Hana Kneblová
ˇ Zivot v ceských ˇ zemích za Rudolfa II.
© Hana Kneblová, 2020 ISBN 978-80-242-6520-9
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 4
31.1.2020 9:07:38
Každodenní život
Proč v roce 1584 slavili v Čechách Velikonoce v jiný den než na Moravě? V křesťanském světě se dlouho používal juliánský kalendář, který zavedl Julius Caesar. Tento typ ale nebyl dostatečně přesný. Obvykle se tvrdí, že rok trvá 365 dní a čtvrt dne, a proto se jednou za čtyři roky přidává 29. únor. Jenže ve skutečnosti to není přesně 365 dní a šest hodin, rok je o pár minut kratší. Tento rozdíl se dříve nebral v úvahu. Rok v juliánském kalendáři byl tedy o trošku delší než skutečnost, což způsobilo, že drobná odchylka se přičítala k odchylce a každých 128 let se kalendář posunul o jeden den. Během staletí se přebývající dny hromadily. To způsobilo problémy při vypočítávání data Velikonoc, protože přestalo platit, že první úplněk po 21. březnu je první jarní úplněk. Jelikož Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, bylo nutné provést změny. Situaci se rozhodl řešit papež Řehoř XIII., který svolal komisi odborníků, jež dostala za úkol navrhnout reformu kalendáře. Odborníci vypočetli, že rozdíl mezi stávajícím kalendářem a skutečností činí deset dnů. Poté bylo papežskou bulou vyhlášeno, že se nadbytečných deset dnů 5
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 5
31.1.2020 9:07:38
Hana Kneblová
vyškrtne – po 4. říjnu 1582 měl následovat 15. říjen. Nový kalendář dostal jméno gregoriánský, což bylo odvozeno od latinské podoby jména Řehoř. V době renesance nebyla Evropa jednotná ve víře a pro velkou část křesťanů papež nepředstavoval nejvyšší církevní autoritu, proto změnu kalendáře provedlo pouze několik evropských zemí (jednalo se o tradiční katolické země Španělsko, Portugalsko a většinu italských států). Velká část obyvatel Svaté říše římské, Čech, Moravy a Uher se hlásila k některému z reformovaných proudů křesťanství, a proto změnu, již inicioval papež, odmítla. Navíc zemské stavy tvrdily, že tato změna znamená zásah do zemského práva, tudíž by ji nejprve musely schválit. Avšak v roce 1583 ji na zasedání sněmu odmítly. Poté Rudolf II. přikázal změnu kalendáře mandátem z 3. prosince 1583, v něm nařídil, aby v zemích Koruny české po 6. lednu 1584 následoval 17. leden. Češi se podřídili, ale moravské stavy odmítly nařízení vyplnit – proto v roce 1584 slavili v Čechách Velikonoce jindy než na Moravě. Poté však Moravané ustoupili císařovu nátlaku a změnu se zpožděním přijali, díky tomu po 3. říjnu 1584 také na jejich území následoval 14. říjen. Ve Slezsku došlo ke změně po 12. lednu 1584. Na většinu obyvatel neměla změna kalendáře žádný dopad, výjimku představovali obchodníci. Protože evropské země změnily kalendář v různou dobu, bylo problematické vést účetnictví, když obchodní partneři používali jiný kalendář. Zastaralý kalendář nejdéle hájila pravoslavná církev, proto se pravoslavné země (například Rusko) řídily juliánským kalendářem až do 20. století. Co dívky čekalo, když se staly součástí fraucimoru? Slovo fraucimor se v 16. a 17. století objevovalo v různém významu. Původně označovalo pokoje na šlechtickém sídle obývané pouze ženami, v širším smyslu se týkalo všech žen na zámku, od 6
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 6
31.1.2020 9:07:39
ŽIVOT V ČESK ÝCH ZEMÍCH ZA RUDOLFA II.
urozených společnic paní domu, přes ženské příbuzné po služebné, například komorné a kuchařky. V nejurozenějších rodinách do fraucimoru patřily pouze neprovdané dívky z dobrých rodin, které paní domu dělaly společnice. V tomto případě se jednalo o obměnu dvorních dam královny. Dívky z fraucimoru žily po boku své paní, stýkaly se s jejími hosty a doprovázely šlechtičnu všude, kam nemohla jít sama. Reprezentační role fraucimoru byla tak významná, že ho najdeme i na sídlech ovdovělých velmožů. V měšťanské společnosti se s ním nesetkáme. Ženy by společnice jistě uvítaly, ale jejich muži to považovali za zbytečné utrácení peněz. Na českých a moravských zámcích měly dívky vyhrazeny zvláštní místnosti, v nichž si svůj pobyt v podstatě odpracovaly. Inventář zámku ve Velkém Meziříčí, který byl pořízen roku 1615, dokládá činnosti, jimž se tamní členky fraucimoru věnovaly – šily závěsy, polštáře a přikrývky, především však našívaly tkanice a střapce, zabývaly se vyšíváním berkovských znaků a ornamentů na textilie, na dámské šaty našívaly zlaté a stříbrné ozdoby, perly a drahé kameny. Z inventáře vyplývá, že se věnovaly i krumplování. Krumplíři tkali perlami i taženým, nitěným a bitým zlatem, vytvářeli obrazy i ozdoby na užitkové textilie. Jednalo se o náročnou profesi. Zjištění, že se takové práci věnovaly dívky z místního fraucimoru, je překvapivé. Velký fraucimor posiloval prestiž šlechtického dvora, ale náklady na jeho vydržování byly značně vysoké. Dívkám se platila strava, jídlo se jim podávalo u tzv. šlechtického stolu a bývalo stejné jako u panského stolu. Jelikož reprezentovaly paní domu při hostinách a slavnostních příležitostech, musely vypadat náležitě okázale. Proto dostávaly látky, ze kterých si šily šaty (někdy je šily i pro svou paní), vedle toho jim bylo zakoupeno už hotové oblečení, boty a doplňky. Pro dívky z chudých nebo málo urozených rodin mělo působení ve fraucimoru řadu výhod – naučily se panským mravům 7
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 7
31.1.2020 9:07:39
Hana Kneblová
a způsobům, pohybovaly se v kruzích, kde měly větší šanci na seznámení s bohatým a urozeným ženichem. Díky tomu se mohly provdat za úředníky nebo dvořany, kteří stáli na společenském žebříčku výše než ony. Povinností paní domu bylo postarat se členkám fraucimoru nejen o oděv a stravu, ale také o výbavu, a pokud to bylo nutné rovněž o patřičné věno a vystrojení svatby. To všechno bylo finančně náročné. V renesanci si lidé potrpěli na různé kuriozity. K fraucimoru na českokrumlovském zámku patřila od roku 1593 trpaslice Eliška Fedorovna Moskevská, kterou Petru Vokovi z Rožmberka věnoval sám císař Rudolf II. Během let 1595 až 1611 bylo v rožmberském fraucimoru 53 dívek a zralých žen, nejméně 23 z nich se provdalo. Když zadlužený Petr Vok prodal císaři v roce 1601 Český Krumlov a přestěhoval se do Třeboně, snížil počet členek fraucimoru, aby ušetřil na výdajích. V době, kdy zemřel, se jeho fraucimor skládal pouze z jedenácti dívek a žen. Byli u nás v době renesance kominíci? Ve středověku v českých zemích neexistovala specializovaná kominická profese. První specialisté na vymetání komínů se u nás objevili v druhé polovině 16. století, ale trvalo ještě tři století, než se řemeslo rozšířilo do všech měst i na venkov. Až do poloviny 19. století byli kominíci pouze ve velkých městech. Na venkově a v malých městech jejich služby odmítali, protože jejich práci zvládli udělat sami. V hospodářství čistili komíny čeledíni a na obecních budovách ve městech biřici. Od 17. století musel mít každý dům komín, přesto ještě v 18. století nebyl na mnoha budovách – díky tomu se lidé vyhnuli placení komínové daně. Kouř se odváděl pomocí dřevěných dymníků, jež byly zevnitř omazané hlínou. Kvůli častým požárům se od hořlavých materiálů ustupovalo a zaváděly se zděné komíny. 8
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 8
31.1.2020 9:07:39
ŽIVOT V ČESK ÝCH ZEMÍCH ZA RUDOLFA II.
