Tereza Pařízková
Ilustrovala Ivona Knechtlová
Text © Tereza Pařízková, 2020 Illustrations © Ivona Knechtlová, 2020 ISBN 978-80-242-7049-4
Všem dobrodružným duším, které už Stelu doprovázely z Osmihorek na Aljašku a zase zpátky.
Budu vám vyprávět příběh, který vás zavede přes nejrozbouřenější moře až na kontinent, jenž nikomu nepatří. Ocitnete se na opačném konci světa, kde vás z nekonečných ledových plání začnou pálit oči a kde pochopíte, že příroda má vše dobře vymyšlené. Jmenuju se Stela, je mi už jedenáct a moje dobrodružství jenom tak nekončí. To, že můj táta je mašér a na Aljašce si splnil svůj dávný sen, už nejspíš víte. Je na čase vzít vás zpátky do Osmihorek a vypovědět vám příběh dalšího člena mojí rodiny.
První měsíce po návratu z Aljašky nám byl úspěch táty a smečky připomínán na každém kroku. Vystřídala se u nás spousta novinářů, a dokonce přijel i televizní štáb, aby o tátovi natočili reportáž. Největší radost z toho měla Amina, která se mohla přetrhnout, když se na kameře rozsvítilo nenápadné červené světýlko. Zato já jsem z vystupování takovou radost neměla. „Hlavně přirozeně a bez obav,“ opakovala režisérka. Štáb mě natáčel, když jsem psům chystala večeři, čistila boudy nebo je brala na procházku. Odpovídala jsem na velké množství otázek a snažila se chovat přesně tak, jak mi radila režisérka. Nadšená jsem z toho ale nebyla. Sotva červené světýlko zhaslo, začala jsem si dělat obavy, jestli jsem to tátovi celé nepokazila, a v duchu jsem si přehrávala každou větu. Táta toho měl v té době opravdu hodně, ale děda si mého trápení všiml a ujistil mě, že to bude v pořádku.
11
„Povyšuji tě na televizní hvězdičku!“ smál se, když v dílně dokončoval tátovi a psům nové sáně na nadcházející zimní sezónu. Tehdy jsem ještě netušila, že moje současné obavy jsou titěrné v porovnání s tím, co na mě osud chystá.
12
Léto už bylo na odchodu, když jsme se s tátou, dědou a skoro všemi psy sešli večer u televize. Otylka s Frankiem dali přednost pobytu venku na čerstvém vzduchu a my jsme jim to nerozmlouvali. „Přece se můžou dívat ze záznamu!“ volal děda a v ruce třímal prázdnou VHS kazetu. Děda má za to, že lidé nechávají techniku stárnout rychleji, než se patří, a že spousta technických vymožeností si ještě zaslouží naši pozornost. Proto si bedlivě střeží svůj videopřehrávač a stejně tak i sbírku prázdných videokazet, které má jen pro navýsost důležité příležitosti. Děda obřadně vložil kazetu do videa a zapnul tlačítko nahrávání. Pohodlně jsem se zavrtala do křesla a sledovala to, co muselo přijít. Na obrazovce se hemžili psi a táta pečlivě vysvětloval podrobnosti ze života mašéra. Hned v dalším záběru seděl děda s veterinářem Kvítkem nad horkým čajem a rádoby nenuceně rozmlouvali nad přípravou psů na Yukon Quest. Moc jsem nechápala, proč předvádějí něco, co se už dávno stalo. Říká se tomu prý rekonstrukce. Neměla jsem ovšem čas nad tím příliš dumat, protože jsem na obrazovce s napětím sledovala svůj vlastní obličej, kde do kamery líčím, kolik botiček jsme psům na závod zabalili. Táta pokýval hrdě hlavou a konstatoval, že je dobře, že to v dokumentu zaznělo, protože mi to určitě vynese jedničku z matematiky. O tom, že se na televizi dnes dívají celé Osmihorky, jsem nepochybovala.
13
Poslední záběr reportáže patřil našim chlupatcům, kteří se vesele předváděli před štábem. Připomnělo mi to startovací bod Yukon Questu, kdy se psi předháněli, který z nich závod poběží a který bude muset zůstat se mnou, dědou a strejdou Edou. No vida, pomyslela jsem si, nesmíme zapomenout napsat strejdovi, že jsme byli v televizi. Nakonec to nedopadlo ani tak zle.
14
Titulky už byly skoro u konce a děda se zvedl z pohovky, aby vypnul nahrávání. Než se stačil prstem dotknout knoflíku na videu, jako omráčený poodstoupil a pohledem ustrnul na mimořádném vysílání. Na obrazovce se rychle míhal titulek, který se mi v první moment nepodařilo přečíst. K dědovi hned přispěchal táta. Děda mu pevně stiskl rameno. „To je přece Magda...“ Bez dechu stáli jako přikovaní před televizí, čímž mi zamezili ve výhledu. Přesto mi nemohlo uniknout, že se dívají na roztřesené záběry krajiny pokryté ledem. Byly to záběry z Antarktidy a na jednom z nich se objevila i moje maminka.
15
Je načase, abych vám konečně prozradila něco víc o své mamince. Moje maminka je přírodovědkyně. Jako malá jsem si představovala, že každý vědec musí mít bílý plášť, plastové ochranné brýle a sadu zkumavek s odměrkami. A že umí namíchat tekutiny, které občas bublají, jindy hrají těmi nejpestřejšími barvami. Když ale vědec zrovna nemá svůj den, tak mu to ve zkumavce zasyčí a bouchne to. Otisk těch legračních ochranných brýlí mu zůstane na obličeji a taky se mu zježí vlasy na hlavě. Tak takové podívané byste se v případě mojí maminky nedočkali. Moje maminka o sobě říká, že je fotografka anebo jednoduše pozorovatelka, které občas vyjde knížka. Táta si ale myslí, že je příliš skromná, protože pouhý pozorovatel nedokáže zachraňovat životy zvířat. A to moje maminka dovede. Moji rodiče se potkali zrovna, když se maminka chystala na svou první antarktickou expedici, během níž měla studovat chování tučňáků. Táta s ní jet nemohl, protože do Antarktidy se jen tak někdo nedostane – alespoň ne s týmem vědců. Ti nejvhodnější kandidáti se vybírají i dlouhé měsíce dopředu. Pokud se chcete k expedici připojit, musíte projít mnoha testy a zkouškami, které potvrdí, že je pro vás takové prostředí to pravé. Před delším pobytem na Antarktidě se dokonce doporučuje nechat si vytrhat všechny zuby moudrosti. Kdyby vás
16
totiž začaly zlobit na polární stanici, zbytečně by vám to zkomplikovalo život. Je lepší odjíždět i s odoperovaným slepým střevem. Taková operace na polární stanici totiž není jenom tak a přináší mnoho rizik. Nehledě na to, že na každé takové stanici je pouze jeden lékař na všechny neduhy. Musíte být prostě zdraví jako řípa a dopředu předvídat, co by se mohlo stát. A být připraveni opravdu na všechno.
17
Ne že by něco z toho můj táta nezvládl, ale jako umělecký řezbář by si na Antarktidě jenom těžko hledal práci. Lidé v těch končinách totiž nežijí natrvalo. Nejdelší čas tam tráví právě vědci během polárních výzkumů. Na půdu Antarktidy lidská noha vstupuje velmi opatrně. A ještě opatrněji odchází.
18