1588 Úvod
W
estminsterskou katedrálou vanul studený vítr. Starý chrámový varhaník si mnul ruce zkroucené pakost nicí. Dosud se mu nepodařilo pochopit, proč se kostely musí stavět průčelím k východu. Odtud sice dopadaly do svatostánku sluneční paprsky, ale s nimi vanul i východní vítr, který přinášel ledový chlad. Z této světové strany také občas přišlo neštěstí. Kantor Hanscombe se naklonil přes pažení kůru. Hlu boko pod ním šuměla katedrála. Lavice byly plné lidí. Mše dosud nezačala, návštěvníci spolu ještě rozmlouvali a vzájemně si sdělovali novinky. Někteří přišli jen z tohoto důvodu, jiní zase proto, aby viděli královnu. Toho zimomřivého rána v březnu 1588 se totiž chtěla eucharistie osobně zúčastnit Alžběta. Válka se Španělskem byla na spadnutí a královna potřebovala veškerou myslitelnou podporu. Především pak pomoc Boha. Na schodech vedoucích k varhanám zaduněly těžké kroky. Kostelník Farnham vyšel pomalu nahoru, ale jen natolik, že se nad schodištěm objevil pouze jeho obličej zrudlý vínem a bohabojností. „Dnes si musíš vystačit bez kalkantů. Potřebuji ty muže dole v kostelní lodi. Rozumíš?“ Hanscombe si povzdechl. Kalkanti byli mladí kostelníci, kteří s potřebnou silou a vytrvalostí šlapali měchy za varhanami, aby nástroj netrpěl nedostatkem vzduchu. On, Hanscombe, naopak zjedná svýma starýma nohama varhanám právě tolik 9
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 9
7.9.20 12:04
dechu, aby vůbec vydaly nějaké tóny – bude to mdlý šepot tam, kde by měl být slyšet majestátní zvuk. Hanscombe však neměl na výběr. V tomto svatostánku rozhodoval kostelník. Farnham vrhl mrzutý pohled na prázdnou lavici u varhan. „Kde vězí ten kluk?“ Jeho hlas byl ještě ledovější než východní vítr. „Dopřej mu ještě trochu času,“ odvětil Hanscombe. „Královna tu přece také ještě není.“ „Čas!“ Kostelník to slovo přímo vyplivl z vlhkých rtů. „Až se Alžbětino kostnaté pozadí dotkne kostelní lavice, zahřmí varhany s takovou kadencí, proti níž by ubzdění zvěčnělého krále Jindřicha znělo jako vrnění štěněte.“ Zalapal po vzduchu. „Nebo se rozhlédnu po novém varhaníkovi.“ Farnhamova hlava zmizela. Hanscombe přikývl a nevydal ani hlásku, stejně jako varhany. Pomalu začal litovat své odvahy. Umožnil tomu chlapci, aby hrál na varhany pro anglickou královnu. Mladý Thomas Dallam měl talent. Královna, sama bezdětná, byla blázen do dětí. A každý věděl, že kdo dokáže na Alžbětině zasmušilém obličeji vykouzlit úsměv, toho si zamiluje celý Londýn – a pro Hanscomba znamenal Londýn celičký svět. Avšak ten milý úsměv se na Alžbětiných úzkých rtech nikdy nezaskví, jestli se Thomas Dallam co nevidět nedostaví k varhanám. Thomasi, projelo hlavou starému kantorovi, kde vězíš? ❦ Jižně od města hleděl chlapec na nedosažitelný severní břeh Temže, kde se rozkládal Westminster. Už tam měl dávno být. Štěstí na této straně řeky však mělo hodnotu dvou mincí zanedbatelné hodnoty. Thomas Dallam ale svíral v ruce pouze jedinou. „Dvě čtvrtpenny,“ zopakoval John Flint. Převozníkův syn se na Thomase vyzývavě zadíval – tedy každopádně se o to po10
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 10
7.9.20 12:04
kusil. Flint totiž šilhal. Ani jinak nebyl jeho vzhled předurčen k tomu, aby na sebe upozornil dívky z Lambeth Marsh. Vlasy měl zrzavé a rozježené. Uši mu nápadně odstávaly od hlavy. Mezi rty mu vyčnívaly dva řezáky, a když se uchechtl – jako právě teď –, dostaly se do společnosti vybledlých protějšků připomínajících vyřazené varhanní píšťaly. Jestli oblast Marsh jižně od Londýna byl zadek města, pak John Flint byl na něm bradavice. „Tolik peněz nemám,“ přiznal Thomas. „U tvého otce stojí převoz pouze jeden čtvrtpenny.“ „Otec je nemocný, musím mu koupit medicínu.“ Podle úšklebku na Flintově obličeji Thomas vytušil, co je to za lék a na jakou chorobu je určen. Flintův otec si určitě zavdával přespříliš levného piva, na jehož přípravu hostinští z Lambeth Marsh brali vodu z Temže. Thomas neměl peníze ani čas, aby se staral o opilost Flintova otce. „Očekává mě královna,“ prohlásil. Vzápětí si přál, aby raději držel jazyk za zuby. „No jistě!