strana 3 – titulní list – výtvarník
Caroline O‘Donoghue Všechny skryté dary
Vsechny_skryte_dary.indd 3
14.5.2021 16:17:31
A L L OU R H I D D E N G I F T S Text © 2021 Caroline O’Donoghue Published by arrangement with Walker Books Limited, London SE11 5HJ. All rights reserved. No part of this book may be reproduced, transmitted, broadcast or stored in an information retrieval system in any form or by any means, graphic, electronic or mechanical, including photocopying, taping and recording, without prior written permission from the publisher. All rights reserved. Translation © Magdaléna Stárková, 2021 ISBN 978-80-242-7455-3
Vsechny_skryte_dary.indd 4
14.5.2021 16:17:31
Mojí rodině za to, že je zajímavá. A Harrymu Harrisovi, protože první probudil Hospodářku.
Vsechny_skryte_dary.indd 5
14.5.2021 16:17:31
KAPITOLA PRVNÍ Příběh o tom, jak jsem se dostala k provozování výkladu budoucnosti a firmě Tarot z Bedny, se dá shrnout do čtyř sezení po škole, třech poznámek, dvou mizerných vysvědčení a jednoho úterního odpoledne, kdy jsem skončila zavřená v kredenci. Takže to radši zkrátím. Slečna Harrisová mě nechala po škole poté, co jsem hodila botou po panu Bernardovi. Zasloužil si to, protože mi řekl, že jsem hloupá, když jsem neměla našprtaná italská slovesa. Já jsem mu na oplátku odpověděla, že učit se italsky je stejně pitomost, protože daleko víc lidí na světě mluví španělsky. Pan Bernard pak odsekl, že pokud mám pocit, že se při svém šnečím tempu v italštině naučím španělsky rychleji, pekelně se pletu. Potom se otočil k tabuli. A já po něm mrskla tu botu. Ani jsem ho netrefila, což chci zdůraznit. Pleskla o tabuli někde vedle jeho ucha, ale to kromě mě asi nikoho nezajímá. Možná, že kdybych měla nejlepší kámošku – nebo aspoň vůbec nějakou spřízněnou duši –, mohl by se za mě někdo zaručit a říct, že to byl jen nepovedený vtípek a že bych ve skutečnosti vědomě nikdy žádnému učiteli neublížila. Prostě by to chtělo někoho, kdo by všem vysvětlil, jak se se mnou věci mají. Občas mě totiž zaplaví vlna takového 7
Vsechny_skryte_dary.indd 7
14.5.2021 16:17:31
vzteku, že se nedívám napravo ani nalevo. Je to něco, co neumím předpovědět ani ovládat. Jenže takový člověk neexistuje, a i kdyby nakrásně byl, asi bych si ho stejně nezasloužila. Po škole musím být od úterního večera. Slečna Harrisová mě už čeká v kabinetu, a potom mě odvede do sklepa. Za čtyři roky, co chodím ke Svaté Bernadetě už dvakrát zamrzl a praskl odpad, a to ani nemluvím o každoročním zaplaveném sklepě. Výsledkem toho jsou dvě mrňavé suterénní učebny zarostlé plísní zelenou jako jarní tráva a všudypřítomný vlhký puch. Učitelé se těm třídám vyhýbají, jak jen můžou, takže je to ideální arest pro školní hříšníky, klidné místo pro psaní písemek a skladiště všeho možného, co se nikomu nechce vyhodit do popelnice. Svatý grál školního suterénu je ovšem Bedna, dlouhá, hluboká kredenc připomínající Drákulovu rakev. „Tadá!“ mávne slečna Harrisová směrem ke kredenci. „Cože? Vy chcete, abych uklidila Bednu?“ zajíknu se. „To je krutý!“ „Krutější než házet obuví po lidech, Maeve? A nezapomeň to roztřídit na komunál a recyklovatelný odpad.“ „Ani jsem ho netrefila,“ protestuju. „Nemůžete mě nechat tohle vyklízet. Ne samotnou. Vždyť tam klidně může bejt třeba mrtvá krysa!“ Slečna Harrisová mi s ledovým klidem podá roli černých pytlů na smetí. „Hm, tak to by byl komunál.“ A s těmi slovy mě tam prostě nechá. Samotnou. Ve strašidelném sklepě. Kdybych aspoň věděla, kde začít. Probírám se tou hromadou věcí a bručím si pod nos, že přesně taková je celá takhle škola. Svatá Bernadeta je totiž jiná než ostatní školy. 8
