001-003 Kniha lasky.qxp_Sestava 1 01.09.21 9:29 Stránka 3
FIONNUALA KEARNEYOVÁ
KNIHA LÁSKY
Věnováno Eamonnovi a Mary a také Jimovi a Monice, kteří kdysi taky prožili takovou lásku.
ČÁST PRVNÍ
1. Dominic SOUČASNOST – 3. června 2017 Z Knihy lásky: „Miluju tě, protože jsi mě našel.“ ♥
Jsem úplně vzhůru, i když bych neměl. Sedím nehnutě na pelesti naší postele, uši našpicované, jestli ji náhodou ne uslyším. Nic než důvěrně známé zvuky starého domu ozývající se do ticha. Na okně ložnice bzučí moucha. Dubovou podlahou proniká kvílení ledničky z přízemí. V trubkách ukrytých ve zdech cosi klepe jako rychlý, nedočkavý tlukot srdce. Dokonce i tomu domu se po Erin stýská. Vstanu, protáhnu si záda, rukama se skoro dotknu stropu. Pak začnu s rutinní obchůzkou domu číslo 44 na Valentine’s Way, svou ranní procházkou. Do pokojů dětí jen nahlédnu; nic než další jemná vrstva prachu. Zamířím dolů, rukou sjedu po původním vyřezávaném zábradlí ve stylu art deco. Na psacím stole v pracovně, vedle hromádky architektonických nákresů, trůní lampa a ještě pořád svítí. Pohled mi padne na diář a při vzpomínce, jak se mě Erin před mnoha měsíci snažila přesvědčit, abych si všechno zapisoval 9
Fionnuala Kearneyová
do digitálního diáře v mobilu, mě píchne u srdce. Jen jsem se smál a na její uštěpačné poznámky o předpotopních zvycích opáčil, že právě ona mě dokopala k psanému slovu. Zaškrtnuté datum v diáři mě upozorní, že dnes večer Lydie pořádá narozeninový večírek. Personál z řetězce restaurací, které vlastní, donese mísy s titěrnými jednohubkami a vlažné prosecco. Ona bude proplouvat mezi skupinkami přátel, z nichž některé ani nebudu znát, a s předstíraným úsměvem se bude tvářit, že je všechno v pořádku. V hale zazvoní telefon a já sebou trhnu, ale zůstanu na místě, tuším, že to bude zase další zbytečný hovor. „Ahoj,“ ozve se Erinin hlas z předsíně. „Teď právě nejsme doma. Nechte nám zprávu.“ Do toho vpadne můj hlas: „Pokud to někoho zajímá, já tu taky nejsem.“ Těsně předtím než se ozve pípnutí pro vzkaz, je slyšet její hihňání. Vejdu do předsíně, Erinin smích se ještě odráží od stěn, a myslím na to, jak jsou ty dny bez ní bolestně vyčerpávající. Takové je to teď pořád. Od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil, když se její tělo vlnilo v komickém tanci, až do okamžiku, kdy jsme spolu mluvili naposledy, žila v mé duši. Prostě se tam nastěhovala a usídlila se v ní nastálo. Bez diskuze. Bez dovolení. Bez lítosti. Bezděky přistoupím k mahagonovému odkládacímu stolku s malou zásuvkou. Zápisník v kožených deskách mě přitahuje jako magnet. Kašlu na varování, které mi probleskne hlavou, protože ten pocit, když vezmu zápisník do ruky a pohladím místy odřené desky z jemné kůže, je silnější než strach z utrpení. Namátkou listuju popsanými stránkami. Voní jako Erin, lehký závan její pivoňkové vůně. Zvednu zápisník k tváři a zhluboka vdechuju tu vůni, a pak nalistuju poslední zápis. Na chodbě domova, který jsme společně 10
Kniha lásky
vytvořili, přecházím sem a tam po černobílé d lažbě. První paprsky ranního slunce pronikající prosklenou kopulí ve střeše mi pomůžou nahlas přečíst její slova:
