jsem Frederiku před chvílí slyšela odcházet. Zanechala za sebou stopy své vůně, když ladně plula dolů po elegantním schodišti ve zvláštní směsici růží a půvabu. Kradu se chodbou až k Frederičině budoáru a nakouknu dovnitř. Kdyby tu teď byla, mohla bych dostat pusu a bonbón, anebo pohlavek – to by záleželo na její náladě –, ale teď je pokoj opuštěný. Vejdu a mé kroky změkčí přepychový koberec. Ze zdi na mě hledí portrét monsieu ra Dumonceauxe, který vlastní tenhle dům a Frederiku a vůbec všechno v něm. Monsieur Dumonceaux je starý milenec mé matky, to on nás přivedl do Paříže a ubytoval nás. Už není jejím milencem – teď je jeho milenkou
Pletichy_ve_Versailles.indd 11
07.12.2021 11:44:11
12
Sally Christie
Frederika –, ale pořád se k nám chová laskavě a máti říká, že je to dobrý člověk. Jeho portrét dohlíží na Frederiku, ale kdykoliv ta má nového hosta, poručí komorníkovi, aby ho zakryl. Zbytek místnosti je útulný a okázalý, v krbu neustále líně šlehají plamínky a šatní skříň je tak obrovská, že jsem tam jednou spala schovaná celé hodiny. Vysoká, vzdušná okna zakrývají šarlatové závěsy, na mramorovém stolku stojí karafa s nádherně voňavou tekutinou zvanou brandy, která mi vždycky připomene mužské a cukroví. Očichám malou sbírku parfémových lahviček na Frederičině stolku a pak se vydám k cíli své cesty – posteli s navrstvenými přikrývkami ze zeleného hedvábí a těžkých bílých kožešin a s polštáři lemovanými krajkou a sametem. Matrace je měkká jako sen a přivítá mě do svého objetí, tak rozdílného od mého slamníku v kuchyni. Zavrtám se do těžkých přikrývek a udělám si pohodlí. Máti pořád říká, že jsem líná, ale já nejsem líná, říkám si, zatímco usínám, jsem jen… šťastná. „A copak to tu máme?“ pronese Frederika jasným, kouzelným hlasem – tím, který používá na monsieura Dumonceauxe a ostatní svoje pány. Frederika má tmavé, kudrnaté vlasy a rozesmáté modré oči, které dokáží vmžiku zchladnout a ztvrdnout jako diamanty. Muž, kterého si s sebou dnes večer přivedla, není monsieur Dumonceaux, ale starší pán s uslzenýma očima a v oranžovém kabátě připomínajícím kočičí kožíšek. Rozespalá a zasněná ležím pod hromadou kožešin. Usměju se na Frederiku a také na toho muže. Frederičiny nálady jsou vždy proměnlivé, ale muži bývají většinou příjemní. „Ty malá rošťando,“ řekne Frederika mile a prohrábne mi vlasy. „Teď běž zpátky za maminkou a pověz jí, že monsieur de Braque si později bude přát šťavnaté kuře.“
Pletichy_ve_Versailles.indd 12
07.12.2021 11:44:11
Pletichy ve Versailles
13
„Jaké okouzlující děťátko!“ prohlásí muž, který je jistě ten monsieur de Braque, co si přeje šťavnaté kuře. „A čemu by ublížilo, kdyby tu zůstala?“ zeptá se a povytáhne na Frederiku obočí, jako by žertoval, ačkoliv vím, že tomu tak není. „Ale no tak, Jérome,“ odvětí Frederika se smíchem a hrubě mě zvedne. Odvrátím oči od upřených zraků toho muže a rychle si uhlazuju sukni, která se mi vykasala až k pasu. „Vždyť je to jen děcko.“ „Kolik je jí, deset?“ ptá se ten muž dychtivě. „Jak je půvabná!“ Sedm, chce se mi zaprotestovat, ale neřeknu nic, protože najednou hrozně zatoužím zmizet z toho pokoje a daleko od jeho slzavých zelených očí. Zelených jako povlak špíny na hladině jezírka, pomyslím si se zachvěním a vrtím se ve Frederičině sevření, aby mě postavila na zem. Zaslechnu tiché zvonění jejího smíchu, kapky deště na hladkém skle, a pak mě vystrčí ven z pokoje. „Padej zpátky do kuchyně,“ sykne a pak za sebou zavře dveře. „Ach, monsieur, takové vyrušení…,“ slyším ji říkat, když se vrací ke svému večernímu programu. Opřu se o dveře, ale tlustý dub tlumí scénu odehrávající se uvnitř. Představuju si, co spolu budou dělat, jako psi v říji někde v uličce, zaklesnutí do sebe a funící i potom, co na ně vylijí splašky. Zaklesnutí a funící, říkám si a malátně se táhnu chodbou, zanechávajíc Frederiku v bezpečí s jejím hostem. Zastavím se na okraji schodiště a na chviličku si představuju, že tenhle dům je můj, že Frederika je moje matka a že místo abych spala v kuchyni, kde to páchne syrovými kuřaty a plísní, mám svůj vlastní pokoj vedle toho jejího, a že mám svou vlastní postel, stejně měkkou a velkolepou, jako má ona.