Komínářská nebo kominická živnost u nás vznikla během 16. století, kdy se rozšířilo užívání kamen a s nimi spojených úzkých komínů. Kominíkům se tehdy říkalo mastkomínové nebo mastkominíci. V druhé polovině 16. století většina z nich pocházela z Itálie, mezi první kominíky v Čechách patřil Gabriel Marian, jenž roku 1568 působil na pražských Hradčanech. Další známou osobností byl Tomáš della Moniga, kterému císař Rudolf II. v roce 1605 udělil patent na provozování kominictví na Hradě a na císařských panstvích v Českém království. V roce 1613 získali stejný patent Italové Bartoloměj a Matěj de Martini. Jejich rodina měla poté dlouhé roky výhradní právo na všechny komíny v Čechách. Nejstarší kominický cech u nás vznikl v roce 1626 v Třeboni, zato v Praze se ustavil až v roce 1748. Většina kominíků putovala od města k městu, společně s nimi putoval „pecák“ (také „pecival“ či „prskař“), což byl kluk nebo člověk malé postavy, který se dostal do otvoru pece i do prsku kamen, kde vymetal saze a popel. Jaké výhody a nevýhody přinášela živnost kočího? V Praze obstarávali nákladní dopravu kolečníci se šrotýři a „přes pole“ formani. Od poloviny šestnáctého století se od formanů začali oddělovat přepravci, kteří se zabývali přepravou osob mezi městy. Jejich bytelným vozům s obrovskými koly a koženými korbami se říkalo „kotčí vozy“ a majitelům „kotčí“. Velká kola byla nezbytná, protože mezi městy nebyly silnice v dnešním slova smyslu, pouze vyježděné cesty. Vozy neměly kozlík, majitel seděl na koni, který byl zapřažený před párem tažných koní. Z volné živnosti vznikl na Starém Městě pražském kočovský cech. 17. prosince 1576 dostali staroměstští kočí od radních cechovní řád a stali se právoplatnou městskou živností. Jednalo se o nejchudší živnost, níže byli jen biřici, rasové a kati. Podle cechovního řádu mohl „hospodář“ (tak se říkalo kočovskému mistru) 9
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 9
31.1.2020 9:07:39
Hana Kneblová
vlastnit maximálně tři vozy, ale ve skutečnosti by tolik koní neuživil. Tato živnost měla jednu velkou výhodu – kočím se mohl stát každý, kdo měl vůz, pár koní a zachovací list (ten dokládal, že se narodil v řádně uzavřeném manželském svazku a byl pokřtěn). Také musel do pokladny cechu zaplatit přijímací poplatek. Protože se nemusel nic učit, netrávil dlouhé roky na pozici učedníka ani tovaryše. Ačkoli pražští kočí byli natolik chudí, že mnohdy vlastnili pouze vůz a koně, brzy vznikl jejich cech také na Novém Městě a na Malé Straně. V roce 1597 bylo v celém pražském cechu 73 kočích se 79 kotčími vozy, na kterých mohlo najednou vyjet z města asi 500 cestujících. Cestování bylo v této době drahé a pomalé, průměrně se za den urazilo asi 50 kilometrů. Angličan Fynes Moryson, který v roce 1592 cestoval do Prahy z Drážďan tři dny, zaplatil za expresní cestu 14 míšeňských kop grošů. Arciknížeti Matyášovi trvala v roce 1600 cesta z Prahy do Vídně pět dnů a přišla ho na 28 míšeňských kop. Cesta z Prahy do Plzně se dala zvládnout za dva dny a stála šest kop, do Norimberku se jelo šest dnů a do Krakova týden. Tímto způsobem cestovali urození pánové i měšťané, kteří na to měli dostatek peněz. Jednalo se třeba o pražské kupce, kteří jezdili na velké jarní a podzimní jarmarky sjednávat nákup zboží, jež poté přivezli formani. Kočí neměli rádi povinnou službu císařskému dvoru, protože v tomto případě pracovali pouze za režijní výlohy. Jakmile bylo určeno, kdo se dvorské služby zúčastní, nesměl daný kočí brát objednávky od soukromých osob, protože musel být kdykoli k dispozici. Které nařízení bojkotovali plavci? V 16. století se po českých řekách běžně plavilo dřevo. Mužům, kteří pluli na svázaných kmenech, se říkalo „plavci“. Teprve 10
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 10
31.1.2020 9:07:39
ŽIVOT V ČESK ÝCH ZEMÍCH ZA RUDOLFA II.
