Skip to main content

0041577

Page 1

PROLOG

K

dyž Mason Palmer vcházel do zchátralé budovy, nevěděl, že mu zbývají necelé dvě hodiny života. Stavba vypadala spíš jako motorest než jako letiště. Šlo o betonovou krychli s nesourodou kachličkovou podlahou a dřevěnou trámovou střechou, ale nebylo to mezinárodní letiště a svému účelu sloužilo. Využíval ho jediný spoj, který malými leta­ dly přepravoval cestující mezi odlehlou venkovskou oblastí Lagossa a hlavním městem Galao. Odbavovací halu představoval otlučený plastový stůl s deskou zjiz­ venou spáleninami po cigaretách. Mladá žena za stolkem se rozhlížela po poloprázdné čekárně a tvářila se, že by tu nejraději nebyla. U stol­ ku nestála žádná fronta, což však nebylo nijak překvapivé vzhledem k tomu, že za celé odpoledne měl odletět jediný spoj – šestimístné le­ tadlo, které mělo odsud Masona zanedlouho odvézt. Když přistoupil ke stolku, žena se na něho usmála. „Dobrý den, pane Palmere. Ráda vás zase vidím.“ Jeho jméno si zapamatovala po jeho druhé návštěvě. Do téhle části světa teď mnoho turistů nejezdilo – baťůžkáři toužící objevovat afric­ ký venkov byli dávno pryč, safari se takhle daleko na severu nepro­ vozovalo nikdy a zahraniční reportéři o návštěvu buď nestáli, nebo se jim nechtělo riskovat. Jeho bílá pleť tak mezi místními bila do očí. Mason podal ženě pas a usmál se na ni, ale nebyl to srdečný úsměv. Příliš ho zaměstnávaly myšlenky na cestu domů do Anglie. Na usku­ tečnění jeho plánu. Na útěk. „Děkuju, Adjouo.“ I Mason si pamato­ val její jméno. Byl na to zvyklý – domníval se, že i jeho pacienti si za­ slouží osobní přístup. „Tak zase na čtrnáctidenní dovolenou domů?“ Sklonila se nad sto­ lem a vyplňovala Masonovy údaje do formuláře. „Ano.“ Vyhlédl prosklenou stěnou vpravo, k malému letadlu, kte­ ré již stálo na ranveji. Právě do něj nastupovali dva cestující, mladý vii

Zmizelí–145x227_001-288.indd 7

21.01.2021 15:32


Sibel Hodge

bělošský pár. Zaměstnanec letiště v khaki kombinéze plnil nádrž le­ tadla benzínem. Za dvanáct hodin bude zase u Nicole. Všechno jí řekne. Spolu vy­ myslí, co dělat dál. Adjoua mu s dalším úsměvem podala ručně vypsaný palubní lístek na navazující let z hlavního města. „Šťastnou cestu. Brzy se zase uvidíme.“ Přikývl, ačkoli tohle místo nejspíš už nikdy neuvidí. Ne po tom, co se chystal udělat. Mason si od ní vzal pas a šel ke dveřím vedoucím na ranvej, která byla jen průsekem v africké buši. Asfalt byl od slunce úplně vybělený. Když byl téměř u dveří, rameno mu sevřela čísi ruka. „Pane Palmere, potřebujeme s vámi mluvit,“ řekl někdo pevným a naléhavým tónem. Mason se zachvěl strachem. Srdce se mu rozbušilo. Oni to vědí. Mason rychle polkl, otočil se a pohlédl do tváře středně vysoké­ mu muži s nakrátko střiženými černými vlasy, které byly na skrá­ ních prošedivělé. Na sobě měl oblekové kalhoty a kostkovanou košili s krátkým rukávem. Jeho pleť byla tmavá a hladká jako leštěný eben. Po každém boku mu stál jeden vyšší muž v černé policejní uniformě, ruku položenou na pouzdru s pistolí u pasu. „Nerozumím,“ prohlásil Mason a přinutil se k přívětivému úsmě­ vu. „Zmeškám odlet.“ Hlavou pokynul k letadlu na ranveji. „Letadlo počká,“ usmál se ten v krátkém rukávu. „Pojďte s námi. Vyjasníme si pár věcí.“ Máchl rukou ke dveřím naproti odbavovací­ mu stolku. Gesto bylo nenucené a jeho hlas zněl tlumeně a přátelsky, přesto nešlo o prosbu. Mason přikývl. Na čele se mu perlil pot. Napadlo ho, že uteče, ale to by bylo marné. Zastřelili by ho, než by se dostal ven z haly. A v té­ hle části Afriky, která byla nechvalně známá korupcí a neschopností úřadů, by se jeho těla snadno zbavili. Musel hrát jejich hru. Všechno popřít. Ještě se odsud může dostat. Krátký rukáv šel před ním k ošoupaným dřevěným dveřím. Mason ho následoval a oba policisté se tlačili za ním. Na zádech ucítil postr­ čení a ocitl se ve stísněné kanceláři. Za stolem sice bylo otevřené ok­ no, ale dusivé africké polední horko uvnitř nedokázalo ochladit. Krátký rukáv obešel stůl a posadil se. Kývl na kolegy. Mason se let­ mo ohlédl po dvojici policistů, stojících bok po boku přede dveřmi. viii

Zmizelí–145x227_001-288.indd 8

21.01.2021 15:32


ZMIZELÍ

Jeden z nich natáhl ruku a odebral Masonovi cestovní tašku. „Vyndejte všechno z kapes, pane Palmere,“ řekl Krátký rukáv. Mason na okamžik zaváhal; sledoval svou tašku. Poté poslušně vy­ lovil z kapsáčů peněženku i mobilní telefon a oboje položil na stůl. Krátký rukáv vzal Masonův telefon a podal ho strážníkovi s taš­ kou, poté kývl na toho druhého, který Masonovi hrubě zdvihl paže, aby ho prošacoval. Nepřestal, dokud se neujistil, že Mason u sebe už nic dalšího nemá. Dalším kývnutím Krátký rukáv poslal oba uniformované muže ven z místnosti. „Posaďte se, pane Palmere.“ Krátký rukáv ukázal na šedou plasto­ vou židli na protější straně stolu. Mason si sedl, ruce složil do klína a snažil se působit bezstarostným dojmem. Na práci pod tlakem byl ostatně zvyklý. Tohle je to samé, říkal si. Lněná košile se mu ale i tak lepila na zpocený krk a jedním prstem si zajel pod límec, aby ji uvolnil. Polkl sevřeným hrdlem a po­ koušel se nevšímat si své rostoucí paniky. „Omlouvám se, ale netu­ ším, o co tady jde.“ Muž se ve své židli pohodlně opřel a na břiše si za­ ložil propletené prsty. Stále udržoval přátelský, přívětivý úsměv. „Tak už s tím přetvařováním přestaneme, ano? Vím, že jste to byl vy. Vím, že jste tam byl. A vím, co jste udělal.“ „Já opravdu nemám ponětí, o čem to mluvíte,“ zavrtěl Mason hlavou. Krátký rukáv zlehka vzdychl, jako by Mason byl nezvedený školák a jemu se vlastně ani nechtělo ho kárat. „Jaké máte vybavení?“ „Vybavení? Žádné nemám. Všechno moje vybavení je v nemocni­ ci.“ Pohledem se zatoulal k otevřenému oknu. Za ním byla buš a úz­ ká prašná cesta vedoucí k městečku Lagossa, k provizorní nemocnici, k útěku. „Váš telefon mám, ale máte i tablet, videokameru, notebook?“ vy­ ptával se Krátký rukáv. „Tak jako tak je ve vaší tašce najdou.“ „Mám notebook a videokameru. V tašce. Ale opravdu nevím, co tím –“ „Existují někde kopie?“ Mason se nevěřícně zasmál a alespoň jeho uším to znělo přesvědči­ vě. „Kopie čeho? Museli jste si mě splést s nějakým novinářem. Já jsem tady lékař. Pracuju pro Health International, to je neziskovka, která –“ ix

