0041628

Copyright © Josef Klíma, Robert Šlachta, 2020 Photos © archiv autora; Profimedia; Jan Handrejch / Právo / Profimedia (str. 15 přílohy nahoře); Luděk Ovesný / MAFRA / Profimedia (str. 19 přílohy dole); Jan Handrejch / Právo / Profimedia (str. 20 přílohy nahoře); Petr Topič / MAFRA / Profimedia (str. 21 přílohy); Jiří Pánek / iDNES.cz / Profimedia (str. 22 přílohy nahoře); Dan Materna / MAFRA / Profimedia (str. 22 přílohy dole); ČTK / Sznapka Petr (str. 23 přílohy nahoře); ČTK / Peřina Luděk (str. 23 přílohy dole); ČTK / Deml Ondřej (str. 24 přílohy nahoře); ČTK / Petrášek Radek (str. 24 přílohy dole), 2020 ISBN 978-80-242-6414-1

Slachta.indd 4

19.3.2020 9:27:01

Předmluva O napsání knihy jsem začal přemýšlet v době, kdy jsem ukončil svoji činnost na ÚOOZ a u policie. Důvodů, proč se „vypsat“, bylo mnohem více. Ale ten zásadní byl pokusit se vysvětlit lidem, jací jsme byli a jakou práci jsme odváděli. Mnohokrát jsem o sobě slyšel, jaký jsem démon a co všechno a hlavně pro koho jsem měl dělat. Snad tato moje zpověď na některé Vaše otázky odpoví. Na titulu se mnou spolupracoval Pepa Klíma. Ze začátku jsme k sobě hledali cestu, ale pevně věřím, že jsme ji v průběhu našli. Měl se mnou asi hodně práce a musím říct, že naše policejní mluva se moc neslučuje s tou novinářskou. Sami můžete posoudit, jak se tato spolupráce povedla. Za celou svou kariéru jsem potkal hodně lidí, se kterými jsem měl tu čest spolupracovat. Vím, co a jak jsme dělali a že někteří odešli, aniž by jim někdo za jejich náročnou práci poděkoval. Všem bych tedy na tomto místě chtěl moc poděkovat. Tato kniha by nevznikla bez pomoci mých nejbližších spolupracovníků. Po tolika letech jsem si kolikrát horko těžko vzpomínal, jak to přesně bylo a co z toho už byly jen hospodské historky, mnohdy už notně poupravené. Jmenovitě to jsou Tomáš Sochr, Jirka Komárek, Vendula Kwasniaková, Karel Mikuláš, Roman Těžký, Petr Vlach a Standa Růžička. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Dámo a pánové, děkuji vám. 5

Slachta.indd 5

19.3.2020 9:27:01

Nečekejte v knize nějaké senzace či „Šlachtovu zprávu“. Je to opravdu moje zpověď o tom, co jsem prožil a jak jsem to cítil. Jsem samozřejmě vázán mlčenlivostí, tak jistě chápete, že jsem nemohl prozradit úplně vše. Také jsem už nechtěl popisovat věci, o kterých se píše skoro denně v médiích a které jsou všeobecně známé. Pepa Klíma po mně chtěl, abych vybral zásadní kauzy, které utvářely moji kariéru u policie a později u celní správy. Bylo velmi těžké vybrat kauzy hlavně z dřívější doby a popsat je tak, aby zůstaly zajímavé a čtivé. Ty důležité z období ÚOOZ se týkaly často medializovaných případů. I takové jsem se snažil popsat z trochu jiného úhlu pohledu, než jak je znáte právě z médií. Ty kauzy dělali lidé, měli své životy a musím říct, že jsem je často obdivoval za to, co dokázali. A co se pak s těmi případy stalo u soudu a jaký byl výsledek? Často jsem řval vnitřně nad tou nespravedlností, když jsem viděl, co s danými případy někteří dokázali u soudu udělat navzdory obsahu a důkazům. Přesto jsem ale znovu a znovu svým lidem opakoval, že pracují pro občany a problémy k tomu bohužel patří. Po odchodu od policie jsem potkal Báru Nesvadbovou, která nás vtáhla do své charitativní činnosti. Od té doby jsem se svými spolupracovníky přemýšlel, jak bychom mohli i my trochu intenzivněji pomoci. Nakonec jsme se dohodli s nakladatelstvím, že z každé prodané knihy bude věnováno 50 Kč nadaci Be Charity Báry Nesvadbové. Moc Vám děkuji, že se zakoupením této publikace podílíte s námi na této činnosti i Vy. Jestli díky této knize alespoň trošku pochopíte, jaký jsem byl a jací byli lidé kolem mě, budu moc rád. Robert Šlachta 6

Slachta.indd 6

19.3.2020 9:27:01

Explikace Když jsem dostal nabídku udělat knižní rozhovor s Robertem Šlachtou, moc se mi do toho nechtělo. Na rozdíl od spousty jiných policajtů jsem se s ním osobně předtím nikdy nesetkal, znal jsem ho jen z médií – a ta ho napůl velebila a napůl odsuzovala. Velebila ho za to, že celý svůj život obětoval práci policisty, že nemá dovolenou, žije na ubytovně, pracuje nonstop, stylem padni, komu padni, a od ostatních vyžaduje totéž. Odsuzovala ho jako kaskadéra, kovboje, partyzána, který si hlavně honí triko, pracuje bez ohledu na předpisy, rozmístí co nejvíc odposlechů a doufá, že se na každého nakonec něco najde. A že se spiknul s Andrejem Babišem, aby ho dostal k moci. Pak jsem si ale uvědomil, že právě to mě na Šlachtovi zajímá. Ta dvojlomnost, vyjádřená i jeho napůl světlou a napůl tmavou tváří na obálce. Jestli je takový nebo jiný. Souhlasil jsem jen pod podmínkou, že v knížce zazní všechny nepříjemné otázky, které mu novináři za ta léta nakladli, a že požádám co nejvíc lidí, kteří s ním byli ve styku, aby shrnuli, co si o něm myslí. V dobrém i ve zlém. Ty, co ho rádi mají, i ty, co mu nemohou přijít na jméno. Robert Šlachta souhlasil, a tak jsme si začali povídat. Nahráli jsme nějakých dvacet hodin rozhovorů, vyměnili jsme si několikrát stovky stránek přepsaného textu s úpravami, škrty a dodatky, doplnili od jeho kolegů podrobnosti 7

Slachta.indd 7

19.3.2020 9:27:01

tam, kde si po letech nebyl jistý, zda je informace přesná – a teď si tedy můžete přečíst, jaký je. A jak se měnil zločin kolem něj, jak policie, jak politika – prostě jak se měnil svět. Josef Klíma

8

Slachta.indd 8

19.3.2020 9:27:01

KAPITOLA PRVNÍ ▬ S pěti miliony pod zadkem na cestě za vyděrači ▬ Bubeník, mánička a lezení pod stůl ▬ „K policii nechoď, tam choděj jen blbci!“ ▬ Kombajnér, co si umí opravit auto a holduje starým motorkám ▬ Pět vteřin střelby a pět měsíců vyšetřování aneb Jak jsem střílel po lumpech ▬ Od pokut za blinkr k zásahovce

