0041415

CONSUELO DE SAINT-EXUPÉRY

Paměti RŮŽE

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 1

6.3.2020 9:55:55

Con­sue­lo de Saint-Exu­pé­ry M É ­M O I ­R E S D E L A R O ­S E Co­py­rig­ht © 2000 by Plon All rights reserved Tran­sla­tion © 2002, 2020 by Šár­ka Be­li­so­vá

ISBN 978-80-242-6512-4

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 2

6.3.2020 9:55:55

Dlou­ho jsem vá­hal, než jsem se roz­ho­dl zve­řej­nit ­ exis­tenci to­ho­to ru­ko­pi­su. Když uply­nu­lo dva­cet let od Con­sue­li­na úmr­tí ­ a sto let o­d na­ro­ze­ní je­jí­ho man­že­la An­toi­na de ­ Saint-Exu­pé­ry, do­spěl jsem k ná­zo­ru, že na­stal vhod­ný oka­mžik uctít je­jí pa­mát­ku a při­znat jí sku­teč­né mís­to, ja­ké vždy za­stá­va­la p­o bo­ku to­ho, kdo mno­ho­krát na­psal, ­ že na té­to lás­ce po­st­a­vil svůj ži­vot. J o ­s é M A R­T I ­N E Z - F R U C ­T U O ­S O , uni­ver­zál­ní dě­dic Con­sue­lo de Saint-Exu­pé­ry

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 3

6.3.2020 9:55:55

Poděkování

Ten­to text byl na­psán pří­mo ve fran­couz­šti­ně, tře­ba­že ma­teř­ským ja­zy­kem Con­sue­lo de Saint-Exu­pé­ry by­la špa­něl­šti­na. Na­kla­da­tel­ství Plon a ma­ji­te­lé práv vy­slo­vu­ jí po­dě­ko­vá­ní Alai­nu Vir­con­de­le­to­vi, spi­so­va­te­li a au­to­ ro­vi ese­je o An­toi­nu de Saint-Exu­pé­ry, za tex­to­vou úpra­ vu v po­do­bě drob­ných zá­sa­hů syn­tak­tic­ké­ho cha­­rakte­ru. Ná­zev jed­not­li­vých ka­pi­tol do­pl­nil na­kla­da­tel.

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 5

6.3.2020 9:55:55

Předmluva

„V le­tech me­zi prv­ní a dru­hou svě­to­vou vál­kou,“ vy­prá­ ví ko­lum­bij­ský spi­so­va­tel Ger­man Ar­ci­nie­gas,1 „mlu­vi­ li všic­h­ni o Con­sue­lo ja­ko o ma­lé sop­ce ze Sal­va­do­ru, chrlí­cí o­heň na stře­chy Pa­ří­že. Když se hovořilo o je­jím prv­ním ma­n­že­lo­vi En­ri­queo­vi Gó­me­zu Car­rillovi 2 ne­bo o je­jím dru­hé­m mu­ži, An­toi­nu de Saint-Exu­pé­ry, ni­kdy se ne­sta­lo, aby se jí to ně­ja­kým způ­so­bem ne­tý­ ka­lo. V do­bě je­jí­ho man­žel­ství s En­ri­quem Gó­me­zem Car­ril­lem by­la in­tim­ní pří­tel­ky­ní Mau­ri­ce Maeter­lin­cka, Char­le­se Mo­réa­se a Gabrie­la D’An­nun­zia. V ro­ce 1927 ovdo­vě­la a za čty­ři ro­ky na­to se v r­o­ce 1931 pro­vda­ la za Saint-Exu­pé­ry­ho. K je­jím přá­te­lům p­at­ři­li An­dré Gi­de, An­dré Maurois, De­nis de Rouge­mont, An­dré Bre­ton, Pi­cas­so, Sal­va­dor Da­lí, Mi­ró a dal­ší. U Sain­t-­ -Exu­pé­ryo­vých se vždy schá­ze­li je­jich přá­te­lé let­ci a s­pi­so­va­te­lé. Když psal Saint-Exu­pé­ry Ma­lé­ho prin­ ce, kni­hu, kte­rá se do­sud čte na ce­lém svě­tě, po­bý­val Ci­to­vá­no po­dle jed­no­ho ji­hoa­me­ric­ké­ho de­ní­ku z čer­ven­c­e 1973. G. Ar­ci­nie­gas byl mi­mo ji­né ko­lum­bij­ským vel­vy­sl­an­cem v Pa­ří­ži. 2 Guate­ma­lec Gó­mez Car­ril­lo (1873–1927), v ro­ce 1898 gua­te­mal­ský kon­zul v Pa­ří­ži, v ro­ce 1916 ře­di­tel lis­tu Li­be­ral v Mad­ri­du, v ro­ce 1918 ar­gen­tin­ský kon­zul v Pa­ří­ži a ko­man­dér Čest­né legie, se v ro­ce 1926 že­ní s Con­sue­lo Su­n­ ci­no­vou po před­cho­zím man­žel­ství s Auro­rou Cac­ce­re­sovou, uza­vře­ném v ro­ce 1906, a s Ra­quel Mel­le­ro­vou v ro­ce 1919­. Byl au­to­rem mno­ha děl, z nichž nej­zná­měj­ší­mi jsou Eva­ng ­ e­li­um lás­ky a Ži­vot a smrt Ma­ta-Ha­ri. Od­po­čí­vá po bo­ku Con­sue­lo de Saint-Exu­pé­ry na pa­říž­ském hřbi­to­vě Père-La­c­hai­se. 1

