MARCELA MLYNÁŘOVÁ
Dvakrát dole, jednou nahoře
Text © Marcela Mlynářová, 2020 Illustrations © Tereza Budilová, 2020 ISBN 978-80-242-6460-8
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 4
8.1.2020 14:22:02
Všichni s obrovskou péčí opravujeme a upravujeme trvalá i víkendová obydlí, pravidelně a zodpovědně poskytujeme veškerý servis čtyřnohým i čtyřkolovým miláčkům, leč naprosto pomíjíme vlastní tělesnou schránku, měnící se tím pádem pomalu a nenápadně v trosky. Většinou se ozve, až když už ji na rozdíl od hradů nemá smysl ani zakonzervovat. A proto pečujme i o sebe, vždyť ve skutečnosti jsme sami sobě jediným neodcizitelným majetkem.
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 5
8.1.2020 14:22:02
Trénink sebezáchovy Po krátkou dobu jsem měla oprávněný důvod se domnívat, že je ze všech léčebných ústavů nejpřijatelnější pobyt v blázinci. Když mého před třiačtyřiceti lety manžela připravil vlastní všehoschopný, a proto všemi obávaný bratr o byt, zakotvil v garsoniéře svého kamaráda. Nedávno ji musel opustit, což nečekal, a tak přišel o jedinou jistotu střechy nad hlavou. Pražské domovy důchodců byly přeplněny, a protože jsme s dcerou, postiženou abnormálním sociálním cítěním, při němž o otce v jeho nemohoucnosti způsobené rezignací na život pečovala, nepovažovaly bezdomovci oblíbené resorty pod mosty a v křovinatých místech s možností igelitových bungalovů za důstojné, obrátily jsme svůj zájem k mimopražským seniorským zařízením. Uspěly jsme na Vysočině. „Jak dlouho to s nimi vydržíš a jak dlouho oni vydrží s tebou?“ napadlo mě, když jsem ho převezla a dcera podstupovala formality příjmu. Neuběhlo ani čtrnáct dní a vedení oznámilo, že je pro pobyt v ústavu nežádoucí. Vojenský dril se vstáváním v sedm hodin a tvrdším zacházením mému Bývalému nevyhovoval tak dalece, že se začal bouřit
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 7
7
8.1.2020 14:22:02
Marcela Mlynářová
a nakonec všechny včetně ředitele poslal do velmi nelichotivých míst. Během měsíce byl převezen do pražských Bohnic. Tak trochu jsem ovšem nechápala, proč si transport, o němž jsme se dozvěděly, až když už proběhl, musel zaplatit, a to ve výši odpovídající pronájmu známé luxusní limuzíny s prodlouženou, od řidiče oddělenou částí vybavenou barem, gaučem a občas i dámskou společností. Přes všechny peripetie zněl po další změně adresy jeho hlas v telefonu klidně, až spokojeně. Když jsem poprvé navštívila bohnický areál a posléze příslušný pavilon, nebylo možné přehlédnout, že se sem po dlouhá desetiletí neinvestovala ani koruna. Tento fakt po překročení prahu ustoupil do pozadí díky personálu, který s pacienty jednal jako s malými dětmi. Obavy z obdoby prostředí Formanova skvělého filmu Přelet nad kukaččím hnízdem se rozplynuly, když od sester i z kruhu různě vyšinutých pacientů zazníval převážně smích. Při zachycení jemných povelů: „Tady si, pane inženýre, hačněte…“ „Váš pokojíček není tady, ale za rohem, pane architekte…“ jsem navíc zjistila, že je společnost velice různorodá, a to od kdysi notorických pijanů po uhlazené intelektuály, u nichž promilové scestí nebylo výjimkou. Bývalý si pochvaloval nejen možnost spát do devíti hodin a laskavé zacházení, ale i jídlo. Jeho první a zatím jediná reklamace zazněla z telefonu
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 8
8
8.1.2020 14:22:02
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
až po pár dnech. Stěžoval si, že v devět večer se dveřmi proplížil pan architekt se špatnou orientací a lehl si k němu na postel. Můj smích se ještě víc rozhlaholil, když dodal: „Zklidni se. To je vážná věc. Víš, jak jsem se bál, co bude třeba po mně chtít?“ „No…“ ozvala jsem se po nabrání dechu. „Všichni jste tam na stejný lodi, a tak si můžete ze zdvořilosti občas vyhovět, nééé? A jak jsem si všimla, pan architekt je docela fešák,“ popíchla jsem ho, i když jsem po návštěvě Bohnic příliš dobře věděla, že pánské osazenstvo už kromě slz nemá co ronit. Navíc to bylo místo, které obdivuhodně dokázalo potlačit všechny sociální rozdíly. Výrazy inteligence při úvahách a dementů, kteří jich nebyli schopni, se vzácně shodovaly. Při stresech současné doby, nemilosrdně drtících naše nervové buňky, je vysoce pravděpodobné, že ve zdech psychiatrických zařízení skončí většina lidí. I na mne, víc už pražského hosta než staro usedlici, doléhala spousta negativních událostí. Mezi ně, pokud pominu zběsilosti odehrávající se na politické scéně, patřila epidemie havarijního stavu kanalizace, po ní ulic a nakonec mostů, kdy už tak téměř neprůjezdnou Prahu postupně svírala jedna uzavírka za druhou. Když k nim přibylo zablokování Vinohrad s vyloučením veškerého provozu z důvodu soukromého pohřbu za asistence policejních kordonů, napadlo mě, zda psychokolaps už
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 9
9
8.1.2020 14:22:02
Marcela Mlynářová
