0041614 by Knižní klub

JUNG CHANGOVÁ DIVOKÉ LABUTĚ

IKAR

Jak jsem psala Divoké labutě Divoké labutě vyšly poprvé v roce 1991. Konečně se ze mě stala spisovatelka. Vždycky jsem snila o tom, že budu spisovatelkou. Když jsem však vyrůstala v Číně, byla představa psát a publikovat nemyslitelná. V těch letech podléhala země Maově tyranii a většina spisovatelů strašlivě trpěla při nekonečném politickém pronásledování. Mnozí byli veřejně odsouzeni, někteří posláni do pracovních táborů a někteří dohnáni k sebevraždě. V letech 1966–67, za Maovy Velké čistky, nesprávně nazývané Kulturní revoluce, byla většina knih z domů lidí spálena. Můj otec, který býval komunistickým funkcionářem, se stal obětí, byl přinucen spálit svůj milovaný soubor knih a to byla jedna z hlavních věcí, která vyvolala jeho duševní chorobu. Dokonce i psát si sám pro sebe bylo neobyčejně nebezpečné. První báseň, kterou jsem napsala, na své šestnácté narozeniny dne 25. března 1968, jsem musela roztrhat a spláchnout do záchoda, protože otcovi pronásledovatelé přišli udělat razii v našem bytě. Měla jsem však naléhavou potřebu psát a dál jsem psala pomyslným perem. V následujících několika letech jsem pracovala jako rolnice a elektrikářka. Když jsem rozhazovala hnůj na rýžových polích a kontrolovala rozvod energie na vrcholku elektrických sloupů, v duchu jsem pilovala dlouhé pasáže nebo si vkládala do paměti krátké básně. Do Británie jsem přišla v září 1978. Mao zemřel dva roky předtím a Čína se začala vzpamatovávat z dusivé izolace, do které zemi uvrhl. Poprvé od založení komunistické Číny byla stipendia ke studiu v zahraničí udělována na základě školních výsledků, a nikoli z politických důvodů. Mohla jsem odjet ze země poté, co jsem složila zkoušky, a byla jsem patrně první člověk z vnitrozemské provincie S’-čchuan, jejíž obyvatelstvo tehdy čítalo kolem 90 milionů, který od roku 1949 studoval na Západě. Dostalo se mi neuvěřitelné přízně osudu a konečně jsem měla svobodu psát a psát o tom, o čem jsem chtěla. A přesto mě v tuhle chvíli touha psát přešla. Ve skutečnosti to byla poslední věc, již jsem toužila dělat. Znamenalo by to obrátit

Divoké labutě

se dovnitř a stále se vracet k životu a době, o nichž jsem přemýšlela velmi nerada. Snažila jsem se na Čínu zapomenout. Dostala jsem se na místo, které mě okamžitě pohltilo, bylo jako jiná planeta, a nepřála jsem si nic jiného než strávit každou minutu pronikáním do tohoto nového světa. Všechno v Londýně bylo vzrušující. Můj první dopis mamince překypoval nadšením nad výkladními skříněmi a předními zahrádkami, které jsem míjela cestou do Maida Vale číslo 42, domu patřícího čínskému velvyslanectví, kde jsem byla ubytována. Byla to doba, kdy většinu čínských domovů měly květiny teprve znovu ozdobit. Mao v roce 1964 veřejně odsoudil pěstování květin a trávy jako „feudální“ a „buržoazní“ a nařídil: „Zbavte se většiny zahradníků.“ Jako dítě jsem musela s ostatními odstraňovat z trávníků u naší školy trávu, a viděla jsem, jak z budov mizí květináče. Byla jsem strašně smutná a nejenže jsem se s obtížemi snažila skrýt své city, ale zároveň jsem se vinila za instinkty, které šly proti Maovým pokynům; jako ostatním dětem v Číně nám vymývali mozek a my se museli s pokyny ztotožnit. Ačkoli v době, kdy jsem odjela, už bylo možné vyjádřit lásku ke květinám, aniž byl člověk odsouzen, Čína byla stále bezútěšné místo, kde vlastně neexistovaly žádné domácí rostliny nebo prodavači květin. Většina parků byla umořená pustina. Takže první den, kdy jsem směla ven, jsem s nepopsatelnou radostí podnikla dlouhou procházku ohromnou rozlohou Hyde Parku. Z každého stébla trávy a každého okvětního lístku pod majestátními kaštany jsem bláznila radostí. Jednoho dne jsem riskovala, že mi přísně vynadají nebo něco ještě horšího, a navrhla jsem politickému vedoucímu skupiny, k níž jsem patřila, abychom přesunuli naše sobotní propagandistické schůze, nazývané „politické studium“, na trávníky proslulých zahrad Kew Gardens. V té době byly dosud povinné propagandistické schůze, konané každý týden, které mě v Číně k smrti nudily, a v Londýně jsme my z pevninské Číny byli pod stálou kontrolou jako ve vězení. Nesměli jsme bez povolení nebo sami nikam chodit. Neuposlechnout příkazů mohlo znamenat, že člověk bude s ostudou poslán zpátky do Číny a bude mít zničený život. V dráždivé svobodě Londýna jsem měla pocit, že se udusím, a byla jsem posedlá vymýšlením plánů, jak pravidla ohnout nebo porušit. Někdy se mi to podařilo jako v případě návštěvy Kew Gardens, protože politický vedoucí po tom sám toužil, i když se velmi obával, že bude mít na velvyslanectví problémy. Výsledkem toho bylo, že skupina mladých mužů a žen v pytlovitých modrých

Jak jsem psala Divoké labutě

„Maových oblecích“ jako uniformy seděla nepatřičně – zato šťastná – vedle nádherně barevné zahrady růží. Žádné problémy nebyly. Měla jsem štěstí, protože právě nastala doba dramatických změn, které zachvátily Čínu. Koncem roku 1978 došlo k obratu a země odmítla podstatu maoismu. V následujícím roce se mi dařilo posouvat hranice omezení; bylo to riskantní, ale bez následků. Jedno místo, na které jsem především upřela zrak, byla anglická hospoda, protože nám bylo výslovně řečeno, abychom do nich nechodili. Čínský překlad slova hospoda, ťiou-pa, tehdy znamenal nemravné místo plné žen. Byla jsem bez sebe zvědavostí. Jednoho dne jsem vyklouzla a vyrazila do hospody naproti naší škole. Strčila jsem do dveří a vplížila se dovnitř. Neviděla jsem nic vzrušujícího, jen pár starých mužů, kteří tam seděli a pili pivo. Byla jsem dost zklamaná. Možná, že jsem byla první čínskou studentkou v zahraničí, která si vyšla sama. Jeden učitel z univerzity, kterou jsem navštěvovala – nyní je to Thames Valley University – mě pozval, abych s ním jela do Greenwiche. Podle našich pravidel jsem se ho zeptala, jestli mohu „vzít s sebou kamarádku“. Špatně to pochopil a řekl: „Se mnou jste v bezpečí.“ Bylo mi trapně, ale nemohla jsem to vysvětlit. Měli jsme příkaz, že nesmíme nikomu říct, že máme nařízení mít s sebou gardedámu; museli jsme si vymyslet výmluvu. Já ale nechtěla lhát a navíc jsem zoufale chtěla jít bez dohlížející osoby. A tak jsem naléhavě požádala přidělence na velvyslanectví, který měl na starosti studenty, aby mě nechal jít; zapřísahala jsem ho, že jinak si bude Angličan myslet, že mu my Číňané nedůvěřujeme, nebo dokonce podezíráme jeho pohnutky, což by bylo zlé pro anglicko-čínské přátelství a pro pověst naší socialistické vlasti. Na konci toho nesmyslu přidělenec souhlasil a řekl mi, abych byla zdrženlivá. Tušila jsem, že sám nemá systém moc rád. Ve skutečnosti to naznačil, když se mi jednou večer svěřil v budově, kde jsme byli sami. Před dvaceti lety miloval jednu dívku a právě se měli brát, když byla v politické kampani odsouzena jako „pravičák“. Uskutečnit sňatek by znamenalo konec jeho kariéry, která vypadala velmi slibně. Dívka trvala na tom, že jejich zasnoubení zruší. Po dlouhém, zoufalém hledání řešení souhlasil a pokračoval, až se z něj stal úspěšný diplomat. Nikdy se však přes to nepřenesl a neodpustil si. Když se mnou mluvil, měl v očích slzy. Nezdálo se zvláštní, že si úředník z velvyslanectví, který mě sotva zná, vylévá srdce. V těch letech byli lidé tak zatíženi tragédiemi svého života, že měli sklon se náhle svěřit, když měli dojem, že narazili na spřízněnou duši. Liberalizace v Číně uvolňovala stavidla paměti lidí. Umožnila,

Divoké labutě

že i přidělenec riskoval průlomové povolení, abych odešla z ubytovny sama. Dodnes si ten výlet do Greenwiche živě pamatuji. Nebyl nijak výjimečný: jízda autem, chůze, fotografování u Nultého poledníku s každou nohou na jiné polokouli. Mně se však točila hlava napětím. Celou tu dobu jsem koukala po lidech, kteří vypadali jako Číňané, a rychle jsem podle jejich oblečení zvažovala, jestli jsou z Číny; pokud jsem usoudila, že jsou, což bylo nesmyslně často, odvrátila jsem hlavu, abych se jim vyhnula, a přitom jsem se usilovně snažila, abych se ke svému společníkovi chovala co možná nejpřirozeněji. Děsila jsem se, že si mě někdo všimne a nahlásí mě na velvyslanectví, a v tom případě by se mnou byl konec a ten milý přidělenec by mohl být také vystaven nebezpečí. Cizokrajný piknik se sýrovými sendviči na rozlehlém, poklidném trávníku byl tím nejvíc nervy drásajícím okamžikem dne, protože jsem byla vázána k místu a neměla se kde schovat. Strach mi nezabránil, abych zkoušela další dobrodružství – ne z lásky ke vzrušení z nebezpečí, ale prostě proto, že jsem si nemohla pomoci. Jak se pravidla stále víc uvolňovala, byla jsem sama venku čím dál častěji a rychle se spřátelila s lidmi různého společenského postavení. Většinou jsem říkala, že jsem z Jižní Koreje spíš než z Číny. Kromě napůl tajné povahy mých aktivit jsem nechtěla, aby se zvědavost lidí zaměřila na zemi mého původu, která tehdy díky své neprodyšně uzavřené izolovanosti fascinovala jako vesmír. Chtěla jsem nenápadně navazovat hovor jako normální člověk v Londýně. To se mi dařilo a můj první a nejsilnější dojem byl, že Británie je skvěle beztřídní společnost. Narodila jsem se do komunistické elity a viděla jsem, jak je Maova Čína třídně rozdělená a hierarchická. Každý patřil do pevné kategorie. Na každém formuláři vedle kolonky „datum narození“ a „pohlaví“ byla nutně kolonka „rodinný původ“. To člověku určovalo dráhu, vztahy a život. Zatímco mnozí příslušníci elity měli sklon být nafoukaní, pak ti, co se náhodou narodili do „špatné“ rodiny, byli předurčeni mít zkažený život. Výsledkem této hrozné reality bylo, že jsme všichni byli posedlí zjišťováním, kdo pochází z jaké rodiny, a lidé často kladli tuto otázku rovnou při prvním rozhovoru. Při setkávání s lidmi v Londýně jsem však žádný takový tlak nepociťovala. Všichni se zdáli být si nezvykle rovní a na původu jim vůbec nezáleželo. Moje názory se během let trochu pozměnily. Myslím si však, že jsem si úplně nedělala iluze. Navzdory tradici třídních rozdílů mají lidé v Británii důstojnost a sociálně znevýhodnění nejsou zneužíváni a utlačováni jako za Maa. A spravedlnost společnosti a váha, kterou země přikládá