12. května 2017 Milý Dome, tenkrát v srpnu 2004 sis odtud něco vzal, pamatuješ? Někdy, obvykle když před svítáním ležím v posteli, si tak říkám – ne, víc než to, přímo zoufale si uvědomuju – že bychom si možná ušetřili všechno to trápení, kdybys to neudělal. Chci říct, co kdybys býval nechal tu stránku tam, kde měla být? Kdybych si ta slova v naší knize lásky mohla přečíst, slova, která jsi mi tenkrát opravdu potřeboval říct? Když jsi to psal, snad jsi to myslel upřímně, chtěl ses svěřit, možná dokonce požádat o pomoc. A možná kdybych si ta tvá slova přečetla právě tehdy, všechno by bylo jinak. Co kdybych se podívala na další stránku proti světlu a dokázala přečíst stopy pera vyryté do papíru? Zkusila jsem to, ale tohle funguje jen ve filmu. Já vím. Nazýváš mě „královnou všech kdyby“. Ale tohle je jen jedna z věcí, které mě pronásledujou, když se k ránu vzbudím a bdím celé hodiny až do rozbřesku. Říkáš mi, ať neblázním, že se nemám upínat na minulost. Držíš mě za ruku a říkáš, že všechno, co se stalo, se taky stát mělo. Ne „z nějakého určitého důvodu“, to je prostě „život“, tvrdíš neustále, a „život se ubírá svou cestou, tak jak to má být“. Tak tedy, ta vytržená stránka opravdu zásadně chybí. Zmizela z povrchu země. A já se nikdy nedozvěděla, co tam 11
Fionnuala Kearneyová
bylo napsáno, a tys mi to nikdy neřekl. Život se ubíral svou cestou, tak jak to mělo být, a s ním přišel žal – ale i tolik lásky. Bože, tolik lásky. Láska stále trvá. A právě k tomu se v neklidných hodinách končící noci upínám. Ujišťuju samu sebe, že láska přetrvává. Erin Sednu si na první schod. Zavřené dveře naproti jako by se mi vysmívaly. „Co kdyby právě vešla?“ šeptám takřka neslyšně. Moje „královna všech kdyby“… Vzal bych ji za ruku, dotýkal se prsty hebké kůže na její tváři a řekl jí, že má pravdu, že láska dává životu smysl.
12
2. Erin MINULOST – prosinec 1996
„Protože bez lásky jste úplně v háji,“ oznámil Seamus Fitz gerald neboli Fitz všem svým přátelům a posluchačům. Erin pevně stiskla Domovu ruku a přes stůl sledovala jeho nervózní pohled. Když uviděla nasupeně našpulené rty své nové tchyně, odvrátila zrak a raději se zaměřila na mokrý kroužek od sklenice na papírovém ubrusu. „V Irsku bychom řekli místo ‚v háji‘ něco trochu jiného, ale to víte, kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti,“ zasmál se Fitz poněkud nejistě. Prokrista, pomyslela si Erin. Prosím, jen žádné sprosťárny. Tak už si sedni, táto. Sedni si. Prosím. Ztěžka polkla, zatímco jeho hlas se rozléhal malou míst ností. Nacházeli se v soukromém salonku v hospodě U Královského erbu naproti místnímu obecnímu úřadu. Když snila o své svatbě, nepředstavovala si, že se odehraje v obyčejné hospodě, jako je tahle. Stejně jako všechny holčičky, i ona kdysi spřádala sny, jak v rozkošných svatebních šatech řekne své ano ve vesnickém kostelíku. A pak bude velká hostina se svatebním dortem a první valčík nevěsty a ženicha si zatančí za doprovodu „jejich písně“. 13
Fionnuala Kearneyová