Vsechny_skryte_dary.indd 8
14.5.2021 16:17:31
Kdysi to býval obrovský viktoriánský dům, než ho někdy v šedesátých letech zdědila sestra Assumpta. No. Říkáme jí sice „sestra“, ale ve skutečnosti žádná není, protože tehdy byla novicka jako Julie Andrews v Za zvuků hudby. Assumpta z kláštera odešla a založila školu pro „dívky z lepších rodin“. V době, kdy takových holek bylo ve městě možná tucet, to snad byl dobrý nápad, ale teď nás tu běhá po rozpadajících se chodbách mezi podkrovními pokoji přestavěnými na třídy rovných čtyři sta. Na to, jaká barabizna plná průvanu to je, platí rodiče studentek nekřesťanské školné, proto musím před mámou a tátou svoje stížnosti na tento ústav trochu brzdit. Ostatní sourozenci sem chodit nemuseli – byli totiž dost chytří na to, aby se bez potíží protáhli systémem státního vzdělávání, které nic nestojí. U Svaté Bernadety stojí jedno pololetí zhruba dva tisíce eur, a ať už ty peníze plynou kamkoli, do zdraví a bezpečí žákyň to rozhodně není. Nejdřív se do Bedny ani nedostanu, jak je zaházená troskami lavic a židlí. Kdykoli vyprostím nějaký kus nábytku, štípne mě do nosu puch prachu a hniloby. Nosím ty trosky kousek po kousku na úhlednou kupku svinčíku v rohu třídy, ale když se mi v ruce začínají ulamovat nohy od židlí a bouchat mě do stehen, vykašlu se na to a házím všechno to harampádí na hromadu o dost nepořádněji. Sundám si školní svetr a vrhám kusy nábytku jako olympijská oštěpařka. Docela se mi tím uleví. Jakmile jsem hotová s nábytkem, samotnou mě zarazí, kolik místa najednou v Bedně je. Vždycky jsem ji měla jen za vestavěnou skříň, ale teď se ukazuje, že je to spíš něco jako spíž, kam by se bez potíží vešly tři až čtyři holky. To je dobré vědět, protože skrýší není nikdy dost. Jen by to 9
Vsechny_skryte_dary.indd 9
14.5.2021 16:17:31
chtělo světlo. Dveře jsou tak těžké, že mezi ně musím vsunout starou židli. I tak ale pracuju skoro ve tmě. Starým nábytkem to ale teprve začíná. Za ním mě čekají stohy papírů, časopisů a vyřazených učebnic – najdu tam dokonce písemky z roku 1991, komiksy z osmdesátých let a pár výtisků dívčího časopisu jménem Jackie. Chvilku si v nich listuju, pročtu si svěřovací stránky a trochu uhozené fotoromány na deseti panelech. Hotové čtení pro pamětníky. Všechny tyhle minipříběhy se jmenují „Millienina výhra v loterii!“ nebo „Rande s Osudem!“ Přečtu si tedy „Rande s Osudem“ a zjistím, že velké O není pravopisná chyba, protože Osud je jméno koně. Když se prokutám až někam dozadu, narazím na skutečně zajímavé poklady. U zdi stojí komín kartónových krabic pokrytý tlustou vrstvou prachu. Když sundám první z krabic a otevřu ji, objevím tři walkmany Sony, krabičku cigaret značky Superking, napůl vypitou lahev broskvovice a balíček karet. Kontraband. Tak tady asi končily všechny zabavené věci! Kromě toho z krabice vyhrabu i osiřelý hřebínek do vlasů se stříbrným andílkem, který vedle všeho toho chlastu a cigaret vypadá nevinně a svatě. Zkusím si ho, ale pak se leknu, že by v něm mohly dřímat hnidy, a tak ho raději hodím do smetí. Jen jediný z walkmanů v sobě má kazetu, a tak si nasadím sluchátka a zmáčknu play. Kupodivu ještě funguje. Kazeta se začne otáčet. Tyjo! Hlavu mi naplní hravá, uvolněná melodie. Dam-damdy-dam-dy-dam. Potom ženský zpěv, měkký jako hlas dítěte a sladký jako med. Zpívá o muži, kterého zná, se zuby bílými jako sníh. Taková pitomá fráze. Jaké jiné barvy by je měl mít? 10