nepostihl i za akci zodpovědné osoby příslušného úřadu. Okázalému rozloučení s členem světské rodiny Kočků, který v opilosti při jízdě v protisměru zabil sebe i nevinného člověka a v případě přežití by si odseděl patnáct let, chyběly v porovnání se státním obřadem už jen salvy. Jsme skutečně zemí neomezených možností, ovšem jen v případě, že na ně máme. Abych předčasně neskončila ve stejném pavilonu jako drahý Bývalý, rozhodla jsem se chmury rozptýlit a s uvolňujícím pocitem neplánovaného v sobotu dopoledne sedla na Hájích do prvního přistaveného autobusu, aniž bych věděla, kam jede. Když jsme míjeli místa, která jsem neznala, což mě nemrzelo, protože se jednalo o spoustu na sebe navazujících firem, uviděla jsem před jednou z nich nastoupený několikařad lidí svíjejících se při stále dokola opakovaném úkonu připomínajícím jógové vítání slunce. Bylo mi jich líto, protože jsem věděla, že je spolu s mnoha dalšími, co mají nakročeno do světa mimoreálií, už pro přetíženost nebude kam umístit. Vystoupila jsem na konečné u Smíchovského nádraží a kolem bývalého lihovaru zamířila k Vltavě. Byl jasný, zato pořádně mrazivý den, a proto jsem na upravené stezce s výhledem na řeku přímo hltala teplo v tomto období už líných paprsků. Tak jsem došla k cyklistické odbočce do Hlubočep, a ač
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 10
10
8.1.2020 14:22:02
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
nesedíc v sedle, něčím nedefinovatelným přitahována uhnula. Odjakživa jsem toto neznámé místo považovala za díru všech děr a sama sobě nedovedla odpovědět na otázku, co tu chci najít za zázrak. Po chvíli se přede mnou objevilo rozcestí bez označení, a tak jsem přibrzdila. „Jděte vlevo, tam je to hezčí… Za chvilku vás doběhne jeden osmdesátník. Za Smíchovem jsem ho taky předjel. Je to bejvalej olympionik a i v těchhle letech trénuje každej den,“ vysypal na mě zcela neznámý usměvavý cyklista a znovu šlápnul do pedálů. Olympionika jsem propásla, protože jsem po pár metrech odbočila k jakémusi zámečku, který se v upraveném kabátě vyhoupl za zatáčkou na skalním svahu. Prošla jsem jeho nevábným podzámčím se skladovými boudami a pneuservisem a pak jsem kolem reklamního transparentu na pivovar Černá Hora, založeného prý roku 1298, vystoupala pár schody na nádvoří. Restaurace se zavřenými dveřmi byla sezonní, ale zato jsem se dozvěděla, že se zámek jmenuje Slovanka a patřil rodině Hergetů. Další podrobnější popiska uváděla, že když se středověké město začalo měnit na metropoli, měl Franz Anton Leonard Herget za sebou řadu projektových zkušeností. Jeho nejznámějším dílem je cihelna na Kampě, z níž náš novodobý kapitalismus udělal jednu z nejdražších restaurací. Navíc byl už
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 11
11
8.1.2020 14:22:02
Marcela Mlynářová
v šestadvaceti letech profesorem na Stavovské inženýrské škole, dnešní ČVUT. Zemřel roku 1800. Zámeček byl nejen rodinným sídlem, ale i viničnou usedlostí. Hergetům patřil do dvacátých let dvacátého století, kdy jej od nich zakoupil továrník John. Po roce 1945 byl objekt zestátněn. Jak jinak. Tento rok jako symbol začátku likvidace veškeré kultury a všech hodnot by si zasloužil velký varující pomník. Ti, co to zapříčinili, by zasloužili odpovídající trest. Znechuceně jsem opět kolem obludných hangárů sestoupila na původní cestu a dusíc v sobě násilnické choutky kráčela dál. Náladu mi zvedla informace, že mířím k Prokopskému údolí, jednomu z nejkrásnějších v Praze, že hloubka kaňonu ve vápencových skalách s několika jeskyněmi ukrývajícími pozůstatky života prehistorických lidí i zvířat dosahuje sedmdesáti metrů a že u deset metrů hlubokého jezírka se mimo jiné točila i jedna ze scén filmu Pelíšky. Už pozitivně naladěna jsem po dalších minutách stanula před unikátním obrovským viaduktem s mnoha oblouky. Jedním z nich jsem prošla na upravené prostranství kulturní památky klasicistního venkovského stylu s toskánskými sloupy, k Raudnitzovu domu. Od něj jsem pokračovala na hlavní Hlubočepskou a stejně upravenou ulicí s dekorativní skálou v pozadí se dostala k hospodě
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 12
12
8.1.2020 14:22:02
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
U Zábranských. U ní jsem na popud další značky stočila kroky vpravo. Nově vypadající objekty této uličky směřující k Prokopskému údolí byly natolik citlivě řešeny, že celkový ráz nerušily. Za další částí historického viaduktu mě konečně uvítalo Prokopské údolí v bílém námrazovém hábitu s řadou zazimovaných, v teplém období určitě útulných hospůdek, na které navazovala bezlistá, při absenci barev poněkud smutná příroda. Ten první dojem zmizel, když občasné paprsky pronikající z azurové klenby nasvítily ojíněné krajkoví na větvích stromů a tím vytvářely úchvatné obrázky se zimním motivem. Obklopily mě nádherné vysoké skály a hned u první z nich mi infopanel zvěstoval, že stojím v části Daleje pod bývalým kostelíkem sv. Prokopa, který roku 1711 zasponzoroval kníže Adam Schwarzenberg. Kostelík byl stržen a na jeho místě se tyčí jako vzpomínka mohutný dřevěný kříž. V boční jeskyni, do níž jsem vlezla, údajně pobýval do josefínských obstrukcí poustevník. V tom romantickém zákoutí s nakažlivou schopností povznést se nad všechny problémy světa se najednou objevil tak neromantický lom, že ve mně jeho administrativní krabice ihned probudila pyrotechnické vášně. Raději jsem odvrátila zrak a podél Dalejského potoka zrychlila tempo. Minula jsem další lákavou restauraci s poutači Ráj vína v zimním spánku, znovu a znovu žasla
