Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 3
Leila Meachamová
VÁŽKA
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 4
Přeložila Michaela Burock
DRAGONFLY Copyright © 2019 by Leila Meacham Jacket design by Laura Klynstra. Jacket copyright © 2019 by Hachette Book Group, Inc. All rights reserved Translation © Michaela Burock, 2021
ISBN 978-80-249-4246-9
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 7
Slunce na kopci zapomnělo zemřít, lilie opět ožily a vážka se vrátila snít o řece. (VELŠSKÝ NÁPIS)
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 9
SEZNAM POSTAV
AMERIČANÉ (BUCKY) Samuel Barton, stavební inženýr Kódové označení OSS: LODIVOD Pracovní jméno: Stephane Beaulieu Bridgette Loringová, módní návrhářka Kódové označení OSS: LABRADOR Pracovní jméno: Bernadette Duforová (CHRIS) Christoph Brandt, trenér lehké atletiky Kódové označení OSS: LYSKA Pracovní jméno: Klaus Bauer Brad Hudson, muškař Kódové označení OSS: LEVATKA Pracovní jméno: Barnard Wagner Victoria Graysonová, sportovní šermířka (fleret) Kódové označení OSS: LAKUŠNÍK Pracovní jméno: Veronique Colbertová Alistair Renault, nadřízený důstojník OSS, šéf pro záležitosti Francie, také známý jako muž v hnědém
NĚMCI Generálmajor Konrad March, velitel Abwehru, německé zpravodajské služby v Paříži Wilhelm March, generálův syn Četař Hans Falk, generálův pobočník
9
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 10
Plukovník SS Derrick Albrecht, velitel kontrarozvědky Bezpečnostní služby (SD) Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) Četař Karl Brunner, plukovníkův pobočník
FRANCOUZI Beaumont Fournier, spisovatel Nicholas Cravois, Černý duch Madame Jeanne Boucherová, majitelka pařížského módního domu La Maison de Boucher Claude Allard, říční kapitán a majitel firmy nabízející rybářské výpravy Jules Garnier, personální ředitel na Sorbonně Madame Gabrielle Dupreeová, majitelka penzionu a Buckyho domácí Madame Adeline Gastainová, sousedka generálmajora Konrada Marche Maurice Corbett, detektivní náčelník, Francouzská policie Sestra Mary Frances, matka představená kláštera Milosrdných sester Jacques Vogel, ředitel L’Ecole d’Escrime Français Henri Burrell, Alistairův muž v Paříži
VYSVĚTLENÍ NÁZVŮ NĚMECKÝCH VOJENSKÝCH ORGANIZACÍ Wehrmacht: ozbrojené síly Třetí říše Abwehr: vojenská rozvědka a kontrarozvědka Schutzstaffel: SS, polovojenská organizace Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) Waffen-SS: ozbrojené síly SS Allegemeine-SS: hlavní administrativní část SS Sicherheitsdienst (SD): zpravodajská služba SS a NSDAP, spadající pod Hlavní říšský bezpečnostní úřad
10
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 11
KAPITOLA PRVNÍ ZÁŘÍ 1962
Cambridge, Maryland
Muž v hnědém zaklapl knihu, kterou četl, a nevěřícně od ní vzhlédl. Bylo to skutečně tak. Pětičlenný tým, který autor v té své obskurní knížečce o tajných operacích v Němci okupované Francii za druhé světové války popsal, byl tentýž, který na podzim roku 1942 vyslal do Paříže on osobně. Čtyři z nich se vrátili domů, jeden jen o chlup, pátý z nich tam zemřel a byl pohřben v neoznačeném hrobě na francouzské půdě. Nebo si to alespoň mysleli… Alistair Renault nehnutě seděl. Byla to až strašidelná náhoda, že si přečetl poslední kapitolu Největších triků druhé světové války dnes, téměř dvacet let poté, co sledoval ten nejúžasnější tým tajných agentů, jaký kdy vycvičil, odlétat v šeru před úsvitem z Anglie na nepřátelské území. Za tři týdny se měl tým setkat v Paříži u příležitosti dvacátého výročí. Ona schůzka, dávno zrušená, byla původně navržená chybějícím členem týmu, který na ní trval. Alistair uvažoval, zda se to datum 23. září 1962 vyrylo do myslí ostatních stejně jako do té jeho. Otevřel si stránku s medailonkem autora, aby si znovu přečetl, tentokrát pozorněji, co přesně kvalifikovalo Johna Petersona k tomu napsat Největší triky druhé světové války, knihu o tématu, o kterém jen málo osob mělo širší povědomí a nikdo s ním neměl více zkušeností než muž v hnědém. Řídká kvalifikace pana Petersona, společně s nedostatkem poznámek pod čarou, bibliografie a jakýms takým literárním stylem, plus skutečnost, že kniha vyšla v téměř neznámém univerzitním nakladatelství v roce 1956, by žádného seriózního čtenáře literatury o druhé světové válce nepřiměla si ji přečíst, ale její název přilákal
11
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 12
LEILA MEACHAMOVÁ
