Issuu

Angela Marsonsová Dětské duše Případy Kim Stoneové

KALIBR

Přeložila Jana Kunová

ISBN 978-80-242-7429-4

Zima 2010 „No tak co chceš?“ vyštěkne a zamne si ruce. Připomene mi to dětství. Teď už ale nejsem dítě. Jsem dospělý člověk a mám vztek. To však ona vědět nemusí. Ještě ne. „A co tady vůbec děláme?“ zeptá se a rozhlédne se po opuštěném parku. Je půlka ledna, jeden stupeň nad nulou, slunce bude za dvacet minut plně za obzorem. Příslib, že pro ni něco mám, ji sem nalákal přesně podle mého očekávání. Poklepu na sousední sedačku kolotoče. „Posaď se ke mně, ať ti můžu dát ten dárek.“ Tváří se nejistě, ale nakonec ji přemůže zvědavost. O tomhle okamžiku sním už osm let. „No tak, co má tohle všechno…“ „Pamatuješ, jak jsi mě sem jako dítě brávala?“ zeptám se. Zaváhá. „No… to…“ „Pamatuješ, jak jsi mě houpala na houpačce, jak sis se mnou kopala na hřišti s míčem?“ „Hele, je pozdě. Chci už být doma,“ řekne a v jejím hlase slyším nádech strachu. Ví, že něco není v pořádku. Začne se zvedat. Chytnu ji za ruku. [ 7 ]

„Nepamatuješ? Ne? Aha, to bude tím, že nic takového jsi se mnou nikdy nedělala, ty hnusná mrcho.“ Otočím ji. „Co to…“ V duchu to mám už tolikrát přehrané. Vím přesně, jak to proběhne. Napřáhnu pravačku a uhodím ji do spánku, pošlu ji rovnou do bezvědomí. Obličej se mi rozzáří opravdovým úsměvem. Byl to skoro tak dobrý pocit jako v mých představách. Nevím jistě, kdy se probere, a den pohasíná, a tak se rychle dám do práce. Zasténá, zrovna když uvážu poslední smyčku kolem jejího kotníku. „Hej, co to…“ „Máš pohodlí?“ zeptám se a poodstoupím, chci se pokochat svým dílem. Leží na břiše, doširoka roztažené nohy má připoutané ke kovové konstrukci dětského kolotoče. Od pasu visí dolů k zemi, temenem hlavy se dotýká betonového podstavce kolotoče. Ruce má svázané za zády. „Podívej, takhle se pozvracím…“ „To je tvůj nejmenší problém,“ odvětím. Těší mě strach v jejím hlase, když se pokusí pohnout. „Aaaau!“ vykřikne, jakmile se jí do kůže na zápěstí zakousne ostnatý drát. Byla s ním hrozná práce, ale vyplatila se, když teď vidím jasně červené následky jejího boje. „Mělas mě sem aspoň jednou vzít,“ plivnu po ní a roztlačím kolotoč. Zaječí, jakmile jí začne hlava dřít o beton. S úsměvem roztáčím kolotoč dál. S jistotou vím, že ji nikdo neuslyší. Domy, jejichž obyvatelům měl park sloužit, už před lety zůstaly prázdné a dostaly demoliční výměr, poté co se dva propadly do staré důlní šachty. [ 8 ]

Jezdí sem teď jen děti z mnohakilometrové dálky, ale takhle večer už ne. „P… prosím… přes…“ „Kušuj. Teď jsem na řadě já,“ okřiknu ji a opřu se do rámu silněji. S každou otočkou ulpívají na betonu chomáče vlasů. „Bude tě mrzet, že sis se mnou nehrála,“ řeknu a přidám na tempu. Krátí se jí dech, prudce po něm lapá mezi výkřiky bolesti, jak se jí kůže odírá o štěrk. Už nekřičí, jen občas vyjekne, hádám tedy, že začíná sem tam ztrácet vědomí. Zastavím kolotoč a roztočím ho na opačnou stranu. Ostnatý drát se jí s tím, jak hybnost opět vzrůstá, zaryje hlouběji do kůže. A konečně si hrajeme. Hrajeme hru, jakou chci já. Na hrubém povrchu se tvoří kruhová krvavá stopa. Zaberu ještě silněji, až kolem mě kolotoč přímo sviští. „Mělas mě poslouchat!“ zařvu na ni a opírám se do rámu vší silou. Už ze sebe vydává jen slabé kňourání. Krev tvoří na zemi loužičky, na betonový podstavec se lepí cáry kůže. Brek nadobro ustane, jakmile uslyším prasknutí lebky. Naposledy se do kovového kolotoče pořádně opřu a ustoupím. „Vážně sis se mnou měla hrát,“ sdělím jí znovu, i když vím, že už mě neslyší. Odcházím a její bezvládné tělo se dál točí.

