0041420

Lukáš Pavlásek

Soutěž jedlíků a jiné povídky

Copyright © Lukáš Pavlásek, 2019 Illustrations © Leny Vítková, 2019 ISBN 978-80-7617-983-7

OPIČÍ RUKA Michal chlastal už druhý den v kuse. Vůbec nevěděl, jak k tomu došlo, ale najednou to tady prostě bylo. V pátek po práci si zašel s kolegy na pár piv, pak se přesunuli do baru a pak do jednoho tanečního klubu. To si ještě myslel, že domů dorazí nejpozději nad ránem, ale čím víc se ráno blížilo, cítil, že to tak jednoduše nepůjde, že tentokrát to bude poněkud komplikovanější. A taky že bylo. V sobotu dopoledne zjistil, že všichni kolegové už dávno odešli a on je sám v tanečním klubu, ve kterém otevírají, když už všechny ostatní kluby mají zavřeno. Na mobilním telefonu měl několik nepřijatých hovorů a nepřečtených zpráv od své přítelkyně, což byla opravdu zapeklitá věc, na kterou nedokázal nijak zareagovat, protože moc dobře věděl, že dnes mají jet na výlet a návštěvu Hančiných rodičů. To znamenalo, že Michal bude muset řídit, čehož tedy vůbec nebyl v současnosti schopen. Pročítal si zprávy a cítil se dost mizerně, bylo mu líto Hanky, která se probudila doma a neví, co s ním je, ale zase se jí bál přiznat, že je úplně totálně zlitý a nemá vůli se zvednout a vyrazit k domovu, tak se rozhodl, že bude dělat jakoby nic a dá si

doplňkový čas na rozmyšlenou. Objednal si tedy vodku s Red Bullem a pro jistotu ještě jednu samostatnou vodku navíc, aby měl k přemýšlení větší prostor. Seděl, pil a vůbec nic ho nenapadalo. Vzal tedy znova do ruky telefon, že si ještě jednou pročte všechny zprávy a pokusí se z nich vydedukovat, co tím vším Hanka sleduje. Na displeji bylo celkem osm nepřijatých hovorů a zpráva: „Zlato, nestalo se ti něco?“ Pod ní zpráva: „Co je s tebou?“ Pak další zpráva: „Kde jsi?“ A nakonec: „Ozvi se, prosím, mám strach, jestli se ti něco nestalo.“ „Aha, ona má strach, jestli se mi něco nestalo,“ řekl si bystře Michal a rozhodl se dělat, jako by se nic nedělo a on neseděl v klubu plném opilých lidí, a úplně normálně odepsal: „Jsem v pohodě.“ Říkal si, jak na to vyzrál, že teď bude mít chvíli pokoj a bude moct v klidu pít a přemýšlet, ale hned mu dorazila odpověď: „A kde teda jsi, když jsi v pohodě?“ Už to vypadalo, že Michal bude muset jít s pravdou ven, ale vtom mu nějaká prozřetelnost přihrála naprosto geniální nápad. Ihned ho naťukal na displej: „Zlato, mám vybitou baterku, nemůžu psát.“ Než se stačil pousmát nad svou jasnozřivostí, přišla mu nekompromisní odpověď: „Když máš vybitou baterku, proč mi teda píšeš? Co se stalo? Kde jsi?“ „A jéje, tohle nevypadá dobře,“ povzdechl si Michal a položil telefon na stůl displejem dolů, aby se na něj nemusel dívat. „Tak co, jak to jde? Dáte si ještě něco?“ otočila se na Michala barmanka. Michal si ji prohlížel. Byla to velice pěkná dívka s nádhernou postavou, úsměvem a vlasy, jedinou vadou na celé kráse bylo, že měla chlupaté ruce. 6

„Nevim,“ odpověděl Michal a nemohl odtrhnout oči od těch černých chlupatých rukou, které se k němu důmyslně blížily. „Tak ještě vodku?“ promluvila hlava nad chlupatýma rukama. „Nevim. Přemýšlim. Měl bych jet domů.“ „Tak poslední?“ zeptala se Chlupatice, jako by ho přemlouvala. „Tak dobře, tak poslední, než si zavolám taxika,“ vyřešil konverzaci Michal a znova se podíval na telefon. Přibyla tam zpráva: „Ty ještě někde chlastáš, co?“ A potom dodatek: „Máme jet k našim, kreténe.“ Michal vycítil, že by teď s odpovědí neměl dlouho otálet, a tak odpověděl jasně a stručně, že nechlastá a že o těch našich samozřejmě ví. A pak ještě připsal mazanou větu, že to je v pohodě. Říkal si, že ji to uklidní a nebude mít strach. Pak se opět spokojeně usadil na baru. Podíval se kolem sebe, aby si ujasnil, kde přesně sedí. Seděl u vstupního baru nočního podniku, okolo kterého procházeli návštěvníci na dolní diskotéku, kde se odehrávala hlavní část zábavy. Bylo to opravdu bizarní panoptikum lidí, chodili tu lidé všech možných typů, rozkurážnění manažeři, co dojížděli na party a přijeli shánět nějaké drogy, opilé holky čekající na prince, puberťáci testující noční život, narkomani, prostitutky, prostituti, kapsáři, několik přestárlých rockerů, dokonce si Michal všiml i dvou transsexuálů a jednoho tlustého cikána s vybělenou pletí, co vypadal jako Michael Jackson před liposukcí. Všechno z nočního života celého města se slézalo v tomto baru, zezdola zazníval zvuk taneční hudby, ale 7

