Issuu

strana 3 – titulní list – výtvarník

Anna Todd

AFTER Před námi

After_V.indd 3

14.4.2020 20:08:53

After_V.indd 4

14.4.2020 20:08:53

Všem mým skvělým čtenářům, kteří mě inspirují víc, než mohou tušit

After_V.indd 5

14.4.2020 20:08:53

Playlist Hessy: „Never Say Never“ od The Fray „Demons“ od Imagine Dragons „Poison & Wine“ od The Civil Wars „I’m a Mess“ od Eda Sheerana „Robbers“ od The 1975 „Change Your Ticket“ od One Direction „The Hills“ od The Weeknd „In My Veins“ od Andrewa Bellea „Endlessly“ od The Cab „Colors“ od Halsey „Beautiful Disaster“ od Kelly Clarkson „Let Her Go“ od Passenger „Say Something“ od A Great Big World, ft. Christina Aguilera „All You Ever“ od Huntera Hayese „Blood Bank“ od Bona Ivera „Night Changes“ od One Direction „A Drop in the Ocean“ od Rona Popea „Heartbreak Warfare“ od Johna Mayera „Beautiful Disaster“ od Jona McLaughlina „Through the Dark“ od One Direction „Shiver“ od Coldplay „All I Want“ od Kodaline „Breathe Me“ od Sia

After_V.indd 7

14.4.2020 20:08:53

Část první PŘEDTÍM

After_V.indd 9

14.4.2020 20:08:54

Když byl ještě malý, snil o tom, čím bude, až vyroste. Možná policajtem nebo učitelem. Mámin kamarád Vance se živil čtením knížek, to mu připadalo fajn. Nebyl si moc jistý tím, co vlastně umí – neměl žádné nadání. Neuměl zpívat jako jeho spolužák Joss; neuměl násobit a dělit dlouhá čísla jako Angela; před spolužáky dokázal sotva promluvit, na rozdíl od vtipného a výmluvného Calvina. Vlastně ho bavilo jen číst. Dychtivě čekal, až mu Vance přinese novou knížku: každý týden nosil jednu, někdy víc, někdy míň. Někdy se vůbec neobjevil a on se začínal nudit a opakovaně četl své nejoblíbenější tituly. Přesto počítal s tím, že se ten hodný strýček zase vrátí s knihou v ruce. Rostl a pobíral rozum, o centimetr a další knihu každých čtrnáct dnů, nebo to tak aspoň působilo. Jeho rodiče se měnili jako roční období. Otec byl čím dál hlasitější a zanedbanější, matka čím dál unavenější, noční ticho rušily její vzlyky, čím dál hlasitější. Uvnitř malého domku to začínalo být cítit tabákem a horšími věcmi. Z kuchyně páchlo špinavé nádobí, jímž přetékal dřez, a z otcova dechu skotská. Postupem času už si kolikrát ani nemohl vzpomenout, jak otec vypadá. Vance přicházel častěji, a on si sotva všiml, že se matčiny vzlyky po nocích změnily. Tehdy si konečně našel kamarády. Nebo spíš jednoho. Jenže ten se pak odstěhoval a on se nenamáhal hledat nové přátele. Měl pocit, že je nepotřebuje. Že mu nevadí být sám. Muži, kteří k nim vpadli jedné noci, změnili něco hluboko v něm. To, co udělali jeho matce, ho zatvrdilo vůči celému světu. Z otce se stával cizí člověk a brzy se do malého špinavého domku přestal vracet úplně. Zmizel a chlapci se ulevilo. Už žádná skotská,

After_V.indd 11

14.4.2020 20:08:54

AFTER

žádný rozbitý nábytek, žádné díry ve stěnách. Zůstal po něm jen chlapec bez otce a obývací pokoj plný poloprázdných krabiček od cigaret. Chlapec nenáviděl pachuť, která po cigaretách zůstávala, ale líbilo se mu, jak mu kouř plní plíce a připravuje ho o dech. Vykouřil všechny do poslední a pak si koupil další. Našel si přátele, pokud se to tak dá říct, v podobě skupiny rebelů a chuligánů, kteří byli věčně v maléru. Začal se vracet pozdě v noci a z malých neškodných lží a vtípků, které společně prováděli, se stávaly vážnější přestupky. Vznikalo mezi nimi něco temnějšího a všichni si uvědomovali, že to není v pořádku – že je to doopravdy špatné –, ale namlouvali si, že se jen baví. Měli moc a s ní se pojil adrenalin. Kdykoli někoho připravili o nevinnost, vlévalo jim to do žil víc arogance a dychtivosti, které bořily všechny hranice. Chlapec mezi nimi patřil k těm nejmírnějším, ale přišel o svědomí a tu část svého já, která se kdysi toužila stát policajtem nebo učitelem. Jeho vztahy se ženami rozhodně nebyly obvyklé. Toužil po jejich doteku, ale zatvrdil se vůči jakýmkoli emocím. To se týkalo i jeho matky, které už víckrát neřekl ani „mám tě rád“. Stejně se v podstatě nevídali. Většinu času trávil na ulici a domov se pro něj stal bezvýznamným místem, kam mu jen občas chodily balíčky s Vanceovou washingtonskou adresou. I Vance ho opustil. Zato dívky si ho všímaly. Lepily se na něj, zarývaly mu dlouhé nehty do paží, když jim lhal, líbal je, souložil s nimi. Po sexu se ho většinou pokoušely objímat, ale on je odstrkoval. Žádné polibky, žádné mazlení. Než popadly dech, už byl pryč. Ve dne nedělal nic dobrého a v noci to bylo ještě horší. Postával s ostatními v uličce za obchodem s lihovinami nebo za obchodem Markova otce a mrhal životem. Vloupal se do obchodů, kde prodávali alkohol, potají natáčel neodpustitelná videa, kterými ponižoval naivní dívky. Ztratil schopnost cítit cokoli kromě vzteku. Nakonec už toho měla jeho matka dost. Nezbývaly jí prostředky ani trpělivost, aby dál zvládala jeho destruktivní chování. Jeho otci nabídli místo na univerzitě ve Spojených státech. Konkrétně ve