Vsechny_skryte_dary.indd 10
14.5.2021 16:17:31
Připnu si walkmana na sukni a poslouchám dál. Většinu těch písniček nepoznávám, ale všechny znějí trochu grungeově. Písničky, za nimiž si hned představíte příšerné oční stíny. Už si ani nepamatuju, kdy jsem poslouchala něco úplně neznámého, a sama nevím, jestli vůbec chci vědět, co mi to vlastně duní do uší. Vlastně je docela fajn to netušit. Poslouchám to pořád dokola. Vysoké mužské hlasy nebo hluboké ženské – zhruba jedenáct stop na pásce. Otevřu dvířka walkmana a zjistím, že je to domácí mix s jedinou dekorací na povrchu kazety: nalepeným páskem s popiskem „JARO 1990“. Pokusím se zvednout další z těžkých beden, ale navlhlý karton povolí a její obsah se mi vyvalí prasklým dnem přímo do obličeje. Něco z toho asi prásklo i do dveří, protože židle, která je drží, se zničehonic převrátí a já najednou stojím uvnitř Bedny v úplné tmě. Šátrám po klice, jenže zjistím, že zevnitř žádná netrčí. Možná, že to přece je spíš skříň než spíž. Do uší mi ještě pořád proudí hudba, jen už mi nepřipadá tak veselá a zábavná. Spíš z ní jde strach. Morrissey zpívá o branách hřbitova. Když zabuším na dveře, páska se zasekne, přeskočí a na konci slova „brány“ podivně škytne. „HALÓ?“ zakřičím. „HALÓ, HEJ! TRČÍM TADY A NEMŮŽU VEN! ZAVŘELA JSEM SE DO BEDNY!“ „Brány hřbitOva, brány hřbitOva, brány hřbitOva…“ Ještě před chvílí tak prostorná skříň se smrskla na krabičku zápalek předtím, než ji stráví plameny. Nikdy jsem si nemyslela, že trpím klaustrofobií, ale teď se na mě stěny skříně nebezpečně tlačí a vzduch ztěžkl tak, že se tu asi zaživa udusím. Nebudu brečet, nebudu brečet, nebudu brečet. 11
Vsechny_skryte_dary.indd 11
14.5.2021 16:17:31
Nebrečím. Nikdy. Místo toho se stane něco daleko horšího. Do hlavy se mi nahrne krev, a i když mě obklopuje černočerná tma, roztančí se mi v zorném poli fialové tečky, takže se bojím, že na mě jdou mdloby. Hmatám po něčem, čeho bych se mohla zachytit, až moje ruka padne na něco studeného a těžkého. Má to tvar obdélníku a na pohmat mi to připomíná papír. Baterce ve walkmanu pomalu dochází šťáva. „brááááány hřbííííítoooováááá, bráááááány hřbííííítoooovááá, brááááánýýýýýýý…“ A pak nic. Ticho. Ticho, které přerušuje můj zoufalý křik o pomoc a mlácení do dveří. Když se dveře přece jen rozletí, stojí v nich slečna Harrisová. Div jí nepadnu rovnou do náruče. „Maeve,“ zamračí se ustaraně. I přes nehranou paniku mám zlomyslnou radost, že se o mě slečna Harrisová skutečně bojí. Jen si to vyžer, potvoro. „Co se stalo? Jsi v pořádku?“ „Zaklaply se za mnou dveře,“ vyhrknu. „Zavřely se a já tu zůstala trčet a nemohla ven a…“ „Posaď se,“ poručí mi, vyloví z tašky lahev s vodou a podá mi ji. „Pij po malých doušcích, ať se nám tu nepozvracíš. Dýcháš jako lokomotiva, Maeve.“ „Už je to dobrý,“ řeknu nakonec. „Jen mě přepadla panika. Bude už oběd?“ Teď se slečna zatváří opravdu vyděšeně. „Maeve, už jsou čtyři.“ „Cože?“ „Chceš říct, žes nešla ani na oběd a celou dobu tvrdla tady?“ „Ano! Sama jste říkala, že tu mám zůstat.“ 12
