0041431

Blake Crouch

ZHROUCENÝ ČAS

zhrouceny cas_003.indd 1

24.03.20 11:28

Přeložil Jiří Jaňák

Copyright © 2019 by Blake Crouch All Rights Reserved Copyright © 2020 for the Czech translation by Jiří Jaňák Copyright © 2020 for Cover image by Shutterstock Copyright © 2020 for Author photograph by Jesse Giddings Copyright © 2020 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.

ISBN 978-80-242-6665-7

KNIHA PRVNÍ Čas je pouhou vzpomínkou. VLADIMIR NABOKOV

BARRY 2. listopadu 2018

Barry Sutton zastaví v požárním pruhu u hlavního vchodu Poe Building, věžáku ve stylu art deco bíle planoucího v záři koruny světlometů. Vystoupí ze svého Fordu Crown Victoria, přeběhne chodník a zamíří otočnými dveřmi rovnou do vstupní haly. Za klapotu podpatků, vracejícího se ozvěnou v prázdném prostoru obloženém mramorem, míří k otevřeným dveřím jednoho z výtahů, které mu drží noční hlídač. „Jaké patro?“ ptá se Barry při nástupu do kabiny. „Jedenačtyřicáté. Nahoře se dejte chodbou doprava.“ „Brzy dorazí posily. Vyřiďte jim, ať se drží zpátky a čekají na můj signál.“ Výtah, stáří navzdory, letí vzhůru jako blesk a Barrymu po chvíli začíná praskat v uších. Když se dveře konečně otevřou, projde kolem cedulky s názvem právnické firmy. Tu a tam září do noci světlo z kanceláří, ale jinak je podlaží temné. Běží chodbou kolem prázdných místností, mine konferenční sál, odpočinkovou místnost, knihovnu. Konečně se před ním otevírá recepce největší kanceláře na patře. Obraz před Barryho očima je v chabém přítmí mozaikou odstínů šedi. Ohromný mahagonový stůl zavalený kopami papírů a složek, kulatý konferenční stolek, zdobený poznámkovými bloky a šálky studené, hořce zavánějící kávy, a bar zásobený láhvemi Macallan Rare. Na opačném konci místnosti pak září a tiše přede akvárium, v němž krouží malý žralok a několik tropických rybek. Cestou k francouzským dveřím Barry vypíná zvuky na telefonu a zouvá si boty. Pak stiskne kliku a vklouzne na terasu. Kolem něj se v tajemných závojích osvětlené mlhy vznášejí mrakodrapy Upper West Side. Zvuky města sem doléhají ostře 9

a jasně – klaksony se odrážejí ozvěnou od mnoha stěn a v dáli s pochmurným kvílením míří sanitka k neznámé tragédii. Necelých šestnáct metrů nad Barryho hlavou se tyčí vrcholek Poe Building jako koruna ze skla, oceli a gotického zednictví. Pět metrů před ním sedí na okraji římsy vedle erodujícího chrliče žena, otočená k Barrymu zády. Nohama komíhá ve volném prostoru. Pomalu se k ní přibližuje a ponožky mu těžknou vodou z mokré dlažby. Kdyby se mu podařilo nepozorovaně dojít až k ní, snad by ji mohl stáhnout dřív, než– „Cítím vaši kolínskou,“ promluví žena, aniž se ohlédne. Barry se zastaví. „Ještě krok a skočím,“ podívá se na něj přes rameno. V přítmí je těžké soudit, ale odhaduje, že se věkem blíží čtyřicítce. Na sobě má tmavý blejzr, barevně sladěnou sukni a soudě dle vlhkých vlasů tu musí sedět už poměrně dlouho. „Co jste zač?“ zeptá se Barryho. „Barry Sutton. Detektiv Centrálního oddělení krádeží newyorské policie.“ „Oni sem poslali někoho z krádeží–?“ „Byl jsem nejblíž. Jak se jmenujete?“ „Ann Voss Petersová.“ „Mohu vám říkat Ann?“ „Jistě.“ „Existuje někdo, koho bych měl zavolat?“ Zavrtí hlavou. „Popojdu sem stranou, abyste nemusela tak nepohodlně namáhat krk.“ Namíří si to k římse necelé tři metry od Ann. Z krátkého pohledu dolů se mu obrátí žaludek. „Tak se ukažte,“ ozve se žena. „Prosím?“ „Copak jste mi nepřišel rozmluvit můj úmysl? Jen do toho, zkuste to.“ Veškerá slova zvážil už ve výtahu při vzpomínkách na výcvik vyjednávání se sebevrahy. Tváří v tvář skutečné situaci si však jejich výběrem už nebyl zdaleka tak jistý. Skálopevně si uvědomoval jedinou věc: mrznou mu nohy. 10

