0041458

NADINE MATHESON KRVAVÉ SKLÁDANKY

KALIBR

Prolog

Greenwichské molo, 6:44, Maxwell Thomas při odlivu venčí psa na říčním břehu. Neočekává, že najde fragment lidského těla. Kráčí po šedém jílu s mokrými oblázky a střepy skla, vyhýbá se kusům dřeva a vyhozeným pneumatikám. Když pustí fenku Petru z vodítka, všimne si, že se sluneční světlo odráží od něčeho na zemi. Skloní se a opatrně to vytáhne. Včera našel středověkou jehlici a římskou minci radiát. Dnes jsou to jen zlomené články řetízku od špuntu do vany. Maxwell se zklamaně narovná a vidí, že pes čenichá kolem něčeho v blátě. Je pozdní léto. Stále panuje vlna veder a teplota vytrvale stoupá. Maxwell si při chůzi stírá z čela krůpěje potu. Tričko se mu lepí na faldy na břiše. V 6:48 dochází k fence a spatří, co upoutalo její pozornost. „Kristepane, a do prdele!“ Za vodítko odtahuje psa. Tělem se mu rozlévá adrenalin a tep mu začíná bušit v uších. Je to stejný pocit jako včera, když našel římský radiát. Zvědavost a vzrušení, které rychle mizí. Teď se ho zmocňuje odpor a ovládne ho strach a hnus. Volná ruka se chvěje, když vytahuje mobil. Telefon mu padá mezi mokré oblázky. Otře displej o džíny, ujistí se, že je čočka čistá, a pořídí obrázek ruky odříznuté od těla. O kilometr a půl dál profesorka archeologie Heather Roszická dohlíží na skupinu studentů druhého ročníku, kteří plní praxi prací v terénu ve staré loděnici v Deptfordu. Heather se opírá o zeď nábřeží, dívá se na hodinky a povzdechne. Ještě další čtyři hodiny, než nastane příliv, ale ona dychtí odejít a vrátit se

8

NADINE MATHES O N

do své pracovny. Potřebuje dokončit finální koncept svého spisu o úpadku londýnských říčních vykopávek, než vydavatelka splní hrozbu, že ji zabije. Už dvakrát prošvihla dohodnutý termín a taky utratila zálohu. Klidnou atmosféru naruší výkřik. Heather vidí, jak k ní běží jedna ze studentek jménem Shui. Zbytek studentů couvá od kame­ nů porostlých mechem, zatímco Heather spěchá k Shui, která škobrtla o kus dřeva a upadla. „Co se děje?“ ptá se Heather. Shui kroutí hlavou a začíná plakat. Heather ji bere za ruku a pomáhá jí vstát. Studenti hlasitě brebentí, všichni najednou, a blíží se k Heather. Někdo ji popadne za paži a táhne ji k rozpadajícím se schodům přívozu. Heather cítí, jak se jí z hrdla dere výkřik, když pohlédne do zakalené louže vody a mezi polámanými kusy začernalého a zeleného dřeva uvidí bezhlavý trup. Christian Matei, montér kuchyní, kráčí k Nelson Mews, přestavěným bývalým stájím a poslední zastrčené díře v ulici Watergate v Deptfordu. Řeka není daleko a jemu se zdá, že slyší křičet nějakou ženu, ale pak ho rozptýlí, jak někdo falešně hraje na trubku. Když přichází k číslu 15, otvírá vrátka a odhazuje prázdný kelímek od kávy směrem k plechovému koši na příjezdové cestě. „Do prdele,“ zamumlá v rodné albánštině, když se kelímek odrazí od okraje nádoby a dopadá na zem. Když se pro něj shýbá, oči mu padnou na něco, co upoutá jeho pozornost. Ve vzdálenosti půl metru tancuje roj much kolem nějakého předmětu na zemi. Christianovi do krku vystřelí káva s žaludeční šťávou. Pozvrací mouchy, které pokrývají roztřepené a kazící se maso uříznuté nohy.

(1)