Sál v hospodě s trochu ulepenou podlahou, potrhanými tapetami prosáklými kouřem, židlemi se sedáky z ošoupaného sametu, vánoční výzdobou a světelnými řetězy s chybějícími žárovičkami se v jejích svatebních snech rozhodně nevyskytoval. A s Domem se neznali ani tak dlouho, aby měli „svoji písničku“. Erin si pohladila břicho a znovu se jí zmocnila důvěrně známá úzkost. Znali se dost dlouho na to, aby stvořili lidskou bytost, která v ní teď sídlila, ale ne tak dlouho, aby měli svoji písničku. Teprve Domova ruka ji uklidnila a připomněla jí, že se jí dostalo toho nejdůležitějšího. Dominic Carter byl princ mezi všemi muži. „Víte, bez lásky,“ pokračoval její otec. „Jste jen dva lidi putující životem a kráčející údolím… údolím slz.“ Odolala touze zatahat ho za rukáv a místo toho se modlila k matce. Ať si sedne, mami, zařiď to nějak… „Takže, naplňuje mě radostí…“ Zvedla oči a nakrabatila bradu, když Fitz začal plakat. „Naplňuje mě radostí,“ popotáhl, „když vidím, že vy dva se opravdu milujete, takže se mnou mějte strpení, když řeknu,“ podíval se na ni a na Doma přes okraj oválných brýlí s kovovými obroučkami, „ať se té lásky držíte, jen tak vám bude blaze.“ Erin zvedla koutky v pokusu o úsměv. „Tak tedy, pozvedněme sklenky a připijme nevěstě a ženichovi. Přeju vám oběma štěstí a zdraví a rodinu, která bude pro vás láskou a kotvou.“ „Děkuju, tati,“ pohladila ho po rukávu nového, špatně padnoucího obleku, když si sedl. „Máma by na tebe byla tak pyšná,“ usmál se. „Díky, tati,“ opakovala Erin a sklopila oči ke svému vystupujícímu břichu. Nebyl žádný způsob, jak ho schovat, 14
Kniha lásky
neexistovaly šaty, které by to zakryly, a všichni, kdo tu byli, to už stejně věděli. „Tak co, šlo to?“ vyptával se Fitz. Ujistila tátu, že jeho proslov byl skvělý, a znovu se podívala na protější stranu kulatého stolu, kde seděli tchán a tchyně. Gerard se usmál a nepatrně na ni kývl. „Možná jsem neměl –“ naklonil se k ní otec a vyprázdnil skleničku. Vzala ho kolem krku a vtiskla mu na tvář polibek. „Vždyť jsem řekla, tati, že to bylo bezva. Děkuju ti.“ Hosté, tísnící se po deseti u tří kulatých stolů, vytvářeli vhodnou zvukovou kulisu, aby si mohli s Domem vyměnit pár slov. „Chceš už vypadnout?“ zašeptal jí manžel do ucha. „Víš, že to nejde.“ U ucha cítila závan, jak si vzdychl, a oklepala se. Nic si nepřála víc než jít domů a schoulit se v posteli s tímhle mužem a jejich břichem. „Tak dobře, ještě chvilku zůstaneme,“ kývl. „Ale nikdo po nás nemůže chtít, abychom tu pili s nimi, miláčku.“ „Trochu obejdeme hosty, zkusíme vydržet tak půl hodiny,“ navrhla. Ztěžka se zvedla, rozloučila se s představou prvního tance a řekla si, že by měla být Domovi vděčná za to, jak rychle všechno zařídil – sám, bez pomoci, ať už její nebo někoho jiného. „Jdu se vyčůrat,“ šeptla a zamířila do chodby, kde byly záchody. Těsně předtím než zahnula za roh, uslyšela povědomý hlas a náhle se zastavila. „Že jí není hanba.“ Ruka jí automaticky vylétla k břichu, jako by ho chtěla bránit. Všechno jí říkalo, aby se otočila čelem vzad a odešla; že se nesluší poslouchat, ale nohy jako by jí vrostly do umouněného koberce. „Jsi unavená. Brzy už půjdeme.“ 15
Fionnuala Kearneyová