Zmizelí–145x227_001-288.indd 9

21.01.2021 15:32


Sibel Hodge

Krátký rukáv zvedl ruku, aby Masona umlčel. Upřeně na něho pohlédl jako hladový had na myš. „Já vím, kdo jste.“ Předklonil se s lokty opřenými o stůl a jeho tmavohnědé oči se zavrtávaly do Ma­ sonových. „Dál to bude takhle. Nastoupíte do letadla a odletíte z Na­ rumbe. Do téhle země už se nikdy nevrátíte. A o tom, co jste tu dělal nebo co jste tu viděl, nebudete nikdy mluvit. Dáváme vám šanci, pa­ ne Palmere. Jestli ale naše pokyny neuposlechnete, neobejde se to bez následků. Rozumíte?“ Masonův pulz vylétl na sto dvacet tepů za minutu. „Já opravdu ne­ vím –“ „Vaše žena Nicole je moc pěkná, že?“ Pomalu si olízl rty. „Kdyby se jí něco stalo, byla by to velká škoda. Moc velká škoda. Nemyslíte?“ Naklonil hlavu na stranu, jeho hlas byl pořád klidný a tichý a stále se usmíval, což na Masona působilo ještě výhrůžněji. Mason na okamžik zavřel oči a vybavil si svou manželku. Projela jím vlna strachu. „Rozumíte?“ zeptal se Krátký rukáv. Mason otevřel oči. „Ano, rozumím.“ Dveře za nimi se otevřely. Jeden policista přešel ke stolu, postavil na něj Masonovu cestovní tašku a kývl na Krátký rukáv. Krátký rukáv se postavil a podal Masonovi tašku. „Jsem rád, že je s vámi rozumná řeč. Teď běžte. Letadlo na vás čeká.“ Mason si vzal tašku a prošel kolem druhého policisty, který zaujal místo za dveřmi. Krátce se ohlédl a spatřil za stolem Krátký rukáv, jak drží u ucha mobilní telefon. Když s policisty v zádech kráčel ke skle­ něným dveřím na ranvej, volnou ruku musel zatnout v pěst, aby se mu přestala třást. Letiště teď bylo děsivě prázdné. Nebyla tu ani Ad­ joua, ani nikdo jiný z personálu, jen venku stál pořád muž, který tan­ koval do letadla benzín. Mason proklouzl dveřmi. Horké slunce ho na kůži pálilo jako ky­ selina. Neodvažoval se ohlédnout. Cestou po schůdcích k letadlu se pokoušel dýchat pomalu a zklidnit zběsile bušící srdce. Uvnitř spatřil muže a ženu, čekající na svých sedadlech. Potichu si povídali. Posadil se na volné místo před nimi a vyhlédl z okénka smě­ rem k letištní budově. Prosklenou stěnou viděl jednoho z policistů, který sledoval letadlo. Mason shlédl dolů a uviděl, jak pracovník ob­ sluhy čerpací stanice odpojuje hadici od letadla a přikyvuje směrem x

Zmizelí–145x227_001-288.indd 10

21.01.2021 15:32


ZMIZELÍ

k policistovi. Policista mu odpověděl kývnutím, otočil se a odešel. Z kanceláře se vynořil Krátký rukáv a promluvil s policistou. Vymě­ nili si jen pár slov a potom zamířili k hlavnímu vchodu letištní budo­ vy, který vedl na prašnou cestu k městečku. Mason si hřbetem ruky otřel pot z čela. Myšlenky mu pádily jako splašené. Hodinu a deset minut nato, právě když přelétali nad hustým le­ sem, se přerušilo veškeré rádiové spojení s letadlem. Do cíle cesty v Galau už nedoletělo.

xi

Zmizelí–145x227_001-288.indd 11

21.01.2021 15:32


O DESET MĚSÍCŮ POZDĚJI

Zmizelí–145x227_001-288.indd 1

21.01.2021 15:32


1. kapitola

B

yla to jen obálka. Hnědá, laciná, k nerozeznání od každé ji­ né. Stejnou používají každý den miliony lidí. Její obsah však mohl odpálit takovou nálož bolesti v mé hrudi jako atomová bomba. Skoro jsem ji tehdy ani neotevřela. Sebrala jsem ji spolu s ostatní poštou na rohožce a donesla do kuchyně. Hlavou mi proběhla stovka věcí, když jsem ji pohodila na linku, sáhla po svém banánovém smoo­ thie a dopila poslední hlt. Potřebovala jsem dodělat přípravy na pro­ jekt o světových objevitelích, se kterým jsme měli začít příští měsíc, až se moje třída prvňáčků bude učit o světadílech a oceánech. Po po­ loletí jsem měla připravovat pokračování, kdy se budeme učit o uměl­ cích z celého světa. Uvažovala jsem, že je nechám seznámit se s van Goghem, Kleem, Rothkem a Pollockem. Tou dobou jsem nedělala nic jiného, než přemýšlela o práci. Jenom tím, že jsem se do práce vrhala jako šílená, jsem dokázala přestat mys­ let na Masona, na opuštěný dům a na vzpomínky a prázdnotu uvnitř, která mi jediná zbyla. Rozhodla jsem se pro totální vytěsnění. Není to možná zdravé, ale tak to bylo. Jedině takto jsem dokázala přežívat další minuty a dny. Mrkla jsem na hodiny. Šest čtyřicet pět ráno. Ve škole můžu být v sedm patnáct a začít rozpracovávat pár nových nápadů na čtení a tělocvik. Z domu jsem ale neodešla. Z nějakého důvodu jsem z ku­ chyňské linky sebrala poštu. Prolétla jsem bílou obálku – výpis z ban­ ky, hnědou obálku – účty, a tu s logem úvěrové společnosti na přední straně jsem mrskla do koše neotevřenou. Tím jsem se dostala k další hnědé. Možná mě navnadilo to, že na ní bylo mé jméno a adresa na­ psané velkým hůlkovým písmem. Většina zásilek mi chodila se štítky vytištěnými z počítače nebo v obálkách s okénkem, kterým byla vidět adresa předtištěná na dopise. Ukazováček jsem zasunula pod chlopeň a obálku roztrhla. Když jsem tu fotku vytáhla, zprvu jsem ani neregistrovala, na co se skutečně 3

Zmizelí–145x227_001-288.indd 3

21.01.2021 15:32


Sibel Hodge

dívám. Ano, samozřejmě jsem věděla, že je to fotka mého manžela, ale na okamžik jsem nechápala, co to znamená. Byla barevná a vytištěná na kvalitním papíře, ovšem tyhle podrob­ nosti jsem zpočátku sotva zaznamenala. Zamračila jsem se a srdce se mi náhle skoro zastavilo. Co to sakra má být? Proč by mi někdo posílal Masonovu fotku? Než jsem však vůbec začala přemýšlet o možných odpovědích, můj zrak už vstřebával podrobnosti. Vlasy měl delší, než s jakými jsem ho kdy viděla, a na okrajích límce u košile se mu kroutily. Hubenou, až vychrtlou tvář zakrýval plnovous. Seděl u venkovního kavárenského stolku a přes prsa si držel noviny. Přiblížila jsem fotku k očím a zaostřila na název novin a datum je­ jich vydání. Byly předvčerejší. Připadala jsem si, jako by se mi mo­ zek v hlavě rozpouštěl. To nemůže být pravda. Mason je přece mrtvý. Sesunula jsem se na židli, protože mi nohy vypověděly službu. Fotka mi vyklouzla z prstů a ležela lícem vzhůru na kuchyňském stole. Opřela jsem se lokty o skleněnou desku a ruce si přitiskla na rty, zatímco jsem trnula ani nevím čím – bylo to překvapení, šok či nepochopení? Co to má být? Něčí morbidní vtip? Čím déle jsem na fotku zírala, tím více podrobností jsem si všimla. Šlo jednoznačně o selfíčko, protože paži, ve které držel telefon, měl nataženou před sebe. Ve vlasech mu prosvítaly šediny, které tam ni­ kdy předtím nebyly. Koutky očí lemovaly vrásky. Vypadal starší, ale jak je to možné? Snažila jsem se vymyslet nějaké racionální vysvětlení toho, jak ně­ kdo tuhle fotku opatřil a poslal mi ji, ale nic nedávalo smysl. Olízla jsem si rty, v ústech sucho, zrak upřený na kousek lesklého papíru. Proč by mi tohle někdo posílal? Aby mi ublížil? Nemohla jsem si vybavit žádné nepřátele. Do očí mi vhrkly slzy. Ztráta, kterou jsem se tolik snažila vytěsnit, mě náhle znovu zasáhla silou demoliční koule. Kdybych k sobě by­ la upřímná – a to jsem být nechtěla, snažila jsem se přece zapome­ nout – musela bych si připustit, že propast zející v mém životě je stále stejně čerstvá a zřetelná jako v den, kdy jsem se dozvěděla o leteckém neštěstí. Hřbetem třesoucí se ruky jsem si otřela slzy a pokoušela se 4