jeho pohled, když ji zahlédl ležet na spodní poličce v místní knihovně. Po celou dobu, co knihu četl, uvažoval nad validitou autorova výzkumu. Na stránce s poděkováním nebylo zmínky o osobách, které Johnu Petersonovi pomohly, ani o zdrojích, z kterých čerpal. Co se čtenáře týče, autor si vlastně mohl stejně dobře celý dramatický obsah knihy vymyslet a potom tvrdit, že se jedná o literaturu faktu. Alistair neznal žádné ze jmen postav, které v knize vystupovaly, ale věděl, že kapitola, popisující utajené aktivity pětičlenného týmu s kódovým označením Vážka, který operoval v Paříži během jejích nejtemnějších chvil, se zakládala na skutečnosti – tedy až na to jedno tvrzení v jejím šokujícím závěru. On by to přece měl vědět. Celou operaci totiž vedl. Jestli ten trik, který autor popsal v samotném závěru kapitoly, byl vymyšlený, to nedokázal říct. Měl podezření, že ano, ale stále ve vzduchu visela naděje, že nebyl. Hodlal to zjistit. John Peterson, plešatý, brýlatý a zcela nevýrazný, vypadal na fotografii z roku 1956, že má hodně přes padesát. Dnes by mu mohlo být sedmdesát, a jestli ještě žil, nejspíše už byl v důchodu. Madison v New Jersey byl vzdálen čtyři hodiny jízdy. Než se pokusil si v New Jersey vyžádat číslo na Johna Petersona, kterých tam musela být spousta, rozhodl se nejdřív zavolat na Madisonskou střední školu, kde Peterson vyučoval americké dějiny. Možná by mohl narazit na výřečnou školní úřednici, která by mu poskytla veškeré informace, které potřeboval, aby ho v Madisonu mohl najít, a potom si udělá menší výlet autem do města růží, aby se mu představil. Skutečně měl štěstí a spojili ho s upovídanou úřednicí, která se ve škole starala o studijní agendu již od jejího založení v roce 1920. „Dvaačtyřicet let tu už jsem,“ prohlásila hrdě a na Alistairovy otázky odpověděla: „Ach ano, pan Peterson, ten už v Madisonu není dlouho. S ženou se rozvedli… Ne, nevím, kam se přestěhoval, ani jestli ještě někde dál učí. Hádala bych, že se vydal na cesty po Evropě. Evropu měl moc rád.“ „Evropa…,“ dumal Alistair. „Zajímala ho nějaká země speciálně?“ „Líbila se mu Francie.“ Nevěděla by náhodou, jestli pan Peterson ještě žije? zeptal se Alistair.
12
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 13
VÁŽKA
„Neslyšeli jsme nic o tom, že by zemřel, a myslím, že bychom se to dozvěděli,“ pravila úřednice. Co jeho bývalá žena? Možná by mu mohla pomoci pana Petersona najít. Odfrknutí. „Ta poběhlice zmizela i se svým amantem hned, jakmile pana Petersona dočista oškubala, chudáka.“ Poděkoval jí, zavěsil a potom požádal spojovatelku dálkových hovorů o číslo na nakladatele knihy v Trentonu v New Jersey. Žádný takový záznam však nebyl k dispozici. Nakladatelství už nejspíše před lety ukončilo svou činnost. Neklesal ale na duchu, protože byl stále ve styku s organizací, která mohla najít i ty nejnepolapitelnější osoby. Zavolá kamarádovi v CIA, s kterým pracoval v OSS, Úřadu pro strategické služby, a vyšle ho po stopách Johna Petersona. Mezitím zavolá žijícím členům Vážky a požádá je, aby si našli a přečetli poslední kapitolu Největších triků druhé světové války. Překvapivě je, přestože bylo pozdní páteční odpoledne, všechny zastihl v práci. Ve dvaačtyřiceti byli stále mladí a aktivní, a i když byli rozesetí po celé zemi, zůstávali součástí jeho života – stejně jako jeden druhého – už od svého prvního výročního srazu v New Yorku dvacátého třetího září roku 1945. Navždy je totiž spojovalo pouto, které předčilo pokrevní přízeň, celoživotní přátelství a pracovní vztahy. Zpočátku to byla jejich iniciativa, zůstat v kontaktu, což v oboru, kde válkou unavení agenti rádi setřásli své nadřízené důstojníky, jakmile jejich mise skončila, bylo vskutku nevšední. Nejdříve se bránil tomu se s nimi i nadále vídat – ta myšlenka mu byla zcela cizí –, ale tým vytrval a po nějaké době začal vítat jejich telefonáty, návštěvy a pozvání na svatby, křtiny, svátky a různá výročí. Ta čtveřice, která se vrátila – společně se svými protějšky a dětmi –, se stala tím nejbližším rodině, co kdy měl. Nejdřív zavolal Labradorovi. Nikdy nepřestal o členech Vážky uvažovat jejich kódovými jmény z OSS, stejně jako oni mu nikdy neřekli jinak než jeho vojenskou hodností. Vždycky byl major, nikdy Alistair. Labrador na jeho shrnutí poslední kapitoly knihy Johna Petersona reagovala šokovaným tichem, které trvalo dlouhých pět sekund. Vyčkával, zatímco jeho posluchačka hloubala nad možností, že by na
13
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 14
LEILA MEACHAMOVÁ
autorově absurdním tvrzení mohlo být zrnko pravdy, ale potom zaprotestovala: „Tomu nevěřím. Všichni ostatní říkají, že tu popravu sledovali z oken svých cel. Peterson si prostě konec té své báchorky vymyslel, aby mu tematicky zapadla mezi ‚triky‘.“ „Můj názor je zhruba stejný,“ souhlasil Alistair, „ale chci, abyste si to přečetli také a potom mi řekli, co si myslíte. Mezitím se pokusím vypátrat Johna Petersona.“ „Jestli už nežije, nikdy se to nedozvíme.“ „Jsou způsoby, jak to zjistit. Začnu na tom pracovat.“ „Dobrý bože, majore, co když… co když je ten jeho konec pravda?“ „Potom u toho začneme a uvidíme, kam nás ta cesta zavede.“ (Dneska už Dobrý bože nikdo neříká, taková reminiscence let čtyřicátých, pomyslel si pobaveně Alistair.) „Myslím si, že ta kniha už nebude k dostání. Pokud ty ani ostatní nedokážete získat svůj vlastní výtisk, oxeroxuji tu kapitolu a pošlu vám ji.