After_V.indd 12

14.4.2020 20:08:54

PŘED NÁMI

Washingtonu. Ve stejném státě a dokonce i městě, kde žil Vance. Hodný a zlý opět na stejném místě. Matka netušila, že vyslechl, jak se po telefonu domlouvá s jeho otcem, že by ho k němu poslala. Otec se zřejmě dal dohromady, ačkoli jistě to chlapec nevěděl. Nikdy nic nevěděl jistě. Otec si navíc pořídil přítelkyni, milou ženu, kterou mu chlapec záviděl. Přiměla ho vidět, že život má i lepší stránky. Zvala ho na rodinné obědy a mluvila s ním laskavě jako nikdo předtím. Když nastoupil na univerzitu, nastěhoval se na kolej otci natruc. Sice se mu tam nelíbilo, přesto se mu poté, co si do malého pokoje nastěhoval krabice s věcmi, trochu ulevilo. Pokoj byl dvakrát větší než jeho vlastní pokoj v Hampsteadu. Ve zdech nebyly díry, v koupelně žádný hmyz. Konečně měl kam dát všechny své knihy. Zpočátku se držel stranou a nenamáhal se hledat si přátele. Postupně se ale kolem něj utvořila skupinka a on spolu s ní sklouzl ke starým špatným způsobům. V Americe poznal virtuální dvojče starého kamaráda Marka a začínal si myslet, že takhle svět zkrátka funguje. Smiřoval se s tím, že bude vždycky sám. Uměl ubližovat lidem, vyvádět ošklivé kousky. Ublížil další dívce, jako všem těm předtím, a znovu se ho zmocnila stejná bouře, která mu ničila život. Začal pít jako kdysi jeho otec, stal se tím nejhorším pokrytcem. A bylo mu to jedno. Byl otupělý, měl přátele, kteří mu pomáhali nevnímat, že v životě postrádá něco skutečného. Na ničem nezáleželo. Ani na dívkách, které pokusily odhalit jeho podstatu.

After_V.indd 13

14.4.2020 20:08:54

Natalie Když se seznámil s tou modrookou dívkou s tmavými vlasy, poznal, že je to nová zkouška. Byla hodná, nejjemnější člověk, jakého kdy poznal… a zamilovala se do něj. Vytrhl ji z uhlazeného neposkvrněného prostředí, nametl na hromadu spolu s ostatním jeho smetím a pak ji vysypal do nemilosrdného a temného světa, o kterém nevěděla vůbec nic. Kvůli jeho podlosti se z ní stal vyvrženec, nejprve ji zapudila církev, poté rodina. Přišla do řečí, úzkoprsé ženské s biblí v podpaží ji pomlouvaly jako o život. A její rodina nebyla o nic lepší. Nikdo jí nezůstal. Udělala tu chybu, že mu uvěřila. Chtěla od něj víc, než jí mohl dát. Pro jeho matku to byla poslední kapka. Poslala ho do Ameriky, do státu Washington, k jeho rádoby otci. Vyhnala ho z londýnského domova. Osamělost, kterou celá ta léta cítil, se měla konečně dostavit i fyzicky.

ostel je dnes plný, řady obsazených lavic. Sešli jsme se o horkém červencovém odpoledni k společné bohoslužbě. Každý týden sem chodí stejní lidé, z nichž většinu znám jménem i příjmením. Má rodina si tu žije jako šlechta v jedné z nejmenších Ježíšových farností. Moje mladší sestra Cecily, která sedí v první řadě vedle mě, přejíždí drobnými prstíky po odřené dřevěné lavici. Náš kostel právě získal grant k částečné renovaci interiéru a my teď se skupinou mladých křesťanů pomáháme shánět všechno potřebné

After_V.indd 15

14.4.2020 20:08:54

AFTER

od tamější komunity. Tento týden je naším úkolem sehnat od místních barvu a přetřít všechny lavice. Po večerech obrážím obchody v okolí a žádám o dary. Jako by to mělo podtrhnout, že je nejvyšší čas, ozve se vzápětí prasknutí. Cecily se podařilo ulomit z lavice kousek dřeva. Nehty má nalakované na růžovo, aby ladily s růžovou stužkou v jejích tmavě hnědých vlasech, ale chová se jako kluk. „Cecily, příští týden to budeme opravovat, nedělej to, prosím tě.“ Jemně ji vezmu za ruce a ona trochu našpulí pusu. „Můžeš nám pomoct s natíráním, aby byly zase hezké. To by se ti určitě líbilo, viď?“ usměju se na ni. A jí ve tváři vykvete kouzelný bezzubý úsměv. Přikývne a kadeře, které jí máma ráno natočila žehličkou na vlasy, se roztomile zhoupnou. Kněz už téměř končí kázání a naši se drží za ruce a dívají se před sebe. Mně se potí krk, kapičky potu mi stékají po zádech, hlavou se mi honí slova o hříchu a utrpení. Je tu takové horko, že se mámě roztéká mejkap a pod očima má tmavé kruhy od řasenky. Tohle snad bude poslední týden bez klimatizace, který tu musíme přetrpět. Nebo by aspoň měl být, jinak budu příště předstírat mdloby. Na konci bohoslužby máma vstane a jde si popovídat s pastorovou ženou. Obdivuje ji – podle mě až moc. Pauline, první dáma našeho kostela, je přísná žena, která rozhodně neoplývá soucitem s druhými, takže chápu, proč se mámě tak zamlouvá. Zamávám Thomasovi, jedinému klukovi v mém věku, který patří do skupiny mladých křesťanů. Když mě míjí spolu s celou svou rodinou v zástupu lidí, kteří vycházejí z kostela, taky mi zamává. Potřebuju na vzduch. Vstanu a otřu si dlaně o světle modré šaty. „Mohla bys vzít Cecily do auta?“ usměje se na mě táta, kterému je to jasné. Bude se pokoušet umlčet mámu, tak jako každou neděli. Patří k těm ženským, které se po rozloučení ještě nejmíň třikrát zapovídají.