Pletichy_ve_Versailles.indd 13
07.12.2021 11:44:11
14
Sally Christie
O několik dní později mě Frederika znovu vystrčí ven, ale tentokrát na ulici. Slyšíme ji křičet na Dumonceauxe, že jsem malá čubka, co jí svádí klienty, a že prý už nás nepotřebuje. Máti přijde o svou pozici kuchařky a my teď musíme opustit náš pohodlný dům i všechny matčiny klienty, kteří si od ní kupují kuřata. „Nána jedna nosatá,“ stěžuje si matka. Vyneseme na ulici všechen náš majetek a připravíme se na dlouhou cestu pěšky k domu mého nevlastního otce. Jdu bosá, přestože je venku zima. Nesmím si v blátě zničit své jediné boty. „Co je to za ženskou, že si připadá ohrožená sedmiletým dítětem?“ pokračuje máti, odplivne si a výhružně se zahledí do lhostejných oken domku. Dveřník od sousedů nás pozoruje bez zvláštního zájmu. „Z té holky bude jednou anděl,“ praví a pokyne směrem ke mně. „Celý život s ní budou jen potíže.“ „No tak, moje milé, dejme se na cestu.“ Matčin milenec, mnich Gomard, nám v našem neštěstí stojí po boku. Sehne se a přehodí si přes rameno ranec z prostěradla plný těžkých železných hrnců – ty jsou matčiným pokladem a řemeslem. „Nikdy jsem ji neměla ráda, ale aspoň že Dumonceaux nad námi pořád drží ochrannou ruku.“ „Ale jak to, když už nám nedovolí bydlet v jeho domě?“ zeptám se, ale nikdo mi neodpoví. Vykročíme na cestu. Táhnu koš plný našich šatů a marně se snažím vyhýbat se loužím a hlubokému blátu. Potrvá nám aspoň dvě hodiny, než přejdeme město, a to jsou přitom říjnové noci studené a ulice pochmurné. „Jsme my to ale banda otrhanců,“ pronese mnich Gomard tím svým veselým způsobem, vždy připraven posloužit vlídným slovem či legrační historkou. Kéž by byl mým otcem, ale kdykoliv to řeknu nahlas, matka
Pletichy_ve_Versailles.indd 14
07.12.2021 11:44:11
Pletichy ve Versailles
15
mi přikáže zmlknout, jinak prý ho zavřou za nepřístojnost. „Josef a Marie bez útočiště v hostinci,“ pokračuje, „a s děťátkem v náruči. To jsi ty, Jeanne. Avšak čas nám bude přítelem, o kuřata je zájem vždycky a tvoje umění je bezkonkurenční,“ dodá laskavě k mé matce a mírně se zapotácí pod svým nákladem, překračuje mrtvého psa. „Rançon si nás vezme k sobě,“ praví máti nesoucí svůj obří měděný kastrol a těžký grilovací rošt. Mluví o svém manželu a muži, kterého musím nazývat otcem. „A aspoň si nemusíme lámat hlavu s Jeanne.“ „Proč si se mnou nemusíte lámat hlavu?“ zeptám se a rychle uskočím z cesty velkolepému kočáru taženému šesti koňmi, který se s rachotem prožene kolem nás. „Monsieur Dumonceaux svolil, že se postará o tvé vzdělání,“ řekne matka. Zastavím se. „Co tím myslíš, máti?“ zeptám se, a přitom si kdovíproč vzpomenu na toho muže s uslzenýma zelenýma očima, které si mě tak hladově prohlížely. „Svolil, že tě pošle do kláštera, kde se ti dostane vzdělání a dokonce se naučíš číst a psát. Jen si to představ!“ „Do kláštera! Ach ne!“ Rozpláču se, protože si představím klášter stojící na rohu naší ulice a ponuře vyhlížející jeptišky v černých rouchách procházejících se dokola po nádvoří. Nikdo se nedostane dovnitř ani ven. Co tam vůbec jedí? „Ale jen neplač,“ praví mnich Gomard laskavě. „Jeptišky dovedou být moc hodné paní. Vzpomínám si, že jsem v mládí potkal jednu pěknou mladou novicku a ta –“ „Pšššt,“ sykne matka. „Moc mluvíš. Jednoho dne skončíš v Bastile. Pozor – to prase znám – minulý týden paní Fargéovou pořádně hryzlo do kotníku.“ Odtáhne mě od chrochtajícího kance, který se vydal v našich stopách. Vleču se dál, akorát teď už plačky, protože nechci zmizet v klášteře a opustit máti a mnicha Gomarda. A možná
Pletichy_ve_Versailles.indd 15
07.12.2021 11:44:11
16
Sally Christie
už nikdy neuvidím Frederičin pokoj, nikdy se nezavrtám do jejích měkkých přikrývek, nikdy už od ní nedostanu máslové karamelky a kapičky voňavky. O mém osudu bylo rozhodnuto, říkám si, a neskrývaně vzlykám cestou temnými ulicemi. Půjdu do kláštera a jsem si celkem jistá, že tam pro mě žádné saténové přikrývky mít nebudou.