v polovině 20. století, kdy toto řemeslo zanikalo, se objevil termín voroplavba a voraři. Hlavním úkolem plavců bylo přepravit dřevo, ale zároveň na vorech převáželi osoby, zvířata, živé ryby a potraviny, což pro ně představovalo skvělý přivýdělek. Od druhé třetiny 16. století se po Vltavě přepravovala také rakouská sůl z gmündenské oblasti. Nejprve se na vozech dopravila do Českých Budějovic, tam se přeložila na nákladní lodě nebo na vory a poté dovezla do Prahy. Doprava na lodi měla jednu zásadní vadu – po vyložení nákladu se prázdné lodě musely pomocí koňských potahů dovézt zpátky, aby se mohly v Českých Budějovicích znovu naplnit. V případě vorů tento problém odpadl, ale objevil se jiný – sůl nebyla dostatečně chráněna proti vodě a vlhkosti. Císař Rudolf II. obchod s rakouskou solí podporoval, proto nařídil, aby plavci naložili nejprve všechnu sůl, která právě byla v císařské solnici, a teprve poté mohli vzít jiné zboží. Takové uspořádání nesli plavci nelibě, protože císařskou sůl přepravovali zdarma, jen zabírala místo zboží, za které by dostali zaplaceno. A tak nařízení obcházeli, ačkoli jim hrozilo, že když budou přistiženi, přijdou o celý náklad dřeva. Proč bylo v 16. století dřevo plavené po řekách drahé? Po českých řekách se dřevo přepravovalo zřejmě od 10. nebo 11. století. Plavci nechtěli převážet dřevo přes pražské jezy, proto ho zpočátku prodávali na dřevném trhu v Podskalí. Tam ho mohli překupníci skoupit a dále prodat za mnohem vyšší cenu. To se nelíbilo obyvatelům Starého Města. Problém vyřešilo nařízení Jana Lucemburského, podle kterého plavci museli nejprve tři dny prodávat dřevo pražským měšťanům, teprve potom ho mohli prodat v Podskalí. Na panství Rožmberků byla Vltava splavná od Českých Budějovic. První plavební řád, jenž obsahoval nařízení ohledně 11
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 11
31.1.2020 9:07:39
Hana Kneblová
plavení dřeva na rožmberském dominiu, vydal Petr Vok v roce 1590. V 16. století se v Praze a na dalších místech v Českém království hodně stavělo, což mělo za důsledek zvýšení ceny dřeva. Šlechtici, jejichž panství se nacházela při jihočeských řekách, se snažili prodat dřevo za co nejvyšší cenu. Podskalští obchodníci se ho snažili koupit co nejlevněji a podobně jednal také panovník, protože Pražský hrad nakupoval velké množství palivového i stavebního dřeva. Opakovaně docházelo ke sporům ohledně vybírání cel, jež se platila cestou po řece. Nakonec se šlechtici na sněmech dohodli na řešení problému – od 70. let 16. století nebylo plavení dřeva zatíženo cly a mýty, což platilo pro všechny bez ohledu na stavovskou příslušnost. Cena dřeva přesto dál stoupala. Jak se v Praze chovali k žebrákům? Na venkově se chudým lidem, kteří chodili od vesnice k vesnici, od usedlosti k usedlosti a žebrali tam, říkalo „chodci“. Teprve když se začala rozvíjet města, našli místo, kde by mohli zůstat trvale. Shlukovali se u městských bran, mostů, kostelů, lázní, špitálů a hřbitovů, kde čekali na almužnu. Nebyli ale jediní, kdo se živil tímto způsobem. Ve středověku měli ve větších městech monopol na almužnu žebravé řády, které žebráky braly jako konkurenci. Proto byli žebráci opakovaně vyháněni za hradby měst. Koldínův zákoník dokonce uváděl, že žebrota ve městech se má trestat ztrátou hrdla. Na druhou stranu například v Kutné Hoře vznikl v roce 1443 cech zestárlých havířů, kteří žebrali u kostelů. Nejvíce žebráků žilo v Praze, jež se jich opakovaně snažila zbavit. Ovšem neúspěšně. Podle usnesení stavovského sněmu z roku 1547 měli všichni žebráci skončit ve špitálech, což se nepodařilo realizovat. Pražané byli k místním žebrákům shovívaví, ale chodce odjinud odmítali přijmout. V roce 1558 mohli v Praze žebrat pouze místní, a když cizí žebráci nechtěli město opustit, byli 12
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 12
31.1.2020 9:07:39
ŽIVOT V ČESK ÝCH ZEMÍCH ZA RUDOLFA II.