Pro spoustu lidí jste symbolem neohroženosti, dokon­ ce i ti vaši kritici, kteří vám vyčítají všechno možné, od neřiditelnosti až po spiklenectví s některými politiky, uznávají, že to jediné, co vám nechybí, je odvaha. Podle mě někdy až sebezničující. Bál jste se někdy? Párkrát mi dobře nebylo. Zvlášť když jsem v prosinci 1998 usedal v Brně sám do auta s pěti miliony pod sedadlem, vyrážel směrem na Vídeň a vůbec jsem netušil, kde cestou mě nějaký maskovaný Rusové přepadnou, aby si těch pět milionů vzali. O co šlo? Někdy začátkem prosince 1998 začaly chodit anonymní výhrůžky na ředitelství tehdy nadnárodního obchodního řetězce, který sídlil v Brně. Neznámí pachatelé – později se ukázalo, že Rusové – chtěli od vedení společnosti 9

Slachta.indd 9

19.3.2020 9:27:01

pět milionů korun. Jinak prý budou infikovat jedem potraviny, které řetězec dodává do celé republiky. Konkrétně plechovky s rybičkami. Dovedete si představit, co by to mohlo způsobit za zkázu? A hlavně za hrůzu mezi lidmi? Vyhrožovali, že pokud jejich požadavky řetězec nesplní, k infikování plechovek dojde schválně před Vánocemi, aby škoda tohoto řetězce a s tím i související zmatek byly co největší. My jsme začali potají komunikovat s pachateli místo obchodního řetězce a postupně jsme se propracovali ke konkrétním instrukcím, jak by se měly peníze předat. Oni požadovali, aby ve firemní dodávce řetězce jel jediný řidič s penězi připravenými v tašce pod sedadlem, aby ji kdekoli cestou mohl okamžitě předat. Určili si přesně, kdy má vyrazit z Brna, zřejmě aby ho cestou mohli sledovat, a měl jet přes Jihlavu a Znojmo do Vídně, na parkoviště u letiště. Místo na parkovišti bylo konkrétně označené a tam měl kurýr čekat na další signál. Vyhrožovali, že jakmile zjistí, že dodávku sleduje policie, přepadnou ji kdekoli cestou a peníze si vezmou třeba i násilím. Popisovali dokonce i to, jakým zbrojním arzenálem jsou vybavení. Vy jste ale nemusel jezdit osobně. V té době jste už byl ve velitelské funkci, mohl jste akci řídit odněkud z ope­ račního centra. Samozřejmě že jsem o tom přemýšlel. Ale já už jsem prostě takový, že mi to nedá. Nechci, aby to vyznělo blbě, že se nějak vytahuju – ale když cítím, že jde o skutečně nebezpečné zločince, kteří by neváhali kvůli zisku pozabíjet spoustu občanů a další tisíce vyděsit, musím do toho boje 10

Slachta.indd 10

19.3.2020 9:27:01

jít osobně. Čelem. Taky jsem byl pochopitelně přesvědčen, že nikdo by to tak dobře jako já nezvládl, kdyby došlo k nějakému přímému střetu! (smích) Co člověka napadá, když jde do takovéhle akce, ve které je sám a může přijít k úhoně? Sice jsem měl ve voze kameru, abych byl celou dobu nějak pod kontrolou, na sobě odposlech, spoléhal jsem se na kolegy a na velitele – v té době Jiřího Čuperu –, že mě umí pohlídat, ale stejně máte žaludek staženej. Jel jsem sedmnáctého prosince, a už jak se to datum blížilo, nebyla se mnou žádná řeč. Uvědomoval jsem si, jak složitý bude mě kontrolovat a že vlastně větší část cesty budu bez kontroly úplně a budu se muset spoléhat hlavně sám na sebe. Oslovili jsme i kolegy z Rakouska a ti měli převzít moji kontrolu na hraničním přechodu Hatě, protože v té době jsme ještě nebyli součástí schengenského prostoru. Už ráno sedmnáctého začalo docela nepříjemně. Přijeli technici od Ládi Šibora, aby mi přilepili odposlech pod triko, ale bohužel jim to nalepit nešlo a museli mě oholit. Svědilo to a ještě celé Vánoce jsem se potom škrábal. Ve sklepě banky jsem převzal tašku s pěti miliony a vyjel směr Jihlava. Cesta byla hrozně dlouhá, takže jsem měl docela dost času přemýšlet, do čeho jsem se to zase pustil a že jedu zase já. Bylo pošmourno, odporně, rychle se stmívalo, světla vozů rozmazávaly stěrače. Přitom pokyn, že mám dojet až do Vídně, mohl být jen trik. Každý z těch vozů mi mohl najednou zablokovat cestu a z něj vyskákat nějací maskovaní lumpové s kvérama. Nakonec jsem ale projel celou 11

Slachta.indd 11

19.3.2020 9:27:01

cestu až do Vídně bez problémů. Tam jsem čekal asi tři hodiny, a když se nikdo nepřihlásil, jel jsem zpět. Nikdo se už potom neozval a k žádné kontaminaci nedošlo. Asi se vyděrači báli, že na ně přece jen číhá nějaká policejní past. Ale pamatuju si dodnes tu tíseň. Dobře mi nebylo. Přemýšlel jste tenkrát i o tom, proč jste se stal policajtem? Přemýšlel. A chtěl jste být policajtem od dětství? Od dětství úplně ne, protože jsem měl záliby jako všichni kluci na venkově. Vyrůstal jsem v Pohořelicích, v malém městečku na jižní Moravě. Dodnes tu žije moje máma a dodnes se sem na víkendy vracím do rodného domku, který jsem si s pomocí kamaráda zedníka už asi třikrát předělal. Tomu odpovídaly i moje zájmy. Hodně jsem hrál v místním Sokole fotbal, v podstatě až do odchodu na vojnu. Další naší oblíbenou zábavou v té době byly tzv. „hody“. Původně křesťanský svátek, kdy se hodně tancuje, řádí a pije, a mládež si na něj ještě dneska obléká kroje. I já jsem měl půjčený kroj, byl jsem za písaře i stárka. Na hody moc rád vzpomínám, protože vždycky se sešla parta super lidí. Připravovalo se to dlouho dopředu, takže jsme se bavili dobře i při přípravě. Navíc jsem vyrůstal před revolucí, před rokem 1989, takže policie se ještě jmenovala Veřejná bezpečnost a vnímali jsme ji spíš jako nepřítele než ochránce slušných občanů. Hrál jsem v rockové kapele někdy od patnácti let, a když přišel na odpolední čaje – to byly takové zábavy – příslušník Veřejné bezpečnosti, tak všichni lezli pod stůl, 12

