0041547

Často se říká, že první zvuk, který v matčině lůně slyšíme, je tlukot jejího srdce. Ve skutečnosti náš nově nabytý sluchový aparát rozvibruje tep krve v matčiných cévách a tepnách. V tomto prapůvodním rytmu vibrujeme ještě předtím, než máme uši ke slyšení. Před naším početím existujeme jako vajíčko v matčině vaječníku. Všechna vajíčka se v ženiných vaječnících vytvoří, už když je ona sama čtyřměsíčním plodem v děloze své matky. To znamená, že náš buněčný život začíná v lůně naší babičky. Každý z nás strávil pět měsíců v lůně své babičky, a též ona sama vznikla v lůně své babičky. Vibrujeme v rytmu matčiny krve ještě předtím, než se ona narodí…

2 Když bubnují ženy

7

Druha_tvar_001-280.indd 7

23.04.2021 15:42

V

áš dům září do noci, jako by byl uvnitř v plamenech. Závěsy na oknech, které jsi vybral, vypadají jako lněné. Plátnová vazba je tak řídká, že mohu dokonce rozeznat tvoji náladu. Mohu sledovat dívku, jak mrskne koňským ohonem, když dopisuje domácí úkol. Mohu sledovat malého chlapečka, jak hází tenisák ke čtyři metry vysokému stropu, zatímco tvoje manželka v legínách pobíhá po obývacím pokoji a poklízí celodenní nepořádek. Hračky zpátky do koše. Polštáře zpátky na gauč. Dneska večer jste však nechali závěsy roztažené. Možná abyste mohli pozorovat, jak padá sníh. Možná aby mohla vaše dcera vyhlížet soby. Už dávno v to přestala věřit, ale kvůli tobě to bude předstírat. Udělá pro tebe všechno. Všichni jste se hezky oblékli. Děti sedí na kožené pohovce oblečené do sladěné kostky a tvoje žena je fotí mobilem. Dívka drží kloučka za ruku. Ty si vzadu v pokoji hraješ s gramofonem. Tvoje žena ti něco říká, ale ty varovně zvedneš prst – už to skoro máš. Dívka vyskočí, tvoje žena popadne chlapce a zatočí se s ním. Ty pozvedneš sklenku, je v ní skotská, jednou, dvakrát usrkneš a odstoupíš od gramofonu, jako kdyby to bylo spící děťátko. Tak pokaždé začínáte tančit. Uchopíš ho. On zakloní hlavu. Ty ho obrátíš vzhůru nohama. Tvoje dcera se natáhne, aby ji mohl táta políbit, a manželka ti zatím podrží sklenku. Zatočí se ke stromku a poopraví jeden řetěz žároviček. Pak se všichni zastavíte, nakloníte se k sobě, něco jednohlasně zakřičíte, jedno slovo, máte to dobře sehrané, a potom se zase všichni dáte do pohybu – tuhle 9

Druha_tvar_001-280.indd 9

23.04.2021 15:42

ASHLEY AUDRAIN

písničku dokonale znáte. Tvoje žena vyklouzne z místnosti a syn za ní automaticky otočí obličej. Ten pocit je mi povědomý. Pocit, že mě někdo potřebuje. Sirky. Žena se vrací a zapaluje svíčky na ozdobené krbové římse a já přemýšlím, jestli je to jedlové chvojí opravdové, jestli voní jako v lesní školce. Na okamžik si představuju, že se všechny ty větve v noci, až budete spát, ocitnou v plamenech. Představuju si, jak se teplá máslově zlatá záře vašeho domu mění v horkou praskající rudou. Chlapec sebral železný pohrabáč a dívka mu ho jemně vzala dřív, než si toho někdo všiml. Dobrá sestra. Pomocnice. Ochránkyně.

