Issuu

MARK ROBERTS DEN MRTVÝCH

KALIBR

Den mrtvych_001-448.indd 3

26.03.21 16:33

Přeložila Lenka Faltejsková

Den mrtvych_001-448.indd 4

26.03.21 16:33

Láska, ta nemíjí jak míjivý běh Času, ta všechno přetrvá a jde až do hromu. A jestli je to blud, jejž bych sám dosvědčoval, pak nikdy nepsal jsem a nikdo nemiloval. — Shakespeare (překlad Jan Vladislav)

Den mrtvych_001-448.indd 6

26.03.21 16:33

PROLOG 29. zář í 1986

„Ani se nehneš, Evo! Zůstaneš přesně tam, kde stojíš!“ nařídila paní Trippová, ředitelka Katolického dětského domova svatého Michaela. „Kdyby sem někdo přišel a mluvil na tebe, ani necekneš!“ Než ta tlustá ženská odspěchala ze své kanceláře a práskla za sebou dveřmi, stačila si Eva Clayová všimnout, že se jí tvář leskne nervózním potem. V duchu napočítala do deseti, napínala uši, ale na chodbě přede dveřmi vládlo ticho. Popošla k registrační skříni a vybavila si svůj první den v domově, když ji před dvěma roky přivedli. Tehdy jí bylo šest. Na stole paní Trippové tenkrát ležela tlustá kartonová složka s jejím jménem: EVETTE CLAYOVÁ. Zadívala se na horní zásuvku s štítkem „A – E“. Otevřela ji, začala se probírat útlými deskami. TOM ADAMS, JENNIFER BRADYOVÁ, TONIA BREENOVÁ. Konečně nahmatala vyboulenou sbírku papírů označenou EVETTE CLAYOVÁ. S rozbušeným srdcem ji vytáhla. V ústech měla náhle vyprahlo. Zadívala se na tu tlustou složku. Nebyla si jistá, jestli ji nešálí paměť, ale přestože toho v deskách zůstávalo dost, zdálo se jí, že obsah prořídl. „Je to tak, něco tu chybí,“ pronesla sama pro sebe. Otevřela desky a zapátrala mezi papíry. Hledala jeden konkrétní. 7

Den mrtvych_001-448.indd 7

26.03.21 16:33

Jestli odsud nějaké papíry zmizely, proč by nemohl zmizet i můj rodný list, říkala si. „Panebože,“ zašeptala, když uchopila bíločervený list papíru, který byl třetí v pořadí. Z chodby zaslechla zvuky, rychle se blížily. Zachytila ředitelčin hlas a její kroky a pak ještě nějakého jiného dospělého, který o odmlkách v překotném brebentění paní Trippové sem tam řekl hmm. Uklidila složku do zásuvky a tu zavřela. Udělalo se jí zle. Honem se vrátila na místo, kde stála, než paní Trippová odešla. Zadívala se oknem na sanitku, která parkovala vedle policejního vozu. Zadní dveře byly otevřené. Eva rychle složila rodný list do malého obdélníčku a ten schovala do kapsy u džínů. Když se za ní otevřely dveře, stále ještě sledovala, jak dva zdravotníci nesou nosítka s přibližně dvacetiletým mužem. Od krku dolů byl zakrytý modrou dekou, bylo vidět jen zakrvácenou tvář a blond kudrliny. „Evo, co děláš u toho okna?“ vyhrkla paní Trippová. Bylo znát, že je roztržitá a vyděšená, ale pokoušela se mluvit s falešným soucitem. „Přesně to, co jste mi řekla, paní Trippová. Ani jsem se nepohnula, stojím přesně tam, kde jsem byla.“ Dívala se oknem, jak záchranáři nakládají bezvědomého pacienta do sanitky. „Oni vezou Christophera Hawkinse do nemocnice?“ zeptala se, když jeho tělo zmizelo uvnitř. „Není slušné mluvit s dospělými, když k nim stojíš zády, Evo!“ Ředitelka popošla k ní. A zrovna tak není slušné mluvit na někoho, kdo je k vám otočený zády, bez ohledu na věk, pomyslela si dívka a otočila se. Ve dveřích stála vysoká policistka v modré uniformě. Eva na tu ženu upřela přímý pohled a ředitelku ignorovala. Policistka se usmála a zavřela dveře. „Přišla jsem si s tebou trochu popovídat, Evo. Konstábl Gwen Jonesová.“ 8