“ Ostatní reagovali na Alistairovy novinky se stejným šokovaným tichem, protože poslední kapitola Největších triků druhé světové války tvrdila, že chybějící člen Vážky přežil popravčí četu, přestože tři z členů skupiny byli svědky něčeho jiného. Poprava byla pečlivě naplánovaná, aby zmátla nacistickou SS. Komentáře se pohybovaly v rozmezí výbušného „Nesmysl!“ po nadávky vyvolané vztekem nad krutostí autorova tvrzení. Nikdo z členů týmu nikdy své husarské kousky s nikým neprobíral, ani nikoho z nich neoslovil muž jménem John Peterson s žádostí o interview. Po posledním hovoru Alistair odstrčil telefon. Co když byl závěr té kapitoly pravdivý? Co když byl chybějící člen Vážky živ a zdráv a bydlel v Evropě, jak se v ní tvrdilo? Poprava se konala 11. června 1944. Uplynulo už osmnáct let, co byli tři členové týmu svědky brutální smrti milované osoby, nad kterou stále truchlili. Co když Vážce nakonec nechybělo jedno z jejích křídel? Existoval rychlý a jednoduchý způsob, jak to zjistit. Muž v hnědém otevřel šuplík stolu a vyndal z něj tlustý soubor složek, každou označenou jménem kandidáta, kteří nakonec vytvořili Vážku. Se složkami zmizel poté, co prezident Harry Truman v říjnu 1945 ukončil činnost OSS a on skončil bez práce, pro kterou se narodil,
14
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 15
VÁŽKA
dokud po něm neskočila CIA. Kdyby je tam nechal, akorát by skončily pod zámkem v tajné vládní kartotéce, kde by na ně jen padal prach, a jména v nich a jejich mise by upadly v zapomnění, společně s dalšími statečnými muži a ženami, kteří riskovali životy pro svou vlast. V koutku duše měl Alistair představu, že jednou by mohl napsat vlastní knihu, která vypoví příběh statečnosti a obětavosti pětice mladých lidí, kteří se dobrovolně přihlásili, že infiltrují město světel, na které padla temnota. Poté, co nedokázal najít současné číslo na rodiče ztracené vážky, vytočil Alistair soukromé číslo na svého přítele v Ústřední zpravodajské službě v Langley ve Virginii, a když s ním domluvil, odnesl si těžkou sbírku složek ke křeslu. Pokusil se ignorovat krabičku Lucky Strikes v šuplíku stolku vedle sebe. Ale nutkání si zapálit předčilo varování doktora, že jsou jeho plíce jedno potáhnutí od rozedmy. Situace si žádala nikotinu. Položil hromádku na stolek, zapálil si, sundal si boty, položil nohy v ponožkách na otoman u křesla a natáhl se po první složce. Kromě jiných svých přezdívek byl Alistair také známý jako „fretka“, když došlo na hledání informací. Procházel si intimní detaily kandidátů, společně s jejich psychickými a fyzickými předpoklady, a uvažoval nad tím, jak tyto soubory už tehdy ukazovaly odvahu těch děcek. Popíchnutý zavádějící, špatně napsanou verzí Vážčiných let v Paříži od Johna Petersona, myslel na to, že by se mohl rozhodnout tu knihu nakonec napsat, odvyprávět příběhy smělých kousků pětice mladých Američanů s kódovými jmény Labrador, Lakušník, Lodivod, Levatka a Lyska. Začal by květnem 1942.
15
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 17
RE K R UT I
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 19
KAPITOLA DRUHÁ KV Ě T E N 1 9 4 2
Washington, D. C.
Členové sboru episkopálního kostela svatého Lukáše na Patnácté ulici ve Washingtonu mu říkali „muž v hnědém“. I po dvou letech, kdy s nimi zpíval každou neděli strávenou ve městě, jen málokterý z nich věděl celé jméno Alistaira Renaulta a nikdo z nich nemohl říct, že by ho vlastně znal. Oděn do fádních hnědých šatů se každý středeční večer, kdy se třicetičlenný sbor scházel v kněžišti, objevil na zkoušce, ale nezůstal po ní na kávu, sušenky a družení se. Sbormistr považoval Alistairův zpěvný hlas za ten nejúžasnější, který se mu kdy ocitl pod taktovkou, a býval by ho ustanovil hlavním tenorem, kdyby se jen mohl spolehnout, že bude přítomen každou neděli, ale chápal, že pracuje pro vládu na přísně tajných záležitostech, které mu brání v pravidelné účasti. V tento konkrétní den posunul ten stejný záhadný muž přes velký mahagonový stůl list papíru obsahující jména, adresy a osobní informace ke každému z nich. Jejich příjemcem nebyl nikdo jiný než plukovník William J. Donovan, známý svým přátelům i protivníkům jako Divoký Bill Donovan. Stůl patřil řediteli Úřadu pro strategické služby, známějšímu pod zkratkou OSS, první národní špionážní organizace v zemi, o jejímž vzniku se v Bílém domě diskutovalo už roku 1940. Úřad začal oficiálně fungovat následujícího roku, ještě před překvapivým útokem Japonců na Pearl Harbor v prosinci 1941 a následným vyhlášením války Spojeným státům Německem. Toho jara se Americe paralyzované globálním nebezpečím a nejistotou potvrdila potřeba centrálního zpravodajského systému, který by přesně a včas dokázal sebrat a zanalyzovat informace za účelem plánování vojenské strategie
19
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 20
LEILA MEACHAMOVÁ