“ Flint pohnul trupem tak, jako by se snažil napodobit úklonu. „Jaká čest, že urozený pán bere zavděk mým přívozem. Počkejte, hned pro vás natáhnu sametový koberec.“ Shodil z hubených ramen proděravělou ovčí kůži a rozprostřel ji na přístavišti, za kterým se na řece pohupovala převozní loď. Poblíž se vypínaly z ranního oparu věže Westminsteru. Z dálky zazněly údery zvonů. „Copak neslyšíš?“ vyhrkl Thomas. „Vyzvánějí na mši. Musím tam být včas, abych hrál na varhany.“ Zhluboka se nadechl a co nejpomaleji dodal: „Pro královnu.“ Flint schoval zuby v ústech a svraštil čelo. „Tomu věříš nejspíš jen ty sám,“ utrousil. „Seš ještě větší blázen, než všichni říkají.“ Jestliže v Lambeth Marsh někdo platil za pomatence, byli to převozník Roscoe Flint a jeho syn John Flint. Děti ve vesnici u Lambeth Heights si z nich utahovaly tím, že hrály na 11
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 11
7.9.20 12:04
„Flintovo oko“. Při hře šlo o to co nejdéle vydržet se záměrně šilhajícíma očima zírat do obličeje někomu jinému. Říkalo se, že když se tahle legrace přežene, nedokážou oči už nikdy hledět rovně. Proto tuhle soutěž vyhrávali jenom ti nejodvážnější. Thomas dosud vždy obsazoval spodní místa. Kromě toho nikdy nepatřil mezi křiklouny, kteří Flintovi připisovali děsivé historky. Převozníkův syn v nich údajně každou noc vyhra bával na hřbitově mrtvoly, protože hledal oči, které by vyměnil za své šilhavé. Ačkoli takové fámy byly vysloveně pošetilé, přesto se postaraly o to, že se Flintovi jeho vrstevníci vyhý bali – a i on sám jim raději šel z cesty. Pouze na převozním plavidle se mohlo stát, že se cesty dětí z Lambeth Heights zkřížily s kroky převozníkova syna. A právě na tuhle strunu teď chtěl zřejmě Thomas zahrát. „Poslouchej,“ ozval se a pokoušel se vypadat co největší. „Já proti tobě nic nemám. Nikdy jsem si z tebe neutahoval ani se ti nevysmíval.“ „Proč by sis měl ze mě utahovat?“ zavrčel Flint. Jeho obličej byl stejně ponurý jako obloha nad Temží. Thomas už nedokázal udržet nohy v klidu a začal před kotvištěm přecházet sem a tam. „Tak už toho konečně nech, Flinte,“ zasténal a úpěnlivě sepnul ruce. „Musím do Westminsteru. Mám tam hrát v přítomnosti královny. Postaral se o to master Hanscombe.“ „Hanscombe? To jméno jsem nikdy neslyšel,“ odtušil zrzek. „Starý varhaník z Westminster Abbey,“ vysvětlil Thomas přidušeným hlasem. „Co všechno chceš ještě vědět od svých pasažérů?“ „Tvou oblíbenou barvu,“ odpověděl Flint. Thomas na něho vrhl nechápavý pohled. „Mou co?“ „Chci to vědět. Pověz mi to a já vyjedu.“ Ten Flint je opravdu ještě hloupější, než všichni pořád tvrdí. „Žlutá,“ upřesnil Thomas. Flint si usilovně mnul levé ucho. „Žlutá, jo?“ Vyšpulil rty. „Ta je v pořádku. Můžeš jet s námi.“ 12
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 12
7.9.20 12:04
Teď už se Thomas neubránil nedůvěře. „A druhý čtvrt penny?“ zeptal se a byl si jistý, že si z něho Flint chce jenom utahovat. „Vidím to takhle,“ zareagoval zrzek. „Jestli skutečně budeš hrát na varhany pro královnu, zaplatíš mi jen polovinu. To by ti snad mohlo vyhovovat, ne? Protože ty mi rovněž vyjdeš vstříc tím, že mě vezmeš s sebou na mši. Královna! Ještě nikdy jsem ji neviděl – a ona mě taky ne. To snad stojí i za jeden celý čtvrtpenny.“ Převozní loď se sunula po Temži rychlostí hlemýždě. Thomas neviděl jinou možnost než pomoct Flintovi s veslováním. Nebyl ale zvyklý ovládat obouruční veslo, a tak měl velké potíže s tím, aby udržel s druhým mladíkem stejný rytmus záběrů. Když šlo o udržení taktu, byl u varhan odkázán vždy jen sám na sebe. Přesto člun teď směřoval k severními břehu tak rychle, že už zakrátko narazil do přístavního můstku. Thomas sešplhal z veslovací lavice a vyběhl. „Počkej! Musíš mě vzít s sebou!“ zvolal za ním převoz níkův syn. Tak si pospěš! chtěl ho užuž pobídnout Thomas. Vtom spatřil tu pohromu. Flint se k němu přibelhal. Něco neměl v pořádku s nohama, pravá vypadala jako zkroucená. Obnažené prsty směřovaly k vnitřní straně levého chodidla. Když se Flint rozběhl, chtěla na první pohled jeho pravá noha jít rovně, zatímco levá opisovala oblouk. Thomas najednou věděl, proč na Flinta nikdy nenarazil mezi ostatními dětmi z Lambeth Heights, proč se pořád plavil na převozní lodi přes řeku – ze severu na jih, z jihu na sever. Jeho kompasová růžice měla jen dva korunní lístky, protože se na řece pohyboval lépe než na souši. Kdyby Thomas na Johna Flinta čekal, dorazil by do katedrály nejspíš až následující den. Nejraději ze všeho by se okamžitě rozběhl. Bezradně si třel tváře. 13