T

akhle se normálně nedívám, ale dneska večer jste všichni tak krásní, že nedokážu odjet. Sníh, takový ten lepivý, z něhož ona zítra ráno postaví sněhuláka, aby potěšila mladšího bratříčka. Zapnu stěrače, nastavím topení a všimnu si, že čísla na hodinách přeskočila z 19:29 na 19:30. Touhle dobou jsi jí předčítal Polární expres. Tvoje manželka teď sedí v křesle a sleduje vás, jak hopsáte po pokoji. Směje se a shrnuje si dlouhé volné kučery na stranu. Čichne si k tvojí sklence a odloží ji. Ty jsi k ní otočený zády, takže nevidíš to, co já, že si jednou rukou drží břicho a jemně ho hladí, pak se podívá dolů, ztracena v myšlenkách na to, co v ní roste. Jsou to buňky, ale jsou všechno. Ty se otočíš a ona obrátí pozornost zpět do místnosti. K lidem, které miluje. Zítra ráno ti to řekne. Pořád ještě ji tak dobře znám. Podívám se dolů, abych si natáhla rukavice. Když zase vzhlédnu, dívka stojí v otevřených předních dveřích. Obličej jí částečně osvětluje lampa nad vaším domovním číslem. Drží talíř plný mrkví a koláčků. Ty necháš drobky na dlaždicích v předsíni. Hrajete to na sebe. Teď se podívá na mě, jak tam sedím v autě. Zachvěje se. Šaty, které jí tvoje žena koupila, jsou příliš malé, a tak vidím, že se jí zaoblují boky a nalévá hrudník. Jednou rukou si opatrně přehodí koňský ohon přes rameno. Je to už spíš ženské než dívčí gesto. 10

Druha_tvar_001-280.indd 10

23.04.2021 15:42

DRUHÁ TVÁŘ

Poprvé v životě mě napadne, že tvoje dcera vypadá jako já. Stáhnu okénko a zvednu ruku. Je to pozdrav, tajný pozdrav. Položí si talíř k nohám, a než se vrátí dovnitř, ke své rodině, ještě jednou se na mě podívá. Čekám, až někdo prudce zatáhne závěsy, na tebe, až se přijdeš ke dveřím zeptat, proč zatraceně parkuju před tvým domem, zrovna tenhle večer. Co bych ti mohla říct? Že jsem se cítila osamělá? Že se mi po ní stýská? Že bych si zasloužila být matkou v tvém zářícím domě? Ona místo toho vběhne do obývacího pokoje, kde jsi ty zvedl svoji ženu z křesla. Zatímco tančíte blízko u sebe a ty máš ruku vzadu pod její košilí, naše dcera vezme za ruku chlapečka a odvede ho do středu okna obývacího pokoje. Herečka zaujímá na jevišti místo přesně na značce. Jsou tak dokonale zarámovaní. On vypadá úplně jako Sam. Má jeho oči. A stejnou vlnu tmavých vlasů končící kučerou, kučerou, kterou jsem znovu a znovu natáčela na prst. Udělá se mi zle. Naše dcera na mě zírá z okna s rukama na ramenou našeho syna. Nakloní se a políbí ho na tvář. A ještě jednou. A znovu. On je na to zvyklý. Ukazuje na padající sníh, ale ona ode mě neodvrátí zrak. Tře mu paže, jako kdyby ho chtěla zahřát. Jako matka. Ty přijdeš k oknu a klekneš si k chlapci. Vzhlédneš, ale mého auta si nevšímáš. Ukazuješ mezi sněhové vločky jako tvůj syn a prstem hledáš cestu k nebi. Vyprávíš o sáních. O sobech. On pátrá v noční obloze a pokouší se vidět to, co ty. Ty ho hravě popadneš pod bradou. Ona stále ještě upírá zrak na mě. Zjistila jsem, že jsem se na sedadle posunula dozadu. Polknu a konečně se podívám jinam. Ona vždycky vyhraje. Když se podívám zpátky, je tam ještě a pozoruje moje auto. Pomyslím si, že sáhne po zácloně, ale neudělá to. Tentokrát ji moje oči neopustí. Zvednu tlustý štos papíru z vedlejšího sedadla, potěžkám ho a cítím váhu svých slov. Přijela jsem sem, abych ti to dala. Svůj pohled na věc.

