Rebecca Gablé
ˇ eˇ steˇ ny Úsmeˇ v St
EUROMEDIA GROUP
Usmev stesteny.indd 3
02.06.2021 17:59:51
Rebecca Gablé DAS LÄCHELN DER FORTUNA Copyright © 1997 by Rebecca Gablé Alle Rechte vorbehalten Jacket design © Johannes Wiebel, punchdesign, München Jacket Illustration © The Bridgeman Art Library Translation © 2021 by Blanka Pscheidtová ISBN 978-80-242-7439-3
Usmev stesteny.indd 4
02.06.2021 17:59:51
Pro MJM
I am derely to yow biholde Bicause o your sembelaunt And euer in hot and colde To be your trwe seruaunt.
Usmev stesteny.indd 5
02.06.2021 17:59:51
Žalostné proměny světů k dobrému či zlému, k bídě nebo cti bez jakéhokoli řádu nebo boží vůle, určuje pouze vrtkavost Štěstěny. A přece její nedostatek milosti mi nezabrání zpívat, i kdybych musel zemřít, všechen můj čas a dílo byly ztraceny, až do konce, Štěstěno, budu ti vzdorovat. Ještě mi zůstalo světlo mého ducha, v tvém zrcadle rozeznám přítele a nepřítele, to mě naučily tvé zvraty a kličkování, tvé vzestupy a pády. Ale vskutku žádnou moc nemá tvá lstivost nad tím, kdo se umí ovládat, má trpělivost bude mou útěchou, protože do konce, Štěstěno, ti budu vzdorovat. Geoffrey Chaucer
6
Usmev stesteny.indd 6
02.06.2021 17:59:51
Osoby a obsazení
Následuje seznam nejdůležitějších postav v pokud možno smysluplném uspořádání, přičemž historické osoby jsou označené hvězdičkou. Rodokmeny rodu Plantagenetů a Lancasterů včetně přehledu historických událostí najdete v příloze.
Waringhamové
Robert z Waringhamu zvaný Robin Agnes, jeho sestra Izák, jeho přítel, možná jeho bratr Konrád, stájmistr ve Waringhamu Marie, jeho žena Elinor, jejich dcera Štěpán, Konrádova pravá ruka Geoffrey Dermond, hrabě z Waringhamu Matylda, jeho žena Mortimer, jejich syn Blanka Greenleyová, Mortimerova žena Mortimer, jejich syn Alice Perrersová*, Matyldina neteř Leofrik, nalezenec
Plantagenetové Eduard III.*, anglický král Eduard z Woodstocku, Černý princ*, jeho nejstarší syn 7
Usmev stesteny.indd 7
02.06.2021 17:59:51
Jan z Gentu*, vévoda z Lancasteru, jeho nejmocnější syn Edmund z Langley*, pozdější vévoda z Yorku, jeho nejhloupější syn Tomáš z Woodstocku*, později vévoda z Gloucesteru, jeho nejnebezpečnější syn Jana z Kentu*, manželka Černého prince Richard z Bordeaux*, jejich syn, později Richard II. Blanka z Lancasteru*, Lancasterova první žena Jindřich Bolingbroke* zvaný Henry, jejich syn Konstancie Kastilská*, Lancasterova druhá žena Kateřina Swynfordová*, Lancasterova milenka a třetí žena Jan Beaufort, jejich syn Jindřich Beaufort*, pozdější biskup z Lincolnu, jejich syn Jindřich z Monmouthu* zvaný Harry z Lancasteru, syn Bolingbroka a jeho ženy Marie de Bohun*
Fernbrook a Burton Oswin, darmošlap Gisbert Finley, Robinův bratranec Tomáš, Josef a Albert, jeho bratři Giles, hrabě z Burtonu Giles, jeho syn Johana, jeho dcera, Robinova žena Anna, Eduard a Raymond, jejich děti Kristina a Isabela, Johaniny sestry Luke, kovář Hal, stájník Francis Aimhurst, Robinův panoš Tristan Fitzalan, nejmladší syn hraběte z Arundelu*, také Robinův panoš
Londýn, rytíři a šlechta Jindřich Fitzroy, velšský rytíř Petr de Gray, bláznivý rytíř 8
Usmev stesteny.indd 8
02.06.2021 17:59:51
Geoffrey Chaucer*, básník, diplomat a dvorský úředník Roger Mortimer*, hrabě z Marchu Petr de la Mare*, jeho pravá ruka Jindřich Percy*, anglický maršál a hrabě z Northumberlandu Jindřich Percy Hotspur*, jeho syn Tomáš Beauchamp*, hrabě z Warwicku, odvolatel Vilém Montagu*, hrabě ze Salisbury Tomáš Holland*, hrabě z Kentu, nevlastní bratr krále Richarda Jan Holland*, jeho bratr Robert de Vere*, hrabě z Oxfordu, později markýz z Dublinu a irský vévoda sir Vilém Walworth*, starosta Londýna sir Robert Knolles*, rytíř, miláček Štěstěny sir Patrik Austin, jeho nemanželský syn, velitel královy osobní stráže Wat Tyler*, vůdce sedláků Richard Fitzalan*, hrabě z Arundelu, odvolatel Tomáš Mowbray*, hrabě z Northamptonu, později vévoda z Norfolku, odvolatel Tomáš Hoccleve*, básník, dvorský úředník, v mládí darmošlap
