KRUŠNÉ HORY
ZNÁMÉ I NEZNÁMÉ
Petr David Vladimír Soukup EUROMEDIA GROUP
Petr David Vladimír Soukup KRUŠNÉ HORY ZNÁMÉ I NEZNÁMÉ Text copyright © 2020 by Petr David, Vladimír Soukup Photography © 2020 by Petr David, Petr David ml., Martin David, Martin David ml., Petr Ludvík, Vladimír Soukup All rights reserved. ISBN 978-80-242-6686-2
Milí přátelé na cestách, asi se shodneme, že o žádném jiném pohoří se u nás tak jednoznačně nemluví jako o lokalitě postižené vlivy průmyslové expanze – ať již exhalacemi či devastací krajiny, to v případě těsně přiléhající oblasti podhůří. Jako pamětníci jsme zažili takřka vylidněné hory, v nichž umíraly stromy a zanikaly vesnice. Jako současníci se sem často vracíme s obdivem. Nic není černobílé, ale v Krušných horách to bylo vždy jasně vymezené – třeba v podobě malebných bukových lesů pár stovek metrů od hluboké jámy po povrchové těžbě uhlí. Už dávno se nám podařilo objevit místa, která si v ničem nezadají s nejcennějšími partiemi Šumavy. A patří k nim i nově vzrostlé lesy, neustálá snaha o oživování nabídky pro všechny zájemce o poznávání Krušných hor včetně areálů pro všestranné využití volného času, rozvíjející se lyžařská centra i turistické služby. Mění se i nejbližší podhůří. Obrovské prostředky se investují do revitalizace krajiny, která musela zaplatit tak vysokou daň za potřebu těžby uhlí. Na místě rozlehlých jam po těžbě vznikají jezera a s tím nové rekreační oblasti, velké plochy jsou zalesněny nebo se sem vrací zemědělské hospodaření. Omezený rozsah knížky neumožnil věnovat se velkým městským aglomeracím, které bezprostředně souvisejí s Krušnými horami. Chybí Sokolov, Karlovy Vary, Kadaň, Bílina, Most, Teplice i jiná sídla, která by si zasloužila pozornost. To bychom ale povídání o Krušných horách hodně ochudili. Pokud jste pravidelnými návštěvníky Krušných hor, jistě vás přesvědčovat nemusíme, snad můžeme jen doufat, že v knížce naleznete i něco, o čem jste dosud neměli tušení. A pokud jste se tomuto pohoří dosud vyhýbali, zkuste to napravit. Krušné hory mají až nečekané množství tak trochu skrytých půvabů, mají svoji náladu a kouzlo, kterému rádi podlehneme…
OBSAH Historie ukrytá v podzemí. . . . . . . . 8 Kraslicko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Nejdecko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Jáchymovsko . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Klášterecko . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
Chomutovsko . . . . . . . . . . . . . . . Litvínovsko . . . . . . . . . . . . . . . . . Osecko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krupka a okolí. . . . . . . . . . . . . . . Krušné hory turistické a lyžařské. . Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
p 6 P
108 148 174 188 214 218
p 7 P
Historie ukrytá v podzemí Řekne-li se „Krušné hory“, vybaví se mnohým z nás oblast postižená imisemi a kyselými dešti, smutné kopce bez života, shlížející do měsíční krajiny na svém úpatí, tedy krajina, která k návštěvě příliš neláká. Teprve bližší seznámení s ní nás vyvede z omylu. Pravda: stojíme-li na okraji obří hnědouhelné jámy třeba poblíž zámku Jezeří a díváme se do zdánlivě nekonečného prázdného prostoru, kde se naše oko nemá o co zachytit a kde ještě před půl stoletím stávaly obce, osady a samoty uprostřed polí, luk a lesíků, není to nic, co by nás hladilo po duši. Ale stačí se otočit ke všemu zády a ujít pár desítek metrů. A jsme v lese s krásnými buky, u pasek plných svěží trávy, květin a motýlů, uprostřed ptačího zpěvu, obklopeni mnoha vůněmi. To jsou ty pravé Krušné hory, které tu zůstaly – navzdory všem negativům civilizace – dodnes a jejichž tvář je stále hezčí. A o takových vám chceme vyprávět.
Už ze školních lavic víme, že zdejší horstvo patří k nejdelším u nás. Táhne se v délce asi 130 kilometrů zhruba od Lubů po Nakléřovský průsmyk u Petrovic a podobně jako o většinu ostatních našich pohoří se o ně dělíme se svými sousedy, v tomto případě s Němci. Tvoří je poměrně úzký a plochý hřbet, který na německou stranu klesá táhle a pozvolně, zatímco na české spadá 500–700 metrů vysokým příkrým svahem do podkrušnohorských pánví. Proto jsou české Krušné hory (naši němečtí sousedé prominou) přece jen o fous hezčí a romantičtější než ty německé. Většinu z nás jistě někdy napadlo: proč mají tak neobvyklé jméno? Proč jsou vlastně „krušné“? Kupodivu to není kvůli tomu, co se jako první nabízí, tedy že by zdejší horalé mívali těžký, perný, lopotný, prostě krušný život (i když to jistě platilo také). Název souvisí se zdejším hornictvím, konkrétně se staročeským slovem krušec, které označovalo odlomený kousek rudy. Vzniklo ze slovesa krušit, znamenajícího něco drtit či mačkat. Hory tedy získaly jméno podle toho, že v nich havíři v potu tváře dobývali, tedy krušili rudu. S rudným dolováním souvisí i německý název pohoří Erzgebirge – Rudné hory. Ale oba tyto názvy jsou relativně mladé. Staří Frankové říkali Krušným horám Fergunna (Horstvo), Sasové kolem r. 1000 Mirihwidu (Temný les), Češi je ve 12. století označovali jako Vyšehory či Silva (tedy „les“). A les také po celá staletí zdejší horstvo pokrýval. Postupně ale začal mizet. Dřevo bylo potřeba na výdřevu hornických chodeb a výrobu dřevěného uhlí pro hutě, pro provoz skláren a dalších podniků, stavěly se z něj domy. Přidružili se
Rudá věž smrti v Ostrově
p 8 P
i další „škůdci“ – kůrovec, větrné kalamity a v novější době i smrtící exhalace, jimž smrkové monokultury, které postupně nahradily původní dřeviny, nedokázaly odolat. V době relativně nedávné tak zůstala většina Krušných hor holá. Naštěstí ne nadlouho. Zničené, odumřelé porosty byly rychle nahrazeny novou, rozsáhlou výsadbou. Lesníci tentokrát sáhli po druzích odolnějších, s větší šancí na přežití – bříze, modřínu a pichlavém (stříbrném) smrku. Ty spolu se zbytky původních, hlavně bukových porostů, které na některých místech přece jenom přežily, vytvořily nový, huňatý kabát, který Krušných horám sluší. Ale vraťme se k dolování. Zdejší horniny, zejména ruly, svory, fylity, žuly a porfyry, jsou velmi bohaté na drahé a barevné kovy, jako stříbro, cín, měď, olovo, železo, bismut, kobalt, nikl, lithium, wolfram a uran. Nacházejí se tu však i nerosty méně obvyklé; u Lubů rumělka, jediná ruda rtuti, nebo u Ciboušova vzácné křemeny – fialový ametyst a různě zbarvený jaspis, použité k výzdobě kaple sv. Kříže na Karlštejně či kaple sv. Václava ve Svatovítském chrámu Důl Mauritius v Praze. Začátky zdejší těžby rud spadají do 13. století, obdobím největšího rozkvě- Nesmírné bohatství, spojené s těžbou a zpracotu však bylo století šestnácté. V té době také váním rud v Krušných horách, ve střední Evvznikla většina dochovaných historických rud- ropě ojedinělé, jsme povinni chránit a uchovat ných děl, ale i značné množství horních měst i pro příští generace. Tento úkol přijali odbornía městeček, založených vesměs horníky, přichá- ci i další rozumně myslící lidé na obou stranách zejícími ze Saska. I přes pozdější zásahy, způso- hranice a po letech usilovného jednání a plodbené válkami a požáry, představují mimořádné né spolupráce podaly Česko a Německo společcenné soubory renesančních sídel, založených ný návrh na zápis hornického regionu Erzgebir podle ustálených urbanistických plánů. Nemé- ge/Krušnohoří do Seznamu světového dědictví ně mimořádné je i bohatství, které tvoří již zmí- UNESCO. Zápis, k němuž došlo 6. červenněná hornická díla (opuštěné doly, haldy, příko- ce 2019, je uznáním práce a úspěchů lidí, kteří pové propadliny-pinky, vodní kanály, rybníky tuto přeshraniční oblast s unikátními technicaj.), která po staletí výrazně formovala ráz zdej- kými památkami a s tradicí hornictví a hutnicší krajiny. Některá z nich se v posledních letech tví po staletí utvářeli. Nová památka UNESCO podařilo zpřístupnit, další to v budoucnu snad zahrnuje celkem 17 lokalit po celých Krušných ještě čeká. Krušnohorský hornický region je horách, z toho v Česku pět: hornické kulturní z celosvětového hlediska významný i jako cen- krajiny Jáchymov, Abertamy – Boží Dar – Hortrum vědy a techniky, odkud se vynálezy a ino- ní Blatná a Krupka, vrch Mědník u Měděnce a Rudou věž smrti u Ostrova. vace v hornictví šířily do celého světa. p 9 P