Bylo důležité zůstat klidná. Nedovolit, aby viděl, jak se jí to dotý­ ká. Zase. „Robe, já na tohle nemám čas. Přijdu pozdě do práce,“ řekla An­ jelica Henleyová a sáhla po klíčích od auta na stolku u zdi. „To je právě problém, ty nikdy…“ Bouchnutí vchodových dveří přehlušilo zbytek jeho slov, ale ona věděla, co řekl. Ty nikdy nemáš čas. Tvoje práce je vždycky na prvním místě. Detektivní inspektorka Henleyová se ohlédla na řadový domek s čerstvě natřenými modrými dveřmi. Nikoli poprvé se podi­ vila, co o ní vypovídá, že je šťastnější, když má co do činění s násilníky a vrahy než s vlastním manželem. Prohlédla si svůj odraz ve zpětném zrcátku. Při odchodu příliš pospíchala a neměla čas zalíčit si jizvičku na pravé tváři a tmavé kruhy pod očima. Její telefon přerušil aktuální zpravodajství o provozu na stanici BBC Londýn a na displeji problesklo: VOLÁ STEPHEN PEL­ LACIA. „Kde jsi?“ zeptal se na pozdrav. „Přeju ti taky dobré ráno. Jsem na Deptford Broadway. Dorazím asi za deset minut,“ odpověděla Henleyová. „Nejezdi sem. Potřebuju, abys to vzala oklikou. Přes dolní konec ulice Watergate.“ „Ulice Watergate? Proč?“ „Máme tam případ. Našlo se několik částí těla umístěných ­různě po okolí. Ještě se nedá říct, jestli patří stejné oběti, nebo jestli je obětí víc. Ramouter už je na cestě. Sejde se tam s tebou.“

10

NADINE MATHES O N

Henleyová dupla na brzdu, protože jí cestu zkřížil moped. Znovu ucítila napětí, které jí jako cvaknutí projelo tělem. „Co myslíš tím, že posíláš Ramoutera?“ Neúspěšně se pokusila potlačit hněv, který se projevil v jejích slovech. „Co tě vede k domněnce si myslet, že já…“ Pellacia si toho nevšímal: „Posílám ti e-mailem podrobnosti v CAD.“ Henleyová bouchla rukou do volantu. To poslední, co potřebovala, byl nezkušený detektivní nadšenec, který jí bude čenichat za patami. Ulice Watergate, hned vedle ucpané silnice Creek Road, byla obvykle tichá, ale teď, v 7:40 ráno, byly přední dveře domů otevřeny, před nimi se shlukovali místní obyvatelé a podivovali se, proč se v jejich ulici shromažďují policejní vozy. Vzrostlé větve třešní tvořily baldachýn nad celou ulicí a navzdory prudkému slunci jí dodávaly tajuplné příšeří. Henleyová zaparkovala auto naproti hospodě Admirál, pouhých pár metrů od policejního zátarasu, kde se shromáždil menší dav. Zaučující se detektiv konstábl Salim Ramouter stál na druhé straně pásky, nedaleko od davu. Byl oblečen do námořnicky modrého obleku a bílé košile s kravatou a Henleyová viděla, jak se mu lesknou černé střevíce. Byl v týmu nový, ačkoli u policie nebyl nováčkem, a stále ještě vypadal čerstvý a nedotčený realitou, která se brzy dostaví, když člověk pracuje jako detektiv v londýnských ulicích. Pellacia jí už dříve řekl, že Ramoutera bude mít na starosti detektiv seržant Paul Stanford. Ten mu bude ukazovat, jak to chodí, ne ona. Henleyová tu informaci doplnila do informačního systému CRIS při jiném případu, když jim ho Pellacia představoval. Ramouter vypadal vyšší, než si ho pamatovala, skoro sto osmdesát centimetrů. Měl vousy. Henleyová si pomyslela, že si je pravděpodobně nechal narůst, aby zakryl své mládí. Ramouter skládal a zase rozkládal ruce na prsou, než se ustálil na tom, že je sepne za zády. Nelíbilo se jí, jak dychtivě a nepřipraveně vypadá. Ne že by ona vypadala nějak příliš důstojně. Měla

KRVAVÉ SKLÁDA N K Y

11

na sobě džíny, sportovní boty a tričko značky Wonder Woman. Sportovní sako už týden leželo na zadním sedadle v autě. Oblečení vhodnější na sezení v kanceláři než pro inspektorku ohledávající scénu čerstvého zločinu. „Dobré ráno, paní inspektorko.“ Ramouter natáhl ruku. Henleyová ji ignorovala. „Kde je seržant Stanford?“ zvedla služební průkaz k policistovi v uniformě, který nadzvedl pásku. „Nevím jistě. Řekli mi jen, že se tu mám sejít s vámi a říct vám, že detektiv konstábl Eastwoodová je na cestě do Greenwiche s policisty a forenzním týmem,“ odpověděl Ramouter, svěsil ruku a následoval Henleyovou. Krátce se zastavili před číslem 15 v Nelson Mews. Dva kriminální technici v modrých kombinézách se skláněli k zemi a odebírali stopy. Třetí stál a fotografoval příjezdovou cestu. „Uvědomujete si, kam jdeme, že?“ zeptala se Henleyová, když Ramouter položil ruku na vrátka. „Jdeme si promluvit s panem Mateiem, ne?“ „Ano, a až budeme hotovi, tak vám radím, abyste požádal někoho z techniků, ať vám dá návleky na boty, až se dostaneme ke schodům.“ Od domu číslo 15 v Nelson Mews nebylo daleko k Watergateským schodům, kde se silnice zužovala na žulovými kostkami dlážděnou uličku. Kráčeli podél místního parku. Stranou stála starší žena a děvče čínského původu a mluvily s policistou. „To je Heather Roszická,“ ozval se Ramouter. „Našla…“ „Vím, co našla.“ Jak se blížili k uličce, řeka byla cítit silněji. Směs stojaté tlející vody spolu s motorovou naftou. Henleyová slyšela, jak voda naráží na oblázky na břehu. Rozlehlá terasa lemovala přístavní hráz Borthwick Wharf, která byla ze zařízení na zpracování masa a skladování mraženého zboží přestavěna na kombinaci nábřežních bytů a komerčních prostor. Anthony Thomas, vedoucí kriminální technik, se objevil nahoře na terase a natahoval si pár fialových latexových rukavic.