proti nepříteli pro případ, že by Spojené státy byly do celosvětového konfliktu zavlečeny. Svého cíle měla primárně dosáhnout nasazením agentů vytrénovaných pro tajné operace na nepřátelském území. Prezident Franklin D. Roosevelt ji stvořil jediným podpisem prezidentského výnosu a do jejího čela vybral Divokého Billa Donovana, nejvíce vyznamenaného důstojníka první světové války, který byl v civilním životě prominentním právníkem na Wall Street, než ho v roce 1942 znovu povolali do aktivní vojenské služby s hodností plukovníka. Organizace od té doby vyrostla v plnohodnotnou agenturu a přestěhovala se z přeplněného dočasného zařízení do prostornějšího sídla v historické námořní observatoři na vrcholku kopce Navy Hill v severozápadním Washingtonu. Plukovník Bill Donovan nyní řídil svou chaotickou a rychle se rozrůstající jednotku z rohové kanceláře s vysokým stropem v prvním patře budovy, která kvůli svému utajení dostala přezdívku „Kreml.“ Zatímco si užíval chladný květnový vánek, který vál skrze otevřené vysoké okno skýtající vyhlídku na řeku Potomac z ptačí perspektivy, jeho zástupce a zároveň druhý muž celé organizace čekal, jak bude jeho nadřízený na seznam reagovat. „Vidím, že jsi zaškrtl pět jmen,“ promluvil Donovan na muže v hnědém. „Proč zrovna těch pět?“ „Brad Hudson a Christoph Brandt hovoří plynně německy a rozumí francouzsky na středoškolské úrovni. Pokud nabídku přijmou, poskytneme jim opakovací kurz. Samuel Barton mluví francouzsky jako rodilý mluvčí a na vysoké studoval jako vedlejší obor němčinu. Bridgette Loringová hovoří plynně francouzsky a německy, stejně jako Victoria Graysonová. Kromě jejich porozumění jazykům je jejich osobní schopnosti a studijní obory nejlépe kvalifikují pro práci, kterou mám na mysli. Navíc, nikdo z nich není v manželském stavu.“ Alistairův upřený pohled vyjadřoval slova, která mezi muži nemusela padnout: Byli tedy postradatelní. „Jen jeden z nich má vážnější rodinné závazky – Brad Hudson, takže možná nebude ve hře,“ pokračoval. „Samuel Barton, ten stavební inženýr, co letos promuje, vlastně poslal žádost o přijetí sám, a mám s ním seznamovací schůzku v pondělí v jeho rodném Oklahoma City. O Victorii Graysonové z Williamsburgu ve Virginii už víš. Je to ta sportovní šermířka fleretu, která mě zaujala ve čtyřicátém.“
20
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 21
VÁŽKA
„Ach, ano, virginští Graysonové. Rodina bohatší než sám Bůh,“ pravil Donovan. „Budeme doufat, že to přijme.“ „Naše pařížská spojka je na místě a čeká na ni.“ Bill Donovan položil seznam a věnoval svému zástupci oceňující pohled. „Bylo opravdu geniální, jak jsi ta jména získal, příteli.“ Alistair kompliment přijal mírným pokývnutím. Důvěra, kterou v něj jeho šéf měl, byla to, co měl na práci pro Divokého Billa Donovana nejradši. Nechal ho dělat svou práci, aniž by mu musel každý nápad nebo plán poskytnout k podrobnému zkoumání anebo – Bůh je chraň – ke schválení komisí. Pátrání po vhodných rekrutech a nábor těch několika vybraných na speciální mise byly zcela v pravomoci muže v hnědém. Na začátku loňského roku dostal nápad, že by mohl kontaktovat univerzitní profesory z určitých oborů k získání jmen studentů, kteří hovořili německy a francouzsky, aby je agentura mohla oslovit s nabídkou „sloužit na zvláštní pozici bezpečnosti Spojených států“. Dopis, napsaný na hlavičkovém papíře OSS, si žádal jakékoli známé informace z jejich osobních životů. Byly zařazeny do kategorií: rodina, přátelé, zájmy, koníčky, společenské vazby, náboženské preference, sklony, temperament, politické názory a podobně. Psychologický efekt hlavičkového papíru přísně tajné vládní organizace zanechal dojem, a tak se mu dostalo odpovědí od úžasného počtu profesorů, které zpracoval do seznamu, který jeho nadřízený držel v ruce. Divoký Bill řekl: „Pověz mi něco víc o těch chlapcích a dívkách. Kde jsou teď? Myslím tím, čím se zrovna živí.“ Alistairovi se to téma zamlouvalo. „Všichni se narodili v roce 1920, a buď jim je dvacet dva, anebo brzy bude. Samuel Barton, přezdívaný Bucky, je ve všech směrech způsobilý k odvodu, ale jeho jméno zatím nevylosovali. Bridgette Loringová promuje na Stephens College s titulem z módního návrhářství a ilustrace. Zjevně z ní bude příští Coco Chanel a nabídli jí práci u J. L. Hudson Company v Detroitu, ale doufá v pozici návrhářky u některého ze salónů haute couture.“ „Módní část Paříže by ji tedy mohla lákat,“ okomentoval to Divoký Bill. „Victoria Graysonová a Christoph Brandt oba odpromovali a jsou zaměstnáni, Victoria pracuje jako překladatelka z francouzštiny pro
21
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 22
LEILA MEACHAMOVÁ
