Ellen Marie Wisemanová SBĚRATELKA SIROTKŮ
IKAR
Přeložila Zdeňka Zvěřinová
Copyright © Ellen Marie Wiseman, 2020 Translation © Zdeňka Zvěřinová All rights reserved.
ISBN 978-80-249-4435-7
Pro svou drahou rodinu Všechny vás miluju
PRVNÍ KAPITOLA
PIA
28. září 1918 Za slunečného zářijového dne panoval v slavnostním průvodu na podporu vládních dluhopisů určených k financování spojeneckých vojsk jásavý chaos a rozléhaly se vlastenecké pochody od Johna Philipa Sousy. Nikdo přitom netušil, že se přeplněnými filadelfskými ulicemi nepozorovaně a neslyšně šíří smrtící virus. Přes dvě stě tisíc mužů, žen a dětí mávalo americkými vlajkami a strkalo do sebe, aby na více než dvě míle dlouhou komunikaci získalo co nejlepší výhled. Vzadu stojící lidé povzbudivě volali přes hlavy a ramena šťastnějších přihlížejících na vojenské kapely, skauty, ženské pomocné sbory, příslušníky námořní pěchoty, námořníky a vojáky. Nad hlavami jim přelétala letadla, koně táhli osmipalcové houfnice, vojenské jednotky předváděly výcvik s bajonety, kostelní zvony vyzváněly a policejní píšťalky hvízdaly. Staří přátelé se objímali a potřásali si rukama, páry se líbaly a děti se dělily o sladkosti a limonády. Dychtiví diváci neměli ani tušení, že z přístavu Naval Yard unikla smrtelná nemoc, že včera místní nemocnice přijaly přes dvě stě lidí a spousta odborníků na nakažlivé choroby naléhala na starostu, aby vojenskou slavnostní událost zrušil. Nikdo však varování nedbal. Lidé přišli podpořit vojáky, nakoupit válečné dluhopisy a během válečného období dát najevo, že jsou vlastenci. Nejvíc jim záleželo na tom, aby spojenecká vojska v Evropě zvítězila a fricové se nedostali do Ameriky. Mnoho přihlížejících slyšelo o tom, že v Bostonu a New Yorku propukla chřipka, ale vedoucí laboratoří ve filadelfském Phip psově institutu právě oznámil, že objevil příčinu nemoci, která potíže působí – Pfeifferův bacil. Místní noviny psaly, že chřipka 7
nepředstavuje žádné nebezpečí, protože je to nemoc stará jako lidstvo samo a většinou má souvislost se znečištěným ovzduším, mlhou a zamořením hmyzem, avšak nic takového obyvatele Filadelfie netrápí. Proto působilo logicky, že když se budou všichni chovat podle doporučení ministerstva zdravotnictví – budou mít chodidla v suchu, zůstávat v teple, jíst víc cibule a často větrat –, žádné nebezpečí jim nehrozí. Třináctiletá Pia Langeová však věděla, že se něco děje. Důvodem nebylo to, že jí nejlepší kamarád Finn Duffy vyprávěl o mrtvých námořnících, které jeho starší bratr viděl před místní hospodou, ani plakáty na telegrafních sloupech a budovách, které hlásaly: „V případě, že si potřebujete zakašlat nebo si kýchnout, vždy si přiložte před obličej kapesník, papírový ubrousek či kousek látky“ anebo „Zakrývejte si ústa! Chřipka se šíří kapénkami z nosu a úst!“ Pia věděla, že se schyluje k něčemu neblahému, protože jakmile s matkou a dvojčaty v proutěném kočárku došly na přeplněnou ulici, kde se konala slavnostní přehlídka, zmocnil se jí neklid, který jí připomínal dusno před letní bouří nebo nevolnost těsně předtím, než se jí zvedl žaludek. To, že v davu cítila rozrušení, u ní nebylo nic nového – nikdy nezapomene na paniku, která se jí zmocnila, když poprvé kráčela po rušných filadelfských ulicích nebo když ji Finn přesvědčil, aby se s ním šla podívat na první vyplutí válečné lodě z ostrova Hog, jehož se kromě třiceti tisíců lidí zúčastnil i prezident Wilson, a hladinu křižovaly remorkéry, parníky a výletní lodě zdobené americkými vlajkami. Jenže tohle bylo jiné. Jako by ji ze všech stran svíralo něco, co neuměla pojmenovat, cosi těžkého, neviditelného a ohrožujícího. Nejdřív to přisuzovala horku a přeplněným chodníkům, ale pak poznala povědomou sklíčenost, které se od malička snažila vyhýbat, a náhlé zdrcující vědomí, že se tu odehrává něco nesmírně zlého. Znovu si připadala jako malá holčička, která se před návštěvou schovává za máminu zástěru a neumí vysvětlit, proč si odjakživa chce hrát pouze sama. Nechtěla si potřásat rukama, objímat se ani sedávat nikomu na klíně. Byla vděčná, že ji ostatní děti nepřibraly mezi sebe, když hrály kickball nebo skákaly přes švihadlo, a zároveň jí to rvalo srdce. 8