Muži církve Jeroným z Berkley, opat kláštera sv. Tomáše bratr Antonín, Hněv boží otec Gernot, vesnický farář z Waringhamu otec Horác, vesnický farář z Fernbrooku Vilém Wykeham*, biskup z Winchesteru dr. John Wycliffe*, církevní reformátor, profesor v Oxfordu, možná kacíř Lionel, jeho žák, Robinův spolužák Šimon Sudbury*, arcibiskup z Canterbury a kancléř Anglie Vilém Courtenay*, biskup z Londýna, později arcibiskup z Canterbury Vilém Appleton*, františkán, Lancasterův osobní lékař a rádce John Ball*, vox populi Tomáš Fitzalan*, biskup z Ely, později arcibiskup z Yorku
9
Usmev stesteny.indd 9
02.06.2021 17:59:51
S
Usmev stesteny.indd 10
02.06.2021 17:59:51
1360–1361
Usmev stesteny.indd 11
02.06.2021 17:59:51
„Jestli nás přistihnou, bude to scéna jako z posledního soudu,“ prorokoval Lionel chmurně. Jeho kulatá chlapecká tvář vypadala ustaraně a zdálo se, že se chvěje zimou. Kutnu novice nadouvala slabá bríza. „Pořád se ještě můžeš vrátit,“ odpověděl Robin chladně. Byl skoro o hlavu větší než jeho stejně starý spolužák a tenhle výškový rozdíl mu dovolil, aby na něj pohrdavě shlédl. Lionel byl často tím malomyslnějším a vždycky rozumnějším z nich dvou. Ale jeho obava, že by před přítelem ztratil tvář, byla větší než strach z případných následků jejich počínání. „Za co mě máš?“ „Záleží na tom…“ Zašklebili se na sebe. Robin obličej svého přítele viděl jen nejasně, ale zahlédl, jak se mu zaleskly zuby. Noc nebyla úplně temná, protože za dva dny měl nastat úplněk. Po pravé straně tušili obrysy kapitulního sálu, kde se pravidelně shromažďovali mniši. Navazoval na severní zeď křížové chodby. Před nimi ležela přímá cesta k hlavní bráně. Staré lípy, které ji lemovaly, stály ve tmě jako řada vojáků před nočním útokem. Robin a Lionel se po téhle cestě nevydali. Bez jediného zvuku přešli travnaté nádvoří, obešli rybník a nakonec vklouzli do černého stínu klášterní zdi, která se táhla na obě strany a po několika krocích se rozplývala ve tmě. Lionel udělal tři kroky doprava a zastavil se. „Tady je to nejlepší,“ zašeptal. „Na druhé straně stojí strom, po kterém můžeme sešplhat dolů.“ Robin se podíval nahoru na zeď a přikývl. „Ty první.“ Nastavil spojené ruce. Lionel mu položil jednu ruku na rameno, pravou nohou šlápl do dlaní a postavil se. Dosáhl na okraj zdi a díky silným pažím se vytáhl nahoru. Pak se posadil na zdi a podíval se dolů. „A co teď?“ „Lehni si na břicho, hoď nohy na druhou stranu a vytáhni mě nahoru. Úplně jednoduše.“ „Aha, úplně jednoduše. Proč já se vždycky nechám nachytat na ty tvoje bláznivý nápady, nevíš, Waringhame?“ Robin k němu natáhl ruku. „Kdo je větší blázen? Blázen, nebo ten blázen, co ho následuje?“ Lionela jako obvykle nenapadla vhodná odpověď. Popadl ruku a za chvíli seděli oba zadýchaně nahoře na zdi. Už necítili chlad zářijové noci, dokonce se trochu zpotili. Dopřáli si malý oddech. Strom byla prastará vrba. Vyčnívala nad klášterní zeď a její početné uzlovité větve dosahovaly až k zemi. Dalo se po ní sešplhat skoro jako 13
Usmev stesteny.indd 13
02.06.2021 17:59:51
po žebříku. Větve tiše praskaly a listí šumělo, když oba uprchlíci sestupovali dolů. Několik dlouhých úzkých listů se bez hlesu sneslo k zemi. „Jenom doufám, že Oswin naši schůzku nezaspal,“ zašeptal Robin. „Celá tahle námaha by byla marná.“ „To bych mu neradil,“ zasupěl Lionel. „Vyrazím mu všechny zuby, jestli nás podvedl!“ „Ale ale, mníšku, to jsou silný slova na takovýho skrčka,“ ozval se za nimi tichý hlas. „Už jsem tady.“ Ze stínu se vynořila tmavá postava a přistoupila k nim. „Byl bych moc rád, kdybys mi přestal takhle říkat.“ Lionel nešťastně vzdychl. „Jak? Mníšku? Ale to přece jsi, nebo snad ne?“ Dál si Lionela nevšímal a přátelsky plácl Robina po rameni. „Waringhame, ty starej lotře. Pojďme nejdřív vyřídit náš kšeft, jestli souhlasíš.