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 13
7.9.20 12:04
„S tímhle nemůžeš…,“ spustil. „Vždyť jsi…“ Ukázal na znetvořené končetiny. Náhle spatřil ve Flintových očích bolest. „Chci říct, že jsi hlavně převozník. Musíš zůstat u lodi, kdyby chtěl někdo převézt na druhý břeh.“ Lež měla stejnou pachuť jako zimní jablko. Thomas se ušklíbl a zkusil vyloudit na tváři úsměv. „Říkal jsi, že můžu vidět královnu.“ Flintův hlas zazněl tak zvučně, jako by se Thomas na varhanách pokoušel dosáhnout dramatického efektu. Thomas neměl čas diskutovat ani za sebou vláčet mrzáka. Už dávno měl být ve Westminsteru. Očekává ho anglická královna. Královna víl. Alžběta. Thomas ji miloval od té doby, co ji poprvé spatřil v jejím kočáře. Co bylo ve srovnání s tím neštěstí zmrzačeného mladíka od Temže? Méně než světlo svíčky. „Pojď!“ vyzval ho a natáhl ruku. Flint ji uchopil a nechal se vytáhnout na břeh. Oba chlapci společně zamířili k městu. Westminsterská katedrála připomínala loď v moři hlemýždích domečků. Nad obrovskou stavbou táhly černé mraky. Jemné mžení barvilo zdi dočerna. Thomas si stáhl klobouk hluboko do obličeje. Flint neměl ani čepici. Zplihlé zrzavé vlasy mu padaly do čela a po tvářích stékaly kapky. Flint se zoufale snažil kráčet co nejrychleji. Thomas však už z dálky viděl, jak se kostelní brány pozvolna zavírají. To znamenalo, že královna dorazila. Toho, že dosud svírá Flintovu ruku, si všiml až poté, co se ho jeho protějšek pustil. Thomas nevěřil vlastním očím: zrzek zamířil doleva. Mělo to snad co do činění s jeho nohou? Chvíli přemýšlel, jestli má Flinta za sebou pořád vláčet. Vzápětí ale pocítil úlevu, že jeho pomalý průvodce sám od sebe zmizel, a běžel dál. Ještě jednou se po něm ohlédl a viděl, že mladík mizí mezi dvěma domy. Asi nakonec z něčeho dostal strach, pomyslel si. 14
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 14
7.9.20 12:04
On sám na tom nebyl lépe. Před ním se rozkládala nekonečná ulice vedoucí ke katedrále. Při pohledu na tu vzdálenost nevypadaly ani jeho vlastní nohy jinak než protézy beznohého žebráka. Ale žebráci se nikdy nevzdávají, že? Thomas se zhluboka nadechl a co nejrychleji vyběhl směrem k Westminsteru. Boty mu čvachtaly v kalužích. Naleštit kůži byla zbytečná námaha. Slyšel chrastit vlastní dech. Na hrudi ho bolelo, přes zimomřivý chlad mu stékal po zádech pot. Promočený zevnitř i zvenčí se snažil doběhnout k mohutné stavbě. Dusot kopyt uslyšel až poté, co se mu kůň otřel o rameno. Na hřbetu vyhublé herky dřepěl John Flint. Tentokrát byl na řadě převozníkův syn, aby podal Thomasovi ruku. „Ty chceš za královnou pěšky?“ zeptal se Flint a široký úsměv obnažil jeho obrovské zuby. „To si ale ušpiníš boty.“ Thomas se ho rychle chopil. ❦ Když se brány zavřely, Hanscombe to už na varhanním kůru nevydržel. Spěšně sestoupil po točitých dřevěných schodech. Kabát se mu zachytil o sloupek zábradlí a roztrhl se, když se starý varhaník nezastavil. Teď už to bylo jedno! O jednu trhlinu v jeho životě více či méně, to už nemohlo jeho situaci zhoršit. Slíbil královně, že na varhany bude hrát chlapec. Alžběta se dostavila, ale Thomas tu nebyl. Něco se mu muselo stát. Tenhle mladík vždy jednal správně a byl dochvilný. Navenek se zdálo, jako by v jeho nitru pracoval nějaký mechanismus. Jakmile byl jednou natažený, běžel setrvačně a naprosto předvídatelně. Žádný přerušovaný chod. Žádná překvapení. Teď to ale vypadalo, že se hnací soukolí nějak porouchalo. Hanscombe se pokradmu plížil postranní lodí. Katedrála byla naplněná až do posledního místečka. Návštěvníci právě vstali, protože mezi lavicemi kráčela Alžběta, aby zaujala své 15