Vsechny_skryte_dary.indd 12
14.5.2021 16:17:31
Zavrtí hlavou, jako bych byla kouzelný hrneček, který vaří, dokud se mu neřekne dost. „Víš,“ řekne, když vklouzne do skříně (a já mám chvilku sto chutí ji tam taky zavřít), „ty, když se zapřeš, tak umíš věci. Nikdy bych neřekla, že je v té skříni tolik místa. Jsi vážně kouzelnice. Dobrá práce!“ „Díky,“ hlesnu sklesle, „tak to bych se asi měla stát uklízečkou.“ „Myslím, že by ses měla jít umýt a mazat domů,“ řekne slečna. Teprve teď mi dojde, jak příšerně asi vypadám. Jsem od hlavy k patě od prachu, legíny mám na cáry a na košili školní uniformy mi ulpívají kousky pavučin. „Určitě ti nic není?“ „Jasně,“ odpovím trochu přidrzle. „Uvidíme se zítra a vymyslíme, co provedeme se vším tím nábytkem tady,“ vydá se ke dveřím a na rameni si upraví řemínek kabelky. Potom se na mě naposledy otočí a malinko nakloní hlavu. „Hm,“ řekne nakonec, „nevěděla jsem, že vykládáš tarot.“ Vůbec nechápu, o čem to mluví, ale potom se podívám dolů a zjistím, že celou dobu svírám v ruce balíček karet.
13
Vsechny_skryte_dary.indd 13
14.5.2021 16:17:31
KAPITOLA DRUHÁ Pořádně si ty karty prohlédnu až v autobuse domů. Zatím nevím, jak vlastně fungují. Některé z nich mají názvy jako Slunce, Poustevník nebo Blázen, zatímco na jiných jsou jen čísla a barvy. Srdce, káry, piky a kříže byste na nich ale nenašli. Místo nich jsou karty značeny holemi, což jsou dlouhé hnědé tyče, poháry, které vypadají trochu jako číše na víno, meči podobnými opravdovým mečům a disky – takové hvězdičky v kruhu. Většina karet zobrazuje kresby postav v zářivě rudých a fialových barvách. Všechny figury se hluboce soustředí na činnost, do které jsou právě zabrané. Nějaký muž vyřezává talíř, ale jak! Ještě nikdo nikdy nic nevyráběl s takovým zaujetím jako tenhle chlapík. Karta mi prozradí, že je to Osmička disků. Co to asi znamená? Dnes si vydlabeš talíř? Jasně, že už jsem tarot někdy viděla. Třeba ve filmech se občas objeví. Vědma vyloží karty, zamumlá nějakou vágní předpověď a divák hned ví, že je to šarlatánka. Potom z ní ale vypadne něco tak přesného, že se narovnáte v křesle a dáváte zase pozor. „A jak se na to dívá váš manžel Steve?“ Nebo tak něco. Zběžně si tarot prohlédnu a zjistím, že je značený podobně jako obyčejné karty. Každá barva má eso, dvojku, trojku, čtyřku, pětku a tak dále až do desíti. Najdete tu i celou 14
Vsechny_skryte_dary.indd 14
14.5.2021 16:17:31
královskou rodinu: prince, krále, královnu… Mojí bývalé nejlepší kámošce Lily by se to určitě moc líbilo. Jedna z našich vymyšlených her se jmenovala Na rytířky a spočívala v tom, že jsme u Lily na zahradě jezdily na imaginárních koních, porážely draky a zachraňovaly prince. Možná, že Lily si na rytířky v duchu ještě občas hraje, ale jak to mám vědět, když se spolu už nebavíme? Když myslím na Lily, upoutá moji pozornost další z karet. Je jiná než ostatní, a když se jí dotknu, trochu se mi zhoupne žaludek a rozmlží pohled, jako bych se právě probudila. Co to vidím? Ženskou tvář? Vytáhnu kartu z balíčku, ale vzadu v autobuse se strhne nějaký kravál, a tak se tam otočím. Jsou to jen kluci od Svatého Antonína. Proč musí kluci v autobuse vždycky ječet jak na lesy? Něco si podávají a potom se rozhýkají smíchy. Moc hezky a radostně to ale nezní. Spíš zle a krutě. Koutkem oka zahlédnu, že i oni mají v ruce karty. To je vážně divné. Přesně v den, kdy najdu v Bedně tarot, ho objeví i kluci od Svatého Antonína? Najednou se ze sedadla zvedne Rory O’Callaghan a mašíruje uličkou, i když jeho zastávka – vím to, protože vystupuje tam, kde já – bude až za dlouho. „Čau, Maeve,“ zastaví se u mě. „Můžu?