„Vím, že pro vás v téhle chvíli všechno vypadá beznadějné, ale je to jen okamžik. Který pomine.“ Ann se dívá do stodvacetimetrové hlubiny, ruce klidně opřeny o kámen zjizvený desetiletími kyselých dešťů. Stačí se jen odrazit. Barry má podezření, že si v duchu všechny příslušné pohyby přehrává a krůček za krůčkem se tak blíží ke konečnému rozhodnutí skočit. Sbírá odvahu. Také vidí, jak se chvěje. „Mohu vám nabídnout svou bundu?“ zeptá se jí. „Jsem si jistá, že víc se ke mně přiblížit nechcete, detektive.“ „A proč ne?“ „Mám SFP.“ Potlačí touhu utéct. Samozřejmě už slyšel o Syndromu falešné paměti, ale nikdy se ještě s žádným nakaženým nesetkal, ani nikdo z jeho blízkých. Nikdy s nikým takovým nedýchal stejný vzduch. Už si ani není jistý, že ji chce chytit. Vlastně ani nechce být tak blízko. Ale co, do hajzlu se vším. Jestli skočí, zkusí ji zachránit. Pokud při tom dostane SFP, tak ať. Takové už je riziko povolání. „Jak dlouho jste nemocná?“ „Jednoho rána, asi před měsícem, jsem se místo mého domova v Middlebury ve Vermontu probudila v bytě tady ve městě. S bodavou bolestí hlavy a krvácením z nosu. Nejdřív jsem neměla ani ponětí, kde to jsem. A pak... Pak jsem si vzpomněla i na tenhle život. Tady a teď jsem nezadaná investiční bankéřka, žiju pod dívčím jménem, ale mám...“ Viditelně se vzepřela návalu emocí: „... i vzpomínky na svůj druhý život ve Vermontu. Byla jsem matkou devítiletého kluka jménem Sam. S manželem, Joe Behrman se jmenuje, jsme měli krajinářskou firmu. Byla jsem... Ann Behrmanová. A byli jsme tak šťastní, jak jen normální rodina může být.“ „Jak na vás působí?“ otáže se a pokradmu o krok přistoupí. „Co má na mě působit?“ „Vaše falešné vzpomínky na život ve Vermontu.“ „Není to tak, že bych si pamatovala jenom svatbu. Vzpomínám si i na hádky ohledně dortu. Na nejmenší detaily domu. Na našeho syna, na každou chvíli porodu. Jeho smích. Mateřské 11

znaménko na levé tváři. Jeho první den ve škole a jak nechtěl, abych ho tam nechávala. Ale když si zkusím Sama představit, je černobílý. V očích nemá barvu. Říkám si, že byly modré. Ale vidím jen černo. Mé vzpomínky na tamten život jsou bezbarvé, jako černobílý film. Působí věrně, ale jsou strašidelné a přízračné.“ Něco se v ní zlomilo: „Každý si myslí, že SFP jsou jen falešné vzpomínky na největší události v životě, ale mnohem víc tnou do živého ty malé drobnosti. Nepamatuju si jenom, že jsem měla manžela. Vzpomínám i na jeho dech, když se ráno otočil v posteli čelem ke mně. Že když ráno vstal a vyčistil si zuby dříve než já, vždycky se pak vrátil a zkoušel loudit sex. Tohle mě ničí. Nejmenší a dokonalé detaily, díky kterým vím, že se to opravdu stalo.“ „A co tenhle život?“ zeptal se. „Stojí v něm všechno za zlámanou grešli?“ „Možná, že někdo, kdo to chytne, pak prostě jen dává přednost novým vzpomínkám před falešnými, ale já z tohohle života nechci vůbec nic. Zkoušela jsem to čtyři dlouhé týdny. A už nemůžu dál nic předstírat.“ Vrstvami líčení si razí cestu první slzy. „Můj syn nikdy neexistoval. Chápete to? Je jenom nádhernou chybou mého mozku.“ Barry se pokusí o další krok, ale tentokrát neúspěšně. „Ani o krok dál.“ „Nejste sama.“ „To teda kurva jsem.“ „Znám vás pár minut, ale pokud vážně skočíte, ponesu to velmi těžce. Pomyslete na lidi, kteří vás milují. Jak se asi budou cítit?“ „Našla jsem Joea.“ „Koho?“ „Manžela. Žije v sídle na Long Islandu. Dělal, že mě nepoznává, ale já vím, že ano. Měl úplně jiný život. Byl ženatý – nevím s kým. Ani nevím, jestli měl děti. A choval se, jako by přeskočilo mně.“ „To je mi líto, Ann.“ „Tolik to bolí.“ 12