Slachta.indd 12

19.3.2020 9:27:01

schovávali se na záchodě a podobně, protože nikdy jste nevěděli, za co vás bude popotahovat. Nedovedl jsem si vůbec představit, že bych něco podobného jednou mohl dělat já. Byl jste mánička? Úplně mánička ne, to byli u nás jiní, kteří i tím stylem žili celé víkendy. Ale měl jsem dlouhý vlasy. Ty jsem ostatně měl později ještě dlouhou dobu i u policie. Líbilo se mi to. V té době samozřejmě páteční a sobotní zábavy byly jediná kultura, která v podobných vesničkách a malých městech existovala. Na co jste hrál? Na bicí. To byl můj velkej koníček. Hráli jsme na těch tancovačkách, Katapulty a podobný takový převzatý písničky, samozřejmě muselo to být pod někým oficiálně zaštítěné, takže pamatuji dodneška, že jsme byli pod Domem dětí a mládeže. Nic profesionálního, jen koníček, ale bylo to fajn, člověk se mohl alespoň nějak realizovat. A fotbal? Tam jste neviděl svou budoucnost? Byl jsem brankář, to je stejný jako bubeník v kapele, vždycky to jistíte nějak zezadu. Nechytal jsem špatně, alespoň to říkali lidi kolem fotbalu. V dorostu jsem začal chytat za muže dřív, ale pak už jsem se chytl té kariéry policejní a už nebylo tolik času a trošku se s tím bila ta hudba, prostě se to s tím fotbalem nějak utlumilo… Čím jste tedy chtěl být? Pořád jsem tíhnul k autům, k motorům a k motorkám. Myslel jsem, že budu automechanik nebo opravář 13

Slachta.indd 13

19.3.2020 9:27:01

zemědělských strojů nebo prostě něco podobného. Pamatuju si, že když jsme si vybírali v patnácti nebo ve čtrnácti, kam jít dál, naši říkali, že nejlepší bude zemědělství. Protože národ bude potřebovat pořád jíst a chleba bude pořád potřeba. Takže jsem šel nakonec opravdu na zemědělskou školu. Vy jste to měli v rodině? Jako tradici? Ani ne. Otec byl technický pracovník, zásobovač a máma pracovala v účtárně. Ale v tom našem městečku jsme byli všichni tak trochu vedeni tímhle směrem. Neměli jsme tolik možností jako potom po revoluci. Čím vás rodiče ovlivnili pro to, jaký jste dnes? Ovlivnili mě určitě v přístupu k lidem. A taky k povinnostem. Do současné doby žiju sám, nejsem ženatý, nemám ženu, ale zčásti i proto, že se umím o sebe postarat sám. Když máma přišla z práce, muselo být umyté nádobí, muselo být vysáto a uklizeno, protože jsme byli tři kluci, takže jsme dostali jasná pravidla, co kdo kdy má udělat. Na druhé straně už někdy od patnácti let jsme jezdili pod stan s bratrem sami, takže to bylo i o nějaké důvěře, kterou vůči nám dětem měli. Žádné autoritářství. Říká se, že člověka hodně utváří, v jaké sourozenecké konstelaci se narodí. Nejstarší bratři jsou prý i v životě dominantní, jedináčci rozmazlení, mladší bratři star­ ších sester se naučí využívat k dosažení svých cílů starší ženy a podobně. Vy jste byl prostřední ze tří bratrů. Zro­ dil se tady váš budoucí trend rozhodovat, šéfovat? Tím, že jste se musel prosadit mezi bratry? 14

Slachta.indd 14

19.3.2020 9:27:01

U nás se nic takového neprojevovalo, protože jsem byl o tři roky mladší než starší bratr a o čtyři roky starší než bratr mladší. Takže když jsem dorůstal, ten starší už šel svou cestou a podobně to bylo i s mladším bratrem. Čili jsme se tak úplně nepotkávali, natož abychom spolu nějak bojovali o postavení v rodině. Ale vzájemně jsme měli přístup k sobě absolutně rovnej. Nebo jsem ho tak alespoň cítil. Kde se tedy ve vás vzal ten postoj až fanatické práce pro stát, pro zákon? I máma se kolikrát ptá, co mě k tomu vůbec vedlo. (smích) Nikdo v rodině, ani jeden z bratrů touhle cestou nešel. A u nás na Moravě, na venkově se žilo jinak než v Praze, spíš jakoby tím společným životem. Pionýr a SSM byly prostě jediné organizace, pod kterými jsme se mohli sdružovat a vyvíjet nějakou kulturní činnost, takže jsme to takhle dělali. Myslím si, že jsem k tomu nějak dospěl spíš až po revoluci, v devadesátém. A to mi i tenkrát táta ještě říkal: „K Veřejné bezpečnosti nechoď, tam chodí buď blbci, nebo ti, co se jim nechce makat!“ To byla památná věta, pronesená ještě v té době, kdy už to nebyla pravda. A právě proto jsem tam možná šel. Všechno si myslím, že bylo dané tou revolucí, tím, že my jsme to fakt cítili. Byli jsme hodně mladí, chtěli jsme to, co se děje, ovlivňovat a ovlivňovali jsme to tím, že půjdeme k policii a budeme to budovat jinak. Když jsem byl na zásahovce, fakticky jsme spávali na stolech, pod stolem, neměli jsme žádnou korunu a nikdo za to nechtěl vůbec žádnej přesčas, nikdo nic neevidoval. Ale mysleli jsme si, že to tak je a že to republika potřebuje. 15

Slachta.indd 15

19.3.2020 9:27:01

Taková je generace, která vzešla po devadesátém, a mě může jenom mrzet, že ta generace končí. Mě třeba zajímá druhá světová válka, a když sleduju motivaci kluků, kteří šli spáchat atentát na Heydricha, a potom pražský povstání, lidi, kteří za vlast byli schopni položit život, říkám si, kdo by v dnešní době byl schopen toto udělat pro tuhle republiku při té rozhádané, rozdělené společnosti. Vlastenectví se ale pěstuje odmala. Můj táta byl před válkou jako mechanik kancelářských strojů na školení v Německu, zažil tam nástup nácků, průvody těch je­ jich bojůvek, bál se o život. A když se vracel, v Děčíně vystoupil z vlaku a políbil perón. Někomu to může při­ padat směšné, ale mně jako dítěti to hrozně utkvělo. Měl jste třeba učitele, kteří vás takhle nasměrovali? Učitele? Já mám problém s autoritama, protože když ten člověk je pitomec, tak pro mě může být, v jaké chce funkci. Ať to byl policejní prezident, nebo ministr, tak ho prostě neuznávám. Ale když ti učitelé byli schopní to nějakým způsobem vysvětlit a podat, tak jsem dokázal ty lidi vnímat. Velmi dobře si pamatuju na svou třídní učitelku paní Kameníkovou. To byla paní, ke které jsem cítil autoritu tenkrát i později, kdykoli jsem ji potkal. Rád vzpomínám na učitele Homolu z učiliště v Želešicích. Byl sice hodně mladý, když začínal, ale musím říct, že jsem se od něj hodně moc naučil a ty znalosti se mi hodily i později v práci. A do třetice Rosťa Polák. K tomu mě přidělili, když jsem začínal jako sedmnáctileté ucho pracovat v dílně, a on mě zaučoval. To byl člověk s tak úžasným životním nadhledem a tak pracovitý, že na to vzpomínám dodnes. Těch 16