Michal seděl radši tady nahoře a sledoval všechny ty lidi okolo. Bylo to fascinující jako koukat na nějaký bizarní film. Všichni mluvili jeden přes druhého, mísili se do sebe a Michal seděl jako nezúčastněný divák za nějakým sklem, pochlastával a pozoroval to dění skoro jako v akváriu. Ano, to bylo ono, všichni ti lidé vypadali jako barevné rybky v obřím vodním světě, ve kterém byli loni s Hankou na Floridě. Michal si uvědomoval, že by měl být už dávno doma a žít svůj normální život ve střízlivém světě, nasnídat se na balkóně a užít si slunečného dne, to všechno Michal věděl, že by měl udělat, ale vůbec se mu nechtělo. Nejraději by tu furt seděl a navěky čuměl do akvária. „Tak co, ještě jednu, nebo už máte toho taxika?“ zeptala se Chlupatice pozorovatele pestrých rybiček. Michal si ještě žádného taxíka nevolal, tak řekl: „Teď sou všechny taxiky plný, ještě počkam, ale dam si něco jinýho než vodku.“ „Co?“ „Nevim.“ „Nějakej rum nebo whisky?“ „Ne, to ne, to by mi bylo blbě.“ „To nevim, po čem vám teď bude dobře.“ „To je pravda, teď už mi asi dobře nebude.“ „Tak rum?“ „Ne. Tak si dam ještě vodku.“ „To bude nejlepší,“ zhodnotila to znalecky Chlupatice a šla to připravit. Michal sledoval její chlupaté ruce a přemýšlel, proč si je neoholí. Vždyť holky se přeci holí, vždyť nemá 8

knír ani nic takového, tak se určitě holí i ona, tak proč si proboha neoholí ty ruce, vždyť to vypadá jako opičí ruka. „Tady to je,“ promluvila opičí ruka a postavila před Michala další vodku. „Můžu se vás na něco zeptat?“ zeptal se Michal na to, jestli se může na něco zeptat. „No?“ Michal se zadíval barmance do očí a musel uznat, že je opravdu velice pohledná. Kdyby ji měl ohodnotit na stupnici od jedné do deseti, rozhodně by jí dal devítku, a to bylo fakt co říct, protože Hanka je lepší sedmička, možná osmička, ale devítka rozhodně ne. Ale Hanka si holí ruce, jako Hanku s chlupatýma rukama fakt nikdy neviděl, takže za ty opičí ruce barmance strhává tři body a dává jí pouze šest. „Co se chcete zeptat?“ vytrhla Michala Chlupatice ze zamyšlení. Michal si uvědomil, že na ni civí už dost dlouho a působí to asi dost trapně. „No, já jenom, jaká je tu adresa, abych věděl pro toho taxika.“ „Mráčkovská 19,“ řekla Chlupatice a otočila se k dalším hostům. Michal přestal civět na barmanku a zakoukal se na telefon. Najednou měl divný pocit, že se možná nechová úplně dobře, že Hanka je vlastně sama doma a asi se trápí nebo je naštvaná nebo možná nejspíš obojí a čeká na něj. Na telefonu byly další tři nepřijaté hovory a zpráva: „Jak v pohodě? Ty seš možná v pohodě, ale 9

já ne. Ani neřekneš, kde jsi. Ozvi se, ty idiote. Ty někde chlastáš? Kreténe.“ Sakra, sakra, pomyslel si Michal, půdička mi ujíždí pod nohama, musím opatrně. Opatrně se tedy napil vodky a ještě opatrněji napsal tuto zprávu: „Nechlastám, akorát jsem se zdržel, za chvíli jsem doma a pojedeme.“ Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Kde ses zdržel? Co se děje?“ A tehdy se to stalo. Tehdy v sobotní slunečné dopoledne v nočním podniku v centru města Michala osvítil záblesk geniality a jeho mozku se dotkl Duch svatý. Najednou to bylo tady. Zázrak se stal. To je ono, že mě to nenapadlo dřív, taková jasná věc, řekl si Michal a nekompromisně odpověděl: „Sme u šéfový doma, museli sme jet v noci řešit jednu věc. Jenom to dodělam a jedu.“ Hanka hned neodpověděla, asi ji to tak dostalo do kolen, že neví, co na to říct. Tak na pravdu se těžko odpovídá, usadil se spokojeně Michal a dál pozoroval lidi alias rybky v akváriu. Bylo to opravdu zajímavé. Dvě holky v krátkých sukních se hádaly o kluka, co stál opodál v mikině s kapucí a nepřítomně zíral před sebe. Jedna říkala druhé, že je kráva, a ta druhá jí na to odpověděla, že ona není kráva, ale že naopak ta první je píča. Potom se ten kluk v kapuci podrbal ve fouskách a řekl jim, že jsou obě krávy i píči dohromady. Jeden chlapík, starý asi jako Michal, se neustále věšel na ženu, na které nebylo poznat, jestli je žena nebo muž, a stále jí dával nějaké peníze, které si ona brala a chtěla další, které on stále vytahoval z kapes. Vypadalo to jako „oslíčku, otřes se“. Michal přemýšlel, jestli jí ty peníze dává za nějaké sexuální služby 10