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 13
13
8.1.2020 14:22:02
Marcela Mlynářová
nad vápencovými útvary v jednom místě i s pamětní deskou Jaroslava Foglara, ale avizované jezírko stále nepotkala. Po dalším kilometru začala pěšina stoupat, za torzem rozlehlého kamenného statku vykoukly první klukovické chalupy ukončující kaňonový zážitek, a tak jsem se na vodní plochu zeptala právě procházejících manželů. „Jezírko je až dole v blízkosti viaduktu. Ale pozor. Není k němu směrovka, jen nenápadná cestička. Musíte si to ohlídat nebo se zase zeptat.“ Poděkovala jsem, otočila se a vydala se zpět. Cestou mi došlo, jak strašně jsem Hlubočepům křivdila, a už teď se těšila na jaro, abych si je vychutnala v plné kráse. Sluníčko se odklonilo a mezi skalami začala být zima jako v lednici. Přesto jsem se na okamžik znovu zarazila u jinovatkou pokryté loučky s pro mne nepochopitelným názvem – Klukovické koupaliště. Popošla jsem až ke břehu potoka s mělkým korytem, poskytujícím maximálně možnost cachtání, což ve mně rozhodně nevyvolávalo představu koupání, natož koupaliště. V tu chvíli jsem netušila, že se brzy dočkám vysvětlení. Opodál zastavili dva cyklisté dávno za zenitem, které nekompromisní věk kromě šedin obdařil i nedoslýchavostí, kvůli níž namísto rozmlouvání hulákali. „Tak si představ, že tady dřív stávala stěna zachycující vodu a nad námi bejval rybník. Co my se tam vyblbli…“
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 14
14
8.1.2020 14:22:02
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
„A jak je to prosimtě dlouho?“ vyslal neznalec údolí dotaz k pamětníku místa. „No… padesát let určitě,“ zněla odpověď a já se rozesmála. Slyšet ji jakýkoli teenager, zcela jistě by dotyčného považoval za vrstevníka ve vápenci se dosud vyskytujících zkamenělých trilobitů. Tajemně působící jezírko mezi hladkými skalními stěnami jsem našla bez další asistence, a ignorujíc mráz dokonce u něj poseděla na lavičce. Prostydla jsem ale tak dokonale, že mě nezahřál ani dav v MHD. Zabrala až horká koupel a grog. Přesto byla pro mne náplň dne úžasným odreagovadlem. Mrazy, které bylo možné zatím nazvat přijatelnými, přes noc spadly k -20 °C, a tak jsem opět zcela neplánovaně s nejnutnějším proviantem skočila do Karkulky a po seškrábání ledu z oken upalovala na chalupu. Představa dosud nezatepleného, jen deskou přiklopeného, a tudíž určitě popraskaného venkovního vodovodního rozvaděče mě nutila držet plynový pedál na podlaze tak urputně, že jsem cestu po suché silnici v holomrazu zvládla v rekordním čase. Naštěstí hororové vize zůstaly jen vizemi. Blahem bez sebe jsem po celkové kontrole šachtu s trubkovým bludištěm zacpala starou prošívanou, k tomu účelu vyřazenou peřinou, uloženou v mimozimním období v dřevníku, přes ni položila igelit s dřevěným poklopem a vše ještě zajistila
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 15
15
8.1.2020 14:22:02
Marcela Mlynářová
letitým propíchnutým bazénem. S dobrým pocitem, že mohou uhodit i arktické mrazy, jsem odkráčela do sklípku se stále stejnou teplotou pro lahvičku vína a teprve pak roztopila kachláky. Je zajímavé, že vinný mok vždycky nejvíc chutná po úspěšném vyřešení hrozících malérů. Počasí bylo ale takové, že jsem po první číši láhev odnesla do chladné chodby, kamna naložila poleny a vyšla do terénu. Po odporném hluku, smradu a běsnění města ve mně ticho lesa vyvolalo stav naprostého uvolnění s radostí, že jsem a kde jsem. Courala jsem lesem nenasytně křížem krážem, až jsem se dostala k oboře bývalého, dávno opuštěného, kdysi Němci postaveného zámku. Skutečnost, že jeho oživení vzal nový majitel vážně, vyplynula z fotopoutačů na stromech, které procházející informovaly, co se na tom kterém místě nacházelo. Jeden upozorňoval na pstruhové jezírko zásobující zámeckou kuchyni, další o kousek dál u podstatně větší, teď zamrzlé vodní plochy na oblíbené projížď ky lodičkami. Co mě skutečně dostalo, byla před zámkem umístěná plastová projekce původního stavu objektu i celého parku s konečným datem vzkříšení v roce 2030. Během letní sezony proběhly náročné terénní úpravy s obnovením příjezdové části se založením záhonů a vysazením stejného typu keřů. Mezi nimi už stála replika pavilonu, jehož tvůrci v betonovém základu obtiskli své dlaně.