Slachta.indd 16

19.3.2020 9:27:01

lidí, kteří mě ovlivnili v dospívání pozitivně, bylo docela hodně. Rozruch v médiích vzbudilo, když jste před časem pro­ hlásil, že jste v mládí jezdil na traktoru a oral… Jo jo, na to si vzpomínám. To na mě vytáhli, když jsme docela tvrdě zasáhli pravicovou extremistickou scénu a v médiích mě chtěli nějak zostudit. Začali mě nazývat ušatým traktoristou a podobnými výrazy. Podrobněji o tom budu mluvit později, až přijde řeč na některé kauzy, ale k tomu traktoristovi – nevím, proč bych se měl za něco takového stydět? Že bych úplně oral, to ne. Jsem hrdej na to, že jsem jezdil na kombajnu. Mezi učňákem a maturitou jsem nastoupil do dílen na státním statku v Mikulově, kde staří chlapi – vzpomínám na ně doteďka s respektem – nás, mlaďochy, zaučovali. Vlastně jste dělal v dílnách jako automechanik a poté v létě se jezdilo na kombajnu. Byl jsem i na žních. A protože jsme byli z jižní Moravy a tam se obilí posekalo jako první, jeli jsme vypomáhat do jižních Čech. Tam se spalo s chlapama po deseti a v těch osmnácti letech to byl velkej zážitek. Myslíte venkovské holky, tancovačky a tak? Na to člověk ani nepomyslel. Začínalo se v šest. Musela se vyčistit síta, která jsou v kabině, všechno poopravovat, pak se vyjelo, nebyla žádná klimatizace, takže vedro, prach, a když jste večer slezl z kombajnu, byl jste rád, že si jdete lehnout. Ale na tu dobu jsem si přišel na slušné peníze a musím říct, že mě to velmi bavilo. Navíc jsme byli dobrá parta a starší spolupracovníci nás jako mladé, sotva 17

Slachta.indd 17

19.3.2020 9:27:01

vyučené, skvěle přijali. Aby čtenáři věděli a měli představu, tak jsem ještě jezdil na kombajnu Fortschritt E512. Říkáte, že jste dělal v dílnách jako automechanik. Vy jste tedy schopen si sám spravit auto? Teď už ne. V té době mě to ale hodně bavilo. Dodnes mám dvě nebo tři motorky jako historické veterány – Jawettu, Babettu, dvě stě padesátku z šedesátého roku. Prostě mám to jako připomínku mládí. Pak přišla škodovka sto a sen jsem si splnil, když jsem si koupil Lotus Seven. To je ten vůz, co s ním jezdil Belmondo ve filmu Policajt nebo rošťák. Mám ho dodnes v garáži, jen sem tam s ním vyjedu v létě. Pak si sednu na terasu, piju kafe a dívám se na to, jak mám hezký auto. Jak říkají chlapi, každej musí mít autodráhu nebo tak něco. Tak já mám prostě tohohle mazlíka. S mým velkým kamarádem od dětství Milošem Rouzkem si někdy společně vyjedeme na Jawách a musím říct, že to je zážitek. Žádná velká rychlost, jen si užíváme ten správný zvuk. A máte vidět, jak se lidi dívají po takových historických strojích. Je to moc hezký. Dnes se ale váš vztah k autům změnil, ne? Změnil. Dneska v autě v podstatě žiju. V pátek z Prahy domů na Moravu, v pondělí zase zpátky. Taky je to v tom autě vidět. (smích) Jsem už nacvičenej mít v autě věci, abych se nemusel až tři dny vracet domů nebo na ubytovnu. Náhradní prádlo, košile, boty, holení, kartáček a pastu, ručník. To jsem si zvyknul, když se protáhlo to, čemu my říkáme realizace – čili práce na některých kauzách. 18

Slachta.indd 18

19.3.2020 9:27:01

Realizací jsem se účastnil osobně ze dvou důvodů. Když byla větší, tak jsem jí velel (kauzy Nagyová, Vidkun, Bereta a další) a taky jsem chtěl, aby moji spolupracovníci měli ředitele vedle sebe a ten nesl osobní odpovědnost za průběh akce. Dle mého názoru je nejhorší chyba po lidech požadovat odpovědnost a na druhou stranu sám jako ředitel se jí bát. Na vojně jste taky s něčím jezdil? Na vojně jsem byl jen pět měsíců, protože když jste šel tenkrát k policii, tak už to byla vojska ministerstva vnitra. Tak se tomu říkalo. A během těch pěti měsíců tvrdá příprava. Opičí dráha, každý den se cvičilo, sledovali, jestli se třeba někdo neožral, když dostal opušťák, a nevrátil se pozdě. Prostě zjišťovalo se, jestli ti kluci vůbec mají morálně a fyzicky na to, být policistou. Ti, kteří prošli, potom mohli pokračovat dál, ale hodně lidí odpadlo. Dodnes si pamatuji na jednu situaci na vojně. Povolali nás jako zálohu k podpoře policie při nějaké akci. Myslím, že se jednalo o vzpouru ve věznici. Nakonec se vůbec nevyjelo, ale mě se dotklo, že jsem nebyl mezi vybranými. Od té doby jsem si říkal, že na sobě musím pracovat tak, abych v té první linii mohl být a abych nikdy nebyl někde schovaný. Myslím si, že vojenská služba dnes chybí. Na vojně se kluk dokázal připravit na službu u policie. Dostal základní návyky k práci se zbraní, naučil se fungovat ve vojensky organizovaném sboru. Teď se lidi k policii nabírají v devatenácti, ve dvaceti, nemají nic za sebou, naberou se rovnou do bezpečnostního sboru, dostanou zbraň, služební auto, a přitom takovej člověk ani není životně vyzrálej. Není jakoby ničím a přitom má řešit důležité věci. 19

Slachta.indd 19

19.3.2020 9:27:01

Tím se dostáváme k důležitému tématu. Co je pro vás zbraň? Máte rád zbraně? Mám. Když jsem byl v zásahové jednotce a i potom u ÚOOZ (Útvar pro odhalování organizovaného zločinu), nedovedu si představit, že bych byl beze zbraně. Dokonce jsem s ní spával pod polštářem. Ale samozřejmě, jak potom člověk začal funkcionařit, trávil víc času v kanceláři, už to tak trošku odumíralo. Nejsem úplně takový militantní člověk, který by nosil dva nože a tři pistole, jednu navázanou na kotníku, ale měl jsem rád zbraně. Takže když jste začínal, měl jste jednu normální, druhou skrytou… a ještě nůž? Jako ve filmu? Na zásahovce bylo nutností, aby měl člověk vždycky záložní zbraň, kdyby se cokoli stalo. Mně nejvíc sedí Glock, ať to byl Glock 17, 19 a teď 26, nebo 43 jakoby zmenšené. Ale devadesátá léta na zásahovce, to byla divočina, nakupovalo se kdeco, takže jsem měl i Berettu, pak nějakej blázen vymyslel, že budeme mít revolvery, Magnum 357, to bylo naprosto něco šílenýho, to kopalo. Prostě kdo si co řekl, tak to nosil. Měl jsem ale hrozně hezkej vztah i k Čezetě 75, která vlastně v té době vylítla nahoru. Vy o zbraních mluvíte jak o milenkách. Přitom já když jsem byl na vojně a musel jsem v noci obcházet šest ki­ lometrů strážní stanoviště se samopalem, bál jsem se naopak, že někoho zastřelím. Když jdete v noci lesem a kolem rybníka beze zbraně, říkáte si, že ty noční zvuky prostě vydávají zvířata. Když jdete se zbraní, automatic­ ky jste ve střehu, čekáte, jestli si na vás někdo nepočíhal 20