“ „Jasně,“ hlesnu. Tenhle den je čím dál tím divnější. Zrovna když myslím na Lily, objeví se tu její starší bratr. S Rorym se známe odmalička, ale kamarádi jsme nikdy nebyli – jen proletěl mým dětstvím jako vzdálená, ohromující a vzácná kometa. Když se posadí, neujde mi jeho skelný pohled a hořící tváře. Radši se ani neptám, co se stalo. Do Roryho se vždycky každý tak trochu trefoval. Jeho velké, měkké rysy 15
Vsechny_skryte_dary.indd 15
14.5.2021 16:17:31
a samotářská povaha z něho na škole, jako je ta jeho, automaticky dělají vyvržence. Pokud se tam člověk nevěnuje fotbalu nebo hurlingu, jako by nežil. Nepomáhá mu ani skutečnost, že je z jediné protestantské rodiny v jinak katolickém městě. Nejsou nábožensky založení – to tady vlastně není nikdo –, ale jejich protestantství jim dodává britský nádech, zdvořilou, zdrženlivou energii, do které si ostatní kluci rádi kopnou. „Rory!“ křikne na něho jeden ze spolužáků. „No tak, Rory! Roriano! Princezno Roriano! Neopouštěj nás!“ Rory zamrká velkýma oříškovýma očima, které v sobě vážně mají něco křehce princeznovského, a potom se obrátí ke mně: „Tak co, jak se máš?“ „V pohodě,“ zamíchám karty. Líbí se mi, jak mě jejich hladký povrch studí v ruce. Když patříte k lidem, kteří věčně neví, co s rukama, docela se vám takové karty hodí. Když je Rory zahlédne, zbledne. „A sakra, ty je máš taky.“ Se zmateným pohledem mu je ukážu i s nádhernými ilustracemi. „Taroty?“ Přesně v tu chvíli se k nám přiřítí ostatní kluci a povykují: „Hej, princezno Roriano, už jsi svojí holce ukázal tohle?“ Kluk, jehož jméno neznám, mi strčí pod nos svůj balíček. Okamžitě pochopím, o co tu jde. Tohle není tarot ale jakési odporné pornokarty, které se darují jako žertík k nějakému svátku. Prsaté nahotinky v tangách tak zařezaných, že se člověk z toho pohledu div neosype. A místo tváře mají všechny kopii Roryho školní fotky. Rory předstírá, že se dívá z okna, protože ví, že jakákoli reakce je přesně to, na co trýznitelé čekají. Tohle je asi ten nejtrapnější moment, který jsem kdy v kilbegském autobusu zažila. 16
Vsechny_skryte_dary.indd 16
14.5.2021 16:17:31
„Počkej,“ řeknu zahloubaně, jako bych někoho zkoušela z jeho pololetního projektu. Zadívám se na toho otrapu vedle nás. „Takže ty jsi vážně okopíroval, vystřihl a nalepil tady Roryho fotku na padesát dva hracích karet?“ Zachechtá se a ukáže na svoje kamarády, jako by chtěl říct: „No nejsem já vtipnej?