vymrskáni za hradby. Pokud by se někdo vrátil, riskoval, že mu useknou pravou ruku. Za Rudolfa II. se proti cizím žebrákům postupovalo opravdu razantně. Každých čtrnáct dnů se museli všichni žebráci shromáždit na dvoře rychty, kde konšelé u každého zjišťovali, odkud pochází, kde, proč a jak dlouho žebrá, kde bydlí, není-li opravdu schopen práce, není-li něčí poddaný apod. Z osob, které nepocházely z Prahy, přijali pouze toho, kdo měl žebrací list a vysvědčení, že ho domovská obec nemůže uživit. Prověření žebráci dostali na čtrnáct dnů na krk olověnou známku se znakem města, ostatní chudáky biřic odvedl za město. Pokud by se vrátili, hrozil jim trest. Ačkoli žebráci byli chudí, dalo se na nich vydělat – za podíl na almužně mohli získat místo k přespání. Nováčci z venkova a lidé, kteří už byli jednou z města vykázáni, uvítali nocleh ve stájích, chlévech a kůlnách, který jim poskytovali panští podomci, kočí a portýři. Mohli se tam uchýlit díky tomu, že ve šlechtických domech neplatilo městské právo. Nejhorší byly žebrácké hospody, kde každý musel svou almužnu propít. Nejvíce nových žebráků se vyrojilo 11. listopadu (den svatého Martina). Sezonní nádeníci a čeleď ukončili práci na statcích a domů se vraceli přes Prahu, kde právě byla velká pouť s trhem. Někteří venkované ve městě utratili celý svůj výdělek. Potom tito „martínkové“ po setmění přepadávali na ulicích chodce, kradli jim svršky a druhý den se je snažili prodat vetešníkům. Když udeřily silné mrazy, měšťané hlídali po celé noci kostely, aby se v nich tito zoufalci nemohli ukrýt (mohli by tam získat útočiště díky tomu, že na posvátné půdě byli nedotknutelní). Biřici je potom na ulicích pochytali a vyvedli za hradby. Podobně to vypadalo po 29. červnu (svátek svatého Petra a Pavla), kdy městem procházeli zemědělští nádeníci na letní sezonu. Někteří se do práce nehrnuli, zůstali v okolí Prahy, kde žebrali nebo okrádali trhovce, zelináře a mlékaře, kteří zásobovali město. Říkalo se jim „petrovští“, odtud pochází pojmenování vrchu Petřín. 13
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 13
31.1.2020 9:07:39
Hana Kneblová
V roce 1571 císař Maxmilián II. vyhověl žádosti vyslance Benátské republiky, jenž ho oslovil s návrhem, aby těžké zločince místo popravy prodal jako otroky na galeje do Benátek, kde měli být přikováni k veslům galér. Tento galejní trest platil pro všechna města s hrdelním právem, později se rozšířil i na práceschopné žebráky a staropražské ležáky. Když si Benátčané v dubnu 1572 přijeli pro prvních 64 vězňů, čekalo je nemilé překvapení. Na Novém Městě byli přepadeni, několik cizinců bylo zabito a budoucí galejníci se ocitli na svobodě. Nicméně za vlády Rudolfa II. se prodej zločinců a ležáků na galeje do Benátek osvědčil, proto probíhal i nadále. Naposledy se uskutečnil v roce 1728. Existovaly kuchařské knihy? Kuchařské knihy začaly vycházet hned po vzniku knihtisku. Nejstarší česká kuchařská kniha pochází z konce 15. století, ale jedná se pouze o rukopis. První českou kuchařku vydal tiskem na počátku 16. století pražský knihtiskař Severin mladší. Vlastní kuchařku měla na konci 16. století i Polyxena z Rožmberka (později z Lobkovic), která ji sepsala česky (prý vlastnoručně) se dvěma pomocnicemi. Toto dílo obsahuje 320 receptů. Nejznámější kuchařku vytvořil alchymista Bavor Rodovský mladší z Hustiřan a nazval ji Kuchařství, to jest knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají. V roce 1591 ji vydal tiskem pražský tiskař Jiří Nygrin. Autor v ní uvedl mnoho předpisů ze starších knih, což je pro tehdejší dobu typické. Která jídla se objevovala na stolech velmožů? V období renesance byla zvěřina natolik důležitou součástí panské kuchyně, že ji Rudolf II. často posílal darem (například na hostinu 14
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 14
31.1.2020 9:07:39
ŽIVOT V ČESK ÝCH ZEMÍCH ZA RUDOLFA II.
pro francouzské poselstvo). Císař si takové gesto mohl dovolit, vlastnil totiž oboru Hvězda a oboru v dnešní Stromovce. Zvěřinu darovali také různí velmoži. V tomto období se cenili především jeleni a medvědi. Jedli se také tetřevi, jeřábci, kvíčaly, bažanti a koroptve. Mnohá zvířata, jež patřila na stůl renesančního šlechtice, už dnes nekonzumujeme. V současnosti je pro nás nemyslitelné mít na talíři ježčí maso. Do této kategorie patří také bobři, ti se ale nejedli celí, na přípravu pokrmů se využíval pouze jejich ocas a zadní nohy. Oblíbeným jídlem byly veverky a drobní ptáci, kterých se vždy připravovalo velké množství. Pokud jde o maso z domácích zvířat, nejoblíbenější bylo telecí a jehněčí, uplatnilo se také hovězí, skopové a koňské (avšak vepřové se hodilo pouze pro nižší vrstvy). Maso se buď sekalo, což bylo pracné a zdlouhavé, nebo se peklo na rožni či na roštu. Také se vařilo a dusilo podlité tekutinou. Všechno se zahušťovalo chlebem a ten se podával také k pečenému masu. Existovalo až dvacet druhů chleba a pečiva. Z drůbeže se připravovaly především slepice, mnohem méně kuřata. Využívaly se například na polévku, v případě nemoci se už tehdy připravoval výživný slepičí vývar. Oblíbení byli kapouni (kastrovaní kohouti), husy a holoubata. Kachny se upřednostňovaly divoké. Na hostinách se objevovali pečení pávi, kteří měli ocas i korunku. Před pečením se jim ocas i korunka obalily látkou a těstem, potom je sundali a peří rozprostřeli. Ostatně také u kohoutů a slepic se někdy ponechala hlava a nohy, do stažené kůže se vložilo sekané maso, a tak se vytvořila původní podoba ptáka. Tento způsob přípravy jídla byl velmi oblíbený a využíval se také u ryb. Ty se konzumovaly sladkovodní i mořské. Nepovažovaly se za maso, proto se vedle běžných dnů podávaly také během půstu. K dochucení pokrmů se užívalo koření. Aby hostitel ukázal, že má dostatek peněz na drahé koření, dostal kuchař pokyn přidat ho do jídla velké množství. Někdy ho dodal tolik, že se pokrm nedal 15
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 15
31.1.2020 9:07:39
Hana Kneblová
jíst. Dovážely se především pepř, zázvor, skořice a hřebíček, oproti současnosti se využíval spíše muškátový květ než oříšek. Z domácího koření našla uplatnění především zelená petrželka, šalvěj, kmín a anýz. Charakteristickou surovinou panské kuchyně byl cukr, jednalo se o cukr třtinový, který byl do Českého království dovážen z ciziny. 100 kilogramů cukru stálo přibližně stejně jako tři vykrmení voli. Kvůli vysoké ceně se cukr objevoval pouze na panském stole. Cukr a cukrovinky se prodávaly s různým nepotravinářským zbožím, proto ho bylo možné koupit ve stejném obchodě jako plechy nebo plátno. Cukr se používal jako koření, přidával se k masu, hlavně k rybám a do omáček k nim. Byl velice oblíbený a nemohl chybět při žádné významné události. Když se roku 1579 slavila svatba Anny Alžběty z Hradce s Oldřichem Lobkovicem, byly v hodovní síni dva veliké cukrové stromy, na jejich větvích z perníku sedělo mnoho cukrových ptáčků. Dámy si trhaly ze stromu vlašské cukrovinky, jež vypadaly jako ovoce. Ve městech pekly koláče specializované koláčnice. Největší pochoutkou z moučných a sladkých pokrmů byly koblihy, které se pojí k období masopustu. Byly tak lahodné, že slovo „kobližný“ znamenalo „lahůdkový“. Všechny společenské vrstvy si pochutnávaly na perníku neboli na „caltách“. Protože se perník dělal s medem, byl levnější. Stejně jako dnes se přes den mlsalo, při takové příležitosti přišly vhod právě perníky, ale také marcipán, paštičky, sušené ovoce nebo ovoce zavařené s cukrem (tyto zavařeniny se tehdy hlavně dovážely). Ovoce se jedlo velmi často. Vedle jablek, hrušek a dalších běžných druhů se jednalo o kdoule, pomeranče, citrony, mandle, rozinky a fíky. Připravovaly se z něho různé kaše s cukrem i bez něho, peklo se, nadívalo, obalovalo a dusilo se s masem. Na hostinách někdy byly dokonce dva samostatné chody pouze z ovoce. V období renesance se hojně připravovaly různé kaše, ale ne vždy se jednalo o současnou kaši, spíše to byla dnešní haše z masa. 16
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 16
31.1.2020 9:07:39
ŽIVOT V ČESK ÝCH ZEMÍCH ZA RUDOLFA II.