Zmizelí–145x227_001-288.indd 4

21.01.2021 15:32


ZMIZELÍ

přijít na to, proč by mi tohle někdo dělal. Potom mě něco napadlo. Co když je v obálce ještě dopis? Zvedla jsem ji a prošátrala rukou. Nic. Podívala jsem se na její zad­ ní stranu v naději, že tam najdu zpáteční adresu, ale napsáno tam ne­ bylo nic. Byla orazítkována včerejším datem z Barcelony. Znovu jsem zvedla fotku a obrátila ji. Na zadní stranu někdo na­ psal vzkaz. Všechno tak trochu smrdí, dokud to nedoděláš. Brzy se ti zase ozvu. Nikomu nic neříkej. Srdcem mi projela ledová střepina. Byl to pochopitelně nesmysl, pokud ovšem člověk nežil deset let s Masonem a neznal všechny ty přihlouplé vtipy, průpovídky a hlášky, kterými se postupně zaplňuje každý vztah a o kterých vědí jen ti dva.Vrátilo mě to zpátky v čase. Bylo druhé výročí naší svatby. Měli jsme slavnostní snídani – lívan­ ce s uzeným lososem, šampaňské, prostě všechno. Chvilku poté jsme si všimli, že se úplně ucpaly a přetekly okapy na zadní straně domu a na terase vznikl nechutný svinčík. Zděšená jsem volala řemeslníka, ale byl státní svátek a diář měl beztak nacpaný – možná ucpaný – za­ kázkami. Nemohli jsme to tam jen tak nechat, smrdělo to na sto ho­ nů a další den jsme odjížděli na dovolenou. To ani nemluvím o všech těch bakteriích, které se nám množily na dlaždicích. Takže jsme si na­ sadili gumové rukavice, vzali hadici a dali se se smíchem i znechuce­ ním do čištění okapů. Když se nám konečně podařilo všechno uvolnit, řekl mi hraně váž­ ným tónem: „Všechno tak trochu smrdí, dokud to nedoděláš.“ Byl to citát z Dr. Seusse, spisovatele, kterého jsme jako děti oba milovali, takže jsem se pochopitelně svíjela smíchy. A toho dne se ten citát ujal. Pokaždé, když nás čekala nějaká hrozná fuška nebo se něco nedařilo podle plánu, opakovali jsme tuhle hlášku. Znovu jsem se zadívala na fotku. Poslal mi ji Mason. Což ovšem nebylo možné.

5

Zmizelí–145x227_001-288.indd 5

21.01.2021 15:32


2. kapitola

Z

aparkovala jsem na jednom z míst vyhrazených pro personál před základní školou, kde jsem učila. V hlavě se mi tlačilo moc myšlenek na to, abych dokázala vnímat cokoliv včetně rušného ranního silničního provozu. Vydala jsem se kolem hřiště k hlavnímu vchodu a naťukala na klávesnici kód, stejně jako už milionkrát předtím, ale ozvalo se jen pípnutí a blikla červená kontrolka. Zkusila jsem to znovu a tentokrát jsem to trefila správně. Dveře cvakly a já kráčela po chodbě kolem sborovny do své třídy. Vstoupila jsem dovnitř a snažila se myslet na praktické věci. Polovina mozku se zaobírala nezbytnostmi. Jaké cviky budeme dělat při rozcvičce před hodinou tělocviku? Mohla bych zopakovat Chodí pešek okolo. Děti totiž strašně rády mlátí své spolužáky do zad. Moje druhá část zůstá­ vala u fotky a tajemného vzkazu. To písmo jsem poznala – Masonův neuspořádaný doktorský škrabopis. Viděla jsem ho na stovkách vzka­ zů, které mi nechával doma, když měl směnu v nemocnici, na přá­ ních k narozeninám i na valentýnkách. Stejným písmem se před osmi lety podepsal do matriky na naší svatbě. Ze rtů mi unikl vzlyk a já si rukou zakryla ústa, abych ho potlači­ la. Nedávalo to smysl. Jenom šílenec by si myslel, že fotku poslal on. Seděla jsem na židli za svým stolem před řadami lavic a zírala do prázdna. Hlava se mi točila. Co s tím mám dělat? Je to něčí nechut­ ný žert? Začíná snad takhle systematické obtěžování? Nebo brzy po­ šle další vzkaz? Ne, samozřejmě že žádný další vzkaz nebude. Mason je mrtvý. Ale letadlo nikdy nenašli, opakoval hlásek v mé hlavě. Takže co? řekl jiný hlas. Pokud je naživu, kde byl posledních deset měsíců? A proč mě kontaktuje teprve teď? K čemu to tajnůstkářství? Ne. Kdyby byl Mason naživu, zavolal by mi. Přijel by domů. Z tašky jsem vytáhla notebook a postavila ho na stůl. Zatímco na­ bíhal, okusovala jsem si nehet na palci. 6

Zmizelí–145x227_001-288.indd 6

21.01.2021 15:32


ZMIZELÍ

Do vyhledávače jsem napsala „letecká havárie Narumbe“. Objevilo se pouhých patnáct výsledků, obsahujících stručnou zprávu, kterou jsem si po havárii přečetla a kterou různé internetové noviny opakovaly. V mezinárodním měřítku se sotva jednalo o vel­ kou věc a předpokládala jsem, že noviny jen opisují oficiální prohlá­ šení narumbské vlády. Po páteční údajné havárii lehkého letounu Piper Cherokee v husté džungli se předpokládá úmrtí čtyř osob. Letoun odstartoval z venkovského letiště Lagossa a byl na cestě do hlavního města Galao, když zmizel ze sledovacích systémů a bylo přerušeno rádiové spojení. Podle úřadů havárii nikdo nepřežil. Vláda v současné době nepovažuje pokus o nalezení a vyzvednutí trosek za bezpečný kvůli povstání vzbouřeneckých milicí v bezprostředním okolí. Žádné novější články se neobjevily. Žádné reportáže o nalezení letadla. Nic o zázračném objevení přeživších. A navíc, kdyby něja­ ké převratné novinky byly, určitě by se se mnou narumbské úřady spojily. Opřela jsem se do židle a tupě zírala do monitoru. Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupila Cheryl se dvěma hrnky kávy. Kudrnaté šedivé vlasy jí ležely volně na ramenou. Na sobě měla rozevlátou květovanou sukni, volnou blůzku ze šambré a ortopedické pantofle, takže vypadala spíš jako stárnoucí hipík než jako ředitelka. Cheryl nebyla jen moje šéfka, byla i dobrá kamarádka. Přestože byla o dvacet let starší než já, padly jsme si do oka hned, když jsem tu před patnácti lety nastoupila. „Brýtro,“ zazubila se a pak na mě udiveně pohlédla. „Jsi v pohodě? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“ Jen jsem na ni zírala s pootevřenými ústy. Ducha. Ano. Cheryl ani nevěděla, jak přesně to trefila. Duchové ale nepíšou vzkazy a neposí­ lají fotky. Došla k mému stolku a postavila přede mě jeden hrnek. „Viděla jsem, jak uháníš kolem sborovny, a napadlo mě, že budeš mít chuť na tohle.“ „Jo. Ehm… díky.“ Po hrnečku jsem se ale nenatáhla. Ruce se mi třásly tak moc, že bych ho stěží dokázala zvednout, i kdybych chtěla. 7