G. P. Putnam’s Sons v New Yorku a Christoph je učitelem na střední škole a trenérem lehké atletiky v Austinu v Texasu. Říká si Chris a nesnáší, když někdo používá jeho německé křestní jméno.“ „To je dobré znamení,“ přikývl plukovník, „ale proč se Brandt nepřihlásil dobrovolně? Je ze školy už dva roky.“ „Neprošel prohlídkou zdravotní způsobilosti. Narodil se bez palce. Snažil se své přijetí do služby vyhádat, ale zdravotníci o tom nechtěli ani slyšet. Podle jeho profesora, který nám poskytl veškeré informace, které čteš, Christoph dělal všechno možné, aby doktorům dokázal, že jeho chybějící palec není žádný hendikep, ale nespolkli mu to. Je nicméně velmi schopný atlet.“ Plukovník zamručel a podíval se znovu do seznamu. „A Brad Hudson?“ „Brad Hudson je jediný bez vysoké školy. Žije v Meekeru v Coloradu a pracuje pro dřevařskou společnost. Je to ten, jehož odvod odložili kvůli rodinným závazkům. Otec mu zahynul při nehodě v dřevoskladu a jeho matka se sestrou, plus dvě děti, které si k sobě vzali z ulice, bratr a sestra, jsou nyní zcela závislí na něm, aby vydělal na živobytí.“ Divoký Bill Donovan na něj upřel své pronikavé modré oči. „Co tedy dělá na tom seznamu?“ „Hovoří plynně německy.“ „No a?“ „Je také velmi schopný muškař.“ „A to nám pomůže v čem?“ „Stejně jako generálmajor Konrad March.“ Divoký Bill Donovan odstrčil svou židli daleko od stolu a opřel se hlouběji do její ošoupané kůže, špičky prstů zamyšleně spojené u rtů. „Chápu. Proč si myslíš, že dokážeme Brada odlákat od jeho rodiny?“ „Nemyslím. Vlastně o tom pochybuji, ale stojí to za pokus. Má všechny základní předpoklady pro tento úkol – je to vlastně jediný kandidát, kterého jsem zatím našel. Zanedlouho mám pár dní volno, tak jsem myslel, že bych zaskočil dolů do Colorada a trochu si zamuškařil, až začne sezóna duhových pstruhů.“ Plukovník Donovan přikývl na souhlas. „Co ostatní? Jak svolní myslíš, že budou?“
22
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 23
VÁŽKA
„Netuším, Bille. Záleží to na stupni jejich nenávisti k nacistům. Němci během minulé války mučili babičku Bridgette Loringové a jejího dědečka zavraždili. Sestra matky Brada Hudsona se vdala za rabína a zapletli se do jednoho z Hitlerových prvních pogromů, který měl Německo zbavit Židů. Prarodiče Victorie Graysonové žijí v Londýně a její bratr se snoubencem lítají se Spitfiry v RAF u americké perutě Eagle. Matka Samuela Bartona má blízké vztahy s protifašistickými skupinami v Paříži.“ „Co víme o loajalitě Christopha Brandta? Vidím, že jeho rodiče jsou potomky zakladatelů německé komunity v Texasu. Nového Braunfelsu, ne?“ „Na to nedokážu odpovědět, dokud s ním nepromluvím, ale z vyjádření jeho profesora vyplývá, že se ten kluk čertí, kdykoli mu někdo jeho původ připomene, obzvláště teď.“ „Co romantické vztahy? Ta děcka jsou dost stará na nějaké ty pletky, a z jejich fyzických popisů vyplývá, že jsou všichni neobyčejně atraktivní. Nemohl by v tom být zádrhel?“ Alistair zavrtěl hlavou. „Co se týká úkolů, které pro ně mám, tam bude jejich vzhled výhodou. Ohledně romantických vztahů, ke kterým mohlo dojít od doby, co jsem sestavil své zprávy, opět nebudu nic vědět, dokud s nimi nepromluvím.“ „Jaký je další krok?“ „Ti tři, které nebudu kontaktovat osobně, dostanou dopisy s telefonním číslem, kam mají zavolat. Pokud se ozvou, vydal jsem rozkaz, aby mi byli okamžitě přepojeni.“ „A když se neozvou?“ „Potom, pokud to rozpočet dovolí, je navštívím.“ „Dovolí. Kdy budou ty dopisy odeslané?“ „Dnes večer.“ Ze složky označené PŘÍSNĚ TAJNÉ vyndal muž v hnědém tři dopisy vložené pod klopou nadepsaných obálek a položil je před šéfa OSS. „Vše, co potřebuji, je tvůj podpis, aby se pozvání stalo oficiálním.“ Divoký Bill Donovan se na první dopis sotva podíval, než připojil svůj podpis na každý z nich. „Bože, doufám, že jim nepodepisuji rozsudky smrti,“ zamumlal.
23
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 24
KAPITOLA TŘETÍ B U C KY / L O D I V O D
Norman, Oklahoma
P
„ řej si něco, Same!“ Penny Parkerová, přítelkyně Samuela Bartona, se mu zachichotala do ucha. „Ale neříkej nám co, Bucky,“ upozornil ho jeho spolubydlící z koleje, „nebo se to nevyplní.“ Bucky se naklonil k čokoládovému dortu, na kterém plálo dvaadvacet svíček. Dokázal si představit, že všichni u stolu v restauraci si mysleli, že by jeho přání dokázali uhodnout, ale do jednoho by se mýlili. V důsledku konzumace alkoholu všichni zářili jako ten narozeninový dort, tedy kromě matky, která seděla naproti němu, střízlivá a bez úsměvu. Cítil její napětí a snadno by uhodl její přání, modlitbu za něj v jejím pohledu: Prosím, Bože. Ať můj syn přežije válku. To stejné přání za sebe sama vneslo střízlivost do tváří chlapců z bratrstva na Oklahomské univerzitě. Už dva ze čtyř na sobě měli vojenskou uniformu, jejich povolávací čísla přišla na řadu dřív, než stihli dostat diplom, a byli doma jen na krátké dovolené, než budou vysláni do zámoří. Měli proč se bát. Válka probíhala pro americké síly a jejich spojence špatně jak na evropském, tak pacifickém bojišti. Evropu si Třetí říše podrobila po téměř nepřerušeném řetězci svých vojenských úspěchů a nyní německá armáda efektivně postupovala do Ruska. V jihovýchodní Asii se americké síly vzdaly na Bataanu a Corregidoru a japonská císařská armáda okupovala většinu ostrovů v jižním Tichém oceánu. Ostatní z jeho kamarádů z Fí Delta Téta se přidají do služby své vlasti za pár týdnů hned po promoci. Jen Bucky zůstával volný, což byla situace, u které všichni očekávali, že se změní při příštím losování čísel k odvodu, ale měl jiné plány.
