Ahoj, jmenuju se Vladana a tohle jméno mi dali moji pitomí rodiče. Chtěla bych vám vyprávět, jak jsem potkala Prasopsa a stala se intergalaktickou strážkyní, jak jsme vyřešili náš první případ, jak se Prasopes ztratil na Zemi… Ale všecko popořadě. TAKŽE: Je mi deset a jsem ze Zeměmě. Asi o tom nemáte ani páru, ale Zeměmě je malá planetka, která vznikla, když se někdo kdysi dávno pokusil okopírovat vaši Zemi. Úplně se to ale nepovedlo, a proto je Zeměmě poloviční, takže i den i noc jsou poloviční, ale lidi, zvířata i všecko ostatní je stejně velký.
5
Moje dobrodružství začalo na konci třetí třídy, když jsem dostala svoje úplně poslední vysvědčení. U nás chodíme do školy od sedmi do desíti let a od desíti do třiceti zase do práce, takže jsem KONEČNĚ skončila školu, kde už jsme se stejně nic novýho neučili. Popadla jsem teda svoje vysvědčení se samýma jedničkama a utíkala okolo paneláků až k tomu našemu. Já totiž a) ráda utíkám, což je na Zemimi normální, b) jsem měla hlad a máma už určitě uvařila oběd a c) jsem si byla na stopro jistá, že dostanu dárek nebo DVA nebo TŘI a všichni mě budou chválit a TŘEBA DOSTANU DORT a že to vůbec bude BOMBA. Jenže když jsem otevřela dveře, slyšela jsem mámu a tátu křičet a morče pískat: „Dej mi to.“ „Co?“
6
„No podej mi to!“ „Dělej!“ „Co?“ „TÁTO, KDO VYNDAL TO MORČE Z KLECE?“
7
„Slyším dveře!“ „Už je tady!“ „Tak kdo jí to řekne?“ „NO TAK DĚLEJ UTŘI TO TÁMHLE TI TO UKÁPLO PANEBOŽE TY JSI NEMOŽNEJ!“ To byla maminka samozřejmě. TAKŽE: Nakoukla jsem do obýváku a všecko bylo najednou úúúplně v klídku. Hodiny odbíjely, morče se po-ma-loun-ku rozhlíželo a ťapalo po svátečním ubruse. Maminka se usmála, sebrala ho ze stolu, hodila do klece a tatínek mezitím pečlivě, snad po ka-pič-kách nalíval polívku. Ještě jsem vám zapomněla říct, že na Zemimi není vůbec normální mít morče. Skoro všichni pozemský živočichové totiž při kopírování zmutovali, a tak vždycky mají nějaký zvláštní schopnosti nebo jsou aspoň divně zkřížený. Třeba
8
moje kámoška Formule má pštrosohada a ten je děsně srandovní. Ale moji rodiče říkají, že všecko pozemský je lepší než to naše. „Milá Vladano,“ začal můj táta a moje máma se hned přidala: „Ty naše Vladano!“ Nesnáším, když se mi říká Vladano. Naši se samo sebou někde dočetli, že Vladana je tradiční pozemský jméno.
9
„Chtěli bychom ti všichni pogratulovat.“ „Moc pogratulovat.“ „Že jsi dneska dodělala školu.“ „Ty jsi tak velká.“ „To to uteklo.“ Měli něco za lubem. „Víš, Lado, už jsi přemýšlela, co teď budeš dělat?“ „Čím budeš?“ „Musím si to ještě rozmyslet,“ mlžila jsem. „Mohla bys jít do politiky, tam bys určitě zapůsobila, co, Vladano, ha ha?“
10
Čekali, co řeknu. Jenže já byla tak naštvaná, že a) moje vysvědčení nikoho nezajímá, takže nedostanu ani dárek, natož pak dva nebo tři, b) že jsem ještě VŮBEC nejedla a c) že vlastně měli pravdu a já musím vymyslet, co budu pracovat. Odpoledne jsem si teda koupila nejčerstvější noviny a listovala stránkama s nápisem Práce a anonce. Hledáme pokladní/-ního. Hledáme manažera/-žerku. Hledáme slečnu na úklid lvopapouščí klece. Všecky práce se mi zdály strašně nudný. Až úplně na konci jsem objevila svítivě žlutej nápis přes celou stránku: HLEDÁ SE INTERGALAKTICKÝ STRÁŽCE/-KYNĚ.
11
Na obrázku stála holka o pár let starší než já ve vypasovaný vesmírný kombinéze a za ní se třpytila tapeta připomínající hvězdnou oblohu. Vlevo poletovala malinkatá zelenomodrá Země. Psalo se tam, že přijatý uchazeč bude mít základnu NA ZEMI! Dovedete si to představit? To budou
12
rodiče ŠTĚSTÍM BEZ SEBE! A tak jsem zase utíkala zpátky domů. „Mami! Tati! Už jsem to vymyslela! PODÍVEJTE!“ Vytáhla jsem noviny, který byly skoro tak velký jako já, a otevřela je na stránce s vesmírnou tapetou. Nejdřív nastalo hrobový ticho. Když už se to vůbec nedalo vydržet, zasupěla maminka: „CO TĚ TO NAPADLO LETĚT NA ZEMI!? Podívej se na sebe, jak jsi malá, určitě by tě zajelo to, no, metro! Nebo by tě třeba někdo propíchnul!“ „Ale já už jsem DOSPĚLÁ!“ „Vladankó, no tak přeci měj rozum,“ snažil se mě obměkčit tatínek. „Budu strážnice, už jsem se rozhodla! Stejně jsem se vás přišla jenom zeptat, jestli byste mi nekoupili kouzelný zvíře. Do služby!“
13
„TY SI MYSLÍŠ, ŽE TĚ V TOM BUDEME PODPOROVAT?!“ ječela maminka. „A nemohla by sis vzít naše morče?“ Když to táta řekl, přísahám, že mamince vyšlehly z očí opravdický plameny! „Morče není kouzelný,“ dovolila jsem si poznamenat a táta se zamyslel: „A jaký zvíře by sis tak představovala?“
14