11

Druha_tvar_001-280.indd 11

23.04.2021 15:42

1

P

řesunul sis židli blíž a koncem tužky jsi zaťukal na moje skripta. Já dál zírala na stránku, rozpakovala jsem se zvednout oči. „Prosím?“ ozvala jsem se, jako kdybys mi telefonoval. To tě rozesmálo. A tak jsme tam seděli, hihňali jsme se, dva cizí lidé ve školní knihovně, studující stejný volitelný předmět. Ve třídě musely být stovky studentů – nikdy předtím jsem tě neviděla. Kučery ti padaly do očí a ty sis je natáčel na tužku. Měl jsi tak nezvyklé jméno. Později odpoledne jsi mě doprovodil domů a mlčeli jsme. Ty jsi nijak neskrýval, jak jsi mnou uchvácený, a často ses na mě usmíval. Před mým bytem jsi mi políbil ruku, a to nás znovu rozesmálo.

Z

anedlouho nám bylo jednadvacet a stali jsme se nerozlučnými. Do konce studia nám zbýval necelý rok. Celou tu dobu jsme spolu spali na mé posteli podobné voru a učili se vsedě s propletenýma nohama na opačných koncích pohovky. Chodili jsme s přáteli do baru, ale domů jsme se vraceli brzy a končili jsme v posteli. Užívali jsme si nezvyklé hřejivosti vzájemné blízkosti. Já skoro nepila a ty už jsi měl večírků dost – chtěl jsi jen mě. V mém světě si toho zřejmě nikdo moc nevšímal. Měla jsem malý kroužek přátel, spíš známých. Natolik mě zaměstnával můj prospěch potřebný k udržení stipendia, že jsem na typický kolejní společenský život neměla čas. Za celé ty tři roky jsem se s nikým moc nesblížila. Dokud jsem 13

Druha_tvar_001-280.indd 13

23.04.2021 15:42

ASHLEY AUDRAIN

se nesetkala s tebou. Ty jsi mi nabídl cosi jiného. Vyklouzli jsme ze společenské sféry a ke štěstí si vystačili sami. Potěšení, které jsem v tobě našla, mě zcela pohltilo. Předtím než jsem tě potkala, jsem neměla nic, takže ses bez větší námahy stal mým vším. To neznamená, že jsi toho nebyl hoden – zasloužil sis to. Byl jsi něžný a pozorný a oddaný. Byl jsi první člověk, kterému jsem se svěřila, že chci být spisovatelkou, a ty jsi odpověděl: „Nedokážu si představit, že bys mohla být něčím jiným.“ Kochala jsem se tím, jak se na nás dívaly jiné dívky, jako by měly na co žárlit. Čichala jsem k tvé hřívě voskovitých tmavých vlasů, když jsi v noci spal, a přejížděla jsem ti prstem po zarostlé bradě, abych tě ráno probudila. Byla jsem na tobě závislá. K narozeninám jsi mi sepsal sto věcí, které na mně miluješ. 14. Miluju, jak trochu chrápeš, když usneš. 27. Miluju, jak krásně píšeš. 39. Miluju, když píšu svoje jméno na tvoje záda. 59. Miluju, jak se cestou na přednášku dělíme o koblihu. 72. Miluju náladu, v jaké se budíš o nedělích. 80. Miluju, jak si po přečtení dobré kníž­ ky přitiskneš svazek k hrudi. 92. Miluju představu, jaká z tebe jed­ noho dne bude dobrá matka. „Proč si myslíš, že ze mě bude dobrá matka?“ Odložila jsem papír a na okamžik jsem měla pocit, že mě možná vůbec neznáš. „Proč bys neměla být dobrá matka?“ šťouchl jsi mě hravě do břicha. „Jsi starostlivá. A sladká. Nemůžu se dočkat, až s tebou budu mít děťátka.“ Nezbylo mi než vynutit úsměv. Nikdy jsem nepoznala nikoho tak dychtivého jako ty.

J

ednoho dne to pochopíš, Blythe. Ženy z našeho rodu… jsou jiné. Pořád ještě vidím otisk matčiny mandarinkově zbarvené rtěnky na cigaretovém filtru. Popel padající do hrnku a plující na povrchu posledního doušku mé pomerančové šťávy. Zápach mého pálícího se toustu. Na moji matku, Cecílii, ses zeptal jen párkrát. Řekla jsem ti pouze fakta: 1. Opustila nás, když mi bylo jedenáct. 2. Potom jsem ji viděla už jen dvakrát a 3. Netuším, kde je. 14

Druha_tvar_001-280.indd 14

23.04.2021 15:42

DRUHÁ TVÁŘ

Věděl jsi, že si něco nechávám pro sebe, ale nikdy jsi nenaléhal – děsilo tě, co bys mohl slyšet, chápala jsem to. Všichni máme právo jeden od druhého i sami od sebe něco očekávat. Včetně mateřství. Chceme někoho mít, vdát se a být dobrými matkami.