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 15
7.9.20 12:04
místo v první řadě. Mezi černými rameny a korzety londýnské šlechty Hanscombe zahlédl cosi červeného – Alžbětiny vlasy. Tak blízko královny se ještě nikdy neocitl. Jak rád by k ní přistoupil ještě blíž, jen aby cítil vzduch, který vydechla. Někteří lidé tvrdili, že pohled jejích zelených očí by mohl dát muži zapomenout i na vykoupení v nebeské říši. Hanscombe se přiměl k tomu, že se opět rozběhl směrem k portálu. Kdyby Thomas ještě dorazil, měl by mu umožnit vstup. Jestli se ale mladík neobjeví, bylo by asi nejlepší, kdyby se on sám vykradl bránou do šedivého londýnského deště. Ať tak či onak – vchod do kostela nyní skýtal Hanscombeovi více než pohled Alžbětiných očí. Dveře už byly zavřené. Dva penny kostelníka přesvědčily, aby je znovu otevřel – ale jen o škvíru, jak připomenul varhaníkovi, a na chvilku. Hanscombe sám pomohl posunout těžká křídla. Jen co se portál pohnul, prostrčil mezerou hlavu. To první, čeho si všiml, byl studený déšť na jeho téměř holé lebce. To druhé byl kůň, který cválal přímo k němu. Vzápětí před ním stál Thomas Dallam – nebo to, co předstíralo, že jím je. Obličej a ruce měl zašpiněné, scházel mu klobouk a vlasy měl tak promočené, že starce pokropila vydatná fontána, když dal Dallamovi jednu za ucho. „Kde jsi trčel? Měl bych tě nechat pověsit za uši na varhanní kůr!“ huboval ho varhaník. Thomas sklopil provinile oči. „Stihnul jsem to ještě?“ zeptal se nesměle. No jistě! Mladík teď unikl pořádnému vyhubování, protože na to nebyl čas. Hanscombe si však předsevzal, že po mši si Thomas Dallam prožije svůj Poslední soud. „Pohni se!“ zasyčel. Viděl, jak lidský hrozen, v jehož středu se nacházela královna, dorazil k přední lavici. Hanscombe kvapně postrkoval mladíka před sebou, a přitom si rozmrzele všiml, že se pod Thomasovými botami vytvářejí loužičky. Mladíkovy kroky čvachtaly na drahocenné dlažbě z lucemburských tvarovek. 16
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 16
7.9.20 12:04
Ten zvuk měl navíc svého sourozence. Hanscombe se ohlédl přes rameno a viděl, že za nimi pospíchá druhý chlapec, který kulhá a pokouší se je neztratit z dohledu. Kousal se do dolního rtu, přičemž odhaloval dva mohutné řezáky. Očividně je následovalo jakési monstrum z útrob města. „Zmiz!“ zasyčel starý varhaník a dál před sebou postrkoval Thomase. „Jeden čtvrtpenny!“ zvolal chromý pronásledovatel. „Dluží mi jeden čtvrtpenny.“ Jeho hlas se rozléhal celou postranní lodí. Několik návštěvníků kostela k nim otočilo hlavy. „A já zato smím vidět královnu,“ fňukal dál zrzek. Hanscombe na něj nedbal. Kostelníci toho vetřelce vy vedou. Kluk z ulice, který se pokusil narušit mši pro královnu – to pro toho darebáka určitě nevěstí dobrý konec. Avšak Thomas se nyní zastavil tak prudce, že Hanscombe za ním klopýtl. „Má pravdu,“ potvrdil mladý varhaník. „Přepravil mě přes řeku, ale neměl jsem dost peněz. Dejte mu prosím to, co dlužím, mistře. Splatím vám to.“ Hanscombe cítil, že se jehně ze včerejšího večera v jeho střevech znovu probouzí k životu. Nejraději ze všeho by Dallama popadl, hodil si ho přes rameno a odnesl na kůr. Ale na to byl Thomas příliš těžký a sám Hanscombe, jak si musel sebekriticky přiznat, moc starý. „Později!“ zavrčel, ale vzápětí dostal nápad. Otočil se k zrzavému mladíkovi a vyzval ho: „Pojď se mnou na kůr. Odtud uvidíš královnu zvlášť dobře.“ Jehněčí pečeně se zase uklidnila. Přece jen si dosud umíš dát dohromady jedna a jedna, Hanscombe, pomyslel si. Nesmlouvavými štulci popoháněl před sebou Thomase a jeho ošklivého přítele. Trojice chvatně vystoupala po dřevěných schodech na varhanní kůr. ❦
17
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 17
7.9.20 12:04