„Podívejte, já už jednou ve vašich botách byl. Chtěl jsem všechno skončit. Ale neudělal jsem to a teď vám tady říkám, že jsem za to vděčný. Ještěže jsem našel sílu si vším tím marasmem projít. Možná jste teď úplně na dně, ale celý život jste přece na dně nestrávila. Je to jen kapitola.“ „Co se vám stalo?“ „Přišel jsem o dceru. Život mi taky zlomil srdce.“ Ann přelétne pohledem zářící město. „Máte její fotku? Povídáte si o ní s jinými lidmi?“ „Ano.“ „Přinejmenším kdysi existovala.“ Přikývne. „Chápete, že... Byl můj syn vymazán?“ Na to prostě nedokáže najít vhodnou odpověď. Ann se opět zadívá do hlubiny a odkopne jednu botu. Sleduje její pád. Pak za ní pošle i tu druhou. „Ann, prosím.“ „V mém předchozím životě, v tom falešném, skočí Joeova první žena Franny z téhle budovy. Vlastně přímo z téhle římsy. Před patnácti lety. Trpěla klinickými depresemi a já vím, že si to kladl za vinu. Než jsem odešla z jeho sídla na Long Islandu, řekla jsem mu, že dnes v noci skočím z Poe Building, stejně jako Franny. Znělo to hloupě a zoufale, ale nějak jsem doufala, že se tu ukáže a zachrání mě. Protože ji nezachránil. Nejdřív jsem myslela, že jste on, jenže Joe nikdy kolínskou nepoužíval.“ Usměje se – tesklivě – a dodá: „Mám žízeň.“ Barry střelí pohledem francouzskými dveřmi a uvidí dva policisty čekající ve střehu u recepčního stolu. Podívá se zpět na Ann. „Tak proč neslezete z té římsy a nezajdete se mnou dovnitř? Dáte si kapku vody.“ „Nepřinesl byste mi ji ven?“ „Nemůžu vás tu nechat samotnou.“ Ruce se jí nepokrytě chvějí, a oči se zatvrdí náhlým rozhodnutím. Podívá se na Barryho a ubezpečí: „To není vaše chyba. Vždycky to mělo dopadnout takhle.“ 13

„Ann, ne–“ „Přišla jsem o všechno.“ A s nedbalou elegancí se odstrčí z římsy.

HELENA 22. října 2007

Při snaze probudit se v šest hodin ráno, pod proudem horké vody ve sprše, má Helena náhle intenzivní pocit, že přesně stejný okamžik už někdy zažila. Což není nic nového. Návaly déjà vu ji trápily už od dvaceti. A na sprchování není vlastně nic výjimečného. Přemýšlí, zda její návrh v Mountainside Capital už stihli prostudovat. Uplynul celý týden, takže by jí touhle dobou už měli dát vědět. Mohli ji pozvat k osobnímu pohovoru, pokud by měli skutečně zájem. Uvaří si kávu do konvičky a udělá si svou oblíbenou snídani – fazole a tři sázená vejce, zakápnutá kečupem. Sní si ji u malého stolečku u okna, zatímco nad předměstím San José pomalu svítá. Prádlo neprala měsíc, a proto má v ložnici prakticky novou podlahu složenou výhradně ze špinavého oblečení. Krátké vykopávky jí přihrají do rukou čistší tričko a džíny, v nichž se ještě příliš nestydí vyjít ven. Při čištění zubů se ozve vyzvánění. Vyplivne, vypláchne si ústa a při čtvrtém zazvonění zvedne v ložnici telefon. „Jak se má moje holčička?“ Otcův hlas jí vždycky vykouzlí na tváři úsměv. „Čau, tati.“ „Ani jsem nečekal, že tě zastihnu. Nechtěl jsem tě otravovat v laborce.“ „Ne, to je v pořádku. Co se děje?“ „Jen jsem na tebe myslel. Už něco víš o tom svém návrhu?“ „Zatím nic.“ „Víš, já vážně věřím, že to klapne.“ 14