Jak jsem psala Divoké labutě

této myšlence, je něco, s čím se Čína stále nemůže začít srovnávat. A tak jsem se do Británie zamilovala nejen rozumem, ale i srdcem. Můj první zdejší rok byl jako smršť nejopojnějšího času. Navštívila jsem každé muzeum a galerii vyznačené na turistické mapě a navštěvovala jedno představení za druhým za nepatrné vstupné pro studenty. Těšilo mě chodit po Londýně celé hodiny pěšky, abych ušetřila za jízdné, protože každá budova a každá ulice byly zajímavé. Strčila jsem hlavu do špinavých nočních klubů a podívala se na zboží v sexshopech v Soho. Na své první diskotéce jsem byla úplně bez sebe. Dokonce i průměrné kino mi připadalo jako Aladinova jeskyně, kde tlumené světlo na starém červeném čalounění a tu a tam neobvyklé zlacení slibovaly tajemství a poklady. Kladla jsem podivné otázky, jak mi později došlo, a poznala lidi různých kultur. Poslední porušené tabu bylo chodit s kluky cizinci, což jsem musela tajit, protože jsem stále čekala katastrofu. Výstražný příběh, který jsem si přinesla z Číny a jemuž jsem pevně věřila, byl o tom, že každá, která se pokusí mít zahraničního milence, bude omámena drogami a odvezena zpátky v jutovém pytli zpátky do Číny. Když jsem byla někde poblíž Portland Place, kde je velvyslanectví, třásly se mi nohy jako rosol, a když jsem byla v autě, skrčila jsem se na sedadle, aby mi hlava zmizela pod oknem. Tehdy jsem poprvé v životě použila make-up – myslela jsem, že mě to dostatečně zamaskuje před velvyslanectvím (které ve skutečnosti neprovádělo takový dohled, jak jsem si tenkrát představovala). Se silně nanesenou jasně červenou nebo červenofialovou rtěnkou a zlatozelenými očními stíny jsem svůj obličej stěží sama poznávala. Bylo zábavné pohrávat si s make-upem – a přitom jsem se vrhala na doktorát z lingvistiky. Nabídli mi stipendium na Univerzitě města Yorku, což bylo místo, které ještě předtím, než jsem ho spatřila, mělo pro mě neuvěřitelné kouzlo, s legendární katedrálou Minsterem, městskými hradbami (slyšela jsem, že jsou jako Velká čínská zeď) a tzv. válkami růží. Tehdy musela být zahraniční stipendia směrována přes čínskou vládu a jednotlivci je nemohli přijímat. Já však zase dostala zelenou, abych nabídku přijala, díky lidem, jako byl ten milý přidělenec na velvyslanectví, a díky rostoucímu uvolnění v Číně. A tak se stalo, že když jsem v roce 1982 dokončila doktorát, byla jsem první člověk z komunistické Číny, který získal doktorát na britské univerzitě. Naučila jsem se mnohem víc než lingvistické teorie (které jsem, musím ke své hanbě přiznat, převážně zapomněla). Vzpomínám si na den, kdy jsem šla probírat plán své doktorandské práce se svým

Divoké labutě

vedoucím, profesorem Le Page, který už jen svou citlivou přítomností pomáhal rozptýlit neustálou úzkost a náhlou paniku, které se mě zmocnily. Jeho mírně ironické způsoby a nenápadná autorita mě neustále ujišťovaly, stejně jako Anglie, že jsem na místě, kde panuje spravedlnost, že si nemám dělat starosti. Cítila jsem se úplně v pohodě a dál žvatlala o svých názorech na lingvistické teorie, které jsem měla zkoumat. Profesor poslouchal a nakonec se mě zeptal: „Mohla byste mi svou práci ukázat?“ Upadla jsem do rozpaků a vykřikla: „Ale já ještě nezačala!“ A on na to: „Ale už máte všechny závěry.“ Ta jediná poznámka uvolnila škrtící uzel, jímž můj mozek svázalo totalitní „vzdělání“. V Číně nás cvičili, abychom nevyvozovali závěry z faktů, místo toho jsme začínali marxistickými teoriemi, Maovými myšlenkami nebo stranickou linií a popírali jsme, nebo dokonce zavrhovali fakta, která se k nim nehodila. Přemýšlela jsem nad tím novým přístupem, když jsem se vracela do svého pokoje na kraji krásného jezera v kampusu, kde vodní ptáci měli kolonii pod mým oknem a každé ráno mě budili svým zpěvem. Teď letěli přes oblohu a vhodně doprovodili můj pocit, že jsem našla správný způsob, jak přemýšlet. Mít stále otevřenou mysl: tak jednoduché, a přesto mi trvalo tak dlouho, než jsem to objevila. Právě v Yorku mě jeden večer napadla myšlenka napsat knihu o svém minulém životě. Byla jsem pozvána na přednášku jednoho profesora, který byl právě v Číně. Promítl několik diapozitivů školy, kterou navštívil; v zjevně mrazivý den se žáci učili v třídách s úplně rozbitými okny, bez vytápění. „Není vám zima?“ zeptal se laskavý profesor. „Ne, není,“ odpověděla škola. Po promítání byla recepce a jedna žena, která se snad snažila najít něco, co by mi řekla, začala: „Tady vám musí být hrozně horko.“ Ta nevinná poznámka mě tak ranila, že jsem nečekaně odešla z místnosti a poprvé od příchodu do Británie plakala. Nebylo to ani tak z pocitu urážky, ale z nesmírné bolesti nad lidmi v mé rodné zemi. Naše vláda s námi nejednala jako s normálními lidskými bytostmi, a proto nás někteří nezasvěcení lidé nepovažovali za stejný druh lidí, jako byli oni sami. Vybavil se mi starý postřeh o tom, že čínský život má nízkou cenu, a údiv jednoho Angličana nad tím, že bolest zubů je pro jeho čínského sluhu nesnesitelná. Znovu mě doháněly k zuřivosti početné obdivné komentáře lidí ze Západu, kteří navštívili Maovu Čínu. Tvrdili, že Číňané jsou výjimeční lidé, kteří si zřejmě užívají, že jsou kritizováni, veřejně odsuzováni a „napravováni“ v pracovních táborech – což by lidem ze Západu připadalo jako naprosté utrpení.

Jak jsem psala Divoké labutě

Zatímco mi tyto myšlenky vířily hlavou, připomínala jsem si svůj život v Číně, svoji rodinu a všechny ty lidi, co jsem znala, a zatoužila jsem vyprávět světu naše příběhy a jak se Číňané doopravdy cítí. Vrátila se mi naléhavá potřeba psát. To však bylo léta předtím, než jsem napsala Divoké labutě. Podvědomě jsem se myšlence psaní bránila. Nebyla jsem schopná ponořit se hluboko do paměti. Během dramatické Kulturní revoluce v letech 1966–1976 má rodina strašlivě trpěla. Otec i babička zemřeli bolestnou smrtí. Nechtěla jsem znovu prožít ve vzpomínkách léta babiččiny neléčené nemoci, otcovo uvěznění a to, že matka musela klečet na rozbitém skle. Těch pár řádek, které jsem napsala, bylo povrchních a bez života. Neměla jsem z nich radost. Pak, v roce 1988, za mnou do Londýna přijela matka. Byla to její první cesta do zahraničí. Chtěla jsem, aby si to pořádně užila, a hodně jsem ji brala ven. Po krátké době jsem si všimla, že si to moc skvěle neužívá. Něco jí leželo v hlavě, byla neklidná. Jednoho dne odmítla vyrazit na nákupy a usadila se u mého černého jídelního stolu, na němž zářila kytice zlatých narcisů. Držela v dlaních hrnek jasmínového čaje a řekla, že ze všeho nejvíc chce se mnou mluvit. Matka mluvila každý den po celé měsíce. Poprvé v životě mi řekla o sobě a o babičce. Dozvěděla jsem se, že babička byla konkubínou generála s civilní pravomocí a matka se v patnácti letech přidala ke komunistickému podzemnímu hnutí. Obě měly život bohatý na události, v Číně, kterou zmítaly války, vpády cizích zemí, revoluce a pak totalitní tyranie. V obecné smršti dějů zažívaly bolestivé milostné vztahy. Dozvěděla jsem se o matčině utrpení, o chvílích, kdy jen tak tak unikla smrti, o její lásce k mému otci a o jejích citových střetech s ním. Vylíčila mi mučivé podrobnosti svazování babiččiných chodidel: jak jí zlámali kosti prstů velkým kamenem, když jí byly dva roky, aby vyhověli tehdejším měřítkům krásy. Pozadím našich hovorů bylo cestování. Jely jsme na ostrov Skye ve Skotsku a k Luganskému jezeru ve Švýcarsku a matka vyprávěla, v letadlech, v autech, na lodích a během procházek, do poloviny noci. Když jsem byla v práci, zůstávala doma a mluvila na magnetofon. Než odjela z Británie, nahrála šedesát hodin záznamů. Zde, mimo společenské a politické hranice Číny, byla schopná udělat něco, co nebyla schopná udělat celý život: otevřít svou mysl a srdce. Když jsem matce naslouchala, ohromila mě její touha, abych ji pochopila. Stejně na mě zapůsobilo, jak moc si přála, abych psala. Zdálo se, že ví, že toužím psát, a povzbuzovala mě, abych si splnila