After_V.indd 16

14.4.2020 20:08:54

PŘED NÁMI

Naštěstí nejsem po ní, ale po tátovi, který toho moc nenamluví, ovšem když už něco řekne, má to svou váhu. A vím, že je rád, že jsem jako on. Zdědila jsem jeho klidnou povahu, tmavé vlasy i světle modré oči (to jsou ty nejvýraznější rysy) i výšku. Nebo spíš její nedostatek. Oba měříme sotva sto sedmdesát centimetrů. On je sice o maličko vyšší než já, ale u muže je to stejně málo. Máma si z nás utahuje, že nás Cecily přeroste, dřív než jí bude deset. Přikývnu a vezmu sestru za ruku. Jde rychleji než já, v dětské dychtivosti se prodírá zbytkem shromáždění. Chci ji zadržet, ale ona se na mě otočí s tím nejkrásnějším úsměvem a já se přistihnu, jak běžím s ní. Seběhneme po schodech dolů na trávník. Cecily se vyhne postarší dvojici, pak vyjekne, protože málem povalí Tylera Kentona, největšího lumpa mezi kluky v naší církvi. Musím se smát. Svítí slunce, nabírám vzduch do plic a utíkám čím dál rychleji, běžím za ní, dokud nezakopne a neupadne na trávu. Kleknu si k ní, odhrnu jí vlasy z tváře. Z očí jí vyhrkly slzy, třese se jí ret. „Moje šaty…“ Přejíždí rukama po bílých šatech, posetých zelenými skvrnami od trávy. „Jsou zničené!“ Zaboří obličej do špinavých dlaní. Stáhnu jí je do klína. Usměju se na ni. „Nejsou zničené, to se vypere, miláčku.“ Otřu jí palcem slzu, která se jí kutálí po tváři. Popotáhne, zdráhá se tomu uvěřit. „To se přece stává. Mně se to stalo nejmíň třicetkrát,“ ujistím ji, ačkoli je to lež. Koutky úst se jí zvednou, bojuje s úsměvem. „Nene.“ Dobře ví, že si vymýšlím. Obejmu ji a zvednu. Prohlédnu jí bledé paže, jestli se někde nezranila. Žádné odřeniny. Držím ji kolem ramen a míříme přes prostranství před kostelem k parkovišti. Odtamtud už se k nám blíží naši, tátovi se konečně podařilo mámu odtáhnout. Cestou domů sedím s Cecily na zadním sedadle. Vybarvujeme motýly v jejích oblíbených omalovánkách, zatímco táta s mámou mluví o mývalech, kteří nám v poslední době lezou

After_V.indd 17

14.4.2020 20:08:54

AFTER

do popelnice. Táta zajede k našemu domu, motor nechá běžet. Cecily mi rychle dá pusu na tvář a vystoupí. Taky vystoupím, obejmu mámu a od táty dostanu pusu na tvář, pak se usadím za volantem. Táta se na mě podívá. „Buď opatrná, beruško, dneska je hezky a venku je spousta lidí.“ Zastíní si přimhouřené oči. V Hampsteadu už dlouho nebylo tak slunečno. Horko ano, ale slunce ne. Přikývnu a slíbím tátovi, že dám pozor. Teprve když opustím čtvrť, přeladím rádio. Zesílím zvuk a cestou do centra zpívám každou písničku. Můj cíl je získat tři kbelíky barvy z každého ze tří obchodů, do kterých mám namířeno. Budu mít štěstí, když dostanu v každém jeden, ale kdyby se podařily tři, zbylo by nám dost na všechno. První obchod, Markovy malířské potřeby, je nejlacinější ve městě. Majitel Mark má v okolí dobrou pověst a těším se, až ho poznám. Zaparkuju na téměř prázdném parkovišti, kde stojí jen veterán světle červené barvy a malá dodávka. Budova je stará, z dřevěných prken a vybouleného sádrokartonu. Cedule je nakřivo, M sotva čitelné. Otevřu dřevěné dveře. Vrznou, zvonek nad nimi se rozcinká. Z kartonové krabice seskočí kočka a přistane přímo přede mnou. Chvíli tu chlupatou kouli hladím, pak dojdu k pokladně. Uvnitř obchodu vládne stejný chaos jako venku, a když přistoupím k pokladně, přes všechno to harampádí vůbec nevidím, kdo tu obsluhuje. Když konečně spatřím toho kluka, trochu mě to vyvede z míry. Je vysoký, má široká ramena, vypadá jako někdo, kdo roky sportuje. „Marku…“ začnu, ale nevzpomenu si na jeho příjmení. Všichni mu říkají prostě Mark. „Já jsem Mark,“ ozve se hlas za tím sportovně vyhlížejícím klukem. Nahnu se na stranu a všimnu si dalšího kluka. Je celý v černém a sedí v křesle za pultem. Je mnohem štíhlejší než ten první, přesto působí výrazněji. Má tmavé vlasy, po stranách přerostlé, široký pramen mu spadá do očí. Paže má celé potetované, na opálené kůži se náhodně proplétají různé vzory.

After_V.indd 18

14.4.2020 20:08:54

PŘED NÁMI

Moc se mi to nelíbí, ale spíš si říkám, jak je možné, že jsou letos všichni opálení kromě mě. „Není, já jsem,“ ozve se třetí hlas. Vedle toho prvního kluka spatřím dalšího, průměrně vysokého, hubeného, ostříhaného nakrátko. „Ale Mark syn. Jestli hledáš tátu, dneska tu není.“ Třetí kluk má taky pár tetování, působí ale upraveněji než ti dva vlasatci a má piercing v obočí. Vzpomenu si, jak jsem naše přemlouvala, aby mi dovolili nechat si nastřelit piercing do pupíku, a dodneška se musím smát, když si vzpomenu, jak zděšeně se tvářili. „Z těch dvou Marků je tenhle ten lepší,“ prohlásí ten rozcuchaný hlubokým hlasem. Usměje se a ve tvářích se mu objeví dva milé hluboké dolíčky. Zasměju se, mám podezření, že to ani náhodou není pravda. „O tom dost pochybuju,“ prohlásím a všichni se rozesmějí. Mark přistoupí s úsměvem blíž. Ten další kluk se zvedne z křesla. Je tak vysoký, teď působí vyloženě nepřehlédnutelně. Dojde ke mně. Je hezký, má výrazné ostře řezané rysy, tmavé řasy a tmavé obočí. K tomu drobný nos a světle růžové rty. Dívám se na něj a on na mě. „Jdeš za tátou kvůli něčemu konkrétnímu?“ zeptá se Mark. Když hned neodpovím, Mark s tím sportovně vyhlížejícím se podívají na mě a pak na svého kamaráda. Konečně se vzpamatuju, je mi to trochu trapné. Spustím připravený proslov. „Jsem tu za hampsteadské baptisty a chtěla jsem se zeptat, jestli byste nám nedarovali barvu nebo malířské potřeby. Opravujeme kostel a sháníme sponzorské dary…“ Zarazím se, protože ten okouzlující s růžovými rty si s kamarády začne šuškat, tak tiše, že neslyším. Když přestanou, všichni tři najednou se s úsměvem otočí ke mně. Mark promluví jako první. „To rozhodně můžeme.“ Usmívá se ale trochu šelmovsky. Nechápu proč. Tak se jen usměju a poděkuju. Otočí se ke kamarádovi, který má na bicepsu vytetovanou velkou loď. „Kolik je tam plechovek, Hardine?“