12

NADINE MATHES O N

Henleyová nedůvěřovala nikomu jinému, že tak dobře zmapuje místo zločinu. Byl náročný a úzkostlivý, ale nejdůležitější bylo, že pracoval pečlivě. Henleyová nespolupracovala s Anthonym v terénu už dva roky. Z nějakého koutku mysli se vynořila vzpomínka. Mlhavý obraz Anthonyho, jak ji vede do jakési místnosti, kde si má stoupnout na velkou plastovou podložku. V klimatizované místnosti jí naskočila husí kůže a pocítila mrazivý chlad. Ani pořádně neslyšela slova, která Anthonymu vycházela z úst, když jí škrábal pod nehty a pročesával vlasy, aby shromáždil důkazy padající jí k nohám. Připadala si vydaná napospas, když ji lékař prohlížel a zkoumal a mapoval řezné rány a pohmožděniny na těle. Uvědomění, že je sama součástí zločinu, ji zasáhlo do břicha s mnohem větší silou než nůž, který ji probodl. Byla vycvičena být vyšetřovatelkou, nikoli obětí. „Nečekal jsem, že vás tady uvidím,“ poznamenal Anthony. „Půjdete teď dolů a podíváte se tam?“ „Vypadá to tak,“ odpověděla Henleyová. Byla vděčná, že Anthony nijak víc nezdůrazňoval, že je to poprvé, co ji po dvou letech vidí vyšetřovat v terénu. „Výborně, bude to jako za starých časů.“ Anthony vytáhl z krabice u svých nohou několik párů modrých návleků a podal je Henleyové. „Kdo je váš kolega?“ Henleyová je představila. „Á, nováček. Taky mám jednoho.“ Anthony ukázal na mladíka, který stál bez hnutí za ním a držel fotoaparát. Modrou kombinézu už si zapnul až ke krku. Oči mu horlivě přejížděly z Henleyové k Anthonymu. „Zábava, co?“ prohlásil Anthony a těžce si povzdechl. „Uvidíme se tam dole.“ „Jdeme,“ vybídla Henleyová Ramoutera. „Podíváme se, s čím máme tu čest.“ Henleyová pohlédla na tetované torzo těla, které leželo nejméně metr a půl od bahnitých vod Temže. Bylo uříznuté u krku a přes stehenní kosti. Kapky vody se třpytily na bílé kůži. Jasně vyčnívalo mezi schody porostlými mechem a tlejícím polámaným dřevem,

KRVAVÉ SKLÁDA N K Y

13

které kdysi tvořilo přístaviště. Jediné, čím si Henleyová mohla být jistá, bylo, že běloch se zálibou v tetování ve stylu manga anime má uříznuté nohy ve stehenních kostech a paže v bicepsech. Řezy nebyly chirurgicky čisté jako oddělené části těla, které Henleyová viděla před několika lety. Tehdy byla přimrazena na místě, když poprvé spatřila oddělené paže, nohy a trup poházené pod obloukem železničního nadjezdu v Lewishamu. Od té doby se naučila tvrdosti. Lýtka se jí napjala, když přidřepla. Hlava byla uříznuta hned nad Adamovým jablkem. Kousíčky kosti se zaryly do roztřepené průdušnice, která vyčnívala z přeříznutého svalu a chuchvalců krve. Nažloutlý tuk a spojovací tkáně vypadaly jako syrové rozporcované kuře, které zůstalo příliš dlouho na vzduchu. Henleyová se postavila a zhluboka se nadechla. Vítr přinášel slaný tlející pach řeky. Nedařilo se jí v mozku najít škatulky, které používala, aby oddělila logicky myslící a otrlou vyšetřovatelku od zraněné a ne zcela uzdravené ženy stojící na břehu. Ucouvla a vydala se zpět k Watergateským schodům. Pokusila se setřást ostré ostny úzkosti, ale nemohla se zbavit pocitu, že tam torzo bylo vystaveno pro ni.