Pletichy_ve_Versailles.indd 16
07.12.2021 11:44:11
Kapitola 2 Ve které se Madame Adelaida zamýšlí nad sestrami a sesterskými záležitostmi obecně
P
ovězte nám o klášteře, drahoušci,“ praví Henrietta a usměje se mile na naše dvě nejmladší sestry. „ Sofie a Louisa sedí na pohovce naproti nám a vypadají jako dva vyděšení zajíci v růžovém. Tedy alespoň Sofie, Louisa se zdá docela klidná. Minulý týden se vrátily z kláštera ve Fontevraud, kam byly před dvanácti lety poslány na vychování. I já měla tehdy jet s nimi, ale díky své lstivosti a šarmu jsem tomu osudu unikla. Pokývnu hlavou, abych jim dala na srozuměnou, že smějí odpovědět, a pak se narovnám a doufám, že Victorie, hrbící se vedle mě, bude následovat mého příkladu. Victorie se vrátila už před rokem, dříve než její mladší sestry, ale versailleským způsobům se učí žalostně pomalu. Stále ještě jí s otevřenou pusou a minulý týden dokonce oslovila jednu ze svých dam „Madame comtesse“, nikoliv „Madame la comtesse“! Být dcerou Francie je ohromné břemeno, obětování sebe sama na oltáři povinnosti a služby. Naše chování – a zde mluvím nejen o svých sestrách, ale samozřejmě i o bratrovi korunním princi a Josefě, jeho ženě – musí
Pletichy_ve_Versailles.indd 17
07.12.2021 11:44:11
18
Sally Christie
být příkladné, nesmí na nás ulpět žádná skvrna, a to jak toho nemorálního, požitkářského druhu, tak toho praktičtějšího, například od inkoustu. Ve všem, co děláme, se musíme snažit být lepší než ostatní, protože samozřejmě lepší jsme. Jenže Victorie mou rovnou páteř ignoruje, raději si z talířku vezme další krémový bochánek a vesele se hrbí dál. „Jedenáct let jste byly pryč.“ Henrietta si povzdechne. „A teď je nás šest opět pohromadě. Jaká nádhera!“ Má starší sestra se spokojeně rozhlédne a její zrak po řadě spočine na každé z nás. Kromě mých tří mladších sester je s námi i naše nejstarší sestra Elisabeth, Henriettino dvojče známé též jako Madame infantka. Malá Félicité – vzpomínám si na ni jen jako na růžovolící a až příliš hlasité mimino – zůstala na hřbitově ve Fontevraud. „Nuže? Co jste se naučily?“ otáže se Elisabeth líně. Elisabeth je velmi buclatá a má malá černá očka podobná těm hrozinkám odrůdy Malaga, které neustále pojídá. Sofie se začervená. Nedokážu si představit, co je na klášteru k červenání, ale její stydlivost mě těší. Victorie už dokázala, že je příjemně tvárná, ačkoliv někdy příliš roztržitá. „Ach, tím vás nebudeme otravovat, sestry,“ řekne Loui sa, ačkoliv na ní není řada – Sofie je starší a tudíž měla odpovědět ona. „Victorie vás už svými historkami určitě znudila až k zbláznění. Vážně není moc co vyprávět.“ Victorie sebou vyděšeně trhne a pak s pusou plnou krémového bochánku přikývne. „Nesmysl,“ praví Henrietta tiše. „Musíte nám povědět o jeptiškách a –“ „Inu, Victorie nám toho skutečně řekla celkem dost,“ přeruším ji, neboť usoudím, že už toho Louisa napovídala až až. „A nedovedu si představit, že by se od té doby mnoho změnilo. Klášter je přece přímo definicí nadčasovosti.“
Pletichy_ve_Versailles.indd 18
07.12.2021 11:44:11
Pletichy ve Versailles
19