„Nepoučuj mě, Gerarde. Nejsem unavená. Prostě tu holku nemůžu vystát.“ „Ta ‚holka‘, jak ji nazýváš, v sobě nosí naše vnouče. Takže se laskavě zklidni.“ Erin se opřela zády o stěnu. Tiskla ke zdi každý obratel a v tu chvíli jí bylo srdečně jedno, jestli si ušpiní krémově bílé šaty, které pečlivě vybírala v krámku s retro oblečením. Zavřela oči a přála si být neviditelnou. „Skutečně?“ sykla Sophie. „Co ty můžeš vědět? A on je tak zjančený, že je mu to jedno!“ „Mlč už!“ obořil se na ni manžel. „Jestli chceš jít, půjdeme, ale tohle není vhodná chvíle ani místo na scény.“ Teď by se měla objevit, řekla si Erin. Prostě vejít do té úzké, špinavě hnědé chodby, a s pupkem hrdě vystrčeným pomalu projít kolem nich. Mohla by se sladce usmát na tchyni a vrhnout vděčný pohled na Gerarda, muže, po němž Dom naštěstí zdědil charakter. Erin věděla, že by to měla udělat, ale místo toho přinutila svůj močový měchýř, aby to vydržel, vrátila se do sálu a vmísila se mezi přátele. „Vypadáš krásně,“ zašeptala Lydie. „Božsky,“ přitakala Hannah. „Dal bych si říct,“ přidal se se širokým úsměvem Nigel, Domův svědek. „Vážně, těhotné ženy jsou svým způsobem strašně sexy.“ A Erin, jedním okem sledujíc Sophii, jak se vrací z chodby, se zasmála. Když odcházeli, všichni jim udělali čestnou uličku a zanotovali svatební pochod. Dom ji vedl kolem Fitze a jejího bratra Roba, a na samém konci uličky Erin uviděla Sophii. Určitě čekala na svého syna, aby mu zašeptala, že kdyby změnil názor, vždycky se může vrátit domů. Erin sklopila 16
Kniha lásky
hlavu. Dom nikdy názor nezmění. Dom ji miluje. Od chvíle, kdy mu řekla o dítěti, se nepřestával usmívat. A i když to po něm nechtěla a ani to od něj neočekávala, za pár dní od onoho oznámení ji požádal o ruku. Vzal si ji za ženu, protože ji miluje. Vedl ji uličkou, kterou hosté utvořili, a ona se naklonila k Gerardovi, jenž ji políbil na tvář, a přijala tchynin vzdušný polibek. Pevně se držela svého novomanžela za ruku. U dveří se objala s přáteli, zatímco se jí Dom snažil pomoct do kabátu. „Zítra zavolám.“ Lydie ji pevně sevřela v náručí. „Pořádně se vyspi.“ Erin kývla a vděčně vrátila švagrové objetí. Byl to dlouhý den. „Hezky se mi o bratříčka starej,“ usmála se Lydie. „Je jediný, kterého mám.“ Erin znovu kývla, objala svou družičku Hannah na rozloučenou, přelétla pohledem místnost, očima utkvěla na Fitzovi a Robovi, kteří nesnášeli loučení a raději se vzdálili. Otec přiložil prsty ke rtům a poslal jí polibek, a její jediný bratr na ni mrkl. Erin jen kývla a do očí se jí draly slzy. Nigel podal Domovi klíče od auta a usmál se na Erin. „Stojí venku a je vyhřáté, miláčkové.“ „Díky, Nigeli,“ zašeptala. Kolikrát stačil drobný projev laskavosti, aby ji naplnil štěstím. Pohlédla na Sophii, která si rozčileně mnula ruce. A někdy, pomyslila si, stačí pár slov, aby člověka zranila. Navzdory svému instinktu se ke tchyni obrátila a zašeptala: „Miluju vašeho syna a on to bude vždycky vědět. Vždycky.“ Odpovědí jí bylo nepatrné přikývnutí, spíš nesouhlasné trhnutí hlavou, chladné, ale přece jen patrné uznání. 17
Fionnuala Kearneyová