p KraslickoP Hluboko v lesích v údolí Zlatého potoka severně od Lubů stávala již od 12. století vesnice Dokingrüne či Tockengrün, o níž se vypráví, že její zánik způsobila hrozná epidemie moru, spojená se zemětřesením, které pohltilo většinu domů. Lidé, kteří katastrofu přežili, se vystěhovali na Chebsko, kde založili nové sídlo. Místo, kde stávala původní ves, pak na paměť zemřelých pojmenovali Totengrün – Paseka mrtvých. Člověk, který místy zaniklé vsi prochází, by se měl na chvíli zastavit a dobře poslouchat, protože v určitý den v roce je tu prý slyšet vzdálené vyzvánění zvonů vycházející z hlubin země a nářek duší obyvatel zmizelé osady. To vše jsem si před první návštěvou těchto končin přečetl. A na zmíněném místě dokonce i usedl na pařez a poslouchal. A světe, div se: z dálky jsem skutečně zaslechl hlas zvonu! I když rozum velel, že sem dolehl z blízkých Lubů nebo osady Kostelní, jeho zvuk mně připadal tak tajemný a zlověstný, že jsem vzal nohy na ramena a pelášil dál po cestě jako zajíc. A až k Vysokému kameni jsem se neodvážil ohlédnout. V. S.
Kraslicko
Město, kde je hudba doma Asi 25 kilometrů dlouhým a až 300 metrů hlubokým údolím řeky, dnes zvané Svatava, které se táhne od průsmyku na česko-německé hranici až k Sokolovu, procházela od pradávna obchodní stezka, později označovaná jako Zlatá cesta erfurtská, jedna z důležitých spojnic německých zemí s českou kotlinou. Chodívali po ní již Keltové, stejně jako později staří Slované. Žádné z těchto etnik si zde však nevybudovalo trvale obývané sídlo. Nejstarší doložené zprávy o tomto území pocházejí až z doby panování krále Vladislava ve 12. století, který dnešní Kraslicko daroval klášteru ve Waldsassenu. Jeho mniši začali tyto hornaté, do té doby prakticky neobydlené končiny kolonizovat. Za tímto účelem sem pozvali rolníky z Bavorska a Falce, kteří tady po roce 1150 zakládali první osady. Bezpečí stezky zajišťovala hradiště, budovaná jejími strážci, kteří se i tady – podobně jako na Domažlicku – nazývali Chodové. Jedno takové vzniklo na vysokém vrchu nad soutokem Svatavy a Stříbrného potoka. Ve 13. století (ale možná, že až ve století čtrnáctém) je nahradil strážný hrad zvaný Neuhaus, Hausberg či Hradiště, který se stal načas správním centrem zdejšího kraje. Pod ním na styku několika údolí vznikla
Kostel Božího Těla v Kraslicích
postupně řada osad, které se v polovině 14. století spojily do jediné obce s názvem Greslas, dnešní Kraslice.
Žádné velikonoční vejce Jak jméno Kraslice vzniklo, zůstává nejasné. Dost možná souvisí s německými výrazy „graz“ či „gras“, označujícími jehličnatou křovinu nebo špičatý les, případně loučku či pastvinu. Mohlo jít tedy o osadu založenou na palouku obklopeném nízkými jehličnatými lesíky. Jiný výklad vychází z lužickosrbského výrazu „Grasljes“ – Krásný les. Jedno je však jasné: se známým symbolem Velikonoc nemají Kraslice nic společného. Ostatně i původní německý název se během staletí měnil: od původního Greslas přes Greslein až po konečné Graslitz. V 1. polovině 14. století patřila obec pánům z Plavna. V té době již bylo známo, jaké nerostné bohatství Krušné hory ukrývají, a v okolních kopcích rostly jako houby po dešti kutiště stříbrných, měděných, olovnatých a cínových rud. Není proto divu, že od dědiců pánů z Plavna vykoupil celé Kraslicko Karel IV. a připojil je k Českému království. Pro celou oblast to byl šťastný krok. S podporou královské komory těžba rud vzkvétala, dařilo se obchodu a řemeslům, zvyšovala se těžba dřeva a pálení dřevěného uhlí. Otevírání nových dolů vyvolalo příliv horníků, obyvatel rychle přibývalo a rychle se plnily i jejich měšce. Vrcholem slávy se stal 15. srpen 1370, kdy císař Karel IV. povýšil Kraslice na královské město. Ale již roku 1401 zastavil král Václav IV. město a hrad bratrům Jindřichovi a Konrádovi z Reitenbachu, což, jak se ukázalo, rozhodně nebyla dobrá volba.
p 12 P
Náměstí 28. října
Podnikatelé? Loupežníci! Reitenbachové nebyli dobrými hospodáři a už vůbec ne vzorem ctnosti. Místo aby zvelebovali tehdy stále prosperující hornictví, hledali zdroj bohatství jinde. Začali přepadávat kupce na zdejší obchodní stezce a podnikali i loupežné nájezdy po širokém okolí. Když jejich činnost začala být pro celý kraj neúnosná, shromáždil v roce 1412 loketský purkrabí početné vojsko a vytáhl s ním proti sídlu loupeživých rytířů, kraslickému hradu, tehdy zvanému Greslein. Po krátkém obléhání jej dobyl a vypálil, pak bez skrupulí vyplenil a vypálil i podhradní město. To, co se do té doby vybudovalo, přišlo vniveč a osídlování Kraslic mohlo začít znovu od nuly. Navázat na bývalé bohatství a prosperitu se podařilo až během 16. století, kdy tady vládli (od roku 1527) Šlikové; ti povýšili Kraslice na svobodné horní město. Za Šumburků koncem 16. století bylo ve zdejší oblasti v provozu na 200 dolů, čtyři tavicí pece a tři měděné hamry. Nešťastné události po porážce stavovského povstání v roce 1620 však přinesly městu další těžkou ránu. Přežilo sice bez větší újmy třicetiletou válku, zůstalo ušetřeno pustošivých nájezdů švédských a císařských vojsk, doplatilo však na náboženskou nesnášenlivost. V roce 1628 byl „z moci úřední“ uzavřen zdejší evangelický kostel, duchovní museli odejít za hranice
A to byl konec zdejšího důlního podnikání. Nebo alespoň začátek konce. Řada šachet zůstala opuštěná a neudržovaná, chodby zaplavovala nečerpaná spodní voda. Kutalo se sice dál, ale s postupem let bylo stále jasnější, že zdejší hornictví skomírá na úbytě. Obyvatelé byli nuceni hledat si jiný způsob obživy – a tak se začali věnovat řemeslům, zejména krajkářství, textilnímu průmyslu (produkce sametu a plyše), výrobě hraček a hlavně hudebních nástrojů. V roce 1848 se Kraslice staly sídlem okresu, již o tři roky dříve byla dokončena silnice ze Sokolova, roku 1876 přijel první vlak ze Sokolova a o 10 let později byla trať prodloužena až do Klingenthalu. To vše příznivě ovlivnilo zdejší podnikání. Jak dokládají dochované zprávy, první hudební nástroje – tehdy smyčcové (housle) – se tu vyráběly již začátkem 17. století. Nejstarší továrnu na výrobu hudebních nástrojů v Kraslicích založil v polovině 18. století Josef Jan Angler, světovou proslulost získala později hlavně značka Amati. Jako první na světě se tu začaly vyrábět ve velkém foukací harmoniky. Koncem 19. století pracovalo v Kraslicích již jedenáct továren, další stovky lidí byly zapojeny do domácí výroby. Lídrem se postupem času stala továrna Bohland & Fuchs, specializovaná na výrobu plechových dechových instrumentů, kterých v dobách největší slávy vyráběla ročně asi 7 000 kusů. Za své výrobky získala řadu ocenění na světových výstavách v Londýně, Paříži, Vídni, Filadelfii a v Chicagu. Firma zaměstnávala přibližně 500 dělníků a měla zastoupení v New Yorku, Londýně, Hamburku, Madridu,
p 13 P
Kraslicko
a spolu s nimi se vystěhovali i mnozí měšťané, důlní podnikatelé i prostí horníci protestantského vyznání. Neodešli daleko, jen na druhou stranu hranice, kde založili „nové Kraslice“, dnešní Klingenthal.