„Skoro jako Versailles,“ povytáhne na mě Elisabeth obočí. Minulý rok se vrátila ze Španělska, kam ji v jedenácti letech poslali, aby se provdala za španělského prince. Teď je na cestě do manželova nového království v Parmě a přivezla si s sebou ty svoje nabubřelé manýry. Vždycky nám ráda připomene, jak málo jsme se změnily a za jak dětinské nás považuje. Přestože jsme ji přivítaly zpět s povinností i láskou v srdci, ve skutečnosti mě irituje. Připadá si nadřazená jen proto, že byla ve Španělsku a je vdaná. Zná slasti manželského lože, jak ráda zdůrazňuje, a tahle fráze už Victorii způsobila nemalé zahanbení. Otřesu se při pomyšlení, že Sofiina a Louisina cudnost by jejími neomalenými slovy rovněž mohla utrpět. Nevadí. Elisabethin odjezd je stanoven na příští měsíc. Osmnáctého listopadu. „Ano, Versailles je celkem neměnné,“ praví Victorie vesele a otře si ústa hřbetem rukávu. Nebesa! Dostanu strach, že mi zaskočí mé (malé a skromné) sousto bochánku. „Pořád ta samá rutina a tak dál. Ale mně se tu líbí a vám jistě bude taky.“ „Naučily jste se aspoň jezdit?“ zeptá se Elisabeth dřív, než se stačím zeptat já. Je vdaná za Španěla a hned si myslí, že má monopol na inkvizici, pomyslím si hořce. Elisabeth má velmi špatnou pleť – Španělé jsou nechvalně proslulí svou špínou – a podivně naolejovaný účes. „Ano, naučily,“ odvětí Louisa. „Ačkoliv Sofie nemá ráda koně – vlastně se jich docela bojí.“ Sofie se znovu začervená. „Ach, to já také!“ vyhrkne Victorie. Victorie chová ke všem zvířatům neobyčejnou nechuť, tedy s výjimkou těch na talíři. „Victorie stěží uměla jezdit, když se loni vrátila, ale teď, když se jí dostalo cviku, to celkem ujde,“ připustím.
Pletichy_ve_Versailles.indd 19
07.12.2021 11:44:11
20
Sally Christie
Z jejího nedostatku jsme ve skutečnosti vytěžily mnoho potěšení, protože jsme pod záminkou jezdeckých lekcí celé léto projezdily s papá a moc jsme si ta společná rána užívaly. Usměju se při myšlence, že bychom v té tradici mohly příští jaro pokračovat, ukáže-li se, že jsou na tom Sofie a Louisa podobně špatně. „Inu, jsem si jistá, že se to Sofie co nevidět naučí,“ dodá Henrietta a na všechny se usměje. Henrietta je velmi něžná a laskavá – podle mě až příliš. Venku se strhne pozdvižení – vévodkyně de Beauvilliers, naše dame d’honneur, vejde a varuje nás, že se král vrátil z lovu dřív a že k nám přichází na své débottée, ceremonii zouvání jezdeckých bot. Sem! Do Elisabethina příbytku! A nebesa – o celou hodinu dřív, než jsme čekaly. Versailles rozhodně není neměnné! „Ach jémine, a my ještě ani nedojedly naše pečivo!“ vykřikne Victorie zděšeně. „To je milé, že papá zase uvidíme, a to jsme ho viděly i včera!“ praví Henrietta šťastným tónem, stejně jako každý den. „Rád nás vidí takhle pohromadě – všech šest sester.“ „Sester,“ zašeptá Sofie a kření se jako by byla slaboduchá, z čehož ji ostatně začínám podezírat. „A dokonce za námi přichází dřív, než půjde nahoru za tou rybí ženskou!“ oznámím a mám přitom na my sli nenáviděnou milenku mého otce, markýzu de Pompadour. Vynikající znamení. „Ale narovnej si rukávy!“ štěknu na Victorii, která vždycky zvládne vypadat dokonale neupraveně. Řekla de Beauvilliers služkám, aby přinesly občerstvení dřív? A co světla – postačí? Slunce pozdního odpoledne je stále ještě dost silné, ale víc svíček by třeba – „Je to tak, král jde sem,“ řekne Louisa a jakoby pobaveně se rozhlédne. Umíním si, že si s ní promluvím o tom
Pletichy_ve_Versailles.indd 20
07.12.2021 11:44:11
Pletichy ve Versailles
21
