1 První věc, kterou jsem poznala, byla matčina vůně a chuť jejího mléka. Musela jsem se k ní probojovat, prodrat se přes hebká, chlupatá tělíčka svých bratrů a sester, abych se dostala k mléku a naplnila si prázdný žaludek. Kroutila jsem se a odrážela slabýma nohama, plazila se kupředu, až jsem ucítila teplou sladkost rozlévající se mi po jazyku. Během několika dní se mi otevřely oči a já jsem uviděla mámin tmavě hnědý obličej a světle modrou deku, na které ležela, i když ze začátku bylo všechno hodně rozmazané. Občas, když mi byla zima nebo jsem se cítila sama a ztracená, jsem zakňučela a víc jsem se k mámě přitiskla. Mí bratři a sestry to vždycky nesprávně pochopili a považovali mé kňučení za známku slabosti. To se pak 7
Psi_poslani_Elliein_pribeh.indd 7
30.7.2020 8:43:53
na mě vrhli. Bylo jich sedm, celí hnědí s černými znaky, a já jsem nechápala, jak je možné, že neví, kdo tady brzy bude velet. Pokud to nebude máma, budu to já. Byla jsem přesvědčená, že jsem ze všech štěňat to nejchytřejší. K nám dolů vedly schody, po kterých přicházívala žena s měkkýma rukama a ještě měkčím hlasem. První den na ni máma vrčela, ale jen trochu, a proto si žena dávala pozor a držela se zpátky. Ale později máma zřejmě změnila názor a rozhodla se, že je v pořádku, když nás bere do rukou, hladí a tiskne k sobě. Ta žena zvláštně voněla. Čímsi čistým (nějakým mýdlem), něčím moc dobrým (to bylo jídlo) a něčím, co zřejmě byla její vlastní vůně. Nevadilo mi, že mě zvedá, aspoň ne moc, ale vždycky jsem cítila úlevu, když mě jemně vrátila na deku vedle mámy. Občas k nám dolů po schodech sešel taky nějaký muž, aby se na nás podíval a přinesl misky s jídlem a vodou pro mámu. Ta voda! Když jsem se poprvé k misce přiblížila, abych k ní přičichla, jeden z mých bratrů do mě zezadu strčil a já jsem spadla po čumáku přímo do misky. Voda byla tak studená! Dostala se mi do nosu a pálila mě v očích, a když jsem se pokusila zakňučet, abych mámu upozornila, že potřebuju pomoc, nahrnula se mi voda i do tlamy. Musela jsem sebrat všechny síly, abych se vyškrábala 8
Psi_poslani_Elliein_pribeh.indd 8
30.7.2020 8:43:53
z té kluzké misky a otřepala se dosucha. Od té doby jsem se držela od misky co nejdál. Bratr dělal, jako by se nic nestalo, i když v tom měl jednoznačně tlapky on. Po pár týdnech – to už mi nohy zesílily – opět sešel po schodech ten muž a nesl cosi velkého a hnědého. Položil tu hnědou věc na zem, jemně uchopil jednoho z mých bratrů a strčil ho dovnitř. „Šup do krabice, kamaráde,“ řekl muž. „Neboj, není to na dlouho.“ Bratříček štěkl. Slyšela jsem ho, ale neviděla! Všichni jsme začali štěkat a ňafat, když nás ten muž jednoho po druhém zvedl a strčil tam, co našeho bratříčka – do krabice. Bylo to jako ocitnout se v malé místnosti s podlahou a stěnami vyrobenými z něčeho hladkého a kluzkého. A když muž zvedl krabici do vzduchu, klouzalo to ještě víc. Mí bratři a sestry lezli jeden přes druhého a snažili se zjistit, co se děje. Postavila jsem se na dvě sestřičky, zaklesla packy o okraj krabice a vykoukla ven. Muž stoupal po schodech a máma klusala za ním. Hned jsem se cítila líp. Určitě nám nehrozilo žádné nebezpečí, když s námi byla máma. „Jejda, zpátky dovnitř, holka,“ řekl ten muž. „Ať nevypadneš.“ Jemně sundal moje packy z okraje bedny a já jsem se svalila na toho pitomého brášku, 9
Psi_poslani_Elliein_pribeh.indd 9
30.7.2020 8:43:53
Psi_poslani_Elliein_pribeh.indd 10
30.7.2020 8:43:53