Den mrtvych_001-448.indd 8

26.03.21 16:33

„Z Admiral Street?“ chtěla vědět dívka. „Přesně tak, tam je moje základna.“ „Nemusíš se policie bát,“ ozvala se paní Trippová. Její svěřenkyně došla k policistce. Napadlo ji, jestli se ředitelka nepokouší přesvědčit spíš sebe. „Nebojím se vás.“ Pokusila se o úsměv, ale cítila, že ji ještě pořád neopustil smutek. Policistka se shrbila, aby jí viděla do očí. Působila přísně, měla však v očích laskavost, která utišila bouřku, jež zuřila v hlavě děvčátka. Zapátrala očima v Evině tváři, četla z ní jako z knihy. Pak se podívala za ni. „Nechte nás prosím o samotě, paní Trippová.“ Dívence se nesmírně ulevilo. Ticho. Policistka se opět napřímila a nekompromisně ukázala na dveře. Paní Trippová s hořícími tvářemi poslechla a zavřela za sebou tak krotce, jak Eva ještě nezažila. Konstábl Jonesová dívku jemně postrčila k židli u psacího stolu. Děvče se posadilo, policistka se uvelebila na židli paní Trippové naproti ní, což ji pobavilo. „Chci po tobě, abys mi všechno vyprávěla pěkně od začátku, Evo, a tím myslím třeba i věci, které se staly ještě předtím, než jsi dnes ráno vstala. Popiš mi to vlastními slovy a nespěchej. Máme spoustu času. Pověz mi, co se stalo.“ „Nesmíme tu mít zvířata. Některé děti odsud se k nim nechovaly moc hezky, jestli mi rozumíte.“ Žena přikývla. Nespouštěla z Evy oči. „Ale je tu jeden divoký kocour, jmenuje se Rufus. Bydlí na zahradě vzadu za domem. A neměla bych… ale chodím ho krmit. Je divoký, jenom ke mně se chová slušně, protože já se chovám slušně k němu. Nebo spíš…“ Hrozilo, že se rozpláče. Zaryla chodidla do země a zhluboka se nadechla. „Před třemi týdny Rufus zmizel – prostě už jsem ho na zahradě neviděla. 9

Den mrtvych_001-448.indd 9

26.03.21 16:33

Někdo říkal, že šel jinam, protože kočky krmí v okolí kdekdo. Někdo zas, že ho přejelo auto. Snažila jsem se být rozumná – prostě jsem se s tím smířila. Ale když jsme dneska byli v botanické zahradě, Chris…“ „Christopher Hawkins?“ „Ano, pracuje tady. Pořád po mně kouká, ale nikdy na mě nemluví. Jenomže dneska ráno mi řekl, že viděl Rufuse vzadu v zahradě za domovem.“ „A kdo všechno v té botanické zahradě byl, Evo?“ „Všichni. Všechny děti, všichni dospělí. Dokonce i paní Trippová.“ „Jak to?“ „Na dnešek připadá svátek svatého Michaela. A Chris mi řekl: Tak se tam po něm skoč podívat. Kdyby se někdo ptal, kde jsi, řeknu, že jsem tě před chvilkou viděl. Nikdo se to nedozví, nemusíš se bát. A tak jsem utíkala nazpátek. Musela jsem přelézt zadní zeď, abych se dostala do zahrady. Dívala jsem se všude, ale Rufus nikde nebyl. A najednou jsem uslyšela Chrisův hlas. Tak co, našlas ho, Evo? Strašně jsem se lekla. Zeptala jsem se ho: Jak ses sem dostal? Usmíval se od ucha k uchu, ale díval se na mě divně. Prý: Podle mě je možná v té kůlně. A podal mi klíč od kůlny. Odemkni si a podívej se tam, Evo. Tak jsem to udělala. Otevřela jsem dveře, jenže vevnitř byla tma. Christopher povídá: Podle mě tam je. Podívej se po něm vevnitř. Potřebuje tě, běž už… Trochu mě postrčil, tak jsem šla dovnitř. A on za mnou. Slyšela jsem, jak dveře vrzly. Zavřel za sebou a vevnitř se udělala ještě větší tma. Nepotřebuješ trochu pomazlit? zeptal se mě. Ne, to nepotřebuju, řekla jsem. Rufus tu není. A on: Ne, ale my jo. Slyšela jsem v té tmě, jak funí, byla to hrůza! A pak… už si moc nepamatuju, co jsme říkali nebo dělali, jako by mi všechno v hlavě podivně utichlo. Přestala jsem vnímat. Ale najednou se rozlétly dveře a to mě zase probralo. Uslyšela jsem: Dej ty pracky pryč, úchyle! Byl to Jimmy, Jimmy Peace.“ 10