15

Druha_tvar_001-280.indd 15

23.04.2021 15:42

1939–1958

E

tta se narodila toho dne, kdy začala druhá světová válka. Měla oči jako Atlantik a od začátku byla rudolící a zavalitá. Zamilovala se do prvního chlapce, s nímž se v životě seznámila, do syna městského doktora. Jmenoval se Louis a byl zdvořilý a výmluvný, což u chlapců, které znala, nebylo běžné, a navíc nepatřil k tomu typu mužů, kterým u ženy nezáleží na vzhledu. Louis doprovázel Ettu do školy s jednou rukou za zády od prvního do posledního dne jejich školní docházky. Ettu takové věci okouzlovaly. Její rodina vlastnila stovky hektarů polností. Když bylo Ettě osmnáct a oznámila otci, že se chce provdat za Louise, trval na tom, že se jeho nový zeť musí naučit farmařit. Sám žádné syny neměl a chtěl, aby Louis převzal rodinný statek. Etta se však do­ mnívala, že její otec jen chce mladému muži dokázat, že je far­ maření těžká a úctyhodná práce. Nic pro slabé. A rozhodně ne nic pro intelektuála. Etta si vybrala někoho, kdo se jejímu otci vůbec nepodobal. Louis měl v plánu stát se lékařem jako jeho otec, a čekalo na něj stipendium na lékařské fakultě. Získat Ettinu ruku a oženit se s ní však chtěl víc než lékařský diplom. Navzdory jejím prosbám, aby k němu byl mírný, její otec Louise dřel jako mezka. Od čtyř ráno byl na nohou a venku v zarosených polích. Od čtyř ráno do soumraku, a jak se Etta lidem ráda pochlu­ bila, ani slůvko stížnosti. Louis prodal lékařskou brašnu a učebnice, které zdědil po svém otci, a peníze dal do nádoby na pultě v kuchyni, Ettě řekl, že to je základ fondu na vzdělání jejich budoucích dětí. Etta si pomyslela, že to hodně vypovídá o nesobecké povaze jejího muže. Jednou na podzim ráno Louise potrhala drtička na siláž. Vykrvácel, sám na poli. Našel ho její otec a poslal ji, aby přikryla 16

Druha_tvar_001-280.indd 16

23.04.2021 15:42

DRUHÁ TVÁŘ

tělo plachtou ze stodoly. Odnesla Louisovu utrženou nohu zpát­ ky na farmu a hodila ji otci, který pumpoval vodu do kbelíku, aby mohl umýt silážní vůz, na hlavu. O dítěti, které v ní rostlo, zatím rodině nic neřekla. Byla mohut­ ná žena s velkou nadváhou, a tak své těhotenství snadno skrýva­ la. Holčička Cecílie se narodila o čtyři měsíce později v kuchyni na podlaze, zatímco venku zuřila sněhová bouře. Když Etta dítě tlači­ la ven, dívala se na nádobu s penězi na kuchyňské lince. Etta a Cecílie žily poklidně na farmě a jen zřídka se vypravily do města. Když se tak stalo, nešlo přeslechnout, jak si všichni šeptají o ženě, která „trpí na nervy“. V té době toho víc neříkali a z ničeho jiného ji nepodezřívali. Louisův otec pravidelně zásoboval Ettinu matku sedativy, která Ettě dávala při záchvatu. A Etta většinu času trávila na malé mosazné posteli v pokojíku, kde vyrůstala. Péči o Cecílii na sebe vzala její matka. Etta si však brzy uvědomila, že když bude ležet nadopovaná v posteli, nikdy nepozná dalšího muže. Naučila se dostatečně fun­ govat a nakonec se začala starat o Cecílii. Vozila ji po městě v ko­ čárku, zatímco ubohá holčička vřískala po babičce. Etta lidem vykládala, že ji trápily nesnesitelné bolesti břicha, že celé měsíce nemohla nic jíst, a proto tak zhubla. Nikdo jí nevěřil, ale Etta se o klepy nestarala. Právě potkala Henryho. Henry byl ve městě nový a chodili do stejného kostela. Šéfoval šedesáti lidem v továrně na cukrovinky. Od první chvíle byl na Ettu milý – miloval malé děti a Cecílie byla rozkošná, takže se ukázalo, že nebude takovou překážkou, jak si všichni mysleli. Netrvalo dlouho a Henry jim koupil dům v tudorovském stylu s mátově zelenými ozdobami ve středu města. Etta nadobro opus­ tila mosaznou postel a znovu nabrala na váze. Vrhla se do budo­ vání domova pro svou rodinu. Byla tam veranda s houpačkou, na každém okně visely krajkové záclony a v troubě se stále pekly čo­ koládové sušenky. Jednoho dne omylem dodali jejich nový nábytek do obývacího pokoje na špatnou adresu a sousedka nechala stě­ hováky, aby ho rozestavili v jejím suterénu, přestože si nic neob­ jednala. Když to Etta zvětřila, rozběhla se po ulici za stěhovacím vozem v županu a natáčkách a sprostě nadávala. Všichni se tomu smáli a nakonec se zasmála i sama Etta. 17