Kraslicko
Cařihradu, Aténách, Stockholmu, Buenos Aires a Sofii. Ve městě působilo rovněž 16 obchodníků s hudebními nástroji. Kraslická značka Amati přežila všechny kotrmelce doby novější i nejnovější a existuje do současnosti. Dnešní továrna vznikla po roce 1945 spojením několika menších německých firem. Patří k největším světovým výrobcům; zhotovuje vysoce kvalitní nástroje dřevěné, žesťové a signální.
Největší na světě Patrně největším hudebním nástrojem na světě, zapsaným i v Guinnessově knize rekordů, je subkontrabasová „maxituba“, postavená v Kraslicích v továrně Bohland & Fuchs asi již v letech 1910–1911 a určená pro světovou výstavu v New Yorku v roce 1913. Dá se na ni hrát, musejí však k tomu být dva: jeden na „foukání“
a druhý na hraní. Tuba je dnes vystavena přímo v podniku AMATI-Denak v Kraslicích. Vznik Československa v roce 1918 se, podobně jako v jiných pohraničních oblastech s převahou německého obyvatelstva, neobešel ani v Kraslicích bez dramatických událostí. V prosinci 1918 obsadily město československé vojenské oddíly a přispěly tak ke zmaření plánů na vytvoření provincie Deutschböhmen. Tím ale problémy neskončily; vždyť z tehdejších 12 500 obyvatel bylo jen 107 hlásících se k české národnosti a německá většina život v nově vzniklé republice odmítala. A tak bylo třeba v říjnu 1921 pro celý okres dokonce vyhlásit stanné právo. Následovala sice průmyslová konjunktura, tu ale ukončila hospodářská krize ve třicátých letech, která znovu rozdmýchala národnostní rozpory. V září 1938 došlo k ozbrojeným útokům henleinovců na českou policii a finanční stráž, což si opět vyžádalo zásah armády. Za 2. světové války přešla řada místních továren na zbrojní výrobu, kde v rámci totálního nasazení pracovalo i mnoho českých občanů. Byly zřízeny zajatecké tábory a pobočka koncentračního tábora Flossenburg. Dne 22. dubna 1945 podniklo americké letectvo hloubkový nálet na dolní nádraží – bomby bohužel zasáhly i transport polských žen, z nichž 22 zahynulo. První jednotky americké armády vstoupily do Kraslic odpoledne 7. května 1945. Po vysídlení Němců přišli hlavně Češi z vnitrozemí a život ve městě se pomalu vracel do normálních kolejí. Vyrostla nová sídliště a objekty služeb, rozvíjela se průmyslová výroba. Po roce 1989 se podařilo opravit řadu objektů, oživení přineslo soukromé podnikání, rozvinula se spolupráce se sousedním Klingenthalem.
Kraslické kořeny Julia Meinla
Detail výzdoby Breindlovy vily
Málokdo ví, že kraslickým rodákem byl proslulý obchodník Julius Meinl (1824–1914), jehož jméno si většina lidí spojuje hlavně s výbornou kávou. Vyučil se v obchodě s barvami u svého p 14 P
poboček (sahající do mnoha zemí Evropy), která se po roce 1918 ještě rozšířila. Po roce 1991 jsme se s ní mohli seznámit i v Česku, kde však před několika lety působení ukončila. A nejen u nás. Meinl se totiž rozhodl odejít ze sféry potravinářského maloobchodu se širokým sortimentem a vrátit se ke kořenům své pozdější slávy – stal se znovu předním dodavatelem kávy, čaje, džemů a jiných „jemných“ potravin.
Továrny a továrníci Žádné monumentální památky, které by nám na první pohled braly dech, v Kraslicích nehledejme. Město si ale všechno vynahrazuje půvabnou polohou v údolí řeky a čtyř potoků a je obklopeno osmi vrchy. Jednu výraznou dominantu ale má. Je jí novorománský kostel Božího těla s příčnou lodí, apsidou a věží, vystavěný v letech 1893–1896 na místě starší svatyně. Ta vynikala mimořádnými rozměry, zejména šířkou, měla krásný deskový strop nesený dřevěnými sloupy. Místní obyvatelé však valný smysl pro historickou architekturu ani cennou
výzdobu neměli a dali kostel jako nemoderní zbořit. U hřbitovní zdi je hodnotný náhrobek Jana Viléma Winklera a Davida Jindřicha Winklera z Hainfeldu, dvou synů kraslického hejtmana z 2. poloviny 17. století. Nejstarší dochovanou městskou stavbou je patrový dvojdům z roku 1736 v ulici 5. května, v přízemí roubený, v patře hrázděný, s bohatě členěným štítem. Za návštěvu rozhodně stojí i ulice Lipová cesta v údolí Stříbrného potoka. Dochovala se tu bývalá továrna na hudební nástroje Bohland a Fuchs s výtvarně hodnotným exteriérem,
Fuchsova vila
p 15 P
Kraslicko
strýce v Praze, později se usadil ve Vídni, kde si roku 1862 otevřel první obchod. Neprodával v něm barvy, ale „denně čerstvě praženou kávu“. I když si jeho káva získala brzy značnou popularitu, skončilo Meinlovo obchodování v roce 1876 bankrotem. Své snažení však nevzdal; brzy se na trh vrátil a roku 1891 otevřel první průmyslovou pražírnu kávy. Když roku 1913 předával firmu synovi Juliovi, měla rozsáhlou síť
Kraslicko
dvoupatrová volně stojící budova z režného cihlového zdiva s romantizujícím průčelím, zdobená glazovanými keramickými tvarovkami, a vila čp. 1091, vystavěná roku 1903 ve stylu romantické secese pro místního továrníka Antona Richarda Breindla. Továrník Wilhelm Fuchs zase vlastnil vilu čp. 1128 v romantizujícím stylu s hrázděným patrem, vybudovanou roku 1904 v dnešní Dukelské ulici.
Kraslicemi prochází již zmíněná železniční trať, kterou dnes neprovozují České dráhy, ale společnost GW Train Regio. Na nádraží, dříve označovaném i jako horní, byla zřízena nevelká, ale zajímavá expozice zv. Muzeum Kraslické dráhy, která návštěvníky seznamuje s historií této horské železniční trati i s některým traťovým zařízením a sdělovací technikou.