Den mrtvych_001-448.indd 10

26.03.21 16:33

„Jimmy Peace tu taky žije?“ Dívka pyšně přikývla, usmála se a nakrátko se jí rozzářily oči. „Jimmy je můj nejlepší kamarád na světě. Slíbil, že se o mě vždycky postará.“ „To je dobře, Evo.“ I policistka se usmála. „Pověz mi, jak to s Chrisem bylo dál.“ Holčička ztichla, měla pocit, jako by se propadala do jámy uvnitř sebe. „Chris se otočil a chtěl se kolem něj protlačit ven, jenže Jimmy ho popadnul pod krkem a vytáhnul ven. Strašně zuřil, ale pak se podíval na mě a usmál se. Vrať se do botanický zahrady, ať nemáš malér. Já si tady s Chrisem ještě trochu pokecám, řekl mi. A Christopher začal blekotat: Věř mi, kamaráde, přísahám na život svý mámy, jenom jsem jí pomáhal hledat tu pitomou kočku. Nechtěl jsem jí nic udělat, ani trošinku. Pak už si skoro nic nepamatuju. Nevzpomínám si, jak jsem se dostala zpátky do botanické zahrady ani jak jsme se vrátili domů…“ „Evo!“ ozvalo se zvenku. Přiskočila k oknu a zavolala: „Jimmy?“ Jejího kamaráda, nejsilnějšího a nejvyššího patnáctiletého kluka na světě, vlekli pozpátku dva tlustí konstáblové k zadním dveřím policejního auta. Zvedl hlavu a podíval se na ni. „Nedovolím nikomu, aby ti ublížil, Evo!“ křikl, než ho strčili na zadní sedadlo. „Evo,“ ozvala se tiše policistka. Položila jí ruce na ramena. „Budu muset jít a povědět jim, cos mi tu vyprávěla. Hodně to ovlivní, jak budou s Jimmym zacházet, rozumíš mi?“ „Jo, rozumím. Myslím, že Chris mi chtěl udělat něco moc ošklivého. Ale Jimmy mu v tom zabránil. Zachránil mě.“ „Přesně tak, děvče. Přesně tak.“ Když ta žena opustila kancelář, Eva zůstala stát a sledovala Jimmyho tvář za zadním oknem policejního vozu. Přepadl ji těžký smutek. Něco na ni zavolal na rozloučenou. Sice ho neslyšela, ale viděla tu něhu v jeho tváři. 11

Den mrtvych_001-448.indd 11

26.03.21 16:33

„Je mi líto, že ses dostal do průšvihu, Jimmy.“ Auto nastartovalo a odlepilo se od chodníku. „Děkuju ti, Jimmy.“ Poprvé od chvíle, kdy zemřela její opatrovnice sestra Filomena, která se o ni starala prvních šest let jejího života, pronesla slova: „Mám tě ráda.“ Patřila chlapci, který jí byl starším bratrem, jehož nikdy neměla. Pokusila se představit si jeho tvář, zapamatovat si, jak vypadal, jenomže jakmile ho odvezli, všechny vzpomínky na tvář jako by jí někdo vymazal z hlavy. Zároveň s tím si sklíčeně uvědomila, že jedno je jisté – Jim my Peace se do domova už nikdy nevrátí.