Když viděla, jak chlapci v obnošených kabátech a záplatovaných kalhotách šplhají na pouliční lampy, aby měli lepší výhled na průvod, nejradši by se k nim přidala, aby před čím dál větší tlačenicí unikla. Křičeli, smáli se, mávali kšiltovkami a pod obrovskými americkými vlajkami viseli jako opice. Víc než cokoliv na světě si přála být jako oni, bezstarostná a netušící, že se něco děje, ale bylo to marné. Ať by se snažila sebevíc, nikdy nebude jako ostatní. Když se ohlédla zpátky na chodník, matka zmizela. Pia otevřela ústa, aby na ni zavolala, ale pak se kousla do jazyka. Už na ni nemá volat Mutti, aspoň ne nahlas. Na veřejnosti se nesmělo mluvit německy. Bez ohledu na zákony jí rodiče navždy zůstanou v paměti jako Mutti a Vater, avšak neodvažovala se k sobě přitáhnout pozornost tím, že na ni tak v davu zavolá. Stoupla si na špičky, aby viděla přes ramena a záda ostatních, a několik metrů od sebe zahlédla její vybledlý hnědý klobouk. Přidala do kroku, aby ji dohonila, a přitom musela několikrát prudce zastavit a uhnout, aby do nikoho nenarazila. Když se konečně opět ocitla za ní, otřela si pot z horního rtu a vydechla úlevou. To by jí ještě scházelo ztratit se ve městě. Schoulila ramena, aby byla co nejmenší, těsně za ní kličkovala a krčila se před spoustou obnažených paží a rukou, a přitom doufala, že matka zpomalí. Kéž by si mohla vlézt do kočárku ke dvojčatům a schovat se s nimi pod deku! Věděla, že jít na přehlídku bude náročné, ale tohle nečekala. Kam až jí paměť sahala, odjakživa byla mimořádně plachá. Mutti říkala, že už jako miminko ji mohlo chovat jen několik lidí, protože jinak plakala, jako by měl nastat konec světa. A to si myslela, že ostýchaví jsou všichni stejně – že je to podobné jako s horečkou, bolestí břicha nebo škrábáním v krku. Někdy přemýšlela, jak by to dopadlo, kdyby ji Mutti nechránila před muži, kteří ji chtěli štípnout do tváří, nebo vetchými stařenkami, které na ni třepetaly prsty, aby jí daly najevo, že se jich nemusí bát. Ale tyto vnitřní dojmy se postupně měnily, hlavně v posledních několika měsících. Začala si všímat odlišných vjemů, když se dotkla něčí holé pokožky – tupé bolesti v hlavě nebo na hrudi či zvláštního neklidu v paži nebo v noze. Nestávalo se to pokaždé, ale dost často na to, aby ji to znepokojilo. Kdykoliv 9
šla v současné době do obchodu s textilním zbožím nebo na trh se zeleninou, chodila radši po ulici, kde se vyhýbala koním, povozům, kolům i automobilům, aby se nemusela tísnit na přeplněných chodnících. A při placení podléhala trudomyslnosti, takže mnohem častěji pokládala peníze na pult. Bohužel to nemohla nijak ovlivnit. Svěřit se s tím Mutti – nebo komukoliv jinému – bylo nemyslitelné, zvlášť poté, co slyšela o své pratetě Lottie, která strávila druhou polovinu života v německém blázinci, protože viděla věci, které neexistovaly. Takže ať už to Piu mátlo nebo děsilo sebevíc, nehodlala riskovat, že ji taky zavřou pod zámek. Teď, když v davu následovala Mutti, se potvrdily její nejhorší obavy. Narazil do ní nějaký muž ve lněném obleku a slaměném klobouku, který se prodíral zástupem kolemjdoucích. Nejdřív se zasmál a pak, když si všiml, jak je vyděšená, se omluvil. Protože Piu odmalička učili, aby se usmívala a chovala zdvořile, donutila se k úsměvu – šlo jí to tak dobře, až jí to někdy nahánělo hrůzu. Ale potom ji štípl do tváře a ji ostře píchlo na hrudi, jako by jí srdce puklo vedví. Zachvěla se a sklopila oči. Byla si jistá, že jí z hrudníku trčí nůž, ale žádný tam nebyl a ze šatů ušitých z bavlněných pytlů od mouky necrčela krev. Tenký živůtek byl hladký a neposkvrněný, stejně čistý, jako když se ráno oblékala. Couvla, aby se od toho muže co nejvíc vzdálila, ale už byl pryč a bolest zmizela s ním. Po tom silném zážitku se cítila rozechvělá a slabá. Za chvíli jí vklouzla do dlaně studená ručka. Pie se stáhla hruď a s každým dalším nádechem se jí svírala ještě víc. Přísahala by, že slyší, jak jí chrastí na plicích, ale v okolním hluku si tím nemohla být jistá. Vyškubla se z cizího sevření a pohlédla dolů. Usmívala se na ni holčička v bílých volánkových šatech, ale jakmile si uvědomila, že Piu nezná, zděšeně nakrabatila obličej, zoufale pátrala v davu, začala volat matku a nakonec utekla. Až když byla pryč, mohla se Pia zase normálně nadechnout. Toužebně si přála být zpátky v pensylvánském Hazletonu, kde okolní prostředí tvořilo modré nebe, luční květiny a stáda jelenů namísto kilometrů chodníků, činžovních domů a zástupů lidí. Ve Filadelfii nemohla ujít ani deset metrů, aniž by do někoho narazila, a každý pohled, zvuk i pach jí připadaly ohrožující a cizí. Uličky v sousedství byly poseté odpadky a splašky a ve skulinách 10
mezi zdmi a průjezdy pobíhaly ty největší krysy, jaké si uměla představit. Na každé silnici se vzájemně vyhýbaly tramvaje, nákladní vozy a automobily a na chodnících se tísnilo tolik lidí, že víc jich v životě pohromadě neviděla. Město jí připomínalo přeplněný včelín, ve kterém se však místo hmyzu hemžili lidé. Dokonce i činžovní domy praskaly ve švech a ve dvou nebo třech místnostech se mačkalo několik rodin. V důlním městečku Hazletonu rozhodně vedli těžký život – stěny jejich domku byly tenké jako papír, všechno od oblečení až po kuchyňský stůl bylo pokryté uhelným prachem a hlavně otcova práce v uhelném dole byla nebezpečná a vyčerpávající –, a přesto se Pie po bývalém domově zoufale stýskalo. Byla ráda, když si Vater před více než rokem našel méně nebezpečnou práci ve městě, ale slepice na dvorku a sousedovic lovecký