Oblíbené byly také varmuže (varmuž nebo varmuža), což je vařená ovocná kaše s medem a kořením. Bavor Rodovský z Hustiřan ve své kuchařce uvedl více než osmdesát kaší a dvacet varmuží. Dělaly se například z masa (jako dnešní haše), z vína a ovoce. Kořenily se a zároveň sladily cukrem nebo medem. Sladké kaše byly slavnostním jídlem. V tehdejších kuchařských knihách se často vyskytovaly knedlíky. Tento název je ale zavádějící, protože to nebyly naše současné knedlíky, ty se objevily až později. Jednalo se o šišky z mouky nebo strouhaného chleba, s kvasnicemi nebo bez nich. Dělaly se z masa (telecího nebo skopového), vajec a koření, mohly být z ryb, rybích jiker, hub nebo tvarohu. Nevařily se, ale smažily. Už tehdy se k nám dovážela rýže. Z luštěnin se jedl pouze hrách, který se objevoval na stole bohatých lidí i prostého lidu. Zatímco páni ho jedli v různých úpravách (například s cukrem jako smažené kobližky), čeládka dostávala obyčejný vařený hrách. Co jedl prostý lid? Ve zprávě z roku 1605, jež byla určená pro císaře Rudolfa II., se uvádí, že „lid obecný nejvíce chlebem, pivem a masem živ jest“. Během týdne se čeledi obvykle podával pokrm připravený z hovězího masa, a pokud kuchař právě neměl hovězí, dostala zvěřinu. Prostý lid často konzumoval také vepřové, obzvláště velké oblibě se těšily zabíjačky. Ryby byly snadno dostupné a levné, proto je čeleď měla několikrát týdně, proti čemuž protestovala. V této době bylo maso běžnou součástí jídelníčku, teprve po třicetileté válce začalo být vzácností. Prostý lid jedl drůbež, hrách, kroupy, zelí, placky a samozřejmě chleba, který se konzumoval ve velkém množství. Rozdíl mezi stravou na různých stupních společenského žebříčku dokládá cena – jídlo purkrabího stálo šestkrát až sedmkrát více než jídlo nižšího úředníka, dokonce dvacetkrát více než obyčejné 17
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 17
31.1.2020 9:07:39
Hana Kneblová
děvečky. Až do 16. století se jedlo dvakrát denně, a to v pozdním odpoledni a navečer. Ranní jídlo se nepodávalo pro všechny ve stejnou dobu, proto se nepočítalo mezi denní pokrmy. Totéž platilo pro svačinu během dne. Pokud ale čeleď pracovala na poli nebo v lese, jedla třikrát denně. Než odešla brzy ráno za prací, dostala polévku nebo kaši a k tomu velký kus chleba. Jídlo (zřejmě chleba) si všichni vzali s sebou, teprve po návratu dostali teplý pokrm. Celkově se může říct, že čeládka hladem rozhodně netrpěla. Která jídla byla postní? Během roku bylo mnoho postních dnů. Během nich platila přísná pravidla pro to, co se smí jíst a co ne. Zakázané bylo maso a vejce, při vaření se nemohlo použít ani máslo či sádlo, pouze olej. Postním jídlem byl semenec (konopné semínko) a mák. Kdo oplýval penězi, ten měl i během období půstu na výběr z mnoha jídel a vůbec nestrádal. Postním jídlem byly především ryby, které se podávaly upravené na různé způsoby. Připravovaly se jako huspenina a dělaly se k nim sladké omáčky nebo omáčky z perníku. Také kaše z ryb nebo rybích vnitřností se sladily. Jedli se hlemýždi, ústřice a rovněž raci, z nichž se vytvářely různé nádivky, paštiky a sladké koblihy. Podávaly se želvy, vodní ptactvo a také savci – bobři a vydry, ti byli tehdy jako vodní živočichové řazeni mezi ryby. Jaké typy piva se vařily? Nejoblíbenějším nápojem bylo pivo, při jídle (a nejenom při něm) ho pili páni, měšťané, sedláci i čeládka. Někteří lékaři dokonce doporučovali, aby se podávalo dětem a kojícím matkám, protože podle nich po mateřském mléku je pro děti nejlepší pivo. Proč pít 18
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 18
31.1.2020 9:07:39
ŽIVOT V ČESK ÝCH ZEMÍCH ZA RUDOLFA II.