Divoké labutě

svůj sen. Nežádala to po mně – to nikdy nedělala –, ale vyprávěla mi příběhy a ukazovala mi, jak se vyrovnávat s minulostí. Přestože prožila život plný utrpení a muk, nebyly její příběhy nesnesitelné či tíživé. Skrývala se v nich neustálá a povznášející síla ducha. Byla to nakonec moje matka, kdo mi vnukl myšlenku napsat Divoké labutě, příběh mé babičky, mé matky a můj v bouřlivé Číně 20. století. Za dva roky jsem vyplakala hodně slz a převalovala se mnoho bezesných nocí v posteli. Nevytrvala bych nebýt toho, že jsem v té době našla lásku, která mi naplnila život a poskytla mi hluboký klid. Jon Halliday, můj rytíř beze zbroje, se svou vnitřní silou pod tím nejmírnějším zevnějškem je ten nejdrahocennější poklad ze země, kterou jsem přijala za vlastní, z Británie. Byl tam a všechno bude v pořádku – všechno včetně psaní Divokých labutí. Při tvorbě knihy jsem na Jona hodně spoléhala. Angličtina byl jazyk, který jsem se začala pořádně učit, až když mi bylo dvacet jedna let, v prostředí naprosto odříznutém od vnějšího světa. Jediní cizinci, se kterými jsem mluvila před příchodem do Británie, bylo pár námořníků z jihočínského přístavu Čan-ťiang, někdejší francouzské kolonie, kam nás se spolužáky poslali na čtrnáct dní procvičovat angličtinu. Když jsem přijela do Londýna, měla jsem hodně přečteno – 1984 byla jedna z prvních knih, které jsem zhltla a neustále přitom žasla nad tím, jak výstižně se Orwellův popis hodil na Maovu Čínu – avšak anglická ustálená slovní spojení byla nad mé chápání. Moje učebnice v Číně napsali lidé, kteří sami nikdy neměli s cizinci žádné spojení, a většinou v nich byly přímé překlady čínských textů. Například lekce „Pozdravy“ uváděla přesnou náhradu výrazů, které jsme používali v Číně, a ty doslova zněly: „Kam jdete?“ a „Už jste jedl?“ Takhle jsem ze začátku zdravila lidi v Británii. Potřebovala jsem Jonovu pomoc, abych napsala knihu anglicky – a to dobrou knihu, jak jsem doufala. Sám Jon je spisovatel a historik a byl nepostradatelný pro to, aby Divoké labutě působily. Byla jsem naprosto závislá na jeho úsudku a neomylném pohledu – jeho krásných, gazelích očí. Také nepřeženu, když řeknu, že jsem se od něj při psaní nesmírně mnoho naučila. A tak jsem byla přešťastná, když s podporou dvou nejdůležitějších lidí v mém životě, mé matky a manžela, byly Divoké labutě dokončeny. Těsně před vydáním mi matka napsala: možná, že si kniha nepovede dobře a že jí lidé nebudou věnovat pozornost, ale ať nejsem zklamaná; díky mně je spokojená, protože psaní knihy nás sblížilo. Už jen to, řekla, jí stačí. Matka měla pravdu. Došla jsem k novému stupni úcty a lásky k ní. A právě proto, že jsem ji teď znala lépe, jsem

Jak jsem psala Divoké labutě

chápala, že její domnělá lhostejnost k uznání je typická pro její úsilí uchránit mě před bolestí. Velmi mě to dojalo. Bez matčina nucení a jen s jejím pochopením jsem byla ušetřena obav z toho, jak by mohly být Divoké labutě přijaty. Doufala jsem, že se budou čtenářům líbit, ale nežila jsem v tom snu. Jon mě velmi povzbuzoval. Řekl: „Je to skvělá kniha,“ a já mu důvěřovala, tak jak jsem to dělala při veškerém rozhodování spojeném s textem, a jak to dělám ve všem ostatním v životě. Divoké labutě měly nakonec úspěch. Za posledních dvanáct let mi osobně nebo v dopisech vyjádřil uznání bezpočet lidí, což do mého života přináší neustálé vlny dokonalého štěstí. Matku, která stále žije v Čcheng-tu v Číně, navštěvují lidé mnoha různých národností, od diplomatů po baťůžkáře, od obchodníků po turisty. Pozvali ji do zemí tak odlišných jako Nizozemsko a Thajsko, Maďarsko a Brazílie – o Británii nemluvě. V Japonsku ji pod výškovými domy a třešňovými květy zastavovaly ženy s hřejivými slovy, v restauraci nám na stříbrném podnose přinesli nádherný kapesník ke kimonu, aby ho podepsala. Na nejednom letišti jí lidé pomohli se zavazadly a pak jí vyjádřili obdiv. Našla porozumění nejen u své dcery, ale i u milionů čtenářů na celém světě. Smutné na tomto jinak dokonale šťastném konci je to, že v pevninské Číně nesmějí být Divoké labutě vydány. Režim zřejmě považuje knihu za ohrožení moci komunistické strany. Divoké labutě jsou osobní příběh, ale odrážejí historii Číny 20. století, z níž Strana nevychází dobře. Aby Strana ospravedlnila svoji vládu, diktuje oficiální verzi historie, avšak Divoké labutě linii Strany nezachovávají. Kniha zejména ukazuje, že na rozdíl od toho, co tvrdí Peking, že Mao byl v podstatě dobrý a významný vůdce, ve skutečnosti vládl čínskému lidu zločinně. Ještě dnes na náměstí Tchien-an-men v srdci hlavního města visí Maův portrét a za ohromnou betonovou plochou leží jako předmět uctívání jeho mrtvola. Současné vedení stále podporuje Maův mýtus, protože se vykresluje jako jeho dědic a odvozuje svoji legitimitu od něj. Proto je vydání Divokých labutí v Číně zakázáno. Stejně tak nesmí být kniha nebo já zmiňována ve sdělovacích prostředcích. Ačkoli mnoho čínských novinářů se mnou za ta léta dělalo rozhovor nebo o Divokých labutích psali, všechny recenze až na pár neuspěly, protože jen málo redaktorů se odváží porušit zákaz. Ten obzvlášť odstrašuje, protože tvrdé, přísně tajné nařízení spolupodepsalo ministerstvo zahraničních věcí, což je u knihy velmi neobvyklé, ne-li ojedinělé. To lidi děsí, protože mají pocit, že kdyby se s Divokými

Divoké labutě

labutěmi zapletli, mohlo by jim to přinést vážné problémy – a zároveň to budí zvědavost; výsledkem je, že docela dost lidí, včetně těch, kteří pracují pro státní cenzuru, si knihu vyhledalo a přečetlo. V dnešní Číně je život nezměrně lepší, než jak si ho většina lidí pamatuje, což mě nepřestává těšit. Avšak přestože je tu značný stupeň osobní svobody, země má k velké svobodě daleko. Tisk a knihy podléhají daleko přísnější kontrole než v desetiletích před komunisty. Než byl v roce 1994 prosazen zákaz Divokých labutí, předložil jeden čínský vydavatel cenzorům text, který obsahoval několik vynechávek, zvláště mých úvah o Maovi. Protože mám takových komentářů v knize ve skutečnosti poměrně málo, souhlasila jsem se škrty pod podmínkou, kterou vydavatel přijal, že na stránce bude uvedeno „následujících xxx slov bylo vynecháno“. Takový způsob používala cenzura před komunisty. Avšak u dnešní vlády to nefunguje. Verze s vynechávkami nakonec vyšla – ale jen jako pirátské vydání. Dokonce ani piráti se neodvážili vydat plné znění. Prý existuje další pirátské vydání bez škrtů. Patrně je to fotokopie knihy v čínštině, vydané na Tchaj-wanu – a v Hongkongu, kde její vydání nebylo ovlivněno přechodem regionu pod čínskou správu v roce 1997. Do Číny se dostalo mnoho výtisků (celníci prohledávají cestovatelům zavazadla jen zřídka). Já sama jsem výtisky přivezla bez problémů, ale ty poslané poštou nikdy nedorazily. Jeden velký čínský režisér, kterého nesmírně obdivuji, se podle knihy pokoušel vytvořit film, avšak marně, protože mu bylo řečeno, že to není dovoleno, a pokud by ho natočil v zahraničí, postihlo by to neblaze jeho další filmy a jeho štáb. Kvůli tomu, že režim Divoké labutě potlačuje, o nich v Číně slyšelo poměrně málo lidí. Kniha je však do určité míry v zemi proslulá, protože probíhá hodně komunikace s vnějším světem. Dokonce jí využívají bystří podvodníci. V mém rodném městě Čcheng-tu působí jeden drobný podfukář. V místních novinách 6. května 2000 psali, že postává u významnějších hotelů a míst, a protože mluví plynně anglicky a trochu francouzsky, německy a japonsky, hučí do turistů a tvrdí, že je můj dobrý přítel. Pak je vezme na jídlo někam, kde je turistům napařen mastný účet, a on potom dostane od restaurace podíl ze zisku. Dochází i k dojemným gestům. Jednou, když jsme s Jonem povečeřeli v restauraci v Pekingu, se Jon chystal zaplatit účet a bylo mu řečeno, že účet už vyrovnal mladý místní muž, který prohlásil, že se poučil o vlastní zemi „z knihy vaší ženy“. Ačkoli jsou Divoké labutě zakázané, lidé nejsou pronásledováni za to, že je v soukromí čtou