Pozoruhodnou technickou památkou jsou architektonicky hodnotná bývalá městská jatka, vybudovaná spolu s městskou elektrárnou ve stylu německé moderny s prvky secese v jižní části města v letech 1903–1904. Železniční vlečka je spojovala s dolním nádražím, takže vagony s dobytkem mohly zajíždět přímo do areá lu. Původnímu účelu sloužila jatka až do roku 1990. Dochovala se v původním stavu, bez jakýchkoli pozdějších rušivých zásahů. Jejich dominantou je věž, v níž býval umístěn důmyslný chladicí systém poháněný parním strojem, později elektromotorem. Od roku 2002 zde sídlí prodejna stavebnin, jejíž majitel objekt rekonstruuje. V roce 2011 tu otevřel expozici s nově zrekonstruovaným technickým zařízením k výrobě ledu. Na turistické stezce mezi Kraslicemi a Hraničnou směrem na Klingenthal překračuje Svatavu unikátní dřevěný obloukový most, 18 metrů dlouhý a téměř 4 metry široký, jaký nemá v ČR obdobu.
Během posledních tří století navštívila město řada významných politiků. Byl mezi nimi i císař Josef II., který sem zavítal v rámci jedné ze svých poznávacích cest v červnu 1766. Tehdy se vydal z Vídně přes Třeboň, Písek, Plzeň a Karlovy Vary do Chebu, odtud 17. června pokračoval přes Luby do Kraslic. Přivítal ho zvuk zvonů a nefalšované nadšení obyvatel, kteří nad hlavami mávali klobouky i kapesníky. Při rozhovorech s měšťany v hraběcím úředním domě se zajímal o to, jak obyvatelé zvládají následky neúrody a následné drahoty. Ve městě strávil jen několik hodin; pak pokračoval na Stříbrnou a do Přebuze, kde přenocoval. Před odjezdem z Kraslic slíbil zdejším lidem pomoc, a slib také splnil – poslal městu na 200 měřic obilí a 15 korců jáhel, jeho matka Marie Terezie k tomu přidala 3 000 zlatých. Později, v roce 1882, vyjádřili Krasličtí svůj vděk za pomoc, kterou Josef II. jejich předkům v dobách nouze a hladu poskytl, odhalením panovníkovy sochy. Ta ve městě vydržela do roku 1932, kdy byla na základě úředního nařízení odstraněna a odvezena neznámo kam. Obyvatele to popudilo; na protest pak na místě, kde pomník stával, vysadili smuteční vrbu. V roce 1882 projížděl z Německa přes dnešní Hraničnou do Kraslic císař František Josef I. Bylo domluveno, že v Kraslicích udělá kratší zastávku na odpočinek a občerstvení, a to v nově postaveném hostinci Theodora
Interiér bývalých městských jatek
Císaře nebudit!
p 16 P
Kraslicko Bývalá městská jatka
Kohlerta, který kvůli tomu dal zmíněnému objektu honosné jméno „Zum Kaiser von Österreich“ (U Císaře rakouského). Na císaře tu čekal pestrý výběr jídel a pití; žádné z nich však nakonec neochutnal. Když se kočár s mocnářem konečně objevil, ke všeobecnému překvapení, ba zděšení před hostincem vůbec nezastavil, městem pouze projel a vzápětí zmizel v prachu cesty. Co se stalo? Vysvětlení bylo prosté: František Josef totiž usnul a nikdo se ho neodvážil vzbudit! Majitel hostince Kohlert, pozdější kraslický starosta, který se značně zasloužil o rozvoj města, z toho byl velmi smutný. Císař se mu však později revanšoval a vyznamenal ho zlatým záslužným křížem s korunou. Lépe dopadla návštěva posledního rakousko-uherského císaře Karla I., který se na jaře 1918 osobně vydal za poznáním bídy v Krušných horách. Dne 26. března přijel zvláštním salonním vlakem do Kraslic. Na nádraží ho přivítal starosta a další přední osobnosti kraslického okresu, s nimiž pak v čekárně probíral problémy zdejšího regionu. Poté v doprovodu místní honorace navštívil jednu z místních nouzových vývařoven, kde údajně i ochutnal polévku. Rozdal několik haléřů chudým dětem a po rozloučení pokračoval v cestě do Karlových Varů. Dne
4. října, krátce po podepsání mnichovské dohody, přijel do Kraslic německý kancléř Adolf Hitler. Místní obyvatelé, příslušníci NSDAP, Freikorps, SS a SA v čele se starostou Stowasserem ho nadšeně přivítali na náměstí (Zdá se, že nadšené vítání bylo vždy zdejší specialitou.). Učinil zápis do připravené pamětní knihy, od dětí převzal květiny a po krátké řeči pokračoval v cestě na Falknov. Kraslické noviny o tom tehdy napsaly: „Vůdce byl dnes u nás. Díky a radost neznaly hranic… Kraslice dnes zažily svůj nejhezčí den, viděli svého Vůdce a osvoboditele od cizí nadvlády.“ Dosud posledním vrcholným politikem, který Kraslice navštívil, byl 14. dubna 2015 prezident České republiky Miloš Zeman. Součástí města je dnes i malá osada, spíš samota Sněžná (2,5 km jz. od centra), písemně doložená od roku 1348. Řada obyvatel pracovala v okolních dolech, po jejich zániku se věnovala zemědělství a chovu dobytka. Dobu bývalé slávy dodnes připomíná malebný, v jádru středověký kostel sv. Jakuba Většího, přestavěný v 1. polovině 17. století a později upravený barokně, obklopený skupinou osmi památných lip malolistých. Původně hornický protestantský kostel byl za protireformace změněn
p 17 P
Kraslicko
na katolický poutní. Svatyně má polygonální presbytář a vnější opěráky, z hřebene šindelem pokryté střechy vyrůstají dvě věžičky. V lodi i presbytáři se dochoval jednotný dřevěný kazetový strop, na prostorné dřevěné kruchtě posazené na sloupech jsou dva zajímavé obrazy od kraslického malíře And rease Dietza, které představují výjevy z pověstí o založení kostela. Svatyni doplňuje čtyřboká kaple ze 17. století.
