0041530

Ken Follett

Muž s podivnou minulostí

K N IŽ N Í K LU B

Přeložil Pavel Kříž

THE MAN FROM ST. PETERSBURG Copyright © Ken Follett 1982 Translation © Pavel Kříž, 2001

ISBN 978-80-242-4654-3

Nelze milovat lidstvo. Můžete milovat jen lidi. GRAHAM GREENE

PRVNÍ KAPITOLA

Bylo ospalé, poklidné nedělní odpoledne, jaké měl Walden rád. Stál u otevřeného okna a vyhlížel přes park. Široký, rovný trávník byl tu a tam osázen vzrostlými stromy – pichlavými borovicemi, párem mohutných dubů, několika kaštany a vrbou s korunou jako kadeřavá dívčí hlava. Slunce stálo vysoko a stromy vrhaly temné, chladné stíny. I ptáci zmlkli, ale z kvetoucího keře pnoucího se kolem okna se ozývalo bzučení spokojených včel. I dům byl tichý. Většina služebnictva měla odpoledne volno. Jedinými víkendovými hosty byli Waldenův bratr George, Georgeova manželka Clarissa a jejich děti. George se vydal na procházku, Clarissa si šla lehnout a děti nebyly nikde vidět. Walden si také udělal pohodlí. Do kostela šel samozřejmě v redingotu a za hodinu či dvě si na večeři bude muset vzít bílou vázanku a frak, ale zatím si hověl v tvídovém obleku a v košili s měkkým límečkem. A jestli ještě Lydia zahraje večer na klavír, bude to dokonalý den. Obrátil se k manželce. „Zahraješ nám po večeři?“ Lydia se usmála. „Jestli chceš.“ Walden zaslechl nějaký hluk a otočil se k oknu. Na vzdáleném konci příjezdové cesty, čtvrt míle daleko, se objevil automobil. Walden náhle ucítil podráždění jako záludné (7)

bolestné píchnutí v pravé noze před bouřkou. Proč by mě auto mělo znepokojovat, pomyslel si. Nebyl proti motorovým vozidlům – sám měl lanchestera a pravidelně ho užíval k cestám mezi svým sídlem a Londýnem – i když v létě vesnici hrozně obtěžoval jejich burácivý hluk a mračna prachu zvedající se za nimi z nedlážděné cesty. Uvažoval o tom, že nechá položit na ulici pár set metrů asfaltu. Ještě nedávno by neváhal, ale cesty nebyly jeho starost od roku 1909, kdy Lloyd George vytvořil Správu silnic – a náhle si uvědomil, že to byl důvod jeho podráždění. Byl to charakteristický produkt legislativy liberálů – vzali od Waldena peníze, aby udělali to, co by stejně udělal on, a pak to neudělali. Zřejmě nakonec tu cestu stejně vydláždím sám, říkal si, jen je nepříjemné zaplatit to dvakrát. Automobil zahnul na cestu vysypanou štěrkem a hlučně, trhavě zastavil před jižním vchodem. Výfukové plyny se táhly k oknu a Walden zadržel dech. Řidič v kukle, motoristických brýlích a těžkém šoférském plášti vystoupil a otevřel dveře svému pasažérovi. Malý muž v černém kabátě a černém plstěném klobouku vylezl z vozu. Walden muže poznal a srdce mu pokleslo, poklidné letní odpoledne skončilo. „To je Winston Churchill,“ řekl. Lydia poznamenala: „To je trapné.“ Ten člověk se prostě nenechá odbýt. Ve čtvrtek poslal dopis, který Walden ignoroval. V pátek navštívil Waldena v jeho londýnském domě a bylo mu řečeno, že hrabě není doma. TeS v neděli sem přijel až z Norfolku. Opět ho odmítne přijmout. Copak si myslí, že na něj jeho zatvrzelost udělá dojem? říkal si Walden. Nerad byl k lidem hrubý, ale Churchill si to zasloužil. Liberální vláda, v níž byl Churchill ministrem, zahájila ničemný útok na samé základy anglické společnosti – zdanila pozemkový majetek, narušovala vliv Horní sněmovny parlamentu, pokoušela se odevzdat Irsko katolíkům, oslabovala královské námořnictvo a podléhala vydírání odborů a za(8)

tracených socialistů. Walden a jeho přátelé by takovým lidem ani ruku nepodali. Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil Pritchard. Byl to vysoký typický koknej s černými vlasy lesknoucími se brilantinou a důstojným výrazem, který byl zřetelně hraný. Jako kluk utekl na moře a ve východní Africe dezertoval z lodi. Walden, který tam byl na safari, ho najal jako dozorce domorodých nosičů a od té doby byli spolu. Nyní byl Pritchard Waldenovým majordomem, cestoval s ním od jednoho domu k druhému, a byl mu přítelem, jakým sluha může být. „Je zde ministr námořnictva, mylorde,“ pronesl Pritchard. „Nejsem doma,“ odpověděl Walden. Na Pritchardovi bylo vidět, jak je mu to nepříjemné. Nebyl zvyklý vyhazovat členy vlády. Komorník mého otce by to provedl, ani by nehnul brvou, pomyslel si Walden, ale starý Thomson už je na odpočinku, pěstuje růže v zahrádce u malého domku ve vesnici a Pritchard si nikdy neosvojil onu nezdolnou důstojnost. Pritchard začal vynechávat „h“ jako pravý koknej, což bylo znamení, že je buS v naprosté pohodě, nebo velmi nervózní. „Pan Churchill poznamenal, že patrně řeknete, že nejste doma, mylorde, a požádal mne, abych vám dal tento dopis.“ Podal mu obálku na tácku. Walden neměl rád, když na něho někdo naléhal. Řekl naštvaně: „VraVte mu ho…“ Pak se zarazil a znovu se podíval na rukopis na obálce. Na těch velkých, dobře čitelných a ležatých písmenech bylo něco známého. „Bože,“ povzdechl si. Vzal obálku, otevřel ji a vytáhl jediný list těžkého bílého papíru, přeložený napůl. Nahoře byl vytištěn červený královský erb. Walden četl:

(9)

Buckinghamský palác 1. května 1914 Můj drahý Waldene, přijměte mladého Winstona. George R. I. „To je od krále,“ oznámil Lydii. Bylo mu tak trapně, až se zarděl. Bylo otřesně nevkusné zatahovat krále do něčeho takového. Walden si připadal jako školák, kterému řekli, aV dá pokoj a začne dělat úkoly. Na okamžik byl v pokušení krále neposlechnout. Ale ty následky… Lydia by už nebyla přijímána královnou, lidé by nemohli pozvat Waldenovy na společenské akce, jichž by se zúčastnil člen královské rodiny a – což bylo nejhorší – Waldenova dcera Charlotta by nemohla být představena u dvora jako debutantka. Společenský život rodiny by byl v troskách. To by pak mohli odjet a žít v jiné zemi. Ne, nebylo možné neposlechnout krále. Walden si povzdechl. Churchill ho porazil. Jistým způsobem to byla úleva, protože nyní mohl porušit zásadu a nikdo mu to nemohl mít za zlé. Dopis od krále, kamaráde, řekl by na vysvětlenou, nic se nedalo dělat, to víš. „Požádejte pana Churchilla, aV vstoupí,“ řekl Pritchardovi. Podal dopis Lydii. Napadlo ho, že liberálové opravdu nepochopili, jak má monarchie fungovat. Zamumlal: „Král prostě s těmi lidmi nejedná dost rozhodně.“ „Začíná to být příšerně nudné,“ odvětila Lydia. Vůbec se nenudí, pomyslel si Walden. Naopak, pravděpodobně je to všechno pro ni docela vzrušující; ale řekla to, protože právě tak má reagovat anglická hraběnka, a protože není Angličanka, ale Ruska, ráda říká typicky anglické fráze, asi jako člověk mluvící francouzsky by často říkal alors a hein. Walden šel k oknu. Churchillův automobil tam venku stá(10)

le ještě rachotil a naplňoval nádvoří kouřem. Řidič stál vedle něj s jednou rukou na dveřích, jako kdyby držel koně, který by bez toho odběhl. Několik služebných to sledovalo z bezpečné vzdálenosti. Pritchard vešel a oznámil: „Pan Winston Churchill.“ Churchillovi bylo čtyřicet, byl přesně o deset let mladší než Walden. Byl to malý, štíhlý muž, který se podle Waldena oblékal poněkud příliš elegantně než opravdový džentlmen. Vlasy mu rychle ustupovaly; zůstala mu šošolka nad čelem a dvě kučery na spáncích, které mu v kombinaci s krátkým nosem a permanentní ironickou jiskřičkou v oku dávaly uličnický výraz. Bylo snadné zjistit, proč ho karikaturisté pravidelně zobrazovali jako zlomyslného cherubína. Churchill potřásl Waldenovi rukou a spokojeně pronesl: „Dobré odpoledne, lorde Waldene.“ Uklonil se Lydii. „Lady Waldenová, přeji dobrý den.“ Waldenovi blesklo hlavou: Co to v sobě má, že mě tak popuzuje? Lydia mu nabídla čaj a Walden ho vyzval, aV se posadí. Nechtěl vést žádné zbytečné řeči, netrpělivě čekal, až se dozví, co je příčinou takového povyku. Churchill začal: „Především se omlouvám, společně s králem, že jsem se vám takto vnutil.“ Walden jen lehce přikývl. Nehodlal prohlásit, že je to naprosto v pořádku. „Mohl bych dodat,“ pokračoval Churchill, „že bych to neudělal, kdybych pro to neměl ty nejvážnější důvody.“ „Měl byste mi říct jaké.“ „Víte, co se děje na peněžním trhu?“ „Ano. Diskontní sazba stoupá.“ „Z jednoho a tří čtvrtin na téměř tři procenta. To je ohromný vzestup a došlo k němu v několika týdnech.“ „Předpokládám, že víte proč.“ Churchill přitakal. „Německé společnosti ve velkém prodávají pohledávky, inkasují hotovost a kupují zlato. Ještě několik týdnů takové aktivity a Německo bude mít od ostat(11)

ních zemí všechno, co mu dluží, své dluhy nechá nesplacené – a jeho zásoby zlata budou vyšší než kdykoli předtím.“ „Připravují se na válku.“ „Tímto a jinými způsoby. Kromě normálních daní vybrali na mimořádných odvodech miliardu marek, aby si vylepšili armádu, která je už nyní nejsilnější v Evropě. Vzpomeňte si, že když Lloyd George zvýšil v roce 1909 britské daně o patnáct milionů liber sterlingů, vypukla málem revoluce. A miliarda marek představuje padesát milionů liber. Je to nejvyšší mimořádná daň v evropské historii…“ „To tedy je,“ přerušil ho Walden. Hrozilo, že Churchill začne být teatrální. Walden nechtěl, aby začal s projevem. „My konzervativci máme již nějakou dobu obavy z německého militarismu. Nyní, v hodině jedenácté, mi říkáte, že jsme měli pravdu.“ Churchilla to nevykolejilo. „Německo téměř určitě napadne Francii. Otázka zní: Půjdeme Francii na pomoc?“ „Ne,“ řekl překvapený Walden. „Ministr zahraničí nás ujišVuje, že k Francii nemáme žádné závazky…“ „Sir Edward to samozřejmě myslí upřímně,“ připustil Churchill, „ale mýlí se. Naše dohoda s Francií je taková, že bychom nemohli stát stranou a sledovat, jak bude poražena Německem.“ Walden byl vyveden z míry. Liberálové přesvědčili každého včetně něho, že nepovedou Anglii do války. A nyní jeden z jejich předních ministrů tvrdí opak. Licoměrnost politiků ho doháněla k zuřivosti, ale na to Walden zapomněl, když začal uvažovat o následcích války. Myslel na mladé muže, které znal a kteří budou muset bojovat, trpělivé zahradníky v jeho parku, hubaté komorníky, opálené venkovské chlapce, bouřlivácké studenty, apatické flinky z klubů v St. James… potom tu myšlenku zatlačila jiná, mnohem děsivější, a Walden se zeptal: „Ale můžeme zvítězit?“ Churchillův pohled byl vážný. „Myslím, že ne.“ (12)