Den mrtvych_001-448.indd 12

26.03.21 16:33

Část pr vní Los Llorones – Plačící děti

Den mrtvych_001-448.indd 13

26.03.21 16:33

Den pr vní

Středa 23. ř íjna 2019

Den mrtvych_001-448.indd 15

26.03.21 16:33

1 18:30

„Všechno má své následky. Dostihly ho jeho hříchy, umřel kvůli tomu, co mi udělal.“ Vrchní inspektorka Eva Clayová sevřela sluchátko pevné linky. Hlas Samanthy Wilsonové jí pronikal do hlavy jako řezavý vítr. Zadívala se na fotky mrtvého Davida Wilsona, které měla rozprostřené na psacím stole ve vyšetřovací místnosti na policejní stanici v Trinity Road. Otřásla se, zrovna jako když před devíti dny vešla k němu do ložnice a poprvé spatřila, co ho potkalo. „Jste tam, paní inspektorko?“ ozvala se mladá žena. „Ano. Jenom jsem přemítala o tom, co jste řekla o svém otci.“ „Od třinácti let mě opakovaně znásilňoval. Trvalo to dva strašné roky.“ Clayová pocítila, jak se v ní zvedá nekonečná nevolnost. Zaměřila se na jednu z fotografií, na níž ležel na své posteli tváří dolů, pod boky kaluž krve, která se po obou stranách vsakovala do matrace. Na zádech měl puchýře, pachatel mu totiž pálil na kůži františky, a do levého ramene ozdobným písmem vyřezaný podpis „Vindici“. „Pohřeb proběhne dnes večer, Sammy,“ pronesla Clayová a zadívala se na další fotografii Davida Wilsona, tentokrát přetočeného na záda. Penis a varlata mu vrah uřezal, zůstala po nich jen krvavá kaluž mezi nohama oběti. 17

Den mrtvych_001-448.indd 17

26.03.21 16:33

„Výborně!“ „Pořád tam nechcete jít?“ Inspektorka vzala do ruky sošku, kterou nechal vrah na místě činu, plačící dítě, typickou rekvizitu spojovanou s oslavami mexického svátku Den mrtvých. „Ne, jemu na pohřeb rozhodně nepůjdu!“ Clayová měla dojem, že v jejím hlase zaznívá potlačovaný pláč. Prohlížela si dětskou tvář sošky, černé kudrnaté vlasy, košilku, která děcku sahala k holým kolínkům, a cedulku uvázanou na krku. Stálo na ní jedno slovo: „Samantha“. „Kdybyste si to rozmyslela, Sammy, pošlu seržanta Karla Stonea, aby vás doprovodil a podpořil.“ „Mhm.“ Poznala, že její odpor slábne. Mávla na Stonea. „Chcete si s Karlem promluvit?“ Tentokrát Samantha nezaváhala: „Ano.“ Stone byl šedovlasý čtyřicátník, záda se mu už před časem začala kulatit. Eva si vybavila přezdívku, kterou mu dala, když ho viděla poprvé, ale nikdy ji nevyslovila: lidský sup. „Karle, to je Samantha Wilsonová.“ Inspektorka zakryla sluchátko dlaní. „Pořád se vzpouzí, že nechce otci na pohřeb.“ „A co s tím mám dělat?“ „Chci, aby tam šla. Třeba se mezi ní a matkou odehraje něco zásadního, až se setkají.“ „Dobře, postarám se o to, Evo.“ Podala mu sluchátko. „Ahoj, Sammy, jak se vám daří?“ Fotografie na stole byly jako živá připomínka noci, kdy zavraždili Davida Wilsona. Clayová došla k oknu, vytáhla iPhone a otevřela aplikaci diktafonu. „Nová nahrávka, patnáctého října dva tisíce devatenáct.“ Ohlédla se ke stolu, kde Stone pozorně poslouchal Samanthu Wilsonovou, a vybavila si, jak začala pevná linka 18