Slachta.indd 20

19.3.2020 9:27:01

jen proto, aby vás o tu zbraň připravil, protože ty po­ chůzky byly pravidelné. Pak můžete snadno vystřelit i na milence… Říkáte hroznou pravdu, mluvíte totiž o tom, že ke zbrani patří i strašná odpovědnost. On každý, kdo si myslí, že je kovboj, a nosí to tak, že u zadku se mu to houpe, prostě ukazuje, že má zbraň, je potenciálně nebezpečný. Se zbraní jsem dělal na zásahovce dennodenně, ale vždycky jsem k ní měl velkej respekt. Respekt k tomu, že jednou, jak ta zbraň spustí, už to nikdy nevezmete zpátky. Přesně, co říkáte. Pořád dávat pozor na uložení zbraně, děti aby se k ní nedostaly, abyste ji nikde nezapomněl, aby se na vás nikdo nenalepil a nevytáhl ji na vás, to jsou věci, které by si každý, kdo se zbraní dělá, měl uvědomit. Jednou jsem šel k přítelkyni, asi ve dvě ráno z akce, a já si nerozsvěcím, protože jsem naučenej chodit potmě, a taky jsem narazil na milence. Myslel jsem si, že po mně někdo jde, nahodil jsem zbraň, jak má člověk vycvičený automatismy, oni se lekli, já se lekl jejich leknutí – mohla z toho být velká tragédie a taky ostuda. Ale to je tím výcvikem. Kolik bylo případů, že někdo někoho zastřelil, že lezl k milence, ale spletl si dveře, takže já učím lidi tu zbraň nepodceňovat. Ostatně když jsem byl na zásahovce, tak nějakého funkcionáře napadlo, že budeme tvořit společné týmy s dopravní policií a kriminální službou. Měli jsme dohlížet na tzv. úklid města. To znamená, že jsme kontrolovali auta a jejich osádky, protože tenkrát se hodně kradly auta a distribuovaly drogy. Pamatuju si, že jsme seděli na instruktáži v kanceláři a dopraváci tehdy dostali pistole vzor ČZ 75. Už když se zbraní začal jeden z nich manipulovat, začal 21

Slachta.indd 21

19.3.2020 9:27:01

jsem být docela nervózní, jak nešikovně s tou pistolí zachází. Nabil, a když pouštěl kohoutek, tak mu palec sklouzl. Vyšla rána. Všichni se lekli, dívali se po sobě, jestli se něco nestalo. Bohužel stalo. Skončil jsem v nemocnici s prostřelenou nohou. Nedovedete si představit, kolik bylo průšvihů, že v autě dobrzďujete k pachateli a najednou to spustí. A prostřílený auto. Proto celou dobu, co jsem lidem velel, jsem se snažil tyhle věci svým podřízeným připomínat. Zejména ten respekt ke zbrani. Když vidím, jak dostane zbraň do ruky dvacetiletý kluk, který prošel jen základním kurzem, bojím se, jestli se bude umět správně rozhodnout, kdy a jak zbraň použít. A střílel jste někdy při zásahu? Střílel jsem mockrát, asi osmkrát, devětkrát jsem střílel, většinou po ujíždějícím autu. A proto vím, kolik potom bylo prošetřování, jak na nás vždycky najelo kontrolní oddělení. Dodnes si pamatuju kauzu ve Velké Bíteši. O výpomoc nás tehdy požádalo krajské ředitelství v Brně, případ se vlekl docela dlouho a pořád jsme se nemohli na pachatele dostat, protože se pohybovali po celé Moravě. Šlo o Ukrajince, kteří si vytipovali určitý prostor, nejlépe rodinný domek s garáží, a když přijela domů žena s luxusním vozidlem a zastavila před garáží, že půjde otevřít, tak na ni vyrazili, zmlátili ji a auto, většinou otevřené a nastartované, ukradli. Problém byl zjistit, kdy se bude opakovat další útok. K tomu došlo v sobotu ráno ve Velké Bíteši. Když jsme přijeli, tak už se jim podařilo ukrást Opla Vectru a snažili se ujet. Jako velitel jsem dal pokyn k zadržení vozidla, 22

Slachta.indd 22

19.3.2020 9:27:01

ale jak už to bylo celé v pohybu, kolegovi se nepodařilo Vectru zablokovat dostatečně a pachatel začal ujíždět do kopce kolem hřbitova. Můj kolega Jarda Urban, který už byl z auta venku, začal na ujíždějící vozidlo střílet a já hned po něm. Podařilo se nám prostřelit gumy, ale bohužel i tak nám Opel ujel. Naše nejlepší vozidlo v té době byla jedna Škoda Felicie 1.3, ale tu kolega během pronásledování rozbil. Jinak jsme měli Favority a s těmi se opravdu nedal nikdo dohonit. O pár hodin později se ale přece jen podařilo pachatele zadržet, a když jsem viděl, že všechny naše střely skončily v ukradeném vozidle, říkal jsem si, že to není vůbec špatný… Samozřejmě, fajn pocit z toho, že jsme je dostali, nám nevydržel dlouho. Už za dva dny přijeli hoši z kontrolního oddělení Policejního prezidia a začali nás prošetřovat. Vím, jak se mě tehdy jejich šetření dotklo. Lidi, kteří nevylezli nikdy z kanceláře, nás měli kontrolovat? Tehdejší velitel Jiří Čupera musel odjet do Prahy, když mě měli přijet vyslechnout, a tak mi kladl na srdce, abych byl tvrdý a nedal se. Dopadlo to tak, že jsem jednoho z kontrolorů honil kolem stolu, jak jsem byl na ně naštvaný. Vím, jak tam hoši z kontrolního běhali a sbírali kulky, protože se samozřejmě odrážely od silnice, od všeho a mohly někomu ublížit. Prošetřovali mě, protože jsem byl velitel zásahu, prošetřovali každý krok, co jsme udělali, jestli jsme ho udělali dobře, jestli jsme stavěli to auto správně, jestli ten zákrok byl adekvátní. Dokonce se prováděla i rekonstrukce, kde jsme jezdili a ukazovali, jak se to tehdy všechno stalo. Závěr jejich šetření byl naprosto šokující. Podali podnět k zahájení trestního řízení vůči všem, kteří se zákroku 23