Druha_tvar_001-280.indd 17

23.04.2021 15:42

ASHLEY AUDRAIN

Velmi se snažila být takovou ženou, jak se od ní očekávalo. Dobrou manželkou. Dobrou matkou. Zdálo se, že vše bude úplně v pořádku.

18

Druha_tvar_001-280.indd 18

23.04.2021 15:42

2

V

ěci, které mě v duchu napadají, když přemýšlím o našich počátcích: Tvoje matka a otec. Pro jiné lidi to nemusí být tak důležité, ale s tebou jsem získala rodinu. Svou jedinou rodinu. Velkorysé dárky, letenky, abych s vámi mohla být o prázdninách někde na slunci. Jejich dům vždycky teple voněl po vypraném prádle, a když jsme je navštívili, nikdy se mi nechtělo odjet. To, jak se tvoje matka dotýkala konečků mých vlasů, ve mně vyvolávalo chuť vylézt jí na klín. Někdy to vypadalo, že mě miluje stejně jako tebe. To, že se neptali, kde je můj otec, a neodsuzovali ho, když odmítl jejich pozvání strávit u nich Díkůvzdání, byla laskavost, za niž jsem jim vděčná. O Cecílii jsme se pochopitelně nikdy nebavili, ty jsi to s nimi ohleduplně probral, než jsi mě přivedl k sobě domů. (Blythe je skvělá. Opravdu. Ale jen abyste věděli…) O mé matce jste mezi sebou doma nedrbali. Nikoho z vás nezajímalo nic jiného než samé příjemné věci. Všichni jste byli tak dokonalí. Své mladší sestře jsi říkal „drahoušku“ a ona tě zbožňovala. Každý večer jsi telefonoval domů a já poslouchala v předsíni a přála jsem si, abych slyšela, čím tě tvoje matka rozesmála. Každý druhý víkend jsi jezdil domů, abys pomohl otci s údržbou domu. Objímali jste se. Ty jsi hlídal své malé bratránky. Znal jsi matčin recept na banánový chléb. Každý rok jsi rodičům 19

Druha_tvar_001-280.indd 19

23.04.2021 15:42

ASHLEY AUDRAIN

posílal gratulaci k jejich výročí. Moji rodiče se o svatbě nikdy ani nezmínili. Můj otec. Na můj lístek, oznamující mu, že letos nebudu na Díkůvzdání doma, neodpověděl, ale já ti zalhala, že je šťastný, že někoho mám, a že pozdravuje tvoji rodinu. Pravdou je, že jsem s ním od chvíle, kdy jsme se my dva seznámili, moc nemluvila. Komunikovali jsme spolu většinou přes záznamníky, ale už tehdy to byla série vyčpělých, nic neříkajících slov a já bych byla moc nerada, kdybys je ty slyšel. Pořád mi není jasné, jak jsme to mohli dopracovat až sem, on a já. Ta lež byla nutná, stejně jako hrst dalších lží, abys nepojal podezření, jak mizernou rodinu mám. Pro tebe byla rodina příliš důležitá a nikdo z nás nemohl riskovat celou pravdu o té mé, protože by mohla pokazit obrázek, který sis o mně udělal.