(2)

„Kolik zbývá času, než začne příliv?“ Henleyová se dívala na řeku a pozorovala, jak mírné vlny dorážejí na opuštěné molo. Zkontrolovala hodinky. Uběhly téměř dvě hodiny od prvního telefonátu na číslo 999. „Díval jsem se na internet a příliv vrcholí v 9:55 dopoledne,“ odpověděl Ramouter a vyhnul se napůl ponořené pneumatice. Oči mu dychtivě svítily. „Odliv byl ve 3:15. Východ slunce v 6:32. Tříhodinové okno, aby se tu někdo někoho zbavil, ať už je to kdokoli, a doufal, že to někdo zjistí, než nastane příliv?“ „Možná,“ uznala Henleyová. „Ale podle toho, co víme, to sem mohlo být umístěno po východu slunce, nebo se toho zbavili dříve víc nahoře a sem to odnesl proud.“ Prohlédla si skleněnou fasádu budovy na Borthwick Wharf, prázdné komerční prostory a kanceláře, které měly okna na terasu a postrádaly bezpečnostní kamery. Henleyová pochybovala, že by místní radnice umístila vlastní bezpečnostní kamerový systém na tuhle stranu. Tuto část Deptfordu zanedbávali, co pamatovala. „Sahal na něj někdo?“ zeptala se Henleyová Anthonyho, který se objevil vedle ní. „Pokud je mi známo, je na původním místě. Žena, která ho našla, se ho nedotkla. Matei, váš montér, řekl, že na nohy nesahal, ale nedá se nic dělat, jsou na nich jeho zvratky. Byl jsem se krátce podívat na paže, které byly nalezeny dole kousek po proudu, než jsem sem přijel. Podle toho, jak to vypadá, se kolem trochu šťourali lovci pokladů.“ „Všude se nějaký vyskytne.“

KRVAVÉ SKLÁDA N K Y

15

Vítr ustal a vzduch jemně praskal elektřinou produkovanou blízkou trafostanicí. „Snažíme se sebrat stopy na přímé trase od uličky k trupu,“ vysvětloval Anthony. „Velice pochybuju, že ať to byl kdokoli, posadil se tu a dal si šálek kávy.“ „Možná si nedal šálek kávy, ale když přijmeme Ramouterovu teorii a ty části těla byly pohozeny tady, tak ať to udělal kdokoli, určitě řeku zná,“ odpověděla Henleyová. „Necháme vás pokračovat. Půjdeme se s Ramouterem projít.“ „Kam jdeme?“ zeptal se Ramouter. „Za Eastwoodovou.“ „A vy chcete jít pěšky?“ Henleyová se snažila potlačit nespokojenost, když Ramouter vytáhl telefon. „Podle mapy na Googlu je Greenwichské molo vzdálené přes kilometr a půl,“ oznámil. „Váš pachatel není jediný, kdo zná řeku,“ zakřičel Anthony, když se Henleyová zarytě vydala po břehu. Zlatá žezla na dvojici kupolí Staré královské námořní koleje probodávala bezmračnou oblohu. Holé stěžně restaurované lodi Cutty Sark doplňovaly historické panorama, které Greenwich proslavilo. Byla to oslnivá výstavní verze historie, která kontrastovala se špinavou vodou omývající břeh. Henleyová se zastavila, když si uvědomila, že už neslyší zvuk Ramouterových kožených podrážek klouzajících po mokrých oblázkách. „Odkud jste?“ zeptala se ho, když čekala, až si svlékne sako a uvolní kravatu. Popošla blíž k nábřežní zdi pokryté mechem, protože začal postupovat příliv. „Narodil jsem se ve West Bromwichi. Když mi bylo dvanáct, přestěhovali jsme se do Bradfordu.“ Ramouter se pokusil setřít bahno, které mu ulpělo na kalhotách, ale jenom je víc rozmazal. „Spousta bažin, žádné řeky. Autem bychom tam byli určitě rychleji.“ „Tohle je rychlejší. Pokud ovšem nemáte v oblibě půlhodinové trčení v dopravní zácpě, dokud nezvednou most v Creek Road.“ „Znáte tuhle oblast dobře?“