Walden na něj zíral. „Bože, co jste to provedli?“ Churchill zaujal defenzivní postoj. „Naší politikou bylo vyhnout se válce, ale není možné se vyhýbat válce a současně se po zuby vyzbrojovat.“ „Ale vám se nepodařilo vyhnout se válce.“ „Stále se pokoušíme.“ „Ale myslíte si, že se vám to nezdaří.“ Churchill se na chvíli tvářil bojovně, ale pak spolkl svou hrdost. „Ano.“ „Co se tedy stane?“ „Nemohou-li Anglie a Francie porazit Německo společně, pak musíme mít dalšího spojence, třetí zemi na naší straně – Rusko. Bude-li Německo rozděleno, bude-li bojovat na dvou frontách, můžeme zvítězit. Ruská armáda je samozřejmě neschopná a zkorumpovaná – jako všechno ostatní v té zemi – ale na tom nezáleží, pokud bude vázat část německých sil.“ Churchill dobře věděl, že Lydia je Ruska, a bylo od něj charakteristicky netaktní ponižovat její zem v její přítomnosti, ale Walden to přešel, protože ho velice zaujalo, co Churchill říkal. „Rusko už je spojencem Francie,“ namítl. „To nestačí,“ řekl Churchill. „Rusko je povinno bojovat, bude-li Francie obětí agrese. Je na Rusku, aby rozhodlo, zda je Francie v tom či onom případě obětí agresora. Když vypukne válka, obě strany vždycky tvrdí, že jsou obětí. Spojenectví tedy nezavazuje Rusko k ničemu jinému, než že bude bojovat, bude-li chtít. My potřebujeme, aby bylo Rusko nově a pevně svázáno s naší stranou.“ „Neumím si představit, jak si vy, hoši, podáváte ruce s carem.“ „Pak nás špatně znáte. Abychom zachránili Anglii, budeme jednat s Sáblem.“ „Vašim stoupencům se to nebude líbit.“ „Nedozvědí se to.“ Walden už viděl, kam to všechno směřuje, a ta vyhlídka (13)

byla vzrušující. „Co máte na mysli? Tajnou smlouvu? Nebo nepsanou dohodu?“ „Obojí.“ Walden si změřil Churchilla přimhouřenýma očima. Tento mladý demagog má možná mozek v hlavě, pomyslel si, a ten mozek nemusí nutně fungovat v mém zájmu. Takže liberálové chtějí uzavřít tajnou dohodu s carem i přes nenávist, kterou anglický lid chová k brutálnímu ruskému režimu – ale proč to říká mně? Chtějí mne do toho nějak zatáhnout, to je jasné. Za jakým účelem? Aby měli konzervativce, na něhož lze hodit vinu, kdyby to všechno nevyšlo? To by musel být obratnější intrikán než Churchill, aby mě dovedl do takové pasti. „Pokračujte,“ řekl Walden. „Zahájil jsem rozhovory s velením ruského námořnictva v souladu s našimi vojenskými rozhovory s Francouzi. Probíhají sice už nějakou dobu, ale nijak výrazně, na intenzitě naberou teprve nyní. Do Londýna přijede mladý ruský admirál. Jmenuje se kníže Alexej Andrejevič Orlov.“ „Alex!“ ozvala se Lydia. Churchill se na ni podíval. „Domnívám se, že je s vámi spřízněn, lady Waldenová.“ „Ano,“ odpověděla Lydia a z nějakého důvodu, Walden nemohl zjistit z jakého, jako by znejistěla. „Je to syn mé starší sestry, což znamená, že je můj… bratranec?“ „Synovec,“ řekl Walden. „Nevěděla jsem, že se stal admirálem,“ dodala Lydia. „Musel být povýšen teprve nedávno.“ Hovořila naprosto klidně a vyrovnaně a Walden dospěl k názoru, že si tu chvilku nejistoty jen namlouval. Byl rád, že Alex přijede do Londýna. Měl toho chlapce velice rád. Lydia řekla: „Je ještě mladý na tak velkou pravomoc.“ „Je mu třicet,“ odpověděl jí Churchill a Walden si připomněl, že Churchill je ve čtyřiceti velmi mladý na to, že má na starosti celé královské námořnictvo. Churchillův výraz (14)

jako by říkal: Svět patří vynikajícím mladým mužům, jako jsem já a Orlov. Ale k něčemu potřebuješ mne, pomyslel si Walden. „Kromě toho,“ pokračoval Churchill, „Orlov je po svém otci, zesnulém knížeti, synovcem cara a – což je ještě důležitější – je jedním z mála lidí kromě Rasputina, které si car oblíbil a jimž důvěřuje. Dokáže-li někdo z ruského námořnictva dostat cara na naši stranu, je to Orlov.“ Walden položil otázku, která mu tanula na mysli. „A moje role v tom všem?“ „Chci, abyste reprezentoval Anglii v těchto rozhovorech – a chci, abyste mi předložil Rusko na talíři.“ Ten člověk nikdy nemůže odolat pokušení být melodramatický, pomyslel si Walden. „Chcete, abychom Alex a já projednali anglo-ruskou vojenskou alianci?“ „Ano.“ Walden okamžitě pochopil, jak obtížný a záslužný úkol by to byl. Byla to výzva. Skryl své vzrušení a odolal pokušení zvednout se a začít přecházet sem a tam. Churchill pokračoval: „Vy znáte cara osobně. Znáte Rusko a plynně hovoříte rusky. Sňatkem jste se stal Orlovovým strýcem. Už jednou jste přesvědčil cara, aby se postavil na stranu Anglie, a ne Německa – v roce 1906, kdy jste svým zásahem zabránil ratifikaci spojenecké smlouvy z Bjőrkő.“ Churchill se odmlčel. „Přesto jste nebyl naší první volbou na zástupce Británie v těchto jednáních. Jak to chodí ve Westminsteru…“ „Ano, ano.“ O tom Walden nechtěl začít diskutovat. „Ale něco změnilo váš názor.“ „Stručně řečeno, vybral si vás car. Zdá se, že jste jediný Angličan, kterému vůbec důvěřuje. Poslal tedy telegram svému bratranci, Jeho Veličenstvu králi Jiřímu V., a v něm trval na tom, aby Orlov jednal s vámi.“ Walden si dovedl představit ohromení mezi radikály, když se dozvěděli, že budou muset zapojit do tak tajného plánu (15)