pes, který jim spával pod přední verandou, jí chyběli. S nostalgií vzpomínala, jak chodila po prašné cestě do domku vdovy Wilcoxové, kde se učila číst a psát, procházela se po horských stezkách a pobíhala po trávě před domem. Vater říkával, že se jí po Hazletonu stýská, protože touží po bavorských zvlněných kopcích a zelených polích. A pokud mu připomněla, že jí byly teprve čtyři, když odpluli do Ameriky, smál se a tvrdil, že má Německo v krvi, stejně jako slabost pro sladkosti a on lásku k její matce. Při pomyšlení na otce ji pálily oči. Kdyby tu teď byl s nimi, držela by se jeho široké silné ruky a opírala se o jeho vysoké svalnaté tělo. Stiskl by jí prsty dvakrát rychle za sebou, jak to dělával, aby jí dal najevo „mám tě rád“, Pia by udělala totéž a spiklenecky, jako že mají společné tajemství, by se na sebe usmáli. Při pohledu na něj by nikoho ani nenapadlo, jak je laskavý, že si neustále pohvizduje, zpívá a vykládá vtipy – místo toho se mu lidé kvůli impozantnímu vzezření a ramenům širokým jako piano spíš klidili z cesty. Vedle něj by se mohla pohybovat davem téměř nedotčena. Jenže to bylo vyloučeno, neboť před třemi měsíci narukoval do armády ještě se dvěma americkými přáteli německého původu, aby dokázali věrnost Spojeným státům. Teď sloužil někde ve Francii a Pia neměla ani tušení, kdy se vrátí domů. Jak ze sebe vypravila Mutti mezi slzami, když odjel: To, že se přestěhovali do města, aby byl ve větším bezpečí, nepřineslo vůbec nic dobrého. 11
Najednou ji vytrhla z myšlenek žena v kostýmu sochy Svobody, která se vtlačila mezi ni a matku. Když se jí holým předloktím otřela o ruku, Pia zatajila dech a čekala, jestli v ní opět propuknou ty zvláštní pocity, ale k její úlevě se neobjevily. Uvolnila napjatá ramena, vydechla a snažila se uklidnit. Teď už to musí vydržet nanejvýš hodinu. Pak bude moct jít domů do jejich bytu v Shunk Alley v pátém okrsku, kam za ní mohli jen ti nejbližší. Mutti se zastavila, aby prohodila pár slov s prodavačkou ovoce a zeleniny, a Pie zakryly oči dvě vlhké ruce a někdo se jí zachichotal do ucha. Na hrudi jí okamžitě vyvstala ostrá bolest, polilo ji horko a zatočila se jí hlava. Strhla si cizí ruce z tváře a otočila se. Za ní stál Tommy Costa, pihovatý kluk, který se jí posmíval o přestávkách ve škole, a dva jeho kamarádi Angelo DiPrizzi a Skip Turner. Zasmáli se, vyplázli na ni jazyk a utekli. Nepříjemný pocit mezi žebry zmizel s nimi. Než si Mutti vybrala místo, odkud budou přehlídku sledovat, Pia se celá třásla. Prosila matku, aby mohla zůstat doma, dokonce slíbila, že uklidí jejich dvoupokojový byt, zatímco bude s dvojčaty pryč. Ale i když Mutti věděla, jak na Piu velká shromáždění působí, trvala na svém. „Zúčastnit se slavnostního průvodu je jediný způsob, jak můžeme dokázat, že jsme věrní Američané,“ sdělila jí anglicky se silným přízvukem. „Už tak je to dost těžké, když prezident Wilson prohlásil, že všichni němečtí občané jsou nepřátelští cizáci. Řídím se novými zákony, podepisuji dokumenty, ve kterých se zříkám německého občanství, a dokonce jsem si nechala sejmout otisky prstů. Ale na to, abych si koupila válečné dluhopisy nebo dala finanční dar Červenému kříži, nemám peníze. Musím živit tebe i tvé bratry. Takže na ten průvod musíme jít. Všichni. Sousedy už neuspokojí ani to, že tvůj otec bojuje ve válce.“ „Ale na tom, jestli s tebou budu nebo ne, nezáleží,“ namítla Pia. „Všichni tě tam uvidí a dvojčatům se to bude líbit. Než se vrátíte, můžu uvařit večeři.“ „Nein,“ nenechala se matka obměkčit. Jakmile to slovo vyřkla, prolétly jejím obličejem obavy. „Chci říct ne. Musíš jít s námi. V rádiu i v novinách pořád vyzývají občany, ať jsou obezřetní vůči sousedům s německými kořeny a ať je nahlásí 12
úřadům. Než tvůj otec odjel, nějaká ženská na mě křičela, že krade práci skutečným Američanům. Odplivla si a vyštěkla, ať táhneme, odkud jsme přišli. Nenechám tě doma samotnou.“ Pia věděla, že má Mutti pravdu – ve škole si vytrpěla dost šikany, aby si uvědomovala, že to tak je. Šířily se zvěsti, že němečtí špehové dávají jed do jídla a občané německého původu tajně shromažďují zbraně. Někteří Němci byli dokonce posláni do vězení nebo internačních táborů. Město bylo polepené plakáty zobrazujícími Němce, jak stojí nad mrtvolami, a reklamami vyzývajícími ke koupi válečných dluhopisů za pomoci sloganu „Zažeňte fricky na ústup!