[ 9 ]

Současnost Kim Stoneová dorazila ke kordonu ve 23.29. Slunce zapadlo už skoro před třemi hodinami, ale teplo pozdního srpna se pořád ještě drželo ve vzduchu. Pověřila centrálu, aby zavolali jejímu kolegovi, detektivu seržantu Bryantovi, ale jeho Astru Estate mezi hlídkovými vozy, sanitkou a koronerovou dodávkou zatím neviděla. Zahleděla se na ta dvě vozidla vedle sebe. Snad tu přece potřebují buď jedno, nebo druhé? Když si sundávala helmu, přemýšlela, od jaké činnosti kolegu telefonát asi vytrhl. Jak Bryanta znala, právě usínal u televize, na které běžel kanál s kriminálkami. Ona se zrovna chystala vyrazit s Barneym na jeho pozdní procházku. Rychle s ním zašla dozadu na zahradu a před odchodem mu slíbila, že se bude moct proběhnout po parku, až se vrátí domů. Bez ohledu na to, v kolik hodin to bude. Opomněla se mu zmínit, že ji volají do Haden Hill Parku, něco jí totiž říkalo, že by jí tenhle náhlý odchod neodpustil tak ochotně, kdyby věděl, že se chystá tam, kam spolu často chodili na brzkou ranní procházku. Haden Hill bylo viktoriánské sídlo, jež v parku roku 1878 postavil George Alfred Haden Haden-Best. Původně měl v úmyslu dát strhnout velký dům Haden Hall a svůj domov ještě rozšířit, ale na někdejším panství žila jeho stará teta, vdova po předchozím pánovi, a když v roce 1903 zemřela, synovec už ztratil chuť sídlo Haden Hill zvětšit, a tak obě budovy zůstaly stát vedle sebe. [ 11 ]

Po jeho smrti v roce 1921 byla uspořádána veřejná sbírka a dům, staré panství, zahrady a 22 hektarů půdy získala obec jako park. V následujících letech posloužilo staré panství i nové sídlo jako útočiště pro evakuované a protiletecký kryt. Staré panství zůstalo po požáru léta v rozvalinách, dokud ho s přispěním fondů z národní loterie neobnovili do původní slávy. Kim nasměrovali ke vstupu z Haden Park Road, který vedl k dětskému hřišti v horní části areálu, jen kousek od zrenovovaných budov. Už se tam shromáždil dobrý tucet čumilů, natahovali krky, aby viděli přes policisty a auta. Zároveň se otvíraly další dveře s tím, jak místní přestávali předstírat, že jen pokukují z dolních či horních oken. Kim ukázala průkaz, podlezla pásku a zamířila ke shluku reflexních bund a paprsků několika baterek, jejichž záře nahrazovala chybějící pouliční osvětlení. Policisté jí ustupovali z cesty, když mířila doprostřed shonu. Míjela přitom záchranáře, které už zjevně poslali pryč, ale dál debatovali u klouzačky s vyobrazením žirafy. „Nazdárek, Keatsi,“ ozvala se, jakmile zahlédla maličkého patologa, který zrovna lovil něco ze své pracovní brašny položené na jakési kreslené postavičce na pružině. Posmutněle zavrtěl hlavou a Kim si v duchu položila otázku, k čemu přesně ji to vlastně povolali. Pak jí příčina jeho malomyslnosti docvakla, s místem činu to nemělo nic společného. „On brzo přijede,“ prohodila s vědomím, že Keats má daleko radši jejího kolegu než ji, a ani se to nepokouší skrývat. Nevadilo jí to. Většina lidí to cítila stejně. Koutky jeho kysele stažených úst se pomalu začaly zvedat v úsměvu. Bryant zjevně dorazil. „Dobrý večer, Keatsi,“ pozdravil její kolega s úsměvem a natáhl ruku. [ 12 ]

Stihla ho pohledem, který on ignoroval. Keats se potutelně ušklíbl. „Vidíte, takhle se vítá…“ „Pardon, ale neříkal někdo, že někde tady kolem je mrtvola?“ zeptala se Kim a významně se rozhlédla. „To vskutku je, inspektorko, a nikdo se té chuděry nebohé ani nedotkl, pouze aby zjistil známky života.“ „No dobře, tak mi ukažte, kde…“ „Pánové,“ pokývl Keats k hloučku uniformovaných strážníků. Jako při sólu na potemnělém jevišti se náhle spojeným úsilím všech baterek zalilo světlem místo vlevo od ní, jako kdyby někdo zmáčkl vypínač. Pár vteřin trvalo, než zaostřila oči. Mezitím k ní přistoupil Bryant. Jeho prudký nádech byl ozvěnou jejího. „Co má tohleto krucinál znamenat?“ zeptal se a bral jí ta slova přímo z pusy.