Jak jsem psala Divoké labutě

nebo o nich mluví. Já mohu cestovat po Číně docela svobodně, bez patrného dozoru. Je zřejmé, že zatímco je kniha považována za hrozbu, já nejsem, protože nepořádám setkání, nepronáším řeči, nedělám utajovanou práci. Protože mě sdělovací prostředky zakázaly, jsem pouhý jednotlivec bez veřejného hlasu. Dnešní režim je velmi zaměřen na represi; orientuje se pouze na to, co považuje za hrozbu, což je cokoli, co by mohlo mít vliv na veřejnost a mohlo vést k organizované opozici. Takový přístup je ohromné vylepšení Maovy vlády, během níž byly bezdůvodně postihovány miliony lidí. Znamená však také, že Strana je rozhodnuta udržet si svůj monopol moci a že 1,3 miliardy Číňanů bude muset dál žít vydána na milost hrstce tajně vybraných lidí. I svět bude muset spoléhat na čirou náhodu, že vůdci významné atomové velmoci nejsou špatní. Psaní Divokých labutí prohloubilo mé city k Číně. Zbavena minulosti už nechci „na všechno zapomenout“. Jsem neklidná, když jsem nějakou dobu mimo Čínu. Čínu, tak starou, a přesto tak mladou a plnou energie, která zažila tolik tragédií, a přesto zůstává opravdová a optimistická, mám v srdci. Přilétám tam jednou nebo dvakrát za rok. Není to domov, kde bych odpočívala, a často se vracím do Londýna vyčerpaná. Nadšení a vzrušení unavují stejně jako podráždění a vztek, jež mě tam pronásledují na každém kroku. Vytvořila jsem si návyk na tyto cesty proto, že jezdím za výzkumem k životopisu Maa, jejž spolu s Jonem píšeme posledních deset let a který vyjde v roce 2004. Rozhodla jsem se napsat Maův životopis, protože mě fascinuje člověk, který ovládal můj život v Číně a zpustošil život mých krajanů, čtvrtiny obyvatel světa. Byl špatný stejně jako Hitler nebo Stalin a způsobil lidstvu stejně škod jako oni. Přesto svět o něm ví překvapivě málo. Zatímco tito dva evropští tyrani byli v celém světě odsouzeni, Mao dokázal neuvěřitelný kousek, jeho jméno je jen mírně pošramocené – naprosto nedostatečně ve srovnání s jeho zločiny –, přestože je mrtvý už téměř tři desetiletí. S Jonem si vychutnáváme úkol rozmotat labyrint mýtů, které jsou s ním spojené. Čínský režim, jak se dá očekávat, mi klade do cesty mnoho překážek, ale jen málo z nich je nepřekonatelných, a většinou nás baví, že z nás dvou autorů dělají pár detektivů. Několik nejdůležitějších osob v Pekingu bylo varováno, aby se mnou nemluvilo. Zdá se však, že to není tak přísný zákaz jako ten, který zapovídá psát o Divokých labutích nebo je vydávat, spíš „Dávejte si pozor, co říkáte.“ Takže zatímco se někteří rozhodli vyhnout se problémům a nevidět se se mnou, většina mluví. Lidé prahnou po tom, aby si ulevili od tolika

Divoké labutě

věcí, a Číňané také mají hluboce zakořeněný smysl pro povinnost k historii. Varování pomohlo: stalo se jakousi reklamou významného životopisu a hlavní myšlenka je, že se kniha nebude řídit stranickou linií, což bylo pro některé lidi ohromnou pobídkou, aby mluvili. Nakonec to byly Divoké labutě, co mi připravilo cestu. Většina lidí, se kterými se setkávám, buď knihu četla, nebo o ní slyšela a zřejmě souhlasí s tím, že je poctivá. Zdá se, že věří, že i Maův životopis poví pravdu. Divoké labutě také otevřely dveře k mezinárodním státníkům a dosud nevyužitým zdrojům ve světě. Při tomto bádání si znovu a znovu připomínám, jaké neuvěřitelné štěstí mám, že je mým spoluautorem Jon, protože nejen mluví mnoha jazyky, ale je také chodící encyklopedií mezinárodní politiky, jejíž součástí byl Mao. Uplynulých deset let bylo pro mě a pro Jona báječných, protože jsme cestovali do mnoha koutů světa a hledali informace o Maovi; pracujeme, den za dnem, rok za rokem, rozhodnuti věnovat tomu veškerý potřebný čas, nic si neulehčovat a vytvořit knihu, na kterou můžeme být pyšní. Každý den, kdy jsem doma v Notting Hillu v Londýně, sedím u svého stolu a píšu. Jon je dole ve své pracovně; občas se otevřou dveře, jak vstává, asi si jde udělat čaj. Při tom zvuku se mi mysl krátce a příjemně zatoulá k našemu příštímu setkání, kdy si u oběda budeme vyměňovat své objevy, nebo k večerní schůzce s přáteli. Venku za výsuvným oknem vpravo od mého stolu je obrovský platan s větvemi jako vodopád, který se vypíná k obloze. Obloha je v tento den s lehkými přeháňkami úchvatně krásná, slunce se usmívá za lehkými mlžnými mraky a vydává sotva patrný svit. Pod stromem stojí černý kandelábr jako ty, které se povinně objevují ve všech filmech o Londýně. Ulicí za ním proplouvají stejně klasické červené dvoupatrové autobusy. Chodci kráčejí pod deštníky. Ta nejobyčejnější londýnská scéna. A přesto mě nikdy neunaví na ni hledět, stejně jako mě nikdy nenudí psát. Během let tvrdé práce přicházejí pocity marnosti a chvíle, kdy vykřiknu na sebe a na přátele: „Mám toho dost.“ Ale jsem v sedmém nebi. Londýn květen 2003

Poděkování Divoké labutě mi pomohl napsat Jon Halliday. Přispěl mi v mnohém a to, jak vypiloval moji angličtinu, je z toho všeho nejpatrnější. Při našich každodenních diskuzích mě nutil, abych příběh i myšlenky formulovala jasněji, a pomáhal mi najít přesné anglické výrazy. Pod jeho poučeným a pečlivým dohledem historika jsem se cítila bezpečnější a spoléhala jsem na jeho správný úsudek. Nejlepší literární agent, o jakém může autor snít, je Toby Eady. To on mě svým laskavým způsobem přiměl, abych se dala do psaní. Měla jsem štěstí, že jsem mohla spolupracovat s vynikajícími profesionály, jako jsou Alice Mayhewová, Charles Hayward, Jack McKeown a Victoria Meyerová v nakladatelství Simon & Schuster v New Yorku a Simon King, Carol O’Brienová a Helen Ellisová v nakladatelství Harper Collins v Londýně. Redaktorce Alici Mayhewové z nakladatelství Simon & Schuster jsem obzvlášť vděčná za její bystré komentáře a neocenitelnou pružnost. Robert Lacey v nakladatelství Harper Collins rukopis skvěle zredigoval, za což jsem mu hluboce vděčná. Ari Hoogenboom mě horlivě a srdečně povzbuzoval po telefonu z druhé strany oceánu. Jsem zavázaná všem, kdo na této knize pracovali. Nadšený zájem mých přátel mi neustále dodával odvahu. Jim všem jsem moc vděčná. Jmenovitě mi pomohli Peter Whitaker, I Fu En, Emma Tennantová, Gavan McCormack, Herbert Bix, R. G. Tiedemann, Hugh Baker, Yan Jiaqi, Su Li-qun, Y. H. Zhao, Michael Fu, John Chow, Clare Peploeová, André Deutsch, Peter Simpkin, Ron Sarkar a Vanessa Greenová. Clive Lindley mi od začátku dával cenné rady. Moji bratři, sestra a příbuzní a přátelé v Číně mi velkoryse dovolili, abych vyprávěla jejich příběhy, bez nichž by Divoké labutě nemohly být napsány. Nikdy jim nebudu moci dost poděkovat. Velká část této knihy je příběhem mé matky. Doufám, že jsem jej vystihla podle pravdy. Jung Changová Londýn, květen 1991

Předmluva k 21. vydání Divoké labutě – příběh mé babičky, matky a můj na pozadí bouřlivých časů 20. století v Číně, se v roce 2012 dočkal dvacátého první vydání. Je to pro mě událost šťastná i smutná – šťastná proto, že vyrostla nová generace čtenářů a může si knihu přečíst, a smutná, protože v Číně je dosud stále zakázaná. Za uplynulých dvacet let prošla Čína velkými změnami, přesto psát bez příkras a pravdivě o její nedávné historii je stále tabu. Ráda bych věděla, kolik ještě musí uběhnout desetiletí, než budou Divoké labutě volně putovat i mou rodnou krajinou, v níž má matka, nyní osmdesátiletá, stále žije. Jung Changová 2012

Poznámka autorky Jména členů mé rodiny a veřejně známých osob jsou skutečná a jsou psána podle vžitých zvyklostí. Ostatní osobní jména jsem změnila. Názvy některých čínských organizací překládám odlišně od oficiální čínské verze, abych přesněji vystihla jejich funkci. Používám Oddělení pro veřejné záležitosti místo Oddělení propagandy, čínsky süan-čchuan-pu, a Orgán Kulturní revoluce místo Skupina Kulturní revoluce, čung-jang wen-ke.

Poznámka redakce V překladu je použit český přepis čínštiny, který je pro českého uživatele instruktivnější než oficiální čínský přepis pinyin-zimu a platí od roku 1957 jako závazná norma fonetizace znakového písma. V čínských jménech je na prvním místě příjmení, obvykle jednoslabičné, jinak výjimečně dvouslabičné. Po něm následuje jméno, ve většině případů dvouslabičné, méně často jednoslabičné. Autorčino jméno je ponecháno v původním znění. Vyslovuje se Čchangová.

Rodokmen

Výrobce – s. – „Stará pan Čchang – s. – paní plsti Jang paní Jangová“ (1888–1933) Čchangová († 1942) († 1958) Jang – s. – Wu Žu-šan „Er-ja-tchou“ (1894–1947) (1888–1955) Jü-fang (moje babička) Jü-lan/Lan Jü-lin (1909–1969) (1917–1960) (*1930) – s. – – s. – –s. – 1. generál Süe Č’-cheng Pchej-o paní (1 manželka, zvaný Oddaný Jü-linová mnoho konkubín) (+1960) (*1927) (1876–1933) – s. – 2. dr. Sia Ťün-jing 7 dalších (3 synové, 1 dcera († 1970) dětí z prvního manželství) (1870–1952) Pao Čchin/Te-chung (moje matka) – s. – Wang Jü/Šou-jü (můj otec) (*1931) (1921–1975) Siao-chung Er-chung/ Ťin-ming Siao-chej Siao-fang (*1950) Jung (autorka) (*1954) (*1962) – s. – (*1952) (*1953) Čcheng-i

Chronologická tabulka

rok

rodina/autorka

1870 Narozen dr. Sia. 1876 Narozen Süe Č’-cheng (můj děd). 1909 Narozena moje babička. 1911 1921 Narozen můj otec. 1922–24 Generál Süe šéfem policie ve vládě vojenských diktátorů v Pekingu. 1924 Babička konkubínou generála Süea. Generál ztrácí moc. 1927 1931 Narozena moje matka. 1932 Babička s mou matkou do Lu-lungu. 1933 Umírá generál Süe. 1934–35 1935 Babička se vdává za dr. Siaa. 1936 Dr. Sia s babičkou a matkou se stěhují do Ťin-čou.

Čína

Mandžuská dynastie Čching (1644–1911).

Svrženo císařství; republika; místní vojenští vládci.

Kuomintang vedený Čankajškem sjednocuje převážnou část Číny. Vpád Japonska do Mandžuska. Japonci okupují I-sien, Ťin-čou. Ustaveno Mandžukuo s císařem Pchu-im.