“ Kostely, kde se scházeli Němci, byly natřeny nažluto, německy psané noviny přestaly vycházet a školáci museli podepsat přísahu, že nebudou mluvit žádným cizím jazykem. A aby toho snad nebylo málo, speciální policejní složka nazvaná „domobrana“, která měla původně střežit ulice a zajistit dostatečnou ochranu důležité infrastruktury ve městě – vodáren, čerpacích stanic, veřejného osvětlení, telegrafních ústředen a různých podnikových elektráren –, teď také posílala ozbrojené hlídky do jižních městských čtvrtí a bedlivě sledovala německé přistěhovalce. Některé společnosti odmítly Němce zaměstnávat, takže Mutti přišla o práci v textilce. A protože k vybírání peněz z banky potřebovala povolení, ta trocha hotovosti, co jim zbyla, zůstávala pod prknem v podlaze ve vestavěném peřiňáku v ložnici. Dokonce se změnily i některé názvy běžných potravin a například z hamburgerů připomínajících město Hamburk vznikly „sendviče svobody“. Jenže to, že Mutti měla pravdu, Pie cestu na přehlídku nijak neulehčilo. Tři dny po průvodu, zatímco se její spolužáci o přestávkách smáli, skákali panáka a také přes švihadlo, seděla sama jako obvykle na plochém kameni u zadního plotu školního dvora a předstírala, že si čte. Vzduch byl světle šedý jako kouř a vánek s sebou přinášel mírný chlad. Naštěstí si nezapomněla vzít svetr, což bylo obzvlášť důležité hlavně od chvíle, kdy okna ve škole zůstala kvůli chřipce otevřená. Měla na sobě šaty pod kolena s dlouhými rukávy a silné bavlněné punčochy, ale bavlněné pytle od mouky, z nichž byly sukně a živůtek ušité, byly obnošené 13
a tenké. Odložila knihu, zastrčila si pěsti do rukávů a snažila se přestat se třást. Chvěje se zimou, nebo proto, že nemůže pustit z hlavy všechno, co od slavnostního průvodu viděla a slyšela? Paní Schmidtová pověděla Mutti, že do dvaasedmdesáti hodin od přehlídky se všechna lůžka ve všech jedenatřiceti nemocnicích ve městě zaplnila oběťmi nové nemoci zvané španělská chřipka a nemocnice začínají pacienty odmítat. Do čtvrtého dne se nakazilo přes šest set filadelfských občanů a za jediný den jich přes sto zemřelo. Pia zaslechla, jak si učitelé povídají o tom, že je kvůli válce nedostatek lékařů a sestřiček a že se jako dočasné nemocnice využívají i chudobince a kostely. Objevily se další plakáty s nápisem „Plivání způsobuje smrt“ a policie zatkla každého, kdo ten příkaz porušil. Na dalším plakátu byl vyobrazen muž v obleku stojící vedle nakresleného ďábla s drápy, který se zhmotnil ze sliny na chodníku, a text hlásal: „Zastavte epidemii! Přestaňte všichni plivat!“ A protože každý nosil kolem krku váček s česnekem nebo kafrové kuličky zabalené ve fáčovině, ulicemi se šířil podivný nechutný zápach. Neubránila se pomyšlení, že je to pach smrti. Nejvíc ji děsilo, že ti, kteří onemocněli, prý často zemřeli ještě před setměním, jejich obličeje získaly modročernou barvu a z úst, nosu, uší a dokonce i očí jim tekla krev. Také ji pronásledovaly noční můry plné hrůzných představ diváků na přehlídce, které jí probleskovaly v hlavě jako trhaně se pohybující obrázky v herně – každý obličej měl černé rty, fialové tváře a z úst a očí se jim řinula krev. Kdykoliv se to stalo, probudila se zpocená s rukama i nohama zapletenýma v přikrývce a bolelo ji břicho i na hrudi. Stačilo, aby na to jen pomyslela, a zvedl se jí žaludek. Zápach, který se linul z česneku uvázaného kolem jejího krku, všechno ještě zhoršoval. Sundala si zahnívající náhrdelník, položila ho na trávu, pak zvedla bradu a zhluboka se nadechla známých vůní podzimu – směsi vlhké hlíny, sluncem spáleného listí a kouře z komínů. Ale i když vzduch voněl podstatně lépe než silný česnekový odér, připomnělo jí to loňský první příšerný den v nové škole. Stále slyšela hlasy své matky a nové učitelky. „Přečetla jste si dopis, který jsem poslala do školy, paní Derryová?“ zeptala se Mutti. 14
„Ano, paní Langeová, dostala jsem tu zprávu. Ale nejsem si jistá, jestli jí rozumím.“ „Odpusťte, ale chci se jen ujistit…,“ zaváhala Mutti. „Moje Pia je, jak bych to jen řekla, trochu přecitlivělá. Nemá ráda, když je někde moc lidí nebo se jí někdo dotýká. Nevím proč…“ Začala si nervózně mnout ruce. „Ale jinak je to normální a chytrá dívka. Prosím. Můžete dohlédnout na to, aby ostatní děti…“ „Paní Langeová, nechápu jak…“ „Pia se musí učit. Potřebuje chodit do školy. Nechci, aby…“ „Dobře, paní Langeová,“ pravila paní Derryová. „Ano, udělám, co bude v mých silách. Ale když si děti hrají, neustále spolu přicházejí do kontaktu, hlavně o přestávkách. Je to součást výuky. Někdy se tomu nedá předejít.“ „Ano, rozumím,“ přikývla Mutti. „Ale jestli Pia nebude chtít… jestli ji nějaké z ostatních dětí nenechá na pokoji… zasáhněte, prosím…“ Paní Derryová jí položila ruku na paži a soucitně na ni pohlédla. „Nebojte se, postarám se o ni. A dám vědět i ostatním učitelům.“ Mutti přikývla, unaveně se na ni usmála, pak se rozloučila s Piou a odešla. Po prvním dni už paní Derryová a ostatní učitelé na Piu moc nedohlíželi. A vzpomínka na tu schůzku – jak si matka mne ruce a snaží se zmatené paní Derryové vysvětlit své zvláštní obavy, zatímco Pia stojí zaraženě vedle ní a ostatní děti tomu přihlížejí – se jí vracela pokaždé, když vstoupila do třídy. Zatímco si ostatní děti hrály chodí pešek okolo nebo kolo kolo mlýnský, Pia stála smutně opodál, ale zároveň cítila úlevu. Pokud se učitelé nedívali, někteří spolužáci se jí posmívali, strkali do ní a říkali o ní, že je divná nebo zbabělá. A teď jí kvůli válce přezdívali fricka. Naštěstí se seznámila s Finnem ještě před začátkem školy, takže si mohl vytvořit vlastní názor, aniž ho ovlivnily ostatní děti. Hned druhý den po tom, co se s rodinou nastěhovali, ji Mutti poslala, ať si sedne na zápraží před domem, a přísně jí nakázala, ať se nikde netoulá, než si promluví s otcem – těžko říct o čem. Stýskalo se jí po domově a skoro se rozplakala, protože si v rušných průchodech plných odpadků nebo na dlážděných ulicích mezi činžovními domy namačkanými těsně 15