[ 13 ]

Na první pohled Kim viděla ženu v pozdním středním věku usazenou na krajní houpačce vpravo. Kabelku nechala spořádaně položenou u kovové konstrukce. Nebyla otevřená ani pohozená, stála tam s popruhem svinutým doleva. Kim si začala podivně makabrózní výjev před sebou prohlížet podrobněji. Žena měla husté, šedé, ale pěkně učesané vlasy. I ve světle baterek Kim rozeznala lesk rtěnky na přitažlivém obličeji, který nesl známky pokročilejšího věku, avšak hlubokým vráskám se ještě nepoddal. Oba lalůčky zdobily drobné perlové náušnice ze stejné sady jako jednoduchá šňůra kolem krku, který se procesu stárnutí nevyhnul tak úspěšně jako tvář. Perlový náhrdelník mizel pod blůzou s bílým límečkem, přes kterou měla oblečený ještě tenký letní propínací svetřík s tříčtvrtečními rukávy. Sukně byla áčkového střihu, modrá, žlutě kytičkovaná, a sahala jí těsně pod kolena, i když vestoje byla zřejmě delší. Nohy zakrývaly silonky, až po modré lodičky s pěticentimetrovými podpatky. Takže zkrátka postarší dáma, která se na procházce parkem chtěla zhoupnout. Osvěžila si vzpomínku z dětství nebo nemohla odolat náhlému nutkání. Zcela neškodné. Až na dvě věci: jasně červenou skvrnu na předku její blůzy a ostnatý drát, jímž měla spoutaná zápěstí. [ 14 ]

Její tělo by se rádo svezlo vpřed, ale držel ho zlovolný drát provléknutý skrz závěsný řetěz houpačky. Nohy měla žena mírně pokrčené, špičky bot jí drhly o zem. „Nějaká nehoda při sexuálních hrátkách?“ nadhodil Bryant. „Ještě nevíme,“ řekla Kim a měla co dělat, aby odtrhla pohled. Kdyby si člověk odmyslel ten ostnatý drát, vyvolala by za denního světla scénka, jak se tahle paní se smíchem houpe vedle svého nadšeně výskajícího vnoučete, úsměvy a veselí. Takhle pozdě večer by to i bez krve a ostnatého drátu nabízelo mrazivější a uhrančivější podívanou. „Kdo ji našel?“ zeptala se Kim jen tak do pléna. „Ten chlápek tamhle u prolézačky, a bacha na tu louži u betonu. Ta je taky jeho,“ ozval se jeden strážník. Bryant se otočil a kývl k muži. „Mám tam zajít a…“ „Ne,“ řekla. „Ty se jí mrkni do kabelky. Tebe za to Keats nejspíš nezakousne.“ Patolog neviděl moc rád, když někdo sahal na věci, než s nimi skončili technici, ale Bryant měl jakožto jeho milý přítel trochu volnější ruku. Když si Keatse hned na začátku vyšetřování popudila proti sobě ona, většinou to pro ni nedopadlo moc slavně. Věděla, že Keats chová k jejímu kolegovi náklonnost hlavně ze soustrasti, protože ji musí snášet den co den. Podle Keatse už takhle nesl těžký kříž. Ne že by s ním víceméně nesouhlasila, pomyslela si, když obcházela louži zvratků a blížila se k světlovlasému muži, který seděl na zemi. Zády se opíral o prolézačku, pažemi složenými na pokrčených nohou si podpíral hlavu a koukal do země. Hádala mu kolem pětadvaceti let. Na sobě měl tmavé džíny a mikinu. „Zdravím,“ řekla a ukázala průkaz. Začal se zvedat. „To je dobré, můžete zůstat…“ [ 15 ]

„Chci jenom už jít domů. Řekli mi, že jakmile si promluvím s někým od kriminálky, budu moct…“ „Dobře, dobře,“ zarazila jej a pohlédla na policistku stojící vedle něho. „Eric,“ sdělila jí. „Eric Hanson z…“ „Děkuju,“ utnula ji Kim. Předpokládala, že schopnost řeči mladík neztratil. Automaticky zvedl oči a jeho pohled znovu upoutaly houpačky. Začal potřásat hlavou. Kim si před něj stoupla a zaclonila mu výhled. Pokývla k plastové lahvi s vodou, kterou držel v ruce. „Napijte se, kamaráde.“ „To je dobrý, děkuju,“ odvětil a zavrtěl hlavou. „Tak jak se to seběhlo, Eriku?“ zeptala se. „Ona prostě… podíval jsem se a…“ Zíral skrze ni, stále měl před očima výjev, na který náhodou narazil. Nepotřebovala, aby si tu hrůzu přehrával pořád dokola. Potřebovala fakta. „Fajn, zkuste to ještě dál, Eriku,“ vrátila ho do přítomnosti. „V kolik jste do parku přišel?“ „Kolem půl jedenácté,“ odpověděl a upřel pozornost k její tváři. „Jenom jsem chtěl rozchodit ten poslední půllitr, co jsem vypil v klubu. Akorát jsem si chtěl protáhnout nohy.“ „Takže jste přišel odtamtud?“ zeptala se a kývla k pěšině od klubu. Ačkoli k parku nepatřil, vedla tudy cestička od kriketového klubu Old Hill až ke vchodu, u nějž před chvílí sama zaparkovala. „Jo, dali jsme si s kámošema pár piv a…“ „A cestou sem proti vám nikdo nešel?“ Zase zavrtěl hlavou. „Slyšel jste něco, když jste se sem blížil?“ „Nic. Bylo mrtvý…“ Nedořekl to, protože to jediné slovo ho zase vrátilo k tomu, co spatřil. [ 16 ]