Dlouhý pochod; komunisté do Jen-anu.

24 rok

Chronologická tabulka

rodina/autorka

1937 1938 Otec vstupuje do komunistické strany. 1940 Otec odchází do Jen-anu. 1945 Otec do Čchao-jangu. 1946–48 O tec členem partyzánské jednotky operující v oblasti Čchao-jangu. Matka studentskou vůdkyní, připojuje se ke komunistickému ilegálnímu hnutí.

Čína Japonsko vpadá hluboko na území Číny. Spojenectví komunistů a Kuomintangu.

Japonsko kapituluje. Ťin-čou obsazují Rusové, komunisté a Kuomintang. Občanská válka mezi Kuomintangem a komunisty (do 1949–50).

1948 Matka uvězněna. Obléhání Ťin-čou. Otec se seznamuje s matkou. 1949 Otec s matkou uzavírají sňatek, odcházejí z Ťin-čou, vydávají se do Nankingu. Matka potratí. Vyhlášena Čínská lidová republika. Otec přijíždí do I-pinu. Komunisté obsazují S’-čchuan. Čankajšek na Tchaj-wan. 1950 Matka dorazí do I-pinu; organizuje shromažďování potravin, bojuje s bandity. Pozemková reforma. Čína ve válce s Koreou (do července 1953). Narozena moje sestra Siao-chung.

Chronologická tabulka

rok

rodina/autorka

1951 Matka vedoucí Svazu mládeže v I-pinu; její nadřízenou je paní Tchingová; matka řádnou členkou Strany. Babička a dr. Sia do I-pinu.

Čína Kampaň za „potlačení kontrarevolucionářů“ (popraven Chuej-ke).

Kampaň proti třem zlům.

1952 Narozena autorka knihy. Kampaň proti pěti zlům. Umírá dr. Sia. Otec správcem I-pinu. 1953 Narozen můj bratr Ťin-ming. Rodina se stěhuje do Čcheng-tu. Matka vedoucí Oddělení pro veřejné záležitosti ve východním obvodu města. 1954 Otec zástupcem vedoucího Oddělení pro veřejné záležitosti provincie S’-čchuan. Narozen můj druhý bratr, Siao-chej. 1955 Matka zadržena. Kampaň za „odhalení skrytých kontrarevolucionářů“ (obviněni přátelé z Ťin-čou). Děti do internátních škol. Znárodnění. 1956 Matka propuštěna. Kampaň „Sto květů“. 1957 Protipravičácká kampaň. 1958 Velký skok; domácí pece na ocel; komuny. Začínám chodit do školy. 1959 Hladomor (do 1961); Pcheng Te-chuaj napadá Maa, odsouzen.

26 rok

Chronologická tabulka

rodina/autorka

Čína

1959 Kampaň za odhalení „pravičáckých oportunistů“. 1962 Narozen můj třetí bratr, Siao-fang. 1963 „Učit se od Lej Fenga“; vrcholí Maův kult. 1966 Začíná Velká proletářská Otec obětním beránkem, kulturní revoluce. zadržen. Matka se jede odvolat do Pekingu. Otec propuštěn. Vstupuji do Rudých gard; cestuji do Pekingu. Opouštím Rudé gardy. 1967 Rodiče mučeni. Maršálům se nedaří zastavit Kulturní revoluci. Tchingovi u moci v S’-čchuanu. Otec píše Maovi; uvězněn; duševní zhroucení. Matka do Pekingu, navštíví Čou En-laje. Rodiče střídavě zadržováni v Čcheng-tu (do 1969). 1968 Ustaven Revoluční výbor v S’-čchuanu. Rodina vystěhována z bytu v úřední čtvrti. 1969 Otec v pracovním táboře Mi-i. Jsem vypovězena do Ning-nanu. IX. sjezd formálně schvaluje „Kulturní revoluci“. Umírá babička. Pracuji jako rolnice v Te-jangu. Matka do pracovního tábora v Si-čchangu. 1970 Umírá teta Ťün-jing, otcova sestra.

Chronologická tabulka

rok

rodina/autorka

1970 Působím jako „bosá lékařka“. 1971 Matka velmi nemocná, v nemocnici v Čcheng-tu. Matka rehabilitována. Vracím se do Čcheng-tu, pracuji v ocelárně a jako elektrikářka. 1972 Otec propuštěn. 1973 Začínám studovat na S’čchuanské univerzitě. 1975 Umírá otec. Poprvé se setkávám s cizinci. 1976 1977 Stávám se asistentkou na univerzitě; jsem poslána do vesnice. 1978 Vyhrávám konkurz na stipendium do Británie.

Čína

Tchingovi vyhnáni.

Umírá Lin Piao.

Návštěva prezidenta Nixona. Návrat Teng Siao-pchinga.

Umírá Čou En-laj; Teng zbaven funkce. Demonstrace na náměstí Tchien-an-men. Umírá Mao. Uvězněn Gang čtyř.

Teng znovu u moci.

S S S R V

Z J

MON

SIN-ŤIANG PÁ

ÁN

N-

ČCHING-CHAJ Ch

T I B Eipsum T Lorem TIBET

Mi n-ť ian g

N UA CH S ’ Č ’-ťiang

ÁL

PÁ

-ch

Jang-

BHÚT

ÁN

Si-čchang Ning-nan Mi-i

Ť in -š a

200

400

I-pi

-ť ia n g

JÜN- NAN

Čína 0

Te-ja

Čche Čc

MMYANMAR YA N M A R ( B(BARMA) ARMA)

600 mil

VIET L AO S T H A J S KO

S S S R

P O H O ŘÍ

CHINGAN C H E J - LU N - Ť I A N G Charbin

GOLSKO

N TŘ

Čchang-čchun (Hsinking) O S K Ť I - LI N U Ž O D K N LS A Šen-jang O M G (Mukden) Í ON LIAO-NING N Ša M R A n-c Čchao-jang I-sien E ha V RE Ťin-čou j-k ua S E KO Chu-lu-tao n Peking Čchang-li Tchien-ťin

ŠA

Jen-an

Si-an

ŤI

-che

AN-CH

Chuang

CHE-NAN

ŠEN-SI Wu-chan

SK SU

Nanking

Šanghaj

ČE-ŤIANG V Ý C HO D O Č Í N S K É MOŘE

CHU-NAN

-Ť

a -ť ia n g

Kuej-lin

AO S

G-

I-pin

ŤIANG-SI

Lu-čou

hang g-nan -i

I-čchang -c’-ť iang

Ž LUT É MOŘE

Čcheng-tu Čchung-čching

Jang

UEJ

Mi n-ť ian g

CHU-PEJ Te-jang

TU N-

ŠAN-SI

JIŽNÍ KO R E A PO

CHE-PEI

U NINGSIA

JA P O N S K É ( V Ý C HO D N Í ) MOŘE

KUANG-SI

AN KU

G -T

T CH A J -WA N

G UN

Hongkong

VIETNAM

T Čan-ťiang

JIHOČÍNSKÉ MOŘE

H IC

ÁN

„Třípalcové zlaté lotosy“ Generálovou konkubínou (1909–1933)

Moje babička se v patnácti letech stala konkubínou generála s civilní pravomocí, který byl šéfem policie značně vratké čínské vlády. Psal se rok 1924 a v Číně panoval chaos. Na většině území včetně Mandžuska, kde moje babička žila, uchvátili moc jednotliví generálové. Konkubinát vyjednal její otec, policejní úředník v provinčním městě I-sien, které se nachází asi 150 kilometrů severně od Velké zdi a asi 400 kilometrů na severovýchod od Pekingu, v jihozápadním Mandžusku. Jako většina čínských měst byl i I-sien vybudován jako pevnost. Za dynastie Tchang (618–907) byl obehnán hradbami, vysokými devět a širokými tři a půl metru, s cimbuřím a se šestnácti pevnůstkami, rozmístěnými v pravidelných odstupech. Hradby byly tak široké, že po nich mohl pohodlně jet jezdec na koni. Do města vedly čtyři brány s vnějšími ochrannými vraty, každá z jedné světové strany, a opevnění obklopoval hluboký vodní příkop. Nejnápadnější stavbou města byla vysoká, bohatě zdobená zvonice z tmavého kamene ze 6. století, kdy byl do těchto míst uveden buddhismus. V noci odbíjel zvon čas a věž také sloužila k vyhlašování poplachu při požáru a povodni. I-sien bylo kvetoucí město, kde se konaly trhy. V okolní rovině se pěstovala bavlna, kukuřice, čirok, sójové boby, sezam, hrušky, jablka a vinná réva. Ve stepích a v kopcích směrem na západ chovali rolníci ovce a dobytek. Můj praděd Jang Žu-šan se narodil roku 1894, v době, kdy celé Číně vládl císař sídlící v Pekingu. Císařská rodina byla potomky Mandžuů, kteří si v roce 1644 podmanili Čínu ze své základny v Mandžusku. Předkové mého pradědečka, Jangové, příslušeli k původním obyvatelům Číny Chanům; v minulosti postupně pronikali na sever za Velkou zeď, kde hledali příležitost k uplatnění.