nebo od něj kupuje drogy nebo je to jeho přítelkyně a on jí dává peníze na pití, no prostě to mělo spoustu zajímavých lákavých možností a Michal byl úplně nadšený, že to může pozorovat. Bylo to mnohem zábavnější než být doma a jet k Hančiným rodičům, to si chtě nechtě musel přiznat. To mu opět připomnělo mobil. Hanka zase volala. Michal měl schválně vypnuté zvonění, aby to neslyšel, a měl tak důvod telefon nebrat. Na okamžik i zapřemýšlel, že by jí zavolal zpátky, ale bylo jasné, že kdyby do telefonu promluvil, okamžitě by se prozradil, že je úplně našrot, tak se jen podíval na zprávu. Na Hanku jeho excelentní výmluva moc nezapůsobila: „U šéfový? Ty jsi byl celou noc u šéfový? U tý krávy, co si myslí, že v padesáti vypadá na dvacet? Co si tam do hajzlu dělal?“ Sakra, řekl si Michal, s tou šéfovou to nebyl úplně nejlepší nápad. Ale přesto se jako správný stratég nenechal zahnat do úzkých, a jako by se nic nedělo, odepsal: „Neblázni, zlato, prosim tě, ta stará bába mě vůbec nezajímá, jen nám volal ten klient z Emirátů, že něco potřebuje, tak jsme jeli k ní, protože ty věci neměla v kanclu, tak tu teď makáme a za chvíli jedu domů, zavolá mi taxi na firmu.“ Ta poslední věta připadala Michalovi jako špičkový tah, protože napsat jen tak mimochodem, že vám šéfová zavolá taxi na firmu, mělo – jak Michal cítil ve své opilé hlavě – několik důležitých efektů: zaprvé dodá tímto detailem na věrohodnosti celé historky a zadruhé Hanka bude mít dobrý pocit, že když má taxi zaplacené z práce, tak se tam o něj pěkně starají, a navíc ušetří jejich spo11

lečné peníze a budou moct jet v létě zase na Floridu a koukat na ryby v obřím vodním světě. Hanka odepsala ihned. Michal chtěl zevlovat a pozorovat dění v baru a ne se hned věnovat partnerské konverzaci, ale cítil, že musí odepisovat okamžitě, aby Hance dokázal, že mluví pravdu. „Ona v té hospodě byla s váma?“ psala Hanka. „Kdo?“ odepsal Michal. „Ta kráva.“ „Nebyla, volala Karlovi, že nutně potřebuje pomoct s těma Emirátama, ať za ní přijedeme.“ „Karel je tam taky?“ „Jo, je.“ „A proč mi nezavoláš?“ „Za chvíli zavolám.“ „Tak mi zavolej.“ „Zavolám, jen tu něco dořešíme s těma Arabama.“ „Tak snad na pár vteřin můžeš zavolat svý přítelkyni.“ „Jo, dyť zavolám.“ „Svý snoubence v podstatě.“ „Jo, už jdu volat, počkej minutku.“ Michal dopsal zprávu, že jde za chvíli volat, otočil se k Chlupatici s opičí rukou a dal si ještě jednu vodku, tentokrát opět s Red Bullem, připadalo mu, že začíná být trochu unavený, tak potřeboval malinko nakopnout. Pak se Chlupatice zeptal ještě jednou na adresu podniku, protože ji mezitím zapomněl, ale byl už v podstatě rozhodnut dopít nápoj a odjet domů. Sám cítil, že už je malinko načase. „Proč nevoláš?“ přišla další zpráva. 12