“ Jeho tón se mírně změnil. Od té doby, co Oswin začal mutovat a ramena měl skoro stejně široká jako jeho otec, stal se pro žáky klášterní školy nedostižným idolem, který uctívali s neotřesitelnou oddaností. A Oswin s nimi jednal s patřičnou povýšeností. Jeho otec byl stájník a staral se o malé stádo koní a mul, které vlastnilo opatství svatého Tomáše. Když se naposledy vrátil z války, začal pít, a značnou část jeho práce teď vykonával Oswin. Dřel od rána do večera, připravoval pro oba jídlo a nezřídka ho večer volali do krčmy, aby si odvedl opilého otce. Místo poděkování občas sklidil monokl pod okem. Nikoho ani ve snu nenapadlo, aby ho poslal do školy, kde by se naučil číst a všechny ostatní věci, které se učili žáci klášterního internátu. Oswin měl navždy zůstat tím, čím byl. A přesto mu synové zemských šlechticů a bohatých kupců záviděli. Jeho svobodu a vychloubačnou mužnost. Jenom na Robina neudělal drzostí ani většinou dobromyslně míněným zastrašováním dojem. Možná to byl důvod, proč měl mladého Waringhama ze všech těch malých knihomolů nejradši a umožňoval mu přístup do stáje. Robin vložil do natažené dlaně čtvrtpenci. Oswin se spokojeným úšklebkem minci schoval. „Dost skrblíš, na tak bohatýho muže.“ Robin jen zavrtěl hlavou. „Dovedeš nás tam, nebo ne?“ Oswin předstíral, že váhá. Když zjistil, že Robin se nechystá znovu sáhnout do malé kapsy v rukávu své kutny, zabručel s hranou nespokojeností: „Pro mě za mě. Tak pojďte.“ 14
Usmev stesteny.indd 14
02.06.2021 17:59:51
Otočil se k nim širokými zády a oba mladíci ho chvatně následovali. Spěchali asi míli vlhkými loukami obklopujícími klášter, až k malé říčce, kterou přešli po dřevěném můstku. Za ní se zvedaly první domy vesničky Curn, spíš jenom osady, kde žili rolníci, kteří obhospodařovali klášterní pole. Oswin je vedl po prašné cestě podél chudého dřevěného kostela, kolem domu vesnického faráře a hostince. Nechali za sebou náves a domků začalo ubývat. Nemluvili, ale ani nebylo moc o čem mluvit. Obchod s Oswinem se dojednával už několik týdnů a před dvěma dny bylo rozhodnuto. Měl svou odměnu a věděl, co za ni chtějí. Robin ani Lionel neměli potřebu sdělovat si navzájem, že se jim trochu podlamují kolena a mají sucho v ústech. Oswin se náhle zastavil. „Tady je to,“ zašeptal. „Počkejte tu. A buďte proboha zticha!“ Přivedl je k malému dřevěnému domku, který vypadal ještě zchátraleji než ostatní. Střecha se nakláněla v tak nebezpečném úhlu, jako by se chtěla každou chvíli zřítit. Nebyl na ní komín. Jediné okno vedle dveří na ně křivě zívalo jako tlama nějakého netvora. Pronikalo jím trochu kouře a těkavého světla. Oswin se nepřiblížil k oknu ani ke dveřím. Místo toho přistoupil k zadní stěně domku, trochu se překlonil a zůstal tiše stát. Vytrval tak dost dlouho a oba mladíci začali být netrpěliví. Jako přitahovaní magickou silou k němu přistoupili blíž. „Co je?“ zašeptal Robin ochraptělý vzrušením. Oswin se k němu otočil a položil si prst na rty. „Chlapci, dostanete opravdu to, co jste za své peníze žádali,“ prohlásil. Pak je gestem pozval blíž a ukázal prstem na dvě díry po suku ve stěně, jednu výš, druhou níž. Povzbudivě zaklepal Robinovi na rameno a pomalu se vydal směrem k hostinci, nepochybně proto, aby zjistil, jak je na tom jeho otec. Robin přenechal Lionelovi nižší otvor, opatrně si opřel čelo o drsnou dřevěnou stěnu a zadíval se do druhého otvoru. Nejdřív toho moc nerozeznal. Uvnitř se zdálo být větší šero než venku. Byl zklamaný a zároveň pocítil mírnou úlevu. Právě když se chtěl odvrátit a vyžádat si od Oswina vrácení mince, zahlédl pohyb. Pak najednou rozeznal obrysy a zadržel dech. Domek měl jenom jednu místnost. U dveří bylo ohniště na vaření. Dříví skoro dohořelo, jenom tu a tam vystřelil ze žhavého podloží plamínek. U stěny nalevo stála postel, široký slamník s vlněnou přikrývkou. 15
Usmev stesteny.indd 15
02.06.2021 17:59:51