jejím tónu – zní téměř sarkasticky, ačkoliv vím jistě, že to tak nezamýšlela. Malé kázání ji nepochybně ukázní. „Přiveďte mou dceru,“ zasyčí Elisabeth na de Beauvilliers, „a honem.“ Malá Isabella, Elisabethina dcera a naše jediná neteř – ačkoliv už má čtyři roky po svatbě, naše švagrová korunní princezna se zatím zmohla jen na dva mrtvě narozené syny –, je jediným vnoučetem našeho papá. Elisabeth se snaží, seč může, aby si král to dítě zamiloval, ale papá nesnese slintání ani fňukání, takže zatím příliš úspěšná nebyla. Dveře se rozletí, můj otec vejde a spolu s ním i jeho sluhové a muži v modrých loveckých oblecích a vysokých žlutých holínkách, nyní potřísněných bahnem a krví. Jejich psi dychtivě vběhnou za nimi, zakopávají jeden o druhého a v jednom kuse štěkají. Přejeme-li si papá vidět, musíme se samozřejmě vyrovnat s přítomností pánů, ale jejich mužná energie zcela převálcuje něžnou atmosféru Elisabethina salonu. Papá se usadí do křesla a komorník mu sejme klobouk a paruku, zatímco další sluha mu ručníkem pocuchá propocené vlasy. Je tak pohledný, zardělý a rozjařený odpolednem stráveným v lesích. Je mu téměř čtyřicet a je v nejlepších letech svého života. Francie, či svět, nikdy nepoznaly oslnivějšího muže. Srdce mi přetéká láskou a pýchou – drahý papá. Když mu sluha vysuší vlasy, rozhlédne se papá okolo a všichni ztichnou, protože nadchází velká chvíle. Vévoda de Villars přestane vyplácet Venušinu bustu bičem a markýz de Meuse se přisune blíž, dýchá ztěžka a div neupadne přes prince de Soubise. „Vill– ne, Meu– ne, Richelieu, smíte se ujmout té cti,“ řekne papá, když konečně spočine zrakem na vévodovi de Richelieu. „Toho jelena jste složil přímo excelentně.“
Pletichy_ve_Versailles.indd 21
07.12.2021 11:44:11
22
Sally Christie
Richelieu – muž, kterého naprosto nemohu vystát – se potěšeně ušklíbne a poklekne na poněkud roztřesené koleno, aby se ujal cti zout králi boty. Jakmile je zuje, nahradí je brokátovým pantoflíčkem, který mu uctivě podá vévoda d’Aumont, poté co jej neméně uctivě vyndá ze zlacené krabice držené dvěma komorníky. „Už potřetí od září,“ zašeptá Henrietta pochybovačně. Henrietta má ráda každého, ale dokonce ani ona nemůže vystát Richelieua, kterému kněží přezdívají ďáblův podkoní. „Papá jej rozhodně vyznamenává.“ „Počtvrté,“ opravím ji – Richelieu se zouvání ujal i minulý týden, když papá touto službou nejprve poctil starého maršálka de Saxe, který upadl, když se pokoušel pokleknout. Nemohu sice papá kritizovat, ale vážně by měl rozšířit svou přízeň na ctnostnější muže. Rozhlédnu se po shromážděné společnosti, ale nikoho vhodnějšího se mi nalézt nepodaří. „Ach, výtečně,“ praví papá, když dorazí tácy s občerstvením a za nimi zbytek našich dam. Následuje krátké čekání, zatímco rukama příslušných sluhů prochází sklenice piva, až dorazí k vévodovi d’Aumont, který ji s pýchou předá králi. Papá usrkne a mávne rukou, čímž naznačí, že se jeho dvořané dále nemusí účastnit ceremonie. Richelieu se okamžitě vrhne po markýze de l’Hôpital, hrabě de Leddie krmí dva lovecké psy dortem a já s hrůzou sleduji, že se vévoda de Chartres chystá proklouznout k Henriettě. Nebesa, to tak! Vévoda kdysi požádal o ruku mé sestry, avšak byl náležitě odmítnut. Naštěstí nám papá zrovna v tu chvíli pokyne, abychom šly k němu. Všech šest nás přistoupí najednou a staneme v kruhu okolo jeho křesla. S potěšením na nás pohlédne a jeho radost je opravdová. „Všech šest zde spolu. Jaké blaho. A jak se tu rozkoukáváte, mé milé?“ otáže se Sofie a Louisy.