T

en první byt. Nejvíc jsem tě milovala ráno. Jak sis přetáhl deku přes hlavu jako kapuci a ještě chvilku jsi spal, výraznou chlapeckou vůni, kterou jsi po sobě zanechával na polštáři. Já se tenkrát budila brzy, většinou dřív než vyšlo slunce, abych mohla psát na samém konci naší dlouhé, úzké kuchyně, kde byla skoro vždycky taková zatracená zima. Mívala jsem na sobě tvůj koupací plášť a pila jsem čaj z keramického hrnku, který jsem ti pomalovala v jedné hrnčířské dílně. Později, až se ohřála podlaha a závěsy pronikal dostatek světla, abys rozeznal detaily mého těla, jsi zavolal mé jméno. Přitáhl jsi mě zpátky do postele, kde jsme experimentovali – ty jsi byl odvážný a asertivní a chápal jsi, čeho je moje tělo schopné, dřív než já. Fascinoval jsi mě. Tvoje důvěra. Tvoje trpělivost. To, jak mě potřebuješ.

V

ečery s Grace. Byla to jediná kamarádka z fakulty, s níž jsem po promoci zůstala ve styku. Nedávala jsem najevo, jak moc ji mám ráda, protože jsi na ni trochu žárlil a myslel sis, že moc pijeme, přestože toho ode mne ve smyslu přátelství mezi ženami moc nedostávala. Ten rok, kdy byla zrovna nezadaná, jsi nám přesto dal oběma na Valentýna květiny. Já ji tak jednou za měsíc 20

Druha_tvar_001-280.indd 20

23.04.2021 15:42

DRUHÁ TVÁŘ

pozvala na večeři a ty jsi musel jako třetí sedat na odpadkovém koši. Cestou z práce ses pokaždé zastavil pro láhev dobrého vína. Když jsme se my dvě pustily do klepů a ona vytáhla cigarety, omluvil ses a otevřel jsi knihu. Jednou večer jsme slyšely, jak hovoříš se sestrou na balkóně, zatímco my kouřily uvnitř. (Umíš si to představit?) Právě procházela rozchodem a zavolala bratrovi, svému důvěrníkovi. Grace se mě zeptala, co s tebou je. Špatný v posteli? Vzteklý? Něco v tom musí být, protože žádný muž nemůže být tak dokonalý. Alespoň tenkrát ne. Nic, čemu bych rozuměla. Použila jsem slovo „štěstí“. Měla jsem štěstí. Moc jsem toho neměla, ale měla jsem tebe.

N

aše práce. Tehdy jsme o ní často nemluvili. Obdivovala jsem tvé úspěchy a ty jsi to věděl – citlivě jsi vnímal rozdíly v našich kariérách, v našich příjmech. Ty jsi vydělával peníze a já snila. Od absolvování vysoké jsem prakticky nic nevydělala, až na pár projektů na volné noze, ale ty jsi mě velkoryse podporoval a dal jsi mi kreditku se slovy: „Používej ji, na co budeš potřebovat.“ V tu dobu jsi pracoval pro architektonickou firmu a v době, kterou mi zabralo psaní tří povídek, už tě dvakrát povýšili. Nepublikovaných povídek. Když jsi odcházel do práce, vypadal jsi, jako když patříš někomu jinému. Zamítací dopisy přicházely podle očekávání. To patří k věci, připomínal jsi mi laskavě a často. Jednou to vyjde. Tvoje bezvýhradná víra ve mě byla kouzelná. Zoufale jsem si chtěla dokázat, že jsem tak dobrá, jak si myslíš. „Přečti mi všechno, co jsi dneska napsala. Prosím!“ Vždycky jsem tě nechala žebronit, a když jsem pak předstírala rezignaci, chechtal ses. Po večeři ses vyčerpaně stočil do klubíčka na gauči, stále v šatech do práce. Když jsem četla, měl jsi zavřené oči a nejlepší řádky jsi ocenil úsměvem. Toho večera, kdy jsem ti ukázala svoji první otištěnou povídku, se ti třásla ruka, jak jsi ode mne bral těžký časopis. Často jsem na to myslela. Na to, jak jsi na mě byl pyšný. Tu třesoucí se ruku jsem po letech viděla ještě jednou, když držela její malinkou mokrou hlavičku, potřísněnou mojí krví. 21

Druha_tvar_001-280.indd 21

23.04.2021 15:42

ASHLEY AUDRAIN

Ale ještě předtím: Na mé pětadvacáté narozeniny jsi mě požádal o ruku. Prstenem, který si ještě i teď někdy navléknu.