A na posteli seděla Emma, vdova po pasákovi, jíž tahle ubohá chatrč patřila. Říkalo se, že jí bylo sedmnáct let, když jejího muže před dvěma lety rozpáral divoký býk, a dál se říkalo, že Emma si své vdovství příliš k srdci nebere. Byla to veselá mladá žena a byla překrásná. Žáci od svatého Tomáše nevynechali jedinou příležitost, aby si ji mohli prohlédnout, když občas v neděli přicházela na mši do klášterního kostela, a celé dny pak tajně nebo otevřeně horovali o tom, co viděli. „Proč ji zbožňujete na dálku?“ zeptal se Oswin napůl pohrdavě, napůl pobaveně. „Za půlpenci ji můžete mít.“ Nechápali úplně přesně, co tím myslí, ale bratr Antonín přerušil jejich rozhovor a vyhnal Oswina ze školního pozemku dřív, než jim mohl poskytnout vysvětlení. A zřejmě mluvil pravdu. Protože Emma nebyla sama. A byla nahá. Robin užasle zíral na její velká prsa, která mu připadala jako vemena, a pomyslel na zemřelého pasáka krav. Potlačil nervózní smích. Její pleť měla ve slabém světle ohně měděnou barvu, bradavky vypadaly černé. Jako už mnohokrát pocítil Robin ten nevysvětlitelný, nádherný a zároveň děsivý pocit někde hluboko dole ve svém těle. Ale ještě nikdy nebyl tak intenzivní. Pomyslel si, že se mu podlomí kolena a on se tam u zdi zkroutí. Muž, který stál u postele, byl kovář Cuthbert. V mihotavém světle se výrazně rýsovaly mohutné svaly na jeho pažích a ramenou, a Robinovi se zdálo, že vidí Emmin obdivný pohled, jímž ho sledovala. Cuthbert na ni shlížel podobně omámeně jako Robin. A náhle jako by se probral. Položil jí ruce na prsa a Emma se zaklonila, až nakonec ležela na zádech a kaštanové kadeře lemovaly její tvář jako tmavý závoj. Zavřela oči a její nádherná, třešňově červená ústa se spokojeně usmála, zatímco drsné kovářovy ruce hladily její kůži. Pak ji náhle pustil, položil dlaně na její pokrčená kolena a roztáhl je. Robin skoro nemohl dýchat. Hned nato mu široké mužovo tělo zakrylo výhled. Kovář se položil mezi Emminy nohy a obě těla se okamžitě začala pohybovat v pomalém rytmu. Robin věděl, co dělají. Viděl to u krav nebo ovcí a koní, a rozdíl nebyl tak velký, aby nepochopil, ale přesto to bylo úplně jiné. Bylo mu horko. Rytmus obou těl se zrychloval, žena sebou skoro groteskně škubala. A pak uslyšel zvláštní zvuk. Nevěděl, co to je, ale zazněl znovu, tentokrát hlasitěji. Emma sténala. I kovář zasténal. Ale nebylo to, jako by je něco bolelo. Bylo to jakoby… nenacházel slova. 16
Usmev stesteny.indd 16
02.06.2021 17:59:51
Dlaně, jimiž se opíral o stěnu vedle otvoru, měl vlhké. Oči ho pálily. Nevěděl, jak dlouho už zírá bez jediného mrknutí. Ale náhle na jeho rameno dopadla energická ruka a odtrhla ho od otvoru. Robin sebou zděšeně trhl a v poslední chvíli zadržel výkřik. Dopadeni! pomyslel si hněvivě. Přistihli nás! Ale byl to jen Lionel. Zíral na něj vytřeštěnýma očima a jeho tvář byla v kalném měsíčním světle úplně bílá. Beze slova táhl Robina od stěny domu, dokud nebyli mimo doslech. „Proboha, mně je špatně,“ zasípal stísněně. „Cože? Proč?“ zeptal se Robin nechápavě. Byl pořád ještě jako omámený, napůl vděčný a napůl zklamaný, že nemůže to zneklidňující divadlo sledovat dál. Lionel se bezděčně otřásl. „V životě jsem neviděl něco tak hnusnýho!“ Robin dotčeně mlčel. Jemu to hnusné nepřipadalo. V žádném případě. „Teď chápu, co mají na mysli bratři, když mluví o hříchu těla. Kdo tohle dělá, musí prostě skončit v pekle.“ „Blbost. Co myslíš, že dělali tvoji rodiče, než ses narodil?“ Lionel byl šokovaný. „Určitě ne tohle!“ Robin se usmál. „Poslyš, někdy jsi opravdu hrozný hlupák.“ „Co to má znamenat? Co chceš říct o mých rodičích?“ Robin dobře slyšel výhrůžný spodní tón. „Vůbec nic.“ Omluvně zvedl ruce. „Jenom to, že je to přirozené. Takhle vzniká každý život. Není na tom nic špinavého. To si jenom namlouváme. A moc rád bych věděl proč.“ „To není přirozené,“ odporoval Lionel prudce. „Je to špatné a hříšné. A je to vina žen. Jsou pořád ještě nositelkami Evina hříchu. Říká to bratr Filip. A teď tomu taky věřím. Jak se na něj dívala! Tak hrozně… chtivě! A jak chladně se usmívala. Je to čarodějnice. Nevím, jak se mi kdy mohla líbit. Ano, věřím, že každá žena je ve spojení se Satanem.