Divoké labutě

Můj pradědeček byl jediný syn, a tedy v rodině vrcholně důležitý. Pouze syn mohl zachovat jméno rodiny; bez něj by rod zanikl, a to se považovalo za největší zradu na předcích. Poslali ho do dobré školy, aby složil zkoušky a stal se mandarínem, úředníkem, což bylo v tehdejší Číně touhou většiny mužů. Úředník měl moc a moc přinášela peníze. Bez moci nebo bez peněz si žádný Číňan nemohl být jistý před zvůlí byrokracie nebo nahodilým násilím. Řádný právní systém v Číně nikdy neexistoval. Spravedlnost závisela na momentální náladě těch, kteří rozhodovali, a nevypočitatelná krutost se přijímala jako něco běžného. Úředník, jenž měl moc, ztělesňoval právo. Stát se mandarínem byl pro dítě z neurozené rodiny jediný způsob, jak uniknout koloběhu nespravedlnosti a strachu. Jangův otec rozhodl, že syn nebude pokračovat v rodinné výrobě plsti, a spolu s rodinou se obětoval a vydělával na jeho vzdělání. Ženy si přibraly šití pro místní krejčí a švadleny a lopotily se dlouho do noci. Aby ušetřily, stahovaly olejové lampičky na úplné minimum a natrvalo si tím poškodily zrak. Klouby prstů měly od nekonečného šití celé oteklé. Jak bylo zvykem, pradědečka brzy, již ve čtrnácti letech, oženili se ženou o šest let starší. Pomáhat s výchovou manžela se považovalo za jednu z povinností manželky. Osud pradědečkovy ženy byl typický pro miliony čínských žen tehdejší doby. Pocházela z rodiny koželuhů Wu. Její rodina nebyla vzdělaná a nezastávala žádné úřednické místo, a protože prababička byla děvče, nedali jí dokonce ani jméno. Jako druhorozené dceři jí jednoduše říkali Druhá (Er-ja-tchou). Otec jí zemřel, když byla ještě nemluvně, a vychovával ji strýc. Jednou, to jí bylo šest let, večeřel strýc s přítelem, jehož manželka čekala dítě. Muži se u večeře dohodli, že když se narodí chlapec, ožení ho s touto šestiletou dívenkou. Mladí lidé se před svatbou vůbec neviděli. Zamilovat se se považovalo téměř za hanbu, ostudu rodiny. Ne že by to bylo zakázané – v Číně koneckonců existovala starobylá tradice romantické lásky –, ale u mladých lidí se nepředpokládalo, že se dostanou do situace, kdy by se něco takového mohlo přihodit; částečně proto, že nebylo mravné, aby se seznámili, a částečně proto, že manželství se pokládalo především za povinnost, za dohodu mezi dvěma rodinami. Pokud měl člověk štěstí, mohl se zamilovat po svatbě. Můj pradědeček vedl do svých čtrnácti let velice pohodlný život, a tak byl ve chvíli svatby sotva víc než chlapec. První noc nechtěl do svatební komnaty ani vstoupit. Šel spát do místnosti k matce, a když usnul, museli ho k nevěstě odnést. A přestože byl rozmazlený

„Třípalcové zlaté lotosy“

kluk a stále ještě potřeboval pomoc při oblékání, podle slov své ženy věděl, jak se „sázejí děti“. Moje babička se narodila do roka po svatbě rodičů, pátý den pátého měsíce, na začátku léta roku 1909. Byla na tom lépe než její matka, protože dostala skutečné jméno: Jü-fang. Jü znamená nefrit a bylo to jméno, které se dávalo všem potomkům její generace. Fang znamená voňavé květiny. Svět, do něhož se narodila, byl naprosto nepředvídatelný. Vláda Mandžuů, kteří panovali Číně přes dvě stě šedesát let, byla v rozkladu. V letech 1894–95 zaútočili na Mandžusko Japonci a Čína utrpěla drtivou porážku a územní ztráty. V roce 1900 potlačilo osm zahraničních armád národní Boxerské povstání a jejich posádky zůstaly v zemi, některé v Mandžusku a jiné podél Velké zdi. V letech 1904–5 vedlo Japonsko s Ruskem válku na mandžuských pláních. Japonsko zvítězilo a stalo se nejvlivnější zahraniční silou v této oblasti. V roce 1911 byl svržen Pchu-i, pětiletý čínský císař, a ustavena republika, v jejímž čele stál krátce Sun Jat-sen, člověk nadaný velkým osobním kouzlem. Vláda nové republiky se brzy zhroutila a země se rozpadla na jednotlivá území. Mandžusko, ze kterého pocházela císařská dynastie, bylo vůči republice obzvlášť nepřátelské. Cizí mocnosti, zejména Japonsko, zesílily pokusy obsadit tuto část Číny. Pod vším tímto tlakem se rozpadaly staré instituce a výsledkem bylo, že chyběla moc, mravnost a autorita. Mnozí lidé se snažili společensky vyšvihnout tím, že upláceli místní hodnostáře drahými dary, zlatem, stříbrem a šperky. Můj pradědeček nebyl dost bohatý, aby si koupil výnosné postavení ve velkém městě, a do třiceti let to nedotáhl výš než na úředníka policejní strážnice v provinčním zapadákově, rodném I-sienu. Měl však své plány a jednu cennou přednost – svoji dceru. Moje babička byla krasavice. Měla oválný obličej, růžové tváře a zářivou pleť. Lesklé černé vlasy si splétala do tlustého copu, který jí sahal až do pasu. Dovedla být klidná, jak to po většinu času vyžadovaly okolnosti, ale pod vyrovnaným zevnějškem překypovala potlačovanou energií. Byla drobná, měřila asi 160 centimetrů, měla štíhlou postavu a svislá ramena, která se považovala za ideál krásy. Její největší předností však byla svázaná chodidla, čínsky nazývaná třípalcové zlaté lotosy (san-cchun-ťin-lien). Díky nim její chůze připomínala „něžný vrbový proutek v jarním vánku“, jak to obvykle vyjadřovali čínští znalci žen. Pohled na ženu vrávorající na svázaných chodidlech měl mít na muže erotický účinek, mimo jiné i proto, že ženina zranitelnost vzbuzovala v přihlížejícím snahu chránit ji.

Divoké labutě

Babičce chodidla svázali, když jí byly dva roky. Její matka, která měla také „zlaté lotosy“, jí ohnula všechny prsty kromě palce dolů pod chodidlo a omotala je pruhem bílé látky, dlouhým asi šest metrů. Pak na ně položila velký kámen, aby se kosti zlomily. Babička křičela bolestí a úpěnlivě ji prosila, ať přestane. Matka jí musela strčit do úst hadřík, aby ji umlčela. Babička znovu a znovu omdlévala bolestí. Procedura trvala několik let. I když byly kosti zlomené, chodidla musela být ve dne v noci stažená pevnou látkou, protože jakmile by se uvolnila, začala by se vracet do původního stavu. Babička léta trpěla vytrvalou, nesnesitelnou bolestí. Když žadonila, aby jí matka chodidla rozvázala, ta se dala do pláče a vysvětlovala jí, že by jí zničila život a že to dělá pro její budoucí štěstí. Když se tehdy žena vdávala, první věc, kterou ženichova rodina udělala, byla, že jí prohlédla chodidla. Velké nohy, to znamená normální chodidla, se považovaly za hanbu pro manželovu rodinu. Tchyně zvedla okraj nevěstiny dlouhé sukně, a jestliže chodidla byla delší než asi čtyři palce (deset centimetrů), demonstrativním gestem, plným pohrdání, sukni odhodila a důstojně odkráčela, zanechávajíc nevěstu kritickým pohledům svatebních hostů, kteří z jejích nohou nespouštěli oči a opovržlivě je komentovali. Někdy se matka nad dcerou smilovala a chodidla jí rozvázala; když však dívka vyrostla a musela snášet pohrdání manželovy rodiny a nesouhlas společnosti, vyčítala matce, že byla příliš měkká. Zvyk svazovat chodidla údajně zavedla před asi tisíci lety jedna císařská konkubína. Pohled na ženy, potácející se na malinkých nožkách, měl působit smyslně, a muži se vzrušovali i tím, že si se svázanými chodidly, která byla vždy ukryta ve vyšívaných hedvábných střevíčkách, hráli. Ženy nemohly pásy látky sundat ani v dospělosti, protože by jim chodidla začala znovu růst. Mohly si je dočasně uvolnit večer v posteli, kdy si obouvaly botičky s měkkými podrážkami. Tkáň chodidel jim zahnívala, a když se pásy látky sundaly, nohy páchly. Muži však viděli odhalená chodidla jen zřídka. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, trpěla babička ustavičnou bolestí. Jakmile jsme se vrátily z nákupu domů, okamžitě si ponořila nohy do umyvadla s horkou vodou a přitom vzdychala úlevou. Pak si začala ořezávat odumřelou kůži. Bolest jí působily nejen zlámané kosti, ale i to, jak jí do chodidla zarůstaly nehty. Babičce svázali chodidla právě v době, kdy se od tohoto zvyku začalo nadobro upouštět. Když se v roce 1917 narodila její sestra, vázání chodidel prakticky vymizelo, a tak tomu trápení unikla.

„Třípalcové zlaté lotosy“

Avšak za časů, kdy babička vyrůstala, převládal dosud v malých městech, jako byl I-sien, názor, že pro výhodný sňatek jsou svázaná chodidla nezbytná. Byla to však jen jedna ze základních podmínek. Babiččin otec chtěl dát své dceři takové vychování, aby byla buď dokonalou dámou, nebo vynikající kurtizánou. Zavrhoval tehdejší názor, že je správné, aby žena z nižší společenské vrstvy byla negramotná, a poslal ji do dívčí školy, založené v I-sienu v roce 1905. Babička se též naučila hrát čínské šachy, madžong a go a cvičila se v kreslení a vyšívání. Jejím oblíbeným motivem byly mandarínské kachny (symbol lásky, protože vždycky plavou v páru) a vyšívala je na botičky, které si dělala pro sebe. K doplnění jejích dovedností byl najat učitel, který ji měl vyškolit ve hře na čchin, hudební nástroj podobný citeře. Babičku považovali za nejkrásnější dívku ve městě. Místní lidé o ní říkali, že mezi ostatními vyniká „jako jeřáb mezi slepicemi“. V roce 1924 jí bylo patnáct let a její otec si začínal dělat starosti, že jeho jediný skutečný trumf a jedinou šanci na pohodlný život zničí zub času. Toho roku však přijel navštívit I-sien generál Süe Č’-cheng, hlavní inspektor městské policie vojenské vlády v Pekingu. Süe Č’-cheng se narodil roku 1876 v okrese Lu-lung, asi 150 kilometrů na východ od Pekingu a na jih od Velké zdi, kde se rozsáhlá severočínská planina zvedá k horám. Byl nejstarší ze čtyř synů venkovského učitele. Měl rázné vystupování, které na lidi dělalo hluboký dojem, a byl pohledný. Několik slepých hadačů osudu poté, co mu položilo ruce na obličej, předpovědělo, že dosáhne vlivného postavení. Uměl krásně psát, což byl talent, který se vysoce cenil. V roce 1908 si vojenský generál jménem Wang Chuaj-čching při návštěvě Lu-lungu všiml dokonale provedených znaků na desce nad bránou do hlavního chrámu a chtěl poznat kaligrafa, který je psal. Generál Wang si dvaatřicetiletého Süea oblíbil a nabídl mu, aby se stal jeho pobočníkem. Süe se osvědčil jako neobyčejně schopný muž a brzy byl povýšen do funkce zásobovacího důstojníka. To znamenalo, že hodně cestoval, a začal zakládat vlastní obchody s potravinami v okolí Lu-lungu i na druhé straně Velké zdi, v Mandžusku. Jeho rychlý vzestup podpořilo i to, že pomohl generálovi Wangovi potlačit povstání ve Vnitřním Mongolsku. Zanedlouho shromáždil velké bohatství a dal si v Lu-lungu postavit sídlo o jedenaosmdesáti místnostech. Během deseti let, která následovala po pádu císařství v roce 1911, se žádné vládě nepodařilo ovládnout většinu čínského území. O vliv