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 16
16
8.1.2020 14:22:02
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
Všichni měli můj obrovský obdiv. Znovu jsem se přesvědčila, že nadšení dokáže překonat i odrazující dlouhodobá řízení, při nichž – zvlášť v případě stavebního povolení – člověka občas napadne, zda v sobě příslušné úřednice nedusí zášť, že někdo chce dokázat víc než jen prošoupat svým léty rostoucím zadkem několik židlí a zuby nehty chránit nevymýtitelné korupční dědictví. Aniž bych se na čemkoli podílela, proběhl mnou pocit hrdosti za všechny, co odvedli skutečně kus práce. U zatím netknuté ruiny zámku mi bylo jasné, že se střádá do kasičky a veleboom nastane v okamžiku, kdy hotovost bude odpovídat rozpočtu. Znovu jsem se vrátila k dřevostavbě fortelného bílého altánu s kopulovitou, plechem pokrytou střechou, posadila se na jedné z obvodových laviček a se zájmem pozorovala tu zázračnou a vzácnou přeměnu, kdy zdevastované hodnoty začaly pomalu vstávat z popela. Najednou přijely dvě dívky na koních, s naprostou samozřejmostí uhnuly na pečlivě upravené písčité cestičky mezi záhony a zase odcválaly. Prohlubně po okovaných kopytech tak narušily celek, až jsem se zvedla a jednu po druhé zahrabala a vyrovnala, i když jsem věděla, že se tu holky bez estetického vnímání můžou kdykoli objevit znovu. Můj hluboko zakořeněný smysl pro krásu a úctu k něčí práci mi nedovolil dřív odejít.
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 17
17
8.1.2020 14:22:03
Marcela Mlynářová
Po uvedení pěšin do původního stavu jsem rovnou namířila mezi vysoké smrky a jejich hustým porostem, v němž se sem tam mihla tichá srnčí zvěř, ale i hluční divočáci, dál k chalupě. Jak jsem očekávala, uvítala mě prohřátým útulnem. Roze stlala jsem, umyla se, stolek u gauče obložila konzumačními rozmazovadly včetně vína a po naložení do kamen skočila pod peřinu. Všechno jsem vypila, téměř všechno snědla a pak při praskání dřeva a tichých country melodiích podbarvujících atmosféru tvrdě usnula. Ráno mě záře pronikající závěsy vytáhla z podduchní a já se po jejich rozhrnutí zmohla jen na obdivné „jééé“. Krvavě zbarvená obloha nad špičkami smrků jen uvedla jako předskokan Mistra hvězdných manýrů, jímž bylo stejně krvavé slunce. Vyhouplo se po půlhodinové, diváky napínající pauze. Když ze svého úhlu ozářilo prostor pod krbem, uviděla jsem na bílé, jinovatkou pokryté trávě něco, co tam nepatřilo. Hodila jsem přes sebe bundu, vklouzla do venkovních vietnamských pantoflí a pádila si zchladit zvědavost. Byla to ohryzaná srnčí noha. V námraze otištěné stopy jsem dobře znala ze šumavského návštěvnického centra. „Vlci… tak přece,“ pronesla jsem téměř s pýchou, že si právě u mě uspořádali noční raut. O tom, že se v okolí objevila jejich smečka, mě jako první informovala má známá z Rumburku a po ní díky
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 18
18
8.1.2020 14:22:03
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
fotopastem i lesáci. Oznámili mi to opatrně, aby mě nevyplašili, a o to víc je zaskočilo moje nadšení. Zjevně o mně zapochybovali, když jsem jim sdělila, že bych tu s radostí uvítala i toho valašského medvěda, kterého už měsíce marně honili kolem Halenkova jejich kolegové s odchytnou klecí. Jsem přesvědčena, že zvířata mají víc rozumu než lidé (zvlášť někteří), a chlupáčovi, který si s pronásledovateli v zeleném evidentně hrál, jsem maximálně fandila. Chvíli jsem ještě prozkoumávala terén i stopy vedoucí od smrků i k nim. „Taky jste mi mohli kus kejty nechat, vy krkouni,“ zvolala jsem se smíchem, popadla okousanou nohu i s kopýtkem a odnesla k ohništi, abych ji po oblevě zahrabala. Teprve pak jsem si uvědomila, že mi bosá chodidla pořádně prokřehla, a chřupající jinovatkou jsem proklouzla k chalupě. Zatopila jsem, pod peřinou při horkém čaji s rumem jim vrátila odpovídající teplotu a teprve pak definitivně vstala, abych zlidštila svou vizáž. Po snídani nabalená jako Eskymák jsem pod modrou oblohou ledovou přírodou vyšla tentokrát opačným směrem. Přes námrazou pocukrovaný les a louku s množstvím zvířecích stop jsem se dostala nad malou, převážně lufťáckou osadu a po další široké louce s nádhernými výhledy k Němcům začala stoupat opět k lesu do místa s názvem Na Číhané.