V autě se oba rozklepali zimou. Dom jí třel dlaněmi paže. „Krucinál, co je to za nápad brát se v prosinci?“ zasmál se. „Tak honem domů a do postele.“ Na chvilku zavřela oči a přála si vtisknout ten okamžik do paměti – jeho touhu ji zahřát, dostat ji v bezpečí domů. Dom by si ve svých sedmadvaceti letech zasloužil pořádnou svatební noc s parádním sexem. Tak trochu měla pocit, že by se měla omluvit, nejen za to, že se svatební noc musí obejít bez milování, ale vlastně za všechno. Za to, jak rychle se všechno semlelo: že potkal holku, za sedm měsíců zjistil, že je těhotná, a za dalších pět měsíců se s ní oženil. Vsunul jí ruku pod kabát a stiskl jí koleno, zakryté jen tělovými punčochami, které si vzala ke krátkým krajkovým šatům. „Absolutně,“ prohlásil. Zasmála se. „Jak víš, na co jsem se chtěla zeptat?“ „Protože ti umím číst myšlenky a na to, jestli jsem šťastný, se mě mimochodem ptáš každý večer.“ Dívala se z okna na stíny stromů obalených námrazou. „Jen jsem si chtěla být jistá…“ „Erin?“ „Hm?“ Naklonila se k předním větrákům, z nichž vanul teplý vzduch. „Slíbíš mi něco?“ „Cokoliv.“ „Věř mi, když říkám, že jsem šťastný. Nebyl bych tu s tebou, s vámi oběma, kdybych nechtěl. Takže ode dneška už se mě nikdy neptej, ano?“ „Ano.“ „Slibuješ?“ „Slibuju, že se tě už nikdy nebudu ptát, jestli jsi šťastný, pokud nebudu mít opravdu dobrý důvod.“ 18
Kniha lásky
Dom zavrtěl hlavou. „Už zase vyjednáváš! Panebože, co jsem ti udělal?“ Za pár okamžiků auto zastavilo přímo před domem, ve kterém bydleli. „Děkujeme, parkovací víly,“ zašeptala Erin. Dům číslo dvacet sedm v ulici Hawthorn Avenue býval ve viktoriánském období rodinným domem; Erin si často představovala jeho někdejší obyvatele, jak se v něm procházejí. Dnes byla budova rozdělena na tři byty a s Domem obývali místnosti s vysokými stropy v přízemí, odkud měli přístup do vlastní zahrady. I když jejich domácími byli Gerard a Sophie Carterovi, Erin se tu nesmírně líbilo, milovala původní zdobné římsy a rozety u stropu, milovala kamenný krb v obývacím pokoji, dekorativní lišty v ložnici a vrzající dřevěné podlahy, v jejichž každém zaskřípání se skrývaly roky příběhů. Erin vyrůstala v patrovém řadovém domku z šedesátých let, na který si rodiče vzali hypotéku, a teď byla šťastná, když mohla vnímat historii vyzařující ze zdí tohoto domu. „Tak.“ Dálkovým ovladačem zamkl auto a vzal ji kolem pasu. „Jak to teď uděláme?“ přemítal, když zamířili ke vchodu. „Má to být práh u vchodu, nebo až u dveří do bytu?“ „Dome, to je hloupost, jsem moc –“ Než stačila doříct větu, podal jí klíče, zvedl ji do náruče a nesl ke dveřím. Se smíchem odemkla. „To stačí!“ volala. „Ne! Přes ten druhý práh musíme taky. Pro všechny případy. Co kdyby nám to přineslo smůlu!“ Vešli do bytu, Dom ji pomalu postavil na podlahu a pak předstíral, že si namohl záda, a svalil se na tvrdá lakovaná prkna, přičemž se rukou strefil do umělohmotného vánočního stromečku s rudými a zelenými koulemi, zatímco 19
Fionnuala Kearneyová