Thomas ztěžka dopadl na lavici před hracím pultem. Před ním se jako moře hudby rozprostírala klaviatura. Dosud panovalo bezvětří, ale za chvíli jeho prsty rozpoutají bouři. Znal westminsterské varhany stejně dobře jako nenarozené dítě dělohu. Na tomto kolosu ho mistr Hanscombe vyškolil. Nikdy předtím, když měl hrát, ovšem nebyla přítomna královna. Thomas vrhl pohled do hlubiny pod sebou. Nepřehledné množství ramenou v černém taftu rozkvetlo bílými okružími. Mezi nimi zářila jediná červená květina: skvostný účes krá lovny Alžběty. Právě stanula u oltáře a poklekla před ním. Thomas pocítil tiché vzrušení. Připadal si jako zloděj kradoucí pohledy. Tam dole stála panovnice. Skutečně ji viděl. Kdyby dost dlouho počkal, nejspíš by zvedla hlavu, aby se podívala, proč nezačíná hrát hudba. To by jí pak pohlédl přímo do očí a ona do jeho. Thomas takové myšlenky rychle zaplašil. To bylo nemožné. Hanscombe by ho shodil z kůru, kdyby nezačal co nevidět hrát. Ačkoli se tetelil zimou, pořád ještě se potil. Jakmile položil prsty na klávesy, užíval si jejich blahodárný chlad, který mu pomohl, aby se vzpamatoval. Chtěl zahájit mši motetem od Byrda. Počáteční akord v d moll byl obzvlášť dramatický. Thomas v tom tónu vždy slyšel Kristovy bolestné výkřiky při umučení – a byl si jistý, že ten dojem dokáže zprostředkovat i svým posluchačům. Škubl sebou, když uslyšel Hanscombeovo supění. Starý varhaník se postavil nalevo vedle hracího pultu. Byl to on, kdo bude tahat rejstříky, až mu Thomas dá znamení kývnutím hlavou. Dosud však nebylo možné začít, protože varhany neměly vzduch. „Jsou kalkanti u měchů připraveni?“ zeptal se Thomas. „Ano, jsou!“ Co to bylo za úsměv na Hanscombeově obličeji? Starý varhaník byl přece ještě před chvílí zlostí bez sebe. Thomas se užuž chystal, že se ohlédne po Flintovi, když vtom uslyšel Hanscombeův příkaz. „Teď!“ zasyčel starý var18
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 18
7.9.20 12:04
haník. Thomas vší silou stiskl šest kláves, jimiž chtěl vytvořit dvouhlasý trojzvuk v d moll. Drak se probudil. Potřásl hřívou ze železného plechu, zadupal nohama a nabrousil si drápy. Netvor otevřel tlamu, aby katedrálu naplnil svým řevem. Avšak to jediné, nač se zmohl, bylo zívnutí. D moll se převaloval rozlehlou kostelní lodí a v půli cesty katedrálou žalostně zcepeněl. Thomas Dallam probudil k životu místo draka kachnu. Upřeně zíral na své prsty, které dosud držely klávesy stisknuté. Varhany oněměly. V katedrále se rozhostilo tíživé ticho. Návštěvníci – a s nimi ani královna – nevydali hluboko pod kůrem ani hlásku. Určitě se porouchala mechanika varhan. Důvodem byla nepochybně kombinace kláves. Thomas zkusil jiný akord. D dur byl sice trochu veselejší, ale snad to bude fungovat. Varhany mlčely, jen klapky píšťal si pro sebe drnčely. Drakovi došel dech. Sotva byl netvor probuzen, hned zase usnul. Thomas věděl, co se stalo, ještě dřív, než to potvrdil master Hanscombe. „Ten zatracenej mrzák!“ ulevil si Hanscombe, sice potichu, ale Thomas nepochyboval o tom, že ta slova dolehla až do poslední kostelní lavice. Thomas už to u hracího stolu dál nevydržel. Odsunul lavici – rachot byl dostatečně hlasitý, aby se postaral nezdařenému představení o vhodný závěrečný tón – a oběhl varhany. Malý průchod vedl do komory s měchy. V místnosti bylo příšeří. Na podlaze leželo v jedné řadě šest měchů, jejich kožená břicha byla plochá a prázdná. Vyčnívaly z nich pedály, masivní desky s otvory pro nohy. Mladý kostelník tam musel zasunout chodidla a stlačit desku silou celého svého těla. Teprve poté se měch naplnil vzduchem, který se postupně přenášel do varhan. John Flint křečovitě svíral jednu z kožených smyček, které sloužily jako ruční držadla. S vyplazeným jazykem se pokoušel umístit své znetvořené chodidlo na pedál. Ale jak19
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 19
7.9.20 12:04
mile se mu to podařilo a chtěl měch nafouknout, noha mu podklouzla. Krátce zavrávoral v úchytech a hra mohla začít od začátku. „Měl jsem radši zůstat na řece,“ zasténal Flint, když spatřil Thomase na prahu, a pustil držadla. „Ten čtvrtpenny za převoz si můžeš nechat,“ utrousil. S těmi slovy se protáhl kolem Thomase na kůr a vytratil se. Thomas ho provázel pohledem. Na sytý pronikavý smích jakési ženy, který se nesl celou katedrálou, neměl už nikdy zapomenout.