právě pivo? Jan Kopp z Raumenthalu, lékař císaře Ferdinanda I., na to měl jasnou odpověď: „Poněvadž ne všude dobrá voda nalézá se, z té příčiny rozum lidský mistrně jest jiný nápoj odmyslil, kterémuž pivo říkáme.“ Pivo se vařilo ze sladu a chmele, pivu z pšeničného sladu se říkalo bílé (nebo bledé) pivo, ječnému tmavé. V prvním případě se jednalo o pivo mladé a husté. Jako samostatný druh se vařily patoky, tento odvar dostávali nádeníci a čeleď. Ječné pivo bylo staré, hořké a velmi kvalitní. Výjimečně se pivo vyrábělo z různých sladů nebo ovsa. Existovalo také pivo „společní“, řídké nebo dolívky, tento typ se vařil po každé várce bílého piva. Rozdíl byl v kvalitě, „společní“ dostávali řemeslníci a řídké čeládka. V každém městě bylo několik pivovarů. Měšťané, kteří vlastnili dům, měli právo várečné, ale nemuseli ho využívat. Někdy si postavili společný pivovar nebo přispěli na obecní pivovar, v němž poté střídavě vařili pivo. V druhé polovině 16. století se rozvíjelo vaření piva na vrchnostenských panstvích a v poddanských městečkách. Vrchnost se snažila zvýšit své příjmy, proto trvala na tom, aby poddaní kupovali pouze její pivo. Existovaly rovněž královské (nebo císařské) pivovary, k nejznámějším už tehdy patřily Krušovice. Panovník měl ještě jiný příjem – platila se mu daň z prodaného piva (posudné). Ve městech existovaly cechy sladovníků a cechy pivovarníků (sládků). První připravovali slady a druzí z nich vařili pivo. To nebylo jenom nápojem, ale také základem pro pivní polévky, které se podávaly na snídani i na oběd ve všech vrstvách. Nemocným se tento typ polévky dělal s mlékem a vejci. Které další nápoje se pily? Zatímco pivo si ve velkém množství dopřávaly všechny společenské vrstvy, červené a bílé víno bylo určeno pro šlechtu, bohaté 19
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 19
31.1.2020 9:07:39
Hana Kneblová
měšťany a kněze. V Českém království bylo drahé, proto se k běžnému jídlu dávalo přesné množství na osobu. Oblíbené bylo malvazí, toto ovocné víno pili prostí lidé i boháči. Pivo, víno i malvazí se používaly při přípravě různých pokrmů – z piva se vařily polévky, z vína kaše, všechny tři nápoje se přidávaly pod jídla z masa. Medaři (brtníci, včelaři a lesníci) vařili z medu medovinu, ale ta se už nepila tolik jako kdysi. Od 13. století se v jižní a západní Evropě vyráběla z vína destilací kořalka, která byla velmi silná (60 až 90 %). Pálilo se také z piva. U nás se vinopalny a pivopalny uplatnily od druhé poloviny 15. století. V 16. století byly spíše trpěny, pivo ale tehdy pálili i sládkové a sladovníci. Pálit se smělo pouze ze zkaženého vína a nezdařeného piva, rovněž bylo zakázáno pálit ze sladu a šrotu, což se ale opakovaně porušovalo. Na venkově (především v poddanských městech) některá zbožná vrchnost vinopalnictví zakázala. Celkově se alkoholických nápojů různého typu pilo hodně, v pití se dokonce soutěžilo. Připíjelo se na zdraví, štěstí a přátelství, pilo se na přivítanou nebo kvůli sázce. Mezi nealkoholické nápoje patřily sladká míza z břízy a javoru a různé ovocné šťávy, v 16. století se prosadily ovocné šťávy s cukrem. Sirupy se dělaly ze všech druhů ovoce i z některých květů (třeba z růží, fialek). Jaké postavení měl kuchař ve společnosti? Dobří kuchaři byli velmi ceněni. Někteří byli natolik proslulí, že pokud to bylo třeba, půjčoval je jejich zaměstnavatel na přípravu významné hostiny. Rudolf II. dokonce své kuchmistry (tedy ne obyčejné kuchaře) povyšoval do šlechtického stavu. Dochoval se nám řád Petra ze Švamberka z roku 1616, z něhož lze zjistit, jaké postavení měly různé osoby na jeho panství. U panského stolu seděli pán, paní, hofmistr a lékař. Kuchmistr měl místo 20
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 20
31.1.2020 9:07:39
ŽIVOT V ČESK ÝCH ZEMÍCH ZA RUDOLFA II.
u tzv. šlechtického stolu, jenž byl určený také pro hofmistrovou, fraucimor, lovčího, preceptora, děti a sekretáře. Obyčejní kuchaři, kuchtíci a kuchyňská dívka jedli přímo v kuchyni. Počet kuchařů závisel na společenském postavení pána domu, Petr Vok z Rožmberka měl v roce 1593 v kuchyni kuchmistra, kuchyňského písaře, pět kuchařů, paštikáře a šest pacholat. Umývání stříbrného nádobí, talířů a nádob na pití, které se používaly u panského stolu, měli na starosti lokajové. Mužští kuchaři se sdružovali v cechu. Do učení mohl být přijat pouze člověk, který měl list poctivého zplození (nesměl být nemanželským dítětem). Po dvou letech přestal být učedníkem a stal se tovaryšem. Pokud někdo chtěl být mistrem, musel na svůj náklad připravit dvanáct jídel a cechu zaplatit 24 kopy míšeňských grošů. Při zkoušce mohl dvakrát propadnout, ale pokud by propadl potřetí, už nikdy se členem cechu nemohl stát. Mistři kuchaři vařili v soukromých domech za plat, ale zároveň provozovali veřejnou kuchyni pro pocestné a chudý lid za mírné ceny. Městským řemeslníkům připravovaly jídlo kuchařky. Na tyto ženy se ale obvykle pohlíželo negativně, prý bývaly zlostné, neposlušné, kradly, měly milence nebo si pána omotaly kolem prstu. Nemohly vstoupit do cechu, a proto nesměly vařit na ulicích (vařit mohly pouze v hostincích). Pokud byla žena chycena při vaření na ulici, zavřeli ji a sebrali jí nádobí. Platila při stolování pravidla slušného chování? Správně se chovat ve společnosti bylo natolik důležité, že první knihy o slušném chování u stolu začaly vycházet hned po vynalezení knihtisku, tedy během posledních dvou desetiletí 15. století. V období renesance byla nejrozšířenější knihou tohoto typu De civilitate morum puerilium, kterou napsal Erasmus Rotterdamský. Vyšla v roce 1530, byla přeložena do různých jazyků a užívala se 21
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 21
31.1.2020 9:07:39
Hana Kneblová
také v Čechách. Z poloviny 16. století se dochoval původní český návod Adama staršího Sturma z Hranic, jenž byl vytvořen pro jeho dcery. Na počátku 17. století vyšla tiskem další díla. Některé pokyny odpovídaly dnešní etiketě. Člověk se neměl opírat lokty o stůl, říhat, srkat, mlaskat ani mluvit s plnými ústy. Nemělo se foukat do horkého jídla, ale počkat, až vychladne. Pokud zůstal na talíři cukr, nesměl se vylizovat, ačkoli byl tehdy vzácný. Oproti současnosti museli lidé neustále řešit problém, jak by měli naložit s kostmi. Nesměly se házet na ubrus nebo pod stůl (v případě nutnosti se měly odhodit pod vlastní nohy, aby ostatním nepřekážely). Maso, zelenina a ovoce se v 16. století jedly rukama, braly se do tří prstů, které se potom mohly utřít buď do ubrousku, nebo do ubrusu. Kaše a polévky se jedly lžící, jež se měla poté otřít o spodní stranu ubrusu. Není divu, že se ubrusy musely během hostiny měnit a praly se každý den. Jaké příbory se používaly? Během jídla byl na stole nůž, kterým se krájelo maso a chléb. Byl určený pro více hostů, ale někdo si nosil vlastní. Dokud se nerozšířily vidličky, mohl se kousek odkrojeného chleba nebo masa napíchnout na nůž a poté namočit do omáčky ve společné misce. V 16. století se v měšťanských domech používaly nejen lžíce z fládrového dřeva, jež byly často krásně vyřezávané, ale také z cínu a mědi. Bohatí měšťané a šlechtici si mohli dovolit stříbrné lžíce, ty se využívaly zvláště při slavnostních příležitostech. Když jedli dřevěnými lžícemi, měly alespoň rukojeť vykládanou stříbrem. Stříbrné lžíce se někdy zlatily. Objevily se i lžíce vidličné, na jejichž konci se nacházely bodce. Vidlička (spíše vidlice) se nejprve využívala při přípravě a podávání masa, součástí jídelního příboru se stala později. Během 16. století se u nás postupně prosadila v nejvyšších kruzích. K roku 1543 22
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 22
31.1.2020 9:07:39
ŽIVOT V ČESK ÝCH ZEMÍCH ZA RUDOLFA II.