Zmizelí–145x227_001-288.indd 7

21.01.2021 15:32


Sibel Hodge

Zamračila se, což jí ještě zvýraznilo vrásky na čele. „Co je s tebou? Není ti dobře?“ „Ehm…“ Uvažovala jsem, že jí řeknu, co se stalo. Ale v hlavě mi zablikal ten vzkaz: Nikomu nic neříkej. Slova se mi z úst vypařila. Obešla stůl a podívala se na monitor notebooku, kde stále svítily staré novinové zprávy. Sehnula se nade mnou a položila mi ruku ko­ lem ramen: „Mně to je tak líto, zlato. Je mi jasné, že některé dny to musí být těžké.“ Nechala jsem ji, ať mě ze své nepohodlně sehnuté pozice objímá, nevěděla jsem, co říci, a nechávala jsem ji při tom, že je to jen další nával zármutku. Plakala bych, kdyby mě celá ta věc tak nešokovala. V žaludku mi výhrůžně zakručelo smoothie, které jsem měla k snídani. Odtáhla se a soustrastně mě pozorovala. „Chceš dneska volno? Ho­ diny můžu vzít za tebe.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Vždyť mám tolik práce. A večer máme tříd­ ní schůzky. Na ty tady musím být. Je potřeba…“ Hlas se mi vytratil, jak jsem civěla na novinové titulky na obrazovce. Posadila se na kraj stolu. „To ano, ale možná prostě potřebuješ na čas vysadit. Vrátila ses do práce pár týdnů po tom, co umřel. Chápu, žes doufala, že ti to pomůže přestat o tom všem přemýšlet, ale možná to bylo moc brzy. Připadá mi, že sis předsevzala prostě jít dál, ovšem zákonitě přijdou chvíle, kdy tě to všechno zase dožene.“ Milovala jsem učení, milovala jsem svoje prvňáčky a moc ráda jsem jim pomáhala učit se a růst v naději, že jim tím dávám něja­ ké základy, které z nich jednou udělají dobré a šťastné lidi. Cheryl ale měla pravdu. Všechny své síly jsem napřela do práce, abych se z toho všeho nezhroutila. Byla to jediná berlička, která mě držela při životě. „Vážně, můžu za tebe vzít všechny hodiny. Jeď domů, udělej si čas na sebe. Tohle všechno tu bude i zítra. Než budeš moct pomáhat ostatním, musíš pomoct sama sobě.“ „Ano, ale na ty třídní schůzky se připravit musím. Je potřeba –“ „Já to udělám.“ Spiklenecky se naklonila blíž. „A dětem se nic ne­ stane, když se jeden den nebudou učit přesně podle plánu. Udělám s nimi nějaký výtvarný projekt. Čtení. Bude to legrace. A nakonec 8

Zmizelí–145x227_001-288.indd 8

21.01.2021 15:32


ZMIZELÍ

bys mi tím prokázala i laskavost. Kvůli všemu hodnocení a rozpo­ čtům jsem se už dlouho nepodívala do třídy. Chybí mi to.“ Chvilku jsem zaváhala. Věděla jsem, že po tomhle už se nedokážu na nic pořádně soustředit. Položila mi ruku na rameno a pohlédla mi zpříma do očí. „Nejsi na všechno sama.“ Přikývla jsem. Měla samozřejmě pravdu. „Tak jo, jeden den volna. Ale v půl sedmé budu zpátky na třídní schůzky.“ „Dohodnuto. Uvidíme se večer.“ Vzala mě za ruku a něžně mě vy­ provodila ke dveřím. „Děkuju ti,“ řekla jsem. „Není za co. A kdyby sis potřebovala promluvit, jsem vždycky tady.“ Za posledních deset měsíců jsem se jí nikdy nevyplakala na rameni, ani ve svých nejhorších chvílích. Nikdy jsem s ní netlachala o Maso­ novi a nespravedlnosti života nebo jak moc mi chybí. Nechávala jsem si všechno pro sebe – dělala jsem to tak už od dětství. Bylo pro mě těžké otevřít se a vylít si někomu srdce, dokonce i Cheryl, mé jediné skutečné kamarádce, o které jsem věděla, že za mnou stojí. A o tom­ hle jsem jí určitě říct nemohla. Ne, dokud nezjistím, o co sakra jde.

9

Zmizelí–145x227_001-288.indd 9

21.01.2021 15:32


3. kapitola

D

omů jsem dojela, ani nevím jak. Celé je to samozřejmě holý nesmysl. Jenom naprostý blázen by věřil, že Mason je naživu a že mi tu fotku poslal on. Někdo si ze mě tropí kruté, velmi nevhodné žerty. Moje intuice to všechno ale pomíjela a někde uvnitř ve mně klíčilo zrnko naděje. Seděla jsem na stejném místě u kuchyňského stolu jako prve, vy­ táhla jsem z kabelky fotku a hleděla na ni. V pravém horním rohu byl vidět okraj markýzy, na němž stálo jméno kavárny. Předtím jsem si toho nevšimla, protože jsem se plně soustředila na Masona. Bylo tam napsáno Cafelito. Tu kavárnu jsem znala. Asi před pěti lety jsem tam s Masonem seděla během prodlou­ ženého víkendu v Barceloně. Ještě předtím, než to s námi začalo jít s kopce. Několikrát jsme se tam spolu zastavili na tapas a palačinky. Od kulatého stolečku na chodníku jsme pozorovali lidi, smáli se a dr­ želi se za ruce a popíjeli víno v poledne. Pak jsme se vrátili do hotelu a milovali se. Procházeli jsme se po městě, obdivovali pamětihodnos­ ti, nakupovali. Znovu jsem zvedla fotku a civěla na ni. Co se to děje? A jestli je naživu, proč prostě nepřijde domů? Proč mi deset měsíců nezavolal? Možná že byl v nemocnici v Africe, když ho vyprostili z trosek leta­ dla, v nějaké odlehlé části buše bez telefonu a bez internetu. Ale jak potom dokázal udělat tu fotku a poslat mi ji poštou? Na­ víc z Barcelony? Nic mi nedávalo smysl. Podívala jsem se na noviny, které držel – The Independent – a přečetla si titulek: Nejvražednější teroristický útok na mešitu v Egyptě. Otevřela jsem si jejich webové stránky v do­ mnění, že ta fotka musí být podvrh. Chvíli jsem se kousala do rtu a potom zalapala po dechu, když jsem v online verzi novin spatřila naprosto stejný titulek. Takže… přemýšlej… co se to tady děje? Mason nějak přežil leteckou havárii a odcestoval do Barcelony? 10