“ To, co říkal Lionel, neslyšel Robin poprvé. Bratr Filip jim předčítal z řady knih učených mužů, kteří tvrdili totéž. Ale nemohl tomu prostě uvěřit. Vždycky myslel na svou matku, když slyšel, že všechny ženy jsou hříšné, že jsou od přírody větší hříšnice než muži, že vlastně přinesly hřích na svět, a že jenom panny přijdou do nebe. K těm jeho matka jednoznačně nepatřila, protože byla vdaná a porodila pět dětí. Ale přesto se mu vždycky jevila jako nejdokonalejší ze všech bytostí, byla moudrá, krásná a laskavá. Tak si ji uchoval v paměti. A když jim bratr Filip poprvé předčítal 17
Usmev stesteny.indd 17
02.06.2021 17:59:52
o hříšnosti všech žen, celou noc pak nezamhouřil oko a modlil se, aby Bůh u jeho matky udělal výjimku. Představa, že by jeho matka mohla navěky skončit v pekelném ohni, ho úplně ochromovala. To bylo před více než čtyřmi lety. Tenkrát byl ještě malý, důvěřivý kluk a jeho matka zemřela krátce předtím. Dnes už dávno nevěřil všemu, co jim bratři přednášeli. Přesto cítil mírnou nevolnost. Pohled na Emmu a Cuth berta ho neodpuzoval, naopak. Spíš se styděl, protože se díval na něco, co určitě nebylo určené pro cizí oči. Ale to, co dělali, se mu vůbec nezdálo hříšné. Není to nakonec tím, že je sám hříšník? Nemá bratr Antonín nakonec pravdu, když mu každý den nejméně jednou prorokuje, že má místo v pekle jisté? Stísněně pokrčil rameny. „Ale já si myslím, že bratr Filip a jeho učenci nemají pravdu. Nemůže to být hřích. Proč by si Bůh přál, aby se lidé plodili z hříchu? Netvrdí se snad, že nás stvořil ke svému obrazu?“ Lionel rozhodně zavrtěl hlavou. „Výklad bible bys měl radši přenechat těm, kteří tomu rozumí a nepřekrucují Boží slovo ke svým účelům.“ Mezitím došli ke klášterní zdi. Robin se vyšplhal na nejnižší větev vrby. „Dobrá, mysli si, co chceš. Ale když tě tak poslouchám, skoro mám pocit, že Oswin má pravdu. Z tebe bude jednou nejspíš správný klášterník.“ Lionel se na něj rozzlobeně podíval. „Člověk nemusí být mnich, aby žil bohabojně a vyhýbal se hříchu.“ Robin vzdychl. „Možná ne. Ale jestli si myslíš, že se z dnešního zážitku musíš vyzpovídat, tak mě z toho vynech, rozumíš? Nezpůsob mi svou neposkvrněnou svatostí nějaký problém.“ Lionel stiskl rty. „Někdy se obávám o tvou duši, Robine.“ Robin se vyšvihl na zeď. „Tak se za mě modli, mníšku.“
Když bratr Bernard příští ráno vešel do dormitoria, zamával nelibozvučným zvonkem a zahřměl hrubým basem: „Buď pochválen Ježíš Kristus!“ vyskočilo třicet chlapců ve věku mezi sedmi a čtrnácti lety z lůžek a odpověděli sborem: „Až navěky, amen!“ Jenom Robin se nepohnul. Bratr Bernard k němu zamračeně pohlédl, ale než se k němu dobelhal, aby ho cíleným kopancem zvedl, Lionel už ho popadl za loket a tahal vzhůru. „Vstávej!“ syčel naléhavě. 18
Usmev stesteny.indd 18
02.06.2021 17:59:52
Robin se probral, skopl lehkou vlněnou deku a postavil se. „Na… navěky, amen.“ Bratr Bernard nespokojeně zabručel a beze spěchu odcházel. Robin si protřel oči a pořádně zívl. „Přál bych si, abych aspoň jednou mohl spát tak dlouho, dokud se sám neprobudím.“ „Zahálka…,“ spustil Lionel a Robin chvatně mávl rukou. „Já vím, já vím. Ale ta věc má i druhou stránku. Kdo spí, ten nehřeší, nebo ne?“ Lionela nenapadla žádná přesvědčivá námitka a za chvíli kráčeli vedle sebe v mlčenlivém průvodu s ostatními žáky na ranní mši. Po snídani, která sestávala jako každé ráno z kusu tvrdého, tmavého chleba a poháru zředěného piva, se odebrali ke školnímu domu. V první hodině měli výuku počtů s bratrem Bernardem. Robin na chvíli zapomněl, jak byl nevyspalý, přestože právě tuhle hodinu by hravě zvládl i v polospánku. V zacházení s počítadlem ho nečekaly žádné záludnosti. Když měl bratr Bernard dobrou náladu, vykládal Robinovi leccos o základních pojmech geometrie, protože v chlapci našel nezvykle pozorného posluchače. Dnes