6

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 6

6.3.2020 9:55:55

Paměti růže

u nich na ná­v­ště­vě An­dré Maurois. Po ve­če­ři se hrá­ly kar­ty ne­bo ša­chy. Po ně­ja­ké do­bě po­žá­dal Saint-Exu­ pé­ry všech­ny pří­tom­né, aby si šli leh­nout, pro­to­že si přál pra­co­vat. O ně­ko­lik ho­din po­zdě­ji sly­šel Maurois na scho­dech křik: ,Con­sue­lo­! Con­sue­lo!‘ Ce­lý vy­dě­še­ný vy­bě­hl z po­ko­je, pro­to­že si m­ys­lel, že v do­mě ho­ří, ale to je­nom Saint-Exu­pé­ry do­stal hlad a chtěl po své že­ně, aby mu udě­la­la va­jíč­ka… Kdy­by Con­sue­lo všech­ny ty zá­žit­ky z je­jich spo­leč­ né­ho ži­vo­ta do­ká­za­la na­psat po­dle své­ho, ži­vě a s vti­ pem, ni­kdo by ne­po­chy­bo­val o tom, že by­la spi­so­va­te­li sku­teč­nou mú­z­ou. By­la ma­líř­ka, so­chař­ka a ta­ké psa­la, dob­ře a s ohrom­nou chu­tí, je­nom­že ty je­jí Pa­mě­ti… Z je­jí stra­ny to by­ly je­nom ta­ko­vé ře­či.“ Dnes ví­me, že z to­ho ne­by­lo nic. Pat­náct let po svém prv­ním se­tká­ní se Saint-Exu­pé­rym v ro­ce 1930 po­psa­la Con­sue­lo v sa­mo­tě ame­ric­ké­ho exi­lu svým roz­ta­že­ným sklo­ně­ným p­ís­mem spous­ty stran, pl­ných škr­tů a čas­to ne­či­tel­ných, v­y­prá­vě­ním o svém ži­vo­tě s let­cem-spi­so­ va­te­lem. Po­tom je peč­li­vě pře­psa­la na stro­ji na prů­svit­ný pa­pír a ne­obrat­n­ě svá­za­la do čer­ných de­sek z tvr­dé­ho kar­to­nu. Pa­mě­ti rů­že – po­sled­ní vy­da­ře­ný kou­sek „ptá­če­te z ostro­vů“. Pí­še se rok 1946. Con­sue­lo se stýs­ká po Fran­cii, ale bo­j­í se tam vrá­tit, hlav­ně má oba­vu z po­tí­ží s po­zůs­ta­los­t­ ním ří­ze­ním, tou­ží žít v ze­mi, kde se mlu­ví špa­něl­sky, a na­pa­dá ji Pal­ma de Mal­lor­ca, „na pa­mát­ku Geor­ge San­do­vé a Al­fre­da de Mus­set“, ji­né dvo­ji­ce „en­fan­ts ter­rib­les“, jak sa­ma ří­ká. 7

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 7

6.3.2020 9:55:55

Consuelo de Saint-Exupéry

Od zmi­ze­ní Saint-Exu­pé­ry­ho v čer­ven­ci 1944 ži­je Con­sue­lo v New Yor­ku a stra­ní se li­dí. Za­bý­vá se nav­rho­vá­ním úpra­vy a vý­zdo­by vý­klad­ních skří­ní, ži­je vzpo­mín­ka­mi na „To­n­ia“. Těž­ce se vy­rov­ná­vá se ztrá­tou, jež je pro ni vzhle­d­em k ne­mož­nos­ti po­cho­vat man­želo­ vo tě­lo dvoj­ná­sob kru­tá. Se­pi­su­je krát­ké, ne­do­kon­če­né tex­ty, vy­prá­ví do dik­ta­fo­nu své vzpo­mín­ky, pí­še na stro­ ji sty­lo­vě vy­vá­že­né ka­pi­to­ly, v nichž přes­to ne­do­ká­že za­přít pře­mí­ru buj­nos­ti své­ho stře­doa­me­ric­ké­ho tem­pe­ ra­men­tu, a „vpi­su­je“ To­nio­vu po­do­bu do ka­me­ne a hlí­ny. Por­tré­tu­je ho ta­ké tuž­kou, uhlem, ak­v­a­re­lo­vý­mi bar­va­mi. Má chuť vrá­tit se za­se na La Feuil­le­r­aie, vel­kou used­lost, kte­rou si Saint-Exu­pé­ryo­vi pro­na­ja­li před hro­mad­ným útě­kem fran­couz­ské­ho oby­va­tel­stva z ve­n­ko­va v ro­ce 1940 a jež je ny­ní opuš­tě­ná. Tvrdí, že by t­am rá­da „opět na­šla ot­co­vu, mat­či­nu a tvou věr­nou podo­bi­z­nu“. Me­zi ní a nez­věs­tným man­že­lem se za­čí­ná od­ví­jet roz­ho­vor. V Evro­pě, na dru­hé stra­ně oceá­nu, dá­vá zmi­ze­ ní Saint-Exu­pé­ry­ho pod­nět ke vzni­ku le­gen­dy. Fran­ couz­ský spi­so­va­t­el je sta­věn na pie­de­stal, opřá­dán mý­ty, stá­vá se an­dě­le­m, ar­chan­dě­lem, Ika­rem a Ma­lým prin­ cem, kte­rý ode­šel na svou pla­ne­tu; ja­ko ne­bes­ký hr­di­na se roz­ptý­lil ve ves­mí­r­u. Na Con­sue­lo, uv­rže­nou do je­ho stí­nu, ba pří­mo od­vrže­n­ou, už si ni­kdo ani ne­vzpo­me­ne. Pro orga­ni­zo­va­ný mý­tus t­o­tiž ne­ní ne­po­stra­da­tel­ná, byť dr­ží v ru­kou klíč k mno­ha ta­jem­stvím. Ne­ní žá­dou­cí ani ja­ko sou­část de­ko­ra­ce. Pů­so­bí pří­liš ru­ši­vě na před­sta­vy o Saint-Exu­pé­ryo­vě hr­din­sk­ém a aris­tok­ra­tic­kém ži­vo­tě. Je­ho ži­vo­to­pis­ci, kte­ří to­h­o o je­jím ži­vo­tě vě­dí jen vel­mi má­lo, ji buď opo­mí­je­jí, ne­bo ji hod­no­tí ja­ko po­ně­kud pot­řeš­tě­nou ex­cen­trič­ku, sp­i­so­va­te­lo­vi pří­buz­ní a je­jich blíz­cí (kro­mě An­toi­no­vy ma­t­ky Ma­rie de Saint-Exu­pé­ ry) se k ní cho­va­jí ne­vy­bí­ra­vě, ozna­ču­jí ji za „fil­mo­vou kom­te­su“, „vý­střed­ní, vrto­ši­vou, upo­ví­da­nou osůb­ku, 8