„Takže jste nic neviděl ani neslyšel a ihned jste zavolal policii?“ zeptala se. Přikývl. „Co jste dělal pak?“ Tváří se mu mihl provinilý výraz. „Jak to myslíte?“ „Vůbec jste na ni nesahal?“ Zaváhal a pak zavrtěl hlavou. „Určitě ne, Eriku?“ naléhala na něj. Potřebovali to vědět. „Mrzí mě to, ale nezkontroloval jsem ji. Víte, prostě jsem nemohl…“ Kim pochopila, z čeho pramení jeho pocit viny a vyhýbavost. Vyčítal si, že neměl odvahu k ní jít a zjistit, jestli není ještě naživu. „To je v pořádku. Myslím, že byste pro ni stejně nemohl nic udělat.“ Věnoval jí vděčný úsměv. Mezitím k nim přišel Bryant. „Dobře, Eriku, spojíme se s vámi, kdybychom ještě něco potřebovali, a kdybyste si ještě na něco vzpomněl, zavolejte.“ Přikývl, že rozumí, a ona zachytila pohled policistky, která pořád ještě stála vedle něj. „Zařiďte, ať ho někdo odveze domů.“ „Provedu, inspektorko.“ „Máš něco?“ obrátila se ke kolegovi. „Dorazil Mitch a probírá s Keatsem, jak ji nejlíp sundat z té houpačky.“ „Víme, jak se jmenuje?“ „Belinda Evansová, šedesát jedna let, bydlí ve Wombourne a vlastní BMW série pět. Není staré ani dva roky.“ Povytáhla obočí. V těch několika uplynulých minutách byl daleko produktivnější než ona. „Klíčky od auta v kabelce, a taky peněženka, nedotčená, řidičák, kosmetická taštička, pero, brýle a balíček mentolek. Mobil žádný.“ „A její auto?“ [ 17 ]

„Předpisově zaparkované asi padesát metrů od vstupu do parku. Zamčené, žádné známky násilí.“ „Dobrá práce, Bryante,“ řekla a zamířila ke vchodu do parku. „Většina těch informací je dokonale k ničemu, ale zjistil jsi jednu nadmíru užitečnou a podstatnou věc.“ „Která to je?“ „Že Belinda Evansová přišla sem do parku z vlastní vůle.“

[ 18 ]

Kim vstoupila do vyšetřovny a hned si uvědomila, že něco není v pořádku. Nijak to nesouviselo s tím, že když v půl osmé odcházela informovat Woodyho o událostech předchozího večera, byla kancelář prázdná a teď je plná. Ne, o to nešlo. Přesně to očekávala. Ta změna spočívala v něčem nenápadnějším. Aha, má to. „Bryante, proč máš na stole Betty?“ Ještě ani jednou cennou květinu za dobrou práci nezískal. Stacey se uchichtla. „Co jsem ti říkala?“ „Jenom ji Pennovi pohlídám, šéfko, když bude skoro celý týden pryč.“ Odmlčel se. „A tak trochu jsem chtěl vidět, jak tady bude vypadat.“ „To si ji nejdřív musíš zasloužit,“ prohlásila a postavila květináč zpátky na parapet. Obrátila se zase do místnosti. „A co to máš sakra na nohou, Penne?“ řekla a založila si ruce křížem. „Tenisky, šéfko.“ Na rozdíl od muže, který zastával jeho místo v týmu předtím, se Penn nepoddával eleganci snadno. Jeho obvyklý oděv sestávající z obyčejných černých kalhot a bílé košile působil slušně a jakž takž splňoval její standardy. Ale jakmile na sebe vzal oblek, vždycky nějak dokázal, že ten oblek vypadal stejně mrzutě jako on. Ne že by se nějak vyznala v současné pánské módě, co se obleků týče, ale ten široký šedý proužek, ve kterém se chystal jít k soudu, [ 19 ]