Kostel sv. Jakuba ve Sněžné
Za poklady na Hradiště Prohlídka Kraslic by nebyla úplná, kdybychom opomněli vystoupat na Zámecký vrch neboli Hradiště ke skromným pozůstatkům hradu Neuhaus či Hausberg. Ideálním nástupním místem je evangelický kostel z let 1911–1912 v Horní ulici, kde začíná červeně značená vyhlídková vycházková stezka. Nabízí mnoho zajímavých zákoutí, krásné výhledy na město a okolí, dva altány, dva pomníky, kapličku, pět upravených studánek a značné množství laviček. Samotný vrchol kopce ve výšce 715 metrů nad mořem člení několik rozeklaných skal. Prvotní hradiště, které tady vzniklo v blíže neznámé době k ochraně staré erfurtské cesty, nahradil asi ve 2. polovině 13. století raně gotický královský hrad. Ten záhy přešel do rukou šlechty; jeho prvními doloženými majiteli (i když oním dokladem je zfalšovaná listina pocházející až z mnohem pozdější doby) byli páni z Plavna. Ti tu zůstali až do roku 1370, kdy se Kraslice znovu vrátily České koruně. Zdokonalili opevnění a v areálu vybudovali několik nádrží na vodu, která byla pro existenci hradu životně důležitá. O pánech z Reitenbachu, kteří zde sídlili od roku 1401, přilepšovali si loupežnictvím a nakonec si znepřátelili krále Václava IV.,
již byla řeč. Později se v držení kraslického hradu vystřídali opět páni z Plavna, Pluhové z Rabštejna a Šlikové z Holíče. Zajímavou postavou byl Jindřich II. z Plavna; tento odpůrce husitů a krále Jiřího z Poděbrad v roce 1452 hrad v neudržitelné situaci před obléhajícím královským vojskem Jiřího z Poděbrad sám zapálil. V blíže neznámé době, snad kolem poloviny 16. století, si majitelé vystavěli ve městě nový panský dům a málo pohodlný hrad opustili. Ten se rychle změnil ve zříceniny; většina zdiva pak byla rozebrána na stavební materiál. Kraslický hrad byl velmi skromných rozměrů a připomínal spíše tvrz. Dochovalo se z něj jen málo: obytná plošina oválného půdorysu, příkop, zbytky válcové bašty a tři metry hluboká sluj s obdélníkovým otvorem, vytesaná na východní straně skalního bloku. Do skály nad vstupem je zasazena deska na paměť Gustava Bohlanda, zakladatele továrny na hudební nástroje Bohland a Fuchs. Nedaleký kamenný obelisk s německým nápisem připomíná osobnost Richarda Dotzauera, přezdívaného „otec Krušnohoří“. Další sluj s několika oblouky zvaná Felsengrotte, vyhloubená o něco jižněji, vznikla pravděpodobně až koncem 19. století při romantických parkových úpravách. Na východní skalní stěně těsně pod vrcholem,
p 18 P
Co se skrývá v podzemí O Hradišti se vypráví, že jsou tu ukryty bohaté poklady, naloupené lapky Reitenbachy. Lidé je tu mnohokrát hledali, ale marně. Odměnou za jejich úsilí jim byly jen hroty šípů, zámky, klíče, ostruhy a čepele kordů. Pověsti jsou však v tomto směru štědřejší. Podle jedné přivedlo chudou kraslickou ženu do rozvalin hradu tajemné černé kůzle. To se pak změnilo v bíle oděnou paní, která ženu přiměla, aby si do zástěry nasbírala poházené kamení. Z něj se pak staly zlaté mince. Podle jiných verzí se tu chudým ženám měnily ve zlaťáky hobliny, a dokonce i dřevěná vyřezávaná písmena, rozházená ve stráni. Poklady hlídá strážce, který se občas zjevuje v podobě sešlého starce. Jednomu mladému úředníkovi, který jej zesláblého obětavě dovedl až na Zámecký vrch, se odměnil truhlou plnou peněz. Další pověst
Skalní vyhlídka nad Kraslicemi
hovoří o zakletých zámeckých pannách, které na hradní vrch lákaly zvědavce a tady je omotávaly hustou sítí pavučin. Legenda, vycházející ze skutečné „loupežnické“ minulosti hradu, zase mluví o loupeživém pánovi (údajně míšeňském markraběti Vilémovi, spojenci Reitenbachů a úhlavním nepříteli krále Václava IV.), proti kterému bylo vypraveno vojsko. Ve chvíli, kdy první vojáci vyvalili hradní bránu, skočil prý na koni z hradní skály do údolí. O tom, jak to s ním dopadlo, se verze pověsti rozcházejí. Na skalním ostrohu, na místě, kde se prý kůň odrazil, může však pozorný pozorovatel dodnes najít otisk podkovy. Nad východním okrajem Kraslic je lokalita zvaná Vyhlídka. V roce 1908, v rámci oslav 60. výročí vlády císaře Františka Josefa I., tu byl zásluhou místního okrašlovacího spolku zřízen park nazvaný „Jubilejní park Josefa I.“ a ozdobený obeliskem s koulí na vrcholu; po 1. světové válce z něj musel být odstraněn nápis „Viribus unitis“ (Společnými silami), který byl heslem uvedeného mocnáře. Nad tímto parkem se zvedá Emilienhöhe – Emíliina výšina s neobvyklou železnou besídkou a nedaleko i Šibeniční vrch, kde bývalo kdysi popraviště se třemi sloupy šibenice. Město mělo hrdelní právo, ale svého kata ne; toho si v případě potřeby muselo půjčovat buď z Chebu, nebo z Jáchymova.
Stříbro ne; měď, kobalt a kyselina Výše zmíněná vyhlídková cesta z Kraslic na Hradišti nekončí, ale pokračuje po horském hřebeni až k tisovskému hřbitovu. Silnice vpravo vede do obce Stříbrná, položené v půvabném údolí Stříbrného potoka. První zpráva o ní je z roku 1601, kdy se v těchto místech
připomínají dvě rudné jámy. Kdy vznikla ves, není známo, snad někdy v 16. století v souvislosti s rozvojem hornictví. Vzdor jménu se tu netěžilo stříbro, ale v horských bystřinách rýžoval cínovec a dolovala měď, která se také zpracovávala ve zdejší tavicí huti. Tavení rudy
p 19 P
Kraslicko
nedávno odlesněné, byla zřízena zajímavá via ferrata – zajištěná cesta horolezeckého typu náročným skalním terénem.
Kraslicko
„spolykalo“ velké množství dřeva a dřevěného uhlí, proto se tu houfně usazovali uhlíři a dřevorubci. Po roce 1771 se huť změnila na výrobnu kobaltové barvy, užívané k barvení skla, textilu, porcelánu a papíru. Stříbrná proslula i výrobou mosazi, z níž se v Kraslicích zhotovovaly hudební nástroje; pro vynikající kvalitu ji požadovali i jehláři z Karlových Varů. V roce 1793 koupil mosazárnu Johann David Starck a přebudoval ji na olejnu, v níž začal vyrábět dýmavou kyselinu sírovou (oleum), potřebnou pro bělení látek a krajek. Starckova olejna se stala nejproduktivnější v celé rakouské monarchii. Starck byl nesporně zdatný a úspěšný podnikatel, nakupoval také uhelné doly a ovlivňoval těžbu na Sokolovsku. V obci se později rozjela i textilní produkce, zaměřená na kartonáž, mul a výšivky.
V letech 1900–1910 tu místní rodák Franz Anger postavil moderní závod na strojní výšivky. Rostoucí počet obyvatel vedl postupně ke vzniku čtyř škol, z toho dvou hudebních. Všestranný rozvoj ale zastavila 2. světová válka; v továrně Anger byl v letech 1941–1942 pracovní tábor pro asi 25 francouzských zajatců. Po osvobození procházela obcí demarkační čára, oddělující část Evropy osvobozenou Rudou armádou od části osvobozené západními spojenci. Ze Stříbrné bylo odsunuto 2 557 německých obyvatel, část katastru se dostala do pohraničního pásma, řada usedlostí byla rozstřílena, zařízení rozkradeno. Škody znásobil i velký požár v roce 1949. Oživení přinesla až móda chalupaření ve 2. polovině 60. let 20. století, kdy se ves stala rekreačním zázemím Sokolova. Jedinou památkou je pseudogotický kostel Nejsv. Srdce Páně z let 1909–1910 se 44 metry vysokou nárožní věží. Od tisovského hřbitova se můžeme vydat i po modře značené cestě přes Olověný vrch do Bublavy. Cesta obchází kopec Tisovec; na jeho západním svahu vede přes rozsáhlé suché vřesoviště, chráněné jako přírodní památka. O jeho vznik se do značné míry zasloužil člověk: v okolí se nacházely rudné doly, z nichž se na tato místa po dlouhá léta vyvážela hlušina. Kromě bohatých koberců vřesu se tu daří i vzácným druhům lišejníků, kterým jde k duhu právě navezená hornina s vysokým obsahem kovů.