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 19
19
8.1.2020 14:22:03
Marcela Mlynářová
Sluneční paprsky ale rozhodly o změně trasy a já stín mezi stromy vyměnila za mnohem příjemnější pohyb v jejich záři. Tak jsem pomalu dokráčela až k samotě, o níž jsem věděla, že patří jakýmsi Pražákům. Kolem ní jsem pravidelně chodívala do Brtníků a pokaždé obdivovala její upravenost a polohu. Teď jsem se zděšením stanula před spáleništěm, z kterého zbyly jen očouzené obvodové zdi a pár černých trámů původního krovu. Pohled o to smutnější, když jsem si uvědomila, s jakou péčí a láskou byla chalupa udržovaná. O několik metrů níž jsem narazila na chaty, které tu nebývaly, a nedá se říct, že by do tohoto romantického zákoutí právě zapadaly. Bez soklu posazené na podpěrách působily jako malé skladištní buňky. Když jsem se před první z nich zastavila, vylezl ze dveří asi dvacetiletý kluk s celkem oprávněnou zvědavostí, co tu dělám. Zklidnil se, až když jsem mu řekla, že tu chalupařím a jsem právě na procházce. „Víte… támhletu samotu nad náma někdo podpálil před deseti dny a minulej tejden si to zopakoval u mýho bráchy pode mnou. Táta tu koupil parcelu pro sebe a nás dva, abysme měli kde bejt, pomalu to tu dáváme dohromady a teď tohle…“ Během rozhovoru se k nám po polní cestě vyšplhala červená škodovka, z ní vystoupil jakýsi chlap a mávaje průkazem veterinární správy
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 20
20
8.1.2020 14:22:03
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
spustil: „Dostali jsme udání, že tu týráte zvířata. Můžete mi je ukázat?“ Rozloučila jsem se a kolem prostorného kotce se dvěma rozdováděnými krásnými mohutnými vlčáky začala sestupovat do údolí. Přesto mi to nedalo a na zástupce veteriny jsem zavolala: „Tak tihle krasavci podvýživou a týráním rozhodně netrpí!“ Na nešťastně vypadajícím klukovi bylo vidět, jak ho má podpora povzbudila. Ze samoty zbylo aspoň něco, zato z vypálené chatky vůbec nic. U obdélníku ze sazí a popela můj stín podezření dostal jasný tvar. Stavby někomu vadily natolik, že se rozhodl je srovnat se zemí. Najatý palič, neznalý okolí, se spletl, odnesla to nad nimi posazená chalupa Pražáků, a proto se vrátil. Ano, také mám často chuť nevkusné a vadící vyhodit do povětří, zapálit, zbourat a zničit, ale jen v představách. Místní likvidátor vášně neuhlídal. Byla jsem přesvědčená, že ten, kdo sem poslal veterináře, je i autorem zkázy. Byla to další zkušenost potvrzující, že někteří lidé jsou horší než dravá zvířata. Zlatí vlci! Rukou jsem si na zadku prověřila futrál s pistolí, ještě jednou se pokochala skvostným prozářeným panoramatem a s touhou po romantice okořeněné adrenalinem vykročila k lesu s vlčími nájemníky. Sice jsem je nezahlédla, ale ke štěstí mi stačilo i těch pár stop, na které jsem narazila. Až v teple chalupy mi došlo, že šoky různé intenzity nás
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 21
21
8.1.2020 14:22:03
Marcela Mlynářová
zastihnou nejen v ruchu společnosti, ale i v přírodní izolaci. Další, týkající se mě, se dostavil následující dopoledne, když mi před dřevníkem zadrnčel v kapse odporný mobil. „Na základě výslechu je nutné, abyste si u nás vyzvedla doručenku do nemocnice,“ vyplivlo na mě sluchátko informaci sestřičky z nedávno navštívené gynekologie. „A do prdele…“ byla má jediná úlevná reakce, leč po další větě, že věc spěchá, jsem protistranu uklidnila, že přijdu druhý den. Naložila jsem koš, odvlekla ho do chalupy, prodrala se zakuklenou šachtou k uzávěru vody, složila věci a po zabednění dveří a vypnutí proudu namířila ke Karkulce. Nastartovala jsem, oškrábala okna a svůj oblíbený minisvět opustila. Už hrbolatá cesta, po jejíchž ledem pokrytých kamenech jsem ustřelovala tu vlevo tu vpravo, byla předzvěstí, že ani jízda po lesní asfaltce nebude žádná legrace. Když jsem na jejím okraji vystrčenou nohou zjistila, že právě vjíždím na kluziště, zmobilizoval ve mně tento fakt všechnu opatrnost. Po jedničce jsem zařadila druhý kvalt a na ten se doslova proplazila do i z kopce, pod nímž už mě veškerých obav o Karkulčiny plechy zbavila prosypaná okreska. Humus, který se špinavou solí na sebe nabalila, spláchl mělnický slejvák, a tak jsem před domem zaparkovala, jako bych přijela z mycí linky. Odpoledne jsem důkladnou očistu podstoupila
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 22
22
8.1.2020 14:22:03
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
i já, abych si ráno stejně nablýskaná jako Karkulka mohla s důstojností odpovídající mému věku vyzvednout v ordinaci ono lejstro. V krátké době opět nová lékařka neznámého původu, vypadající jako Vietnamka, leč do telefonu mluvící lépe rusky než na mě česky, byla důkladná, až přepečlivá. Nabrání vzorků cytologie, což se dřív odehrávalo za pomoci sice nepříjemných háků, zato během chvilky, bylo u ní nekonečné. Vložila do mě cosi tak rozpínajícího, že bych v pro ni uspokojivé fázi mohla porodit hrocha, a pak se přes jakýsi přístroj zahleděla do mého nitra se stejným zaujetím, jako by v něm sledovala minivideo s právě finišujícím akčním nervákem. Nedalo mi to a občas jsem pokukovala, zda si k tomu nezapálila cigaretu. Když ze mě obloukovou obdobu heveru vyndala, zjistila jsem, že mé týrání trvalo půl hodiny. Raději bych podstoupila znásilnění. Ovšem jen čistým, voňavým, charismatickým chlapem. Když jsem hned ráno napochodovala do nemocnice, nahlédla letitá a nejspíš i zkušená sestřička do lejstra a pravila: „Já tomu ale vůbec ne rozumím.“ „Já taky ne,“ podpořila jsem ji svým laickým úsudkem. Po mé záporné odpovědi na otázku, zda mám nějaké potíže, mě objednala následující měsíc do endokrinologické poradny a já jela domů. „No to je bordel…“ projelo mi hlavou při vzpomínce na