After_V.indd 19

14.4.2020 20:08:54

AFTER

Hardin? Takové zvláštní jméno, ještě jsem ho neslyšela. Rukáv černé košile tohohle Hardina zakrývá sotva polovinu lodi. Je vytetovaná hezky, do detailů, i vystínovaná. Když se mu podívám do tváře, nakrátko spočinu očima na jeho rtech a cítím, jak mi hoří tváře. Dívá se přímo na mě, všiml si, jak si ho prohlížím. Vymění si pohled s Markem a ten mu něco šeptem řekne. „Tak co menší návrh?“ řekne Mark nahlas a kývne k Hardinovi. Zajímá mě to. Tenhle Hardin působí mile – trochu podivín, ale zatím se mi zamlouvá. „A to?“ Namotávám si pramen vlasů na prst a čekám. Hardin se na mě pořád dívá. Působí ostražitě. Visí to ve vzduchu. Vážně mě zajímá tenhle kluk, který se tak strašně snaží působit drsně. Zkouším si představit, že bych ho přivedla k nám domů. Naše by odvezli. Podle mámy je tetování zlo, ale já nevím. Sice se mi nijak zvlášť nelíbí, přesto ho považuju spíš za způsob sebevyjádření a v tom je vždycky jistá krása. Mark se poškrábe na tváři. „Když půjdeš tady s mým kámošem Hardinem dvakrát na rande, dám ti čtyřicet litrů barvy.“ Podívám se na Hardina, který mě pozoruje se zvednutými koutky. Má tak hezké rty. Díky těm nepatrně ženským rysům je mnohem přitažlivější než kvůli černému oblečení nebo rozcuchaným vlasům. Ráda bych věděla, jestli si předtím šeptali o tom. Že bych se Hardinovi líbila? Rozhoduju se, Mark mezitím vychvaluje hlavní lákadlo: „Kterýkoli odstín. Kterýkoli lak. Na účet podniku. Čtyřicet litrů.“ Je dobrý obchodník. Mlasknu. „Jedno rande,“ opáčím. Hardin se zasměje a ohryzek mu poskočí. No dobře, je vážně sexy. Když jsem přišla, tolik jsem se soustředila na svůj úkol, že jsem si skoro ani nevšimla, jak zelené má oči. „Jedno rande stačí.“ Hardin strčí ruku do kapsy a Mark se zadívá na toho, co je ostříhaný na ježka.

After_V.indd 20

14.4.2020 20:08:54

PŘED NÁMI

Připadám si jako vítěz licitace. Usměju se a vyjmenuju seznam barev, které budeme potřebovat na lavice, stěny a schody a celou dobu předstírám, že se na rande s Hardinem vůbec netěším. S tím ostražitým rozcuchaným klukem, který je tak nesmělý, že je ochotný vyměnit čtyřicet litrů barvy za jedno rande.

After_V.indd 21

14.4.2020 20:08:54

Molly Když byl malý, matka mu vyprávěla, jak to chodí s děvčaty. Čím hůř se k vám dívka chová, čím víc před vámi utíká, tím víc se jí líbíte. Musíte je dobývat, učí malé kluky. Jenže když tihle malí pronásledovatelé vyrostou, zjistí, že když se holce nelíbíte, tak se jí prostě nelíbíte. Tahle konkrétní holka vyrostla bez toho, aby jí nějaká žena ukázala, jak být ženou. Její matka snila o vzrušujícím životě, lepším, než měla, a její dcera se všechno o vztazích mezi muži a ženami učila jen pozorováním těch, které měla kolem sebe. Když dospěla, plně už chápala pravidla hry a stala se nejlepší hráčkou.

táhnu si šaty níž, zahýbám za roh do tmavé uličky. Zaslechnu, jak se látka natrhla. Nadávám si, že jsem to zase udělala. Chci jet vlakem do centra a doufám, že se mi podaří… něco. Nevím přesně co, ale takhle už mě to nebaví. Prázdnota vás přiměje chovat se nečekaně. Je to jediný způsob, jak naplnit tu obří posranou propast ve mně. Chlapi na mě civí, což mi dělá dobře, ale dlouho mi ten pocit nevydrží. Myslí si, že mají nárok na moje tělo, protože se oblíkám záměrně provokativně. To se zatraceně pletou a hnusí se mi, ale zahrávám si s jejich chtíčem, občas na ně povzbudivě mrknu. Ostýchavě se usměju na osamělého chlapa, to hodně zabírá. Dělá se mi zle z toho, že potřebuju tenhle druh pozornosti. Bolí to, přímo mě to uvnitř rozpaluje doběla.

After_V.indd 22

14.4.2020 20:08:54

PŘED NÁMI

Když zahnu za další roh, vynoří se na silnici černé auto. Odvrátím se, protože řidič zpomalí a okukuje mě. Ulice jsou tmavé a tahle konkrétní klikatá vede za jednou z nejbohatších čtvrtí Filadelfie. Ústí sem zadní východy ze spousty obchodů. Na hlavní je moc peněz a málo příjemného. „Nechceš svézt?“ zeptá se mě ten chlap, když se tiše spustí okno. Obličej má trochu vrásčitý, plavé vlasy prokvetlé šedinami úpravně rozdělené pěšinkou a sčesané po stranách. Má hezký úsměv a na svůj věk vypadá dobře, ale každý víkend, kdy tudy chodím a z neznámého důvodu provozuju tuhle podivnou rutinu, mi v hlavě zvoní varování. Laskavost v jeho úsměvu je falešná asi jako moje kabelka „Chanel“. Ten úsměv vytvářejí peníze, dnes už to vím. Chlapi v černých autech, která jsou tak čistá, že se lesknou ve světle měsíce, mají prachy, ale svědomí ne. Jejich ženy s nima nešukaly už spoustu týdnů, nebo i měsíců, a tak hledají na ulici pozornost, která jim chybí. Jenže já jeho peníze nechci. Naši jich mají až moc. „Nejsem prostitutka, ty úchyle!“ Kopnu do jeho pitomého naleštěného bouráku a všimnu si, jak se mu na prstu zaleskne zlatá obroučka. Sleduje můj pohled, zastrčí ruku pod volant. Kretén. „Hezkej pokus. Vrať se zpátky domů ke svý ženě, než ti vyprší omluvenka.“ Jdu pryč, on ještě něco říká. Jeho slova odnáší noční vítr někam za roh, do některé z tmavých uliček. Nenamáhám se ani otočit. Ulice je téměř prázdná, je po deváté, pondělí večer. Světla na zadní straně domů svítí jen tlumeně, je tu příjemně chladno a ticho. Projdu za restaurací, ze které stoupá kouř, ucítím vůni dřevěného uhlí. Voní a připomíná mi grilování před pár lety na zahradě u Curtisových rodičů. Tehdy byli jako moje druhá rodina. Zaženu vzpomínky a oplatím úsměv paní středního věku v zástěře a kuchařské čepici, která vychází zadním východem