22

Druha_tvar_001-280.indd 22

23.04.2021 15:42

3

N

ikdy jsem se tě nezeptala, jestli se ti líbily moje svatební šaty. Koupila jsem je z druhé ruky, protože jsem je zahlédla za výlohou obchodu s obnošeným vintage šatstvem a nemohla jsem je dostat z hlavy, když jsem s tvojí matkou procházela drahé butiky. Nezašeptal jsi, jako to dělají okouzlení ženiši potící se před oltářem a přešlapující z nohy na nohu: Vypadáš nádherně. O mých šatech ses nezmínil, ani když jsme se schovávali vzadu za cihlovou zdí, než jsme vpluli na nádvoří, kde naši hosté popíjeli šampaňské, povídali si o horku a přemítali, kdy půjde kolem další tác s chlebíčky. Sotva jsi dokázal odvrátit zrak od mé rozzářené zrůžovělé tváře. Sotva jsi dokázal přestat se mi dívat do očí. Slušelo ti to jako nikdy, a ještě dnes mohu zavřít oči a vidím tě šestadvacetiletého, s jasnou pletí a kudrnatými vlasy do čela. Přísahala bych, že jsi měl ve tvářích zbytky miminkovského tuku. Celý večer jsme si pevně tiskli ruce. Tak málo jsme toho tenkrát o sobě věděli, o tom, jací z nás budou lidé. Svoje problémy jsme mohli spočítat na lístcích jedné sedmikrásky z mé kytice, a ještě dlouho potrvá, než se na louce sedmikrásek ztratíme. ...

23

Druha_tvar_001-280.indd 23

23.04.2021 15:42

ASHLEY AUDRAIN

Ž

ádný stůl pro rodinu nevěsty,“ zaslechla jsem organizátorku svatby říkat muži, který roznášel skládací židle a rozmísťoval cedulky se jmény podle zasedacího pořád„ ku. Krátce na ni kývl. Tvoji rodiče nám dali snubní prsteny ještě před obřadem. Předali nám je ve stříbrné lastuře, kterou daroval tvojí prababičce muž, jehož milovala a který odešel do války a už se nevrátil. Uvnitř byl vyrytý jeho vzkaz pro ni: Violet, ty mě vždycky najdeš. Ty jsi řekl: „Jaké krásné jméno měla.“ Tvoje matka, zahalená do fantastické cínově zbarvené šály, pronesla přípitek: „Manželství se mohou rozpadnout. Někdy si ani neuvědomujeme, jak jsme se vzdálili, až se najednou na obzoru setká moře s oblohou a my nevíme, jestli máme ještě sílu k návratu.“ Odmlčela se a podívala se jenom na mě. „Naslouchejte tlukotu svých srdcí v proudu. Vždycky jeden druhého najdete. A potom najdete i břeh.“ Vzala tvého otce za ruku a ty jsi vstal a pozvedl sklenku. Té noci jsme se milovali, protože se to od nás očekávalo. Byli jsme vyčerpaní, avšak bylo to tak skutečné. Měli jsme snubní prsteny a účet za hostinu a z adrenalinu nás bolela hlava. Beru si tě navždy, můj nejlepší příteli a druhu mé duše, abys mi byl partnerem v dobrém i zlém v těch desítkách tisíc dnů, které spolu prožijeme. Tebe, Foxi Connore, miluji, oddávám se ti. Mnoho let poté mě naše dcera pozorovala, jak ty šaty cpu do kufru našeho auta. Vezla jsem je na to samé místo, kde jsem je objevila.