Michal se zvedl z barové stoličky a s telefonem v ruce se vydal k toaletám. Rozhodl se zavolat ze záchodu, protože tam určitě bude menší hluk než na baru. A on přeci není nikde v podniku, ale u šéfové doma. Zdálo se být jasné, že ho od odkládaného telefonátu nemůže nic zastavit. Cestou k záchodům ale přišlo něco naprosto nečekaného a nepředpokládaného. Michal vůbec nevěděl, jak se to stalo, ale napadlo ho, ani nevěděl proč, že by se mohl podívat dolů na diskotéku. Všichni lidé, co procházeli kolem baru, mizeli dole a Michala zajímalo, jak to tam vypadá, nikdy v tomto podniku nebyl, a tak ho zajímalo, co tu všichni ti lidé dělají. Sešel tedy dolů do sálu, kde hrála hudba, která neměla slova, a ve tmě tam tancovala spousta lidí. Bylo tam horko a všichni byli zpocení a lepili se na sebe. Tuhle hudbu Michal nikdy neposlouchal a nic mu neříkala, vadilo mu, že nemá text, měl rád normální písničky, ve kterých se zpívalo o něčem, co znal, třeba o létě nebo o pivu, ale tahle muzika plná zvuků ho neoslovovala. Michal se mezi lidmi proplétal a prohlížel si dívky. Některé byly velice pěkné, ještě hezčí než Chlupatice bez chlupatých rukou, a Michala napadlo, že by mohl nějakou pozvat na drink a povídat si s ní, třeba by šlo takhle dopoledne odjet k některé domů a zažít tam nějaké netradiční dobrodružství. Michal se tedy protlačil až k baru, kde bylo malinko víc slyšet vlastního slova, a otočil se na asi dvacetiletou dívku. „Čau,“ řekl a pokynul k ní bradou. Dívka mu odpověděla a řekla taky „čau“. „Nedáš si panáka?“ zeptal se jí Michal. 13

„Ne,“ odpověděla dívka a otočila se zády k Michalovi ke své kamarádce, se kterou se předtím bavila. Aha, řekl si Michal a vydal se zpět nahoru ke svému baru a chlupaté ruce. Cestou si vzpomněl, že šel původně zavolat Hance. Tak vešel nahoře na záchod a šel ke kabince, že se v ní zavře a bude telefonovat. Na mobilu mu přibyl další nepřijatý hovor a zpráva. Michal cítil, že to není už vůbec v pořádku, všichni ti zpocení lidé, holky, po kterých kouká, Hanka sama doma a ta chlupatá ruka, která mu podává další a další panáky. Radši by byl už doma v čistém uklizeném bytě a koukal s Hankou na televizi na seriál než trčet tady v tom šíleném vypitém blázinci. Zapadl do kabinky a vytočil Hančino číslo. „Co je s tebou?“ ozvala se okamžitě Hanka. „Za chvíli jedu domů,“ řekl Michal. „Bože, ty seš úplně nalitej.“ „Nejsem. To se ti jen zdá.“ „Ale seš, vždyť to slyšim. Pojeď domů a přestaň si vymýšlet.“ Michal chtěl ještě říct, ať nešílí a je v klidu, že se nic neděje, ale Hanka ukončila hovor. Michal strčil mobil do kapsy a vyšel ze záchodu zpátky ke své chlupatici. „Dalšího panáka?“ řekla, jakmile uviděla svého dnešního nejmilejšího zákazníka. „Ne, pojedu domů,“ odolal lákavé nabídce zákazník. „Už jste si zavolal to taxi?“ měla o Michala starost barmanka. „Ne, chytím si nějaké na ulici,“ řekl Michal. „Tak se mějte,“ řekla barmanka. 14

„Vy taky,“ rozloučil se Michal a vykročil k východu. Pak ho ještě něco napadlo. Vrátil se zpět k Chlupatici. „Chtěl bych se ještě na něco zeptat.“ „No?“ Michal se chtěl už dnes poněkolikáté zeptat na ty chlupaté ruce, ale přišlo mu to najednou hloupé, tak jen stál a civěl jako puk na bránu. „No co?“ čekala barmanka na otázku. „Já, já, já, já jsem se chtěl zeptat…“ zasekl se Michal a nevěděl jak dál. „Na co?“ A pak to Michala napadlo. „Jo, už vim,“ řekl Michal. „Jak se vlastně jmenujete?“ „Tereza a vy?“ „Michal,“ řekl Michal. „Tak čau, Michale,“ řekla Tereza. „Tak čau, Terezo.“ „A zase někdy přijď, Michale.“ „Přijdu,“ řekl Michal a zamával jí. Tereza mu na oplátku zamávala chlupatou rukou. Michal vyšel ze dveří a šel hledat taxi, co by ho odvezlo domů. Hanka na něj čekala a jeho čekalo celé prospané odpoledne, protože teď už to byl druhý den, co chlastal v jednom kuse beze spánku.

15

KOSTROUN Robert prodával párky v rohlíku. Celý den stál u vozíku s várnicí plnou párků a se stříškou proti dešti, nařezával nožem rohlíky, nabodával je na špici, aby se v nich udělala díra, a pak do té díry strkal ohřáté párky. Buď s kečupem, nebo hořčicí. Hořčice se pak ještě dělila na plnotučnou a kremžskou. Byla to nudná a stereotypní práce a Robert se ji snažil všemožně zpestřovat. Třeba si dal závazek, že se u každého pátého párku podrbá na bradě a řekne, že ho dneska nějak svědí vousy. Skoro všichni zákazníci na to divně koukali, protože Robert žádné vousy neměl a každé ráno se důkladně holil. Nebo si třeba vedl sešit, do kterého si zapisoval popis každého dvacátého člověka, který si u něj párek koupil. Dříve si zapisoval popis úplně každého člověka, ale to se časem ukázalo být poněkud namáhavé, protože nastala třeba situace, kdy si v rychlém sledu koupilo párek deset lidí za sebou a Robertovi pak nad sešitem dělalo problém si je roztřídit a zpětně popsat. A hlavně neměl za celý den ani kousek klidu, protože když neprodával, tak zapisoval, a když nezapisoval, tak prodával. Říkal si,