reakcionářského starého peera z řad toryů. „Řekl bych, že jste byli zděšeni,“ poznamenal. „Vůbec ne. V zahraničních záležitostech není naše politika natolik v rozporu s vaší. A já jsem vždy měl pocit, že domácí politické neshody nejsou důvodem, proč by vláda Jeho Veličenstva neměla využít váš talent.“ TeS mi lichotí, pomyslel si Walden. Velmi o mne stojí. Nahlas řekl: „Jak to všechno udržet v tajnosti?“ „Bude to vypadat jako společenská návštěva. Budete-li souhlasit, Orlov zůstane během londýnské sezony u vás. Vy ho představíte. Nemýlím-li se, vaše dcera má být letos uvedena do společnosti.“ Podíval se na Lydii. „Je to tak,“ řekla Lydia. „Takže se jistě zúčastníte mnoha společenských akcí. Jak víte, Orlov je svobodný a samozřejmě velmi žádoucí partie, takže můžeme rozhlásit do zahraničí, že se tu poohlíží po anglické manželce. Dokonce může nějakou najít.“ „Dobrý nápad.“ Walden si náhle uvědomil, že ho to těší. V konzervativních vládách Salisburyho a Balfoura býval jakýmsi polooficiálním diplomatem, ale posledních osm let se nepodílel na mezinárodní politice. Nyní měl příležitost vrátit se na scénu. Začal si vybavovat, jak stravující a fascinující to bylo – utajování, hráčské umění při vyjednávání, konflikty osobností, obezřetné přesvědčování, zastrašování nebo hrozby válkou. Vzpomněl si, že s Rusy se nejedná snadno; někdy jsou nevypočitatelní, zarputilí a arogantní. Ale Alexe zvládne. Když si Walden bral Lydii, Alex byl na svatbě, desetiletý chlapec v námořnickém oblečku. Později strávil několik let na Oxfordské univerzitě a o prázdninách jezdil na Walden Hall. Jeho otec byl mrtev, a tak mu Walden věnoval víc času, než by normálně věnoval dospívajícímu chlapci, a byl příjemně odměněn přátelstvím bystrého mladíka. To je výtečný základ pro jednání. Věřím, že se mi to snad podaří, pomyslel si. Byl by to triumf! (16)

Churchill se zeptal: „Mám to chápat tak, že nabídku přijímáte?“ „Ovšem,“ řekl Walden. Lydia se zvedla. „Ne, nevstávejte,“ řekla, když muži povstali s ní. „Nechám vás mluvit o politice. Zůstanete na večeři, pane Churchille?“ „Bohužel mám schůzku ve městě.“ „Pak se tedy s vámi rozloučím.“ Podali si ruce. Vyšla z Octagonu, kde vždycky svačili, a šla přes velkou a pak malou halu do místnosti vyhrazené pro úpravu květin. Ve stejnou chvíli jeden ze zahradníků – jeho jméno neznala – vešel dveřmi ze zahrady s plnou náručí tulipánů, růžových a žlutých, pro večerní tabuli. Jednou z věcí, které Lydia na Anglii milovala, a obzvláště na Walden Hallu, byly květiny, jejich bohatost a pestrost. Vždy ráno a večer měla přichystány čerstvě řezané květiny, dokonce i v zimě, kdy je bylo nutno pěstovat ve vytápěných sklenících. Zahradník se dotkl čepice – nemusel smeknout, když na něj nikdo nepromluvil, neboV tato místnost byla teoreticky součástí zahrady – položil květiny na mramorový stůl a vyšel ven. Lydia se posadila a vdechovala chladný, provoněný vzduch. Bylo to ideální místo, kde se člověk mohl uklidnit. Rozhovor o Petěrburgu ji nervově vyčerpal. Pamatovala si Alexeje Andrejeviče jako plachého, hezkého chlapečka na své svatbě. A také si pamatovala, že to byl nejnešVastnější den jejího života. Napadlo ji, že je od ní poněkud zvrácené dělat si útočiště právě tady. Tento dům měl místnosti téměř pro každou příležitost: různé jídelny pro snídaně, obědy, svačiny a večeře; místnost na kulečník a jinou místnost na zbraně; speciální místnosti pro praní, žehlení, přípravu džemů, čištění stříbra, skladování zvěřiny, ukládání vína, kartáčování obleků… Její vlastní apartmá mělo ložnici, oblékárnu a obývací pokoj. A přesto, když chtěla mít klid, šla sem, posadila se na (17)