„Já ti nevím. San José je tvrdé město. Silná konkurence. A hodně chytrých lidí v honbě za penězi.“ „Ne tak chytrých jako moje malá.“ Víc otcovy důvěry ve své schopnosti nesnese. Ne dnes ráno v malé a špinavé ložnici nevyzdobeného domku, kam přes rok nikoho nepřivedla, a s vidinou neúspěchu na obzoru. „Jaké je u vás počasí?“ zkusí změnit téma. „Včera v noci napadl první sníh.“ „Hodně?“ „Tak do pěti čísel. Ale hory už jsou pěkně bílé.“ Vidí je před sebou jako živé – předhůří Skalnatých hor, hor jejího dětství. „Co máma?“ Otec krátce zaváhá. „Má se dobře.“ „Tati.“ „Co?“ „Co máma?“ Slyší, jak pomalu vydechl: „Byla na tom i lépe.“ „Je v pořádku?“ „Jo. Zrovna nahoře spí.“ „Co se stalo?“ „Ale nic.“ „No tak pověz.“ „Včera jsme po večeři hráli žolíky, jako vždycky. A ona... Už si prostě nepamatovala pravidla. Seděla u stolu, zírala na karty a plakala. A to jsme je hrávali třicet let.“ Slyší, jak rukou zakrývá mluvítko. Tisíce kilometrů daleko. A pláče. „Jedu domů, tati.“ „Ne, Heleno.“ „Vždyť potřebuješ pomoc.“ „O nás je dobře postaráno. Dneska odpoledne jdeme k lékaři. Jestli chceš mámě pomoct, sežeň finance a postav své křeslo.“ Nechce mu říct, že křeslo je pořád pěkných pár let v budoucnosti. Světelných let. Je to jen sen, přelud. A v téhle chvíli zkouší jen přežít dost dlouho na to, aby mohla dál zkoušet najít někoho ochotného její vizi přeludu sdílet. 15

Oči se jí zalijí slzami: „Dělám to pro ni, víš?“ „Já vím, zlatíčko.“ Na chvíli se oba odmlčí a snaží se plakat, aniž by to druhý slyšel. Což se jim vůbec nedaří. Strašně moc by mu chtěla říct, že se to podaří, ale to by musela lhát. „Až se večer vrátím domů, tak ti zavolám, ano?“ slíbí tátovi nakonec. „Tak jo.“ „A vyřiď prosím mámě, že ji miluju.“ „Vyřídím. Ale ona to ví.“ O čtyři hodiny později už Helena zkoumá v hlubinách budovy neurologických studií v Palo Altu obraz myší vzpomínky na strach – fluorescenčně prosvícené neurony propojené pavučinou synapsí – když tu se náhle ve dveřích její kanceláře objeví cizinec. Zdvihne pohled přes horní okraj monitoru a zadívá se na muže v bavlněných kalhotách, bílém tričku a s úsměvem o několik stupňů zářivějším, než je v dané situaci běžné. „Helena Smithová?“ zeptá se. „Ano?“ „Jmenuji se Jee-woon Chercover. Měla byste na mě alespoň chvilku čas?“ „Tohle je zabezpečené pracoviště. A vy tu nemáte co pohledávat.“ „Omlouvám se za tento vpád, ale myslím, že si můj návrh ráda vyslechnete.“ Mohla ho požádat, aby odešel, nebo zavolat ochranku. Ale nevypadá nebezpečně. „Dobrá,“ kývne a náhle si uvědomí, že muž se právě stal svědkem nirvány chorobného hromadění, jakou je Helenina kancelář – bez oken, stísněná, natřené stěny ze škvárobetonových tvárnic a vše ještě klaustrofobičtější díky archivačním krabicím, naskládaným na metr vysoko a do šířky půl metru kolem stolu, nacpaným pořadači a šanony plnými abstraktů a článků. „Omlouvám se za nepořádek. Počkejte, přinesu vám židli.“ „Není třeba.“ 16