Zmizelí–145x227_001-288.indd 10

21.01.2021 15:32


ZMIZELÍ

Zatím pomineme jak. Otázka, které jsem se nedokázala zbavit, zněla proč. Proč mě kontaktoval teprve teď? Vstala jsem a přecházela sem a tam. Okusovala jsem si nehty a po­ koušela se pochopit nepochopitelné. Část mého já cítila ohromný vztek. Jak mi to mohl udělat? Nechat mě v domnění, že je mrtvý. Kdo může něco takového udělat vlastní manželce? Ano, neklapalo nám to zrovna nejlíp. Čtyři roky léčby neplodnosti a pokusů o umělé oplodnění si vybraly svou daň. Vzájemně jsme se odcizili, což byla moje vina. Nakonec jsem ho od sebe odvrhla. Bylo to tenkrát zlé. Sžíravá touha po dítěti mou lásku k němu proměnila v něco jiného – ne snad v nenávist, spíš v obviňování a hněv. Přestože jsem vše dávala za vinu sobě, zlost jsem si vylévala na něm. Celý život mě pronásledovalo vědomí, že nejsem dost dobrá. A to, že jsem Ma­ sonovi nedokázala dát dítě, které tolik chtěl, tu myšlenku nejen zná­ sobilo – byla to pro mě poslední kapka. Když se léčba opakovaně nedařila, celou tsunami emocí, které se tak těžko vysvětlují někomu, kdo neplodnost nezažil – všechny trýz­ nivé, marné modlitby, zničené sny a nekonečnou bezmoc – jsem há­ zela na něj. Uvědomovala jsem si, že se měním v někoho, koho sa­ ma nepoznávám, koho vlastně nemám ráda. A přestože mi zpočátku byl oporou, otočila jsem se k němu zády. Nedokázala jsem vysvětlit, co se ve mně děje, protože jsem tomu sama nerozuměla. I když jsem si uvědomovala, že jsem stále iracionálnější a nesnesitelnější, nebylo v mé moci to zastavit. Cítila jsem, že už mě prostě jako muž nemůže chápat. Na rozdíl ode mě dokázal věci vidět z odstupu, uměl si říct, že nám dítě není souzeno, a žít dál. Měla jsem dokázat to samé, ale nedokázala. Místo toho jsem se vrhla do práce. Soustředila se na děti, které můžu mít každý den. Odstrčila jsem ho. A on, místo aby ode­ šel ode mě, našel si novou práci daleko od Addenbrookovy nemocni­ ce, kde pracoval jako všeobecný chirurg. Sehnal si místo u neziskovky Health International, která poskytuje zdravotnickou pomoc obětem války a živelních pohrom. Na dva týdny z pěti se pak vracel domů na zotavenou a myslel si, že nám odloučení udělá dobře. Možná mi to nechtěl přiznat, ale myslím, že se zoufale snažil utéct před tím, co se ze mě stalo. Doufal, že mu nová výzva vrátí chuť do života. Místo to­ ho ho zabila. Alespoň jsem si to dodneška myslela. 11

Zmizelí–145x227_001-288.indd 11

21.01.2021 15:32


Sibel Hodge

Měl samozřejmě pravdu. Potřebovali jsme pauzu. Podle mého dou­ fal, že mi tím dá čas uspořádat si pocity, protože pomoct jsem si moh­ la jedině já sama. Takže se stáhl z toho chaosu, do kterého se naše ži­ voty propadly, a vrhl se do nové práce v Narumbe. V té době bych byla raději, kdyby ode mě prostě odešel, ale s při­ bývajícími měsíci mě ta vzdálenost a volný prostor skutečně začína­ ly uzdravovat. Uvědomovala jsem si, jak moc mi Mason chybí. Jak jsem si tím tažením za miminkem zpackala život. Že mám ve svém životě něco, na čem mi záleží – jeho – a pokud chci náš vztah udr­ žet, musím se svých snů vzdát. V posledních měsících před jeho smr­ tí se všechno pomalu zlepšovalo. Zase jsme začínali nacházet sami se­ be. Musel mít dobrý důvod, proč mě kontaktoval až teď, protože bez ohledu na to, jaké to mezi námi předtím bylo, nebyl Mason necitelný. Nikdy by mě nenechal úmyslně prožít posledních deset měsíců v do­ mnění, že je mrtvý. A nikdy mě neopustil, i když by býval mohl ode­ jít navždy.Třebaže to vypadalo prapodivně, fotka i vzkaz znamenaly, že Mason stále žije. A nemůžu tady přece jen tak sedět a čekat, až se mi znovu ozve. Ne, do té doby bych se zbláznila. Napadlo mě zavolat Cheryl a o všem jí říct, ale hlavou mi znovu zazněla Masonova slova: Nikomu nic neříkej. Stále jsem nechápala, co se to děje, ovšem musela jsem se na to po­ kusit přijít úplně sama.

12

Zmizelí–145x227_001-288.indd 12

21.01.2021 15:32


4. kapitola

M

oussa Damba se pohodlně opíral o měkce čalouněné opě­ radlo křesla a potáhl ze svého doutníku Gurkha His Ma­ jesty’s Reserve. Pomalu vyfukoval obláček modrošedé­ ho dýmu a vychutnával si nejdražší doutník světa. Každý kus stál 750 dolarů a obsahoval osmnáct let vyzrálý tabák. A pak budou říkat, že Afrika je zaostalá! Za peníze tu jde sehnat všechno. Ze zastřešené verandy sledoval přepychovou zahradu a upil malý doušek koňaku. Samozřejmě toho nejkvalitnějšího, Louis XIII de Ré­ my Martin. Měl rád kvalitní věci. Možná že svou duši zaprodal ďáblu, ale ďábel platí dobře. Skoro se zasmál svému vlastnímu vtipu, ale na­ konec se jen ušklíbl. Jeho život byl dobrý. Všechno šlo podle plánu. Vyrůstal v privilegovaném prostředí. Jejich rodina byla velmi zá­ možná. Otec byl právník, matka učitelka a žili v přepychové části města Galao, kterému se běžně přezdívalo Paříž Afriky – pětihvězdič­ kové hotely, výborné restaurace, značkové obchody a luxusní nemo­ vitosti. Daleko od slumů a chatrčí v severní části země. Vždycky byl ale svéhlavý. Už jako dítě se neustále dostával do malérů. Krádeže, ši­ kanování ostatních dětí, to všechno ho uspokojovalo. Když jeho otec trval na tom, aby se dal k policii, což by snad udrželo na uzdě jeho temperament, vysmál se mu. Moussa nerad poslouchal, co má dělat, a odmítal dodržovat jakákoliv nařízení. Raději věci sám řídil. Postup­ ně si uvědomil, že výhody, které mu to přináší, jsou lepší než ztrácet čas drobnou kriminalitou. Na úplatcích teď vydělával víc než kdy předtím prodejem kradeného zboží. A jak se vypracovával výš, moc, kterou mu jeho postavení přinášelo, byla ta nejopojnější věc na světě. Jako narkoman i on bažil po stále větších dávkách. Mohl si dělat, co se mu zachtělo, a všechno to bylo legální. Dnes byl ředitelem tajné policie a pravou rukou prezidenta. Zařizo­ val. Radil. Ale prezident tloustl, lenivěl a byl stále hamižnější. Moussa byl vždycky prohnaný. Za ta léta se naučil, že klíčem ke všemu, po čem touží, jsou čas a trpělivost. Znovu pohlédl na svou šlechtěnou 13

Zmizelí–145x227_001-288.indd 13

21.01.2021 15:32


Sibel Hodge

zahradu. Šlechtění, to bylo jeho krédo. Moc a příležitosti si člověk musí šlechtit, stejně jako rostlinky a semínka. A teď přichází jeho čas. Z přemítání ho nepříjemně vytrhl příchod vrchního inspektora Bakariho Sumana. Sumano by za jiných okolností coby druhý nejvyš­ ší důstojník tajné policie představoval nezanedbatelné riziko. Nepra­ coval ale pro prezidenta Koffiho. Už ne. Sumano teď pracoval pro ně­ ho. Tomu se říká šlechtění. A až nadejde čas probírky, prezident Koffi bude vystrnaděn, zabit a zemi převezme Moussa. Instaluje se sám na nejvyšší místo a všichni ho o to budou na kolenou prosit. Sumano tu stál ve své těsné uniformě a na čele se mu leskl pot z ne­ milosrdného vedra. „Máme problém, pane.“ Moussa dopil poslední zbytek koňaku a pozvedl sklenici do vzdu­ chu. Jeho služebná Fanta se jako vždy držela v pozadí, připravena udělat pro něho první poslední. Byla mladá a hezká. Vděčná. A to by měla být. Pracovat pro něj bylo to nejlepší, co ji v životě potkalo. Mě­ la by to považovat za čest. Počkal, než mu dolije koňak, a teprve pak se s úsměvem otočil k Sumanovi. „Každý problém je příležitost, které se můžeme chopit.“ „To zřícené letadlo.“ „Co s ním?“ „Naši vzbouřenci ho našli. Uprostřed hustého lesa.“ „No a? Na záchranu už je pozdě.“ Moussa zvrátil hlavu a rozesmál se. Sumano si odkašlal. Toužebně pohlédl na koňak. Stěží ho kdy ochutná. Moussa se nerad dělil. Když bylo zřejmé, že Sumano svému šéfovi neřekl všechno, co říct chtěl, Moussa vyštěkl: „Tak ven s tím!“ „Když letadlo spadlo, zůstalo skoro netknuté. Těla byla pořád uvnitř, připoutaná k sedadlům.“ „A proč mě to má zajímat?“ Moussu ten rozhovor začínal nudit. Civěl na Fantu a přál si, aby o to žadonila jako včera v noci. Vilně si olízl rty. „Protože v letadle byli jen dva cestující.“ Moussa ostře vzhlédl k Sumanovi a zamračil se. „Cože?“ „Ten Angličan. Mason Palmer. Ten v letadle nebyl.“ „To není možné!“ Moussa vyskočil z křesla a stanul tváří v tvář Su­ manovi. Ačkoli Sumano Moussu vzrůstem převyšoval, teď se zřetel­ ně scvrkl strachy. I když Sumano nezažil na vlastní oči některé z věcí, 14