tvrdou židli a dívala se na hrubou kamennou výlevku a litinové nohy mramorového stolu. Všimla si, že i její manžel má neoficiální útočiště. Když byl Steven něčím znepokojen, šel do zbrojnice a četl si knihu o zvěři. Tak Alex bude ve společenské sezoně jejím hostem v Londýně. Budou si povídat o domově a sněhu, baletu a bombách… a pohled na Alexe ji přinutí myslet na jiného ruského mladíka, na muže, kterého si nevzala. Už devatenáct let toho muže neviděla, ale vždy stačila pouhá zmínka o Petěrburgu, aby si na něj vzpomněla, a naskočila jí husí kůže pod lesklým hedvábím odpoledních šatů. Bylo mu tenkrát devatenáct, zrovna jako jí, hladový student s dlouhými černými vlasy, tváří vlka a očima kokršpaněla. Byl hubený jako šindel. PleV měl bílou, ochlupení na těle pubertálně měkké a tmavé a šikovné, šikovné ruce. TeS se zarděla, ne při vzpomínce na jeho tělo, ale na své vlastní, které ji zradilo, nechalo ji šílet rozkoší a přinutilo nestoudně křičet. Byla jsem zkažená, pomyslela si, a jsem stále zkažená, protože bych to ráda udělala znovu. Provinile si vzpomněla na manžela. Málokdy na něj pomyslela bez pocitu viny. Nemilovala ho, když se brali, ale teS ho milovala. Měl pevnou vůli, byl laskavý a zbožňoval ji. Jeho cit byl stálý a něžný a naprosto bez oné zoufalé vášně, kterou kdysi poznala. Pomyslela si: Je šVastný jen proto, že nikdy nepoznal, jak může být láska divoká a hladová. Po takové lásce už netoužím, říkala si. Naučila jsem se žít bez ní a s postupem let je to stále lehčí. Také by mělo být – je mi téměř čtyřicet! Některé její přítelkyně byly stále v pokušení a také mu podléhaly. Nemluvily s ní o svých aférkách, protože cítily, že by je neschvalovala, ale probíraly poměry ostatních a Lydia věděla, že na některých společenských akcích na venkovských sídlech bylo hodně… řekněme cizoložství. Lady Girardová řekla jednou Lydii s blahosklonným výrazem (18)

starší ženy, která poskytuje dobrou radu mladší hostitelce: „Má drahá, jestli pozvete současně vikomtesu a Charlieho Scotta, prostě je musíte ubytovat v sousedících pokojích.“ Lydia jim přidělila pokoje na opačných koncích domu a vikomtesa už na Walden Hall nikdy nepřijela. Lidé tvrdili, že za všechnu tuto nemorálnost může zesnulý král, ale Lydia jim nevěřila. Byla pravda, že se přátelil s Židy a zpěváky, ale proto ještě nebyl nemrava. Ostatně pobýval na Walden Hallu jen dvakrát – jednou jako princ waleský a jednou jako král Eduard VII. – a v obou případech se choval naprosto bezúhonně. Přemýšlela, jestli sem někdy přijede nový král. Bylo velice náročné mít na návštěvě panovníka, ale tak vzrušující připravit dům, aby vypadal co nejlépe, a zajistit nejfantastičtější jídla, jaká si lze představit, a koupit si dvanáctery nové šaty jen na jediný víkend. A kdyby tento král přijel, možná by poskytl Waldenovým tak žádoucí entrée – právo vjíždět při slavnostních příležitostech do Buckinghamského paláce zahradní branou, místo aby čekali ve frontě na ulici The Mall s dalšími dvěma sty kočáry. Uvažovala o hostech, které pozvala na tento víkend. George je Stephenův mladší bratr. Má jeho šarm, ale ani trochu vážnosti. Georgeově dceři Belindě je osmnáct stejně jako Charlottě. Obě děvčata budou letos uvedena do společnosti. Matka Belindy zemřela před několika lety a George se znovu oženil, poněkud brzy. Jeho druhá manželka Clarissa je mnohem mladší než on a dost temperamentní. Dala mu dva syny. Jedno z dvojčat mělo po Stephenově smrti zdědit Walden Hall, pokud ještě Lydia neporodí v pozdním věku chlapce. Mohla bych, říkala si, cítím, že bych mohla, ale prostě se to nestane. Byl téměř čas připravit se k večeři. Povzdychla si. Cítila se pohodlně a příjemně v odpoledních šatech s volně upravenými vlasy. Ale teS se bude muset nechat od komorné sešněrovat do korzetu a dát si vysoko vyčesat vlasy. Zaslechla, (19)

že se některé mladé ženy úplně zříkají šněrovačky. Nic proti tomu, když je člověk od přírody tvarován jako osmička, ale Lydia nikdy neměla dost na těch pravých místech. Zvedla se a vyšla ven. Pomocník zahradníka stál u růžového keře a mluvil s jednou komornou. Lydia ji hned poznala. Byla to Annie, hezká, smyslně dráždivá dívka s prázdnou hlavou a širokým úsměvem. Stála s rukama v kapsách zástěrky, s kulatým obličejem natočeným ke slunci a smála se něčemu, co jí řekl zahradník. Tak tady je dívka, která nepotřebuje korzet, napadlo Lydii. Annie měla dohlížet na Charlottu a Belindu, protože guvernantka měla odpoledne volno. Lydia řekla ostře: „Annie! Kde jsou mladé dámy?“ Annie zmizel úsměv z tváře a udělala pukrle. „Nemohu je najít, madam.“ Zahradník se rozpačitě vzdálil. „Nezdá se, že byste je hledala,“ řekla Lydia. „Běžte za nimi.“ „Ovšem, madam.“ Annie se rozběhla za dům. Lydia si povzdechla. Věděla, že tam děvčata nejsou, ale nechtělo se jí volat Annie zpátky a znovu ji kárat. Šla zvolna přes trávník, přemýšlela o známých a příjemných věcech a snažila se zatlačit Petěrburg do pozadí. Stephenův otec, sedmý hrabě z Waldenu, osázel západní stranu parku rododendrony a azalkami. Se starým pánem se Lydia nikdy nesetkala, protože zemřel, než se poznala se Stephenem, ale v každém případě to byl jeden z legendárních představitelů viktoriánské Anglie. TeS jeho keře nádherně kvetly a vypadaly jako poněkud neviktoriánský ohňostroj zářivých barev. Musíme někoho požádat, aV tu krásu zachytí na plátno, řekla si, vždyV poslední obraz byl namalován, ještě než park vzrostl. Ohlédla se na Walden Hall. Šedé kameny jižního průčelí vypadaly v odpoledním slunci krásně a důstojně. Uprostřed byl jižní vchod. Ve vzdálenějším východním křídle byl salon a několik jídelen a za nimi kuchyně, spižírny a prádelny, jež (20)