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 8

6.3.2020 9:55:56

Paměti růže

kte­rá ani ne­umí mlu­vit fran­couz­sky“, ne­vi­dí v ní nic víc než že­nu-věc, zá­let­ni­ci, ko­ke­tu. Da­l­o by se ří­ci, že do le­gen­dy zkrát­ka vná­ší zmatek. V le­tech 1944 –1945 chy­bí Con­sue­lo po­dle je­jích vlast­ních slov „mo­rál­ní sí­la“. Ať tak či onak, už dáv­no se na­uči­la umě­ní če­kat. Od té do­by, co se pro­vda­la za Saint-Exu­pé­ry­ho, ostat­ně stej­ně je­nom če­ka­la. Tím nej­těž­ším če­ká­ním s­nad pro ni by­ly ho­di­ny ná­sle­du­ jí­cí po je­ho od­cho­du do vá­l­ky v břez­nu 1943. „Va­še tou­ha by­la sil­něj­ší než všech­ny sí­ly svě­ta do­hro­ma­dy a já své­ho mu­že dob­ře znám. Vždy­cky jsem vě­dě­la,“ vy­prá­ví v jed­nom ne­vy­da­ném fik­tiv­ním dia­lo­gu me­zi ni­mi, „ano, vě­dě­la jsem, že ode­jde­te.“ A dá­le po­kra­ču­ je: „Chtěl jste se nut­ně očis­tit, chtěl jste se umý­t v té sprš­ce ku­lek a šrap­ne­lo­vých stře­pů.“ Lé­ta 1944 až 1945 by­la ča­sem bi­lan­co­vá­ní, ča­sem ná­v ra­t ů k exis­t en­c i zdán­l i­vě ztřeš­t ě­n é, bo­h ém­s ké a „umě­lec­ké“, k ja­ké vy­bí­zel ve tři­cá­tých le­tech umě­lec­ ký svět. By­la rov­něž do­bou pře­ží­vá­ní ta­ko­vým způ­so­ bem, aby by­la To­nia „ho­d­na“. Mu­sí si se­hnat ji­ný byt, za­jis­tit si ně­ja­ké, byť s­krom­né pří­jmy, po­tře­tí vzít na se­be ro­li vdo­vy. V kaž­dém pří­pa­dě už ne­ní čas na sl­zy. „Už ne­mám svou lás­ku,“ píše­. Jak pře­ko­nat zá­rmu­tek? „Jste věč­ný, mé dí­tě, můj mu­ži, no­sím vás v so­bě ja­ko Ma­lé­ho prin­ce, jsme ne­dot­knu­tel­ní. Ne­dot­knu­tel­ní ja­ko ti, kdo jsou ve svět­le.“ Con­sue­lo ne­n­í do­sta­teč­ně vyz­bro­je­na k tomu, aby se moh­la účin­ně brá­n­it ob­tíž­né sku­teč­nos­ti ro­din­ných a vy­da­va­tel­ských zá­jmů. Od dět­ství jí zů­sta­ la ona po­ně­kud na­iv­ní a dů­vě­ři­vá ne­nu­ce­nost, jíž je ci­zí v Evro­pě ob­vyk­lá vy­chyt­ra­lost, ne­li­b­u­je si v in­tri­kách… Na­víc ži­la se Saint-Exu­pé­rym bo­hém­ským ži­vo­tem neome­zo­va­ným spo­le­čen­ský­mi kon­ven­ce­mi a pra­vid­ly, ži­vo­tem, kte­rý vy­ho­vo­val je­jí vý­střed­ní, cit­li­vé a zmat­ kář­ské po­va­ze. Bu­de se te­dy cho­vat tak, jak vždy­ck­y 9

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 9

6.3.2020 9:55:56

Consuelo de Saint-Exupéry

uva­žo­va­la a ži­la – dál se bu­de ří­dit svou in­tui­cí a n­a ní vy­sta­ví no­vý ži­vot. Schop­nos­ti vy­uží­vat pří­li­vů ener­gie, moc­né a ži­vo­to­ dár­né, v so­bě má již od dět­ství pro­ži­tém v Sal­va­do­ru, kde se ro­ku 1901 na­ro­di­la. Stej­ně ja­ko Saint-Exu­pé­ry trá­vi­la dět­s­tví v těs­ném kon­tak­tu s pří­ro­dou. By­lo to dět­ství pl­né s­ně­ní a fan­ta­zie, umoc­ňo­va­né stře­doa­me­ ric­kou před­sta­vi­vos­tí – od­jak­ži­va byla ro­ze­nou vyp­ra­ věč­kou: „vrká“, „klo­ko­tá­“, okouz­lu­je tím, jak pře­vra­cí rea­li­tu a vná­ší ji do po­h­á­dek. Z re­ál­né­ho fak­tu do­ká­ že vy­tvo­řit vý­šiv­ku, uvá­dí na scé­nu vlast­ní na­ro­ze­ní a Sal­va­dor se se­žeh­nu­tý­mi ze­mě­mi, sop­ka­mi a ze­mě­tře­ se­ní­mi se stá­vá ze­mí le­gend a bá­jí. Je du­chem a bo­hy­ní té­to ze­mě. Saint-Exu­pé­ry vždy chtěl, aby mu ve chví­lích po­ho­dy a štěs­tí vy­prá­vě­la pří­bě­hy z dět­st­ví v Sal­va­do­ru, kde si ja­ko děv­čát­ko hrá­va­la s In­diá­ny n­a ká­vo­vých plan­ tá­žích své­ho ot­ce pod vel­ký­mi ba­ná­nov­ní­ky. „Po­ví­dej mi po­hád­ku o vče­lách,“ pro­sí­val ji, ja­ko kdy­ž Ma­lý princ vy­slo­vu­je pros­bu: „Na­kres­li mi be­rán­ka…,“ a Con­sue­lo vy­prá­vě­la. Saint-Exu­pé­ry jí ří­ká­val: „Když le­tím me­zi hvěz­da­mi a vi­dím v dál­ce svět­lo a ne­vím, jest­l­i je to hvěz­da, ne­bo lam­pa na ze­mi, kte­rá mi dá­vá zna­me­n­í, ří­kám si, že je to mo­je ma­lá Con­sue­lo, kte­rá mě vo­lá, pro­to­že mi chce ně­co vy­prá­vět, a mů­žeš si být jis­tá, že k to­mu svě­tel­né­mu bo­du za­mí­řím.“ To­to dět­ství no­sila Con­sue­lo v so­bě, a prá­vě ono ji za­chra­ňovalo v těch nej­těž­ších oka­mži­cích Saint-Exu­ pé­ry­ho ne­věr a ne­jis­to­ty, když ne­věděla, kde se zrov­na na­chá­zí, le­tec­kých ne­štěs­tí a ko­neč­ně i je­ho zmi­ze­ní. I ona by moh­la ří­ci: „Jsem z mé­ho dět­ství.“ Je­jí prud­ké, vý­střed­ní až ba­rok­ní za­lo­že­ní v tom smys­lu, jak ten­to vý­raz chá­pou vel­cí vy­pra­vě­či je­jí­ho kon­ti­nen­tu, Bor­ges, Cor­tá­zar, Már­quez, zna­me­ná pro Saint-Exu­pé­ry­ho š­těs­tí. Umož­ňu­je mu žít poe­tic­ky, být 10