Hákový kříž pod Bleibergem Zčásti zalesněný Olověný vrch (802 m), známější možná pod německým názvem Bleiberg, působí jako strážce obce Bublava, rozložené na jeho severozápadním úpatí. Jméno tentokrát nelže – býval jedním z center již dávno zaniklé těžby kovů, především olova. Dnes je oblíbeným střediskem lyžování, na svahu směrem k Bublavě je několik
Chata s rozhlednou na Olověném vrchu
p 20 P
Na horských svazích pod Olověným vrchem v nadmořské výšce 750–935 metrů leží obec Bublava. Původně se, stejně jako potok, který jí protéká, jmenovala Schwaderbach a bývala po staletí součástí Kraslic. Poprvé se připomíná v letech 1601–1602 jako osada při nově založených dolech; obyvatelé se kromě těžby kovů živili i pálením dřevěného uhlí, povoznictvím a chovem dobytka. Po zániku dolů se sem postupně rozšířil textilní průmysl, především výroba výšivek a krajek, a produkce hudebních nástrojů, perleťářství a hračkářství. Významným impulzem pro rozvoj obce bylo zavedení elektrického proudu ze sousedního Klingenthalu. Těžko uvěřit, že v roce 1930 měla Bublava 784 domů, v nichž žilo 4 100 obyvatel (pro srovnání – dnes tu má ve 150 domech trvalé bydliště
Kraslicko
sjezdových tratí s vleky, z horního konce Stříbrné sem vede i lanovka. Na vrcholu, kam se dá po úzké silničce vyjet autem, stojí turistická chata Bleiberg s rozhlednou, vystavěná v roce 1933 díky úsilí bublavského Spolku přátel přírody. Rozhledna polygonálního půdorysu, opláštěná dřevem, je vysoká 16 metrů, na vyhlídkový ochoz vede 74 schodů. Poskytuje nádherné výhledy, kvůli vysokým stromům však jenom na sever, mj. na Bublavu a německý Klingenthal se skokanským můstkem. Pokud je ovšem přístupná. V roce 2016 byla totiž i s chatou pro veřejnost uzavřena, od roku 2017 probíhá její rekonstrukce. Za 2. světové války byl v objektu dětský domov, do roku 1961 sloužila věž jako vojenská radistická hláska, poté se chata i rozhledna otevřely pro veřejnost. Po roce 1989 přešel Bleiberg do soukromého vlastnictví a zažíval jeden kotrmelec za druhým. Majitelé se často střídali, areál byl chvíli v provozu, pak zase zavřený, po jistou dobu byl i nabízen na prodej. Dnes na obnovu dávné slávy stále čeká a bohužel nic nenasvědčuje tomu, že by to mělo být brzy.
Bublava
asi 400 obyvatel). Stávaly tu dvě školy, pošta, celnice s četnickou stanicí, spořitelna, tiskárna atd. Výhodou bylo napojení jak na Kraslice, tak na bližší saský Klingenthal. Od počátku 20. století se vesnice postupně stávala vyhledávaným turistickým centrem. Výborné sněhové podmínky lákaly hlavně lyžaře, kterým tu kromě běžeckých a slalomových tratí sloužilo i několik skokanských můstků. Mezi dvěma válkami zde bylo v provozu nepředstavitelných 26 hospod – a všechny se uživily! Konec idylického rozvoje přinesla 2. světová válka. Po roce 1945 byla většina německých obyvatel odsunuta a větší část vesnice, především v těsné blízkosti hranic, zbořena.
Skřítkové hospodáříci Podle pověsti míval každý bublavský dům svého kuchyňského skřítka – hospodáříka. Skřítkové se chovali různě – někteří svým domácím pomáhali, jiní škodili. Vypadali prý jako slepice s velkýma hluboce zapadlýma očima a mohutnými drápy. Ti zlí přivedli některé obyvatele dokonale na mizinu. Zbavit se jich nebylo snadné, nepomohlo ani stěhování, protože hospodáříci provázeli své „pány“ všude tam, kam se jen hnuli. K památkám Bublavy patří kostel Nanebevzetí P. Marie, rozlehlá stavba s polygonálním presbytářem a průčelní hranolovou věží, vybudovaná v roce 1885 v pseudogotickém slohu. Dnes již poměrně vzácným dokladem krušnohorské
p 21 P
Kraslicko
lidové architektury je chalupa čp. 3 z 1. poloviny 19. století, stojící v dolní části ve svahu nad silnicí z Kraslic. Má trojdílnou dispozici, je roubená, krytá sedlovou střechou, s přesahem nad zápražím a s bedněným štítem. Převládá ovšem zástavba z konce 19. a začátku 20. století, vycházející z tradičních lidových forem. I přes všechny rány osudu si obec uchovala malebný ráz, který nenarušila novodobá zástavba. Jen na přelomu 20. a 21. století zde byl rozestavěn velký aquapark (v horské obci, která má problémy s vodou!) – z nesmyslného a velikášského projektu zbylo jen ohyzdné torzo. Památník na křižovatce v horní části vesnice připomíná tragickou událost z 13. září 1938, kdy na zdejší četnickou stanici zaútočili němečtí nacističtí ordneři.
Krvavé září Krize ve 30. letech 20. století zasáhla Kraslicko obzvlášť citelně. Řada obyvatel Bublavy tak začala docházet za prací přes hranice do Německa. Bylo jen otázkou času, kdy se tu „nakazí“ nastupující nacistickou ideologií. I to byl jeden z důvodů, proč byla během roku 1938 zdejší četnická stanice posílena na pět mužů. Rozšířili tak malou českou kolonii, kterou tu i s rodinnými příslušníky tvořilo asi 35 lidí. Jak se ukázalo, posílení bylo navýsost potřebné. Po několika
Památník zavražděných četníků v Bublavě
provokačních průvodech došlo v poledne 13. září k přepadení dvou členů čs. finanční stráže a jejich odzbrojení; naštěstí ještě vše napravili přivolaní četníci. Odpoledne se však situace přiostřila. Dav, který přišel na české území z německé strany, násilím obsadil a vyraboval celnici, celníky odzbrojil a na budovu vyvěsil vlajku s hákovým křížem. Jeden z henleinovců přitom vyhrožoval těhotné manželce finance Pěchoty, že „jí toho českého parchanta vyřízne z těla“. Pak se zfanatizovaný dav vydal na pochod do vsi, k četnické stanici. V kritické chvíli dorazily ke stanici dva autobusy s posilami z Kraslic – celkem 14 četníky a několika vojáky. Vzápětí se ale tři z nich vydali na zpáteční cestu do Kraslic, s klíči od zbrojního skladu, který jejich velitel zapomněl u sebe. Z neznámých důvodů však autobus změnil cíl cesty a vyrazil směr bublavská celnice. Důvodem byla snad obava o osud financů, které v objektu zadržovali henleinovci. Před celnicí je však zdivočelý dav přivítal střelbou – strážmistr Josef Falber byl zasažen do břicha a po chvíli vykrvácel, strážmistra Bohuslava Kazdu, zasaženého do hlavy, považovali Němci za mrtvého. Financ Josef Nový, postřelený do ruky a do nohy, byl brutálně zmlácen a zkopán, pak odvezen do Klingenthalu k výslechu na gestapu, po dvou hodinách však vrácen zpět k budově celnice, odtud se mu podařilo utéct na četnickou stanici. Přežil i těžce zraněný Kazda; na poslední chvíli ho zachránili kamarádi, kteří se ve druhém autobuse vydali na pomoc celnici. I ti se ale dostali do prudké střelby a před přesilou (a s dalším zraněným) se museli vrátit na četnickou stanici. Ani ta však bezpečí neznamenala, protože v patách za nimi k ní táhl i ozbrojený dav. Při následném vyjednávání souhlasili vzbouřenci s propuštěním Čechů zadržovaných na celnici; zranění, ženy a děti mohli odjet do Kraslic, ostatní financové pak posílili posádku na četnické stanici.