16

NADINE MATHES O N

Henleyová si otázky nevšímala. Neviděla žádný důvod, proč mu vysvětlovat, že by mohla tuhle cestu projít se zavřenýma očima. Že tato malá část jihovýchodního Londýna jí pronikla pod kůži. „Kdokoli sem dal ten trup, šel touhle cestou. Nedává žádný smysl přijít sem dolů, vrátit se zpátky na úroveň ulice a pak jet autem do ulice Watergate. Je to mimo dohled, pod úrovní ulice. Osvětlení bylo minimální.“ „Jenže části těla jsou těžké,“ Ramouter se pokusil zrychlit krok, aby ji dohnal. „Lidská hlava váží přinejmenším čtyři kila.“ „Já vím.“ Henleyová vytáhla zvonící mobil. Podívala se, kdo volá, a telefonát ignorovala. „Hlava, trup, paže, nohy. To je nejméně šest jednotlivých částí těla.“ „To vím taky. Tak mi řekněte, co z toho vyvozujete?“ Počkala, až k ní Ramouter dojde, než ho nasměrovala k nábřežní zdi, jako by vedla dítě. „Jenom říkám, že to je značná mrtvá váha na přenášení ve tři hodiny ráno.“ Ramouter se odmlčel, opřel se rukou o zeď a pokusil se nabrat dech. Henleyová nevyjádřila souhlas otevřeně. Z kapsy saka vytáhla černou gumičku na vlasy a stáhla si husté černé kudrny do ohonu. Už zapomněla, kolik energie vyžaduje chůze po svažujícím se břehu řeky. A co hůř, připadala si mentálně nepřipravená na práci, která ji čekala, se snaživým elévem za sebou, co nemá ani ponětí, že je to poprvé téměř po roce, kdy vede pátrání jako hlavní vyšetřovatelka. „Je to trochu drsné, co?“ zvolala detektiv konstábl Roxanne Eastwoodová, když se Henleyová konečně objevila na místě prvního nálezu. „Dobré ráno, Ramoutere. Na váš první den to není špatný úlovek.“ Henleyová si vždycky myslela, že Eastwoodová skutečně vypadá a chová se jako detektiv. Eastwoodová teď balancovala na břehu řeky, rukávy saka vyhrnuté a v ruce držela notes. Připravila se na řeku, protože měla na sobě džíny a sportovní boty, které pamatovaly lepší časy.

KRVAVÉ SKLÁDA N K Y

17

„Dobré ráno, Eastie. Jaké to je vypadnout z kanceláře?“ zeptala se Henleyová a oči jí přelétly k policejní techničce, která právě ukládala paži do černého pytle. „To bych se měla zeptat já tebe,“ odpověděla Eastwoodová a nasadila účastný výraz. Henleyová mlčky ocenila její empatii a položila jí ruku na rameno. „Ale když se ptáš, je to něco děsného. Myslím, že jsem se spálila.“ Eastwoodová si přejela rukou rudnoucí čelo. „Forenzní skupina to tu za chvíli dokončí. Ne že by toho tady měli moc na práci. Pytel a cedulka a je to.“ „Kde je pan Thomas?“ „Á, náš slavný lovec pokladů. Naposledy jsem ho viděla, když se vydal do obchodu. Říkal, že potřebuje sehnat nějakou vodu pro psa.“ Eastwoodová zakroutila hlavou, zjevně mu nevěřila ani slovo. „Poslala jsem s ním strážníka, aby ho hlídal. Nepřekva­ pilo by mě, kdyby už stačil poslat na Instagram fotky toho, co našel.“ „Chci ho odvézt na stanici. Ramouter ho může znovu vyslechnout.“ Henleyová to řekla záměrně, aby Ramouter pocítil, že tu velí ona. „Jestli je jako většina těch hledačů, byl tady asi dost brzy ráno a čekal, až nastane odliv. Kde přesně se našly ty ruce?“ „Zrovna támhle.“ Eastwoodová si sundala sluneční brýle a ukázala ke zpěněným vlnám, které vytvořila projíždějící loď pravidelné linky. Příliv už začal postupovat tam, kde X označovalo místo nálezu. Pocit naléhavosti naplnil vzduch, jak řeka znovu získávala své území. „Řekl něco dalšího?“ „Jenom že našel druhou paži asi metr od první.“ „To je stopa nic moc,“ poznamenala Henleyová. „To říkáš ty, a než se zeptáš na bezpečnostní kamery, jsou tu mraky kamer…“ „Ale žádná zaměřená na tuhle část řeky.“ „Přesně.“ Henleyové začal zvonit mobil. Vytáhla ho a přijala hovor. Po krátké rozmluvě ho ukončila.

18

NADINE MATHES O N

„To byla doktorka Linh Choi. Ještě jste se s ní nesetkal, ale je to naše forenzní patoložka, co jezdí do terénu. Právě dorazila,“ vysvětlila Henleyová Ramouterovi. Setřela si pot vzadu na krku. „Takže máme dvě paže, obě nohy a trup,“ ozval se Ramouter. „Kde je hlava?“ Dobrá otázka. Henleyová si představila, co stojí mezi těmi dvěma místy. Základní škola, dvě školky a hřiště s prolézačkami mezi bloky obytných a rodinných domů. To poslední, co potřebovala, bylo, aby se hlava našla v dětském pískovišti. „Můžu jen nahlédnout?“ zeptala se asistentky z Anthonyho technického týmu, která právě uložila do pytle paži a psala si něco do poznámkového bloku. „Jistě.“ Asistentka rozepjala zip na pytli a otevřela ho. „Do prdele,“ zamumlala Henleyová. Srdce se jí rozbušilo a žaludek se zachvěl. „Páni,“ prohlásil Ramouter, když jí nahlédl přes rameno. Jedna paže byla obalena pískem a oblázky. Kousky řas a chaluh se přilepily na staré jizvy. Druhá paže. Štíhlé zápěstí, prsteníček o kousek delší než ukazováček, polámané nehty. Černá kůže. Henleyové v uších zazněla Pellaciova slova z předchozího telefonátu. „Ještě se nedá říct, jestli patří stejné oběti, nebo jestli je obětí víc.“ „Zavolejte detektivu superintendantovi Pellaciovi,“ nařídila Henleyová Ramouterovi. „Řekněte mu, že tady máme dvě možné oběti vraždy.“