After_V.indd 23

14.4.2020 20:08:54

AFTER

z restaurace. Škrtne zapalovačem a noc prozáří plamínek. Potáhne z cigarety a já se znovu usměju. „Dávej na sebe pozor, děvče,“ varuje mě chraplavě. „Dávám,“ odpovím s úsměvem a zamávám. Zavrtí hlavou a přiloží cigaretu ke rtům. Kouř stoupá do chladného vzduchu, červený konec žhne, dokud ho nehodí na beton a rázně nezašlápne. Jdu dál. Ochlazuje se. Mine mě další auto, jdu teď víc po straně. To auto je černé… podívám se ještě jednou a zjistím, že je to pořád to samé. Trochu mě zamrazí, když zpomalí a pneumatiky zakřupou na odpadcích v uličce. Zrychlím, obejdu kontejner, aby nás od sebe dělila co největší vzdálenost. Jdu dál. Nevím, proč jsem dnes tak vylekaná. Dělám tohle skoro každý víkend. Obleču si nějaké příšerné dlouhé šaty, dám tátovi pusu na tvář a poprosím o peníze na vlak. Zamračí se a hudrá, že trávím moc času o samotě a že bych se sebou měla něco dělat, než mi život proteče mezi prsty. Kdyby to bylo tak jednoduché, nepodnikala bych tohle, nepřevlékala bych se pak potají do sexy šatů a ty ošklivé neschovávala v kabelce, odkud je vylovím až před návratem domů. Něco se sebou dělat. Jako by to bylo tak snadné. „Je ti teprve sedmnáct, Molly, musíš žít, dřív než ztratíš nejlepší léta,“ opakuje pokaždé. Jestli jsou tohle moje nejlepší léta, stejně v tom nevidím žádný smysl. Pokaždé přikývnu, s úsměvem s ním souhlasím a v duchu si přeju, aby přestal srovnávat svou ztrátu s mou. Rozdíl je v tom, že moje máma odejít chtěla. Dnes večer je to ale jiné, podruhé za dvacet minut vedle mě zastaví stejný chlap. Dám se do běhu, nechám se strachem unášet k rušnější ulici nahoře. Když vběhnu do silnice, zatroubí na mě taxík. Uskočím a popadám dech.

After_V.indd 24

14.4.2020 20:08:54

PŘED NÁMI

Potřebuju domů. Hned. Pálí mě na prsou, lapám po studeném vzduchu. Vrátím se na chodník a rozhlédnu se. „Molly? Molly Samuelsová, jsi to ty?“ zavolá za mnou ženský hlas. Otočím se a spatřím tvář posledního člověka, kterého bych chtěla potkat. Mám sto chutí rozběhnout se opačným směrem, ale to už se naše pohledy setkají. V každé ruce drží hnědou nákupní tašku a míří ke mně. „Co tady děláš tak pozdě?“ ptá se paní Garrettová a do čela jí spadne pramen vlasů. „Šla jsem se projít.“ Pokusím se stáhnout si šaty níž, než se na mě podívá znovu. „Sama?“ „Vy jste taky sama,“ opáčím popuzeně. Vzdychne a přehodí si tašky do jedné ruky. „Pojď, nastup si do auta.“ Zamíří k hnědému pick-upu zaparkovanému na rohu. Zmáčkne dálkové ovládání a dveře se odemknou. Neochotně nasednu. Přece jen budu radši s ní a s jejími výčitkami, než sama na ulici s tím chlápkem v černém autě, který nebere ne jako odpověď. Má dočasná zachránkyně usedne za volant a chvíli se dívá před sebe, než se ke mně otočí. „Nemůžeš to takhle dělat do konce života.“ Říká to neochvějně, ale ruce na volantu se jí chvějí. „Ale já ne…“ „Nedělej, jako že se nic neděje.“ Je vidět, že nemá náladu chodit kolem horké kaše. „Oblékáš se úplně jinak než dřív a rozhodně jinak, než by si přál tvůj otec. Vlasy máš růžové – přitom jsi je od přírody měla krásně blond. Jsi tady, v noci, chodíš sama ulicemi. Nejsem jediná, kdo si toho všiml. John z naší církve tě tuhle taky viděl. A vykládal to přede všemi.“ „Já…“ Umlčí mě mávnutím ruky. „Ještě jsem neskončila. Tvůj táta mi říkal, že už ani nechceš jít na státní univerzitu, přestože jste se na to s Curtisem celé roky připravovali.“

After_V.indd 25

14.4.2020 20:08:54

AFTER

To jméno z jejích úst se do mě zařízne, rozbije se o tvrdou ulitu, ve které žiju. O tu hustou nicotu, kterou jsem se obklopila. Před očima mi vytane tvář jejího syna, slyším jeho hlas. „Přestaňte,“ vypravím ze sebe zmučeně. „Ne, Molly,“ nedá si říct. Když se na ni podívám, vidím, že je zoufalá. Jako by v sobě skladovala lahve plné emocí, kterými se posledního půl roku třáslo a teď jsou připravené vybuchnout. „Byl můj syn,“ pronese. „Tak se netvař, jako že máš větší důvod trpět než já. Přišla jsem o dítě – o své jediné dítě – a teď se musím dívat, jak se ztrácíš i ty, ta milá Molly, kterou znám odmalička. Já už nebudu mlčet. Koukej jít někam na vysokou, vypadnout z tohohle města, jak jste si plánovali s Curtisem. Žij. To musíme všichni. A když to dokážu já, přestože je to těžké, tak to krucinál dokážeš i ty.“ Když zmlkne, mám pocit, jako by mi poslední dvě minuty svazovala žaludek. Vždycky byla tichá – většinou mluvil její manžel –, ale teď se najednou nezdá tak křehká. Její jindy slabý hlas získal odhodlání, zapůsobila na mě. Navíc si připadám zoufalá. Z mého života se stala pouhá prázdná existence. Jenže to auto jsem řídila já. Souhlasila jsem, že budu řídit Curtisův malý truck večer předtím, než jsem měla dostat řidičák. Byli jsme nadšení a jeho úsměv mě přesvědčil. Milovala jsem ho tělem i duší, a když zemřel, jako bych se rozpadla na kusy. On byl můj klid, má jistota, že neskončím jako moje matka, žena, která chtěla být za každou cenu víc než jen manželka ve velkém domě v bohaté čtvrti. Celé dny malovala a tančila po tom velkém domě, zpívala a slibovala mi, že se z tohohle zapadákova odstěhujeme. „Neumřeme tady – jednou tátu přesvědčím,“ opakovala. Dodržela ale jen polovinu slibu a přede dvěma lety odešla uprostřed noci. Nedokázala zřejmě snášet tu hanbu být matkou a manželkou. Jen málokomu by to připadalo zahanbující, jí ovšem ano. Chtěla veškerou pozornost jen pro sebe – potřebovala slávu. A když ji nezískala, dávala to za vinu mně, ačkoli