p 22 P
Kraslicko
Tam se mezitím schylovalo k dalšímu boji, který hrozil nelítostným krveprolitím, protože henleinovci, kterých se tu shromáždilo už několik set, byli odhodláni získat budovu za každou cenu. Po kritickém zhodnocení situace se nakonec velitel četníků vrchní strážmistr Václav Fröhlich rozhodl odevzdat zbraně a vzdát se. Všichni pak byli internování v budově celnice, tady uráženi, ponižováni a vystaveni výhrůžkám. V nich vynikal poslanec SdP Georg Böhm, který přikázal, že v případě pokusu o jejich vysvobození mají henleinovci mezi zajatce naházet granáty a utéct… Nakonec byli odvezeni do Německa a teprve v polovině října vráceni protektorátním úřadům. Mezitím se ale začalo psát druhé dějství bublavského dramatu. Velitel četnické stanice ve Stříbrné vrchní strážmistr František Novák, který podobné návrhy místních henleinovců rázně odmítl a byl rozhodnut zakročit v případě nutnosti s veškerou tvrdostí, dostal od svých nadřízených rozkaz vyslat hlídku na pomoc do Bublavy. Ta se záhy vydala na cestu; tvořili ji dva četníci, deset financů a dva čeští hajní. Co se pak v Bublavě odehrálo, není přesně známo. Podle jednoho svědectví se po zjištění přesily, která proti nim stojí, rozhodli vyjednávat, podle jiného se pod rouškou tmy pokusili stanici obsadit tajně přes střechu. Každopádně však padli do léčky, Němci na ně číhali a pustili se do nich střelbou z pušek i granáty. V nastalé přestřelce byli velitel Novák a strážmistr Josef Brčák zabiti, ostatním, včetně pěti zraněných, se v nastalém zmatku podařilo dostat se zpět do Stříbrné. Krátce po půlnoci 14. září sem dorazil pohotovostní oddíl 120 četníků z Kraslic, před pátou ráno i vojenské posily se třemi lehkými tanky a obrněnými vozidly. Čekalo se na ráno, kdy měl začít útok na Bublavu. Mezitím se horlivě telefonovalo s Prahou, která se úzkostlivě bála vyvolání mezinárodního
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Bublavě
konfliktu. Nakonec padlo rozhodnutí – útok na Bublavu se konat nebude! Když v podvečer pronikla do Bublavy průzkumná hlídka, zjistila, že ves je téměř prázdná – většina obyvatel utekla ve strachu před československými jednotkami za hranice. Pouze před márnicí ležela těla tří zabitých četníků. Severně nad obcí se vypíná výrazná hora Ka menáč (936 m), německy Aschberg, jedno z nejvyšších míst této části Krušnohoří. Tvoří jej tři vrcholy, každý ozdobený výraznou korunou skal. Na jednom z nich – severovýchodním – se tyčí kamenný útvar zvaný Kolébka, tvořený na sobě ležícími balvany pytlovitého tvaru. Těsně za hranicí, již na německé straně, stojí dřevem obložená Böhmova rozhledna.
S lampou na poklady V Kolébce je prý jeskyně s pohádkovými poklady, která se otevírá na Zelený čtvrtek, ale jen tomu, kdo se narodil v neděli a jako dítě byl uložen v kolébce zhotovené ze dřeva vyrostlého na Kamenáči. Mezi zlatem a drahým kamením je v jeskyni pověšena prastará hornická lampa, která má tu moc, že svému majiteli ukáže všechny poklady ukryté v zemi. Podle toho, kolikrát její plamen zabliká, je možné poznat, jde-li o ložisko zlata, stříbra, nebo jiných kovů.
p 23 P
Kraslicko
Moje srdce housle jsou… Podle některých názorů odděluje Lubenské sedlo a navazující údolí potoka Lubinky Krušné hory od navazujících Smrčin, podle geografů však oficiálně patří již Smrčinám. Totéž platí i o městě Luby, dříve Schönbach, které – geografie negeografie – tvoří nejzápadnější bránu do Krušných hor. Díky přeshraniční cestě, procházející Lubským sedlem, byla tato malebná, dříve drsná a nehostinná končina zvaná lubský újezd poměrně brzy osídlena. Za přemyslovských knížat byla součástí pohraničního hvozdu, jen přibližně vymezeným územím „nikoho“, oddělujícím českou a německou stranu; časem si je zřejmě přisvojili dravější němečtí panovníci. Někdy kolem roku 1150 však německý král Konrád III. daroval Schönbašsko českému knížeti, pozdějšímu králi Vladislavovi II., který je roku 1165 věnoval klášteru v bavorském Waldsassenu. Zdejší cisterciáci pak zdejší území spravovali a intenzivně kolonizovali až do roku 1348, kdy je získal český panovník Karel IV. a připojil natrvalo k Českému království. Ve výčtu klášterního majetku z roku 1158 se poprvé výslovně uvádí i Schönbach, roku 1319 povýšený na město. Kolem poloviny 15. století získal
Luby s okolním územím Matyáš Šlik. Členové tohoto vlivného rodu, proslulého násilnickým chováním, které vyvolávalo neustálé vzpoury, šarvátky, soudy a posléze i vojenský zásah proti jejich hradu Lokti, pak vlastnili město do roku 1547, kdy je Jeroným Šlik musel pro účast na protihabsburském povstání postoupit králi Ferdinandovi I. V roce 1597 koupil panství císařský rada a prokurátor Jindřich z Písnice, který v části Horní Luby postavil zámek. Jeho potomci zůstali v držení města až do roku 1739. V témž roce postihl město velký požár, který na popel proměnil radnici, faru a 57 obytných domů. V následujících letech se dříve jednotný majetek postupně rozdrobil na řadu menších části v držení mnoha vlastníků. Kuriózní situace nastala v letech 1798–1816, kdy se o panství dělilo celkem 73 lubských a chebských měšťanů a sedláků! Od 16. století se v okolí těžila a zpracovávala rtuť; doly a hutě však zůstaly opuštěné poté, co odtud za protireformace v 17. století odešli protestantští horníci. Zaniklé dolování postupně nahradila výroba hudebních nástrojů,
Kostel sv. Ondřeje v Lubech
p 24 P
nový závod a po roce 1989 přeměněný na akciovou společnost Strunal CZ. Ta zdárně překonala řadu problémů a dnes pod názvem Strunal Schönbach pokračuje v úspěšné výrobě, Hudební nástroje se ve městě zhotovují i v řadě menších firem. V roce 1995 byl otevřen turistický přechod Luby–Wernitzgrün, od roku 2008 sloužící i osobním automobilům, což přispělo k rozvoji turistického ruchu.
Hold starým mistrům V létě 1927 byl poblíž kostela odhalen pomník houslaře stojícího na zeměkouli; vzdával hold všem známým i neznámým výrobcům hudebních nástrojů, kteří se zasloužili o rozvoj tohoto řemesla na Lubsku. Nejstarším dochovaným nástrojem z regionu je viola od Johanna Adama Pöpela z roku 1664. Právě Pöpel byl prvním známým zdejším houslařem a také zakladatelem cechu houslařů v Markneukirchenu, kam se odstěhoval v době rekatolizace. Dalším slavným mužem, který se zasloužil o rozvoj lubského houslařství, byl v 18. století Eliáš Placht, významnými houslařskými rody byli rovněž Sandnerové, Hoyerové či Schusterové. Díla zdejších mistrů se vyrovnala stradivárkám i houslím ze známé houslařské rodiny Amati. V roce 1873 byla založena odborná hudební škola, roku 1897 pak vznikla Rakouská Cremona (Österreichs Cremona). V prostorách dnešní továrny Strunal Schönbach je možné navštívit muzeum s unikátní sbírkou hudebních nástrojů, jejíž základ tvoří německá vzorkovna z doby před 2. světovou válkou a cenné nástroje zhotovené v Lubech, nechybí ani výrobky špičkových houslařů z mnoha zemí Evropy. Mezi asi 60 exponáty jsou skutečné rarity, mj. smyčcové kvarteto od poválečného mistra Josefa Pötzla či housle s vyřezanou podobiznou Bedřicha Smetany na hmatníku. Podnik svou sbírku nabídl k prodeji městu Luby pro chystané muzeum hudebních nástrojů.