vypadal, jako by se sem dohrabal z devadesátek. Neposlušné kudrnaté blond vlasy tomu moc nepomáhaly, ale s potěšením zaregistrovala, že vynechal šátek a lokny zkrotil nějakým vlasovým přípravkem pro muže. Ale ty tenisky. „Podívej, Penne, nevím, co ti toleroval Travis, ale když jdeš k soudu, i když je to kvůli jednomu z tvých starých případů, teď už patříš do tohohle týmu a reprezentuješ tedy nejen…“ „Má je pod stolem, šéfko,“ ozval se za ní Bryant. „Hm?“ „Boty… má je pod stolem. Nemohl jsem vás v tom nechat. Skočila jste mu na to až moc snadno.“ Penn se rošťácky ušklíbl, pak se sehnul a rozvázal si tkaničky. „Ježíši, vy jste teda fakt srandisti, bando,“ zavrtěla hlavou. „Ale potom se můžu vrátit, šéfko, ne?“ zeptal se Penn s nadějí. „Soud končí kolem čtvrté.“ I Bryant se Stacey napjatě čekali, co odpoví. Byla v silném pokušení svolit. „Ne, Penne. Běž rovnou domů. Woody na tom trvá.“ Ze všech stran zazněl sborový povzdech. „Já pravidla neurčuju, lidi,“ prohlásila a v obranném gestu zvedla ruce. Viděla oběžník, který před měsícem obdrželi všichni řídící pracovníci westmidlandského policejního sboru. A zpočátku ho naprosto spokojeně ignorovala. Dokud si ji Woody nezavolal do kanceláře a nepředal jí jeho vytištěnou verzi. Policie byla v krizi. Nových zájemců o práci ubývalo, násilná kriminalita stoupala a počet případů vyhoření se u zaměstnanců ocitl na historickém maximu. „Přetěžujete je prací,“ oznámil jí Woody a mával jí přitom oběžníkem před nosem. [ 20 ]

„Já za to můžu?“ opáčila. Měla tříčlenný tým, a i kdyby vyhořeli všichni, na celkových číslech by se to nijak zásadně neprojevilo. „Víte, jak to myslím,“ zavrčel. „Hlídám si je,“ bránila se. „Jsou jako psi, Stoneová.“ „Jak prosím, pane?“ „Skrývají nemoci,“ objasnil jí svůj příměr. „Policisté z duše neradi přiznávají, že je s nimi něco v nepořádku. Bojují s tím, mašírují dál. Nepoznáte to na nich, dokud není pozdě.“ „Co mám teda dělat?“ „Dopřejte jim odpočinek, Stoneová. Musíte jim poskytnout vedení a postarat se, aby měli dost času na oddech. Snažte se držet rozpisu služeb a sledujte varovné signály, jako třeba emocionální změny.“ Pozvedla obočí. „Dobře, ve vašem případě byste měla sledovat změny v chování a fyzické projevy, jako například odtažitost, podrážděnost, agresivitu. Všechno to máte tady,“ zamával znovu oběžníkem. „Beru na vědomí, pane, a mám jen jednu otázku,“ řekla a pohlédla na papír v jeho ruce. „Do toho.“ „Dostali ten oběžník taky zločinci?“ Pokud si dobře vzpomínala, v tomto bodě jí vrazil oběžník do ruky a vykázal ji pryč. Soudní projednávání Pennova případu nemohlo přijít v horší dobu. Kdykoli v uplynulých několika týdnech by jí to nevadilo, protože od posledního velkého vyšetřování, v němž šlo o šílence inscenujícího nápodoby nejtraumatičtějších událostí jejího života, dělali na samých rutinních záležitostech. Královská prokuratura bohužel nekonzultovala data projednávání případů vraždy s jejím pracovním rozvrhem, a jelikož šlo o Pennovo poslední velké vyšetřování ještě u westmercijských, nemohla jinak než ho k soudu uvolnit. Zvlášť když právě on tehdy provedl zatčení. [ 21 ]

„Fajn, tak se do toho pustíme,“ řekla a usadila se na krajíček stolu čelem k bílé tabuli. „Belinda Evansová, šedesát jedna let, nalezena pozdě večer v Haden Hill Parku přivázaná k houpačce. Elegantně oblečená, upravená, přijela tam po vlastní ose, ale neměla u sebe mobilní telefon. Žila v pěkné části Wombourne a nikdy jsme ji neměli v hledáčku. Stace, zjisti o oběti všechno, co se dá. Já s Bryantem zajedeme k ní domů, než se v deset sejdeme s Keatsem u pitvy.“ „Jdu na to, šéfko,“ odvětila Stacey a otočila se ke svému počítači. „Sepsáním výpovědí pověřil Woody inspektora Planta a jeho tým, když si Penn bere tenhle týden volno.“ Tahle část vyšetřování obvykle připadla na Penna. Ten zavrtěl hlavou. „Kdo by sakra chtěl ublížit stařence?“ „Hej, šedesát jedna není ještě žádné stáří, kámo,“ okřikl ho Bryant, ze všech v místnosti k takovému číslu věkově nejblíž. „A vsadil bych na Eleanor.“ „Jakou Eleanor?“ svraštila čelo Kim. „Příjmení neznám, ale povídá se, že obchází parkem a hledá ztraceného milého, mnicha, kterého zaživa zazdili v chodbě a…“ „Nebo to mohla být Annie Eliza,“ skočila mu do řeči Stacey a vykulila oči. „Žila tam úúúplně sama samotinká, nikdy se nevdala, neměla děti a…“ „Nebo to mohla udělat Yvette?“ dodal Bryant. „Nějaký další zpropadený duch?“ zeptala se Kim a vykročila ke Kuželně. „Ne, ta je opravdová. Dělá pořad o strašidelných místech a zkoumala i…“ „Dost, všichni,“ utnula je a shrábla svoje sako. Ohlédla se na bílou tabuli, na kterou vypsali jen nejzákladnější detaily. V tuhle chvíli byla Belinda Evansová pouhý seznam bodů, sbírka faktů získaných čistě jen z místa činu, ale Kim už teď něco říkalo, že ta žena bude něčím daleko víc.