“ „Páni. Ty do toho Roryho musíš být vážně cvok,“ řeknu nahlas. Roryho trapič na mě vrhne vražedný pohled a stáhne se zpět za svojí smečkou. Já a Rory mlčky sedíme. Koutkem oka zahlédnu, že má růžové nehty. Není to křiklavá fuchsiová, spíš bledý růžový odstín balerínek tak podobný barvě jeho kůže, že si toho laku člověk skoro nevšimne. Když vystoupíme na naší zastávce, zamumlá něco na pozdrav a vydá se opačným směrem. Bydlím dobrých dvacet minut chůze od zastávky, ale je to pěkná cesta a po dni, jako byl ten dnešní, se na ni vlastně i těším. Dám se podél řeky. Modrošedivá vodní masa Begu se valí po mé levici, zatímco po pravé straně se táhnou kamenné hradby starého města. Ještě před sto lety byl Kilbeg centrem města, protože se tu nacházejí doky. Byl to jeden z nejdůležitějších obchodních přístavů v celém Irsku a ze zlatých dob tu zůstaly sloupy na přivazování dobytka a spousta starých náměstí. Máme tu dokonce i kašnu, u níž si kdysi lidé uvazovali koně. Teď už samozřejmě dávno vyschla. Kdysi na základce jsem pracovala na projektu o nepokojích za Velkého hladomoru, kdy páni vyváželi ze země obilí i přesto, že Irové samotní neměli co do úst. Tehdy jsem za tu práci dostala cenu – svoji první a asi i poslední v životě. Zvenčí se náš dům zdá obrovský, ale když si uvědomíte, že nás tam svého času žilo sedm, hned se vám smrskne 17
Vsechny_skryte_dary.indd 17
14.5.2021 16:17:31
před očima. Ano, sedm. Máma, táta, moje nejstarší sestra Abbie, Cillian s Patrickem, Joanne a já. Lidé se mě v jednom kuse ptají, jaké je mít tolik sourozenců, ale nedochází jim, že Abbie je o patnáct let starší, Cillian o třináct, Patrick o deset a Jo o šest, takže je to spíš jako mít hromadu rodičů. „Nazdar!“ houkne Jo z kuchyně. Zrovna něco peče. Nějak ji to poslední dobou chytlo. Před pár měsíci se rozešla s přítelkyní a bydlí u nás, dokud nedodělá vysokou. Vážně mi nevoní představa, že by se ty dvě daly zase dohromady, ačkoli máma říká, že to visí ve vzduchu. Když jsem doma jen s mámou a tátou, je to děsná otrava. „Jsi tu nějak brzo,“ odpovím, když odhodím batoh a zamířím rovnou do kuchyně. „Co to tu vyrábíš?“ „No jo, nějací cvoklí křesťani protestujou přímo před knihovnou, a tak jsem radši šla domů,“ olízne si Jo kousek těsta z prstu. „Pistáciovou buchtu s mandlema.“ „Fajn. A kvůli čemu protestovali? A proč ty tvoje buchty pořád chutnají slaně?“ „To teda nechutnají,“ zamračí se Jo, zatímco drtí oříšky dnem lahve od vína. V jednom kuse si zoufá, že doma nemáme to správné vybavení, ale mámu to při pěti dětech a práci moc nezajímá. „Prostě peču chuťově výrazně. A ty protesty byly kvůli výstavě o Kate O’Brienové. Prý by peníze daňových poplatníků neměly jít na queer umění. Jako by tu vůbec nějaký dobrý umění zbylo.“ Spojenými dlaněmi shrne rozdrcené ořechy do hrníčku. „Jak ses měla po škole?“ „Docela… dobře.“ „Omluvila ses panu Bernardovi, jak jsem ti říkala?“ „Ne.“ 18
Vsechny_skryte_dary.indd 18
14.5.2021 16:17:31
„Maeve!“ „Já ho tou botou netrefila!“ „O to přece nejde. Měla ses aspoň omluvit za to svoje neustálé vyrušování a scény.“ Fakt nesnáším, když lidi vtipálka hned zařadí do škatulky „sociopat“. Když toho nějaká holka moc nenamluví, řeknou prostě, že je plachá a že má takovou povahu. Pokud je šprtka, řeknou, že je ambiciózní. A nikdo o tom nediskutuje. Jo školu řešila tak nutkavě, že si tím před maturitou zadělala na stresovou lupénku, a všichni ji chválili, jak je cílevědomá. „A vůbec,“ vsype sestra oříšky do těsta, „nechápu, proč ti tak nejdou jazyky, když vyřídilku máš dobrou. Stačí jen našprtat ta správná slovesa v nejdůležitějších časech. Všechno ostatní je snadné.