Pletichy_ve_Versailles.indd 22
07.12.2021 11:44:11
Pletichy ve Versailles
23
„Velmi dobře, papá,“ praví Louisa a Sofie se začervená. „Je velice pěkné být zase doma.“ Chvíli s ním klábosí a já je sleduji, připravena vložit se do hovoru a zarazit to její plácání, protože se obávám, že papá nudí. Louisa má v sobě jisté sebevědomí, jež u někoho tak mladého shledávám popuzujícím. A také je inteligentní, ačkoliv jistě ne tolik jako já – nemyslím, že umí řecky, a dokonce ani latinsky. Papá se otočí k Elisabeth. „Má milá, již brzy nás opustíš,“ řekne. „Jak jen tě budeme postrádat.“ Elisabeth vysekne pukrle a pak se vztyčí s výrazem bolestného smutku. „Jsme zničené, papá, my všechny,“ pravím a přistoupím o krůček blíž. Přemýšlím, zda si všimne té Konfuciovy knihy, kterou držím v ruce, a něco k tomu podotkne. „Hmm,“ vezme papá má slova na vědomí a stále se usmívá na Elisabeth. „Nejdražší otče,“ Elisabeth mu vždycky říká otče, což je póza stejně rozčilující jako nesnesitelná, „jaký smutek zažívám, když se s každým dnem ocitám blíže našemu odjezdu. A malá Isabella samým pláčem celé noci nespí, tolik je smutná, že musí opustit svého dědečka.“ Elisabeth zatěká očima ke dveřím, ale paní de Beauvilliers se s děvčetem zatím nevrací. „Že nemůže pláčem spát? Vskutku?“ praví papá a já vidím, že jej ta lež těší. „Nesmysl, Elisabeth,“ vložím se do toho. „Její chůva mi říkala, že spí jako dudek. Ovšem já stěží zamhouřím oka, protože –“ „Běda,“ řekne papá, dopije sklenici a podá ji Victorii, která z té pocty celá zrůžoví. „Takový už je osud králů, že jejich dcery odjíždějí do vzdálených krajů.“ Znovu nám všem věnuje laskavý pohled a poté zapátrá očima v řadách dam stojících či sedících za námi. „Nejsi jediná, kdo musí
Pletichy_ve_Versailles.indd 23
07.12.2021 11:44:11
24
Sally Christie
odjet, Elisabeth. Kdepak je naše drahá přítelkyně hraběnka de Narbonne, která vás má doprovázet? Její matka je velice smutná, vždyť té její rozkošné dcerce je jen patnáct.“ „Je indisponovaná,“ odvětí Elisabeth stroze. Narbonne je těhotná a celé ráno se jí zvedal žaludek. Byla zapuzena, dokud se nenaučí lépe ovládat. Náhle Elisabeth poklekne před otce na podlahu a popadne ho za ruce. Co to vyvádí? „Je smutným osudem princezen, že musí žít odděleny od svých milovaných rodičů,“ praví Elisabeth a hledí přitom na otce s dokonalou dceřinou úctou. Planu vztekem, že mě taková póza nenapadla, a potom planu ještě víc, když zaslechnu její další slova: „Musíte mi říct, jak vám můžeme z Itálie pomoci sehnat ženichy pro naše drahé sestry – je tu samozřejmě král sardinský, který by se hodil velmi dobře, a zdalipak už jsme zcela vzdali prince Charlese?“ Zrada, pomyslím si a upřu zlobný pohled na Elisabeth, která se v té své zbožné póze na podlaze tváří tak namyšleně. Tak ona si přeje, aby nás stihl stejný poskvrněný osud jako ji! Hrozba manželství a všech jeho hrůz – děsuplná cizina a zvířecí mužská stránka neustále visí nad našimi hlavami. Papá je jediný muž, kterého potřebujeme milovat. Victorie zčervená a já cítím, jak se Sofie stojící vedle mě začíná třást. Louisu opustila rozvaha a teď těká očima jako vyděšená myška. Jedno rameno povytáhne výš než to druhé. „Pravda,“ odvětí otec, zcela lhostejný k úděsu, jenž mezi námi Elisabethina slova vyvolala. Vstane a celý pokoj okamžitě ztichne. Markýz de Meuse přispěchá, aby papá opět nasadil paruku. „Zapomněl jsem se zmínit – ze Sardinie se skutečně vyptávali na Sofii. Teď si dám koupel a pak se zastavím u markýzy, než bude večer.“
Pletichy_ve_Versailles.indd 24
07.12.2021 11:44:11
Pletichy ve Versailles
25
Odejde i s celou svou družinou, spoustou rámusících mužů a psů a pachů, a do salonu se zas jednou navrátí jemná ženská harmonie. Sofie zasténá a zakryje si oči dlaněmi. „Ach ne!“ vykřikne Victorie. „Sofie ne! Ach, jaké strašné, strašné zprávy!“ Zastaví sluhu sbírajícího občerstvení po pánech a divoce si přihne z jedné sklenice piva. Victorie se děsí Ferdinanda Španělského, ale jeho královna navzdory očekávání stále neumírá. Victorie se noc co noc modlí za její dobré zdraví. „Proč jsi to řekla, Elisabeth?“ napomíná Henrietta ses tru mírně. „Víš přece, jak nás řeči o vdavkách rozrušují, a podívej na chudinku Sofii.