u sebe připadala jako v pasti. Právě přemýšlela, jak si na zdejší život proboha zvykne, když se k ní z druhé strany ulice přiblížil nějaký chlapec. Snažila se ho nevnímat a doufala, že míří do jiného vchodu, ale zastavil se pod schody, odhrnul si z očí ofinu měděné barvy a přátelsky se na ni usmál. „Jsi tady nová, viď?“ zeptal se s výrazným irským přízvukem. „Jsem Finn Duffy a bydlím naproti.“ Ukázal na zchátralou třípatrovou cihlovou budovu s úzkými okny a černým požárním schodištěm. Přikývla a přinutila se k úsměvu. Nebylo jí do řeči, ale ani nechtěla být nezdvořilá. „Jo. Včera jsme se sem přistěhovali.“ „Rád tě poznávám, hm… Jakže se jmenuješ?“ „Promiň,“ omluvila se. „Jsem Pia Langeová.“ „Rád tě poznávám, Pio Langeová. Nechceš si zahrát kuličky?“ Vytáhl z kapsy ošoupaných kalhot plátěný váček. Zavrtěla hlavou. „Ne, díky.“ „Můžu si k tobě přisednout?“ zkusil to znovu. „Snad ti nevadí, že to tak říkám, ale vypadáš dost osaměle.“ Napadlo ji, že mu poví, že chce být sama, ale nechtěla se v novém bydlišti uvést tím, že si udělá nepřátele. A tak místo toho přikývla, posunula se, aby mu udělala místo, stáhla si plisovanou sukni pod nohy a sedla si na ruce. Usmál se a ve zdvořilém odstupu se posadil vedle ní. K její úlevě mlčel, skoro jako by vycítil, že se Pia na rozhovor necítí. Seděli spolu ponořeni ve vlastních myšlenkách a sledovali tři černošské holčičky s culíky a copánky, jak na druhé straně ulice skáčou panáka. Jedna z nich si držela v podpaždí hadrovou panenku, jejíž bezvládná hlava se s každým pohybem kymácela sem a tam. Několik hochů se zardělými tvářemi v záplatovaných kalhotách a ošoupaných botách si kopalo plechovkou po dlážděných kostkách a pokřikovalo na sebe, kdo má komu přihrát. Z otevřených oken se spolu s vůní smažené cibule a čerstvě upečeného chleba nesly útržky smíchu, rozhovorů a plechově znějící hudby z gramofonu. Nad hlavou jim ve vlhkém vzduchu na řadách šňůr pověšených mezi domy nehybně viselo mokré prádlo jako cirkusové vlaječky. Na požárních schodištích hledali úlevu od horka lidé všelijaké barvy pleti, věku i fyzických proporcí a někteří seděli na převrácených neckách nebo kotlících. 16
Kolem se belhala stará černoška ve špinavém šátku a v botách bez tkaniček, něco si mumlala a táhla za sebou dřevěnou kárku plnou hadrů a starých lahví. Obešla dva asi sedmi nebo osmileté chlapce, kteří klečeli před kamennou budovou tři vchody od nich a hráli karty. Jeden z nich se za ní ohlédl přes rameno, pak vyskočil, sebral jí něco z vozíku a se smíchem se rozběhl zpátky za kamarádem. Stařena pokračovala v chůzi, aniž si všimla, že byla okradena. Druhý hoch sebral karty, udělal totéž a pak oba utíkali pryč. Finn rychle vstal, hnal se za nimi a než stačili zmizet v postranní uličce, předběhl je a postavil se jim do cesty. Křikl něco, čemu Pia nerozuměla, pak je oba chytil za uši a přitáhl zpátky k ženě. Vrátili jí věci do vozíku a rychle prchali pryč, mnuli si uši a s tichým reptáním se po Finnovi zamračeně ohlíželi. Stařena se zastavila, obrátila hlavu a konečně si uvědomila, že se něco děje. Jakmile uviděla Finna, pokusila se ho zaplašit a ohnala se po něm hubenou stařeckou rukou. Zasmál se, vrátil se k Pie, pokrčil rameny a zvedl dlaně do vzduchu. Pia se neubránila úsměvu. „Znáš ji?“ „Ne.“ Zatímco sotva popadal dech, sedl si zpátky na zápraží vedle ní a otřel si pot z čela. „Vídám ji každý den, jak na rohu prodává hadry a lahve. Ale znám ty kluky a pořád si koledují o potíže.“ „Nebyli z tebe moc nadšení,“ prohodila. „Asi ne,“ připustil. „Ale na mě si netroufnou.“ „Bylo od tebe moc milé, žes je zastavil a přinutil vrátit, co sebrali.“ Úkosem na ni pohlédl a zakřenil se. „To je ohromné! Připadám ti milý? Díky, Pio Langeová.“ Do tváří se jí vplížilo horko. Přikývla, protože nevěděla, co na to má říct, a pak začala znovu pozorovat dívky, jak skáčou panáka. Opravdu si Finn myslí, že řekla něco ohromného, nebo si z ní jen dělá legraci? Z jeho úsměvu usoudila, že ten kompliment ocenil, takže asi mluvil pravdu. Ne že by na tom záleželo. Až zjistí, že je Němka, nejspíš s ní už nikdy neprohodí jediné slovo. Předklonil se, opřel se lokty o kolena a také se díval na dívky, jak si hrají. „Přijeli jsme sem z Irska před třemi lety,“ prohodil. „Jak dlouho žiješ ve Spojených státech?“ 17