24
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 25
VÁŽKA
Oslavenec našpulil rty a zhluboka se nadechl, aby všechny svíčky uhasil jediným fouknutím. Všech dvacet dva zhaslo. „Dobrá práce, Bucky,“ řekl přes stůl jeho otec a připojil se k ostatním v hlasitém potlesku. Prozatím jeho oplácaný obličej, zrudlý jídlem, pitím a radostí, dokázal odrazit starosti jeho ženy. Jeden z členů bratrstva zahlaholil: „Řekni nám, jak jsi přišel k jménu Bucky, Same!“ „Ano, synu,“ povzbuzoval ho otec, oči mu zářily lišáckým pobavením. „Řekni svým kamarádům, proč se ti říká Bucky.“ Bucky, který od chvíle, co opustil střední školu, upřednostňoval, aby se mu říkalo Same, nad tou žádostí mávl rukou a s nucenou dobrou náladou zavolal na přítele, který s ní přišel: „Někdy jindy, ksichte, až budeš dost střízlivý, aby sis to pamatoval.“ „Já jim to řeknu!“ zahalekal Horace Barton. „Není to nic, za co by ses musel stydět.“ Otočil se rozšafně ke skupině a ignoroval při tom varovné stisknutí své paže od Monique i Buckyho rozpačitý výraz. „Když se můj syn narodil, byl hrozně neduživý. Trpěl kolikou. Pořád brečel. Hodně zvracel. Neudržel v sobě nic. A to pořád pokračovalo, tak jsem mu opakoval: ‚Buď v klidu, chlapče! Buď v klidu!‘ To bylo ještě, než se naučil mluvit. A když se to naučil, slyšel ‚Buď v klidu!‘ už tak často, že když se ho zeptali na jméno, řekl ‚Bucky!‘ A tak získal přezdívku, kterou si říká.“ Horace zářil pýchou nad rolí, kterou hrál v tom, že z jeho syna vyrostl muž, kterým byl dnes. „Říkal,“ opravil svého otce Bucky. „Teď si říkám Sam, tati.“ „Protože už rozhodně není nějaký neduživý chlapec, o tom vás ujišťuji,“ předla vědoucně Penny. Přitulila se k němu blíž a dechem mu zahřívala ucho. Bucky nenápadně zakroutil ramenem, aby jí naznačil, že má slézt z jeho paže. V soukromém salónku restaurace bylo teplo a její parfém a kouř ze sfouknutých svíček ho dusily. Stejně na ni byl naštvaný, že tam propašovala bednu šampaňského a piva a podplatila servírku, aby o tom pomlčela. V Oklahomě panovala přísná prohibice s pravidly ohledně prodeje a konzumace alkoholu na veřejnosti. Cítil se přidušený těžkým jídlem a pivem ve svém břiše, cigaretovým kouřem a bouřlivým slavením, které v sobě začínalo mít kus zoufalství, jako by snad
25
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 26
LEILA MEACHAMOVÁ
hlasité žerty a opilý smích jeho přátel mohly přehlušit hlas beznaděje a nejistoty, které visely nad jejich budoucností. Zítra, až budou mít hlavy zase čisté, se ozvou o to hlasitěji. Předpokládal, že by bylo neslušné, kdyby servírku požádal, aby jim dort zabalila s sebou domů, ale nedokázal si představit, že by ještě vydržel zdlouhavý rituál rozkrojení dortu, jeho servírování a následnou konzumaci. Měl své narozeninové oslavy dost. Chtěl odsud dostat svou matku. Chtěl jít domů. Celý ten narozeninový cirkus byl otcův nápad a uspořádali ho jen proto, že na tom trval. „Tvé matce udělá dobře, když na chvíli zapomene na ten strach o tebe a na válečné zprávy z Francie. Navíc, je to poslední oslava, kterou budeš mít, než tě odvedou, a víš, jak rád dávám najevo, co vše mohu udělat pro svou rodinu,“ argumentoval. Ale Bucky měl podezření, že z velké části byl otcův důvod uspořádat tu oslavu jeho vlastní strach, že by to mohly být synovy poslední narozeniny. Přítelkyně jednoho z členů bratrstva se k němu naklonila a opile zamumlala: „Tak, Bucky, co… jaký obor služby jsi… kam se hodláš upíchnout, pokud v příštím losování nebude tvé povolávací číslo?“ Na matčino znamení ke stolu přišla servírka a Bucky s nelibostí sledoval, jak bere dort do kuchyně, kde ho nechá nakrájet. Nakonec přece jen dezert nepřeskočí a on nebude moci uniknout otázce, o které věděl, že přijde. „Tím si nebudu jistý, dokud neprozkoumám všechny možnosti,“ odpověděl. „Chci nastoupit k jakékoli organizaci, v které nejlépe využiji svůj inženýrský titul.“ „Aha, chápu,“ řekla, ale bylo nesnesitelně jasné, že ne. Co začala válka, jeho přátelé, spolužáci, rodiče i otcovi blízcí obchodní partneři si všimli, že obvykle rozhodný Bucky se zdál záhadně neochotný probrat své „možnosti“ vojenské služby po promoci, což je vedlo k uvažování, jestli nedoufal v důležitou civilní službu pro vládu ve Státech. Chystal se snad Sam Barton, příkladný mladý muž, pýcha svých rodičů, hvězdný atlet, vedoucí třídy, školní hrdina, najít si bezpečný a zbabělý způsob, jak se z toho vyvléct? Dívka ledabyle mávla rukou. „Kdo by ti to mohl mít za zlé, že se chceš vyhnout nebezpečí? Ti náckové jsou hrozná verbež a Japonci jsou ještě horší. Ta zvěrstva, co páchají, z toho tuhne krev v žilách.“
26
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 27