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 10

6.3.2020 9:55:56

Paměti růže

na­la­děn na stej­nou stru­nu ja­ko je­jí fan­task­ní a bo­hém­ská po­va­ha. Oba to­tiž v so­bě ma­jí onu aris­to­kra­tic­kou ne­zá­ vis­lost du­cha, sur­re­a­lis­tic­kou schop­nost mě­nit hmot­ný ži­vot v po­věs­ti a po­há­d­ky. A k té­to schop­nos­ti fan­ta­zie, k té­to ži­vot­ní sí­le se Con­sue­lo po smr­ti Saint-Exu­pé­ry­ho utí­ká, aby ne­pro­ pad­la hoř­kos­ti a zou­fal­ství. Pro­to ta­ké pí­še pa­mě­ti. Se­tká­ní v Bu­enos Aires, bouř­li­vé zá­snu­by, před­sta­ve­ní ro­di­ně, svat­ba, usa­ze­ní v Pa­ří­ži, ži­vot man­žel­ky, Saint-­ -Exu­pé­ry­ho exis­te­nč­ní pro­blé­my, je­ho ne­vě­ry, pa­te­tic­ké don­chuán­ství, ná­vr­a­ty k něž­nos­tem, je­jich čas­tá stě­ho­ vá­ní, ji­né že­ny, ko­čo­v­ný ži­vot, ne­ho­dy, kni­hy a úspěch, opuš­tě­ní do­mo­va v do­b­ě hro­mad­né­ho útě­ku za dru­hé svě­to­vé vál­ky a je­jí ži­vot v ko­mu­ni­tě obý­va­jí­cí sta­ro­by­ lou ves­nič­ku Op­pède v de­par­te­m­en­tu Vauc­lu­se, od­jezd do New Yor­ku, vel­ký bí­lý dům a sa­mo ­ ­ta v ci­zím měs­tě, lou­če­ní s To­niem před je­ho od­cho­dem d­o vál­ky a vo­dy Hud­so­nu, plo­ché a še­di­vé, pod ni­miž pro­kl­ouz­ne po­nor­ ka, jež ho od­vá­ží na­vždy… Své pa­mě­ti pí­še jed­ním de­chem, s onou pů­vab­nou ve­rvou, k­te­rou vklá­da­la vždy do vše­ho. Pů­so­bí v nich ja­ko že­na im­pul­ziv­ní a za­mi­lo­va­ná, na­iv­ní a od­da­ná, vzpur­ná a ener­gi­c­ká, věr­ná a ne­věr­ná, sta­teč­ná a bez­rad­ná. Pí­še stej­ně, ja­ko mlu­ví a bu­de mlu­vit až do své smr­ti, vra­ce­ jíc se k oněm udá­los­tem na mag­ne­to­fo­no­vých pás­cích, věr­ně ucho­vá­v­a­jí­cích je­jí hlas. Hlas vyp­ra­věč­ky, tó­nem a způ­so­bem ře­č­i vel­mi blíz­ký hla­su Sal­va­do­ra Da­lí­ho, kte­rý byl v New Y­or­ku je­jím pří­te­lem. „Je pro mě velice těž­ké mlu­vit o sou­kro­mí na­ší spo­leč­né do­mác­nos­ti s mým mu­žem Saint-Exu­pé­ry­m. Mys­lím si, že že­na by o ta­ko­vých vě­cech ni­kdy mlu­vit ne­mě­la, ale než ze­mřu, udě­lat to mu­sím, pro­to­že o na­šem man­žel­ství se na­po­ví­ d­alo mno­ho ne­prav­di­vé­ho a já si ne­p­ře­ji, aby to po­kra­ čo­va­lo. I když je pro mne vel­mi ne­snad­né při­po­mí­nat 11

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 11

6.3.2020 9:55:56

Consuelo de Saint-Exupéry

si těž­ké chví­le, ja­ké bý­va­jí snad v kaž­dém man­ž­el­ství. Když vám kněz ří­ká, že spo­lu bu­de­te sná­šet dob­ré i zlé, je to­mu sku­teč­ně tak!“ V le­tech 1946 až 1979 je ce­lý je­jí ži­vot se SaintExu­pé­r­ym – do­pi­sy a do­kla­dy, spi­so­va­te­lo­vy naš­krá­ba­ né kres­bič­ky, akva­re­ly, po­do­biz­ny na­kres­le­né mod­rou tuž­kou, ob­ráz­k­y k Ma­lé­mu prin­ci, sta­ré kul­tur­ní pro­gra­ my, množ­ství nač­má­ra­ných dět­ských po­sta­vi­ček, te­le­gra­ my, ze­mě­pis­né ma­py, po­hled­ni­ce a ru­ko­pi­sy knih, bás­ně a ne­vy­da­né tex­ty, vy­sv­ěd­če­ní a dip­lo­my, se­ši­ty s ma­te­ ma­tic­ký­mi vý­poč­ty, ve­ške­r­ý po­klad – uza­vřen do sa­mo­ty lod­ních kuf­rů. Ná­sle­do­va­la je­jich ces­ta v bed­nách přes Atlan­tik. Pak jsou ulo­že­ny v­e skle­pě Con­sue­li­na pa­říž­ ské­ho by­tu, ně­kte­ré z nich ne­do­tče­né, po­ne­cha­né své­mu ta­jem­st­ví po­hřbe­ných ar­chi­vů. Ve stá­ří se ně­kdy vra­cí­vá k mi­nu­los­ti, od­vá­ží se pro­­ zkou­mat kra­bi­ce uza­vře­né ve tmě. „Ni­kdy ne­otví­rám spi­sy a sc­hrán­ky s mu­žo­vý­mi do­pi­sy, je­ho kres­ba­mi a te­le­gra­my bez ro­ze­chvě­ní… Ty za­žlout­lé lis­ty po­se­ té hvěz­da­mi, vy­so­ký­mi kvě­ti­na­mi a ma­lý­mi prin­ci jsou věr­ný­mi svěd­ky ztra­ce­n­é­ho štěs­tí a kaž­dým ro­kem mi o ně­co sil­ně­ji při­po­mí­na­jí, ja­kou mi­los­tí jsem by­la ob­da­ře­na.“ V le­tech ná­sle­du­jí­cíc­h po ná­vra­tu do Fran­ cie ži­je v Pa­ří­ži a v Gras­se. Pro­sa­z­u­je se ja­ko schop­ná so­chař­ka a ma­líř­ka. Mno­ho ča­su ta­ké vě­nu­je ucho­vá­ ní Saint-Exu­pé­ry­ho pa­mát­ky. Ja­ko hra­běn­ka d­e SaintExu­pé­ry, vdo­va po vý­znam­ném spi­so­va­te­li, kte­rý p­a­dl za Fran­cii, se účast­ní vzpo­mín­ko­vých oslav, inaugu­ra­cí i ji­ných slav­nost­ních pří­le­ži­tos­tí. Ne­dě­lá to pro­to, že by ji to ně­jak zvlášť ba­vi­lo, ale spíš z po­vin­nos­ti. Ni­kdy ne­mě­la pří­liš v lás­ce aka­de­mic­ké pro­je­vy, spo­le­čen­ské udá­los­ti a po­vin­né ak­ce. Ra­dě­ji vzpo­mí­ná na to, co m­u na­psa­la v před­ve­čer je­ho smr­ti, kon­cem červ­na 1944: „J­ste ve mně ja­ko ve­ge­ta­ce v ze­mi. Mi­lu­ji vás, můj 12