že se z toho buď zblázní, nebo sníží počet zapisovaných osob. Tak snížil počet osob a začal zapisovat každého druhého, pak přešel na každého pátého, desátého a teď zapisoval jen každého dvacátého člověka, což bylo takové optimální číslo, při kterém člověk alespoň něco zapsal, ale zároveň si odpočinul a nevznikal žádný grafomanský odpad. Samozřejmě, občas bylo náročné, když si přišel pro párek nějaký hodně zajímavý člověk, kterého by si Robert hrozně rád zapsal, ale byl šestý nebo dvanáctý, takže si ho zapsat nemohl a musel počkat na toho dvacátého, který pak už třeba tak zajímavý nebyl. Ale už si jednou řekl, že bude zapisovat každého dvacátého, tak zapisoval každého dvacátého. Jinak se to dělat nedalo, to by nakonec k tomu zbláznění mohlo dojít doopravdy. Ale za celý den byl Robert nejvíc napjatý, když měl přijít stý člověk, to se stávalo jednou, výjimečně i dvakrát za den, takže to byla doslova událost. Dneska byly už dvě hodiny a deset minut po poledni a Robert prodal přesně 99 párků. A netrpělivě vyhlížel stého zákazníka. Vyplatí se ho zapsat do sešitu nebo měl raději přijít místo devadesát osmičky, kterou byl muž s jednou nohou, což je zajímavá rarita? Robert si pokládal otázky a nedočkavě vyhlížel. A ve dvě hodiny patnáct minut se dočkal. Ke stánku přistoupil příšerně vyhublý člověk v tričku s nápisem „Maxim Turbulenc“. Robert na něj zíral. Ten člověk byl tak vyhublý, že snad pod kůží neměl ani žádné maso, jenom samé kosti. Panebože, to byl ale Kostroun. Robert měl chuť začít křičet: „Haló, lidi, viděli ste už ně17

kdy vopravdickýho kostrouna? Neviděli? Tak tady zrovna jeden stojí a chce si koupit párek v rohlíku. Panebože, Kostroun si chce koupit párek, jak ho bude jíst, dyť snad ani nemá žaludek a střeva, aby ho mohl strávit. Tak tohle bude teda něco. Přistupte blíž a zatajte dech.“ Tohle se Robertovi honilo hlavou, když zíral na Kostrouna. Kostroun ale stejně tak zíral na něj. Možná byl překvapený, že vidí člověka, který má na kostech maso. „Máte přání?“ zeptal se Robert Kostrouna. „Dal bych si párek v rohlíku,“ řekl Kostroun. „S hořčicí nebo kečupem?“ „S hořčicí.“ „S plnotučnou nebo kremžskou?“ „S plnotučnou.“ „Patnáct korun,“ řekl Robert a připravil Kostrounovi párek v rohlíku s plnotučnou hořčicí. Potom ho Kostrounovi podal a vzal si peníze, které mu Kostroun položil na tácek. „Děkuji,“ řekl Kostroun. „Není zač,“ řekl Robert. To řekl nahlas, ale v duchu si říkal: „Neodcházej, Kostroune, a sněz ten párek tady přede mnou, chci vidět Kostrouna v akci.“ A Kostroun Roberta nezklamal. Stál pořád na tom samém místě, na které se postavil, když přišel. Nepohnul se ani o píď. Zvedl párek v rohlíku a jediným pohybem ho nasoukal do úst. Ani nepohyboval čelistmi, jako kdyby ho snědl bez rozkousání. Robert byl uhranutý, vypadalo to přesně, jako když had sní myš. Tenhle Kostroun, to teda bylo něco. 18

Kostroun polkl a položil na tácek další peníze. „Ještě jeden,“ řekl. Robert mu ho podal a Kostroun ho snědl úplně stejným způsobem. Pak si poručil další. A pak další. Robert jako v transu podával Kostrounovi další a další párky. Pátý, desátý, dvacátý a Kostroun je do sebe soukal jako had někde v zoo v obrovském teráriu. U stánku se zastavovali i další lidé a chtěli si také koupit párek v rohlíku, ale Robert je musel odmítat, protože si všechny párky schovával pro Kostrouna. Paní s červenou kabelkou a žlutými botami se s ním dokonce začala i hádat, protože když si objednala párek s kečupem a kremžskou hořčicí dohromady, tak jí Robert řekl, že žádné párky nemá, a podal jich Kostrounovi pět najednou. Kostroun je polkl a Robert mu připravil další. A paní s červenou kabelkou a žlutými botami začala na Roberta řvát, že pro ni párky nemá, ale pro toho „zatracenýho“ Kostrouna jich má miliony. Robert paní řekl, ať jde někam k jinému stánku, kde nemají Kostrouna. A Kostroun na to neřekl nic. Ani nepohnul svalem ve tváři. Jenom do sebe ládoval další a další párky. Paní řekla, že až Kostrouna potká někde samotného, tak si to s ním vyřídí, a odešla. A Kostroun polykal a polykal. V pět hodin podal Robert Kostrounovi poslední párek v rohlíku. Kostroun ho snědl a dle zvyku čekal na další. „Tohle byl poslední,“ řekl Robert. „Už žádný párky nemam. Vyprodáno.“ Kostroun koukal a nic neříkal. 19