se táhly bez ladu a skladu až ke vzdáleným stájím. Blíže k ní, na západní straně, byl ranní pokoj, pak Octagon a v rohu knihovna; za rohem na západní straně byla kulečníková herna, místnost se zbraněmi, kuřárna a kancelář panství. Ložnice rodiny v druhém poschodí byly většinou na jižní straně, hlavní hostinské pokoje na západní straně a pokoje služebnictva nad kuchyněmi k severovýchodu, mimo dohled. Nad druhým poschodím byla nesmyslná spleV věží, věžiček a mansard. Celá fasáda byla směsicí té nejlepší ornamentální kamenické práce z doby viktoriánského rokoka, s květinami a krokvicemi a vytesanými smyčkami lan, s draky a lvy a cherubíny, balkony a cimbuřím, vlajkovými stožáry a slunečními hodinami a chrliči. Lydia to místo milovala a byla vděčná, že si ho Stephen – na rozdíl od mnoha starých aristokratických rodin – mohl dovolit udržovat. Zahlédla, jak se Charlotta a Belinda vynořily z keřů na druhé straně trávníku. Annie je samozřejmě nenašla. Obě měly letní šaty, klobouky se širokými krempami, černé punčochy školaček a černé střevíce. Jelikož Charlotta měla být tuto sezonu představena ve společnosti, občas měla povoleno vyčesat si vlasy a obléci se jako slečna k večeři, ale většinou s ní Lydia jednala jako s dítětem, kterým byla, protože pro děti nebylo dobré, když dospívaly příliš rychle. Sestřenice byly hluboce zabrány do konverzace a Lydia se snažila představit si, o čem si asi povídají. Co jsem měla v hlavě, když mi bylo osmnáct? A pak si vzpomněla na mladíka s jemnými vlasy a zvídavýma rukama, a pomyslela si: Bože, prosím, aV si uchovám své tajemství. „Myslíš, že se budeme cítit jinak, až se dostaneme do společnosti?“ zeptala se Belinda. Charlotta už o tom přemýšlela. „Já ne.“ „Ale už budeme dospělé.“ „Nevím, jak spousta večírků a plesů a pikniků může z člověka udělat dospělého.“ (21)

„Budeme muset nosit korzet.“ Charlotta se zachichotala. „Už jsi ho někdy měla?“ „Ne, ty ano?“ „Já jsem si ho zkusila minulý týden.“ „Jaké to je?“ „Strašné. Nemůžeš chodit rovně.“ „Jak jsi vypadala?“ Charlotta zvedla obě ruce a naznačila obrovské poprsí. Obě se rozesmály a málem se skácely. Charlotta zahlédla matku a nasadila vzdorovitý výraz v očekávání výtek, ale zdálo se, že matka o něčem přemýšlí, jen se trochu usmála a pak se otočila. „Ale bude to zábavné,“ řekla Belinda. „Společenská sezona? Asi ano,“ řekla pochybovačně Charlotta. „Ale jaký to má vlastně smysl?“ „Přece seznámit se s tím pravým mladým mužem.“ „Chceš říct hledat manžela…“ Došly k velkému dubu uprostřed trávníku, Belinda se posadila na sedátko pod stromem a trochu se zamračila. „Ty si myslíš, že to je všechno hrozná hloupost, viS?“ Charlotta usedla vedle ní a pohlédla přes travnatý koberec na jižní průčelí Walden Hallu. Vysoká gotická okna se leskla v odpoledním slunci. Odtud dům vypadal, jako by byl racionálně a řádně vyprojektován, ale za tou fasádou byl opravdu kouzelný zmatek. Řekla: „Hloupé je, že se s tím tak dlouho čeká. Já nijak nepospíchám, abych mohla chodit na plesy a nechávat lidem odpoledne vizitky a seznamovat se s mladými muži – vůbec by mi nevadilo, kdybych se tomu mohla vyhnout – ale hrozně mě zlobí, že se mnou pořád jednají jako s dítětem. Vadí mi, že musím večeřet s Marjou. Moc toho neví, nebo to aspoň předstírá. V jídelně se vede aspoň zajímavá konverzace. Papá hovoří o tolika věcech. Když se začnu nudit, tak Marja navrhne, že si zahrajeme karty. Já nechci nic hrát. Hraju si celý život.“ Povzdychla si. Když o tom mluvila, rozzlobilo ji to ještě víc. Pohlédla na (22)

Belindin klidný obličej plný pih a se svatozáří zrzavých kučer. Charlottin obličej byl oválný se spíše výrazným rovným nosem a silnou bradou, vlasy měla husté a tmavé. Bezstarostná Belinda, pomyslela si; tyto věci ji opravdu netrápí; ji nikdy nic opravdu nevzruší. Charlotta se dotkla Belindiny paže. „Promiň. Nechtěla jsem o tom mluvit.“ „To nevadí.“ Belinda se shovívavě usmála. „Ty se vždycky rozzlobíš kvůli věcem, které prostě nemůžeš změnit. Vzpomínáš si, jak ses rozhodla, že chceš studovat na Etonu?“ „Ne.“ „Ale ano. Dělala jsi hrozné scény. Tvrdila jsi, že nechápeš, proč bys nemohla chodit do školy v Etonu, když tam chodil tvůj otec.“ Charlotta si na to nevzpomínala, ale nemohla popřít, že to znělo přesně tak, jak by to řekla ona, když jí bylo deset let. Prohlásila: „Ale ty si opravdu myslíš, že tyhle věci nemohou proběhnout nějak jinak? Být představena ve společnosti, odstěhovat se na sezonu do Londýna a zasnoubit se a pak manželství…“ „Mohla bys udělat skandál a pak ovšem emigrovat do Rhodesie.“ „Nevím jistě, jak se to dělá, aby byl skandál.“ „Já také ne.“ Chvíli byly zticha. Někdy si Charlotta přála, aby byla pasivní jako Belinda. Život by byl jednodušší – ale taky příšerně nudný. Řekla: „Zeptala jsem se Marji, co mám asi dělat, až se vdám. A víš, co mi řekla?“ Napodobila hrdelní ruskou výslovnost své guvernantky. „Dělat? Ale mé dítě, nebudete dělat nic.“ ,,To je ale hloupost,“ řekla Belinda. „Vážně? Co dělá moje matka a tvoje?“ „Patří k lepší společnosti. Pořádají večírky a navštěvují venkovská sídla a chodí do opery a…“ „Přesně to myslím. Nic.“ (23)