“ Jen našprtat? Copak jí nedochází, že je to nemožné? A přesto to ostatní vždycky nějak zvládnou. Všechny spolužačky, s nimiž se bavím, získaly v poslední písemce na slovíčka minimálně osmnáct nebo devatenáct z dvaceti bodů, zatímco já jsem to stěží dotáhla přes desítku. Před nástupem ke Svaté Bernadetě mě máma vzala do poradny, aby se zjistilo, jestli nejsem náhodou dyslektička. Myslím, že v to všichni dost doufali. „Prostě vím, že má v sobě nějaké skryté dary,“ snažila se máma přesvědčit nejen psychologa, ale i sebe. „Ze všech mých dětí nejdřív mluvila. Už v jedenácti měsících tvořila celé věty!“ Chtěli zjistit, proč mám tak mizerné výsledky ve škole. Hlavně kluci – oba posedlí vědou. Každý den přišli s novou teorií, proč tak zaostávám. „Třeba nedoslýchá?“ nad19
Vsechny_skryte_dary.indd 19
14.5.2021 16:17:31
hodil Cillian o jednom víkendu, když byl zrovna doma. „Možná učitele prostě neslyší.“ Jaká ironie, že jsem jeho slova slyšela jasně i z vedlejšího pokoje. Nejsem dyslektička, slepá ani hluchá. Bohužel pro všechny jsem prostě blbá. Olíznu si bříško prstu a sbírám jím drobečky pistácií ze stolu, abych si je donesla k ústům. „Ale fuj, Maeve, okamžitě s tím přestaň. Nechci mít v buchtách tvoje sliny.“ „Proč? Pro koho je pečeš?“ „Pro nikoho. Bože, vážně potřebuju zvláštní výmluvu, abych nechtěla oslintaný buchty?“ „Takže jsou pro Sarru, co?“ popíchnu ji. „Máš s ní zase rande.“ „Sklapni,“ zavrčí Jo, shrábne si do dlaně poslední zbytek oříšků a vmíchá je vařečkou do těsta. „Takže to je pravda!“ řeknu triumfálně. „Ale nečekej, že ty tvoje buchty ocení. Pěkně ti je pochválí, a pak ti někde zahne a nacpe se brownies.“ Joanne přestane míchat a zrudne jako rajče. Bože, teď jsem to asi zbodala. Někdy zapomínám, že i když už všichni o Sařině podvodu víme pěkně dlouho, ona ho v srdci stále prožívá. Já už jsem se s tím možná vyrovnala, ona ale rozhodně ne. „Ale no tak,“ nadhodím. Pokud se mi podaří ji rozesmát, odhodíme vzpomínku na Sarru přes rameno jako špetku soli pro štěstí. „Brownies jsou stejně pěkně hnusný. To nejpřeceňovanější sladký pečivo na světě. A taky jdou s každým.“ Joanne ale jen dál mlčky roztírá těsto po plechu. 20
Vsechny_skryte_dary.indd 20
14.5.2021 16:17:31
„Brownies mají rádi jen blbci,“ vyzkouším to znovu, zatímco se dívám, jak dává plech do trouby. „Ježíš, Maeve, nechceš toho nechat?“ Najednou na mě křičí. Vztek s ní cloumá tak, že se zapomene a popálí si o okraj trouby předloktí. Vyjekne a instinktivně se za to místo popadne, takže pustí plech s těstem na zem. Popadnu papírové utěrky a chci uklidit tu lepkavou žlutou spoušť. „Dost!“ odhání mě Jo s křikem. „Prostě vypadni! Vypadni! Vypadni! Mazej do pokoje!“ „Se jen snažím pomoct, ty huso pitomá!“ prsknu a v očích mě najednou štípou slzy. Bože, jen nebul. Nebul. Není nic horšího než být benjamínek a brečet. „A nemáš mě co posílat do pokoje! Nejsi máma, tak si dej odchod!“ Teď zase brečí Joanne. Někdy si myslím, že byla sama tak dlouho nejmladší, že je ještě větší citlivka než já. Jí byl totiž její status benjamínka nemilosrdně sebrán, zatímco já se ho snažím setřást. Kuchyňské dveře se rozletí a v nich stojí máma s vodítkem v ruce a utahaným výrazem ve tváři. Pes se okamžitě vrhne na rozlité těsto, a než ho máma stačí s naříkáním o jeho citlivém zažívání odtáhnout, nacpe si ho pořádný kus do tlamy. „Chyť ho!“ křičí máma. „Maeve, odtáhni toho psa! Tutu, FUJ! Ty potvoro! Joanne, bylo v tom máslo? Nečekejte, že pak po něm ten smradlavej mléčnej průjem budu uklízet! Víte, jak to páchne?“ Vyhodíme Tutua za dveře, abychom v klidu uklidily spoušť v kuchyni. Joanne zatím mámě líčí, jaká jsem mrcha. „Kdo by to byl řekl,“ utrhnu se na ni. „Je ti přes dvacet a žaluješ jak malá.“ 21