Slachta.indd 23

19.3.2020 9:27:01

účastnili. Za a) že jsme nebyli vystrojeni v uniformách Policie ČR, za b) že jsme neměli označena vozidla nápisy Policie ČR a za c) že jsme vystříleli velké množství nábojů… Státní zástupce v Třebíči naštěstí měl dost rozumu a toto oznámení odložil s tím, že se nejedná z naší strany o podezření z trestného činu. A aby toho nebylo málo, tak za rok na mě podal jeden z těch pachatelů trestní oznámení na Inspekci ministra vnitra. Že prý když jsem ho zadržel, tak jsem ho nechal při zadržení stát ve sněhu bosého. To musí být hořká pilulka, když vy nasazujete život a úředníci se po vás povozí kvůli pitomostem… A to si říkáte: já zakleknu a těch patnáct ran jde z toho zásobníku jako nic – a oni pak mají tři týdny na zkoumání, jestli jste se v té vteřině rozhodl dobře, nebo ne. Samozřejmě že ty kulky lítaly kolem, všude se to odráželo, takže potom se dvakrát rozhodujete, jestli ten zákrok má být adekvátní. To byl mimochodem i jeden z případů, který formoval můj pozdější vztah ke kontrolním orgánům a také zejména k tehdejší Inspekci ministra vnitra, později přejmenované na GIBS neboli Generální inspekci bezpečnostních sborů. Od té doby tvrdě prosazuji, že naší činností nesmí být ohrožena bezpečnost občanů. Že nejde honit auto uprostřed Prahy a rozbít přitom dalších pět aut lidem, kteří s tím nemají nic společného. Je lepší doufat, že toho, kdo ujíždí, později dohledáme, než abychom stříleli. Pamatuju si i na zásah uprostřed Prahy, když jsem pracoval v NPC (Národní protidrogové centrále). Pachatel běhal někde v dorostu atletickou ligu, začal nám utíkat, skákal přes pangejty a naši kluci po něm začali střílet, aby 24

Slachta.indd 24

19.3.2020 9:27:01

ho zastavili. To se jim nakonec i povedlo. Ale já jsem jim říkal: Uvědomte si, že to padá dolů nebo jste mezi barákama, nedej bože někdo bude koukat z okna, co se děje. Vždycky má střela nějakou trajektorii a musí se vrátit zpět. Tento případ mě poučil i v tom, co jsem pak zdůrazňoval ostatním – jak je důležitá příprava. Musí o podezřelé osobě vědět úplně všechno a nemůže se jim stát, že neví, jak běhá a kde běhá závodně. To si vždycky říkám, když vidím záběry, hlavně z Blíz­ kého východu, jak nějací ozbrojenci oslavují vítězství a střílejí ze samopalů do vzduchu. Vždyť to musí padat zpátky! Jo. Nejspíš půlka toho klanu pak popadá! (smích) Kolikrát jste se ocitl v situaci, kdy jste radši nevystřelil, protože byste mohl někoho trefit, a nechal jste proná­ sledovaného utéct? No, já jsem byl spíš ten, kdo střílel. Až pak jsem jako by vyzrál. Ale ono je to trošku jednodušší, když jste ve speciálních jednotkách, ať na zásahovce, nebo na vojně. Víte, na koho jdete, co se od něj dá očekávat za reakci, jdete s vestama a už jste ve střehu. Nejtěžší to mají kluci na obvodním oddělení nebo třeba celní správa, co dělá na mobilním dohledu. Zastavují třeba v jednu hodinu ráno auto při běžné kontrole, a přitom nevědí, koho ten dotyčný veze, jestli migranty, neví, jestli je to někdo, kdo právě udělal loupež, jestli je ozbrojený. To je ta první linie. Ono stokrát se nic nestane, jsou policajti, co sloužili pětatřicet let a nikdy zbraň nepoužili. Ale bohužel jednou se to stane a ten policista na to není 25

Slachta.indd 25

19.3.2020 9:27:01

připravenej a pak má problém. Proto si hrozně vážím lidí, kteří jsou v první řadě na ulici. To je ta první lajna, která to chytá. Druhá věc je vyšetřování GIBS, o kterém jsme mluvili. Případ postřeleného kluka, který ujížděl v kradeném autě pod vlivem drog a měl už několikrát zákaz řízení. Jenže toho policajta, co střílel, pak stíhali asi dva roky, přestože nezasáhl nikoho nevinného, ale lumpa. Jaký máte na tohle názor? Někde je morálka, někde právo, můžeme se bavit samozřejmě, kde co je. Uvědomí si ale někdo z těch, kdo to stíhají a soudí, jak vnímají ostatní policisté takové případy? A jak si potom řeknou: „No tak já se na to můžu vykašlat, než abych střílel. Abych nedopadl tak jako on.“ A to přece ten stát dává jasně najevo, co chce. Jenže já jsem pro to, aby se za ty svoje lidi vždycky v podobné situaci postavil jejich velitel, který je zná a zná jejich náplň práce. Tak jako jsem se za ně vždycky stavěl já. Vždycky jsem byl ten, co je tlačil, aby toto dělali. Samozřejmě pokud neohrozí někoho jiného, nevinného. Jak postupuje zásahovka proti ozbrojenému pachateli v osmém patře paneláku plném lidí? Nejdřív musím toho člověka poznat. Nejlepší je s tím podezřelým ráno vstávat, snídat, obědvat, uléhat. Znát jeho milenky, manželky, prostě ho poznat do detailu. Když poznáte jeho režim, tak jste schopen si potom jakoby nastavit způsob jeho zatýkání. Samozřejmě nejsložitější je zatýkání v bydlišti, v bytě. Taktika se mění od devadesátých let, kdy se to přiváželo 26

Slachta.indd 26

19.3.2020 9:27:01

z venku a fakt se stálo s pistolema za rohem a vpadlo se tam. Pak se taktika pomaličku měnila, ale pořád je nejsložitější vstup do obydlí, protože ten člověk se na vás samozřejmě může nachystat, jsou mrtvé úhly, kdy to do vás může nastřelit. Proto se spíš hledá způsob, aby se tomuhle nebezpečí člověk vystavil co nejmíň. Čeká se, až třeba vyjde ven nebo bude někde, kde nejsou jiný lidi. Ono zastřelit někoho je hrozně jednoduchý, ale právě proto se používají speciální jednotky, aby škod bylo co nejmíň, aby nikdo nikoho nezastřelil, aby se rozbilo co nejmíň věcí, aby to stálo co nejmíň peněz. Já ale mluvím o případu, kdy je pachatel loupeže ozbro­ jen v osmém patře a nevíte o něm vůbec nic… Nejdůležitější je mít jistotu, že je opravdu v tom daném bytě. Pokud to situace dovoluje, nejlepší je počkat na brzkou ranní hodinu, kdy se dá předpokládat, že podezřelý usne. Taky je ideální zasahovat ze dvou stran, aby se odvedla pozornost pachatele od hlavního směru útoku. Například slaňovat po lanech do okna a přitom vyrazit beranidlem dveře. Nejznámější příklad je v tomhle směru zatýkání Jiřího Kajínka. A potom to je už o taktice zásahu uvnitř objektu. Samozřejmě pro takové zásahy je nejlépe používat k tomu vycvičené jednotky, ne policisty, kteří mají za úkol mnoho dalších činností a tenhle výcvik absolvovali jen v minimální míře. Vždy ale musíte využít momentu překvapení. Nejhůř je připravená akce, když se na ni může připravit i pachatel. Jednou jsem se musel smát, když na nás jeden z pachatelů křičel, že jsme zbabělci, když jdeme dva na jednoho, a jestli se nebojíme, ať si to s ním rozdáme z očí do očí. 27