Jee-woon si přitáhne rozkládací židličku a posadí se naproti, zatímco očima přejíždí čtyři stěny z větší části pokryté detailními fotografiemi myších vzpomínek a neurálních projevů demence a Alzheimerovy choroby. „Co pro vás mohu udělat?“ ptá se Helena. „Mého zaměstnavatele velmi zaujal váš článek zobrazení paměti v časopise Neuron.“ „A má váš zaměstnavatel jméno?“ „Inu, to záleží.“ „Na...?“ „Na směru, kterým se tento rozhovor bude ubírat.“ „Jak bych mohla navázat hovor, když nemám ani ponětí, za koho dotyčný mluví?“ „Protože váš grant od Stanfordu vyprší za šest týdnů.“ Pozvedne obočí. „Můj šéf mi slušně platí za to, že vím první a poslední o lidech, co jsou pro něj zajímaví.“ „Uvědomujete si, doufám, jak neskutečně úchylně vaše prohlášení zní, že ano?“ Jee-woon vytáhne z kožené příruční tašky modrý šanon. Její návrh. „No jistě!“ vydechne, „vy jste od Mountainside Capital!“ „Ne. Ti vás financovat nehodlají.“ „Tak jak jste k mému návrhu přišel?“ „To je nepodstatné. Financovat vás totiž nebude nikdo.“ „A jak to víte?“ „Protože tohle?“ Hodí šanon na rozvrzaný stůl. „Tohle je nedůrazné. Jako všechno, co jste poslední tři roky na Stanfordu dělala. Není to dost ambiciózní nápad. Je vám osmatřicet, což se v akademickém prostředí rovná málem devadesátce. Jednoho dne se v nepříliš vzdálené budoucnosti probudíte a dojde vám, že to nejlepší máte za sebou. Že jste vyplýtvala–“ „Myslím, že byste měl odejít.“ „Nechci vás urazit. Promiňte mi mou neomalenost, ale vaším problémem je strach říct si o váš skutečný sen.“ Přijde jí, že ji z nějakého důvodu cizinec cíleně trollí. Ví, že by neměla v hovoru pokračovat, ale nemůže si pomoci. 17

„A proč se bojím říci si o svůj skutečný sen?“ „Protože váš skutečný sen dokáže zruinovat celé banky. Nepotřebujete sedmiciferný rozpočet, ale devíticiferný. Možná deseticiferný. Potřebujete tým programátorů, který by vám napsal algoritmus na komplexní katalogizaci vzpomínek a jejich projekci. A infrastrukturu pro testování na lidech.“ Měří si jej pohledem: „Ve svém návrhu se o testování na lidech nezmiňuji.“ „Co když vám řeknu, že dostanete vše, oč si řeknete? Neomezené financování. Máte zájem?“ Srdce jí tluče rychleji a rychleji. Tak takhle se to má stát? Myslí na padesátimilionové křeslo, které chtěla postavit od chvíle, kdy její máma začala zapomínat svůj život. Z jakéhosi podivného důvodu si je nikdy nepředstavovala celé v živých barvách. Vždy ho viděla jen jako výkres na patentu, který si jednou podá a který bude nadepsán Imerzní platforma pro projekci dlouhodobých, explicitních, epizodických vzpomínek. „Heleno?“ „Když řeknu ano, dozvím se jméno vašeho šéfa?“ „Ano.“ „Ano.“ Řekne jí ho. Zatímco jí čelist padá někam na podlahu, Jee-woon tahá ze své tašky další dokumenty a podává jí je přes vyrovnaný komínek šanonů. „Co to je?“ zeptá se. „Pracovní smlouva a dohoda o mlčenlivosti. Bez možnosti vyjednávání. Myslím, že finanční podmínky shledáte velmi štědrými.“