„Od čtyř let,“ odpověděla. Povytáhl obočí. „Tak dlouho?“ Přikývla. „Jsi celou dobu tady ve Filadelfii?“ Zavrtěla hlavou. „Předtím jsme bydleli v Hazletonu v Pensylvánii. Vater… Chci říct otec… pracoval v uhelných dolech.“ Nahlas vydechl. „To je pořádná dřina, jak si vydělávat na živobytí.“ Přikývla. Naštěstí na to německé slovo nereagoval. Nebo si ho možná nevšiml. „Když do tohohle města přijedeš poprvé, může tě to trochu zahltit,“ připustil. „Ale zvykneš si. Původně sem chtěl přijet můj táta, ale nedočkal se toho.“ „Jak to?“ „Nepřežil plavbu lodí.“ „To je mi líto.“ „Jo, díky. Od té doby to má máma hodně těžké, takže se o ni a o dědu se staršími bratry staráme. Před půl rokem jeden brácha vstoupil do armády a druhý musel začít brát v textilce dvojité směny. Chci si najít práci, ale máma trvá na tom, abych nejdřív dostudoval. V Dublinu to nebylo lehké, ale tady to není o moc lepší. Stýská se ti po domově, i když víš, že odjet odtamtud bylo správné.“ Zpříma se na něj podívala, na jeho vlídný obličej se světle hnědýma očima. Skoro jí připadalo, jako by jí četl myšlenky. Od toho dne se z nich stali nerozluční kamarádi. Nezajímalo ho, že ona a její rodina jsou Němci, ani po ní nechtěl vysvětlení, proč si nechce přebírat provázek nebo hrát jinou hru, která by zahrnovala bližší kontakt. Poté, co jí poslal po prádelní šňůře mezi jejich domy vzkaz, ve kterém stálo Rád jsem tě poznal, děvče!, začali si o nedělích večer, kdy byly šňůry prázdné, předávat zprávy – pochopitelně jen pokud okna nebyla zamrzlá natolik, že nešla otevřít, a podařilo se jim najít kousky papíru, které nebyly použity na válečné účely. Psali si jen bezvýznamné hlouposti, pouhý pozdrav, vtip nebo obrázek, ale bylo to jejich malé tajemství. Jedna z mála věcí, o které se Pia nemusela s nikým dělit. Pak začala škola a zjistili, že chodí do stejné třídy, ačkoliv Finn patřil o ročník výš. Navrhl jí, aby si o přestávkách sedli 18
vedle sebe, ale odmítla s tím, že raději nebude přitahovat ještě větší pozornost. Přesto zatímco si s ostatními chlapci hrál kick ball nebo kuličky, vždy se na ni ohlédl, usmál se nebo zamával, a to malé gesto pro ni hodně znamenalo. Většinou jí nevadilo, že sedí sama, ale dnes to bylo jiné. Přála si, aby si přestal kopat s míčem a šel si k ní sednout, třeba jen na pár minut. Protože ať se snažila sebevíc, nedokázala přestat myslet na chřipku a neustále ji trápily tíživé obavy a strach. Pak si skupinka dívek skákajících přes švihadlo začala recitovat novou říkanku o holčičce, které uletěl ptáček, a když otevřela okno, vlétla dovnitř chřipka, a Pie přeběhl mráz po zádech. „Na co zíráš, strašpytle?“ Otočila se po hlasu, aniž si předtím uvědomila, že se upřeně dívá do prázdna. Před ní se tyčila hubená dívka s hnědými copánky a znechuceně se na ni mračila. Mary Helen Burrowsovou měli buď všichni rádi, nebo se jí báli, podle toho, který den jste se jich na to zrovna zeptali, a jestli byla Mary Helen v doslechu. Nikdo nikdy neviděl, že by se zapletla do opravdové rvačky, ale neustále měla čelo svraštělé hněvem a na rukou i nohou modřiny. Za ní stály s rukama založenýma na hrudi dvě další dívky, Beverly Hansomová a Selma Jonesová. „Na nic,“ odpověděla Pia a natáhla se pro knihu. „Říkám ti, Mary Helen,“ promluvila Beverly, „že na nás zírala, jako by v hlavě spřádala nějakou německou všivárnu.“ Mary Helen vyrazila Pie knihu z ruky. „Špehuješ nás?“ Pia zavrtěla hlavou. „Ne, jen jsem…“ „Co se tu děje?“ ozval se něčí hlas. „Všechno v pohodě, Pio?“ Byl to Finn. Lapal po dechu, měl rudý obličej a rozcuchané vlasy. „Ta tvoje holka na nás koukala jako bubák,“ postěžovala si Mary Helen. „Není to moje holka,“ ohradil se Finn. „Sklapni, Mary Helen,“ doporučila jí Pia. Ta si jí nevšímala a nasupeně hleděla na Finna. „Co by si asi pomyslela tvoje matka, kdyby věděla, že se taháš se špinavou frickou, zvlášť když tvůj starší bratr bojuje, aby vás ochránil.“ Pia prudce vstala. „Vezmi to zpátky!“ Mary Helen se rychle otočila a civěla na ni s otevřenými ústy. Otřáslo s ní, že se dívka brání. „Cos to řekla?“ 19