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 12

6.3.2020 9:55:56

Paměti růže

po­kla­de, můj svě­te.“ A ta­ké na to, co jí od­po­ví­dal – jak je ukli­d­ňu­jí­cí být vzá­jem­ně prop­le­te­ni ja­ko dva stro­my z je­jích le­sů, uvá­dě­né do po­hy­bu tý­miž vich­ry. Tě­šit se spo­leč­ně z té­hož slun­ce a mě­sí­ce a ve­čer­ní­ho ptact­va. Po ce­lý ži­v­ot. Po Con­sue­li­ně smr­ti v ro­ce 1979 pře­chá­ze­jí po­věst­né truh­ly a spi­sy na je­jí prá­vo­plat­né dě­di­ce. Pu­tu­jí na used­ los­t v Gras­se, kde je jim sou­ze­no ješ­tě ce­lá lé­ta spát. Dě­d­i­ci je po­zvol­na ex­hu­mu­jí, vy­ná­še­jí na svět­lo. V ro­ce 199­9 na po­čest sto­le­té­ho vý­ro­čí Saint-Exu­pé­ry­ho na­ro­ ze­ní ná­m do­ku­men­ty svě­řu­jí k pro­zkou­má­ní. Pa­mě­ti rů­že, kři­žu­jí­c­í se ko­res­pon­den­ce obou man­že­lů, ulo­že­ná dí­ky Con­sue­li­ně pé­či v Ame­ri­ce na mik­ro­fil­my, a ski­ci k Ma­lé­mu prin­ci ko­neč­ně vstá­va­jí z mrt­vých. Con­sue­lo oží­vá. Ta, již tak dlou­ho skrý­va­li, se zno­vu ob­je­vu­je. Da­lo by se ří­ci vrá­ce­na své ne­vin­nos­ti. Taj­ ným r­oz­ho­vo­rem, kte­rý ni­kdy ni­kdo ne­če­tl a kte­rý ná­hle po­dá­vá ob­rá­zek o tom, jak to všech­no by­lo, do­oprav­dy, v ce­lé vá­š­ni­vé prud­kos­ti a slo­ži­tos­ti. Pro po­zná­ní spi­so­va­te­le má Con­sue­lin a Saint-Exu­pé­ ry­ho v­ztah zá­sad­ní vý­znam. Byl by bez Con­sue­lo oprav­ du oním Saint-Exu­pé­rym? Na­ne­be­vze­tí těch­to ma­te­ri­á­lů ho vra­cí je­ho vlast­ní lid­ské při­ro­ze­nos­ti. Co na­ko­nec zá­le­ží na tom, ž­e se na mý­tu ob­je­ví drob­né trh­li­ny? Že por­trét už ne­ní z­ce­la stej­ný ja­ko ten, kte­rý byl na­ma­lo­ ván pro věč­nost, p­o­mo­cí jem­ných vos­ků pok­rý­va­jí­cích vo­ňa­vé tvá­ře sva­tých? Jen má­lo ži­vo­to­pis­ců správ­ně po­cho­pi­lo osu­dy té­to dvo­ji­c­e a je­jich sku­teč­ný vliv na An­toi­na de Saint-Exu­ pé­ry. Ch­y­běl nej­dů­le­ži­těj­ší klíč. Ni­kdo ne­měl tu­še­ní, ja­ká ta­jem­st­ví mo­hl ten­to vztah ukrý­vat. Čtě­me Pa­mě­ti rů­že s ohle­d­em na to­to opo­me­nu­tí. Čtě­me tu­to kni­hu za­ne­ cha­ných stop. Kni­hu, kte­rá je pře­de­ším kni­hou o če­ká­ní. Ne­boť vy­prá­vě­ní vzpo­mí­nek če­ká­ním za­čí­ná i kon­čí. 13

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 13

6.3.2020 9:55:56

Consuelo de Saint-Exupéry

Ob­šír­n­ě lí­čí osud mu­že, jenž stá­le od­chá­zí a mi­zí, před ně­čím uhy­bá a ně­co do­há­ní, pr­chá a opět se vra­cí, hle­dá sám se­be a ne­na­chá­zí. Pod­sta­tou vše­ho je pro­blém schop­nos­ti mi­lo­vat, ale pře­de­vším být mi­lo­ván. Ochran­ ná pří­tom­nost je­ho mat­ky, stráž­ky­ně ro­din­né­ho kr­bu, mat­ky, jež mu vy­tvá­ř­í ča­rov­né dět­ství, je­jí ob­raz věr­nos­ti a stá­lé pří­tom­nos­ti, dá­va­jí­cí po­cit bez­pe­čí. Ty­to fan­ta­zií pod­po­ře­né mo­ti­vy a je­jich pře­nos na že­ny. Ovšem ne na všech­ny. Jsou me­zi ni­mi že­ny ide­ál­ní, ale i tak­zva­né če­kár­ny, slíp­ky, An­či a Fan­či, an­dul­ky ště­be­tal­ky, jak jim pře­zdí­vá Con­sue­l­o. Saint-Exu­pé­ry má hlu­bo­ko v so­bě za­ko­ře­ně­ný ob­raz ide­ál­ní že­ny, dba­jí­cí o do­mác­nost, bo­hy­ně Ze­mě, ar­che­ typ křes­ťan­ské že­ny, „bo­ží slu­žeb­ni­ce“. Na­vzdo­ry to­mu, co o ní moh­l­i ří­kat, Con­sue­lo ne­ní nes­tá­lá ne­bo ne­roz­ váž­ná. Od ro­di­č­ů se jí do­sta­lo dost přís­né vý­cho­vy, je­jí mat­ka se sa­ma při­zna­la, že na ni bý­va­la tvr­dá, vy­cho­ va­la ji v křes­ťan­s­ké ví­ře a v du­chu li­do­vé zbož­nos­ti. By­la ja­ko je­ho že­na oním vzo­rem man­žel­ky, ja­kou si Saint-Exu­pé­ry ne­jas­ně pře­d­sta­vo­val? Na tu­to otáz­ku dá­vá Con­sue­lo ve svých Pa­mě­tec­h od­po­věď – peč­li­vě hra­je svou ro­li, uklí­zí mu je­ho ob­l­e­če­ní, ba­lí ho na ces­ty, do­hlí­ží, aby se dob­ře stra­vo­val, vy­zdo­bí mu je­ho po­ko­ jík, ve kte­rém pí­še, pe­ču­je o něj, a­le pře­de­vším če­ká. Ro­li, jíž se sna­ži­vě ují­má, se učí dl­ou­ho. Ně­kdy nad kon­venč­ním cho­vá­ním ví­tě­zí exo­tic­ký tem­p­e­ra­ment, Con­sue­lo mlu­ví, ne­do­ká­že vy­tvo­řit ti­cho, kte­ré SaintExu­pé­ry nut­ně po­tře­bu­je k psa­ní a roz­jí­má­ní, a kdy­ž Con­sue­lo ho­vo­ří, slo­va v je­jích vě­tách se ne­dr­ží vždy pře­de­psa­ných pra­vi­del. Sta­čí mu má­lo k to­mu, aby se vzda­lo­val. Je snad­no ov­liv­n­i­tel­ný, vy­sta­vu­je se zlo­vů­li a ne­přá­tel­ství, snad­ no se n­e­chá­vá do­jmout a svést svý­mi ob­di­vo­va­tel­ka­mi.­ Vů­bec se n­e­ta­jí tím, že mu dě­lá dob­ře žít si, jak to mo-­ 14