20
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 20
7.9.20 12:04
Samočinně hrající varhany Thomase Dallama Nástroj korunují obelisky Trubači zvedají nástroje
Královna Alžběta pohybuje žezlem
Klaviatura hraje samočinně
Skříň z dubového dřeva s řezbami, zlacením a malbou
Na varhanách lze hrát i ručně
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 21
Slunce a Měsíc se otáčejí kolem Země
Varhanní píšťaly hrají samočinně pět skladeb
Mluvící hlava hlásí čas
Mechanika se stará o několik hodin samočinné hry
7.9.20 12:04
1599 1
L
ondýn se oblékl do letního šatu. Slunce lechtalo Temži břicho, a kdo se pozorně zaposlouchal, mohl slyšet řeku, jak se směje. Pivovary prodávaly pivo jako chléb. Mor se podařilo z města vyhnat. Divadla se zase otevřela. Den seděl modelem malířům krajinářům. Přesto byl tenhle 18. srpen 1599 těžký den, protože královna Alžběta měla zase jednou špatnou náladu. Letitá panovnice plachtila v šatech z bílého a zlatého taftu chodbami královského paláce v Greenwichi. V lodní brázdě ji následovaly přihlouplé komorné a tucet namyš lených dvořanů. Přitom bylo slyšet šumění, šustot a ten odporný tón, když se o sebe třely vyboulené nohavice nařa sených melounových kalhot. Alžběta by dnes nejraději ze všeho zůstala v posteli. Tohle přání v sobě nosila už několik měsíců. Pouze na počátku svého panování, když jí moc ještě chutnala jako sladký hrozen na jazyku, se každé ráno probouzela plná energie. Avšak hrozny se změnily v rozinky a ani trůn není nic jiného než židle. Od té doby, co Alžběta před jedenácti lety porazila španělskou armádu, jí všechny následující úkoly připadaly nicotné. Bezmyšlenkovitě podepisovala dekrety a nazdařbůh rozdělovala vysoké funkce, odsuzovala zrádce a následně je zase omilostňovala, nechávala si provádět odhady množství zlata ve státní pokladně. To všechno byly důležité úkoly panovnice, ale výzva jako tehdy, když osud celé říše byl na vážkách, jí chyběla skoro ještě víc než dědic. 23
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 23
7.9.20 12:04
Ale koho by zajímalo, že královna má dlouhou chvíli? Nikdo na dvoře neměl o jejích myšlenkách sebemenší tušení. Proto se také všichni domnívali, že trpí horkem a zasmušilostí bezdětné ženy. Dnes ráno se znovu pokusili svou panovnici rozveselit. Alžběta už dávno zapomněla na to, co to mělo tentokrát být. Řada drahocenných darů, krkolomná salta italských artistů, kmenové tance divochů z Nového světa, exotická zvířata a půvabní chlapci – to vše nebralo konce. Přitom vše, po čem Alžběta toužila, bylo zůstat v posteli a alespoň na jeden den ponechat Anglii svému osudu. Byla však zvyklá nepřetržitě běžet a přestávka na oddech by její srdce i nohy navždy zastavila. Zrychlila své kroky. Její družina sípavě oddechovala. „Znáte ho. Je to Thomas Dallam,“ upozornil William Cecil. Lord strážce pokladu si dovolil kráčet pouhý krok za panovnicí a šeptat jí do ucha. Kdo to jako má být? Alžběta naklonila hlavu, aby přiměla Cecila mluvit dál. Přitom rozmrzele stiskla rty. Každý normální člověk by se informoval, kdo je Thomas Dallam. To se přece přímo nabízelo. Od královny se však očekávalo, že ví všechno a zná každého. To je strašný diletantismus! Alžběta doufala, že taková pravidla jako tohle budou pro její potomky zrušena – pokud ovšem bude vůbec nějaké potomky mít! Cecil výzvu pochopil a okamžitě navázal. „Asi před deseti lety Dallam hrál pro Vaše Veličenstvo na varhany ve Westminster Abbey. Každopádně se o to pokoušel. Možná si na tu příhodu vzpomínáte.“ No aby si na ni nevzpomínala! Navštívila bohoslužbu ve westminsterské katedrále, protože v hodině tísně a nesnází toužila po Boží blízkosti. A jakýsi přihlouplý varhaník, jehož jméno i tvář se z její královské paměti už dávno vytratily, posadil za varhany nějakého chlapce. Jeho talent však postačoval právě jen na to, aby z hudebního nástroje pracně vyloudil jeden jediný tón, který posléze nechal bídně zhynout. 24
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 24