Zmizelí–145x227_001-288.indd 14

21.01.2021 15:32


ZMIZELÍ

které Moussa udělal, pouhá jeho pověst dokázala i z největšího muže udělat třesoucí se trosku. Nikdo si nepřál, aby se na něho Moussova pozornost upírala příliš dlouho. „Viděl jste ho nastupovat do letadla, je to tak?“ Sumano s obtížemi polkl. „Ano, pane.“ „Takže…“ uvažoval Moussa. Jeho plazí mysl nepřestávala nikdy pracovat. Život bral jako šachovou partii. Vyplatilo se být o tah před všemi ostatními. „Jeho ostatky odnesla nějaká šelma – levhart nebo možná lev.“ Sumano zavrtěl hlavou. „Nezbyla po něm ani stopa. Ani kostička, a přitom zbývající těla jsou pořád tam. Žádná šelma je ještě nenašla. A nebylo tam nic z jeho zavazadel. V letadle nebyl.“ Moussa vypoulil oči. „Tak kam sakra zmizel?“ Sumano nervózně polkl. „Já nevím.“ „No tak zjistěte, co se s ním stalo! Nemůžeme riskovat, že to vyjde najevo, když už jsem tak blízko. Rozumíte?“ Jeho obvykle klidná fa­ sáda začínala praskat. Všechno, oč celou dobu usiloval, by se mohlo zhroutit, pokud nenajdou Masona Palmera.

15

Zmizelí–145x227_001-288.indd 15

21.01.2021 15:32


5. kapitola

Š

la jsem k výloze cestovní kanceláře Palmer na hlavní ulici v Ha­ verhillu. Masonův mladší bratr Aiden začal podnikat před pat­ nácti lety, a přestože zpočátku se mu dařilo dobře, v dnešní do­ bě ho kancelář sotva uživila. Internet byl ve spoustě ohledů dobrý, ale online rezervace dovolených a letenek ho téměř připravily o živobytí. Vstoupila jsem a uviděla Aidena, jak telefonuje u stolu v zadní čás­ ti úzké provozovny. V posledních letech musel propustit dva zaměst­ nance, takže teď se o všechno staral jen s kolegyní Mel, která s ním byla od začátku. Mel si s nějakým manželským párem povídala o Maledivách a čile při tom mávala propiskou ve vzduchu. Usmála se na mě a vrátila se ke svým klientům. Aiden měl napjatý výraz, který se ale změnil, jakmile mě spatřil. Kdyby člověk nevěděl, že jsou bratři, nikdy by Masona a Aidena za sourozence nepovažoval. Zatímco Mason byl vysoký a štíhlý, Aiden byl malý a otylý. Mason měl hustou kštici a Aidenovi se vlasy začaly ztrácet už po dvacítce. Mason měl olivovou pleť a hnědé oči, zatímco Aiden byl modrooký blonďák. Aiden se zazubil a máchnutím ruky ukázal na židli před sebou. Čekala jsem, než dotelefonuje, a nervózně jsem si hrála s rukama. Zavěsil, obešel stůl a objal mě. „Rád tě vidím, Nicole. Omlouvám se. Zítra jedu na dvoudenní konferenci cestovek v Londýně a potře­ boval jsem dořešit pár detailů. Při troše štěstí mi snad přinese nějaký kšeft. Potřeboval bych to jako sůl.“ Nadějí pozdvihl obočí. „Ale dost o mně,“ usmál se. „Ty máš dneska volno?“ „Ne, já…“ Cestou sem jsem si zkoušela svůj monolog. Nemohla jsem mluvit konkrétně. Nemohla jsem na něj hned vytáhnout: Myslím, že Mason je naživu. Jednak bych zněla jako šílenec a také mi hla­ vou stále znělo Masonovo varování. „No…“ Pohlédla jsem na Mel, která byla stále zabraná do hovoru. Pak zpět na Aidena. Olízla jsem si rty. „Hele, hodně jsem o tom přemýšlela a… mohl bys mi znova 16

Zmizelí–145x227_001-288.indd 16

21.01.2021 15:32


ZMIZELÍ

říct, co se stalo, když jsi jel po tom leteckém neštěstí do Narumbe?“ Když jsme se o tom dozvěděli, byla jsem příliš rozrušená na to, abych tam sama letěla, mluvila s představiteli vlády a vyřizovala úmrtní list. Aiden byl tak laskavý, že se tam vydal za mě, ale neměli mu toho moc co říct. Mason nastoupil do letadla. Letadlo se zřítilo, zřejmě po sráž­ ce s hejnem ptáků a následném selhání motoru. Trosky nikdy nenašli. Ale stejně… pokud byl Mason naživu, lhali nám? A proč by to dělali? Posadil se, čelo nakrčené ustaraným výrazem. „Jsi si jistá, že to chceš znova probírat?“ „Jo. V té době jsme o tom totiž vlastně moc nemluvili.“ „Tys o tom nechtěla mluvit,“ řekl, ale ne nevlídně. Byla to pravda. „Já vím.“ Tohle mám na mysli, když mluvím o vytěsňování. „Ale potřebuju vědět, co se tam stalo. Co ti řekli. Myslím… myslím, že teď jsem připravená si to poslechnout.“ „Dobře. Pojďme ale dozadu.“ Postavil se a vedl mě úzkou chodbič­ kou. Napravo byla jeho kancelář a nalevo malá kuchyňka, do které jsme vešli. „Dáš si čaj nebo kafe?“ Otevřel skříňku a prstem prohrábl několik krabiček čaje. „Mám tady PG nebo nějakou divnou bylinko­ vou směs, co má ráda Mel.“ „Ne, to je v pořádku, díky.“ Zavřel skříňku a posadil se u malého plastového stolku. Přisedla jsem si k němu. Aiden sepjal ruce a upřel na ně pohled. „Když jsem dorazil do Na­ rumbe, sešel jsem se s nějakým představitelem vlády. Teď si nevzpo­ menu, jak se jmenoval. Mossy, nebo něco takového. Zavezl mě do zdravotního střediska a na letiště v Lagosse, protože jsem chtěl vidět, kde Mason pobýval. A řekl mi, že odtamtud Mason odlétal. Letadlo odstartovalo zcela bez problémů. Říkal, že ho pilot před letem zkon­ troloval a všechno bylo v pořádku. A pak…“ Promnul si rukou čelo a vzhlédl ke mně. „Asi po hodině letu, právě když byli nad hustým lesem, oznámil pilot, že došlo ke srážce s hejnem ptáků, a krátce nato se přerušilo rádiové spojení. Říkal mi, že to musela být mimořádná nehoda. Do motoru jim vletělo hejno ptáků.“ Kousala jsem si ret. „Dobře.“ „Říkal mi taky, že trosky nemůžou hledat. Výjezdy do té části země jsou prý moc nebezpečné, protože se tam ukrývají vzbouřenci, kteří chtějí svrhnout vládu.“ 17