“ Díky bohu, že se Stuartovci nepovedlo získat zpět svůj trůn, jinak už by teď byla Hen rietta v Anglii. V Anglii, proboha, kde si urozené osoby samy nalévají čaj a dokonce se ani neumějí pořádně vykoupat. Nedávno nás podobně vyděsili kurfiřtem bavorským, ale teď už je Henriettě dvaadvacet a to jí dodává pocit bezpečí. Mně je pouze sedmnáct, a přestože už v dálce vidím konec cesty a cítím svou sladkou odměnu, pořád ještě si nepřipadám mimo nebezpečí. Ze všech svých sester jsem nepochybně ta nejpůvabnější, má krása dokonce zapříčinila romantické nerozvážnosti – když mi bylo patnáct, prohlásil obchodník s krajkami, který zrovna navštívil palác se svým zbožím, že je do mě beznadějně zamilovaný. Samozřejmě ho poslali do Bastily, ale já z toho měla tajné potěšení, protože díky tomu kratičkému flirtu jsem o něco protřelejší než mé sestry. Louisa je nejzranitelnější – je jí dvanáct, což je pro princeznu dokonalý věk na vdavky – ale vycpává si levé rameno šatů hadříky, aby bylo o něco výš než to druhé a mohla tak předstírat, že je mrzák. Začala s tou lstí ještě
Pletichy_ve_Versailles.indd 25
07.12.2021 11:44:11
26
Sally Christie
před odchodem z kláštera a já na ten nápad maličko žárlím, protože to od ní bylo vážně chytré. Sofie se divoce rozhlédne jako jehně, které se chystají ostříhat. „Nebojte se, milé sestry, tohle nikdy nedopustím! Nikdy,“ pravím pevně a zamračím se na Elisabeth. Poplácám Sofii po chvějící se paži. Ví, že ji ochráním. „Sardinie! A to nám Sofie zrovna vykládala, jak nesnáší ryby!“ „Ohnutí by ji zabilo,“ řekne Victorie a truchlivě škytne do své sklenice piva. „Totiž slehnutí. Sestřenice paní de Beauvilliers zemřela minulý týden, bylo jí jen patnáct a byla zrovna tak malá jako Sofie.“ Victorie sbírá jména žen zesnulých při porodu, což je poněkud morbidní koníček u někoho obvykle tak tichého a šťastného. Paní de Beauvilliers vejde i s malou princeznou Isabellou. „Zrovna jsi ho propásla!“ utrhne se na ni Elisabeth, když jí dítě posadí na klín. Začne dcerce upravovat vlasy a rozhlédne se po nás samolibě, naprosto nepohnuta naší hrůzou. „Chci jen to nejlepší pro papá a pro Francii. A pro vás – musíte přece poznat tu rozkoš spojenou s mateřstvím.“ Políbí Isabellu na hlavu a dítě se otočí a popadne matku za perlový obojek. Uslintaná malá darebačka, pomyslím si znechuceně. „Ale sestro, opustit Versailles a papá a odjet tak daleko – my nejsme tak silné jako ty,“ praví Henrietta s upřímným utrpením. „Jsme silné,“ vybuchnu. „Ale Hen má naprostou pravdu – kdo by chtěl opustit Versailles? A jet na nějaké příšerné místo, jako je třeba Parma?“ „Cožpak si nepřejete žít v souladu s přírodou?“ odsekne Elisabeth. „Cožpak se v bibli nepíše, že manželství je ženin osud? Popravdě, jsem ráda, že pro vás papá zvažuje sňatky. Možná přichází k rozumu.“
Pletichy_ve_Versailles.indd 26
07.12.2021 11:44:11
Pletichy ve Versailles
27
„Zrada,“ zasyčím, zatímco Sofie dál sténá a Victorie se rozvzlyká. „Takhle mluvit o otci! Jako kdyby snad nebyl při smyslech!“ „Mluvím jen pravdu,“ opáčí Elisabeth mírně. „Otec bohužel zanedbal svou povinnost najít vám manžely. Počínal si dokonce velmi lenivě.“ „Jenom z lásky k nám!“ vykřiknu a srdce se mi divoce rozbuší. Taková vzdorovitost! Uvědomím si, že svírám Sofiinu paži až příliš silně. Malá Isabella začne bezdůvodně kvílet a já si v tu chvíli představím dřevěné vlčky, stovky vlčků, točících se divoce dokola na rozlehlé parketové podlaze. „Takhle už o otci nikdy nesmíš mluvit,“ řeknu a ze všech sil se snažím ovládnout hlas. Je mou povinností zvládnout tenhle chaos. Nesmím na ostatní pod tlakem štěkat. Osmnáctého listopadu, pomyslím si chmurně. Osmnáctého listopadu, a pak se vše vrátí do starých kolejí. „No, no.“ Znovu Sofii poplácám a její tenká paže mi připomene ptačí křídlo. „Tohle nikdy nedopustíme, nikdy! Udělám, co bude v mých silách – a můj vliv na papá je obrovský – abychom téhle kalamitě předešly.“ Když mi bylo šest – je to má nejdrahocennější vzpomínka – běžela jsem za otcem a zapřísahala ho, aby mě neposílal spolu s mladšími sestrami do kláštera. Od té doby vím, že mi nedokáže nic odmítnout, a bez váhání na něj svoje kouzlo použiju znovu. Posadím se a tiše si v duchu vychutnávám tu scénu, jak se slzami v očích pokorně prosím papá – možná zaujmu tu samou pózu na podlaze, jakou teď bravurně využila Elisabeth – a on ke mně sklopí laskavé zraky a možná se mu v očích také zalesknou slzy! Malá Isabella sklouzne matce z klína a rozběhne se pronásledována smolařskou chůvou.