p 25 P
Kraslicko
na rozdíl od sousedních Kraslic převážně strunných. Od domácké malovýroby přes manufakturní, později tovární se stalo hlavním zdrojem obživy zdejších lidí. Byla to však zvláštní výroba: housle, violy, violoncella, kontrabasy, kytary, citery a mandolíny ze zdejších dílen, většinou nedokončené, v různém stadiu rozpracovanosti, putovaly za hranice do Saska. Tamní firmy je sestavily, upravily a jako saské zboží uváděly na trh. Poněkud hořké konstatování uvážíme-li, že znalost výroby strunných nástrojů přinesli do Saska teprve emigranti z Čech. Na konci 19. století se v Lubech věnovalo tomuto řemeslu ne méně než 220 oprávněných mistrů a 380 pomocných dělníků a dělnic, v roce 1921 již na 4 000 lidí. Kromě jiného museli řešit i problém se dřevem, potřebným k této speciální výrobě; protože se vhodné silné kmeny, zejména javorů, v českých lesích tehdy již nevyskytovaly, bylo třeba je dovážet až z Bosny a Uher. Tento specifický průmysl však zjevně prosperoval, což vedlo i k postupnému růstu obyvatel: v roce 1890 jich tu žilo již 3 639 a Luby tak byly druhým největším městem na Chebsku. V roce 1899 zahájila provoz městská elektrárna a o rok později vyjel první vlak po trati Tršnice–Luby. Rozvoj města ukončila krize ve 30. letech 20. století a podzim 1938; za 2. světové války přešla větší část zdejších firem na válečnou výrobu. Po roce 1945 byla většina původního německého obyvatelstva vysídlena, mezi nimi i převážná většina houslařů. Město, přejmenované ze Schönbachu na Luby, se již nepodařilo zcela dosídlit, na 300 prázdných neobydlených domů bylo zbořeno a na jejich místě zřízeny parky, případně vystavěny moderní, leč nevzhledné paneláky. Byla vybudována sportovní hala, začalo promítat širokoúhlé kino. Na staletou tradici výroby hudebních nástrojů navázal podnik Cremona, od roku 1968 využívající
Kraslicko
O významu obce již na samém počátku kolonizace západního Krušnohoří svědčí zdejší kostel, založený waldsassenskými cisterciáky již v roce 1188 a zasvěcený patronu sedláků, rybářů a nevěst sv. Ondřejovi. Převážně barokní stavba z 18. století, do dnešní podoby upravená roku 1856, starobylý původ sice příliš nenaznačuje; stavební průzkum však zjistil, že minimálně věž, v minulosti sloužící i k obranným účelům, je pod novější fasádou převážně románská z 12. století. Do vnější zdi bylo druhotně zasazeno několik kamenných reliéfů (mj. lebka se zkříženými hnáty), které původně zdobily schodiště; jejich význam je nejasný.
Madona se dvěma tvářemi U kostela stojí žulový barokní sloup se sochou P. Marie s Ježíškem z roku 1699. Za 2. světové války byl z náměstí odstraněn a ukryt; v roce 2004 se ho podařilo opravit a slavnostně odhalit na původním místě. Představuje raritu, jakých je u nás jen pár. Socha Madony je totiž oboustranná – jedna figura, ale tváře z obou stran, stejně tak Ježíška drží v náručí vpředu i vzadu.
Pozůstatky zámeckého parku v Horních Lubech
Smutný osud zámku a rozhledny Severovýchodní část města při kdysi významné cestě do saského Markneukirchenu tvoří Horní Luby. Kolem roku 1500 zde byla vybudována tvrz, kterou ve 2. polovině 17. století nahradil barokní zámek, doplněný o zahradu a ovocný sad. Obdélná patrová budova, krytá mansardovou střechou, se kolem roku 1800 dočkala rozsáhlé přestavby. Nově vzniklý komplex měl půdorys písmene H; k hlavní budově se v nárožích připojovaly čtyři věžovité rizality, na které navazovala další čtyři křídla. Konečnou podobu dala zámku přestavba na konci 19. století. Vystřídala se tu řada majitelů, v letech 1910–1945 vlastnila objekt saská rodina Ehrenthalů. Po skončení 2. světové války tady na kratší čas získali azyl američtí vojáci. Po jejich odchodu roku 1946 bylo veškeré zámecké zařízení odvezeno do Prahy, kde se za ním zavřela voda. V letech 1950–1952 sídlil na zámku ústav pro narušenou mládež, kterou tu pak vystřídali příslušníci pohraniční stráže. Ti
ještě budovy udržovali v poměrně dobrém stavu; po jejich odchodu (1964) zůstal zámek, o který nikdo nejevil zájem, prázdný. Teprve začátkem 80. let jej převzal Státní statek Skalná, který objekty totálně zdevastoval. V hlavní budově byl sklad hnojiv a krmiv, ve sklepech sklad brambor, velký sál v patře se proměnil na sýpku, v bočních křídlech odpočívala zemědělská technika, choval se tu dobytek a prasata. Prakticky nulová údržba způsobila rychlé chátrání, které vedlo až k propadnutí některých stropů. Nezbylo nic jiného než zámek urychleně opustit; následně bylo přikročeno k jeho plánovité likvidaci. V roce 1988 byly boční křídla a část hlavní budovy strženy, zbytek poškodil záměrně založený požár. Ze zámku zůstaly jen smutné zříceniny, hustě zarostlé bolševníkem; i ty však byly v nedávné době zlikvidovány. V bývalé zámecké zahradě je křížek, za ním kamenný reliéf a socha lva. Zachoval se i původní sloup z vjezdové brány.
p 26 P
postupně tenčily, což vedlo i ke snižování produkce rtuti. Přesto se jí v Horních Lubech ještě v 60. letech 16. století získávalo 2 000 až 3 000 kilogramů ročně. Obavy z konkurence, které měli majitelé do té doby téměř monopolních rtuťových dolů v Idriji v dnešním Slovinsku, vedly nakonec k dohodě o rozdělení trhu v Evropě, podle které se mohla česká rtuť prodávat pouze v Norimberku, Antverpách a Lyonu. Ve skutečnosti však nebyla rtuť z dolů v Horních Lubech kvůli nevelkému rozsahu ložiska příliš konkurenceschopná a po jeho vyčerpání tu těžba skončila. Geologický průzkum v roce 1938 (a znovu v polovině 20. století) potvrdil, že nevytěžené zásoby rumělky jsou malé a případná těžba nerentabilní. Celková produkce rtuti z dolů v Horních Lubech se odhaduje na 50 000 až 55 000 kilogramů.
V blízkosti Horních Lubů bývala v minulosti nejvýznamnější česká těžba rtuti, přesněji řečeno její rudy zvané cinabarit, která se tady získávala snad již od 12. století. O tři století později se zde připomínají dva doly, které uvádí i „otec mineralogie“, významný německý učenec Agricola. Největšího rozkvětu a slávy se zdejší rtuťové doly dočkaly začátkem 16. století, kdy jich tu bylo v provozu již šest. Zásoby se však
Cinabarit neboli rumělka Karmínově červený nerost cinabarit s hezkým českým názvem rumělka, téměř jediná ruda rtuti, je modifikací síranu rtuťnatého a po staletí se využívá jako pigment k výrobě barev. Především je však hlavním zdrojem pro získávání rtuti, která se uvolňuje jeho pražením. Lubské naleziště je jedním z mála u nás; další bychom našli např. na Jedové hoře u Hořovic.
Mariánský sloup v Lubech
p 27 P
Kraslicko
Nad bývalým zámkem bylo v roce 1994 vybudováno devítijamkové golfové hřiště. Jeho zajímavostí jsou značky na odpalištích, které připomínají zdejší tradici výroby hudebních nástrojů: žluté mají tvar dřevěných šnekovitých konců kontrabasů, červené tvar violoncell. V letech 2004–2005 doplnila golfový areál 22 metrů vysoká rozhledna U Strejců. Její slabou stránkou se ale ukázala zvolená dřevěná příhradová konstrukce s volným dřevěným schodištěm. Kvůli narušené statice a napadení dřeva hnilobou musela být věž v roce 2013 uzavřena; aby se zamezilo nebezpečnému výstupu na vyhlídkový ochoz, byla později zcela stržena spodní část schodiště. V následujících letech se pak stavba pomalu rozpadala… Ze zámku nezůstalo téměř nic, z rozhledny jen dnešní torzo; osud obou je smutný.