[ 22 ]

Wombourne je vesnice s anglosaskými kořeny v jižním Staffordshiru, jíž se podařilo udržet si pospolitou atmosféru, přestože kolem ní vyrostly četné satelitní čtvrti, které měly vyřešit nedostatek bydlení v blízkém městě Wolverhamptonu. Bryant zastavil za hlídkovým vozem na Trident Road, několik ulic od návsi. Když Kim vystupovala z auta, všimla si, že samostatně stojící bungalov s dveřmi uprostřed symetrického průčelí má čerstvě natřenou fasádu. Po pás vysoký plot z vodorovných latí lemoval přední zahradu a stáčel se za roh dozadu. Po stranách dveří visely květináče, v obou byly zasazené stejné bílé a růžové květiny. Dům i pozemek působily úpravně, příjemně a zjevně byly navržené s důrazem na snadnou údržbu. „Kéž by si moje žena vystačila s něčím takovým,“ povzdechl si Bryant, když ukázal strážníkovi u vrátek průkaz. „Z těch zatracených kytek, co máme doma, pořád kýchám jak…“ „Počkej,“ zarazila ho Kim a vrátila se k policistovi u vrátek. „Zajímal se někdo?“ zeptala se a rozhlédla se po ulici. „Spousta lidí, inspektorko,“ odpověděl. „Paní z čísla sedmnáct se přes hodinu koukala z okna ložnice a odešla až před dvaceti minutami. Ve dvacet jedničce někomu nedochází, že víme, že už čtyřicet pět minut stojí za záclonou, a pan Blenkinsop ze čtrnáctky o kus dál vaří moc dobrý čaj.“ [ 23 ]

Kim se usmála. Zkušenost ji naučila, že existují čtyři typy sousedů. První, ti jí nejvíc konvenovali z osobního hlediska, jsou ti, kterým je úplně šumafuk, co se děje za dveřmi jejich obydlí. Druzí to chtějí vědět, ale nechtějí to dát najevo. Třetí skupinu tvoří nepokrytě zvědaví, co ale rychle ztrácejí zájem, a pak tu byli její oblíbenci z profesionálního hlediska: takovíhle Blenkinsopové, nepokrytě zvědaví, co nelitují námahy a dávají se s policisty do řeči, aby zjistili, co se děje. „Dík,“ řekla a dohonila Bryanta, který už procházel chodbou. „Všímavý hoch,“ poznamenala a ohlédla se po strážníkovi. „Tak mu dejte kytku,“ odvětil Bryant a dal se doleva. To, že si nedokázal kytku vysloužit, bylo ve vyšetřovně vděčným zdrojem vtipů. A Bryant tu hru s vervou hrál s nimi. „Vypadá to na standardní půdorys,“ podotkl. „Obývací část vlevo, ložnice vpravo. Slušná velikost.“ Chodbu zdobila reliéfní tapeta natřená nevýraznou matnou emulzní barvou odstínu magnolie. Pokoje se vyznačovaly podobnou barevnou paletou, která navozovala dojem svěžesti, čistoty, ale zároveň i jisté chladné odtažitosti. „Za kolik?“ nadhodila Kim, když se rozhlédla po obývacím pokoji. V téhle oblasti stály bungalovy poměrně dost. „Hádám tak tři sta tisíc,“ odpověděl Bryant podmračeně. „Čekala bych větší dům,“ prohlásila Kim, popravdě pouze na základě značky a roku výroby auta oběti. „Přesně to mě taky napadlo,“ přisvědčil a přejel prsty po příborníku. „Je to tu hezké, ale…“ Věta zůstala nedokončená, protože vytáhl horní šuplík komody. „Prázdný,“ řekl a ohlédl se po ní. Kim pokrčila rameny a dál obcházela místnost. Televize měla plochou obrazovku, ale nebyla o moc větší než počítačový monitor. Na dvouzásuvkové skříňce v protějším rohu stála staromódní patrová hi-fi věž. Neviděla, že by k ní byly připojené reproduktory, zřejmě sloužila jen na okrasu. [ 24 ]