Pletichy_ve_Versailles.indd 27
07.12.2021 11:44:11
28
Sally Christie
„Neci jít! No quiero–“ Žuch! Holčička zakopne přes okraj koberce a už letí, přičemž hlavou narazí o hranu jedné z pozlacených pohovek. Osmnáctého listopadu, pomyslím si znovu a vlčkové konečně přestanou kroužit a s poslední otočkou se zastaví a ztichnou.
Pletichy_ve_Versailles.indd 28
07.12.2021 11:44:11
Kapitola 3 Ve které si Jeanne vypěstuje strach z pádu
P
ostel je pro dvě až příliš malá a matrace je jen takový zhmotnělý náznak, drsný slamník sotva na prst tlustý. Zvony začínají vyzvánět v pět, ještě před východem slunce. Dveře se rozlétnou a z konce rozlehlé ložnice na nás otrhaná černá vrána volá, ať vstáváme a zasvětíme den bohu. V ospalém tichu se vypotácíme z postele a navlékáme si přes košilky hábity. Přestože je horké červencové ráno, nesmíme být ani na chviličku nahé, protože nahota je hřích. Existuje spousta, spousta hříchů, a hrozba jejich neustálé přítomnosti jeptišky velice zaměstnává. Venku se rozednívá, ale uvnitř v podlouhlé podkrovní místnosti stále ještě vládne tma. Navleču si bílé vlněné šaty a pak své kamarádce Charlottě rozčešu prsty vlasy a stočím je pod plachetku. Zrovna se mi chystá učesat ty moje, když tu ji Hermine odstrčí. „Ty to neumíš,“ sykne a zatahá mě za lokny. „Vždycky ji rozcucháš.“ „Ale mně je jedno, kdo mě češe,“ řeknu. „Vážně. Hlavně si pospěšte, nebo na nás sestra George zase přijde.“ Lžu. Chci, aby mě česala Hermine, ale nechci, aby to Charlottu mrzelo.
Pletichy_ve_Versailles.indd 29
07.12.2021 11:44:11
30
Sally Christie
Hermine vytáhne zpod matrace hřebínek, skrytý přepych, a začne mi rozčesávat vlasy. Na drahocennou chviličku jsem zpátky u Frederiky, která mě češe a říká mi andílku, zatímco jí sedím na klíně u toaletního stolku a zaplavuje mě vůně růžového pudru. Nesnáším plachetku a závoj, chci, aby mi vlasy volně splývaly na ramena. Jednou za měsíc se koupeme a myjeme si vlasy, a to je můj nejšťastnější den. Až budu starší, budu si mýt vlasy denně. „Ty jsi tak hezká,“ zašeptá Charlotta. Usměju se, protože se mi líbí, když mi říkají, že jsem hezká. Kéž bych měla zrcadlo, abych se mohla přesvědčit, ale ta jsou tu zakázaná. Miluju svoje husté světlé vlasy – láska je další z hříchů, ačkoliv si nejsem jistá proč – a ostatní děvčata je také milují. Jen co je Hermine rozčeše, všechny si na ně sáhnou a shodnou se, že jsou stejně měkké jako satén. Já to potvrdím, protože jako jediná z nich jsem si sáhla na opravdický satén. Sestra George se vrací a Hermine, obratná jako zlodějka, kterou prý její matka je, zasune zapovězený hřebínek do rukávu. „Co se to tu děje?“ praví sestra George drsně a blíží se k našemu malému chumlu. Jakmile mě zahlédne v jeho středu, zjihne. „Ach, Jeanne, jakpak se ti dnes ráno vede, můj andílku?“ Něco zamumlám a upřu zraky na podlahu. Sestra George vezme Hermine z rukou plachetku a začne mi ji ovinovat kolem hlavy, jemně mi pod ni zasouvá vlasy a přitom mě hladí. Ze sestry George jsem celá nesvá, pokaždé se na mě dívá, jako by byla hladová a já byla dortíkem, který touží sníst. Jednou si mě dokonce vzala na klín a já byla bez sebe, protože mě nikdy předtím nenapadlo, že by jeptišky dokázaly objímat jako matky. „Tak! A všechny do kaple,“ řekne a naposledy mě pohladí po vlasech. Vyrazím spolu s ostatními děvčaty
Pletichy_ve_Versailles.indd 30
07.12.2021 11:44:11