ráno je však nechal procvičovat jen počítání z hlavy. Robina trochu nudilo, ale přinejmenším ho udrželo v bdělém stavu. V následující hodině latiny naopak neustále bojoval se spánkem. Ve snaze po rozptýlení se díval oknem do ovocné zahrady. Ráno pozdního léta bylo horké a dusné. Rosa na trávě a listech jabloní už dávno uschla. Tiše stály v teplém, téměř měděném slunečním svitu a jejich větve se prohýbaly pod rudozlatou úrodou. Sladká vůně plodů vábila houfy vos. Už trochu omámeně se pohybovaly kolem spadaného ovoce ve vysoké trávě. Robin byl vděčný za ten zajímavý výhled. Až nastanou podzimní deště, zabední se okna dřevěnými okenicemi, aby vlhkost nepronikala do prostoru školy, a zase budou sedět v ledovém chladu a v kalném pološeru. Ale ještě byl čas, ještě bylo možné vyhlížet ven do modrého nebe a na pole za ovocnou zahradou, která už byla z větší části sklizená. Doba žní. Doma teď sváželi obilí. Od rána do večera jsou rolníci a jejich rodiny na polích. Pak přijde čas mlácení a až bude sláma svázaná, přijdou dožínky, slavnosti s velkými ohni a rozpustilými tanci, čerstvě uvařené pivo bude šumět ve džbánech a nikdo nebude posílat děti do postele… „Waringhame, ty bezbožný hlupáku, co je tam venku tak povznášejícího k vidění?“ 19
Usmev stesteny.indd 19
02.06.2021 17:59:52
Robin sebou leknutím trhl. „Nic, bratře Antoníne.“ „Nic?“ Malý mnich prošel uličkou mezi lavicemi a černý hábit mu přitom vlál kolem hubeného těla. Robin seděl až vzadu, protože patřil mezi největší. Bylo to výhodné místo, ale bratr Antonín právě proto poslední lavice vždycky mimořádně pozorně sledoval. Podíval se oknem. „Proč tedy pořád zíráš ven?“ „Omlouvám se,“ zamumlal Robin bez nejmenší známky skutečné lítosti, a potlačil zívnutí. Rty bratra Antonína byly tenké a bílé, což bylo jasné znamení nevole. „Takže, co to máme tam venku? Vidím jabloně a hrušně a čtyři bratry při sklizni ovoce. Tohle tě tak fascinuje?“ Ostatní chlapci se tiše zasmáli, snad z nervozity. Robin mlčel. Bratr Bernard pohrdavě zavrtěl hlavou. „Já se ti pokouším vštípit několik základních pravidel nauky o stylistice a ty koukáš z okna. Myslíš si, že ovocná zahrada je zajímavější než Vergilius. Jsi prostě budižkničemu!“ Robin se díval na své ruce. „Ano, bratře Antoníne.“ „Plný hříšných myšlenek!“ „Ano, bratře Antoníne.“ Lionel si to myslí taky, uvědomil si trochu hněvivě a trochu pobaveně. Snažil se zachovat bezvýraznou tvář. „… zůstaneš tu po vyučování a naučíš se nazpaměť dalších třicet řádek. Večer si tě poslechnu. A bude lepší, když se je naučíš pořádně, Waringhame!“ Robin poslouchal jen na půl ucha. Na pusté nadávky bratra Antonína už si dávno zvykl. Slyšel je příliš často, než aby si z nich ještě něco dělal. Ale když k němu pronikla poslední slova, zděšeně pohlédl do hranaté tváře s ostrýma světlemodrýma očima. „Ale…“ „Ano? Cos chtěl říct, hlupáku?“ Kousl se do rtu. Dnes odpoledne na něj konečně vyšla řada, aby jel s bratrem Korneliem do Possetu. Byla to jen osada s tržištěm, vzdálená tři míle na západ od kláštera, ale v porovnání s Curnem úplné město. Na zdejším trhu nakupovali bratři to málo, co si nedokázali sami vyrobit, jako například vlnu. Každý týden směl jeden ze starších žáků bratra Kornelia doprovodit. Patřilo to k několika málo povyražením v jejich tristním, přísně uspořádaném internátním životě, a všichni se na tenhle výlet celé týdny horečně těšili. Bratr Kornelius, Cellarius, byl dobromyslný obtloustlý mnich, z jehož tonzury se během let stala veliká lesklá pleš, obkroužená 20
Usmev stesteny.indd 20
02.06.2021 17:59:52