Divoké labutě

na ústřední vládu v Pekingu začali bojovat mocní místní diktátoři. Na počátku dvacátých let ovládla formální vládu v Pekingu klika v čele s vojenským velitelem Wu Pchej-fuem, ke které patřil Süe. Süe se v roce 1922 stal generálním inspektorem městské policie a jedním ze šéfů ministerstva veřejných prací v Pekingu. Velel dvaceti oblastem po obou stranách Velké zdi a více než deseti tisícům jízdních a pěších policistů. Policejní funkce mu poskytla moc a ministerstvo ochranu a podporu. Někdejší spojenci byli vrtkaví. V květnu 1923 se klika, k níž patřil generál Süe, rozhodla, že se zbaví prezidenta Li Jüan-chunga, kterého uvedla do funkce před pouhým rokem. Spolu s Feng Jü-siangem, přezdívaným „křesťanský generál“, který se stal legendární postavou díky tomu, že své vojsko hromadně pokřtil požární hadicí, zmobilizoval Süe svých deset tisíc mužů, obklopil s nimi hlavní vládní budovy v Pekingu a požadoval vyplacení mezd, které jeho mužům dlužila insolventní vláda. Jeho skutečným záměrem bylo pokořit prezidenta Lia a vypudit ho z úřadu. Li odmítl rezignovat, a tak Süe nařídil svým mužům, aby odpojili přívod vody a elektřiny do prezidentského paláce. Po několika dnech byly podmínky uvnitř budovy nesnesitelné a v noci z 13. června prezident Li svou páchnoucí rezidenci opustil. Uprchl z hlavního města a mířil do přístavu Tchien-ťin, 110 kilometrů směrem na jih. V Číně spočívala moc úřadu nejen v jeho držiteli, ale i v úředních pečetích. Žádný dokument, byť podepsaný prezidentem, nebyl platný, pokud nenesl prezidentovu pečeť. Protože Li věděl, že se nikdo nemůže ujmout prezidentského úřadu bez pečetí, nechal je u jedné ze svých konkubín, která se zotavovala v pekingské nemocnici, vedené francouzskými misionáři. Když se prezident Li blížil k Tchien-ťinu, zastavila jeho vlak ozbrojená policie a přikázala mu, aby odevzdal pečetě. Li nejdříve odmítl prozradit, kde je schoval, ale po několika hodinách povolil. Ve tři hodiny ráno vstoupil generál Süe do francouzské nemocnice, aby je od konkubíny vyzvedl. Když se objevil u jejího lůžka, nechtěla se na něj ani podívat. „Copak mohu odevzdat prezidentské pečetě pouhému policistovi?“ řekla povýšeně. Generál Süe v nádherné slavnostní uniformě jí však nahnal takový strach, že mu je brzy pokorně odevzdala. V následujících čtyřech měsících Sűe s pomocí své policie zajistil, aby Cchao Kchun, kterého jeho klika chtěla za prezidenta, vyhrál to, co bylo vydáváno za jedny z prvních čínských voleb. Bylo zapotřebí

„Třípalcové zlaté lotosy“

uplatit osm set čtyři členy parlamentu. Süe s generálem Fengem rozmístili v parlamentní budově stráže a rozhlásili, že každý, kdo bude volit správným způsobem, obdrží nemalou odměnu, což přilákalo zpět do města mnoho zástupců, kteří se uchýlili na venkov. Než se vše připravilo k volbám, bylo v Pekingu pět set padesát pět členů parlamentu. Čtyři dny před volbami, po velikém dohadování, dostal každý pět tisíc stříbrných jüanů, což byla dosti značná suma. Dne 5. října 1923 byl Cchao Kchun zvolen čtyřmi sty osmdesáti hlasy čínským prezidentem. Sűe byl za odměnu povýšen na řádného generála. Povýšeno bylo i sedmnáct „zvláštních poradců“ – oblíbené milenky nebo konkubíny různých místních diktátorů a generálů. Tato příhoda vstoupila do čínských dějin jako nechvalně známý příklad toho, jak lze volby zfalšovat. Lidé ji dosud citují, když chtějí dokázat, že demokracie nemůže v Číně fungovat. Začátkem léta následujícího roku navštívil generál Süe město I-sien, které nebylo velké, ale strategicky důležité. Přibližně zde přestávaly platit úřední výnosy pekingské vlády. Na severovýchod za I-sienem byla už moc v rukou velkého místního diktátora Čang Cuo-lina, přezdívaného Starý maršál. Generál Süe přijel oficiálně na inspekci, ale současně se zde věnoval svým osobním zájmům. V I-sienu mu patřily sklady obilí a největší obchody včetně zastavárny, která zároveň fungovala jako banka a vydávala vlastní peníze, jimiž se platilo ve městě a okolí. Pro mého praděda to byla šance, která se naskytne jednou za život. Bylo to poprvé, kdy se mohl dostat do blízkosti nějaké opravdu významné osobnosti. Kul pikle, aby mohl generála Süea doprovázet, a své ženě řekl, že se pokusí provdat za něj jejich dceru. Nežádal ženu o souhlas, pouze ji informoval. Tehdy to bylo zvykem a kromě toho můj praděd manželkou pohrdal. Plakala, ale neřekla nic. Nakázal jí, že před dcerou nesmí prozradit ani slovo. O tom, aby se zeptal na názor dcery, nebylo řeči. Manželství byl obchod, a ne záležitost citů. Oznámí jí to, až bude sňatek dohodnutý. Můj praděd věděl, že musí s generálem jednat nepřímo. Kdyby mu nabídl dceřinu ruku přímo, snížil by tím její cenu a také by mohl být odmítnut. Generál Süe musel dostat příležitost uvidět, co se mu nabízí. Představovat bezúhonné ženy cizím mužům nebylo tehdy možné, a tak musel Jang navodit situaci, při níž by generál Süe jeho dceru spatřil. Setkání mělo vypadat náhodně. V I-sienu byl nádherný, devět set let starý buddhistický chrám, postavený ze vzácného dřeva a vysoký asi třicet metrů. Byl zasazen

Divoké labutě

do půvabného prostředí; na rozloze asi dvou a půl čtverečních kilometrů kolem rostly řady cypřišů. V chrámu stála devět metrů vysoká dřevěná socha Buddhy, pomalovaná zářivými barvami, a vnitřek chrámu zdobily jemné nástěnné malby, zobrazující světcův život. Rozumělo se, že Jang významného návštěvníka k takové pamětihodnosti zavede. A chrámy patřily mezi těch několik málo míst, které mohly ženy z dobré rodiny navštívit samy. Mé babičce řekli, že má jít v určitý den do chrámu. Aby projevila Buddhovi úctu, vykoupala se ve vonné lázni a strávila dlouhé hodiny meditací před zapáleným kadidlem v malé svatyni. Měla-li se oddat modlitbám v chrámu, musela být ve stavu naprostého klidu a zbavena všech znepokojujících citů. Do chrámu se vydala v doprovodu služky v najatém kočáře. Na sobě měla modrý kabátek barvy kachních vajec, jehož okraje byly vyšité zlatou nití a zdůrazňovaly jednoduchou linii, s látkovými knoflíky po pravé straně. K tomu si oblékla nařasenou růžovou sukni, vyšívanou drobnými kvítky. Dlouhé černé vlasy měla spletené do jednoduchého copu. Účes jí zdobila velice drahá zelenočerná pivoňka z hedvábí. Nebyla nalíčená, ale silně navoněná, což se pro návštěvu chrámu považovalo za vhodné. Uvnitř poklekla před obrovskou sochou Buddhy. Několikrát se před dřevěnou modlou dotkla čelem země a zůstala klečet s rukama sepjatýma v modlitbě. Zatímco se modlila, přijel její otec s generálem Süem. Oba muži ji pozorovali z temné boční chodby. Praděd to naplánoval dobře. Jak babička klečela, bylo vidět nejen její hedvábné kalhoty s okrajem zlatě vyšívaným jako kabátek, ale i její malinké nožky v saténových střevíčkách zdobených výšivkou. Když se babička domodlila, dotkla se před Buddhou třikrát čelem země. Jak vstávala, lehce zavrávorala, což bylo se svázanými chodidly snadné, a zachytila se služčiny paže. Právě v tom okamžiku se k ní blížil generál Süe s otcem. Začervenala se a sklonila hlavu, pak se obrátila a jak se slušelo, chtěla odejít. Otec k ní přistoupil a představil ji generálovi. Obřadně se uklonila, aniž za celou dobu zvedla hlavu. Pro muže generálova postavení se nehodilo, aby s Jangem, který byl jeho dosti nízký podřízený, o setkání více mluvil. Praděd však viděl, že generál je okouzlen. Teď musel obratně nastrojit bezprostřednější setkání. Za několik dní si praděd Jang, riskuje tím úpadek, pronajal nejlepší divadlo ve městě, dal v něm uvést místní operu a generála pozval jako čestného hosta. Podobně jako většina čínských divadel mělo i toto obdélníkový půdorys, nebylo zastřešené, po obvodu tří stran stály dřevěné konstrukce a čtvrtou stranu uzavíralo holé jeviště