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 14

6.3.2020 9:55:56

Paměti růže

­ en­tál­ně cí­tí, dě­lat si, co chce, ne­být vá­za­ný, ale na­opak m vol­ný. O­všem je­ho tou­ha po ne­zá­vis­los­ti v něm na­rá­ží na tou­hu po zá­vis­los­ti, jež je v něm hlu­bo­ce za­ko­ře­ně­ ná. V tu chví­li opět v tó­ni­ně la­men­ta vzý­vá Con­sue­lo v je­jích sub­li­mo­va­n­ých po­do­bách: Con­sue­lo, ať jste ce­lá roz­kvet­lá, až se vr­á­tím... Con­sue­lo, mé po­že­hna­né svě-­ ­tél­ko… Brouč­ku, ud­rž­uj­te do­ma po­řá­dek… Udě­lej­te mi ze své lás­ky plášť… Con­sue­lo, má slad­ká po­vin­nos­ti… Po­div­ná exis­ten­ci­ál­ní si­tua­ce nu­tí Saint-Exu­pé­ry­ho k ci­t­o­vé­mu blou­dě­ní, z ně­hož je je­di­ným vý­cho­dis­kem osa­mě­lý n­oč­ní let, či do­kon­ce po­sed­lost tou­hou bo­jo­ vat za vlast. Svou ci­to­vou pro­hru mů­že zmír­nit je­di­ně vel­kou vý­zvou sm­r­ti, vzdor­ným od­hod­lá­ním, jež při­jí­ má oběť. Čin, přá­tel­s­tví, pří­most, pat­rio­tis­mus do­ve­de­ný k hr­din­ství, let vní­ma­ný ja­ko zu­šlech­tě­ný ob­raz zno­vu­ na­le­ze­né čis­to­ty, jsou zá­ro­veň šta­fe­tou i můst­kem, jež mu po­má­ha­jí vy­vá­zat se z ci­to­vých pout, v nichž je ne­ustá­le uvěz­něn. Con­sue­li­na k­ni­ha Pa­mě­tí to­to pa­te­ tic­ké a bo­lest­né hle­dá­ní dob­ře vy­st­i­hu­je. Je­jich ži­vot je pou­hým sle­dem roz­cho­dů a shle­dá­ní na po­z­a­dí na­ho­di­lých le­tů, změn adres a ne­če­ka­ných zvra­tů, kri­zí, kři­ku a ml­če­ní, náh­lých od­jez­dů a idy­lic­ kých oka­mži­k­ů v las­ka­vé at­mo­sfé­ře La Feuil­le­raie, kde si Con­sue­lo př­e­je ucho­vat kouz­lo v du­chu Mo­ne­to­vých ob­ra­zů. Přes­to se je­jich lás­ka ni­kdy sku­teč­ně nez­ni­čí. Una­ve­ná a bo­la­vá Co­n­sue­lo, je­jíž exo­tic­ký pů­vab ni­kdy neuvadl, na­ko­nec při­j­í­má dvo­ře­ní ji­ných mu­žů, ar­chi­tek­ ta Ber­nar­da Zer­hfus­se, v němž vzbu­dí váš­ni­vou lás­ku, De­ni­se de Rouge­mont, kte­rý bu­de žít v blíz­kos­ti dvo­ji­ce v New Yor­ku, bu­de se Con­sue­lo dvo­řit (je­di­nou An­toi­no­ vou od­ve­tou bu­de, že své­ho so­k­a po­ra­zí v ša­cho­vé par­ tii!) a u ně­hož bu­de Con­sue­lo hle­d­at útě­chu po man­že­ lo­vě zmi­ze­ní. Je­jich vá­šeň, blíz­ká du­c­hu ra­ci­nov­ských tra­gé­dií, mů­že žít jen dí­ky to­mu­to na­pě­t­í a je­ho čas­té 15