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 23
23
8.1.2020 14:22:03
Marcela Mlynářová
doktorčin výraz, který mi málem tiskl parte. Portugal místo oběda byl naprosto oprávněný. V sobotu večer se rozhlaholil mobil s číslem drahého Bývalého na displeji, leč jediné, co ke mně sluchátko vyslalo, byl křik, rána a cvaknutí ukončující přenos. Na mé volání celý večer nereagoval. Po víc probdělé než prospané noci jsem už v půl desáté urputně mačkala zvonek na dveřích bohnického pavilonu. Nepříjemně se tvářící sestřička mi sdělila, že Bývalý dostal záchvat a přivolané lékařce nezbylo nic jiného než mu píchnout koňskou dávku zklidňovadla. Protože byl dosud v takřka nevnímajícím stavu, po necelé hodině jsem areál opustila. Cestou k autobusu mi došlo, že za to vlastně můžu já. Předešlý den jsem ho v telefonu informovala, že večer dávají v televizi jeho nejoblíbenější film Kmotr. Znemožnili mu ho zhlédnout, a tak zareagoval stylem odpovídajícím jeho diagnóze, která zněla – porucha osobnosti. Po týdnu byl přeložen do jiného pavilonu. Podstatné rozdíly jsem zaznamenala už při první návštěvě. Ten den jsem v jednu hodinu u sociální pracovnice ve vedlejším objektu suplovala při krátkém jednání pracovně přetíženou dceru, poté přešla parčík a zazvonila u vchodu. „Co chcete?“ zaječel mikrofon, až jsem leknutím nadskočila. „Návštěvy sou vod dvou hodin…“ opět zaburácel anonym plný jedu dřív, než jsem ukončila vysvětlující větu,
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 24
24
8.1.2020 14:22:03
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
a zaklapnutím dal najevo, že se mnou nemíní dál ztrácet čas. To mě nadzvedlo, a tak jsem se znovu opřela do zvonku. Tentokrát jsem evidentní babochlapku přerušila já. „V pavilonu 32 byly návštěvy přes den neomezené, o tom, že je to u vás jinak, mě nikdo neinformoval, jdu od sociální pracovnice a rozhodně tu nehodlám zmrznout,“ vypadlo ze mě stejně ostře, aby věděla, že má tvrdého protivníka. Dveře se po zabzučení otevřely, druhé mi přišla odemknout vyplašeně vypadající paní v zástěře a já konečně vešla. Majitelka hlasu se neukázala, a tak jsem na chodbě míjela jen ploužící postavy sedativy zmámených pacientů. Na rozdíl od dvaatřicítky, kde všichni měli sice erární, ale normální domácí oblečení, se tady jednalo o stejnokroj ze slabé košilky a stejně tenkého županu bez možnosti upnutí, protože neměl vázačku. Byl to jen nezahřívající hábit zakrývající nahotu. Protože v pravidelně větraném interiéru měli všichni zkřehlí pacienti sinalé obličeje totožné s odstínem hadrových županů, působili jako pomalu se pohybující zástup duchů. Když jsem si na nástěnce přečetla, že se smí kouřit po dobu třiceti minut od 9, 13, 15 a 17 hodin pouze na venkovní terase, tedy i v současném mraze, název LÉČEBNA v souvislosti s pavilonem mi připadal víc než nepatřičný. Když jsem zjistila, že problémoví pacienti se vyvážejí tak, jak jsou, před zadní
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 25
25
8.1.2020 14:22:03
Marcela Mlynářová
vchod ke zchlazení, došlo mi, že se zřejmě právě nacházím u jednoho z hlavních dodavatelů krematorií v Praze a okolí. Drahý Bývalý, po nepovedené operaci kyčelního kloubu jediný vozíčkář mezi pohybujícími a posedávajícími, byl rád, že mě vidí, ale jeho téma hovoru bylo trvale pesimistické. Ať jsem odvedla řeč kamkoli, vždy sklouzl do beznadějných temnot. Na mou návštěvu se ale pečlivě připravil. Měl umyté vlasy, oholené vousy a dosud jeho zjev nesl známky kdysi přitažlivého chlapa, za kterým se táhly nejen ženské, ale i gayové. Býval zábavný, vtipný, společenský a hlavně výkonný. Když jsme v té blázincové hale proti sobě seděli, najednou jsem si všimla vždy všeříkajícího vypouklého textilu v jeho klíně. Hnána zvědavostí, zda u něj neprobíhá erekční derniéra, jsem ukazováčkem do onoho místa jemně píchla. Neměla jsem to dělat. Podíval se na mě nejsmutnějším ze všech smutných pohledů a zašeptal: „To je plína.“ Slzy jsem mu zahnala smíchem a sebevědomí zvedla výrokem: „Nevadí. Býval jsi v tomto směru KING a odvedl kus poctivé neodbytné práce.“ Když jsem odcházela, s hrdě vztyčenou hlavou mi mával v doprovodu úsměvu. Prvního po dlouhé době. Tento pavilon, kromě mimořádně příjemné lékařky a sociální pracovnice, byl ovládán klanem sester připomínajících na malé výjimky bachařky
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 26
26
8.1.2020 14:22:03
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