7.9.20 12:04
Jaké hrobové ticho se tenkrát rozhostilo v kostele! Všichni mysleli na totéž: Je to špatné znamení pro nastávající boj proti Španělsku. To ticho hrozilo, že vší silou udeří Alžbětu do hlavy. Ona se ale zasmála, pronikavě a pichlavě – a jako jediná. Přítomní si nejspíš pomysleli, že to královnu dohnalo k šílenství – a možná to dokonce byla pravda. Avšak klesající tón, který ještě dlouho dozníval mezi břevny a klenbou katedrály, nebyl pro Alžbětu ničím jiným než zvukem zanikající španělské Armady. V žalostném kvílení varhan poznala proroctví svého vítězství nad Španělskem. Viděla, jak se tříští majestátní galeony krále Filipa, jak moře otevírá svůj chřtán a pohlcuje španělské vojáky, španělské námořníky, španělské admirály a španělské kanony. O tři měsíce později se tato vize stala skutečností. „Ano,“ přisvědčila. „Vzpomínám si.“ Prošla kolem svícnu a přejela prstem po horkém vosku. Jako Španělsko, pomyslela si, zatímco uhnětla z vosku kuličku, taky jsi horký a bolestivý, ale moje ruka tě zformuje a rozmáčkne. „Tehdejší varhaník požádal o to, aby vám směl ještě jednou zahrát.“ Cecilův nepříjemně skřípavý hlas vytrhl Alžbětu ze zamyšlení. „A vy, vévodo, jste mu to umožnil.“ Odcvrnkla voskovou kuličku, která narazila na stěnu a ulpěla na ní. „Nemám čas na muzikanty, kteří nerozumějí svému řemeslu.“ „Jistě, mylady,“ souhlasil Cecil, „ale Thomas Dallam už není muzikant. Teď je to vynálezce a konstruktér a chtěl by vám předvést nějaký samočinný stroj.“ Alžběta obrátila oči ke stropu chodby, kde se v průvanu nadouvaly pavučiny. „Nejspíš je to zařízení, do kterého nahoře vkládáte Španěly a dole vycházejí Angličané,“ prohodila. Dvořané se povinně zasmáli. „Je to samohybný mechanismus, který sám od sebe vytváří hudbu,“ pokračoval Cecil stejně vážně jako předtím. Dvořané se znovu zasmáli. Alžběta se na chvíli zamyslela, má-li tu ukázku odmítnout. Zároveň ale věděla, že starý dobrý Cecil se vždy snaží 25
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 25
7.9.20 12:04
vylovit z ovesné kaše londýnského života ta nejsladší sousta, aby svou královnu rozveselil. Kromě toho se jí ten Dallam svého času postaral o pravdivou vizi. „Tak dobře!“ přisvědčila, zatímco stále stejně rychle mířila k zavřeným zeleným dveřím. „Takovou podívanou si nenechám ujít.“ Dva sluhové vzápětí prudce otevřeli těžká vchodová křídla a královna jimi prošla. Poté co v kapli zmizela i poslední komorná, se dveře s hlasitým cvaknutím zavřely. Chodba královského paláce v Greenwichi byla rázem jako po vymření, jako by sem nikdy nevstoupila lidská noha. Ze stěny neslyšně spadla vosková kulička. ❦* Slunce a Měsíc se přestaly točit kolem Země. I ostatní planety znehybněly. Thomas Dallam špičkou ukazováku zaťukal na Venuši a poté na Mars. Drobné mosazné planety se na drátěných spirálách zakývaly, ale nerozhýbaly se. Thomas strnul. Model universa tvořil skutečnou dekorativní korunu jeho samočinně hrajících varhan. Ten hudební nástroj konstruoval celé čtyři roky. Jeho veškeré jmění spolykaly cínové píšťaly, slonovinové klávesy, železné hodinové mechanismy a malý mosazný vesmír. Tak se stal nejen vládcem démonů hudby, ale vnutil svou vůli dokonce i hvězdám. Rozhodl se, že planety už nikdy nebudou určovat jeho život. Onoho rána ve Westminster Abbey osud umlčel varhany. Kostelník sice bleskově dokázal přivést sbor, ale pro Thomase a varhaníka Hanscombea se tím nic neměnilo. Byli vykázáni z katedrály a kostelník za nimi volal, že se budou smažit v sedmém pekelném kruhu, jestli ještě jednou vstoupí do jeho svatostánku. Krátce nato našli Hanscombea mrtvého v Temži. Vyšlo najevo, že se starý varhaník pokoušel svou bolest a zoufalství utopit v kořeněném vínu. Přitom se ten nešťastník dostal příliš blízko k řece. 26
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 26
7.9.20 12:04