„Mají děti…“ „Tak to je něco jiného. Dělají takové tajnosti s rozením dětí.“ „To proto, že to je… sprosté.“ ,,Proč? Co je na tom sprostého?“ Charlotta zjistila, že se zase nechala strhnout nadšením pro toto téma. Marja jí vždycky říkala, aby nedávala najevo nadšení. Zhluboka se nadechla a ztišila hlas. „Ty i já musíme mít děti. Nemyslíš, že by nám už mohli říct něco o tom, jak se to stane? Nutí nás, abychom věděly všechno o Mozartovi a Shakespearovi a Leonardu da Vinci, ale…“ Na Belindě bylo vidět, že je jí to trapné, ale zároveň ji to zajímá. Má stejné pocity jako já, říkala si Charlotta, kolik toho asi ví? „Uvědomuješ si, že rostou v tobě?“ zeptala se Belindy. Belinda přikývla a pak vyhrkla: „Ale jak to začne?“ „Myslím, že se to stane, když je ti tak jednadvacet. Právě proto musíš být debutantka a jít do společnosti – abys našla manžela, než začneš mít děti.“ Charlotta zaváhala. „Aspoň myslím,“ dodala. Belinda se zeptala: „A jak se dostanou ven?“ „Já nevím. Jak jsou velké?“ Belinda roztáhla ruce asi na dvě stopy. „Dvojčata byla takhle velká, když jim byl jeden den.“ Zamyslela se a trochu ubrala. „Možná takhle velká.“ Charlotta řekla: „Když slepice snáší vejce, vychází z ní… vzadu.“ Vyhnula se Belindiným očím. Ještě nikdy v životě nevedla s nikým tak důvěrný rozhovor. „Vejce se zdá příliš velké, ale vyjde ven.“ Belinda se naklonila blíž a tiše řekla: „Jednou jsem viděla, jak Daisy porodila telátko. To je jerseyská kráva na statku. Muži nevěděli, že se dívám. Říkají tomu ‚vrhnout‘ tele.“ Charlotta byla u vytržení. „A jak se to stalo?“ „Bylo to strašné. Vypadalo to, jako kdyby se jí otevřelo břicho, a byla tam spousta krve a dalších věcí.“ Otřásla se. (24)

„To mě děsí,“ řekla Charlotta. „Mám strach, že se mi to stane, než o tom všechno zjistím. Proč nám to neřeknou?“ „O takových věcech bychom neměly mluvit.“ „My máme zatraceně právo o nich mluvit!“ Belinda se zajíkla. „Klení je ještě horší!“ „Mně je to jedno.“ Charlotta dostala zlost, že se o těchto věcech nedá nic zjistit, není koho se zeptat, žádná kniha, z níž by se to dalo vyčíst… Náhle dostala nápad. „V knihovně je zamčená skříň – vsadím se, že tam jsou knihy o takových věcech. Podíváme se!“ „Ale jestli je zamčená…“ „Já vím, kde je klíč. Vím to už léta.“ „Budeme mít hrozný malér, jestli nás chytí.“ „TeS se všichni převlékají k večeři. To je naše šance.“ Charlotta se zvedla. Belinda zaváhala. „Bude zle.“ „Mně je jedno, jestli bude zle. Stejně se do skříně podívám, a jestli chceš, můžeš jít se mnou.“ Charlotta se otočila a kráčela k domu. Jak Charlotta správně tušila, Belinda ji za chvíli doběhla. Prošly krytým sloupořadím do chladné, vznešené velké haly. Zahnuly vlevo, minuly ranní pokoj a Octagon a vstoupily do knihovny. Charlotta si říkala, že je žena a má právo všechno vědět, ale zároveň se cítila jako malá holčička. Knihovna byla její oblíbená místnost. Pokoj v rohu domu se třemi velkými okny byl velmi světlý. Kůží potažené židle byly staré a překvapivě pohodlné. V zimě tu hořel oheň celý den. Tady byly různé hry, skládačky a plno knih, dobré dva nebo snad tři tisíce knih. Některé z nich byly prastaré, byly zde už od doby, kdy byl dům postaven, ale mnohé byly nové, protože maminka četla romány a tatínek se zajímal o mnoho různých oborů – chemii, zemědělství, cestování, astronomii a historii. Charlotta sem hlavně ráda chodila, když měla guvernantka Marja volno a nemohla jí vytrhnout Daleko od hlučícího davu a nahradit Vodními dětmi. Někdy tam s ní byl (25)