„Je konec. Finíto. Už nic nemam,“ řekl ještě jednou Robert. „Nebyla by tam aspoň kůžička?“ zeptal se Kostroun. „Nic tady není, ani kůžička. Jenom voda od párků.“ „Vodu nechci.“ „Ale možná byste měl, sněd ste přes sto párků a vůbec ničim ste je nezapil. Mohlo by se vám udělat špatně.“ „Nechci. Já nerad piju.“ „Aha, tak to jo, to chápu. Tak já tu vodu potom vyleju.“ „Hm,“ řekl na to Kostroun. Stál pořád na svém místě a díval se na prázdný hrnec od párků. „Já už vážně nic nemám. Zkuste to na Václaváku, tam mají párků celý kamióny.“ „To je jedno, když nemáte, tak nemáte. Stejně už musim jít,“ řekl Kostroun a vypadal uraženě. „Já za to nemůžu. Měl ste přijít ráno.“ „Ráno sem měl něco jinýho.“ „Tak to zkuste zejtra.“ „Zejtra bude pozdě.“ „Stane se něco?“ „Nic. Co by se mělo stát?“ „A na co bude pozdě?“ „Na shledanou a děkuju vám,“ řekl rychle Kostroun, otočil se a začal odcházet od stánku pryč směrem k metru. Robert se za ním díval a měl celkem jasné tušení, že by se ho měl na něco zeptat, co to všechno mělo znamenat, jak to vůbec všechno je a tak. „Hej, Kostroune,“ zavolal na něj. 20

Kostroun se otočil. „Co je, prodavači?“ „Nic, měj se dobře, Kostroune.“ „Ty taky, prodavači,“ řekl Kostroun, otočil se zpátky a pokračoval v cestě. Za chvíli zmizel v davu mezi lidmi. Robert se protáhl a zamkl pokladnu s penězi. Potom se napil limonády. Pak chvíli stál a díval se na holuba, jak poskakuje po chodníku a zobe do vajglu od cigarety. Pak vytáhl svůj sešit a začal si do něj psát Kostrounův popis, aby ho do zítra nezapomněl.

21

INFLUENCERKA ROKU Jarmila se živila jako influencerka, bloggerka a youtuberka. To znamenalo, že se fotila v různých zajímavých pozicích, třeba v plavkách u bazénu nebo v šatech na ulici nebo v podprsence doma na gauči nebo vsedě v restauraci s nějakým jídlem a ty fotografie dávala na sociální sítě a lidé pak k fotografiím dávali lajky a srdíčka, a čím víc lajků a srdíček fotografie měla, tím víc byla Jarmila spokojenější. Také hodně cestovala a fotila se u moře na pláži a na terasách hotelových pokojů s koktejly v ruce. Ale úplně nejvíc a nejraději se fotila s kávou. K tomu nahrávala různá videa, ve kterých radila ostatním lidem, jaká jídla mají jíst, aby byli hubení jako ona, jak se oblékat, aby jim to slušelo jako jí, jakou barvu plavek zvolit, když svítí hodně sluníčka, a jaké plavky si vzít, když je zataženo, jaký používat parfém a jaké používat řasenky, krémy a líčidla, aby i ostatní byli stejně krásní jako ona. Byla to pěkná a zajímavá práce a Jarmilu moc bavila a užila si při ní dost legrace, i když někdy bylo těžké a namáhavé vymyslet něco nového a originálního, čím by své odběratele překvapila. Jediné, co

