JAN SMUTNÝ MOZEK GÉNIA
mozekgenia_sazba_ZDROJ.indd 3
24.07.2020 12:28
mozekgenia_sazba_ZDROJ.indd 4
24.07.2020 12:28
mozekgenia_sazba_ZDROJ.indd 5
24.07.2020 12:28
Copyright © Jan Smutný, 2020 All rights reserved Graphic design © Jindřich Janíček, 2020 ISBN 978-80-242-6767-8
mozekgenia_sazba_ZDROJ.indd 6
24.07.2020 12:28
PROLOG
Když mi bylo jedenáct, postavil jsem se na opěradlo židle a prohlásil před celou rodinou, že jsem génius. Spadl jsem čelem na hranu stolu a rozsekl si hlavu. „Co to proboha je?“ zeptal se doktor, když jsem si sundal čepici. „Mozek génia,“ řekl můj otec.
7
mozekgenia_sazba_ZDROJ.indd 7
24.07.2020 12:28
I.
Je horko. Mám v sobě kopeček vanilkové zmrzliny, skromný biokopeček, a taky dvě lajny speedu. Mizerného speedu, nutno dodat. Speedu, co nutí člověka drápat se v nose se zoufalstvím, jež je podobné snaze vyškrábnout ze zadku nedosraný výměšek. Ťukám mobilem o hranu stolu, hranou mobilu do hrany stolu, metaforicky obcházeje vlastní pocit, že jsem to já, kdo je na hraně. A nejradši bych se Čapkovi pomstil tak, že vytočím jeho číslo a pěkně zřetelně a nahlas si objednám kokain to go. Telefon by mu samozřejmě neudělal nic. Nejsem první ani poslední, komu kdy ujela huba pod dozorem státní moci, respektive telekomunikační společnosti ochotně sloužící státní moci výměnou za absurdně výhodné tržní deformace. Ale stejně. Je to pičus. Čapek. A zaslouží si lekci stresu. Jeho speed je ekvivalentem středověkého moru, homeopaticky dávkovaného, odporně svědivého moru. NIKDY bych si ho nekoupil, ale nedokážu odmítnout, když se rozdává zdarma. 9
mozekgenia_sazba_ZDROJ.indd 9
24.07.2020 12:28
Dokonce jsem mu zaplatil stejný kopeček zmrzliny s certifikovaně impotentním pozadím (žádné zvíře, žádný cukr), kopeček vyhrazený zástupcům kreativní třídy, ne druhořadým dealerům, co se zástupci kreativní třídy kdysi dávno chodili na stejný gympl. Čapek. Čapistán, Čapistánec neboli Čečen. Mnoho jmen pro jednoho muže, který se ještě ke všemu jmenuje Janák. Jeho schopnost zjevit se tam, kde nemá co dělat, je konstantním osmým divem mého světa. Dnes u východu z mojí oblíbené cukrárny, oblíbené, protože – jak jsem si doteď myslel – dokonale skryté zrakům veřejnosti. S náručí knih vesele míří přímo ke mně, oči má zabořené do mé igelitky, kterou nestíhám schovat, a proto, coby diverzi, ho zvu na zmrzlinu opodál. A proto taky recipročně přijímám pozvání na malý násos. Jeden by řekl: Co všechno nezpůsobí závislost na normalizačním cukroví. Obyčejná lidská závislost a obyčejný stud. Ale takový už já jsem. Obyčejný člověk. Kráčíme, mírně povzbuzení, s Čapkem ulicemi Hlavního města, do kterého jsme se oba přistěhovali, a jeden z nás to překonal, a on to není. Jdeme, speed začíná svědit, Čapka za to nenávidím, ale je mi to trochu trapné poté, co jsem přijal jeho službu a ještě ho provedl světem neozmrzliny. Vidím, že se se mnou cítí v bezpečí, mluví o svojí matce, jejích depresích, nezapomene taky zmínit knihu, co jsem jí dal k narozeninám. „Ženy, které běhaly s vlky,“ zopakuje významně. 10
mozekgenia_sazba_ZDROJ.indd 10
24.07.2020 12:28
Mávám rukou, jakože nic. „Vyřiď, že mám další na skladu,“ říkám a myslím souběžně na Zen a umění lukostřelby a Sexus Henryho Millera, a ještě ke všemu vidím Čapkovu mámu Ladislavu jako Isabelle Huppert ve filmu Pianistka, akorát v lokální ZUŠce, kterou jsme s Čapkem oba navštěvovali, opřenou o klávesy Casio, se sukní vykasanou těsně nad menopauzální vaginu. „Bude ráda,“ řekne Čapek. Rozdělíme se před proskleným vstupem do nudné budovy ukrývající práci, tajemství práce v jeho aktuální podobě. Ne mojí práce, práce obecně. Tak dobře, i mojí práce. „Buď dobrej,“ říká Čapek a přátelsky mi zastrkuje do náprsní kapsy polokošile malý sáček s překvapením. „No zdarec,“ odpovídám zaskočeně postaru. Zdá se mi, že se mu lesknou oči, ale než si to stihnu ověřit, ztratí se mi v apokalyptické odpolední zácpě. Což je obraz, který mě zaujme. „Vozová hradba,“ zabroukám si v návalu inspirace, a zatímco míjím vlasteneckého idiota na vrátnici, zvedám mobil a diktuju zbytek asociativního proudu inteligentnímu záznamníku. Vidím jednoduchý záběr: Duté odpoledne v Hlavním městě, auta, auta, auta. Zničehonic se po magistrále řítí středověká lůza, cepíny, halapartny a tak dál, načež se auta seřadí do něčeho mezi frontou na dálnici a vojenskou formací a rozesprintovaný dav se o ně rozseká jako armáda zombíků ve filmu World War Z s Bradem Pittem. Střih do černé. Nápis VOZOVÁ HRADBA 2020. 11