v nejtěžší nápravné skupině. Uznávám, že při náplni práce by se tu jemná duše brzy stala pacientkou, přesto zde umístění postižení, ať vrozenou chorobou, či životem, byli stále lidé a zasloužili si odpovídající zacházení. Naprosto mě zaskočilo sdělení, že můj Bývalý chodí. Přišlo v okamžiku, kdy jsem ho za pomoci paní z kuchyně doslova rvala z postele na vozík. V týdnu jeho pokus se alespoň postavit, k čemuž byl trvale nucen, skončil pádem, a tak jsem ho o víkendu našla potlučeného, neschopného slovního projevu po nadmíře léků v posteli obehnané kovovým zábradlím. Tím se svým okolím zcela splynul, neboť i medikamenty jsou schopny vyvolat dojem debility. V této fázi byli pacienti pro personál i méně pracní. Nijak se neprojevovali, nic nechtěli a na zvonky, pokud si na ně v zatemnělé mysli vůbec vzpomněli, nedosáhli. Pokoje dle předpisů sice byly jimi vybaveny, ale k jejich spínačům na zdi, totožným s vypínači světel, se dostali jen chodící, což ztrácelo smysl využití. Udivovaly mě i jiné věci, ale vždy jsem si nakonec řekla: „Co čekáš? Vždyť jsi v blázinci.“ Další šok, i když poněkud jiný, mě zastihl v domově důchodců, do nějž byla rodinou umístěna přítelkyně mé maminky a potažmo i moje. To zaskočení tentokrát nezpůsobila péče a interiér objektu, ale fakt, že v něm vůbec je. Tato vitální, veselá,
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 27
27
8.1.2020 14:22:03
Marcela Mlynářová
soběstačná dáma, která nedávno v jedné z pražských kaváren oslavila sté narozeniny, mě přivítala se slzami v očích a slovy: „Proč mě tu pánbůh nechává tak dlouho, když mě nikdo nechce.“ Mezi většinou ležícími obyvatelkami tohoto zařízení měla pocit uvěznění v kleci, a proto několikrát denně alespoň rotovala kolem budovy. Když jsem přišla, právě se z jednoho takového okruhu vrátila. Její drobná postavička v černém roláku pod prošívanou bundou, kalhotách a sportovních botách ale vyzařovala tak obrovské zoufalství, že mi jí bylo líto. Celým životem procházela s úsměvem a dobrou náladou, kterou přenášela na okolí, a k vyhasnutí jejích typických jiskřiček v očích stačil jediný krok. Izolovat ji od světa a znemožnit jí, vytrvalé turistce po horách, zvlášť po milované Šumavě, jakýkoli pohyb. Sedla jsem si k ní a začala ji klidnit důvody, které nejspíš dceru a zetě obávající se o její bezpečí k tak závažnému kroku vedly. Rodinná rozlehlá vila se schodišti byla pro ni v tomto věku v každém případě rizikem. Se smutným výrazem mě vyslechla a pak se přece jen uvolnila při vzpomínkách a vyprávění historek ze života. Zarazilo mě, že nevěděla o jediném mém dárku, a dokonce ani blahopřání, které jsem jí přivezla spolu s proseccem od všech jejích obdivovatelů z hotelu Rankl na Horské Kvildě, v němž donedávna trávila každoroční dovolenou. Příčinou ale nebyla
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 28
28
8.1.2020 14:22:03
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
zapomnětlivost. Při oslavě odkládal donesené pozornosti na vedlejší stůl jeden z příbuzných, a tím pádem byly dárky anonymní. Některé se k ní evidentně ani nedostaly. Před odchodem jsem ji vzala za studenou hubenou vrásčitou ruku a pokusila se současný stav trochu odlehčit. „Paní Mirko… určitě jste tady jen dočasně. Važte si toho, že se o vás nejbližší bojí, když jsou celý den v zaměstnání.“ Upřela na mě pohled raněného zvířete a zvolala: „Vždyť oni jsou celý den doma!“ Neuvědomila jsem si, že s přihlédnutím k jejímu věku už jsou dcera se zetěm vlastně v důchodu, a vyřknutá věta na mě zapůsobila jako šlehnutí bičem. Nezmohla jsem se na jediné slovo. Když jsem nasedala do vozu a před sebou uviděla v okolní zástavbě utopený objekt domova s minipláckem zeleně, napadlo mě, že by si stále čiperná a o vše se zajímající paní Mirka zasloužila lepší konec. Nadstandardní zařízení s různými programy a zájezdy pod dohledem zdravotníků jsou i u nás, sice pro movitější rodiny, ale tou díky Mirčinu původu ta její byla. Odjížděla jsem a najednou začala mít strach ze stáří. Já, neohrozitelná vlčice. S ním se dostavil obrovský stesk po chalupě a přírodní divočině. Její zasněženou poetiku jsem byla nucena odložit na neurčito, protože mě čekalo vyšetření ve
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 29
29
8.1.2020 14:22:03
Marcela Mlynářová
Vinohradské nemocnici. Po náplni posledního měsíce jsem měla dojem, že se jinde než ve zdravotnických ústavech nepohybuji, a na bílé pláště jsem už začala být alergická. Mladý endokrinolog, vysoký tmavovlasý fešák, u kterého jsem nechápala, proč si vybral obor, jehož součástí je každodenní detailní kontakt s ne vždy půvabnými místy různých a různě starých žen, byl při důkladné prohlídce na rozdíl od obvodní lékařky jemný, téměř něžný, leč po vyšetření mi sdělil, že chirurgický zákrok je nevyhnutelný. Pipinologii neboli porodnicko-gynekologický pavilon jsem opouštěla s konkrétním datem, hromadou lejster obsahujících spoustu informací a požadavkem na předoperační vyšetření. V tom okamžiku startovaly mé nervy do stavu nejvyšší pohotovosti. Jeho stupeň na chvíli snížila má starší dcera Alice. Měnila svůj šatník, a tak mě obdarovala několika taškami přecpanými exkluzivními modely. Teprve když jsem se do nich cpala, došlo mi, jak jsem odporně přibrala, a zahájila proto ihned tvrdou dietu. Díky ní jsem do nemocnice nastupovala slabá jak pápěří a úplně rozsypaná. „Co šílíš? Říkej si, že jdeš na zkrášlovací kliniku, odkud vylezeš bez vrásek, faldů, s trčícími trojkami,“ vsugerovávala jsem si stále dokola, když už jsem seděla v oranžovém křesle před příjmovou kanceláří novotou vonícího traktu. Záměrně jsem
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 30
30
8.1.2020 14:22:03
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