věnečkem šedých vlasů. Byl úplně jiný než bratr Antonín a ostatní učitelé, protože dovolil chlapcům řídit vůz, nechával je bez dozoru a dlouho toulat se v pestrém dění na trhu, pokaždé vyžebral od pekaře pár medových koláčků pro své věčně vyhladovělé svěřence a vyprávěl jim příběhy z časů před válkou. Tenkrát, než přišla černá smrt, kdy král nebyl o moc starší než dnešní žáci od Svatého Tomáše, a oni mu věřili, že Anglie byla hustě osídlenou zemí plnou bezstarostné veselosti. Milovali bratra Kornelia. Výlety s ním znamenaly závan svobody. Robin vnímal zklamání jako ohromný šedý oceán, který se před ním začal rozlévat. Než na něj znovu přijde řada, uběhnou další tři měsíce. Na okamžik se zděsil, že se rozbrečí. Ale místo toho se rozzlobil. „To je nespravedlivé, bratře Antoníne.“ Ve třídě nastalo zděšené ticho. „Co jsi to řekl?“ zeptal se učitel tiše. Robin sbíral odvahu. „Já… vůbec nic zlého jsem neudělal. Naučil jsem se úkoly, které jste nám uložil. Ale ani jste se mě na ně nezeptal. Proč?“ Opravdu by rád znal důvod, proč k němu bratr Antonín cítil takový odpor. Malý mnich ho nevěřícně pozoroval. „Ty se mnou chceš diskutovat?“ Robin krátce přikývl. „Proč ne? Nemůže to být tak zavrženíhodné, vždyť to se přece učíme v rétorice. Bratr Jonatán říká, že je klíčem ke všem dalším svobodným uměním. A o latině,“ dodal s náhlým návalem hořkého posměchu, „se nezmínil.“ Už během řeči mu prolétlo hlavou: Proboha, opravdu tohle říkám? Asi jsem se zbláznil. Ostatní žáci ho pozorovali jako nějakého groteskního mrzáka na jarmarku. Bratr Antonín ještě trochu víc zbledl. Strnule došel zpátky ke svému pultu a vzal do ruky hůlku. „Pojď sem, Waringhame!“ Robin pomalu vstal a připadalo mu, že mu kosti ztěžkly jako olovo. Nespouštěl z hubeného mnicha oči. Když se před ním zastavil, hleděli si z očí do očí. „Ohni se, ty pekelné sémě. Pýcha a neposlušnost jsou vnuknutím Satana. Uvidíme, jestli ho z tebe dokážeme vyhnat.“ Robin nevěřil, že s tím má ďábel něco společného, a nevěřil ani, že tomu věří bratr Antonín. Zaťal zuby. Plaché zaklepání na dveře znamenalo odklad. Dveře se váhavě otevřely a do místnosti strčil hlavu jeden laický bratr. „Promiňte, bratře Antoníne.“ 21
Usmev stesteny.indd 21
02.06.2021 17:59:52
„Co je?“ zeptal se mnich stroze. Bratr se rozhlédl po třídě. „Robert z Waringhamu?“ Robin se narovnal. „To jsem já.“ „Otec Jeroným s tebou chce mluvit. Teď hned. Pojď se mnou.“ Robin se ani nepohnul a užasle ho pozoroval. Co má tohle pro všechno na světě znamenat? Pak mu došlo, že cokoliv bude lepší než tady zůstat. Zadíval se tázavě na bratra Antonína. Mnich ho hrubým gestem postrčil. „Tak jdi. Já na to nezapomenu.“ Robin se mírně usmál. „Tím jsem si jistý, bratře Antoníne.“ Bratr laik ho mlčky vedl ven ze školní budovy, křížovou chodbou a kolem refektáře k prostému domku, který obýval opat od Svatého Tomáše. Přestože byl Jeroným představeným jednoho z nejmocnějších klášterů v jižní Anglii, dodržoval doslova benediktinská pravidla. V jeho domě nebylo víc pohodlí než v dormitoriu jeho spolubratří. Veškerou světskou nádheru považoval za ďáblovo dílo. Byl to asketa a dosáhl značné vážnosti díky svému spisu Contempus-Mundi. Mniši a žáci kláštera se ho obávali skoro stejně, a Robin s nevolí dumal, co může tahle nečekaná audience znamenat. Nervózně si připomínal bilanci svých prohřešků v uplynulých týdnech. Nic z toho nebylo tak zlé, aby to vysvětlovalo tenhle pohovor. A jestli byla odhalená jejich nepřítomnost během minulé noci, proč by si otec Jeroným dal zavolat jenom jeho? Laik ukázal na opatův dřevěný domek a kvapně se vzdálil. Robin plaše zaklepal a na zamumlanou výzvu vešel dovnitř. Jeroným z Berkley seděl na dřevěné stoličce u nízkého stolu. Před sebou měl rozvinutou roli pergamenu. Prostor byl tmavý, ale pahýl svíčky na stole nehořel. V krbu ležel studený popel. Robina roztřásl náhlý chlad. Sem slunce neproniklo. Opat pustil popsanou roli, jejíž konce se začaly s šustotem pomalu svinovat. „Ty jsi Waringham?“ Robin měl sklopené oči a ruce schovával v rukávech kutny. „Ano, otče.“ „Robert, že?“ „Ano, otče.“ „Posaď se, můj synu.“ Robin se pokradmu rozhlédl a objevil pod stolem další stoličku. Přistoupil blíž, vytáhl ji ven a sedl si na kraj. 22
Usmev stesteny.indd 22
02.06.2021 17:59:52