Zmizelí–145x227_001-288.indd 17

21.01.2021 15:32


Sibel Hodge

Pomalu jsem přikývla. Právě vzbouřenecké milice a boje byly prvotním důvodem Masonovy přítomnosti. Jeho první mise u Health International začala hned po vypuknutí nepokojů, když přišla zápla­ va zpráv o zmasakrovaných a vypálených vesnicích, o znásilňování a vraždění nevinných lidí. Dostal za úkol vybudovat v severní části země zdravotní středisko pro oběti. Opřela jsem se lokty o stůl. „Ale jestli to letadlo nikdy nenašli, tak je možné… Chci říct, jak můžou vědět, že se doopravdy zřítilo? Ane­ bo, jestli se zřítilo, jak vědí, že nikdo nepřežil?“ Soucitně se na mě podíval. „Protože to bylo uprostřed divočiny. Viděl jsem satelitní mapu té oblasti, kde se letadlo ztratilo z radarů. Byly tam všude husté stromy, nekonečné kilometry lesa. Pokud se ně­ komu podařilo přežít, což by bylo vysoce nepravděpodobné, zabili by ho vzbouřenci nebo sežral lev. Anebo by zahynul na dehydrataci dřív, než by se dostal do nejbližší vesnice.“ „Takhle ti to řekli?“ „No jo.“ Bezmocně pokrčil rameny. „Podle mě to dá rozum. Kaž­ dopádně vystavili úmrtní list, protože si byli jisti, že všichni na palubě jsou mrtví. Jinak by to přece nedělali, ne?“ Narumbská vláda prohlásila Masona a ostatní osoby na palubě le­ tadla úředně za mrtvé, přestože se jejich těla nenašla, neboť okolnosti nasvědčovaly tomu, že havárii nemohli přežít. I když jsem zoufale toužila říci Aidenovi o té fotce a vzkazu, kvůli Masonu varování jsem nemohla. Mason se ale z té džungle nějak mu­ sel dostat živý. Potom mě něco napadlo. Po havárii letadla jsem navázala kontakt s Pam a Erikem Longovými, rodiči Susan a Jeffa Longových, souro­ zenců, kteří byli také na palubě letu. Oba měli rok volna po střední škole a před nástupem na vysokou cestovali s krosnami po Africe. Po­ té, co se ale nepokoje v Narumbe vystupňovaly, rozhodli se pro letec­ ký přesun do Botswany. Pam a Eric jako jediní věděli, co prožívám. Nějakou dobu jsme si psali e-maily nebo si telefonovali ve snaze pře­ konat zármutek. Kdyby někdo přežil, určitě by o tom věděli. Musela jsem jim zavolat. Zjistit, jestli nevědí něco nového. Aiden sevřel mou ruku, čímž mě vytrhl z myšlenek. Posmutněle se na mě usmál. „Vím, že brzy budete mít výročí. Nechceš vymyslet ně­ jakou akci?“ 18

Zmizelí–145x227_001-288.indd 18

21.01.2021 15:32


ZMIZELÍ

Mason dosud neměl ani pohřeb. Nebyly žádné ostatky, které by­ chom mohli převézt domů, nic hmatatelného, co bychom mohli ulo­ žit. Možná proto mi to šlo tak dobře popírat. Uspořádala jsem malý smuteční obřad v lese New Forest, kde jsme to měli moc rádi. Když jsme se jednou bavili o tom, co má ten druhý udělat, až jeden z nás zemře, řekla jsem mu, aby můj popel nechal rozptýlit do moře. Ma­ son volil také kremaci a rozptýlení v New Forest. Právě tam mě kdysi požádal o ruku. Také jsem u nás na zahradě zasadila strom jako sym­ bol života pramenícího ze smrti. Ale nikdy jsem se s Masonem po­ řádně nerozloučila. Hlavně proto, že jsem si nechtěla připustit, že je definitivní konec. A teď se možná ukázalo, že nebyl. „Mohli bychom udělat další smuteční obřad nebo tak,“ navrhl Aiden. „Ne,“ řekla jsem. Vyšlo to ze mě moc zostra. „Hele, je něco, co mi nechceš říct?“ Aiden na mě překvapeně pohlédl: „Jako co třeba?“ Třeba, že Mason je stále naživu. Třeba, že o tom nějakým způsobem taky víš. Zkoumala jsem jeho tvář, abych poznala, zda přede mnou něco skrývá, ale zdála se pouze ustaraná. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. Tu otázku jsem nenáviděla. Posledních deset měsíců se mě na to ptal každý. Ale nadechla jsem se a pokusila se o úsměv. „Jo, jsem v po­ řádku.“ Zprudka jsem se zvedla. Aiden také vstal a uhladil si kravatu. „Já vím, že to není lehké. Pro mě to taky není lehké. Ale… neuvažovala jsi o dovolené? Co kdybych ti něco zarezervoval? Co takhle od všeho na čas utéct? Udělal bych ti cenu,“ usmál se. „Od té doby jsi pořád jenom v práci a musíš být z toho všeho vyčerpaná.“ „Děkuju, ale jsem v pohodě. Fakticky. Jenom se potřebuju…“ Ukázala jsem neurčitě směrem ke dveřím. „Prostě pojedu domů. Od­ počívat. Přečíst si knížku nebo něco takovýho.“ „Tak jo. Ale ozvi se mi, kdyby sis to rozmyslela.“ Objala jsem ho a ještě na odchodu jsem rozmýšlela příští krok.

19

Zmizelí–145x227_001-288.indd 19

21.01.2021 15:32


6. kapitola

Z

aparkovala jsem na příjezdové cestě a vyběhla z auta. Jakmi­ le jsem byla v domě, vyhrabala jsem ze zásuvky v kuchyni kroužkový diář a našla v něm číslo na Pam Longovou. Telefon mi nahlas vyzváněl do ucha, když naskočil mezinárodní oznamovací tón. Longovi sice byli Britové, ale před pár lety se na dů­ chod přestěhovali do Francie. Přecházela jsem po kuchyni a netrpěli­ vě čekala, až to zvedne. „Ahoj, Nicole,“ řekla a její hlas zněl veseleji, než když jsem s ní pře­ de dvěma měsíci mluvila naposledy. „Jak se máš?“ „Ehm… právě teď nic moc, po pravdě řečeno.“ „Vím, co myslíš. Některé dny to na člověka prostě padne, viď? Zrovna když si myslí, že se to konečně lepší.“ „Jo. Ale poslyš… neozvali se ti v poslední době z Narumbe?“ Následovala chvilka ticha, načež se Pam překvapeně zeptala: „Jako kvůli čemu, zlato?“ Jako kvůli tomu, že tvá dcera a tvůj syn jsou stále naživu. „Prostě… kvůli něčemu novému. Chci říct, neslyšelas, jestli nena­ šli to letadlo nebo někdo…“ Chtěla jsem říct „přežil“, ale právě včas jsem se zarazila. „Ne, neslyšeli jsme vůbec nic. A vlastně ani nic nečekáme. Když jsme byli v Narumbe a mluvili s úředníky, říkali, že pokus o vyzved­ nutí těl by byl příliš nebezpečný kvůli těm vzbouřencům. A situace se tam podle všeho ještě o dost zhoršila.“ „Já vím, jen jsem myslela, že možná…“ vydechla jsem zdeptaně. Bylo evidentní, že Susan ani Jeff se jim neozvali. Pochopitelně. „Omlouvám se. O nic nejde,“ řekla jsem. „Prostě blbnu.“ „Kdybych se něco dozvěděla, budeš samozřejmě první, komu zavo­ lám. Já je taky chci přivézt zpátky domů. Udělat jim skutečný pohřeb.“ „Jo. Hele, musím už jít. Promiň, že jsem obtěžovala.“ „Ty neobtěžuješ, zlato. Kdyby sis potřebovala promluvit, můžeš vždycky zavolat, vždyť to víš.“ 20