který mě nedávno shodil do misky s vodou. Začal mi ožužlávat nohu, než jsem mu ji vytrhla z tlamy. Muž nás nesl ještě chvíli a pak položil krabici na zem. Jednoho po druhém nás on a ta žena vyndali ven. Byli jsme na úchvatném místě. Jmenovalo se Venku. Nejdřív mě zaplavilo světlo. Bylo tak jasné, že jsem několik minut skoro nic neviděla. A pak tam pod mými packami bylo cosi divného – něco pružného a hebkého jako pokrývka, ale zároveň pichlavého. Tráva! Kousla jsem ji, aby bylo jasné, kdo je tady šéf. Kousnutí mi neoplatila, tudíž jsem si řekla, že s tím nejspíš souhlasí. Tak jsem se stala velitelkou trávy. A ty pachy! Znala jsem pach mámy, svých sourozenců a deky, na které jsme spali, i té ženy a muže, kteří za námi chodili. Ale tady se vzduch hýbal, vanul kolem mě a šimral můj nos milionem vůní, které jsem nepoznávala. Moji bratři a sestry se prohnali kolem mě, štěkali, klopýtali, padali na čumáky a převalovali se. Já jsem stála nehnutě, čumák po větru, a snažila jsem pochopit, kde jsem. Tráva mi pod nohama voněla ostře a svěže. Pod tou vůní byla další, temná, intenzivní a silná. Vonělo to jako něco, co by se skvěle hrabalo. Pohybující se vzduch přinesl pachy z větší dálky – z domu zavanulo cosi chutného a vonícího po kouři, křoví 11
Psi_poslani_Elliein_pribeh.indd 11
30.7.2020 8:43:53
u domu vonělo sladce, a pak tu bylo cosi kysele čpícího, co až příliš rychle proburácelo kolem vysokého dřevěného plotu na druhé straně. A pak cosi záhadného, chlupatého a živého jako já. Ten pach patřil dospělému psovi v kleci. Má matka k němu přiklusala a skrze pletivo se dotkli čumáky. Věděla jsem, že ten pes je samec, tak jako moji bratři, a cítila jsem, že je pro Matku důležitý. Netušila jsem, jak jsem na to přišla, ale pochopila jsem, že ten pes je můj otec. „Vypadá to, že se štěňaty bude v pohodě,“ řekl muž té ženě. „Budeš hodný, Bernie? Chceš ven?“ Náš otec se tedy jmenoval Bernie. Žena otevřela klec. Vyskočil, očichal nás a pak odběhl počůrat plot. Všichni jsme se rozběhli za ním, pořád jsme padali, ale zas jsme vstávali. Bernie sklonil hlavu a jeden z mých bratrů vyskočil a chňapl po Bernieho uchu. Jak neuctivé! Ale jemu to podle všeho nevadilo. Jen zatřásl hlavou, až se bráška odkutálel. Některá štěňata to pochopila jako výzvu a vrhla se na Bernieho. Pár jich jemně odstrčil, zbytek očichal, a přišel ke mně. Já jsem ho nekousala ani jsem po něm neskákala, stála jsem, on mě celou očichal a pak na mě položil packu, jen tak. Věděla jsem, že se nesmím bránit. Velela jsem sice štěňatům, i když některá z nich o tom měla zvláštní 12
Psi_poslani_Elliein_pribeh.indd 12
30.7.2020 8:43:53
představy, ale otec byl stejně jako máma nade mnou. Nechala jsem ho zamáčknout mě do měkké, pružné trávy, kde mě pár vteřin držel, než odběhl, aby se nechal od muže pohladit a podrbat za ušima. Od té doby jsme pobývali Venku každý den. Zjistila jsem, že ta tmavá, fascinující hmota pod trávou je hlína. A taky jsem se postarala, aby moji bratři a sestry pochopili, s kým mají tu čest. Často se za mnou plížili, aby na mě pak skočili, nebo se rozběhli a vrazili do mě, a tak jsem musela vrčet, cenit zuby nebo se převalovat sem a tam, dokud jsem se neocitla nahoře. Poté jsem odešla, ale později jsem využila příležitosti a podala si je. Bylo legrační, jak se odmítali smířit s tím, že šéfkou jsem tu já. Zápasili se mnou a snažili se na mě šlápnout svými malými packami, jak to dřív udělal Bernie svou velkou tlapou. Ale oni nebyli táta ani máma, tak jsem nedovolila, aby jim to prošlo. Zkoušeli to však pořád. Bernie si s námi občas trochu hrál a ta žena donesla legračně páchnoucí věci, do kterých jsme směli kousat. „Tady máte hračky,“ řekla. Pak jednoho dne přišel na dvůr nový muž. Měl o hraní jiné představy. Nejdřív hlasitě zatleskal. Jeden z mých bratrů vyjekl a rozběhl se k matce. Několik dalších štěňat uskočilo a jedno zakňučelo. Já jsem se taky lekla, ale něco mi říkalo, že nehrozí 13
Psi_poslani_Elliein_pribeh.indd 13
30.7.2020 8:43:53