Otevřela zásuvky. „Tyhle jsou taky prázdné.“ Přesunuli se do kuchyně. Srdce domova. V tomhle domě ovšem zjevně prodělalo zástavu. Prostor zabíraly funkční prvky, samá krabice, ostrá hrana a špičatý roh. Nic ho nezjemňovalo ani mu nevdechovalo život. Nikde žádná prkýnka, prostírání, plechovky na čajové sáčky, chlebník, konvice. Všechny ty věci, které lidé mívají, ale doopravdy nepoužívají. Bryant začal opět otvírat dvířka a šuplíky. „Sem tam něco, ale o nic víc, než jsme objevili v obýváku. Nevím, jestli tady najdeme nějaké důkazy, které by nám pomohly objasnit její smrt, když jsme stěží našli něco, co by dokazovalo, že kdy žila.“ Kim se k parťákovi otočila. „Hergot, Bryante, ty už zase čteš knížky?“ „Carl Jung vlastně říká, že…“ Bryantova slova přerušilo odkašlání, které se za nimi ozvalo. Kim se otočila a její dech se cestou do plic zarazil o cihlovou zeď. „Kristepane,“ zašeptal Bryant a oba zůstali zírat na osobu před sebou. Kim měla pocit, že vidí ducha.

[ 25 ]

„Promiňte, inspektorko… ona prostě…“ Kim strážníkovy omluvy odmávla. Soudě podle výrazu ženiny tváře by ji nezastavila ani celá denní směna navlečená do zásahové výstroje. Chviličku zpracovávala, co před sebou vidí. Od květované sukně přes jednoduchou blůzu po perlové náušnice a náhrdelník ze stejné sady. Obličej byl trochu víc poznamenaný věkem, ale jinak byla podoba s Belindou Evansovou až strašidelná. „Smím se zeptat, co děláte v domě mé sestry?“ zeptala se žena úsečným, přísným hlasem, který nenesl žádný přízvuk typický pro Black Country. Kim k ní přistoupila. „Paní…?“ „Jsem slečna Evansová, stejně jako má sestra, křestním jménem Veronica,“ pronesla, když vtom Kim zazvonil telefon. „Můžete ten hovor odmítnout a vysvětlit mi, co děláte v sestřině domě?“ zareagovala žena s ocelí v hlase i ve tváři. „No, to nejspíš nemůžu,“ odvětila Kim a odvrátila se. Ani Woody s ní takhle nemluvil, ale přinutila se vzít v úvahu, že tahle osoba brzy zjistí, že jí zemřel člen rodiny. „Stace,“ řekla do telefonu. „Nejbližší příbuzná, šéfko, je pětašedesátiletá Veronica Evansová, bytem v…“ „Děkuju, Stace, ještě ti zavolám,“ zarazila ji, ukončila hovor a zalitovala, že nepřišel o dvě minuty dřív. [ 26 ]

„Slečno Evansová, asi byste se měla posadit,“ řekla Kim a ukázala dozadu k obývacímu pokoji. Žena její doporučení ignorovala. „Je mrtvá?“ „Slečno Evansová,“ vložil se do toho Bryant a převzal tuto delikátní část jejich pracovní náplně na sebe. „Kdybyste laskavě šla…“ „Mám to tedy brát jako ano?“ opáčila žena a sjela pohledem z Kim na jejího kolegu. Dobře, jak to tak vypadalo, Bryant mohl prozatím rukavičky odložit. „Ano, slečno Evansová, bohužel…“ „Veronica, prosím, nebo se nám to bude plést. Jak se to stalo? Určitě v tom jejím rychlém autě. Hrůza, jak s ním jezdila. Už kolik měsíců jí říkám, že by se měla chovat přiměřeně svému věku, jenomže…“ Bryant k ní popošel. „Slečno… Veroniko, opravdu byste myslím měla jít do obývacího pokoje a…“ Žena ho probodla pohledem. „Pane, bude moje sestra méně mrtvá, když se posadím?“ „Rozhodně ne,“ odpověděla Kim místo kolegy, kterého ženino chování vyvedlo z rovnováhy. Kim už se s tímhle setkala. Příbuzní někdy zachovávali stoický postoj celé dny, týdny i měsíce a pak se sesypali kvůli banální drobnosti nebo určité vzpomínce. Ať byla příčina jakákoli, Kim hodlala situace naplno využít. „Ne, Veroniko, na smrti vaší sestry to nic nezmění, ale situace je složitější, než se domníváte, a raději bychom si o ní měli promluvit vsedě.“ „Jak složitější?“ Kim vzala věci do vlastních rukou a prošla kolem ženy do obýváku. Zůstala stát před gaučem a tím ji navedla k místu v křesle. [ 27 ]