(3)

Kdokoli šel okolo, logicky předpokládal, že je greenwichská policejní stanice zavřená. Modré žaluzie na průčelí budovy nebyly vytaženy už tři roky a dva osamělé oranžové dopravní kužely blokovaly příjezdovou cestu vedoucí k řadě prázdných parkovacích míst. Vybledlý nápis směroval všechny případné návštěvníky na policejní stanici v Lewishamu, nebo aby zavolali na linku 101, pokud se nejedná o naléhavý případ. Místní chodili okolo a dohadovali se, kdy bude budova stržena a nahrazena dalším blokem předražených soukromých bytů se správcovskou službou pro bohaté a zadním vchodem pro těch pár šťastlivců, kteří tam získají sociální bydlení. Kdyby se lidé podívali nahoru, všimli by si, že tři okna ve čtvrtém patře jsou otevřena a z jednoho stoupají jemné kroužky cigaretového dýmu. Ve čtvrtém poschodí byl už šest let dočasně umístěn útvar pro vyšetřování sériových zločinů. Když byla Metropolitní policie ještě trochu početnější, vrchní superintendant Harry Rhimes dostal tuto jednotku za odměnu poté, co jeho tým úspěšně dopadl obvodní zdravotní sestru jménem Abigail Burnleyová, která zabila patnáct lidí, o něž měla pečovat. Sérioví vrazi se neobjevují moc pravidelně, a tak se oddělení zabývalo sériovými znásilněními, vloupačkami, únosy a případy považovanými za příliš extrémní pro kterýkoli z šestadvaceti týmů vyšetřujících vraždy po celém Londýně. Po šesti letech si Burnleyová odpykávala doživotní trest ve vězení, Rhimes byl už osm měsíců po smrti a podfinancovanému útvaru velel Pellacia. Henleyová se teď k němu blížila se zuřivým výrazem.

20

NADINE MATHES O N

„Co to má znamenat?“ Neobtěžovala se přidržet dveře Pellaciovy kanceláře, aby za ní hlučně nepráskly. „Nemyslíš, že je na místě trochu respektu? Co třeba: ‚Co to má znamenat, šéfe?‘“ Detektiv superintendant Stephen Pellacia, který vyfukoval kouř z okna, típl cigaretu. Začínalo se na něm projevovat vypětí vyvolané vedením útvaru. V hnědých vlasech měl více šedivých pramenů a kruhy pod očima obklopenýma vráskami byly tmavší. Radost z toho, že je šéfem, vyprchala už dávno a Rhimesova nepřítomnost stále visela těžce ve vzduchu. „Mohl jsi mě trochu varovat, než mě tam pošleš. A navrch mi hodíš na krk zatracenýho nováčka,“ vysypala ze sebe Henleyová. „Proč z toho děláš problém? Šest měsíců jsi měla dočasně omezenou pracovní povinnost. Myslel jsem, že budeš…“ „V tom nikdy nebyl problém,“ Henleyová poslední slovo málem vyplivla. „To ty jsi řekl Rhimesovi, že bude nejlepší držet mě za stolem.“ „A ty sis na to od té doby každý den stěžovala.“ Pellaciovy zelené oči se zúžily a čelistní svaly se mu napjaly. „Podívej, motáme se tady v kruhu a já nemám čas se s tebou hádat. Už tak mě tenhle rozhovor zdrží. Musíme toho hodně probrat a čekají mě v Yardu.“ „Než začneme…“ Henleyová se nadechla a počítala do tří. „Máš nějakou představu, kdo bude v tomhle případě hlavní vyšetřovatel? Čím dřív doplním do zprávy v centrálním systému nejnovější informace, tím lépe.“ „No, pokud jde o to,“ začal Pellacia, obešel Henleyovou a vydal se ke dveřím. „Nebudeme to předávat.“ „Chceš říct, že si ten případ necháme?“ Nesouhlasný hlas patřil Eastwoodové. Ze spáleného čela si odhrnula volný pramínek blonďatých vlasů. „Myslela jsem, že je to jen jednorázový výjezd.“ „Není,“ prohlásil pevně Pellacia a vyhnul se pohledu na Henleyovou. Útvar pro vyšetřování sériových zločinů sídlil v prostorách, které teď byly pro jejich tým příliš velké. Bývaly doby, kdy se