„Řekla jsem, abys to vzala zpátky!“ Mary Helen zvedla kostnaté ruce zaťaté v pěsti. „Chceš k to mu bubákovskýmu pohledu ještě oteklý ret, strašpytle?“ „Šmarjá,“ vybuchl Finn. „Drž už konečně hubu, Mary Helen. Nebudete se tu prát.“ „Že ne?“ ušklíbla se Mary Helen. Najednou její ruka vystřelila a popadla Piu za šaty. Přitáhla si ji k sobě a přistrčila k ní zkřivený obličej. Ze zápachu česneku a cibule, který se linul z váčku kolem jejího krku, se Pie téměř zvedl žaludek. Dokázala myslet jen na útěk. Chytila dívku oběma rukama za zápěstí a pokusila se ji odstrčit. Pak v hrudi ucítila ostré bolestné bodnutí a zoufale zalapala po dechu. Pustila svou protivnici a pokusila se couvnout. Připadala si zmatená a točila se jí hlava. Finn odtrhl ruku druhé dívky z Piiných šatů, popostrčil Piu za sebe a stoupl si mezi ně. Pia ztěžka dosedla na zem a snažila se popadnout dech. Chvatně k nim přistoupila jedna z učitelek. „Co to tu proboha vyvádíte?“ Byla to slečna Herricková. Tyčila se nad nimi štíhlá jako proutek. „Nic, paní učitelko,“ odpověděla Mary Helen. „To se vám jen něco zdálo. Hrajeme si.“ „Mně to jako hra nepřipadá,“ namítla slečna Herricková. „Běž odsud i s kamarádkami, Mary Helen, a nechte Piu na pokoji.“ Mary Helen něco zabručela, ale poslechla. Další dvě dívky ji podrážděně následovaly. „Nestalo se ti nic, Pio?“ starala se slečna Herricková. Sklonila se, aby jí pomohla vstát, a natáhla se po její ruce. „Nesahejte na mě,“ vyhrkla Pia hlasitěji, než měla v úmyslu. Slečna Herricková se ostře nadechla a položila si ruku na hruď. Pia svého výbuchu okamžitě litovala. To poslední, co potřebovala, bylo dostat se ve škole do potíží. Mutti by to nepochopila. Vstala a oprášila si šaty. „Odpusťte, slečno Herricková. Nechtěla jsem být nezdvořilá. Jen jsem měla strach, nic víc.“ Slečna Herricková si povzdychla. „To je pochopitelné. Vím, že si Mary Helen ráda začíná, a poslední dobou všichni cítíme úzkost, ale určitě ti jinak nic není? Vypadáš, jako bys právě viděla ducha.“ Pia se chabě pousmála. „Je mi dobře. Děkuju, slečno Herricková.“ Ani zdaleka jí dobře nebylo, ale jak by mohla učitelce 20
vysvětlit, co cítila, když chytila Mary Helen za zápěstí? Myslela by si o ní, že je blázen. Příští den Mary Helen nepřišla do školy a Selma Jonesová omdlela, když si u oběda rozbalovala sendvič. Slečna Herricková k ní rychle došla a zatřásla s ní, zatímco tomu spolužáci s otevřenými ústy přihlíželi, ale Selma se ani nehnula. Slečna Herricková s křikem vyběhla na chodbu a další dva učitelé Selmu odnesli. Krátce nato se do třídy přihnala matka Beverly Hansomové, celá bledá dceru ochranitelsky objala a pak ji odvedla ze školy. To odpoledne si učitelé na hřišti něco tlumeně šuškali a tvářili se znepokojeně. Proslýchalo se, že Mary Helen a Selma dostaly chřipku a Mary Helen už umřela. Po poslední hodině Pia chvatně vyšla z budovy a s knihami na hrudi a skloněnou hlavou se rozběhla domů. Normálně by před školou na schodech počkala na Finna, ale dnes se odtamtud potřebovala dostat. Toužila se vrátit domů, kde mohla zavřít dveře a přede všemi a před vším se schovat. Blok od školy rychle projela sanitka Červeného kříže a muž na lavičce si četl noviny s titulky: VŠEM OBČANŮM SE NAŘIZUJE NOSIT NA VEŘEJNOSTI GÁZOVÉ ROUŠKY. Na pouliční lampě nad ním reklama hlásala: „Řiďte se zákonem, noste roušky, chraňte se před skonem čistými doušky.“ Pia se rozhodla, že nechce jít zbytek cesty sama, a tak si stranou od přelidněného chodníku sedla na schody, aby počkala na Finna. S přáním, aby se dokázala zneviditelnit, se opřela o zárubeň. Zdálo se, že všichni mají naspěch. Dvě ženy s šátky přes ústa a se zaklesnutými pažemi kolem ní prošly tak rychle, až skoro běžely. Šedovlasý pár v rouškách chvatně vyšel i se zavazadly z budovy a mávl na taxi, přičemž stařík bojovně odstrkoval ostatní chodce holí. Zdálo se, jako by i automobily a povozy tažené koňmi jezdily rychleji než obvykle. Atmosféra trochu připomínala radostné očekávání před Štědrým dnem nebo hromadné nadšení, které cítila před ohňostrojem při své první oslavě Dne nezávislosti ve Filadelfii. Jenže tentokrát to byla nálada zlověstná a hrozivá jako na vojenské přehlídce a ještě desetkrát hůř. A teď ji vnímali všichni. Když kolem bloku procházel Finn, svěsila ramena úlevou. Sešla po schodech a zastavila se před ním na chodníku. „Ahoj,“ pozdravil ji překvapeně. „Proč jsi na mě nepočkala?“ 21
„Počkala,“ namítla. „Jsem přece tady, ne?“ Vykročila a Finn s ní sladil krok. „To jo, ale nevěděl jsem, kam ses poděla. Už jsem se začal bát…“ „Čeho?“ Pokrčil rameny a zastrčil si ruce do kapes. „Přibývá nakažených. Pamatuješ se, jak jsme se doslechli, že Tommy Costa s rodinou odjeli z města?“ Přikývla. „Tak včera mi jeho nejlepší kamarád Skip řekl, že umřel.“ Pia se zastavila. Právě Tommy jí na přehlídce zakryl rukama oči. „Na chřipku?“ „Nic jiného, co by ho zabilo tak rychle, mě nenapadá.“ Přitiskla si knihy k hrudi a znovu vykročila. Tommy i Mary Helen byli mladí a silní. Jak mohli podlehnout chřipce? Jak to, že Selma Jonesová byla jeden den zdravá a hned ten další omdlela? A proč Pia cítila bolest, když se jich dotkla? Vycítila, že se nakazili? Ne. Není přece možné vnímat nemoc někoho jiného. Musela to být náhoda, anebo se její plachost opravdu začínala projevovat fyzickým onemocněním. Zoufale toužila svěřit se s tím Finnovi a zeptat se ho, co si o tom myslí, ale nemohla. Alespoň zatím. Na konci čtvrtého bloku zahnuli doleva na Jacob’s Alley lemovanou obchůdky pekařů, ševců, krejčích i výrobců doutníků, kteří měli provozovny v přízemí cihlových domů a s rodinami bydleli v patře. Některé budovy byly přestavěny na penziony nebo na pokoje pronajímané námořníkům. Z několika klik povlávaly v odpoledním vánku černé, šedé nebo bílé krepové stuhy a na některých dveřích visely cedulky s nápisem: „KARANTÉNA Z DŮVODU CHŘIPKY: Nevstupovat.