VÁŽKA
Penny ji zpražila pohledem. „Dobrý Bože, Babs! Jak jsi přišla na to, že se Sam chce vyhnout nebezpečí? Chce jen využít své profesní schopnosti tím nejefektivnějším způsobem, kterým by mohl našemu válečnému úsilí přispět. A pochybuji, že bys to mohla pochopit, vzhledem k tomu, kolik jsi toho vypila.“ Pennyino napomenutí uťalo zábavu. Dort byl servírován téměř v tichosti a během napjaté konverzace se ho hosté sotva dotkli. Penny svou porci odmítla se slovy: „Hlídám si postavu, takže si ho dá Sam.“ Po prvním kole kávy všichni složili své ubrousky a odstrčili talířky. Byl sobotní večer a většina z nich musela být ve svých pokojích na univerzitní koleji do půlnoci. Bucky se chystal odvézt rodiče domů do Oklahoma City a zůstat u nich celý víkend. Vzhledem k tomu, že čekal, že otec na oslavě vypije více než obvykle, trval Bucky na tom, že jejich auto bude řídit on, ale ve skutečnosti jen potřeboval výmluvu, aby mohl jít v pondělí v sedm ráno na schůzku. Domluvil si s jistým mužem setkání v kavárně, než půjde na autobus zpátky do Normanu, kam musel na své dopolední závěrečné zkoušky. Za volantem jejich Cadillacu si Bucky všiml, že otcova rozšafná nálada, notně povzbuzená pivem, zmizela. Horace Barton si to auto koupil s předpokladem, že se země brzy vydá do války. Vzhledem k tomu, že by automobiloví výrobci tím pádem byli nuceni změnit své plány a začít vyrábět zbraně, munici, náklaďáky, tanky a letadla, předpovídal, že „civilní sektor neuvidí sjet z výrobní linky nové auto až do konce války, ať už to k čertu bude kdykoli“. Jeho předpoklad se ukázal správným, jak už bývalo zvykem u většiny jeho komerčních a obchodních rozhodnutí, o čemž svědčil úspěch jeho přepravní společnosti a její pozoruhodné přežití velké hospodářské krize. Bucky také nepochyboval, že zbožňoval Monique Bartonovou. Po téměř dvaceti třech letech manželství city, které jeho neomalený, nabubřelý otec choval k jeho půvabné, kultivované francouzské matce, stále hraničily s nekritickým zbožňováním. „Představ si, jaké štěstí musel mít kluk z venkova s nedodělanou střední jako já, že získal ruku krásné, vzdělané ženy, jako je tvá matka,“ říkával Buckymu. „Nikdy tě neuslyším jí říct jediného křivého slova, synku, rozumíš? Jestli jo, bude výprask.“
27
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 28
LEILA MEACHAMOVÁ
„Ano, pane,“ odpověděl mu vždycky poslušně Bucky, jako by snad kdy mohl být ke své matce neuctivý, ale už se dávno naučil, že představa Horace Bartona o rodičovství spočívala v planých výhrůžkách, protože by nikdy v životě na syna nevztáhl ruku, přestože byl Bucky tím druhem dítěte, které často jeho představu o slušném vychování zkoušelo. Otec ho bezmezně miloval. O tom Bucky též neměl nejmenších pochyb a dělalo mu radost, když na něj otec mohl být hrdý. Podíval se do zpětného zrcátka a uviděl otcův ustaraný pohled na matku, když ji bral za ruku. Po celou jízdu nepromluvila a auto jejím hlubokým mlčením rezonovalo. „Bude to v pořádku, zlato,“ řekl Horace chlácholivě. „Tvá sestra v Paříži bude v pořádku. Němci se ke Francouzům z vyšší třídy chovají s úctou, a pokud se Bucky rozhodne přidat k ženijnímu vojsku, tak ti své stavitele mostů nevysílají do boje. Pokud by Buckyho poslali do zámoří, je téměř jisté, že dostane úkol daleko od nepřátelské linie, kde bude připravený vykonat svou práci ve chvíli, až bude cesta volná.“ Horace se naklonil dopředu a plácnul syna po rameni. „Že, synku?“ „Když to říkáš, tati,“ odpověděl Bucky. Z matčina výrazu vyplývalo, že otcova slova měla asi stejný účinek, jako kdyby se pokoušel uhasit požár domu kropící konví, a otočila hlavu, aby se mohla dívat z okna. Bucky neřekl nic víc, čím by ji uklidnil. Jeho slova by byla bezvýznamná a nepravdivá, stejně jako ta otcova, protože v první světové válce Horace Barton na vlastní oči zažil, co byli Němci schopní provést francouzskému obyvatelstvu. Bucky se navíc nehodlal přihlásit k ženijnímu vojsku, jak předpokládal jeho otec. Jednotka, ke které se hodlal přidat, mu nebude dávat za úkol budovat mosty, ale zničit nepřítele hluboko na jeho území. Ale to vše mělo zůstat tajemstvím, dokud neprobere detaily v pondělí v Kellyho kavárně. Nebylo to jen vlastenectví, co ho pohánělo setkat se s mužem z Úřadu pro strategické služby, ale mnohem větší tajemství, které Horace Barton nemohl vědět – které se nikdy dozvědět nesměl. Když mu bylo čtrnáct, Bucky omylem slyšel matčinu soukromou konverzaci a dozvěděl se, že muž na zadním sedadle Cadillacu nebyl jeho otec. Ten totiž žil v Paříži a byl vysoce postaveným důstojníkem francouzské armády, kterého matka stále milovala.