ona si položila ruce na břicho s pohybujícím se dítětem. Připadalo jí, že i jejich dítě se směje. Podle toho, co se dočetla, to měla být přirozená příprava, ale Erin byla unavená z toho být pořád unavená, z toho, že nemůže v noci spát a musí si krást chvilky spánku během dne. Zatřepala konvicí na sporáku, posunula ji doprostřed plotýnky a trpělivě čekala, až se voda začne vařit; ta věc byla hlasitá a ona nechtěla Doma vzbudit. Vložila do velkého hrnku sáček heřmánkového čaje a vydala se kolem dřezu ke kuchyňskému stolu s hromadou svatebních darů. Na odkapávači stál dnem vzhůru hrnek od ranního čaje. To byla ještě svobodná. Sedla si na židli v čele stolu – bytelného venkovského stolu s vyřezávanými nohami a zásuvkou na příbory – daru rodiny Carterových. Nabídli se, že svatbu zaplatí; dost možná takovou, jakou si Erin vysnila, ale ani ona, ani Dom to nechtěli přijmout, protože Dom vycítil, že by s tím Erin nesouhlasila, i když o tom nemluvili. Dlaní se lehce dotkla všech krabic s dary. V té vysoké hromadě byl jeden jediný, který ji zajímal, a věděla, že Domovi nebude vadit, když si ho rozbalí jako první. Fitz ho zabalil do starých novin a převázal modrou stuhou. Uvnitř našla plochou krabici velikosti A4 a v ní, zabalený do mnoha vrstev hedvábného papíru, spočíval velký zápisník vázaný v kůži. Hebká kůže, které se říká napa, v barvě hořké čokolády, s koženou šňůrkou na zavázání. Zvedla zápisník a zdál se jí lehčí, než by si představovala. Prstem přejela po nápisu vyraženém v kůži:
20
Kniha lásky
Co jsem? Jsem Kniha lásky, Na mých stránkách je pravda, její zář i stín. Jsem Láska, A jsem-li skutečná, nikdy nezmizím. Otevřela zápisník a četla otcův rukopis: Erin a Dome, právě do takové knihy jsme si psali s mámou. To psaní nás zachránilo od spousty nemilých situací, a tak jsem si tenhle nápad „vypůjčil“ jako dar pro vás. Doufám, že ho budete používat tak jako my: k tomu, abyste sem psali, co nedokážete vyslovit nahlas a co si nedokážete říct z očí do očí. Za několik let bude tento zápisník místem, ke kterému se budete vracet a číst si o věcech, kterým jste nemohli rozumět, protože jste třeba byli ještě moc mladí a naivní. Má to jen dvě pravidla: za prvé, nedělejte to moc často, je to jen jeden ze způsobů, jak spolu mluvit o těžkých věcech, není to ale jediný možný způsob. A za druhé, až sem budete něco psát, vždycky začněte a skončete slovy lásky, jako třeba „milovaná Erin, můj drahý Dome“ atd. A vždycky, VŽDYCKY nakonec napište, že toho druhého milujete a proč, např. „Miluju tě, protože…“
21
Fionnuala Kearneyová
Erin se ten nápad líbil, přesto vrátila zápisník zpátky do krabice a zavrtěla hlavou, protože si nedokázala představit okamžik, kdy by ona či Dom nedokázali jednoduše říct, co od druhého chtějí. Tiché tlapkání jeho chodidel na dlážděné podlaze ji přimělo, aby se otočila. „Pojď do postele, lásko.“ Dom v pruhovaných pyžamových kalhotách, s nahou hrudí, si mnul oči. „Nemůžu spát.“ Ucítila, jak ji vzal zezadu kolem pasu. „Jsou tři ráno,“ zívl. „Co je v té krabici?“ „Dárek od táty.“ Dom si přitáhl židli vedle ní, napil se z jejího hrnku a zašklebil se. „To se nedivím, že nemůžeš spát. Ten blivajz se nedá pít.“ Kývl hlavou k dárku. „Tak co to je?