“ Na konci uličky vyšla ze zlatnictví žena v černých šatech a s neovladatelným vzlykáním přivázala na kliku kousek bílého krepu. Pia z ní nedokázala odtrhnout oči. Po zádech jí přeběhl mráz. Věděla, co jednotlivé barvy znamenají, po závalech a výbuších v důlním městečku nebo během vlny tuberkulózy, která se tam rozšířila, když jí bylo sedm, jich viděla dost. Černá znamenala úmrtí dospělého, šedá starší osoby a bílá dítěte. S Finnem na sebe pohlédli a znepokojeně přidali do kroku. Zpomalili 22
až za rohem na Lombard Street. Na chodníku hlídaly desítky policistů v rouškách a pobízely kolemjdoucí, ať se nezastavují. Před vchodem do lékárny se klikatila řada lidí, drželi prázdné skleněné lahvičky, skoro nemluvili a z obličejů i očí jim čišel strach. Někteří úzkostlivější měli bílé roušky a udržovali si odstup od ostatních i od chodců, kteří se tlačili na chodníku a ústa si zakrývali pouze novinami. Vývěska ve výloze hlásala: „Formaldehydové tablety. Nechte rozpustit pod jazykem. Prokazatelně ničí bakterie a brání infekci a nákaze. Padesát tablet za padesát centů.“ „Na jaký lék asi čekají?“ zeptala se Pia Finna. „Asi na jakýkoliv, který seženou,“ odpověděl. „Ale hlavně na whisky.“ Ve výloze obchodu se sportovními potřebami hned vedle lékárny reklama na gramofony hlásala: „Tento přístroj vás zaručeně ochrání před španělskou chřipkou. Zůstaňte doma. Nechoďte na místa, kde se schází hodně lidí, ani do divadel. Řiďte se lékařskými doporučeními. Na novém gramofonu si pusťte nové říjnové nahrávky a ani si nevšimnete, že jste museli trávit večery doma nebo si nemohli v neděli nikam zajet, protože neseženete benzin.“ Na protější straně ulice se lidé s taškami a košíky v rukou mačkali kolem nákladního auta s nápisem: „Jezte víc cibule, patří mezi nejlepší preventivní prostředky proti chřipce.“ Opodál postávající skupinka černošských obyvatel čekala, jestli na ně nějaká cibule zbude. Při pohledu na auto si Pia vzpomněla, co Mutti dnes ráno říkala – docházejí jim zásoby a potřebuje zajít na trh, ale protože s sebou nechce brát dvojčata, nejspíš počká, až se Pia vrátí ze školy. Snad zůstala doma. Pia jí musí povědět, že dokud se situace neuklidní, není vhodné chodit ven. Přirachotila tramvaj a zastavila několik metrů od nich. Chvatně k ní vykročili dva muži v černých buřinkách, jeden z nich měl na obličeji roušku. Řidič, také v roušce, popošel ke dveřím a ukázal na jednoho z nich. „Bez roušky nastoupit nemůžete.“ Druhého pustil do tramvaje, ale muži bez zakrytého nosu a úst zastoupil cestu. Ten zkřivil obličej hněvem. „Mám schůzku a nemůžu přijít pozdě. Musíte mě svézt.“ 23
„Je mi líto,“ zavrtěl řidič hlavou. „Ale taková jsou pravidla.“ Přiblížil se k nim policista s rukou na obušku. „Neslyšel jste?“ houkl. „Bez roušky nikam nepojedete.“ Muž začal nadávat a podrážděně odešel. Policista pokynul, ať tramvaj jede, ale než se řidič stačil posadit, nějaká žena zaječela. Cestující se začali hrnout ze dveří na ulici, až řidiče skoro povalili, a rozutekli se všemi směry. Pia s Finnem se zastavili a přihlíželi, co se děje. Policista vyšel po schůdkách do tramvaje a pak rychle seskočil. Objevili se další dva jeho kolegové a prohodili pár slov. Potom jeden z nich chvatně odešel a druhý se obrátil k okolnímu davu, který začal opět narůstat. „Nepřibližujte se!“ křikl. „Posíláme pro koronera!“ Jakmile Pia uviděla, proč se cestující tak horečně drali z tramvaje, zalapala po dechu a položila si ruku před ústa. Na sedadle seděl zhroucený muž s obličejem ve zvláštním šedomodročerveném odstínu, opíral se čelem o okno a na bradě mu visela potřísněná roztržená rouška. Z očí, úst a nosu mu tekla krev, takže na skle vytvářela tmavé skvrny. Z té hrůzy se Pie sevřel žaludek. Znovu vykročila tak rychle, jak jen jí to roztřesené nohy dovolily, a Finn ji následoval. „Finne?“ vydechla ztěžka. „Jo?“ „Mám strach.“ „Já vím.“ „Ty ne?“ „Já taky.“ Mlčky šli několik dalších minut a potom se Finn zeptal: „Dostali jste už nějaké další dopisy od otce?“ Kdyby nebyla tak vystrašená, usmála by se na něj. Jako obyčejně se ji snažil rozptýlit, aby přestala být rozrušená. Byl už zkrátka takový, vždy myslel na ostatní. Nejradši by ho objala, teď ještě víc než kdy jindy, ale zároveň se bála, teď také víc než kdy jindy, kohokoliv dotknout. „Ne,“ vypravila ze sebe. „Neozval se nám několik týdnů.“ „Vsadím se, že o něm brzy uslyšíte.“ Přikývla. „Mutti… totiž matka říká, že už to bude co nevidět. Kéž by tu teď byl.“ Sevřela se jí hruď a zamrkala, aby potlačila náhlý příval slz. Kdyby byl Vater s nimi, možná by věděl, co si 24