After_V.indd 26

14.4.2020 20:08:54

PŘED NÁMI

se to snažila neprojevovat. Vždycky se za mě styděla, za to, co jsem udělala s jejím tělem. Mnohokrát mi opakovala, jak krásně vypadala, než jsem přišla na svět. Chovala se, jako bych si já vybrala, že mě umístí do těla téhle sobecké ženské. Jednou mi ukazovala strie na břiše, co má po mně, a já se spolu s ní děsila pohledu na tu popraskanou kůži. Přestože jsem jí pokazila životní styl, slibovala mi celý svět. Vyprávěla mi o větších zářivějších městech s ohromnými billboardy, ve kterých si přála co nejdřív žít. A jednou nad ránem, poté co mi večer předtím vyprávěla o světě, jaký by si přála, jsem ji skrze kovové zábradlí schodiště sledovala, jak táhne kufr po koberci ke dveřím. Zaklela a hodila si vlasy dozadu. Byla oblečená jako na pracovní pohovor, nalíčená, vyfoukané vlasy – musela na ně spotřebovat dobře polovinu laku na vlasy. Byla natěšená a sebejistá, neustále si upravovala účes. Těsně předtím, než odešla, se rozhlédla po našem krásně zařízeném obývacím pokoji a nasadila ten nejzářivější úsměv, jaký jsem u ní kdy viděla. Pak zavřela dveře a já si představila, jak se o ně šťastně opřela zvenčí a stále se při tom usmívala, jako by mířila do ráje. Neplakala jsem. Po špičkách jsem sešla po schodech a pokoušela se vrýt si do paměti, jak se chovala, jak vypadala. Chtěla jsem si zapamatovat všechno, každou její větu, každé objetí. Uvědomovala jsem si, že se můj život opět mění. Sledovala jsem oknem z obývacího pokoje, jak nasedá do taxíku. Prostě jsem se jen dívala na příjezdovou cestu. Asi jsem vždycky věděla, že se na ni nemůžu spoléhat. Otec se sice možná bojí opustit město, kde vyrostl a kde má skvělou práci, ale aspoň je spolehlivý. Paní Garrettová se opatrně dotkne konců mých růžových vlasů. „Namáčet si vlasy v růžové polevě nic nezmění na tom, co se stalo, vůbec nic.“ Usměju se nad tím, jak to formulovala, a řeknu první věc, která mi přijde na jazyk. „Neobarvila jsem si vlasy, protože mi

After_V.indd 27

14.4.2020 20:08:54

AFTER

před očima vykrvácel váš syn,“ odseknu a vybavím si, jak ta růžová barva připomínala krev, když jsem ji oplachovala nad umyvadlem. Odstrčím jí ruku. Ano, to, co jsem jí řekla, nebylo hezké, ale proč si kruci myslí, že mě může soudit? Vstřebává má slova a nepochybně si představuje Curtisovo dobité tělo, u kterého jsem seděla dvě hodiny, než přišla pomoc. Pokoušela jsem se urvat jeho bezpečnostní pás ze sedadla, ale marně. Když jsme narazili do svodidel, karoserie se zprohýbala tak, že jsem skoro nemohla pohnout rukama. Ale snažila jsem se a křičela jsem, jak se mi při tom zarýval do kůže ostrý plech. Můj milovaný se nehýbal, nevydal ani hlásku. Křičela jsem na něj, na to auto, na celý vesmír a pokoušela se něco udělat. Vesmír, který mě zradil a zčernal, zatímco Curtisova tvář vybledla a jeho ruce ochably. Dnes jsem vděčná, že mé tělo přestalo vnímat hned potom, co umřel, a nemusela jsem se dál dívat na tu schránku, ve které už nebyl, a doufat, že nějakým zázrakem ožije. Paní Garrettová tiše vzdychne, nastartuje a rozjede se. „Chápu tvou bolest, Molly… jestli ji někdo může pochopit, tak já. Snažím se nějak žít dál a není to lehké, ale ty si ničíš život kvůli něčemu, za co jsi nemohla.“ Jsem zaskočená, přejíždím jednou rukou po dveřích, pokouším se sebrat. „Nemohla? To já to auto řídila.“ Zvuk plechu, který narazil do stromu. Ruce se mi třesou v klíně. „Měla jsem zodpovědnost za jeho život a zabila jsem ho.“ Curtis byl život, jeho ztělesnění. Byl chytrý a milý a měl všechno rád. Dokázal se radovat i z těch nejobyčejnějších a nejhloupějších věcí. Já nebyla jako on. Měla jsem sklony k cynismu, zvlášť potom, co odešla matka. Ale on mě vyslechl, kdykoli jsem ze vzteku udělala chybu. Na své narozeniny pomáhal mému tátovi vyklidit mámin bývalý malířský pokoj, který jsem předtím zničila a postříkala černou barvou všechny ty vzácné obrazy, co nám nechala. Neptal se mě, proč jsem si víc než jednou přála, aby radši umřela.

After_V.indd 28

14.4.2020 20:08:54

PŘED NÁMI

Nikdy mě nesoudil. Držel mě pohromadě tak, jak já to nedokázala. Vždycky jsem si myslela, že jestli zvládnu vysokou nebo si v novém městě najdu kamarády, bude to jedině jeho zásluhou. Nikdy jsem neuměla skrývat, co si o lidech myslím, takže se s někým spřátelit pro mě nikdy nebylo snadné. A on říkal, že to nevadí, že je v pořádku, jaká jsem, zkrátka jen příliš upřímná, a tak se role lháře za nás dva ujme on. Vycházel s našimi falešnými bohatými spolužáky se svetry ovázanými kolem pasu. Vždycky byl milý, všichni ho měli rádi. Já si připadala jako jeho přívažek. Byli jsme neustále spolu a ostatní se nakonec se mnou i s mým chováním smířili. Asi jim to všechno vynahrazoval svým kouzlem. Omlouval mě před celým světem, protože na mně očividně něco viděl. Byl jediný, kdo mě kdy mohl přijímat a milovat. Jenže pak mě opustil i on. Byla to moje vina, zrovna jako moje máma odešla, protože už ji nebavilo tohle město, tátova obyčejnost a její blonďatá dcera s mašlí ve vlasech. Když umyvadlo zrůžovělo, spolu s mými blond vlasy vzaly za své poslední zbytky potřeby předstírat, že jsem normální. „Mám docela vlivného kamaráda na západě, ve Washingtonu.“ Málem jsem zapomněla, kde jsme, v duchu jsem se zaobírala každou příšernou věcí, která se mi kdy stala. „Mohla bych ho poprosit, jestli by se nepřimluvil a nedostal tě tam na školu. Je tam hezky. Všude zeleno, je to osvěžující. Semestr už sice běží, ale jestli chceš, zkusím to,“ nabídne mi. Washington? Co je krucinál ve Washingtonu? Zvažuju tu nabídku, přemítám, jestli vůbec ještě chci na vysokou. A jak se mi ta otázka honí hlavou, dojde mi, že se vážně potřebuju dostat z toho zapadákova, takže bych asi měla souhlasit. Když jsem byla mladší, často jsem myslela na jiná města. Máma vyprávěla o Los Angeles a jak je tam každý den dokonalé počasí. Mluvila o New Yorku a o ulicích plných lidí, povídala o velkolepých městech, kde by chtěla žít. Jestli to zvládla ona, proč bych si já neporadila ve Washingtonu?