Zmizelí–145x227_001-288.indd 20

21.01.2021 15:32


ZMIZELÍ

Znovu jsem jí poděkovala a zavěsila. Mohla bych zkusit ještě jednu věc. Pokud byl Mason naživu, znamenalo by to, že tu havárii přežil. Znělo to nemožně, ale já ještě nebyla připravena přijmout porážku. Pro všechno muselo existovat logické vysvětlení. O co by však mělo jít, mi zatím naprosto unikalo. Možná to ale věděla jeho šéfka. Isabelle Moorová byla ředitelkou Health International. Setkala jsem se s ní jen jednou, když jsme k ní s Masonem byli pozvaní na koktejlovou párty. Byl zrovna doma na Nový rok. Potom jsem s ní mluvila po telefonu, když mi od ní přišla kondolence. Řekla mi, že dělá, co je v jejích silách, aby zjistila, co se v Narumbe stalo, a po­ tom mi nabídla možnost zaletět tam a promluvit s představiteli vlády. Tuhle povinnost jsem přenechala Aidenovi. Prolistovala jsem stránky diáře a našla na ni kontakty. Sídlo Health International bylo v Londýně a já zkusila nejprve přímou linku do je­ jí kanceláře. „Isabelle Moorová,“ ozvala se kultivovaným, jemným hlasem. „Ahoj, Isabelle, tady Nicole Palmerová.“ „Jé, ahoj, Nicole. Jak se máš?“ „Dobře, děkuju.“ Což byla samozřejmě lež. Byla jsem v naprostém zmatku. Celý svět se mi během několika hodin obrátil vzhůru noha­ ma. Než mohla cokoliv dodat, zeptala jsem se: „Nemáš nějaké zprávy z Narumbe?“ „Ne, bohužel ne. Obávám se, že vyzvednutí Masonových ostatků v nejbližší době není pravděpodobné. Povstání vzbouřenců vypadá čím dál hůř.“ „Ale je přece možné, že někdo přežil, ne? Jak to můžou vědět, do­ kud nenajdou trosky?“ Na chvíli se odmlčela, a když znovu promluvila, z hlasu jí zazníval soucit. „Je mi to líto, Nicole, ale tu havárii nemohl nikdo přežít. Můj člověk v terénu říká, že letadlo muselo být na padrť.“ „Můžu si s ním promluvit? S tím tvým člověkem? Můžeš mi na něj dát číslo?“ „No… ano, to asi ano. Ale… Jsi si jistá, že to chceš absolvovat? Ne­ chci, aby to znělo krutě, ale Mason je mrtvý, Nicole. Možná bude nej­ lepší, když zkusíš obrátit list.“ Znělo mi to krutě. Když jsem se s ní tenkrát potkala, připadala mi bezprostřední a možná až příliš upřímná. Na druhou stranu ve svém 21

Zmizelí–145x227_001-288.indd 21

21.01.2021 15:32


Sibel Hodge

postavení byla zřejmě zvyklá denně slýchat hrozné zprávy o úmrtích, takže hovořit o smrti bez emocí byl možná její způsob, jak všechnu tu hrůzu vytěsnit. Prostě musela být chladná. Kdyby nebyla, těžko by zvládla svůj pracovní den. „Jenom potřebuju to číslo. Prosím.“ „Dobře. Vydrž chviličku.“ Představovala jsem si, jak projíždí tele­ fonem, a vteřiny se měnily v minuty. „Máš tužku?“ ozvalo se nakonec. „Ano.“ „Je to číslo na mobil.“ Nadiktovala mi ho a já si ho v rychlosti za­ psala. „Děkuju.“ „Jmenuje se Adama. Byl to Masonův blízký spolupracovník, po­ máhal mu vybudovat zdravotní středisko, sháněl povolení od úřadů, organizuje zásobování. Adama nám hodně pomáhá se zajišťováním hladkého chodu střediska.“ „Díky. Ehm… Zmiňoval se ti Mason někdy o nějakých problémech?“ „O problémech?“ Tiše vzdychla. „Jezdíme do válkou zničených ze­ mí a denně řešíme strašlivé věci. Vždycky jsou problémy.“ „Ano, to chápu. Ale říkal ti někdy něco… Já nevím…“ Hledala jsem to správné slovo, aniž bych prozradila něco ze svého podezření. „Zmínil se někdy o něčem konkrétním?“ „Ne, to samozřejmě ne.“ „Kdy jsi s Masonem naposledy mluvila před havárií?“ „Počkej chvilku… O takových těch každodenních věcech jsme se nebavili. Mason řídil středisko úspěšně a s personálem problémy ne­ byly. V terénu nám pomáhal Adama. Muselo to být někdy v prvním týdnu jeho směny, když mi předával zprávu o činnosti.“ Snažila jsem se vybavit si jméno Masonova kolegy, druhého dok­ tora, který středisko vedl, když Mason jezdil na dovolenou domů, ale vzpomněla jsem si jen na křestní jméno. „Máš taky číslo na Jean-Lu­ ca? Teď si bohužel nevybavuju jeho příjmení.“ „Jean-Luc Martin? Ano, samozřejmě.“ Následovala další nekonečně dlouhá odmlka. Potom mi Isabelle nadiktovala další číslo. Poděkovala jsem jí a zavěsila. Nejdříve jsem vytočila Jean-Lucovo číslo. Nezvedal to, což mě ne­ překvapilo. Nejspíš právě pracuje v provizorním zdravotním středis­ ku, které zřídil Mason, asi neví, kam dřív skočit, zahlcený děsivými po­ hledy a situacemi, které mi Mason popisoval a já se je snažila vytěsnit, 22

Zmizelí–145x227_001-288.indd 22

21.01.2021 15:32


ZMIZELÍ

protože byly otřesné. Nechala jsem mu vzkaz v hlasové schránce a za­ volala Adamovi. Ani ten telefon nezvedal a neměl nastavenou mož­ nost zanechat vzkaz. Obě čísla jsem si uložila do telefonu a potom na něj zírala, jako bych ho chtěla přimět zazvonit. Nedočkavostí jsem nemohla vydržet v klidu, ale zároveň jsem se nedokázala na nic sou­ středit. Potřebovala jsem nějakou fyzickou činnost, abych se zbavila nervozity, která mě zachvacovala. Hrudník jsem měla úplně sevřený a srdce mi bilo slabě a nepravidelně. Pokud tu budu dál nečinně se­ dět, buď dostanu infarkt, nebo se zblázním. Převlékla jsem se do běžeckého oblečení a telefon si nasoukala do kapsy. Pak jsem vyběhla z naší slepé ulice dolů z kopce směrem k cen­ tru městečka. Oběhla jsem okruh po Lintonu a snažila se soustředěně sladit svůj dech s krokem. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Chtěla jsem si pročistit hlavu nějakou meditací, ale nedařilo se mi to. Místo toho mi mysl zaplavovaly obrazy Masona, zkrvaveného a rozmlácené­ ho, jak se souká z rozervaných trosek letadla. Ale když jsem se snažila představit, co se mohlo dít potom, objevila se jen prázdnota, ze které se mi chtělo křičet. Běžela jsem ještě rychleji, až mě pálilo v plicích, měla jsem křeče v zadní části stehen a dosáhla jsem úplného vyčerpání. Poslední úsek domů jsem došla. V předsíni jsem si začala protahovat lýtka a mé těž­ ké oddechování se rozléhalo opuštěnou chodbou. Chystala jsem se právě na čtyřhlavé svaly, když mi v kapse zazvonil telefon, až to se mnou trhlo. Rychle jsem ho vytáhla a na displeji svítilo jméno Jean-Luc. „Ahoj, Jean-Lucu. Děkuju, že voláš zpátky,“ řekla jsem zadýchaně. „Haló, Nicole? Jsi to ty?“ zeptal se se silným francouzským pří­ zvukem. Přestože je sídlo Health International v Británii, zdravotnic­ ký personál pochází z celého světa. Nikdy jsem se s tímhle mužem osobně nesetkala, i když Mason mi o něm hodně vyprávěl. „Spojení je opožděné. Tyhle mezinárodní hovory, vždyť víš, jak to s nimi je. Zvlášť tady dole. Možná nám to i vypadne.“ „To je v pohodě. Já –“ „Promiň, chtěl jsem ti zavolat dřív a poptat se, jak se ti daří. A pak jsme tady měli takovou krizi a čas běží tak rychle… No prostě mě to mrzí. Mason byl moc příjemný člověk. Byla pro mě velká čest a po­ cta pracovat s ním.“ 23

Zmizelí–145x227_001-288.indd 23

21.01.2021 15:32


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
0041577 by Knižní­ klub - Issuu