Slachta.indd 27

19.3.2020 9:27:01

Přesně k tomu nesmí dojít, abychom se s pachatelem rvali a stříleli po sobě. Nejde jen o ochranu okolí. Ke zranění nesmí přijít ani pachatel. Čelíme pak stížnostem advokátů, že zásah nebyl veden správně, prošetřují nás kontrolní orgány. To všechno potom vytváří další problémy v probíhajícím trestním řízení. Většinou je totiž potřeba do osmačtyřiceti hodin od zadržení s touto osobou provést domovní prohlídky, prohlídky nebytových prostor, výslechy a sdělení obvinění. Pokud je na začátku podezřelý zraněn, vím za tolik let praxe, co advokáti dovedou a jak vám dokážou práci zkomplikovat. Když sledujete kriminální televizní seriály, smějete se někdy u toho? No jak prase. Úplně největší legraci mám, když někdy vidím Kobru 11. Představím si ty úřední záznamy kvůli rozbitým autům, vysvětlování kontrolním orgánům, vysvětlování nadřízeným, co jsem zase dělal a jaká jsem neřízená střela. Na to by asi kluci z Kobry 11 neměli žaludek. Na druhou stranu jsem milovník filmů s Jamesem Bondem. Pro mě je úplně úžasný v tom, že tam vždy dobro zvítězí, nemusíte nad tím přemýšlet. Od začátku víte, že to je přeci Bond a ten má tyhle skoro pohádkové schopnosti. A navíc ty efekty! Jinak u toho dlouho nevydržím, jediný seriál, který vydržím, je Malý pitaval z velkého města. To si pamatuju ty začátky, notýsek a zapisování a nějaké pátrání, ale jinak se na to, co běží, dívat nedá. Chápu na druhou stranu, že kdyby se natáčelo jen podle toho, jak opravdu pracujeme, byla by to nuda. Malý pitaval je úžasný. Vidíte tam toho starého policistu, jak ty mladé vede, a tak jsme to měli 28

Slachta.indd 28

19.3.2020 9:27:01

i my. Když jsem začal na obvodním oddělení, tak mi dělal velitele fantastický člověk s bohatými životními zkušenostmi. Takže jsem dostal průpravu od základu – a to bylo ohledání místa činu a pohybu na místě činu až po samotný výkon služby. Byl pro nás pořád na telefonu, pořád nás učil a formoval. Teď bohužel, když vidím, v jakém stavu jsou bezpečnostní složky, že už těch starých moc nezbývá a že tady už není ani nějaká snaha ty staré udržet, aby ty mlaďochy učili, je mi z toho smutno. Ten starý policajt, kterého tak chválíte, byl na vaší první štaci? Na obvodním oddělení v rodných Pohořelicích? Jo. Jmenoval se Karel Šťastný. Já byl mladý elév, který měl ještě jen dvě malé stříbrné hvězdy, a byl jsem vržen do dění v Pohořelicích, ale nesměl jsem sám nic dělat, protože jsem tam byl jenom na stáži. Buď jste mohl sedět a učit se psát na stroji všemi deseti, abyste pak udělal zkoušku v policejní škole, anebo si vás mohl s sebou vzít do akce, ale sám jste nesměl vykonávat žádnou činnost. To znamená, že vy jste ho ještě znal jako ten rocker a schovával jste se před ním? To zní bizarně… Jasně. Toho a ty další starší znali úplně všichni. A všichni schovávali pivo a lezli pod stoly, aby je neviděl. Ta doba prostě byla taková. Teď si policista těžko dovolí jít na takovou zábavu a dívat se, jestli někdo pod osmnáct pije nebo nepije. Ale v té době to bylo naprosto běžné a normální. Ale on to řešil asi neformálně… Všechno. Mě přidělil dalšímu starému, Jožkovi Václavíkovi, ten se mnou objížděl vesnice a učil mě, takže jsem 29

Slachta.indd 29

19.3.2020 9:27:01

se naučil pít kafe a vykládat s lidma, abychom věděli v té vesnici, co kde se pohne. Tak to tehdy prostě fungovalo a na tom to bylo postavené, územní odpovědnost, a hlavně osobní znalost daného území byly samozřejmostí. Policista musel vědět, co se mu v té vesnici děje. A já se vždycky těšil, když jsem měl třeba noční, že nás budou občané potřebovat. Vím, že mě jednou přidělili k příslušníkovi, který úplně netoužil po tom, aby se něco dělo a my museli jet k nějakému zásahu. Ve vysílačce nám oznámili, že došlo ke rvačce ve vesnici, asi pět kilometrů od Pohořelic, v jedenáct v noci a já jsem se těšil, že bude nějaký zásah a budeme potřební. Jenže jsem zjistil, že jede schválně klikatou trasou, a než jsme do té vesnice dojeli, už byla ta hospoda zavřená. A já zklamaný. To ve mně začalo pomalu klíčit, že to není práce, kterou bych chtěl dělat moc dlouho. Jaké případy jste tam řešili nejčastěji? Zejména veřejný pořádek. My měli přidělený Mušov pod Pálavskými vrchy, takže to byly potom nejlepší služby, protože tam jsem vlastně sloužil jako plážový policista. V takové maringotce. Řešily se hlavně takové ty klasické krádeže, co lidi nejvíc bolí, zejména krádeže kol. Vím, že kolikrát je mediálně zajímavější zatýkat Albánce a ruskojazyčné mafie. Ale když vám někdo ukradne kolo před barákem, tak vás to bolí třikrát tolik. Ale vy jste na té vesnici většinou už věděli, kdo to má na svědomí, ne? Většinou ano, protože to je přesně o těch policistech s tou takzvanou územní odpovědností, že prostě to prostředí 30

Slachta.indd 30

19.3.2020 9:27:01

zná a slušní občané mu důvěřujou. A důležité bylo i s těmi lidmi mluvit a myslím si, že to jsem si potom odnesl i do svých dalších pozic, které jsem vykonával. Když jste jezdil noční ve dvoučlenné hlídce, taky jste se někdy takzvaně zašívali? To k té službě patřilo. Co máte dělat, když někdy ve čtyři hodiny ráno neštěkne ani pes a nejede ani žádné auto, abyste zkontroloval, jestli řidič nepil. Ale já jsem byl dost aktivní, chtěl jsem být u všeho, takže jsem obcházel prodejny, jestli třeba není vyloupená, protože v té době se hodně kradlo na vesnicích hlavně v prodejnách, tzv. vloupání do objektů neboli vlupky. Vypáčené mříže a dveře. Ale pamatuju si taky, jak jsem jednou nějak nad ránem zabral na křižovatce, protože se nic nedělo, a když jsem se probral, auto bylo zevnitř orosené a lidi chodili kolem mě do práce. To jsem se tedy docela styděl, že to tak na mě padlo. A nikdy se to už neopakovalo. A měl jste i na té vesnici nějaký opravdu dramatický zásah? Jo. Pamatuji si na dva takové a oba mě také docela ovlivnily v mém dalším působení. Nějaký občan volal, že v baráku naproti by nikdo být neměl a že mu připadá, že se tam něco pohybuje. Takže jsem jel na místo ještě s kolegou, našli jsme vypáčené dveře a pachatele jsme zadrželi ve sklepě. Ani se nestihl bránit, protože jsme byli rychlí. A při druhé akci mě vedoucí vybral na spolupráci s kriminálkou, abychom v noci zastavovali vozidla podezřelá z krádeží v kostelech. Mně se podařilo jedno takové auto zastavit a ukradené věci v něm najít. Potom mi velitel řekl, že si mě 31