After_V.indd 29

14.4.2020 20:08:54

AFTER

Jenže je to daleko, na druhém konci státu. Táta by tu zůstal sám… i když možná by mu to prospělo. Už se skoro nestýká s přáteli, protože si věčně dělá starosti a pečuje o mě. Nezbývá mu prostor, aby se zabýval svým vlastním životem. Třeba mu pomůže, když odejdu. Možná zase začne žít trochu normálně. Třeba si tam najdu kamarády. Ve větším městě by růžové vlasy nemusely působit tak výstředně a holky v mém věku by možná nebraly moje vyzývavé oblékání jako ohrožení. Mohla bych začít znovu a paní Garrettová by na mě mohla být pyšná. I Curtis. Washington vypadá jako přesně to pravé řešení. A tak si v duchu, zatímco sedím v autě s touhle laskavou matkou kluka, kterého jsem milovala a ztratila, odpřisáhnu, že se pokusím. Nebudu jezdit vlakem do podezřelých čtvrtí a tmavých uliček. Nebudu se topit v minulosti. Nevzdám to. Budu dělat to, co mi pomůže vybudovat si nějakou budoucnost – a bude mi úplně šumák, co si o tom kdo pomyslí.

After_V.indd 30

14.4.2020 20:08:54

Melissa Když poznal tuhle dívku, podcenil ji. Tenkrát o ní nic nevěděl a vlastně toho moc neví dodnes. Nejprve se seznámil s jejím bratrem, se kterým se po nocích opíjel a dozvídal se, jak příšerný je to člověk. Její bratr byl zmije, která se plazila kampusem jako svým soukromým loveckým revírem, kde si vybírala kořist. Ale díky bedlivému pozorování zjistil, že tenhle had má jednu slabinu: sestru, nepřehlédnutelnou, vysokou, s černými vlasy a opálenou pletí. A čím víc toho kluka nenáviděl, tím víc si uvědomoval, jak velká slabina to je, jak na ní bratr lpí, jako by nic jiného na světě nemělo význam – kromě jeho vlastních ďábelských choutek. A tak když kluk došel k závěru, že se zmije vymyká z rukou a šíří svou špínu všude kolem jako škodná, kterou je třeba zastavit, vymyslel plán. Sestra představovala jen další bezvýznamnou oběť války.

ům je na páteční večer nezvykle prázdný. Táta je na večeři, kterou pořádají v nemocnici u příležitosti jeho povýšení, a všichni mí kamarádi jsou na večírku. Tam ani tam se mi nechce. Ten mejdan by byl v pohodě, kdyby neprobíhal na koleji, kde je můj brácha věčně navezenej. Nemůžu si to tam ani užít, protože mě pořád hlídá. Je to k vzteku. Večeře v nemocnici by asi byla lepší, i když ne o moc. Táta, nejvyhledávanější lékař v tomhle městě, je lepší doktor než rodič… ale snaží se. Jeho čas je vzácný a drahý a já prostě nemůžu

After_V.indd 31

14.4.2020 20:08:54

AFTER

soupeřit s nemocnými lidmi, za jejichž pojištění jsme koupili tenhle velký dům, ve kterém momentálně sedím a stěžuju si. Trochu provinile vezmu do ruky telefon a chci tátovi napsat, že nakonec nepřijdu. Pak si ale všimnu, že už je po deváté. Večeře začínala v osm, takže bych už jen zbytečně vyrušovala a zavdala bych tátově mladé přítelkyni další důvod, proč si na mě stěžovat. Tasha je jen o tři roky starší než já a s tátou už chodí rok. Asi bych byla tolerantnější, kdybych s ní nechodila na gympl a nepamatovala bych si, jaká to byla mrcha. Nebo kdyby se nechovala, jako by si na mě nepamatovala, přestože si pamatuje zatraceně dobře. Bez ohledu na to, jak příšerně se chová ke mně, si tátovi nestěžuju. Je mu s ní dobře. Když se na ni dívá, ona se usmívá. Směje se jeho laciným vtipům. Vím, že ho asi nemiluje tak, jak by měla, ale od té doby, co k němu přišla do ordinace se zlomeným prstem a bujným poprsím, se táta hodně změnil k lepšímu. Rozvod nesl mnohem hůř než máma, která nám zničehonic prozradila, že se stěhuje zpátky do Mexika k rodičům, dokud se nepostaví na vlastní nohy. Nevím, koho tím chtěla přesvědčit. Dostala při vyrovnání tolik peněz, že si může žít až do smrti jako v bavlnce. Místo abych si lámala hlavu s Tashou a tátou, napíšu esemesku Danovi. Randí s holkou, se kterou jsem chodila na gympl. Jenže ona tam na rozdíl ode mě pořád chodí. Brácha mě chrání a dokonale se o mě stará, ale jinak je fakt prase. Opakuju: fakt prase. Pokouším se vůbec nezajímat o ty jeho hry s holkama. I jeho kamarádi jsou prasata, většinou mladší a ještě horší než on. Rád se obklopuje lidmi, co se chovají stejně odporně, aby měl ze sebe lepší pocit. Mezi slepými jednooký králem nebo tak něco. Dan odpoví obratem: Vyzvednu te za 20 min. Pošlu mu smajlíka, vyskočím z postele a jdu se upravit. Nejsem namalovaná a na sobě mám šedé tričko s logem univerzity, to by neprošlo. Ale musím si dát pozor, co si vezmu na sebe, abych nemusela celý večer poslouchat Danovy řeči.