„Třípalcové zlaté lotosy“

bez opony a bez kulis. Hlediště spíš připomínalo kavárnu než evropské divadlo. Muži seděli u stolů v otevřeném prostoru a během představení pili, jedli a hlasitě rozmlouvali. Kolem hlediště byla vyvýšená galerie, kde mnohem zdrženlivěji a u menších stolků seděly ženy a za nimi stály jejich služky. Praděd to zařídil tak, aby jeho dcera seděla na místě, kde ji mohl generál Süe snadno vidět. Tentokrát byla nastrojená víc než tehdy v chrámu. Měla bohaté vyšívané saténové šaty a ve vlasech šperky. Projevovala přirozenou živost a energii, smála se a štěbetala s přítelkyněmi. Generál Süe na jeviště téměř nepohlédl. Po představení probíhala tradiční čínská zábava, zvaná lucernové hádanky. Hrála se ve dvou oddělených síních, v jedné pro muže a v druhé pro ženy. V síních se nacházely desítky umně zhotovených papírových luceren, k nimž byly připevněny veršované hádanky. Ten, kdo jich uhodl nejvíce, dostal cenu. Mezi muži přirozeně vyhrál generál Süe, mezi ženami zvítězila babička. Jang dal generálovi příležitost, aby ocenil dceřinu krásu a inteligenci. Zbývalo ještě posoudit její umělecké nadání. Dva dny poté pozval Jang generála do svého domu na večeři. Byl jasný, teplý večer s měsícem v úplňku – dokonalý rámec pro poslech hry na čchin. Po večeři usedli muži na verandu a babička byla vyzvána, aby zahrála na dvoře. Posadila se pod pergolu a její hra, linoucí se vzduchem prosyceným vůní šeříku, generála očarovala. Později jí prý řekl, že ten večer za úplňku se svojí hrou zmocnila jeho srdce. Když se narodila moje matka, dal jí jméno Pao Čchin, což znamená Vzácná citera. Než večer skončil, požádal generál o babiččinu ruku – nikoli ji, samozřejmě, ale jejího otce. Nenabízel manželství, ale chtěl, aby se babička stala jeho konkubínou. Jang však ani nic jiného neočekával. Generálova rodina Süea stejně již dávno předtím oženila v souladu s jeho společenským postavením. Jangovi byli příliš nízkého původu, aby mohli generálovi nabídnout manželku. Předpokládalo se však, že muž jako on bude mít konkubíny. Manželky nebyly pro potěchu – na to byly konkubíny. Mohly získat značnou moc, ale jejich společenské postavení se od postavení manželky velmi lišilo. Byly jakýmisi institucionalizovanými milenkami, které muž získával a odkládal podle libosti. O nadcházejícím svazku se babička dozvěděla od své matky až několik dní předtím, než se uskutečnil. Sklonila hlavu a plakala. Děsila ji představa, že bude konkubínou. Otec však takto rozhodl a nebylo myslitelné, aby se rodičům protivila. Zpochybňovat rodičovské

Divoké labutě

rozhodnutí se považovalo za nedostatek povinné úcty k rodičům, rovnající se velezradě. I kdyby odmítla podvolit se otcovu přání, nebrali by ji vážně a její čin by vykládali jako touhu zůstat u rodičů. Jediný způsob, jak říct ne a být brána vážně, bylo spáchat sebevraždu. Babička skousla ret a neřekla nic. Nic jiného jí vlastně ani nezbývalo. Kdyby řekla ano, považovalo by se to za nevhodné pro dámu, protože by to znamenalo, že už se nemůže dočkat, až rodiče opustí. Její matka viděla, jak je nešťastná, a začala jí vykládat, že lepší partii by si nemohla přát. Manžel jí prý vyprávěl, jakou má generál moc: „V Pekingu se říká: ‚Když generál Süe dupne, třese se celé město.‘“ Ve skutečnosti generálovo pěkné, vojenské vystupování na babičku docela zapůsobilo a lichotila jí všechna ta obdivná slova, která o ní řekl jejímu otci a která se teď rozebírala a přikrášlovala. Žádný muž v I-sienu nebudil tak úchvatný dojem jako tenhle generál. V patnácti letech neměla babička vůbec představu, co to doopravdy znamená být konkubínou, a myslela si, že získá generálovu lásku a povede šťastný život. Generál Süe prohlásil, že babička může zůstat v I-sienu, v domě, který se chystal koupit zvlášť pro ni. To znamenalo, že bude nablízku své rodině, a co bylo ještě důležitější, nebude žít v jeho sídle, kde by se musela podřídit jeho ženě a ostatním konkubínám, které by před ní měly přednost. V domě vysokého hodnostáře jako byl generál Süe žily ženy vlastně jako ve vězení, v neustálých hádkách a hašteření, vyvolávaných převážně jejich pocitem nejistoty. Jediná jistota, kterou měly, byla přízeň jejich pána. To, že generál nabídl babičce samostatný dům, znamenalo mnoho, stejně tak jako jeho slib, že svazek posvětí úplným svatebním obřadem. Babička a její rodina tak získají značnou prestiž. A konečně tu byl ještě jeden zřetel, který byl pro moji babičku velmi důležitý: doufala, že teď, když bude otec spokojený, bude zacházet lépe s matkou. Paní Jangová trpěla epilepsií a měla proto dojem, že není svého manžela hodna. Ve všem se mu podřizovala a on s ní zacházel jako s kusem hadru. Vůbec se nezajímal o její zdraví a celá léta ji kritizoval za to, že mu nedala syna. Po porodu mé babičky měla prababička řadu potratů, až se jí v roce 1917 narodilo druhé dítě – ale opět to bylo děvče. Praděd byl posedlý myšlenkou získat hodně peněz, aby si mohl pořídit konkubíny. „Svatba“ mu toto přání splnila, protože generál Süe zahrnul rodinu zásnubními dary, ze kterých těžil hlavně praděd. Byly velkolepé a odpovídaly generálovu postavení.

„Třípalcové zlaté lotosy“

V den svatby se před domem Jangových objevila nosítka, zahalená těžkým, jasně červeným vyšívaným hedvábím a saténem. Před nosítky kráčel průvod s fábory, destičkami s nápisy a hedvábnými lampiony, na nichž byl namalován zlatý fénix, nejvznešenější symbol ženy. Svatební obřad se podle tradice konal večer, kdy se přítmím rozlévalo světlo červených luceren. Orchestr s bubny, činely a pronikavě znějícími dechovými nástroji vyhrával veselou hudbu. Každou správnou svatbu musel doprovázet pořádný rámus, protože ticho by znamenalo, že něco není v pořádku. Babička byla skvostně ustrojená do výšivek zářivých barev a hlavu a obličej jí zakrýval červený hedvábný závoj. Do jejich nového domova ji neslo osm mužů v nosítkách, v nichž bylo dusivé vedro. Babička nenápadně o kousíček odhrnula závěs. Vykukovala zpod závoje a s potěšením pozorovala, že v ulicích stojí lidé a sledují průvod. Velmi se to lišilo od toho, co bylo obvyklé pro bezvýznamnou konkubínu, jejíž nosítka bývala zahalena obyčejnou bavlněnou látkou všední modré barvy a nesli je dva, nanejvýš čtyři muži, bez průvodu a bez hudby. Babičku nesli po celém městě; navštívila, jak rituál vyžadoval, všechny čtyři brány, a na povozech a ve velkých proutěných koších ji následovaly vystaveny její nákladné svatební dary. Když se takto ukázala městu, dorazila do svého nového domova, velikého, elegantního sídla. Byla spokojena. Honosný obřad jí dával pocit, že si získala vážnost a úctu. Něco podobného se v I-sienu nepamatovalo. V domě už na ni čekal generál Süe ve slavnostní uniformě, obklopen místními hodnostáři. Červené svíčky a oslňující plynové lampy ozařovaly střed domu, jímž byl obývací pokoj, kde generál s babičkou obřadně poklekli a dotkli se čelem země před oltářem Nebes a Země. Pak opakovali totéž jeden před druhým a nato moje babička odešla sama, jak bylo zvykem, do svatební komnaty, kdežto generál zasedl s muži k opulentní hostině. Generál neopustil dům tři dny. Babička byla šťastná. Myslela si, že ho miluje a on jí projevoval jakousi drsnou náklonnost. O vážných věcech s ní však nemluvil, protože se řídil tradičním rčením: Ženy mají dlouhé vlasy a krátký rozum. Čínský muž se měl chovat zdrženlivě a vznešeně i v rodině. A tak byla babička zticha a jen mu ráno, než vstal, masírovala prsty u nohou a večer mu hrála na čchin. Po týdnu jí generál náhle řekl, že odjíždí. Nevysvětlil kam a ona věděla, že není vhodné se ptát. Její povinností bylo čekat, až se vrátí. Musela čekat šest let. V září 1924 vypukl v severní Číně boj mezi dvěma hlavními vojenskými klikami. Generál Süe byl povýšen na zástupce velitele vojenské

Divoké labutě

posádky v Pekingu, ale během několika týdnů jeho starý spojenec, křesťanský generál Feng, přeběhl k nepříteli. Dne 3. listopadu byl Cchao Kchun, kterého generál Süe s generálem Fengem předchozího roku pomohli uvést do funkce prezidenta, donucen rezignovat. Téhož dne byla rozpuštěna pekingská posádka a za dva dny nato i hlavní policejní komisařství. Generál Süe musel ve spěchu opustit hlavní město. Uchýlil se do domu, jejž vlastnil v Tchien-ťinu na území francouzské koncese, které mělo exteritoriální imunitu a nepodléhalo čínským zákonům. Na stejné místo prchl před rokem prezident Li, když ho Süe vypudil z prezidentského paláce. Babička se mezitím ocitla uprostřed obnovených bojů. Pro místní diktátory, kteří zápolili o moc, bylo životně důležité ovládnout severovýchod; konkrétními cíli byla města ležící na železnici, zvláště železniční uzly jako I-sien. Krátce po generálově odjezdu se boje přiblížily až k městským hradbám a bitvy se odehrávaly přímo před branami. Začalo plenění. Generálům docházely peníze, a tak se jim hodila nabídka jedné italské roty, že přijme jako záruku za žold vesnice, které by bylo možné vyplenit. Stejně běžné bylo znásilňování. Babička si jako mnoho jiných žen musela začernit obličej sazemi, aby vypadala špinavá a ošklivá. I-sien naštěstí tentokrát vyvázl nedotčen. Boje se nakonec přesunuly na jih a život se vrátil do normálních kolejí. „Žít normálně“ pro babičku znamenalo hledat si způsoby, jak ve velkém domě zabít čas. Dům byl zbudován v typickém severočínském stylu, kolem tří stran čtyřúhelníku; jižní stranu dvora uzavírala dva metry vysoká zeď, v níž byla měsíční brána, vedoucí do vnějšího dvora, uzavřeného dvoudílnými vraty s kruhovým mosazným klepadlem. Domy se stavěly tak, aby odolávaly extrémům krutě drsného podnebí s mrazivou zimou, která náhle přecházela v horké léto, aniž mezi nimi vlastně bylo jaro nebo podzim. V létě teplota vystupovala nad 35 °C, kdežto v zimě klesala na minus 30 °C a po okolních pláních se proháněly kvílivé větry ze Sibiře. Po většinu roku vnikal lidem do očí prach a zažíral se jim do kůže, takže museli nosit masky, které jim zakrývaly celý obličej a hlavu. Okna hlavních místností ve vnitřních dvorech domů vedla na jih, aby měly co nejvíce slunce. Hlavní nápor větru a prachu zachycovaly severní zdi. V severním křídle babiččina domu se nacházel obývací pokoj a její komnata; boční křídla byla vyhrazena sloužícím a všem ostatním činnostem. Podlaha hlavních místností byla dlážděná a dřevěná okna byla vylepena papírem. Sedlovou střechu pokrývaly hladké černé tašky.