Thomas se už nikdy k varhanám nepřiblížil. Veškerá snaha jeho matky přivést mladíka nazpět k hudbě žalostně ztroskotala. K umění tónů už necítil lásku ani potřebné vášnivé zaujetí. Spíše ho pokaždé naplňoval strach, jakmile slyšel nějaké dítě zanotovat píseň, když někdo při oslavě vytáhl housle nebo sbor při mši pěl chválu na Boha. Thomas se pokaždé obával, že dítě nezná následující sloku zpaměti, že se na houslích přetrhne struna a soprán ve sboru zazpívá falešně. Aby nemusel takové neštěstí spoluprožívat, zakrýval si při takových příležitostech oběma rukama uši. Hudba mu připadala jako divoké zvíře a on si přísahal, že udělá všechno pro to, aby je zkrotil. Pro Thomasova otce to byla dobrá zpráva. Starý Dallam beztak nebyl nikdy uchvácen tím, že by měl svého potomka nechat vyškolit na umělce. Proto se mu nevýslovně ulevilo, když ho Thomas požádal, aby mohl jít do učení k svému strýci hodináři. A zatímco byl Thomas zasvěcován do tajemství pružení, pérování a natahovacích mechanismů a učil se odlévat ručičky a malovat ciferníky, dostal nápad: Jestliže přístroje ve strýcově dílně dokázaly ve stanovenou dobu rozeznít zvonek, pak by to určitě mohly být i dva zvonky – a třeba by se tak dala vytvořit celá hudební skladba. Vypočitatelnost mechaniky by šelmu zvanou hudba proměnila v domácího mazlíčka. Thomas horlivě nastudoval fyzikální zákony. Jeho mstivé polní tažení proti hudbě ho zaměstnávalo natolik, že předstíral úplnou hluchotu, když mu život klepal na dveře. Přátelé, ženy, oslavy – to všechno Thomase rušilo při konstruování jeho stroje. Po několika letech klepání ustalo. Thomas, aniž si toho všiml, zůstal zcela osamocen. Protože nevydával peníze za zábavu a povyražení, našetřil si malé jmění. Každý penny vkládal do mechanických varhan. Teď konečně před ním stály hotové – a anglická královna pozná, že hudba, a dokonce i planety se dají ovládnout stejně jako Španělé. Odpustí mu. A možná – za to se Thomas modlil už hodně dlouho – mu dovolí, aby pravidelně pobýval v její blízkosti. 27
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 27
7.9.20 12:04
Teď se ale mechanická ozdoba neotáčela! Že by se měl opakovat jeho někdejší nezdar? Přísahal si, že se postaví osudu čelem, i kdyby měl kvůli tomu přijít o rozum. Thomasovi vířila hlavou změť myšlenek. Chyba mohla být jedině v setrvačníku, jehož závaží nedávno znovu seřídil. Ta ale potichu drnčela hluboko v útrobách varhan, chráněná spoustou cívek, koleček a oscilátorů. Pět dní potřeboval na to, aby ten nástroj v královském paláci v Greenwichi sestavil. Stejně dlouho potrvá, než mechaniku znovu uvolní. Mezi štěstím a pádem do zapomnění se nacházelo celé universum aparatur – bylo to poťouchlé, lstivé místo, kde byl čas slyšitelný. S tikáním pomíjely drahocenné okamžiky zbývající do příchodu královny. Thomas ucítil na šíji průvan. Prudce se otočil. Kaple byla obrovská. Thomas ji nechal až do posledního zákoutí osvítit svícemi. Bylo to přesně sedm set devadesát lojových svíček, které tu zbyly po královniných narozeninách sedmého září. Muselo je zapalovat osm sluhů, aby první neshořela dřív, než vzplane poslední. Plamínky se odrážely v kovovém pobití varhan. Teprve až vzduch projde průduchy nástroje a bude vypuštěn píšťalami, roztančí se plamínky svíček a budou se pohupovat jako tančící víly. A co se lépe hodilo k Alžbětě, kterou její obdivovatelé nazývali Gloriana, královna víl? Teď se plamínky zamihotaly v nenadálém závanu vzduchu. Thomas by tak rád zkontroloval, jestli všechny svíce ještě hoří, ale ze vzdáleného konce kaple viděl, jak se k němu blíží královna a její dvořané. Vytřeštil oči. Slunce, Měsíc a všechna nebeská tělesa na obzoru byla rázem zapomenuta. Tady přicházela, vládkyně Anglie a jeho osudu. Vypadala přesně jako tehdy ve Westminster Abbey, se svými zrzavými vyčesanými vlasy, dokonalým límcem ze zlatých vláken a damašku a silnou vrstvou bílého líčidla na obličeji. Ani tato maska však nemohla zakrýt, že královna zestárla. V koutcích úst se jí prohloubila zahořklá vráska. Oči jí lemovaly tmavé stíny. Když na něm spočinul její pohled, Thomas poklekl a zadí28
CERNY OHEN Z BYZANCE.indd 28
7.9.20 12:04