jsou na zámku ve Vlašimi doloženy zlaté vidličky s tyrkysem na konci, roku 1592 vlastnil Jan starší z Valdštejna 24 vidliček a lžic, na počátku 17. století měl Albrecht z Valdštejna 368 stříbrných lžic a 157 vidliček! Vidlička pozvolna pronikla i do měšťanských vrstev – roku 1573 je doložena stříbrná vidlička u císařského rychtáře Pavla Žipanského. Bylo hlavním úkolem špitálů starat se o nemocné? Péči o nemocné se od 12. století věnovaly hlavně křižovnické a rytířské řády, které vznikly ve Svaté zemi. Špitály už nezajišťovaly ubytování cestujícím a poutníkům, tím se zabývaly komerční hospice, herberky a hostince. Přesto stále ještě nebylo hlavním úkolem špitálů starat se o nemocné. Lidé se do špitálu nepřijímali kvůli nemoci, ta byla pouze průvodním jevem vysokého věku nebo chudoby. Ačkoli v těchto ústavech působili ošetřovatelé i lékaři, medicína byla na tak nízké úrovni, že málokdy pomohla. Špitály byly tedy především sociálními institucemi. Existovaly pouze dva typy zařízení, jež se starala pouze o nemocné. Při klášterech vznikala vedle špitálů pro veřejnost také tzv. infirmaria, speciální místnosti nebo budovy, kde byli ošetřováni nemocní řeholníci. Druhým ústavem určeným pouze pro nemocné byla leproseria pro malomocné (například leproserium u svatého Lazara), k tomuto typu se později připojily morové špitály. Které významné špitály existovaly v 16. století v Praze? K nejvýznamnějším pražským špitálům patřil špitál křižovníků s červenou hvězdou, který vznikl z iniciativy Anežky České. Na přelomu 40. a 50. let 13. století přesídlil do komplexu u Juditina mostu, což bylo strategicky zvolené místo, navíc výhodné finančně 23
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 23
31.1.2020 9:07:39
Hana Kneblová
(příjmy z mostného). Díky bohatým nadáním a privilegiím se tento ústav stal předním špitálem ve městě. Ve druhé polovině 14. století vznikly během 25 let v Praze čtyři špitály, přičemž dva založili staroměstští patriciové. Jednalo se o Bohuslavův špitál, který byl od přelomu 15. a 16. století známý jako špitál svatého Kříže, a Jakubův špitál, jenž později proslul jako špitál proti svatému Ambroži. U zrodu zbývajících dvou ústavů stál arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Ve vyšehradském podhradí vznikl špitál svaté Alžběty, který byl vyhrazený zchudlým měšťanům. Druhé nadání bylo určeno nemocným duchovním. Jednalo se o špitál svatého Antonína a svaté Alžběty, jenž se nacházel na Hradčanech. Tento ústav nepřežil husitské období, ale navázal na něj hradčanský špitál založený Ferdinandem I. Během dvou desetiletí na přelomu 15. a 16. století vznikly nové špitály na Malé Straně, na Starém i Novém Městě. Jako první byl zřízen městský špitál pro Malou Stranu. Spravovali ho malostranští konšelé a byl určen pouze pro nemocné nebo staré chudé měšťany. Původně byl v domě na Malostranském náměstí, který věnovala měšťanka Svata. V roce 1599 přesídlil na Újezd, kde mu patřil rozsáhlý areál (několik budov, zahrada a hřbitov u kostela svatého Jana). Nový staroměstský špitál vznikl za Poříčskou branou na místě, kde žilo mnoho lidí nakažených syfilidou. Po roce 1503 zde byly postaveny budovy a kostel svatého Pavla, podle něhož byl špitál nazván. Ve druhé polovině 16. století se jednalo o největší a nejbohatší staroměstský špitál. V 80. a také v 90. letech 16. století vydala obec zvláštní instrukce – byla zřízena funkce hrobničných, kteří měli na ulicích sbírat žebrající nemocné a přestárlé osoby a převážet je do špitálu. Také na Novém Městě založili nový špitál kvůli syfilidě. Špitál u svatého Bartoloměje vznikl v roce 1505 v domě pod Slovany, oba novoměstské špitály (tento nový a starší pod Vyšehradem) se nacházely nedaleko, a proto byly brzy správně spojeny. 24
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 24
31.1.2020 9:07:39
ŽIVOT V ČESK ÝCH ZEMÍCH ZA RUDOLFA II.