jí vadilo, bylo její jméno, protože Jarmila není zrovna jméno pro špičkovou influencerku. Jarmila je jméno třeba pro kuchařku ze závodní jídelny nebo pro prodavačku z cukrárny, ale ne pro špičkovou influencerku, co má určovat módní trendy a říkat lidem, jakou si mají koupit řasenku. Ale prostě Jarmilini rodiče s tím nepočítali, a když ji počali, vůbec je nenapadlo myslet na kariéru jejich dcery v oblasti sociálních sítí a dali jí tohle příšerné jméno. Naštěstí si kdysi v začátcích své kariéry Jarmila vymyslela pseudonym Denis Stárová, což mělo naznačovat, že září jako hvězda (jako stár), a taky to byla přesmyčka z jejího děsného příjmení Straková. A Denis jí znělo hezky cizojazyčně a americky, navíc to bylo v mužském rodě pro holku, prostě a jednoduše – Denis Stárová je lepší než Jarmila Straková. Jarmila Straková alias Denis Stárová seděla tedy doma na gauči v obýváku a přemýšlela, jaké natočí nové video. Bylo to moc důležité, protože příští týden se vyhlašovala soutěž influencer roku a ona cítila, že by mohla vyhrát a to nové video by jí mohlo k vítězství značně dopomoci. Seděla a přemýšlela, hlavou se jí honil milion nápadů, ale všechno jí přišlo okoukané. „Tak co, jak to vypadá?“ zeptal se jí její přítel Pavel. „Nevim, přemýšlim.“ „Zatim bysme mohli udělat fotku,“ navrhl Pavel. „Jo, uděláme fotku, jak přemýšlim, to je super nápad,“ řekla Jarmila alias Denis. Pavel byl Jarmilin partner, který původně učil na střední škole výpočetní techniku a tělocvik, ale poté, co se z Jarmily (původním povoláním studentky ekono23

mie) stala influencerka a začala vydělávat několikanásobně víc než on se svým učitelským platem, se rozhodl, že jí bude dělat manažera, řidiče, tajemníka a pomocníka při focení a natáčení, protože nemělo cenu tvrdnout zavřený ve škole, když tady byla práce jednodušší a líp placená, a dokonce i zábavnější a kreativnější, protože bylo potřeba každý den vymyslet nějaký nový post, video, fotku, sledovat sledovanost, dělat grafy a obvolávat sponzory. Byla to práce neboli job na plný úvazek. Akorát Pavel si nechal jméno Pavel, byl totiž mužem v pozadí a na to obyčejné jméno Pavel Jirásek bohatě stačilo. Jarmila se tedy usadila na gauči a okolo sebe naaranžovala polštáře. Oblékla si takové pěkné růžové pyžamo, které dostala od jednoho ze svých sponzorů. Za každou fotografii, kterou vyfotila v pyžamu, dostala padesát tisíc korun, proto se rozhodla, že tuto fotografii nazve „přemýšlení v pyžamu“. Pavel se postavil proti ní s telefonem a udělal asi tři snímky, které jí pak ukázal. Jarmila si je dlouho a rozvážně prohlížela a pak ji napadlo, že by bylo fajn, kdyby u toho přemýšlení držela v ruce šálek s kávou – zaprvé by to podtrhlo situaci, jako že si tou kávou aktivuje mozek, a zadruhé má kávu jako dalšího sponzora, takže by k těm padesáti tisícům za pyžamo dostala dalších dvacet, což by bylo dohromady sedmdesát tisíc, a to je rozhodně mnohem lepší než jen padesát. Udělali tedy fotku i s kávou a Jarmila ji potom začala upravovat, než ji dá na Instagram. „Zlato, co myslíš, mám tam dát tenhle filtr?“ ukázala foto Pavlovi. 24

„Ne, dal bych tam Veneziu,“ zareagoval Pavel. „Veneziu tam dávám furt,“ řekla Denis. „Tak tam dej Colorado.“ „Colorado je moc tmavý.“ „Tak tam dej tu Veneziu.“ „Venezia je moc světlá,“ nemohla se rozhodnout Denis. „Ty neviš, co chceš, jestli tmavý nebo světlý, musíš si to ujasnit a chtít jedno z toho.“ „Já myslela, že mi poradíš.“ „Já nevim, co chceš.“ „Tak já zkusim x­‑ray. Co říkáš?“ „X­‑ray je blbost. Tak to dej bez filtru.“ „Tak já to dám bez filtru, to bude nejlepší, díky, zlato,“ řekla Jarmila a odeslala fotku na Instagram bez filtru. Napsala k ní tento popisek: „Přemýšlečka na gauči. Večer čekejte NEW video.“ Přidala k tomu tyto hashtagy: premysleni, mozek, coffe, pyzamo, bed, gauc, home, newvideo, love, people, live a nofilter. Půl práce z dnešního náročného dne bylo hotovo. Čekal ji ovšem nejtěžší úkol, a sice vymyslet a natočit to důležité video, na které právě dodělali upoutávku. Pavel s Jarmilou se posadili na gauč, Jarmila se převlékla z pyžama zpět do tepláků, Pavel si udělal také kávu a pustili se do vymýšlení. Takový malý domácí brainstorming. „Co kdybych udělala něco s líčením?“ nadhodila první nápad Denis. „Líčení děláš furt,“ řekl Pavel. „Hm, ale myslela sem, že by to byl jako líčicí speciál.“ 25