28
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 29
KAPITOLA ČTVRTÁ
Pravda vyšla najevo v zimě 1934. Buckyho matka a její sestra, teta Claire, která je přijela z Francie navštívit, si myslely, že jsou doma samy. Byly čtyři hodiny odpoledne. Otec byl v práci a Bucky měl být na hodině klavíru čtyři bloky od domu, ale ke dveřím přišel jen učitelčin manžel a sdělil mu, že je nemocná, a dnes tedy žádná lekce nebude. Bucky uvažoval, že by svou neočekávanou svobodu strávil doma u Roba Hamiltona, ale přišlo mu nepatřičné, aby byl někde jinde, než měl, takže se vydal domů a utěšoval se myšlenkou, že by se mu mohlo podařit dostat hrnek kakaa a sušenku, aniž by si tím zkazil večeři. Vešel dovnitř zadním vchodem v kuchyni a opět ho zasáhl pocit bolestivé ztráty z nepřítomnosti jeho černého labradorského retrívra. Mnohokrát od toho okamžiku přemýšlel o tom, že kdyby byl býval dříve toho měsíce Pepper nezemřel, nikdy by matčino tajemství nezjistil. Pepper by ji na jeho přítomnost upozornil. Nezavolal na pozdrav, že je doma. Jeho brzký příchod by matku vylekal a znepokojil, než by měl šanci jí ho vysvětlit. Když se jednalo o něj, byla vždy ustrašená, nejspíše že byl jedináček. Z obývacího pokoje slyšel hlasy – matčin a tety Claire. Odložil si tašku s knihami na židli v kuchyni, na které seděl každý večer při psaní úkolů, pověsil si kabát a čapku na kolík v předsíni a vydal se chodbou směrem k hlasům. Matka s tetou se bavily francouzsky a jejich rozhovor zněl vážně a napjatě, a Bucky se musel rozhodnout, jestli je vyrušit kvůli kakau. Těsně před tím, než došel do obývacího pokoje, slyšel tetu říct: „Ví Horace, že ten chlapec není jeho?“
29
Vazka_kor2.qxp_Sestava 1 14.12.20 16:54 Stránka 30
LEILA MEACHAMOVÁ
„Ne!“ vykřikla matka. „A nikdy se to ani nedozví. Proboha, jak to, že je Nicholas pořád naživu? Řekli mi, že zemřel při přepadení v říjnu 1919!“ „Francouzská okupace Porýní byla zmatená doba. Všude panoval chaos,“ pravila teta Claire. „Vzpomínáš, trvalo celé dny potlačit německé povstání. To Belgičani, a ne Francouzi, byli ti, kdo identifikovali a zaznamenávali jména mrtvých na seznamy padlých.“ „Takže Belgičané našli tělo jiného Francouze stejné hodnosti, který byl Nicholasu Cravoisovi podobný, a prohlásili ho za mrtvého, zatímco po celou dobu ležel ve škarpě u cesty. Proboha, Claire…“ Hlas Monique Bartonové se vytratil do potlačovaného vzlykotu a z místa, kde Bucky stál jako solný sloup, slyšel vrzání dřevěné podlahy a představoval si, jak po ní matka v místnosti krouží s rukou na hrdle, jako to dělala vždy, když byla rozrušená. „Nedávej si to za vinu, Monique. V době, kdy Nicholas nabyl vědomí a kontaktoval svou rodinu, jsi už zjistila, že čekáš Samuela a vzala sis Horace. Co jiného jsi mohla dělat, má drahá? Myslela sis, že je Nicholas mrtvý.“ Vrzání podlahy přestalo a Bucky si představil, že se matka na tetu otočila. „Ale proč mě pro rány boží nezkontaktoval?“ zeptala se. Chvíli bylo ticho a potom jeho teta laskavým tónem odpověděla: „Skutečně, Monique, proč by to dělal? Už bylo pozdě.“ „Ví, že má syna?“ „Ví, že ty máš syna. Neví, že je ten chlapec jeho.“ „Ale Bože, Claire, proč mi to teď říkáš? Proč jsi mě nenechala v blažené nevědomosti?“ „Protože Nicholas je nyní u francouzské armády vlivným generálem, který se nejspíše stane nejmladším maršálem v dějinách Francie, a je dobře známý svými antifašistickými postoji. Jeho názorová otevřenost, co se týká toho kníratého červa, Adolfa Hitlera, se začíná dostávat do novin. Jeho jméno se časem může objevit i v amerických novinách a nechtěla jsem, aby ses o jeho přežití dozvěděla z nich. Měl Horace někdy podezření, že…“ „Ne, nikdy.“ Následovalo ticho a potom: „Jak… jak vypadá? Nicholas?“
30