18

BARRY 4. listopadu 2018

Kavárna stojí na malebném místě u řeky Hudson, přímo ve stínu DiMaggiovy dálnice. Barry dorazí o pět minut dříve, ale Julia na něj už čeká u stolu pod slunečníkem. Krátce a opatrně se obejmou, jako by oba byli ze skla. „Rád tě vidím.“ „A já mám radost, žes chtěl přijít.“ Posadí se a číšník si ihned přichází pro objednávku. „Jak se má Anthony?“ ptá se Barry. „Skvěle. Má teď spoustu práce s přeprojektováním vstupní haly v Lewis Building. A co ty?“ Nepoví jí o předvčerejším neúspěšném pokusu zastavit sebevražedkyni. Místo toho zapřede hovor o nedůležitých věcech, dokud jim číšník nepřinese objednanou kávu. Je neděle, takže armáda vyznavačů brunche bere město útokem. Každý dostupný stůl v širém okolí se zdá být středem gejzíru společenské konverzace a smíchu. Oni však svou kávu pijí v tichosti a ve stínu. Nemají si co říct. Ale zároveň si chtějí říci všechno. K Barryho hlavě se třepotavě snese motýl a krouží kolem tak dlouho, až jej musí opatrně odehnat. Někdy si v pozdních nočních hodinách představuje, jak s Julií vede hluboké a košaté rozhovory. Takové, v nichž se vyznává ze všeho, co mu dlouhá léta zahnívalo v srdci – bolest, vztek, láska – a pak bude naslouchat, když mu odpoví stejnou mincí. Konečné vyčištění vzduchu, kde on porozumí jí a ona jemu. Jenže osobně to nikdy tak úplně nehrálo. Nedokáže se nikdy přimět k naprosté upřímnosti. Srdce má vždy sevřené a bezpečně zamčené za silnou stěnou zjizvené tkáně. Rozpaky už ho netrápí tolik jako dřív. Dávno se smířil s faktem, že konfrontace s vlastním selháním je nedílnou součástí života. A že někdy tím selháním jsou lidé, které jste kdysi milovali. „Co by tak asi dnes dělala,“ povzdechne si Julia. „Doufám, že by tu seděla s námi.“ 19

„Já ale myslím, co by dělala za práci.“ „Ach tak. Samozřejmě právničku.“ Julia se zasměje – jeden z nejsladších zvuků, jaké kdy Barry slyšel. Už se ani nepamatuje, kdy to bylo naposledy. Nádherný a zároveň drtivý zážitek. Jako tajné okno do nitra osoby, kterou kdysi znal. „O všechno se hádala, a většinou vyhrála.“ „No jo, jenže my byli padavky.“ „Jeden z nás ano.“ „Já?“ odpoví v hraném rozhořčení Barry. „V pěti letech už tě měla omotaného kolem prstu natřikrát.“ „Vzpomínáš, jak nás přemluvila, abychom ji nechali trénovat couvání na příjezdové cestě–“ „Myslíš, jak přemluvila tebe?“ „– a pak mi prohnala auto garážovými vraty?“ Julia vyprskne smíchy: „Byla tak naštvaná.“ „Ne, v rozpacích.“ Na zlomek sekundy se z Barryho vzpomínek vynoří křišťálově čistý obraz. Nebo alespoň střípek. Meghan za volantem jeho staré Toyoty Camry s předkem napasovaným do vrat, tvář rudou a plnou slz, zatímco svírá volant tak pevně, až jí zbělely klouby na rukou. „Byla houževnatá a chytrá, a určitě by dělala něco zajímavého.“ Dopije svůj šálek a nalije si další francouzské presso z nerezové konvičky, o kterou se vzájemně dělí. „Moc ráda o ní mluvím.“ „A já jsem rád, že už konečně můžu.“ Vedle stolu se zjeví číšník, tentokrát pro objednávku jídla. Zároveň na stole u Barryho složeného ubrousku přistane další motýl a začne se slunit. Otvírá a zavírá křídla. Pokusí se zahnat myšlenku, že je to Meghan, která jej zrovna v tento den nějakým záhadným způsobem straší. Což je samozřejmě hloupost, to ví, ale přesto se nedokáže té představy úplně zbavit. Jako tehdy, když za ním v NoHo osm bloků letěl drozd. Nebo když mu před nedávnem při venčení psa ve Fort Washington Parku pořád sedala na ruku jedna a tatáž beruška. Pak jim přinesou jídlo a Barry si představí Meghan u společného stolu. Ostré hrany puberty již byly ohlazeny. Teď má před sebou celý život. Nevidí jí do obličeje, ať se snaží sebevíc, ale dob20