mozekgenia_sazba_ZDROJ.indd 11
24.07.2020 12:28
A pak, obligátně ŠKODA. SIMPLY CLEVER. Bum. Sypejte milióny. Celá kampaň by se mohla jmenovat třeba „Braňte svoji víru“ nebo nějak podobně, inspirace už mi dochází, navíc míjím výtah a vidím, že je obsazený. „Volím schody,“ mumlám uraženě, ale zapomínám na zapnuté diktování. „Čistě a zdravě,“ odpovídá umělá inteligence. Wow. Simply clever. Raz. Dva. Tři. Čtyři. Stojím v pátém patře, sotva dýchám, ale vím, že mi zbývají ještě poslední dva pohyby. Rukou. Krátce šikmo dolů a o kousek dál znovu nahoru. Prostě se pokřižovat, akorát tak trochu Nike. Je to můj rituál. Rituál pokory. Poněvadž i ten, který nevěří, se nakonec musí – měl by – sklonit před Bohem, který zrovna vládne, což v mém případě znamená naskočit na pomyslný pás se sebevědomým úsměvem muže, co se přijímá a doceňuje. Miluju se! Čistě a zdravě. A nikdy neumřu.
12
mozekgenia_sazba_ZDROJ.indd 12
24.07.2020 12:28
II.
Moje práce, jak bylo řečeno, ukrývá tajemství. Až na to, že to není tajemství, ale plakát a visí v mojí plexikóji na stěně. Co na něm stojí, je základní mantrou celého dobře promazaného ústrojí. Nejlepšího ze všech možných světů. Je to špičková koláž, made by me: Obličej Steva Jobse na pozadí dozlatova vypečené planety, iPhone se sedmi rozsvícenými čakrami a jedna jediná věta. Kterou si nechám na později. Teď je čas na kafé, protože diabetický nájezd speedu opadá jako placebo erekce. Je čas na kafééé a já vím, že je ještě někdo v tomhle kanclu, kdo to ví. Kdo dokonce i ví, že já vím, že ví, a právě teď vstává od stolu. Marie. „Kafééé?“ ptá se její béžová kosmetická hlava, vsunutá mezi dveře přesně na čas. „Kurevsky,“ odpovídám s ustáleným Colgate Visible White úsměvem, po čemž přichází druhé dějství (Marie zvedá oba palce, juhú), třetí dějství (můj výkřik: 13
mozekgenia_sazba_ZDROJ.indd 13
24.07.2020 12:28
„Obama, baby,“ což znamená světle hnědá neboli hodně mléka), epilog (Marie zavřeští: „Yes, we can!“) a padající oponou je můj zaklapnutý notebook. Yes, we kurva can. Vyskočím od stolu povzbuzen uvědoměním, že je čtvrtek, a tudíž bude party. A nejenomže bude party, ale bude party bez idiotů z HR, bez čuráčků z financí a vlastně všech dalších z kasty zaslepených – bude totiž party v úzkém, sladce cynickém kruhu našeho rohu našeho patra. My jediní jsme těmi pravými jezdci apokalypsy. Jsme A-Team. Hvězda smrti. Fantastická pětka superfakturantů se všemi sedmi pečetěmi na pracovním stole. Ale nemyslím jenom nás pět, myslím celý cech takzvaných kreativců. Muži a ženy zasvěceni jedinému poslání: Dělat, čemu nevěří, a dělat to naplno. Druhá část – naplno – nás odlišuje od grantových parazitů z umělecké sféry, kteří taktéž prohlédli falešnou povahu reality, ale na rozdíl od nás svá povolání (v kavárně nebo na úřadě) nenávidí. A část první nás pochopitelně vymezuje vůči zbytku slepé masy, s výjimkou akademiků (kasta žebráků) a ultimátních vlastníků, což jsou světy nedostupné a nepochopitelné, takže se nepočítají. „Kdyby planeta byla řeznictví,“ rozvíjím svou teorii před Marií u šálku kávy, „tak my jsme tatarák. Hrdě nepasterovaný, tepelně neupravený, krvavý a vlastně nemoderní.“ „Nebo bůček,“ přemýšlí Marie. „Bůček je cool,“ odporuju. „My ne. My jsme minulé století. Reklama. Zbytečnost. Nahraditelná – algoritmem, 14
mozekgenia_sazba_ZDROJ.indd 14
24.07.2020 12:28