„Kolik je ti let, Roberte?“ „Dvanáct, otče.“ „A jak dlouho už jsi tady?“ „Pět let, otče.“ „A jsi šťastný u svatého Tomáše?“ „Samozřejmě, otče.“ Starý mnich téměř neznatelně zavrtěl hlavou. „Buď upřímný, chlapče. Je to důležitá otázka.“ Robin se na něj překvapeně zadíval a poprvé si otevřeně prohlédl nenachýleného bělovlasého muže. Skoro ho neznal. Opat kláštera měl příliš mnoho povinností, než aby se mohl pravidelně zajímat o žáky, i když to byl většinou dorost jeho domu. To přenechával jiným. S úsměvem ukázal na košík jablek před sebou. „Máš hlad?“ Robin podle pravdy přikývl. Od příchodu do kláštera svatého Tomáše neuplynul den, aby se neprobudil hladový a neuléhal večer do postele stejně hladový. Porce dostávali hubené. Neustálý pocit hladu ho zahanboval, protože žádný z učitelů mu nevysvětlil, že chlapec, který rychle roste, musí taky hodně jíst. Jeroným mu přisunul košík. „Tak si vezmi.“ Vybral si jablko a zakousl se do něj. Bylo zralé a sladké, šťáva mu stékala na ruku. Po krátké odmlce opat znovu promluvil. „Pět let je dlouhá doba, Waringhame. Myslíš si, že bys tady rád zůstal navždy?“ Robin přestal žvýkat. Zděšením mu na čele vyrazil pot a marně hledal slova. Nenapadla ho zdvořilá odpověď. Jeroným se pousmál. „Buď naprosto upřímný, můj synu.“ „Ne, otče.“ „A co chceš dělat, až nás opustíš?“ „Stát se královým rytířem. Jako můj otec.“ Jeroným se přestal usmívat a jeho tvář podivně strnula. „Myslíš, že je to nejlepší způsob, jak sloužit Bohu?“ Robin se znovu zakousl do jablka, aby získal čas. „Především chci sloužit svému králi.“ „Jak je možné, že miluješ krále víc než Boha?“ Chlapec si odpověď důkladně rozmýšlel. Bál se, že je to past. „Tak to není. Nemiluju ho víc, jenom jiným způsobem. Milovat krále je mnohem 23
Usmev stesteny.indd 23
02.06.2021 17:59:52
snadnější. Je to muž, mocný válečník, vyhnal Skoty ze severu a taky zvítězí nad Francouzi. Je…“ Živý, chtěl říct, ale v poslední chvíli se vzpamatoval. Opat na něj nenaléhal. Sepjal ruce nad pergamenovou rolí. „Kde bereš jistotu, že král vyhraje válku?“ „Protože zatím vyhrál každou bitvu. Protože je statečný a moudrý a má na své straně spoustu statečných a moudrých mužů jako je Černý princ nebo můj otec.“ Jeroným pomalu přikývl, jako by tak úderným argumentům nebylo možné oponovat. Robin držel okousané jablko za stopku a otáčel jím. Nevěděl, kam s ohryzkem. „Jsi tedy pyšný na svého otce?“ „To ano, otče.“ Jeroným se mírně předklonil. „A co je pýcha?“ Robin stiskl rty a zlobil se na své nepromyšlené přiznání. „Hřích,“ zamumlal a v duchu pochyboval o tom, že je hřích být pyšný na někoho jiného, ne na sebe. „Tak je to,“ opáčil opat tiše a jeho hlas zněl jako povzdech. „A také víš, že na nás Bůh sesílá zkoušky, aby nás naučil pokoře, viď?“ Robina ovládl nepříjemný pocit. Měl podezření, že se přiblížili vlastnímu důvodu rozhovoru, a že půjde o mnohem vážnější věc, než je porušení klášterních pravidel. Podezíravě přikývl. Starý mnich pozoroval světlovlasého chlapce před sebou, jehož tmavomodré oči na něj naléhavě hleděly. Byl hubený a vysoký, postavou skoro muž, ale obličej s plnými rty, úzkým nosem a mnoha pihami byl tváří pravého uličníka. Cítil hluboký soucit s touhle ztracenou ovečkou a prosil Boha, aby mu vnukl správná slova, aby dokázal chlapci co nejšetrněji sdělit kruté zprávy. Opat vstal a přistoupil k malému oknu vedle dveří, po chvíli otočil znovu tvář k Robinovi a dovolil slunci, aby mu zahřálo bolavá záda. „Jsi dobrý žák, Waringhame. Vím, že se jen obtížně smiřuješ s naší tvrdou disciplínou, ale máš bystrý rozum. V latině bratra Antonína brzy přestihneš – k jeho velké rozmrzelosti – a jak jsem slyšel, děláš velké pokroky ve všech oborech trivia, dokonce i velmi řádně píšeš. Náš řád potřebuje lidi, jako jsi ty. Jsem si jistý, že bys časem dokázal zkrotit svou povahu, že bys vyrostl ze své divokosti. Mohl by ses naučit, že život pro Boha znamená jediné pravé štěstí.“ 24
Usmev stesteny.indd 24
02.06.2021 17:59:52