After_V.indd 32

14.4.2020 20:08:54

PŘED NÁMI

Prohrabu skříň, zapátrám v moři černé a fl itrů. Máma si všechny šaty vzala na sebe jen jednou, pak mi je dala. Táta se jí snažil udělat radost a pořád jí kupoval nové, dal jí taky červený sporťák, ale nějak to nikdy nestačilo. Když odcházela, nabídla mi, abych se odstěhovala do Mexika s ní. Možná to zní legračně, ale nechtěla jsem přijít o svůj plavecký oddíl. Ze všeho tady ve Washingtonu je pro mě nejdůležitější. Bylo to to jediné – kromě táty a Dana –, co bych postrádala. Dan o stěhování uvažoval, ale nechtěl mě tu nechat. Nebo spíš nemohl vzhledem k tomu, jak mě neustále hlídá. Vyzkoušela jsem si dvoje šaty a hodila je zpátky do skříně. Nakonec si beru overal, který jsem na sobě ještě neměla. Je celý černý až na písmenka na širokých ramínkách. Je dost upnutý, aby mi obtahoval zadek, zároveň tak akorát ležérní na mejdan a zakrývá dostatečnou část těla, aby brácha neprudil. Sotva se obleču, zatroubí venku Dan. Popadnu kabelku a seběhnu po schodech dolů. Jestli si nepohnu, budou si sousedi zase stěžovat na kravál. Rychle vymačkám bezpečnostní kód na poplašném zařízení a vyběhnu ze dveří. Když dorazím k Danovu audi, zjistím, že s ním přijeli dva z jeho kamarádů. „Logane, pusť ji dopředu,“ nařídí Dan. Už jsem Logana párkrát viděla, zatím se ke mně choval hezky. Jednou se mě na mejdanu pokoušel sbalit. Když jsem vstala z pohovky, na které jsem seděla, a on zjistil, že jsem dobře o deset centimetrů vyšší než on, uzavřel to s tím, že budeme kamarádi. Já se zasmála na souhlas, bylo to milé. Od té doby ho mám z bratrovy party idiotů nejradši. „To je v pohodě, sednu si klidně dozadu,“ řeknu, než se Logan stačí odpoutat. Nasednu vedle kluka, kterému není přes vlnité tmavé vlasy vidět do obličeje. Má je shrnuté na stranu jako emo, ale výborně se to hodí k piercingu v jeho obočí a rtu. Nezvedne oči od telefonu, ani když ho pozdravím.

After_V.indd 33

14.4.2020 20:08:55

AFTER

„Nevšímej si ho,“ ozve se Dan a podívá se na mě přes zpětné zrcátko. Obrátím oči v sloup, vytáhnu vlastní telefon, abych se cestou nenudila. U kolejí není kde zaparkovat. Dan se nabídne, že mě vysadí u vchodu, abych nemusela chodit daleko. Vystoupím, slyším, jak se zabouchly i druhé dveře. Ten kluk ze zadního sedadla jde ke vchodu. „Sráči!“ křikne na něj Dan. Kluk zvedne ruku a ukáže prostředník. „Určitě by byli radši, kdybys jel s nima,“ poznamenám a jdu za ním po trávníku. Cestou ho okukuje parta holek. Jedna z nich něco pošeptá kamarádce a všechny se podívají na mě. „Máte nějakej problém?“ zeptám se a dívám se do jejich zmalovaných tváří. Všechny tři zavrtí hlavou, zjevně nečekaly, že se ozvu. „Asi se právě pochcaly,“ poznamená ten kluk. Má neuvěřitelně hluboký hlas a přísahala bych, že mluví s britským přízvukem. Zpomalí, ale neotočí se na mě. Ruce má pokryté tetováním. Nerozeznám, co má představovat, ale všechno je černým inkoustem, vůbec žádné barvy. Sedí to k němu, k těm černým džínám a černému tričku. Jeho boty tlumeně duní na trávníku. Pokouším se s ním udržet tempo, ale dělá moc dlouhé kroky. Je vysoký, o pár centimetrů vyšší než já. „To doufám,“ řeknu a ještě jednou se po nich ohlédnu. Jdou dál a ukazují si na opilou holku v krátkých šatech, která se potácí kolem nich. Než dojdeme na kolej, už neřekne ani slovo. Vejde do kuchyně a nepodívá se na mě, otevře lahev whisky a přihne si. Zajímá mě, takže když přijdou Dan s Loganem, rozhodnu se o tom potetovaném klukovi něco vyzvědět. Popadnu z chladicího kbelíku na lince víno a jdu k bratrovi. Sedí na pohovce s pivem v ruce. Už teď je cítit trávou a oči má zarudlé. „Kdo byl ten kluk v autě?“ ptám se ho.

After_V.indd 34

14.4.2020 20:08:55

PŘED NÁMI

Změní výraz. „Kdo, Hardin?“ Není rád, že se ptám. A Hardin? Co je to za jméno? „Na toho si dávej bacha, Mel,“ varuje mě. „Myslím to vážně.“ Obrátím oči v sloup a usoudím, že nemá smysl se kvůli tomuhle dohadovat. Brácha moje kluky nikdy neschvaluje, přitom se mě pokusil dát dohromady se svým nejlepším kamarádem Jacem – asi nejodpornějším klukem z celé té party. Bratrovy nároky jsou konsistentní podle přísunu trávy a alkoholu. Poplácá místo na pohovce vedle sebe. Posadím se k němu a pozoruju ostatní. Hudba sílí, všichni jsou čím dál opilejší. Když se o chvíli později přijde Logan bráchy zeptat, jestli si nechce zase zahulit, rozhlédnu se po Hardinovi. Na to jméno si asi nezvyknu. A už ho vidím, stojí sám v kuchyni opřený o linku. Lahev whisky je podstatně prázdnější, než když jsem ho viděla naposledy – zhruba před patnácti minutami. Takže hodně pije. Bezva. Rychle se zvednu, až moc rychle. Dan mě popadne za ruku a mně dojde, že si musím vymyslet důvod, proč chci odejít z místnosti. Kdybych mu řekla, že jdu hledat Hardina, vyrazil by za mnou. „Kam jdeš?“ „Čurat,“ zalžu. Nesnáším, jak mě věčně zve na tyhle večírky, a pak se tam chová jako můj táta. Zadívá se na mě, dívá se mi do očí, jako by poznal, že lžu, ale já se odvrátím. Cítím na sobě jeho pohled, když přecházím přes pokoj, proto se pustím po schodech. Jediné záchody v tomhle domě jsou nahoře, což moc nedává smysl, ale co byste od kolejí čekali. Jdu pomalu, jakmile se dostanu až nahoru, ohlédnu se po bráchovi, jenže když se otočím zpátky, narazím rovnou do zdi. Ale není to zeď – Hardinův hrudník.

After_V.indd 35

14.4.2020 20:08:55