otec, seděl u viktoriánského psacího stolu a četl si katalog zemědělských strojů nebo rozvahu americké železnice, ale nikdy nezasahoval do její volby knih. TeS byla místnost prázdná. Charlotta šla přímo ke stolu, otevřela malou čtvercovou zásuvku v jednom podstavci stolu a vyndala klíč. Vedle stolu u stěny stály tři skříně. V jedné byly hry v krabicích a v druhé kartony dopisního papíru a obálek s erbem rodu Waldenů. Třetí byla zamčená. Charlotta ji klíčem odemkla. Uvnitř bylo dvacet či třicet knih a hromada starých časopisů. Charlotta se podívala na jeden z časopisů. Jmenoval se The Pearl. Nepřipadal jí nijak slibný. Spěšně sebrala dvě knihy a ani se nepodívala na tituly. Zavřela a zamkla skříň a vrátila klíč do zásuvky. „Tak!“ pronesla vítězoslavně. „Kde se na ně můžeme podívat?“ špitla Belinda. „Vzpomínáš na naši skrýš?“ „Ano!“ „Proč šeptáme?“ Obě se zachichotaly. Charlotta šla ke dveřím. Najednou zaslechla v hale hlas, který volal: „Lady Charlotto… Lady Charlotto…“ „To je Annie, hledá nás,“ řekla Charlotta. „Je hodná, ale tak hloupá. Vyjdeme druhou stranou, rychle.“ Proběhla knihovnou a vyšla druhými dveřmi do kulečníkového pokoje, z něhož se vcházelo do zbrojnice, ale tam někdo byl. Chvíli poslouchala. „To je tatínek,“ zašeptala Belinda a tvářila se vystrašeně. „Byl venku se psy.“ Z kulečníkového pokoje vedlo naštěstí francouzské okno na západní terasu. Charlotta s Belindou se vykradly ven a tiše za sebou zavřely. Rudé slunce už bylo nízko a vrhalo dlouhé stíny na trávník. „A jak se teS dostaneme zpátky?“ zeptala se Belinda. (26)

„Přes střechy. PojS za mnou!“ Charlotta oběhla zadní část domu a kuchyňskou zahradou se dostala do stájí. Zastrčila si obě knihy pod živůtek šatů a utáhla si pásek, aby nevypadly. Z rohu dvora před stájemi dokázala vyšplhat až na střechu nad pokoji služebnictva. Nejdřív se postavila na příklop nízkého železného truhlíku, který sloužil na polena. Odtud se vytáhla na vlnitý plech střechy kůlny na nářadí. Kůlna přiléhala k prádelně. Postavila se na vlnitý plech a vytáhla se na břidlicovou střechu prádelny. Tam se otočila a ohlédla se. Belinda ji následovala. Charlotta si lehla na břicho na svažující se břidlicové desky a posunovala se bokem jako krab, přidržujíc se pevně dlaněmi a nohama, až střecha skončila u zdi. Pak se vyšplhala na střechu a postavila se na hřeben. Belinda ji dohonila a řekla: „Není to nebezpečné?“ „Dělám to už od devíti let.“ Nad nimi bylo okno podkrovního pokojíku, kde bydlely dvě panské. Okno bylo vysoko ve štítu a horní rohy se téměř dotýkaly střechy, která se na obou stranách svažovala. Charlotta se posunula a nahlédla do pokoje. Nikdo tam nebyl. Vytáhla se na okenní římsu a postavila se. Nahnula se vlevo, přehodila paži a nohu přes okraj střechy a vylezla na břidlicové desky. Pak se otočila a pomohla nahoru Belindě. Chvíli tam ležely, aby se vydýchaly. Charlotta si vzpomněla, že jí někdo řekl, že plocha střech Walden Hallu měří šestnáct tisíc metrů čtverečních. Bylo těžké tomu uvěřit, dokud člověk nevylezl sem nahoru a uvědomil si, že by se mohl ztratit mezi těmi hřebeny a úžlabinami. Z tohoto místa bylo možné dosáhnout kterékoli části střechy po střešních lávkách, žebřících a tunelech pro údržbáře, kteří přicházeli každé jaro čistit okapy, natírat odpadové roury a vyměňovat prasklé tašky. Charlotta se zvedla. „Tak pojS, teS už je to snadné,“ řekla Belindě. (27)

Na další střechu vedl žebřík, potom lávka z prken, pak krátké dřevěné schůdky k malým čtvercovým dveřím ve zdi. Charlotta zvedla závoru, protáhla se dovnitř a byla ve skrýši. Byla to nízká místnost bez oken, se zkoseným stropem a prkennou podlahou, kde si člověk mohl zadřít třísku, když si nedal pozor. Vzpomněla si, že se kdysi používala jako skladiště, ale teS se na ni prakticky zapomnělo. Dveře na jednom konci vedly do komory dětského apartmá, které už nebylo mnoho let užíváno. Charlotta tuto skrýši objevila, když jí bylo osm nebo devět let, a příležitostně ji používala při hře – kterou hrála celý svůj život – na únik před dohledem. Na podlaze byly polštáře, ve sklenicích svíčky a vedle krabička zápalek. Na jednom polštáři ležel umolousaný, zplihlý vycpaný pejsek, který zde byl ukryt před osmi lety, když guvernantka Marja vyhrožovala, že ho vyhodí. Na maličkém stolku stála prasklá vázička plná pastelek a vedle ležely psací desky z červené kůže. Každých několik let se ve Walden Hallu dělala inventura a Charlotta si vzpomněla, jak hospodyně paní Braithwaitová tvrdila, že se ztrácejí roztodivné věci. Belinda vklouzla dovnitř a Charlotta zapálila svíčky. Vytáhla dvě knihy zpod živůtku a podívala se na názvy. Jedna se jmenovala Domácí lékař a druhá Romance vášně. Lékařská kniha vypadala slibnější. Charlotta se posadila na polštář a otevřela ji. Belinda si sedla vedle ní s provinilým výrazem. Charlotta měla pocit, jako by se chystala odhalit tajemství života. Zalistovala stránkami. Kniha se zdála být velice názorná a podrobně probírala revmatismus, zlomeniny a spalničky, ale když dospěla k rození dětí, náhle začala být trapně vágní. Byly tam nějaké záhadné řeči o křečích, odtoku vody a šňůře, která se musí podvázat na dvou místech a pak přestřihnout nůžkami, které předtím byly ponořeny do vařící vody. Tato kapitola byla zcela jasně napsaná pro lidi, kteří již o tomto tématu věděli hodně. Byla tam kresba nahé ženy. (28)