“ „Ále – jen další z tátových potrhlých nápadů.“ Dom ji vzal za ruku. „Pamatuješ, kdy jsme se poprvé potkali, paní Carterová?“ Zasmála se. „Jasně. Vždyť to bylo před rokem.“ „Silvestr u Lydie. Když jsem tě uviděl poprvé, právě jsi tančila, v celé své výšce sto osmdesáti centimetrů.“ Hladil hebké chmýří na její paži. „Dělala jsi ty divné pohyby, hipy, hipy, šejk, a mávala kolem sebe rukama jak strom ve větru.“ „A tys mi začal říkat Stromová holka a já tě za to nesnášela.“ „Líbil jsem se ti.“ „No dobrá, trochu ses mi líbil. Nelíbila se mi ta přezdívka.“ „Od prvního okamžiku jsem věděl, že se s tebou ožením.“ „Nevěděl.“ „Věděl.“ Erin ho vzala za zarostlou bradu a sledovala jantarové jiskřičky v jeho hnědých očích. „Fakt?“ 22
Kniha lásky
„Fakt,“ kýval hlavou. „A to jsem ještě netušil, že budu o své svatební noci bez sexu vzhůru ve tři hodiny ráno, jinak bych tě tam nechal trsat dál.“ „Jejda.“ „Udělal bych čelem vzad, ani bych se neohlédl.“ „Lháři.“ „Máš mě prokouknutého,“ usmál se. Zahleděla se zase na krabici. „Myslíš, že si vždycky budeme všechno říkat? Jako teď? Co na srdci, to na jazyku?“ „Jistě. Pokud to ovšem nebude pokaždé ve tři ráno. Byl to dlouhý den, lásko, co takhle jít do postele?“ Erin si povzdychla, vstala současně s ním a stulila se mu pod paži. Věděla, že Dom nepůjde spát, dokud nepůjde i ona. Zalezli do postele a Erin se pod studenou přikrývkou roztřásla. Schoulila se do embryonální polohy, zády se přitiskla k jeho teplému tělu, a vnímala jeho konejšivou mysl; cítila, jak z něj všemi póry prýští láska, láska, která ji naplňuje. Mezi žaluziemi pronikl odlesk světla a dopadl na jeho pravý prsteníček – místo prstenu si nechal vytetovat její jméno. Erin navždy. Jeho matku div netrefil šlak, když to viděla. Erin se to nesmírně líbilo, ani nemohla uvěřit, že by se nějaký muž, zejména tento muž, který se pro všechno dokázal tak nadchnout, nechal ocejchovat jejím jménem. Stiskla mu dlaň. Volnou rukou sáhla za sebe a dotkla se jeho tváře prsty, na nichž ještě ulpívala vůně kůže z notesu. „Jsi láska,“ zašeptala. „Ty taky,“ řekl něžně. Usmála se a zavřela oči.
23
3. Erin MINULOST – duben 1997
„To si děláš srandu.“ Dom zavrtěl hlavou a tvářil se smrtelně vážně. „Ale jo, to je legrace, viď?“ smála se Erin. „Chtít po ženě, která je v devátém měsíci a ani si už nevidí na nohy, svlékací poker, to bys nedokázal ani ty.“ Sledovala ho, jak s podnosem v rukou málem zakopl o kabelu s věcmi do porodnice, kterou si nachystala už před pár týdny. „Co se tváříš? Jakože když budu hrát, dostanu čaj a topinku do postele? Jen protože je víkend a všechno je dovoleno?“ „Jo,“ přitakal a položil podnos na postel vedle ní. „A ty budeš nahatá první. Roznesu tě na kopytech.“ Erin si kousla topinky, smetla drobečky z flanelového pyžama a vzpomněla si, když hráli tuhle hru poprvé. Bylo to jen pár týdnů od prvního setkání a celý týden nevylezli z pokoje. „Mám na sobě dva kusy oblečení a rozhodně si je nesvléknu,“ prohlásila, ale to už z kapsy vytahoval balíček karet. „Takže to bys měla radši vyhrát, co?“ Erin zaúpěla. „Dome… já –“ Cítila na sobě jeho pohled. 24