Den mrtvych_001-448.indd 18

26.03.21 16:33

zvonit, jakmile po návratu z místa činu vešla do vyšetřovací místnosti. A jak jen co natáhla ruku ke sluchátku, telefon utichl. Když začal téměř vzápětí zvonit znovu, zapnula diktafon, teprve pak zvedla sluchátko. Teď si dala přehrát „Novou nahrávku, 15. října 2019“ a poslouchala svůj vlastní hlas. „Tady vrchní inspektorka Eva Clayová.“ Na displeji pevné linky stálo „utajený volající“. „Ahoj, Evo…“ Podle zvuku se usmíval, jako by měl radost, že s ní mluví. „Kdo je to?“ „Kdo jsem?“ opáčil a téměř se zasmál. „Vím, co jsi zač ty, Evo. Jsem rád, že tě znám.“ „Já vám povím, kdo jsem. Jsem k smrti unavená a nemám čas na hry nebo luštění nesmyslných hádanek. Musím řešit spoustu důležitějších věcí. Takže mi buď řekněte, kdo jste, nebo budu muset zavěsit.“ Po krátkém tichu prohlásil: „Nechci tě naštvat nebo mrhat tvým časem, Evo. Pošlu ti přes prostředníka fotku. Měla by ti pomoct s tím, co se ti právě honí hlavou. Chceš?“ „Ano, chci. Ale kdo jste?“ „Povím ti, kdo jsem. Můžu? Jsem Vindici.“ Jeho hlas připomínal melodický přednes dětské říkanky. Eva cítila, jak se v ní probouzí nějaká zapomenutá vzpomínka z dětství. „Zabil jste Davida Wilsona?“ „Najdi mě a přijď si pro mě…“ „Zabil jste Davida Wilsona?“ „… a všechno to přestane.“ „Zabil jste Davida Wilsona?“ „Nebo si mám najít já tebe?“ A pak už jen ticho. Vindici zavěsil. „Evo?“ ozval se za ní detektiv seržant Bill Hendricks. Otočila se k němu. 19

Den mrtvych_001-448.indd 19

26.03.21 16:33

„Pořád jsem z toho vedle, Bille. Myslela jsem, že to byl jenom nafingovaný hovor.“ „Jenomže nebyl, což potvrdila hlasová analýza.“ Vybavila si, jak jí naskočila husí kůže, když viděla graf, v kterém byla znázorněna křivka Vindiciho hlasu z nahrávek výslechů Metropolitní policie, a identickou zvukovou stopu člověka, který telefonoval jí. „Vrátil se, Evo. Jsem přesvědčený, že vraždu Davida Wilsona má na svědomí on. Načasování toho telefonátu bylo přímo dokonalé.“ „Já to nechápu, Bille.“ „Co nechápeš? Styl je v podstatě totožný s vraždami, které spáchal před jedenácti až dvanácti lety v Londýně a v Brigh tonu.“ „Jenomže už je pět let na útěku. Proč by měl zrovna teď vylézt z nory? A proč by se přesunul právě do Liverpoolu?“ „Ještě nad tím popřemýšlím.“ Eva se podívala na iPhone a myšlenky se jí zatoulaly jinam. Ještě jsme se nesetkali… Druhý příchod sériového vraha Justina Trumana, alias Vindiciho, metly pedofilů, se jí odehrával přímo u nosu. Zadívala se k oknu, v němž se odrážela její tvář. Cítila něco silně znepokojivého. … ale mluvil jsi se mnou, jako bys mě znal.