Které tři významné pražské špitály nezaložili měšťané ani církevní řády? V 16. století nestáli u zrodu pražských špitálů pouze měšťané. Císař Ferdinand I. nechal v roce 1547 obnovit původně arcibiskupský špitál na Hradčanech, díky tomu Praha získala dalších 30 lůžek (což vzhledem k celkovému počtu obyvatel nebylo mnoho). Tento císařský špitál představoval typ instituce, která dosud v Praze chyběla. Hlavní povinností špitálníků byla pravidelná účast na zádušních bohoslužbách za panovníkovu rodinu. Dalším výjimečným špitálem byl židovský špitál (hekdeš) v Židovském Městě. Vznikl v první polovině 16. století a na počátku 17. století ho zvelebil Mordechaj Maisel, což dokládá nápis na jeho náhrobku. Tento špitál byl spojen se synagogou, obřadní lázní (mikve) a hřbitovem. Vlašský špitál, jenž se stal útulkem pro přestárlé, chudé a nemocné, zároveň poskytoval speciální péči sirotkům, nalezencům a rodičkám. Jedná se o nejstarší ústav v Praze, který pečoval o těhotné ženy. Děti, jež se zde narodily svobodným matkám, měly jedinečnou výsadu – považovaly se za manželské. (Mimochodem, nejstarší známé porodnické dílo u nás vyšlo v 16. století, nazývalo se Zpráva a naučení ženám těhotným a babám pupkořezným netoliko prospěšná, ale také potřebná.) Tento špitál založila v roce 1601 Vlašská kongregace, jež vznikla v roce 1575, aby pomáhala chudým krajanům. Ústav se nacházel v domě ve Vlašské ulici na Malé Straně a v roce 1601 se staral o 60 osob. Císař Rudolf II. ho osvobodil od berní a zemských sbírek, ale jinak se mu nevěnoval. Zato jeho nástupce Matyáš s manželkou Annou Tyrolskou založili v roce 1612 špitální nadaci s pravidelným důchodem.
25
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 25
31.1.2020 9:07:39
Hana Kneblová
Jak se žilo ve špitálech? O tom, komu bude špitál věnovat péči, rozhodoval jeho zakladatel. Ten mu také zajistil dostatek prostředků, aby mohl fungovat. Špitál byl zabezpečen movitým nebo nemovitým majetkem, různými daňovými úlevami, výnosy mýt a pokut, jeho majetek se mohl rozšířit také o jednorázové dary nebo odkazy. Velkým přínosem byla privilegia a úlevy udělované panovníkem. Nejbohatší špitály měly statky a příjmy srovnatelné s majetkem menších feudálů, ale ty chudší se musely uchylovat k almužnám nebo sbírkám. Lidé v takových ústavech získali přístřeší a základní ošetření, ale jídlo si museli vyžebrat. Například v malostranském špitálu na Újezdě, který se nacházel u kostela svatého Jana, to vypadalo takto: „Lidé ve špitále bydlící, větším dílem z almužny, zvláště v neděli, když se služby boží v kostelích, na novém krchově, vykonávají a při pohřbích dávají, živí jsou.“ Kdo nemohl žebrat, dostával trochu hrachu, ječných krup a zeleninu (zelí, řepu, mrkev), někdy kus chleba a trochu piva. Kdo špitál spravoval? To záleželo na fundátorovi – buď na vše dohlížel sám, nebo svěřil správu někomu jinému (klášteru, speciálnímu bratrstvu, městské radě). Správa majetku byla oddělena od péče o nemocné a přestárlé. Nejvyšším úředníkem špitálu byl správce. Je těžké určit počet lůžek, které měla Praha celkově k dispozici. Většinou se v ústavu nacházelo 12 až 30 chovanců, ale špitál se staral také o osoby žijící mimo jeho budovu. Vysokým počtem lůžek vynikal křižovnický špitál u mostu, kde bylo okolo 85 lůžek, navíc pečoval také o osoby, ke kterým se muselo docházet. Tomuto počtu mohl konkurovat snad jen špitál svatého Pavla a na konci předbělohorského období Vlašský špitál. Vzhledem k počtu obyvatel ve městě byl počet lůžek nedostatečný, navíc se některé špitály specializovaly. Starý hradčanský špitál se staral výhradně o duchovní, špitál pod Vyšehradem se původně věnoval pouze zchudlým měšťanům a židovský špitál byl omezen náboženským vyznáním. 26
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 26
31.1.2020 9:07:39
ŽIVOT V ČESK ÝCH ZEMÍCH ZA RUDOLFA II.
Bližší zprávy o vnitřním uspořádání špitálu pocházejí až z konce 16. století – v malostranském špitálu na Újezdě byly oddělené pokoje pro muže a ženy a také pokoje pro personál. Ve druhé polovině 16. století pražské městské rady najímaly nejen pečovatelky, ale také lazebníky, lékárníky a lékaře. Ubytování lékaře a chirurga přímo ve špitále je doloženo až na přelomu 16. a 17. století v malostranském špitálu na Újezdě. Péče o nemocné se příliš nelišila od péče o ostatní chovance. Špitál byl v podstatě útulek, kde dostali jídlo (v některých případech), ale stejné ošetření by získali i doma (ošetření ran a jejich obvázání, podávání utišujících prostředků a pouštění žilou). Od 16. století platily ve špitálech domácí řády, v nichž byl přesně určen čas na budíček ohlašovaný zvoncem, na úklid, osobní hygienu, jídlo, zábavu a povinné bohoslužby. Jak se u nás léčila syfilis? Syfilis byla u nás známá jako uherská nemoc (říkalo se jí také francouzská nemoc a v době obrození se objevil název příjice). Proč právě uherská nemoc? Protože Turci ohrožovali habsburská území v Uhrách, bylo tam v roce 1566 vysláno 3000 jezdců z Českého království. Ti ale nakonec do žádné bitvy nezasáhli. Zatímco nepřítel obléhal Siget, oni spolu s Maxmiliánem II. zůstali u Rábu (dnešní severozápadní Maďarsko, deset kilometrů od slovenských hranic). Když se vojsko vrátilo domů, někteří vojáci si s sebou přivezli vážnou nemoc. V Uhrách byl v 60. letech 16. století rovněž Adam II. z Hradce (1549–1596), který posléze zastával nejvýznamnější úřady v Českém království (stal se nejvyšším kancléřem i nejvyšším pražským purkrabím). Tyto úřady získal, ačkoli trpěl uherskou nemocí. Bakterie, jež způsobuje syfilis, byla objevena až v roce 1905, proto je nasnadě, že v dřívějších dobách byla tato nemoc neléčitelná. 27
Zivot_v_ceskych_zemich_za_rudolfa_II.indd 27
31.1.2020 9:07:39