24

Druha_tvar_001-280.indd 24

23.04.2021 15:42

4

P

řesně si pamatuju, jak jsme potom žili. Léta předtím než se objevila tvoje Violet. Večeřeli jsme na gauči a sledovali jsme přitom poslední zprávy. Každý večer televizní novinář Anderson Cooper. S kořeněnými jídly přes ulici na černém mramorovém stolku s ostrými rohy. Ve dvě hodiny odpoledne o víkendu jsme pili sklenice šumivého vína, pak jsme podřimovali, dokud nás o pár hodin později neprobudily hlasy lidí jdoucích do baru. Docházelo k sexu. Docházelo ke stříhání vlasů. Čítala jsem v novinách rubriky o cestování a brala jsem to jako průzkum, reálný průzkum míst, kam se vydáme příště. Toulala jsem se po drahých obchodech s kalíškem horkého napěněného nápoje v ruce. V zimě jsem nosila drahé italské kožené rukavice. Ty jsi chodil s přáteli hrát golf. Já se zajímala o politiku! Tulili jsme se k sobě na pohovce a mysleli jsme si, že je hezké být spolu a dotýkat se navzájem. Mohla jsem koukat na filmy a někdy jsem ztratila pojem o tom, kde sedím. Život nebyl tak syrový. Myšlenky byly jasnější. Slova přicházela snadněji! Moje menstruace byla lehká. Ty jsi po celém bytě pouštěl hudbu, nové kousky, umělce, o nichž ti někdo řekl nad pivem v hospodě plné dospělých. Prací prášky nebyly bio, a tak naše prádlo vonělo umělou horskou svěžestí. Jezdili jsme na hory. Ptal ses mě na mé psaní. Nikdy jsem se nepodívala na jiného muže a neuvažovala jsem o tom, jaké by bylo s ním souložit. Až do čtvrté či páté vánice jsi i v zimě každý den jezdil ve velmi 25

Druha_tvar_001-280.indd 25

23.04.2021 15:42

ASHLEY AUDRAIN

nepraktickém autě. Chtěl jsi psa. Prohlíželi jsme si psy v ulicích. Zastavovali jsme se u nich a drbali jsme je na krku. Park nepředstavoval jen oddech od domácích prací. V knížkách, které jsme četli, nebyly žádné obrázky. O vlivu televizní obrazovky na naše mozky jsme nepřemýšleli. Netušili jsme, že dětem se nejvíc líbí věci, které byly vyrobeny pro dospělé. Domnívali jsme se, že jeden druhého známe. A domnívali jsme se, že známe sami sebe.

26

Druha_tvar_001-280.indd 26

23.04.2021 15:42

5

L

éto mého dvacátého sedmého roku. Dvě omšelé skládací židle na balkóně nad uličkou oddělující nás od sousedního domu. Šnůra papírových lampionů, které jsem tam zavěsila, činila zápach vařeného zelí zespoda poněkud snesitelnějším. Toho večera jsi mi nad sklenicí svěžího bílého vína řekl: „Pojďme se o to pokusit. Dneska v noci.“ Už jsme o tom hovořili předtím, mnohokrát. Když jsem chovala děti jiných lidí, nebo jsem si klekla, abych si s nimi mohla hrát, přímo jsi zářil. Ty jsi matka od přírody. Ale já si mateřství představovala. Jaké to bude. Jak se budu cítit. Sluší ti to. Já budu jiná. Budu jako jiné ženy, pro něž je to tak snadné. Budu všechno, co moje matka nebyla. V těch dnech se v mých myšlenkách neobjevovala. Tím jsem si jistá. A když se do nich nevítaně vetřela, rychle jsem ji odfouk­la. Jako kdyby byla ten popel, který mi trousila do pomerančové šťávy. Toho roku jsme si pronajali větší byt se dvěma ložnicemi v domě s velmi pomalým výtahem, do předchozího bytu bychom se s kočárkem nevešli. Na dětskou tematiku jsme se navzájem upozorňovali dloubáním, nikdy ne slovy. Maličké módní výbavičky za výlohami obchodů. Malí sourozenci vedoucí se za ruce. Bylo v tom očekávání. Byla v tom naděje. Už před pár měsíci jsem začala věnovat větší pozornost své menstruaci. Sledovala jsem ovulaci. Zaznamenávala jsem si ji do diáře. Jednoho dne 27

Druha_tvar_001-280.indd 27

23.04.2021 15:42