KRVAVÉ SKLÁDA N K Y

21

zaměstnanci střídali u stolů podle potřeby s běžnou kriminálkou a místními pomocníky policie. Budova se otřásala, když nějaký zatčený podezřelý mlátil do trubek v cele. Teď se v celách občas vyskytoval jen klimbající Stanford. V současné době se tým skládal z Eastwoodové, Henleyové, detektiva seržanta Paula Stanforda, který byl na cestě do budovy Hlavního trestního soudu v Old Bailey, aby poskytl svědectví v případu pachatele sériových znásilnění, a teď Salima Ramoutera. Pellacia stál v čele a v současné době velmi zřídka opouštěl kancelář, pokud to nebylo na výzvu nadřízených, kteří sídlili v Novém Scotland Yardu. Útvar měl pomocné civilní zaměstnance, k nimž patřil Ezra, ve svých třiadvaceti letech bývalý vězeň a počítačový génius, jehož si Pellacia vzal pod křídla, a Joanna. Nikdo nevěděl, jak dlouho se Joanna motá kolem policejních stanic v jihovýchodním Londýně ani kolik je jí let, ale obecně byli všichni zajedno, že ona přesně ví, kde jsou pohřbeny všechny mrtvoly a kolik kostlivců má Metropolitní policie ve skříni. „Jsme přetížení už tak,“ poznamenala Eastwoodová. „Dělala jsem jedenáct dní v kuse, bez jediného dne volna. Na týden vypadl Stanford.“ „Vykládáš, co všichni vědí, Eastie.“ „A naposledy, když jsem se koukala, jsme měli rozjeto vyšetřování šesti aktivních případů…“ „Sedmi.“ Do dveří vešla Joanna a nesla velkou kartonovou krabici plnou různých balíčků, jak si je objednali k snídani z jídelny přes ulici. Položila krabici na stůl Eastwoodové. „Je jich sedm, když započítáte tu záležitost v korytě Temže, kterou,“ zvedla ruce a naznačila posuňkem uvozovky, „právě probíráme.“ Henleyová si všimla, jak se Pellacia kousl do jazyka a Eastwoodová protočila panenky. „Podívejte, možná se vám to nelíbí, ale tak to je. Žádný z ostatních týmů pro vraždy nemá kapacitu, aby se tím zabýval. Vyšetřování zůstává u nás. Je to jasné?“ zeptal se Pellacia. „Jako křišťál,“ pokývala hlavou Eastwoodová. Pellacia upřel pohled na Henleyovou, aby čelil jejím námitkám proti rozhodnutí, které právě oznámil. „A protože je Stanford

22

NADINE MATHES O N

zapikolovaný u soudu, rozhodl jsem, že na tomhle případu rozřezaných částí těla bude s Henleyovou dělat Ramouter.“ „Rozdělujete dvojčata?“ vykřikla Joanna a předstírala šok. „Myslím, že Stanford nebude brát jako urážku, že už není Ramouterovým mentorem a že je dočasně oddělený od Henleyové.“ „To je váš názor.“ Joanna vytáhla z krabice sendvič se salámem. „Ramoutere, jen abych vás uvedla do obrazu, ti dva bez sebe nedají ani ránu. Stanford je pro Henleyovou jako bratr z jiného…“ „Je nám to jasné, Joanno,“ přerušil ji Pellacia. „Fajn, tak se pohneme.“ Henleyová si v duchu prošla vlastní seznam. Jakmile se dostala na místo činu, vedení převzala svalová paměť: prozkoumat okolí, zaznamenat známé i neznámé. Pokládat všechno za důkaz. Dát dohromady příběh. Zajistit a ochránit. Vůči vnějšímu světu byla klidná a vyrovnaná. Uvnitř jí srdce mohlo vyskočit z hrudi a uzlíky v žaludku se svíjely a utahovaly. Na stole jí začal vibrovat telefon. Udělalo se jí špatně, když si přečetla zprávu od bratra Simona: Právě jsem byl u táty. Nechtěl mě pustit dovnitř. Zavolám, až mi skončí práce, pusu.

„Teď o tom případu u Temže,“ začal Pellacia. „Dvě potenciální oběti?“ „Nejsou potenciálně dvě, jsou to opravdu dvě oběti,“ ozvala se Henleyová. Začala ťukat odpověď bratrovi. „Trup, nohy a jedna paže patří bílému muži. Druhá paže patří černé ženě, ačkoli pohlaví nebylo ještě potvrzeno.“ Na druhé straně stolu začal Henleyové už podruhé vibrovat mobil. Zvedla ho. „A žádné další části těla nebyly nalezeny?“ „Pátrací tým objevil hlavu patřící bílému muži v kontejneru před číslem 15 v Nelson Mews,“ oznámila Henleyová. „Mimochodem, tohle byla esemeska od Linh. Ty… části těla dorazily do márnice.“ „Dvě zabité oběti,“ uvažoval Pellacia. „Ale člověk nikdy neví. Pořád to může být jednoduché a přímočaré pátrání.“ Henleyová si vzala tašku a neodpověděla, protože každý nerv těla jí napovídal, že Pellacia tomu věří ještě méně než ona.