Den mrtvych_001-448.indd 20

26.03.21 16:33

2 18.45

Ze všech úkolů, které detektiv konstábl Barney Cole dostal od vrchní inspektorky od té noci, kdy byl zavražděn David Wilson, ho nejvíc uspokojovalo zmapovat životní příběh Justina Trumana od začátku až do současnosti. Po několika dnech úmorné dřiny se v časných ranních hodinách konečně dobral konce. Aby sehnal informace, vyzpovídal policisty z Metropolitní, prostudoval dokumenty, které od nich získal, a prošel několik Vindiciho fanouškovských stránek na internetu. „Hej, Evo,“ zavolal. „Mám tu ty informace o Vindicim.“ Zvedla oči a spatřila na Stoneově stole čtyři hromádky papírů ve formátu A4: asi centimetrovou a tři vyšší – dvanácticentimetrovou, čtrnácticentimetrovou a šestnácticentimetrovou, které se tyčily nad svou tenkou kolegyní. Když došla k němu, ukázal Stone na tu centimetrovou. „Justin Truman, rané období, ještě než se dal na zločineckou dráhu.“ Pak poplácal dvanácticentimetrovou. „Materiály Metropolitní policie z doby, kdy řádil, než ho zatkli.“ Přečetla si, co je napsáno na žlutém poznámkovém papírku, přilepeném k třetí hromádce: „Justin Truman po zatčení a před přelíčením, výslechy vedené Metropolitní policií.“ Dotkla se nejvyššího neoznačeného komínku. „A tohle?“ „Soudní přelíčení s Justinem Trumanem alias Vindicim, výkon trestu a útěk.“ 21

Den mrtvych_001-448.indd 21

26.03.21 16:33

Cole upustil do pěnového kelímku oranžovou šumivou tabletu vitamínového přípravku s povzbuzujícími účinky a zalil ji minerálkou. „Byla to docela makačka.“ „Děkuju, Barney, jsi hrdina, vážně to oceňuju.“ „Na internetu je plno jeho fanouškovských stránek.“ Cole zahýbal myší u svého notebooku a na displeji se objevil ikonický policejní portrét Vindiciho pořízený po jeho zatčení. Nad hlavou mu svítil nápis Vindici a pod bradou slova Zničit všechny pedofily. „Jako je třeba tahle.“ Eva se zaměřila na tu tvář. Snědá pleť, pohledné rysy, černé vlasy, po stranách krátké a nad čelem vyčesané nahoru. Vypadal jako ostřílená rocková hvězda. Přestože se při policejním focení tvářil neutrálně, oči mu zářily nadšením. „Tenhle web je dost typický, ale zajímá nás z konkrétního důvodu,“ pokračoval Cole. „Je to totiž jeden z těch dvou, které někdo provozuje z Liverpoolu.“ „Vážně?“ Clayová zavětřila. „A odkud přesně?“ „Pracuju na tom spolu s Poppy Watersovou. Koukni na tohle, Evo.“ Cole klikl na políčko označené „Metoda“ a monitor zaplnila fotografie předmětů rozložených na stole. Inspektorka si přečetla nápis nad nimi. Všechno, co potřebujete k provedení popravy ve Vindiciho stylu. Zaměřila se na vražedně vyhlížející dlouhý nůž a napadlo ji: kastrace. Napočítala sedm františků. K popálení. A jedna kovová tyčka, konkrétně paprsek z jízdního kola zbroušený do špičky. Probodnutí mozku. Spojila si to s fotkami Davida Wilsona, na které se před chvílí dívala, zatímco mluvila s jeho dcerou. Obrázek na monitoru zmizel a vystřídal ho párek kostlivců oblečených jako ženich a nevěsta. Pod jejich kostnatýma nohama se objevil nápis: Od poloviny října do začátku listopadu, a posléze ho vystřídal další: Okno mezi světy, Den mrtvých. 22