Po všem tom úsilí, aby přiměl Veroniku sednout si, zůstal Bryant stát ve dveřích. „Veroniko, musím vám bohužel sdělit, že vaši sestru někdo zavraždil.“ Kim čekala, že se jí ve tváři projeví nějaká emoce. Spokojila by se s jakoukoli, ale tu, kterou tam spatřila, nečekala. Podrážděnost. Neuměla určit, zda ji podráždila sestřina smrt, nebo to, že nezemřela tak, jak jí Veronica předpověděla. „Ne, promiňte, ale to se jistě mýlíte. Jde buď o záměnu totožnosti, nebo omyl v příčině smrti, ale není možné, aby Belindu…“ „O žádný omyl nejde,“ zarazila ji Kim. „Vaši sestru někdo zavraždil v Haden Hill Parku, jednou bodnou ranou do srdce.“ Veronica si sáhla k hrdlu, jako by jí právě řekli, že má v polévce mouchu. Ten nedostatek emocí přiměl Kim k úvaze, jak moc blízké si sestry byly. Veronica podle všeho bydlela někde poblíž, když v tuhle ranní hodinu jen tak zaskočila na návštěvu. Měly až děsivě podobný vkus v oblékání a výběru šperků a obě stále používaly rodné příjmení. „Veroniko, mrzí mě to, musí to pro vás být hrozný šok, ale nena padá vás, proč byla vaše sestra včera večer v parku?“ Už si to ověřila, žádná společenská akce se ani v parku, ani v domě nekonala. „Nemám nejmenší tušení.“ „Nebylo to její oblíbené místo?“ naléhala Kim. „Třeba z dětství?“ Jak lidé stárnou, rádi se vracejí do vzpomínek a oživují si ty obzvlášť šťastné. „Belindu našli sedět na houpačce,“ napověděla jí, ale detail o ostnatém drátu, jímž k ní byla přivázaná, vynechala. „Zavraždili ji, když pozdě večer seděla na houpačce?“ opáčila Veronica a pokusila se na Kim podívat spatra. „To je nějaký trapný pokus o vtip?“ [ 28 ]

„Bohužel ne. Rodiče vás nikdy nebrali do Haden Hill Parku?“ zopakovala nezodpovězenou otázku. „Ne. Naši rodiče si na parky nepotrpěli a Belindu houpačky vůbec nezajímaly,“ odvětila žena rozhořčeně, jako by se Kim dočista pomátla. „Trávila v parku nebo v Haden Hill obecně hodně času?“ „Pokud vím, tak ne.“ „Co kriketový klub, neúčastnila se někdy třeba tamních společenských akcí?“ „Belinda nepila. Vůbec,“ zdůraznila Veronica. „A nenapadá mě jediný důvod, proč by tam měla být, leda že by ji tam někdo odvlekl násilím.“ „Belindino auto tam stálo řádně zaparkované a zamčené, nic nenasvědčuje zápasu.“ „Je mi líto, to místo pro mě nic neznamená,“ pronesla přezíravě. „Měla manžela nebo…“ „Nikdy se nevdala. Ani já ne,“ řekla Veronica. „Měla ovšem přítele z univerzity, s nímž se tu a tam stýkala.“ Kim uslyšela, jak za ní Bryant otvírá notes. „Jméno?“ „Charles, Charles Blunt. Působí na fakultě tělesné výchovy Halesowenské vysoké školy, kde sestra pracovala, dokud před sedmi měsíci neodešla do penze.“ „Pracovala jako co?“ „Profesorka dětské psychologie.“ Kim napadlo, že se možná o té ženě dozvědí víc od jejích kolegů než od sestry. „A měla Belinda telefon?“ „Ovšemže měla telefon.“ „V její kabelce ani v autě nebyl,“ vysvětlil Bryant. Veronica pokrčila rameny. „Pravděpodobně jí ho ukradli. Byl takový velký, neskladný, měla na něm spoustu těch apek. Líbil se [ 29 ]

jí ten větší displej, nemusela si brát brýle, když chtěla volat. Mívala někdy bohužel sklony k marnivosti.“ „Dáte nám prosím její číslo?“ požádala Kim. „Spojíme se s jejím operátorem…“ „To musíte na Vodafone,“ řekla Veronica a vytáhla z kabelky starou nokii. „Přešla k nim, když jsem jí řekla, že mám výhodnější smlouvu.“ Kim zaznamenala triumfální tón, když Veronica diktovala Bryantovi číslo. „Dobrá, slečno Evansová, děkujeme za pomoc. Smím se zeptat ještě na jednu věc, které tak úplně nerozumíme?“ „Jistě,“ přisvědčila a uhladila si dlaněmi sukni. Kim se rozhlédla. „Jak se zdá, nemá tu vaše sestra příliš věcí. Jen samé prázdné zásuvky a skříňky.“ „Ach, promiňte, inspektorko. Předpokládala jsem, že to víte. Sestře patří ještě sousední dům. Jestli o ní chcete vědět víc, měli byste ve skutečnosti jít tam.“

[ 30 ]