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 15

6.3.2020 9:55:56

Consuelo de Saint-Exupéry

ne­pří­tom­nos­ti, ut­vrzu­jí­cích je přes­to kaž­dým dnem víc a víc v tom, že jsou ne­roz­dě­li­tel­ným pá­rem. Saint-Exu­ pé­ry Con­sue­lo na­ko­nec sám při­zná­vá, že opro­ti v­šem ostat­ním má prav­du ona. Ta­ké jí ří­ká, že je je­ho útě­chou, je­ho hvěz­dou a svět­lem do­mo­va. To pro­to, že Con­sue­lo, usou­že­ná a zav­rže­ná, je vy­zý­vá­na, aby se vrá­ti­la, je pro ně­ho ne­po­stra­da­tel­ná. Ač­ko­li má mi­len­ky, jež ho in­sp­i­ ru­jí, za­hr­nu­jí dár­ky, do­dá­va­jí mu jis­to­ty ve spi­so­va­tel­ské ka­rié­ře, li­cho­tí mu a ně­kdy ho i upřím­ně mi­lu­jí, Con­sue­ lo zů­stá­vá ne­vy­ko­ře­ni­tel­ná. Ne pro­to, že by ji ne­kri­ti­­zo­ val ne­bo neopo­mí­jel. Je ci­zin­kou v ro­di­ně, špat­ně za­p­a­dá do li­te­rár­ních se­dán­ků sku­pi­ny Nouvel­le Re­vue Fran­ ça­i­se, sdru­žu­jí­cí teh­dej­ší vý­květ fran­couz­ských li­te­rá­ tů. An­dré Gi­de ji ne­sná­ší, ovšem ten má stej­ně rád, jak sa­ma ří­ká, je­nom mla­dé chlap­ce a sta­ré že­ny. Con­sue­lo­ má mla­d­i­stvý jar­ní pů­vab, zřej­mý ze všech ob­ra­zů, skic­ a fo­to­gr­a­fií, a svo­bod­né cho­vá­ní Bre­to­no­vy hr­dinky Nad­ji. Je­nom­ž­e prá­vě ta­to svě­žest jí při­ná­ší smů­lu, pro-­ ­to­že v sa­lo­nec­h, jež Saint-Exu­pé­ry na­vště­vu­je, dá­va­jí před­nost že­nám e­man­ci­po­va­něj­ším, in­te­lek­tuál­štěj­ším, ne­vá­za­něj­ším, pří­pa­d­ně ješ­tě ob­chod­ni­cím. Con­sue­lo, jak­ jí To­nio vy­tý­ká, „na­opak sta­ví na odiv po­bož­nost“, vzý-­ ­vá Bo­ha a všech­ny sva­té, na­vště­vu­je kos­te­ly, pra­videl­ně cho­dí ke zpo­vě­di a mo­d­lí se za man­žela, když od­je­de­ za svým po­slá­ním… A to je dal­ší pr­vek slo­ži­té po­va­hy­ Saint-Exu­pé­ry­ho, dá­va­jí­cí­h­o zře­tel­ně na­je­vo po­hr­dá­ ní nej­růz­něj­ší ná­bož­nou po­věr­či­v­os­tí, ač­ko­li sám stá­le no­sí v pe­ně­žen­ce ob­rá­zek sva­té Te­re­zy z Li­sieux a při krát­kém ná­vra­tu v ro­ce 1940 svou že­nu žá­dá, aby s ním vy­ko­na­la pouť do Lurd a ne­cha­la se s ním po­křtít v ba­zé­ nech s mi­ne­rál­ní vo­dou! Con­sue­li­na kni­ha při­ná­ší ješ­tě víc ta­ko­vých pří­kla­dů vni­tř­ní roz­­pol­ce­nos­ti, jež v Saint-Exu­pé­rym ne­slyš­ně hlo­da­l­a, de­mo­ra­li­zo­va­la ho a trá­pi­la. 16

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 16

6.3.2020 9:55:56

Paměti růže

Pro­to je po Con­sue­lo vždy­cky sháň­ka, je vo­lá­na na po­moc, je to prá­vě ona, kým si je do­slo­va jis­tý a kdo se o ně­ho do­ká­že po­sta­rat. Je­di­ná že­na, kte­rá po je­ho bo­ku ne­sni­la o slá­vě a vě­hla­su, ale přá­la si je­nom žít v ně­ja­kém mi­lé­m kout­ku Afri­ky, v ma­lém dom­ku, kde by měl klid a kde b­y mo­hl psát. Vždyť prá­vě ona po něm vždy žá­da­la, aby psa­l, chrá­nil se před po­ku­še­ní­mi noč­ní­ ho hý­ře­ní, a by­la sch­op­ná za­jít do­kon­ce tak da­le­ko, že ho za­ví­ra­la v je­ho pod­krov­ním po­ko­jí­ku, kte­rý mu peč­li­ vě upra­vi­la, a na­ři­zo­va­l­a mu, aby od­tam­tud ne­vy­chá­zel, do­kud ne­spl­ní pře­de­psa­ný po­čet stran! Saint-Exu­pé­ry je jí za to vděč­ný a svě­ří se jí, že to­lik tou­žil psát pod je­jí­mi kříd­ly, něž­ně chrá­něn je­jím pta­ čí­m tep­lem… „Va­še pta­čí řeč a je­jí roz­koš­né klo­ko­tá­ ní…“ V ame­ric­kém vel­kém bí­lém do­mě při­po­mí­na­jí­ cím ver­sail­le­s­ký zá­mek, jak tro­chu mrzout­sky ří­ká­val, do­kon­čil své ve­l­ké dí­lo, Ma­lé­ho prin­ce. Pro­ží­val šťast­ né dny trá­ve­né kr­es­le­ním, vy­bí­ze­ním přá­tel k pó­zo­vá­ní, pře­pi­so­vá­ním pří­bě­hu in­spi­ro­va­né­ho vlast­ním ži­vo­tem, pře­pra­co­vá­vá­ním všech mo­ti­vů, z nichž je utkán. Ma­lý princ se zro­dil z prud­ké­h­o Con­sue­li­na oh­ně, při­zná­vá na­ko­nec… Jád­rem po­víd­ky je vlast­ně pří­běh rů­že. Con­sue­lo te­dy in­s­pi­ru­je i tu­to epi­zo­du a Saint-Exu­pé­ry na­ko­nec s lí­tos­tí při­zná­vá, že se ke své rů­ži cho­val ne­vděč­ně a ne­spra­ ved­l­i­vě. „Byl jsem však pří­liš mla­dý, abych ji do­ká­zal mi­lo­v­at.“ V Be­vin House už to ví, na Kor­si­ce si to však uvě­do­mí ješ­tě sil­ně­ji – všech­no je sma­zá­no, je mu od­­puš­ tě­no a vel­ké oba­vy ma­lé Con­sue­lo už jsou za­žeh­ná­ny. „Con­suel­k­o, viď­te, že je ko­nec i těm mým?“ Prá­vě jí za­mýš­lel vě­no­vat Ma­lé­ho prin­ce, avšak Con­sue­lo si přá­­ la, aby kni­hu vě­no­val své­mu ži­dov­ské­mu pří­te­li Léonu Wer­tho­vi. A Saint-Exu­pé­ry to­ho té­měř li­tu­je. Sli­bu­je jí, že hned po svém ná­vra­tu z vál­ky na­pí­še po­kra­čo­vá­ní, 17

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 17

6.3.2020 9:55:56

Consuelo de Saint-Exupéry

je­nom­že ten­to­krát bu­de v pří­bě­hu vy­tou­že­nou prin­cez­ nou, ni­ko­li rů­ží s tr­ny, a t­u kni­hu jí pak vě­nu­je. Do­po­sud ne­vy­da­né Pa­mě­ti po­dá­va­jí stej­ně ja­ko ko­res­ pon­den­ce svě­dect­ví po­div­né lás­ky. A ze­jmé­na to­ho, co do­ká­žou le­gen­dy a pří­liš do­ko­na­lé kon­struk­ce po­hřbít – ve sku­teč­n­os­ti to­tiž Saint-Exu­pé­ry ten­to ví­ce než pa­de­sát let za­po­me­nu­tý ru­ko­pis po­tře­bo­val, aby mo­hl ožít ji­ným způ­so­bem, aby pů­so­bil lid­ště­ji. V Pa­mě­tech je nám bliž­ ší, ná­hle na nás pů­so­bí do­jem­ně­ji a mé­ně ka­za­tel­sky, prav­di­vě­ji a při­taž­li­vě­ji. „Na­piš­te mi, na­piš­te mi,“ kla­dl jí na srd­ce v den svých čty­řiač­ty­ři­cá­tých na­ro­ze­nin, ně­­-­ ko­lik týd­nů pře­d smr­tí, „ob­čas při­jde [poš­ta] a do mé­ho srd­ce vstou­pí j­a­ro.“ „Con­suel­ka“ do­pis sku­teč­ně do­sta­la, i s po­ve­lem. Tak te­dy na­psa­la. Na­psa­la, aby vy­po­vě­dě­la je­jich pří­-­ běh a aby by­la vy­slech­nu­ta je­jí prav­da. Alain Vir­con­de­let Pa­říž, únor 2000