Den mrtvych_001-448.indd 22

26.03.21 16:33

„Všechny předměty, které nechával na místě činu, souvisely s tím mexickým svátkem, se Dnem mrtvých.“ „To by mě zajímalo proč,“ poznamenala. „Proč je pro něj zrovna tenhle tak důležitý?“ „Nechci tě zklamat, Evo, ale nemám páru. Zato vím, že od října 2007 do listopadu 2008 zabil deset lidí. A to praktikoval vždycky jenom v říjnu a na začátku listopadu, čili přesně v období, kdy Mexičani oslavujou svoje zesnulé. Zbytek roku hibernoval.“ „Takže mu teď zbývá zhruba čtrnáct dnů na to, aby mohl oddělat další pedofily,“ vydedukovala inspektorka. „Každý, koho sejmul, byl usvědčený pedofil,“ řekl na to Cole. „Všechny mučil a zavraždil u nich doma. Všichni měli popáleniny od kadidla. Byli vykastrovaní. Propíchl jim mozek tou tyčkou. Představ si, jak ho nakonec dostali – pálil při vraždě kadidlo jako obvykle, a když ho pak na silnici zastavil mladý dopravní policista, ucítil z jeho oblečení ten kouř a spojil si to. Vindici právě odjížděl z místa činu své desáté vraždy. Vůbec se tomu zelenáčovi nevzpouzel, choval se krotce jako beránek. Nic nepopíral, ale odmítal vysvětlit symboliku všeho, co se u těch obětí našlo. Kadidlo? Sladkosti?“ „Sladkosti?“ opáčila Eva. „Přesně tak. Vindici nechával u zavražděných sladkosti, různé pamlsky spojené se Dnem mrtvých. Cukrové lebky, lízátka ve tvaru koster… Morbidní, ale rozhodně sladké.“ „Počkej, Barney.“ V duchu rychle procházela všechny místnosti v domě poslední oběti. „U Wilsona se žádné cukrovinky nenašly. O téhle drobnosti se při přelíčení nemluvilo a nedostala se ani do médií.“ „Třeba změnil styl.“ „Možná. Nebo to nebyl on. I když ne, mluvila jsem s ním po telefonu. Nebyl to podvrh, volal mi skutečně Vindici.“ Slyšela, jak skepticky to zní. Intuitivně se opět zaměřila na 23

Den mrtvych_001-448.indd 23

26.03.21 16:33

webovou stránku na Coleově notebooku. „Zkus vysledovat, ke komu ty stránky vedou, Barney, ano?“ „Odhalit geografickou polohu webových stránek je dost složité, ale pokusím se.“ „Co se stalo u toho soudu?“ zeptala se. „Ten soud byl mediální cirkus. A on pořád dokola opakoval: Oslavuju nevinnost a truchlím pro smrt nevinnosti. Psychologové se shodli, že byl Truman stoprocentně příčetný. Po jednom neplatném rozsudku – jedna z porotkyň totiž přiznala, že se do Trumana zamilovala – ho při druhém hlasování za těch deset vražd odsoudili na doživotí. Zatímco probíhal ten soudní proces v Old Bailey, stalo se z Vindiciho horké zboží. Jeho ksicht se prodával na tričkách, plakátech a na hrnečcích. Dodneška představuje oblíbený spořič obrazovky a taky je námětem Banksyho ikonického díla v Camden Locku. Z Vindiciho se stal hrdina veřejnosti. Skončil ve vězení s nejvyšší ostrahou. Vzorový vězeň, bachaři ho měli rádi, pro mukly byl něco jako Ježíš na kříži. Prokazovali mu úctu a pozornost kvůli tomu, koho zabíjel. Jenomže pak se všechno trochu zvrtlo. V lednu 2014 se zabarikádoval v cele s bachařem Vincentem Reaganem. Držel ho tam dvanáct hodin a mučil ho. Vedení věznice vzkázal, že je to pedofil. Reagan ale nic takového ve spisu neměl a vyjednávači Trumanovi domlouvali, že se spletl. Poslal je do hajzlu, prý ví, co dělá, a jenom ať si to zajdou prověřit k němu domů. Reagan žil v domku se svou starou matkou. Ostatní dozorci ho měli za samotáře, ale ukázalo se, že se to u něj doma hemží dětskou pornografií. Z jeho notebooku se podařilo zjistit, že byl dokonce jedním ze stěžejních aktérů ve velké pedofilní síti. Ten případ se rozmázl přes pět kontinentů, došlo k třiatřiceti zatčením a odsouzením a následně taky k sedmi souvisejícím sebevraždám. Spousta podezřelých vzala kramle a víckrát o nich nikdo neslyšel. Tohle byla Vindiciho chvíle. Reagana mučil a zabil a navíc odvysílal na internetu záběry 24