Slachta.indd 31

19.3.2020 9:27:01

vybral právě proto, že nemám strach z ničeho. To jsem už věděl, že na obvodním oddělení asi nezůstanu… Jak dlouho jste šlapal ulici? Něco kolem roku. Ale pak už jsem se začal poohlížet po něčem dalším. Chtěl jste výš? Těch signálů bylo víc, jak už jsem říkal, ale jeden takový poslední pracovní signál přišel, když jsem sloužil s jedním už starším kolegou. Byl hrozně iniciativní, pořád chtěl zastavovat lidi a mně už to připadalo až jako obtěžování. Zastavovali jsme traktoristy, že jim nesvítí světlo, ale on, místo aby je upozornil, je chtěl hrozně pokutovat. A já si říkal: Kurňa, tohle asi úplně není to, co bych chtěl dělat. Policie by v první řadě měla být vnímaná, že občanovi pomáhá, a ne že ho zbytečně buzeruje. Druhý signál přišel, když jsem potom sloužil na Mušově v létě. Tam přijeli dva experti, kluci, kteří se tam ubytovali, pak za mnou přišli a řekli mi, že jsou ze zásahovky. Tak jsem si s nimi tam povídal a zjistil jsem, že to by mi asi bylo blízký. Sportovat, běhat, střílet a zatýkat takový ty větší pachatele. Za měsíc se tam stal případ, o kterým se hodně psalo, rachot na diskotéce, začalo se to tam hodně bít a přivolali právě zásahovou jednotku. Takže jsem se znovu setkal s těma klukama a viděl jsem, jak zásahovka pracuje zblízka. To byl poslední signál k odchodu.

32

Slachta.indd 32

19.3.2020 9:27:01

KAPITOLA DRUHÁ ▬ Slaňování z vrtulníku a PET lahve coby pisoár ▬ Když je oběť zastlaná v posteli ▬ Zásah v osmém poschodí obydleného paneláku: film vs. realita ▬ Kdy mi šlo o kejhák ▬ Když vás manželka pošle na nákup a vrátíte se za tři dny

Výcvik u zásahových jednotek býval dost tvrdý… To byl. Ta doba byla živelná, nikdo pořádně nic nevěděl, jednou se cvičilo to a pak zase něco jiného. Ale byla tam parta asi pětadvaceti lidí, kteří spolu trávili den od rána do noci, spolu spali, cvičili, prostě jakoby taková kasárna. Výcvik se skládal ze dvou částí: taktické a fyzické. V té části fyzické jsme samozřejmě pracovali sami na sobě, běhali jsme v kopcích kolem Pisáreckého tunelu a cvičili v posilovně. Taky jsme se věnovali boxu pod vedením Libora Veselého a Standy Husáka a často jsme boxovali i s boxery Komety Brno. Kromě toho jsme se rozvíjeli v základech karate a musada. Společným dost drsným sportem byl tzv. masák. Košíkové se podobal jen v tom, že se házel míč do koše. Jinak to bylo regulérní ragby a někdy jsme šli z hraní oškubaní jak samice. Druhá část výcviku – taktika – se skládala z toho, co přivezli instruktoři z USA, když tam byli na pracovní stáži. Ukázali nám nové prvky od izraelského instruktora. 33

Slachta.indd 33

19.3.2020 9:27:01

Jak při vstupech do obydlí – základ: čtyřčlenné pracovní týmy, pohyb po místnostech, vykrývání hluchých prostor se zbraní a podobně –, tak i při zákrocích na vozidla. Jeden vůz blokuje, druhý zakročuje. Tuhle taktiku jsme se jezdili učit do okolí Velké ceny v Brně, abychom uměli vozidla zastavovat v reálném provozu. Dále jsme cvičili základy práce ve výškách – a to slaňování. Napřed jsme cvičili v tělocvičně, ale potom i na budově krajského ředitelství v Brně. Samozřejmě to budilo velký rozruch úředníků – a hlavně úřednic –, takže nám to později zakázali a k výcviku jsme využívali vybydlený dům v Trnité ulici. Tam se dal nacvičit i celý reálný zákrok, včetně vstupu z lan do oken objektu. Učili jsme se slaňovat i z vrtulníku, ale v té době jsme ještě neměli ani všechno vybavení, něco bylo půjčené od vojáků z Prostějova, prostě hnalo nás nadšení. Pamatuju, že při slaňovaní z vrtulníku se kamarádovi Jirkovi Pazourkovi utrhl sedák a on padal volným pádem z třiceti metrů. Nahmatal lano, chytil se ho rukama a sjel až na zem. Měl popálené ruce a vypadaly mu všechny plomby, ale přežil. Dodnes, když se potkáme, na to vzpomínáme. Hodně jsme se věnovali střeleckému výcviku. Chodili jsme na krytou střelnici v Brně, kde se každý učil zacházet se zbraní, aby k ní získal naprostou důvěru. Na výcvik z dlouhých zbraní, a to jak samopalu, tak brokovnice, se jezdilo do Poštorné nebo do Vyškova. Pořád jsme byli v jednom kole. Ráno po rozdělení se šlo běhat, pak na střelnici, potom slaňovat z vrtulníku, pak se trénovalo judo. A čekalo se, kdy bude nějakej zásah. Pro mě něco úžasnýho.

34

Slachta.indd 34

19.3.2020 9:27:01

Popište nějaký zásah. Těch bylo tolik, že si všechny nepamatuju. Možná hned při prvním z nich jsme zasahovali u prodeje amfetaminu někde na Vyškovsku. Tak dvě tři kila toho byly, i na dnešní dobu docela velký objem. Kriminálka zjistila, kde má dojít k předávce peněz za drogy, měli to přivézt Slováci. V jednu ráno nás vytáhli z domu a my jsme čekali na tom místě v mikrobusu osm hodin, nesměli jsme vylézt, takže se močilo do PET lahví, pořád se to protahovalo. A musím říct, že když vyskočíte z auta po tolika hodinách, tak se vám podlomí nohy. Ale dopadlo to dobře a měli jsme peníze, drogy i pachatele. Další zajímavý zásah pro nás byl, když jsem měl s Romanem Těžkým stálou službu a náš tým vyjel na vydírání. Za chvilku nám volali, ať přivezeme neprůstřelné vesty, že to bude větší zákrok, než se zdálo. My jsme za nimi vyrazili a u Slovanského náměstí v Brně jsme narazili na šest podezřelých osob. Mysleli jsme, že jsou to oni, tak jsme je my sami dva zadrželi a počkali na příjezd kolegů. Docela nás překvapilo, když jsme zjistili, že to byla úplně jiná skupina. A ta se doznala kriminálce, že se chystali ukrást auto. Někdy to štěstí prostě sedne, jak se říká, i na vola. Asi poslední případ, který bych zmínil a který mám ještě pořád v hlavě, byl únos desetileté dívky. Unesli ji dva pachatelé a ukryli u babičky jednoho z nich. Tehdy jsme začali hodně spolupracovat s psycholožkou Alenou Plškovou, která se snažila komunikovat s pachateli i s rodinami. Po dvou dnech se podařilo jednoho z pachatelů zadržet v telefonní budce, kterou jsme monitorovali. Potom jsme zakročili v rodinném domku, kde dívku měli ukrývat, 35

Slachta.indd 35

19.3.2020 9:27:01