jela MHD, abych se cestou k autobusu i od něj v mžícím větrném a zatím nerozedněném ránu zklidnila, leč marně. Nic nebyla platná telefonická podpora dětí, snachy Míši ani kamarádek. Byl ze mě zkrátka ratlík, a to takový, že jsem se začala obávat, aby můj třes nezachytilo okolí. „Ty, strach neznající ženská žijící na samotě uprostřed lesa, a teď dokonce mezi vlky se málem poděláš kvůli narkóze?“ řvalo už nepříčetné mé druhé já, ale bezvýsledně. Stav trval dál. Když začaly přicházet další dnešní zájemkyně o skalpel, postřehla jsem, že i ony mají do kankánu daleko. První, komu se podařilo upustit z kohoutku mého stresu, byla nesmírně příjemná sestřička na příjmu. Za léta praxe už nejspíš věděla, že houf za dveřmi se klepe i se židlemi, a tak používala ať vrozenou, nebo naučenou, leč naprosto skvělou uklidňující metodu uvolňujícím pohovorem. Domnívala jsem se, zvlášť při srovnání s bohnickými ranařkami, že je vzácnou výjimkou, ale stejný přístup měla o patro výš i lékařka a další sestra, která mě doprovodila do pokoje. Ve velkém, růžově vymalovaném prostoru s vysokým stropem a růžovými žaluziemi přes okenní stěnu stálo šest pohodlných, širokých polohovacích lůžek. Všechna, kromě jediného, už byla obsazena. Převlékla jsem se do erární košile, přezula do jednorázových bílých pantoflí, složila oblečení do
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 31
31
8.1.2020 14:22:03
Marcela Mlynářová
nočního stolku a poslušně ulehla. Jak já bych uvítala v tomto okamžiku jakoukoli vybočující šílenost včetně zemětřesení! Nic takového se ale neodehrálo a naopak vše pohltilo ticho, že by i spadlý špendlík působil burácivě. Za normálních okolností ukecané ženské tu zarytě mlčely, protože si každá z vlastních problémů upředla neproniknutelný kokon. Ten narušil až lapiduch, který po zaklepání vešel a vyřkl první jméno. Před každým vstupem do pokoje zaklepal nejen on, ale i sestřička. S operačním maratonem, kdy pacientky odcházely po svých a za asistence byly přiváženy a překládány na lůžko, na mne padla nepochopitelná apatie. V tom okamžiku mi došlo, že i odsouzence na smrt zřejmě zasáhne podobný milosrdný útlum, a proto působí pod šibenicí i na elektrickém křesle tak klidně. Když zaznělo mé jméno, nazula jsem trepky a se vztyčenou hlavou opustila pokoj, jako bych šla ke korunovaci. „Tak pojďte… už na vás čekáme…“ oslovila mě usměvavá tvář ve vchodu do operačního sálu. Za ním mě uvítala ryze ženská společnost takovou formou, jako bych se ocitla v partě letitých známých. Operatérka, velice hezká ženská s černými vlasy pod bílým čepečkem, ke mně přišla, s podanou rukou se představila a poté, aniž by ji přešel úsměv, mě vyzvala, abych si lehla na lůžko
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 32
32
8.1.2020 14:22:03
DVAKRÁT DOLE, JEDNOU NAHOŘE
uzpůsobené k zákroku. Když do mě anestezioložka vpíchla infuzi, otočila jsem hlavu na druhou stranu, a tím nepostřehla, kdy následovalo uspávadlo. Jediné, co si pamatuji, než jsem se probrala, byl nádherný, sluncem prozářený sen s dějem, který mi bohužel vyprchal. Plně vnímat jsem začala až na posteli, když mě starostlivá sestřička napojovala na další infuzi a měřila mi tlak. Radost, že to mám za sebou, doplnila obrovská chuť na plzeňské pivo. Po hodině jsme musely všechny vstát a dojít si na WC pro kontrolu, zda v nás nebyly omylem zpřeházeny nebo zablokovány odvodňovací trubky. Nic takového se nestalo, a tak nám byl přímo do postele naservírován oběd. Všechny blízké jsem obvolala, že jsem přežila, a syna, který mě měl po čtyřech hodinách odvézt, zaúkolovala dodáním PRAZDROJE. Přijel, drahoušek, s půlhodinovým předstihem a piv měl plnou tašku. Z nemocnice, do které jsem ráno přišla pološílená strachy, jsem odcházela vycpaná vložkami s vděčností a obdivem. Také ale s těžko zadržovaným smíchem po sdělení, že jsem šestinedělka a kromě jiného mám být zdrženlivá i v sexu. V tomto směru nešlo zákaz porušit, i kdybych chtěla. Nebylo s kým. Pozorný syn mě odmítl po odvezení opustit, odhodil bundu a pronesl: „Tak… a teď si tě pár hodin ohlídám. Udělá se ti třeba blbě a co bys pak asi
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 33
33
8.1.2020 14:22:03
Marcela Mlynářová
dělala, když tu jsi sama, ty hrdinko…“ A tak jsme si lehli vedle sebe na gauč, povídali si, jako pyšný otec mi v mobilu ukazoval rodinné snímky z pobytu na horách a nakonec jsme v televizi sledovali film Austrálie. Popíjela jsem svůj oblíbený pěnivý elixír, postavený na servírovacím stolku, a vedle mohutné postavy milujícího syna měla nádherný pocit naprostého bezpečí. Sotva mi trochu otrnulo, rozjela jsem se do Bohnic. Drahý Bývalý byl v pokoji přemístěn na jiné lůžko, vedle kterého stála kyslíková bomba a stojan infuzí. Procházející sestra na můj dotaz PROČ odpověděla, že nesmí nic sdělovat, a doporučila mi návštěvu lékařky. „Stav pacienta se kvůli bronchitidě zhoršil a lze říct, že je vážný. Příště, když budete chtít se mnou mluvit, se ale objednejte,“ pravila neznámá tmavovláska studeně, a tak jsem se vrátila k Bývalému. Sotva mluvil a zajíkal se opakovanými záchvaty kašle. „Co když se začne dusit?“ zeptala jsem se další sestry. „Má tu zvonek, nééé?“ odsekla. „To by musel mít růstovou anomálii dvoumetrové ruky, aby na něj dosáhl,“ zareagovala jsem stejně „líbezně“. „Má kolem sebe přece další pacienty.“ „To myslíte ty chudáky, kteří by se neozvali, ani kdyby tu začalo hořet?“ zdůraznila jsem nebezpečnou blízkost hranice života a smrti.
vakrat_dole_jednou_nahore.indd 34
34
8.1.2020 14:22:03