„Jak jako speciál? Že by ses tam líčila nějak speciálně?“ „Ne, že by to jako bylo větší než normálně.“ „Jako delší?“ „Ne, jako že by tam byly fakt speciální věci, různý efekty a že bych jako ukázala, jak se líčit na různý akce v jednom stylu.“ „To je furt to samý, co děláš vždycky,“ odhalil zásadní slabinu tohoto nápadu Pavel. „No, teď by to bylo jiný, takový jako pozitivnější.“ „Pozitivní to musí bejt vždycky. Spíš by to mohlo být jako, jak se nalíčit na předávání influencerky roku.“ „To je výbornej nápad, zlato, to je pecka. Jak se nalíčit, když víte, že dostanete cenu,“ zatleskala nadšeně Jarmila alias Denis. „A pozor, pozor,“ přerušil Jarmilu nadšeně Pavel. „A taky, jak se nalíčit, když žádnou cenu nedostanete, jako tam dát víc možností do toho videa.“ Jarmila nadšením úplně hýkala. „To je bomba a mohlo by to být na dva díly a každej díl by byl s jinym sponzorem.“ „Super,“ řekl Pavel. „Akorát…“ „Akorát co?“ „Přemejšlim, jestli to nemá nějakej háček,“ řekl Pavel, zvedl se z gauče a šel se projít k oknu a ke kuchyňské lince. Cestou zakopl o kočku, co se mu pletla pod nohy. „Pitomá kočka, co se tu plete.“ „Nenadávej jí, je to jen zvíře.“ „Je to zvíře, ale musí koukat kolem sebe. Kdyby žila v přírodě, už by ji sežral levhart.“ „Nech ji, je hodná. Tak co si vymyslel?“ 26

„No akorát si řikám, aby to nevypadalo blbě, že jako je to vo tom influencerovi roku, aby si lidi nemysleli, že po tý ceně strašně toužíš, když to točíš, aby to nevypadalo trapně.“ „Hm, to máš pravdu, to mě nenapadlo, to by to tak vypadat mohlo, všichni by si řekli, hele, Stárová chce tu cenu, proto tohle točí. No tak to ne, to musíme vymyslet něco jinýho.“ „Hm, to sme na mrtvym bodě,“ řekl Pavel a posadil se zpátky na gauč vedle Jarmily. Seděli tam na mrtvém bodě a snažili se odpíchnout zpět do života. „Hele, a co kdyby to bylo něco s jídlem? To sem dlouho nedělala,“ dostala Jarmila nápad. „Nějakej recept myslíš?“ „No něco jako tip na dnešní večer.“ „Nebo to líčení spojit s jídlem.“ „Jako se líčit jídlem?“ „Ne, jak se líčit u jídla.“ „U jídla sem se nikdy nelíčila.“ „Tak si to představ, kolik holek to ocení, že se musej líčit ve spěchu, jednou rukou snídáš a druhou rukou se líčíš,“ začal to předvádět Pavel. „Ty jo, kdyby to byla snídaně, tak bysme tam mohli dát pyžamo a šoupli bysme to na net ráno, ať to všichni viděj při snídani.“ „Ne, právě naopak bych to tam dal večer, to bude pecka, věř mi, zlato, kouknou na to večer. Aby ráno věděli, jak se nalíčit u snídaně.“ „Tak jo, tak to uděláme,“ souhlasila Jarmila a bylo rozhodnuto. 27

Pak se šla podívat ke svému líčicímu stolku, aby na něm připravila vše na natáčení, ale když přerovnávala šminky a hledala ty, které má zrovna od sponzora, Pavel na ni zavolal, ať na to zapomene, že aby to vypadalo reálně, tak se musí líčit u kuchyňského stolu. Jarmila se tedy přesunula ke kuchyňskému, na který Pavel naaranžoval míchaná vajíčka s avokádem a kapučíno, což vypadalo velice hezky a barevně, a Pavel k tomu chytře přidal ještě ředkvičku a kousek pomeranče, což tomu dodalo takový pěkný podkres. Jarmila vzala několik sponzorských šminek a posadila se s nimi k vajíčkům a kávě. Pavel si přichystal kameru, že začne točit, a Jarmila si počala připravovat text, který ve videu bude říkat. „Ahoj, miláčkové, možná si říkáte, jak to v tom dnešním světě všechno stíhat, všechno je hektické a rychlé a šílené a uznejte, že i v tom spěchu chcete být krásná jako já a vypadat parádně. Tak co, zlato, takhle by to šlo?“ „Jo, přesně takhle, zlato,“ odpověděl Pavel alias zlato a doladil pozici stativu s kamerou. „Já jsem připravenej. Jenom tu kočku zavřu v ložnici, ať se tu neplete.“ „Tak já si ji vezmu na klín.“ „Zas to dopadne jako minule. Sekne tě packou, víš, že se nerada točí.“ „Ale musíme ji to naučit, ráda bych jí udělala blog.“ „Ale dneska ji to učit nebudeme, až jindy,“ rozhodl Pavel, vzal kočku do náruče a odnesl ji do vedlejší místnosti. Kočka jako by tušila, že bude odstřižená od té parádní zábavy natáčení videa, prskala a sekala drápky jako šílená. Pavel ji hodil do ložnice na postel a rychle 28