Vsechny_skryte_dary.indd 21
14.5.2021 16:17:31
Potom na ni vychrlím hromadu hnusných věcí o ní a Saře, kterých sice vzápětí lituju, ale omlouvat se nehodlám. Společně s Tutuem se jako dva psanci uklidíme do mého pokoje. Na telefonu mi vyskočí padesát oznámení WhatsAppu, ale všechny jsou z nějakých skupin. Niamh Walshová a Michelle Breenová mě párkrát označily. Chtějí vědět, jakou odpornost mě slečna Harrisová nutila dělat po škole. Vyklízela jsem Bednu, odpovím. Hromada smajlíků. To je kráva, napíše někdo. Ale našla jsem tam hromadu zajímavejch krámů, napíšu a pošlu fotku walkmana s podomácku namixovanou kazetou. Následuje pár překvapených reakcí, než všichni přejdou k zajímavějším tématům. Ve skupině je nás nejméně čtrnáct, takže je těžké sledovat každého. Jako obvykle mě napadne, že bych si moc přála mít nejlepší kamarádku, někoho, s kým bych si mohla popovídat. Kdysi jsem takovou měla, ale s Lily jsem nadobro skončila. Už skoro rok a půl se spolu nebavíme. Pak si vzpomenu na karty. Na sytou rudou a fialovou, vážné tváře a podivné symboly. Vytáhnu je z batohu, promíchám a srovnám podle čísel. 1. Blázen. Chlapík se psem a flétnou. Vypadá trochu jako nějaký dlouhovlasý princ a docela mu to sekne. 2. Mág. Týpek, který u stolu míchá nějaký lektvar. 3. Velekněžka Žena s měsícem na hlavě. Krásná a přísná skoro jako slečna Harrisová. 22
Vsechny_skryte_dary.indd 22
14.5.2021 16:17:31
Dívám se na ně, jako bych doufala, že si tím zíráním na malované figurky přivodím nějaký nadpřirozený zážitek. Nestane se ale vůbec nic. Nakonec se znuděná vlastní nevědomostí posadím k počítači a googlím: Jak vykládat tarot. Pak už nic jiného nevnímám.
23
Vsechny_skryte_dary.indd 23
14.5.2021 16:17:31
KAPITOLA TŘETÍ „A HOJ VŠICHNI, VÍTEJTE NA MÉM KANÁLE. JSEM R AYA STŘÍbrná ze Stříbrokouzel a dnes se naučíme, jak na klasický výklad tarotu ze tří karet.“ Paní v klipu na YouTube sedí s nohama křížem v proutěném křesle uprostřed svého obchodu s ezoterickým zbožím, který se nachází přímo v jejím domě, a moc jí to sluší. Raya má dvě děti, psa, kočku a šestý smysl. Dívám se na ni teprve dvě hodiny, ale už ji zbožňuju. Taky jsem se hodně naučila. Třeba to, že karty s figurami jako Smrt, Mág nebo Velekněžka jsou něco jako hlavní postavy tarotu. Dohromady se jim říká Velká Arkána. Zbytek jsou jen barvy jako v obyčejných hracích kartách. Ty se nazývají Malá Arkána. Poháry představují emoce, meče mysl, hole vášně, disky peníze. „Meče, poháry, hole, disky,“ vyjmenovává Rayina e-kniha. „Hlava, srdce, slabiny, chodidla.“ „Nejdřív si karty pěkně zamícháme,“ nabádá diváky a nechá si tarot klouzat v dlaních jako hedvábný šátek. Když její pohyb chci napodobit, vypadne mi balíček z ruky a přistane na dece. To míchání budu ještě muset trénovat. „Pokud vykládáte někomu jinému, nechte zamíchat jeho. Karty jsou živoucí bytosti a musí do sebe nasát energii toho, kdo se ptá. Potom poproste zákazníka, aby třikrát sejmul levou rukou, dejte balíček zase dohromady a udělejte z karet vějíř, aby si zákazník mohl vybrat.“ 24
Vsechny_skryte_dary.indd 24
14.5.2021 16:17:31