18

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 18

6.3.2020 9:55:56

1/ „La ni­n~ a d­el Mas­si­lia“

Ri­car­do Vi­~ nes, kla­ví­ris­ta s ru­ka­ma ja­ko ho­lu­bi­čí kříd­la, mi kaž­dé­ho rá­na na pa­lu­bě po­šep­tal do ucha: „Con­sue­lo, v­y ne­jste že­na.“ Smá­la jsem se. Od­hr­nu­la jsem mu dlou­hé kní­ry, kte­ré mě n­ě­kdy za­šim­ra­ly, až jsem kých­la, a po­lí­bi­la ho na tvá­ře. On me­zi­tím od­ří­kal zdvo­ři­lost­ní frá­ze, vlast­ní špa­něl­ské dvor­nos­ti, aby mi po­přál dob­ré­ho jit­ra, po­ptal se, ja­ké jsem mě­la sny, a při­pra­vil mě na pří­jem­né pro­ži­ tí dal­ší­h­o dne na ces­tě do Buenos Aires. A já jsem kaž­dý den pře­m­ýš­le­la, co don Ri­car­do tou ran­ní vě­tič­kou vlast­ ně m­í­ní. „Jsem snad an­děl, ne­bo zví­ře? Ne­bo co vlast­ně?“ ost­ře js­em na ně­ho na­ko­nec vy­je­la. Zváž­něl. Na ně­ko­lik oka­mži­ků oto­čil svou el­gre­cov­ skou tv­ář k mo­ři a vzal do dla­ní mé ru­ce. „Umíte naslouchat, děvenko, to ne­ní špat­né… Ce­lou tu do­bu, co jsme na té­hle lo­di, pře­mýš­lím, co jste vlast­ně zač. Vím, že se mi lí­bí n­ě­co, co má­te v so­bě, ale vím, že ne­jste že­na. Roz­jí­mal j­sem o tom ce­lé no­ci a pak jsem se nakonec pus­til do prá­c­e. Mož­ná jsem víc skla­da­tel než kla­ví­rista, tak­že to, ja­k vás cí­tím, snad do­ká­žu vy­jád­řit jen hud­bou.“ S onou kas­til­skou ele­gan­cí, kte­rá ho v Evro­pě tak pro­sla­vi­la, v sa­lo­nu od­klo­pil ví­ko u piana. Po­slou­cha­la jsem. By­lo to vel­mi krás­né. Mo­ře nás hou­pa­lo, prod­lu­žo­ va­lo tó­n­y, a my jsme se ja­ko ob­vyk­le pus­ti­li do klá­bo­se­ní 19

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 19

6.3.2020 9:55:56

Consuelo de Saint-Exupéry

o na­ší ne­spa­vos­ti, o tom, na co ob­jev­né­ho jsme na­ra­zi­li na tom­t­o mo­ři, jež nám sem tam uká­za­lo ně­ja­ký ma­ják, ostrov ne­b­o ji­nou loď. Vě­ři­la jsem, že Vi­~ neso­vou vě­tič­kou vy­jád­ře­nou hud-­ ­bou už si hla­vu lá­mat ne­bu­du. A vmí­si­la jsem se me­zi pa­sa­žé­ry Mas­si­lie. By­li tam Evro­pa­né, kte­ří se ne­cha­li ces­tov­ní­m­i kan­ce­ lá­ře­mi pře­svěd­čit, že v jed­nom tan­gu ob­je­ví mla­dý ame­ric­ký k­on­ti­nent. By­li tam ta­ké tu­ris­té pů­vo­dem z Již­ní Ame­ri­ky, kte­ří si vezli z Pa­ří­že náklad dám­ských ša­tů, par­fé­mů, bi­žu­te­rie a du­cha­pl­ných vti­pů. Po­star­ší dá­my bez osty­chu v­y­prá­vě­ly, ko­lik ki­lo­gra­mů sho­di­ly při zkráš­lo­va­cí kú­ře. A ji­né, ješ­tě otr­lej­ší, mi bez zá­bran uka­zo­va­ly fot­ky, n­a nichž by­lo vi­dět s mi­li­met­ro­vou přes­nos­tí, ja­ký­mi pro­m­ě­na­mi pro­šel jejich hez­ký no­sík. Jis­tý pán se mi svě­řil, že úspěš­ně pro­dě­lal chou­los­ti­vou ope­ra­ci – ne­chal si tr­ans­plan­to­vat zu­by, la­ci­no za­kou­pe­ né od chu­dých li­dí… Nej­mlad­ší že­ny se ba­vi­ly tím, že se den­ně čty­ři­ krát ne­bo pět­krát přev­lé­ka­ly a po­kaž­dé se před­vá­dě­ ly v ji­ných ša­te­ch. Mu­se­ly je tro­chu ob­no­sit, pro­to­že ji­ho­ame­ric­ké cel­ni­ce ve­li­ce přís­ně po­sti­ho­va­ly pa­šo­vá­ní lu­xus­ní­ho zbo­ží, p­rak­ti­ko­va­né že­na­mi z vyš­ší spo­leč­ nos­ti. Me­zi kaž­dým přev­lék­nu­tím se vy­kou­pa­ly ve vů­ni omam­ných par­fé­mů. V sou­tě­ž­i o nej­lu­xus­něj­ší toa­le­tu mě­ly Ar­gen­tin­ky a Bra­zil­ky pře­d Ev­ro­pan­ka­mi ná­skok o ně­ko­lik dé­lek. Ne­ne­chá­va­ly se pro­sit a ochot­ně za­hrá­ly na ky­ta­ru ne­bo za­zpí­va­ly pí­seň své rod­né ze­mě. Čím víc se loď blí­ži­la k cí­li, tím by­lo cho­v­á­ní dcer tro­pic­kých kra­jů při­ro­ze­něj­ší a po­va­ha kaž­dé z nich vý­raz­něj­ší. Bez ohle­du na věk ště­be­ta­ly ve své por­t­u­gal­šti­ně či špa­něl­ šti­ně a Fran­couz­ky vů­bec ne­pouš­tě­ly k­e slo­vu. 20

Pameti ruze_reedice-2019_(125×200).indd 20

6.3.2020 9:55:56