(4)

Budova, kde se ukládali mrtví, stála v pěším dosahu od policejní stanice, v dohledu hlavní ulice, kde bufety, hospody a realitní kanceláře ustoupily zářivějším novým hotelům, domům s cenově nedostupnými byty a tělocvičnou otevřenou čtyřiadvacet hodin denně. Nenápadně se vmísila mezi georgiánské domy a obecní pozemek, které se nacházely podél tiché ulice. Henleyová si už nepřipadala nepatřičně, protože měla na sobě výraznou tmavomodrou uniformu. Čišela z ní autorita, i když si k ní ponechala černé adidasky značky Gazelle. „Greenwichská obecní márnice,“ přečetl Ramouter nápis na zdi, když dopil kávu. „To zní podobně jako knihovna. Jako když můžete klidně vstoupit, ukázat průkaz, vzít si židli a sledovat pitvu.“ „Kolik vám ještě zbývá?“ zeptala se Henleyová. „Čeho?“ Ramouter počkal, až Henleyová uvolní dětský bezpečnostní zámek. „Než dokončíte výcvik.“ „Vy se vlastně ptáte, jak dlouho mě budete mít na krku.“ Široký úsměv na Ramouterově hladké snědé tváři rychle zmizel, když uviděl, že Henleyová se neusmívá. „Mám ještě čtyři měsíce.“ Promnul si vousy. „Ale už jsem půl roku pracoval v týmu vražd a závažných zločinů. Byla to dobrá solidní práce, ale chtěl jsem něco ještě náročnějšího a policie ve West Yorkshire nemá nic jako útvar pro vyšetřování sériových zločinů.“ Henleyová pocítila příliv empatie – nebyla jeho vina, že jí ho nacpali –, ale její vstřícnost trvala krátce.

24

NADINE MATHES O N

„Víte, u našeho útvaru to funguje trochu jinak. Dost vzácně chodíme do terénu jako teď. Případy nám většinou předají, jakmile se objeví možnost, že by mohlo jít o sériového vraha nebo násilníka. Když se pouštíme do práce, tak tohle úvodní vyšetřování, co právě provádíme, už většinou někdo udělal.“ „Ale to není přece všechno, co váš útvar dělá,“ poznamenal Ramouter a následoval Henleyovou k budově stojící uprostřed pozemku. „Před pár lety tu byl případ sériových únosů a obchodů s lidmi a taky případ Skládankového vraha.“ Henleyová sebou škubla, jak se jí napjal sval na krku. Skládankový vrah. Případ, který všechno změnil. Přinesl jí chválu od kolegů, uznání od komisaře, povýšení do hodnosti detektivní inspektorky. Ale ten případ jí taky ukradl kousek z ní. „Muselo být úžasné na tom pracovat,“ pokračoval Ramouter. „Kvůli tomu jsem se chtěl k vašemu útvaru dostat. Byl to důvod… Vlastně jeden z důvodů, proč jsem přijel do Londýna.“ Henleyová se otočila a pohlédla na Ramoutera. Přestože věděla, že je nervózní, ten známý vzrušený výraz v jeho očích se nedal splést. „Nenechte se oklamat tím, co jste viděl ve sdělovacích prostředcích. Útvar pro vyšetřování sériových zločinů má málo lidí a málo prostředků. Překvapuje mě, že vám vůbec povolili k nám přejít. Podívejte, ve vašem běžném oddělení vražd není neobvyklé, že na vyšetřování pracuje až sto lidí, od superintendanta po civilní zaměstnance, ale tady jsme jenom my a spoustu času trávíme tím, že využíváme laskavosti jiných na oplátku. Není to nic úžasného a žádná chvála netrvá dlouho.“ Henleyová se obrátila zády, naťukala kód, který neměla znát, a otevřela dveře. Šéfka forenzní patologie doktorka Linh Choi seděla za stolem zády ke dveřím a skláněla se nad obědem. Dlouhé černé vlasy měla stočené na temeni a volně upevněné propisovačkou. Pokyvovala hlavou v rytmu hlasitých bubnů a basy, který se linul z bezdrátových reproduktorů značky Bose na jejím stole. Henleyová se s Linh seznámila před patnácti lety, kdy obě začínaly svou profesionální dráhu, cítily se mizerně a ztrácely půdu pod nohama.