Den mrtvych_001-448.indd 24

26.03.21 16:33

natočené mobilem, který mu dal kápo v tom vězení, manchesterský Eddie Christian. Fotky se rozšířily do celého světa. Po dvanácti hodinách zapíchl Reaganovi uchem do mozku obroušenou rukojeť lžíce. Dobrou noc, pane Reagane. Pak v klídku otevřel dveře a nastavil ruce, aby ho mohli spoutat a odvést. Reagana z té cely odnesli v několika pytlích – přišel o prsty, o uši i o nos. A z Vindiciho se stala ještě větší hvězda.“ „No a jak tedy utekl?“ zeptala se inspektorka. „Převáželi ho ze Strangeways na stálou samotku v podzemí ve Wakefieldu, jenomže cestou došlo k hromadné autonehodě. V nastalém chaosu prásknul Truman do bot a víckrát ho nikdo neviděl.“ „Výborně, Barney. Právě jsi mě pořádně nažhavil.“ „Pokusím se nějak lokalizovat ty liverpoolské Vindiciho webovky.“ Clayová mlčky přemítala o tom, že jsou v tomhle městě dvoje webové stránky. „Ven s tím, Evo,“ pobídl ji kolega. „Skoro slyším, jak ti něco vrtá hlavou.“ „Přemýšlím o jedné věci. Jestli se nám podaří odhalit, kde sídlí jedny z těch webovek v Liverpoolu, vsadím krk, že ještě ten den získáme i tu druhou adresu, nebo minimálně krátce poté.“ „Jak jsi na to přišla?“ „Jsou ve stejném městě, mají stejnou zálibu. Znají se. Budou si navzájem krýt záda. A mohli by mít s tou vraždou něco společného.“ „Doufám, že se nepleteš.“ Poznala, že její názor nesdílí. Napadlo ji, jestli se nenechala unést. „Já taky,“ pronesla. „Uvidíme. Ukaž mi ještě ten Vindiciho portrét, prosím tě.“ Zadívala se na displej Coleova notebooku. Přitáhly ji vrahovy oči, to štěstí, které z nich vyzařovalo, přestože ho právě 25

Den mrtvych_001-448.indd 25

26.03.21 16:33

zatkli a mohl s jistotou počítat s tím, že stráví zbytek života za mřížemi. „Uvidíme,“ zopakovala. „Uvidíme.“ Otočila se a zjistila, že Karl právě končí hovor se Samanthou Wilsonovou. Všimla si řeči jeho těla – vypadalo to, že mluví s někým, kdo je mu hodně milý. Jeho napjatý výraz zjihl, když do sluchátka říkal něco, co neslyšela. Zavěsil a s úsměvem se podíval na Evu. „Dneska večer do toho Springwoodského krematoria půjde. Do Myrtové kaple. Ale jedině pod podmínkou, že ji doprovodím. Přesvědčil jsem ji, že to potřebuje, aby mohla celou tu věc nějak uzavřít.“ „Dobrá práce, lamači ženských srdcí!“ pochválila ho a hádala, co asi vzejde ze setkání Samanthy s matkou.

Den mrtvych_001-448.indd 26

26.03.21 16:33

3 19.58

Vrchní inspektorka Eva Clayová stála u vchodu do Spring woodského krematoria a sledovala Samanthu Wilsonovou a její matku Sandru. Měsíc vyšel zpoza mraků a jeho bledé světlo vypíchlo nepřátelskou řeč těla těch dvou, dalo vyniknout zlosti v dceřině tváři i matčině úzkosti. Pak si Samantha všimla dvou pohřebních vozů, které se pomalu blížily, a poodstoupila o kus dál. Všechno má své následky! Ta slova se Evě honila hlavou. Pokývla detektivům seržantům Gině Rileyové a Karlu Stoneovi. „Paní Wilsonová?“ ozvala se Gina a popošla ke starší ženě. Stone zamířil k Samantě. Ta se na něj usmála a nastavila tvář. Políbil ji, pohledem zalétl k Evě. „Ráda bych při obřadu seděla u vás, paní Wilsonová,“ pronesla Gina. „Nebude vám to vadit?“ Inspektorka se podívala na hodinky. Za dvě minuty osm. Paní Wilsonová se otočila na dceru, která teď o něčem neslyšně hovořila se Stonem. Ticho proťalo křupání štěrku pod koly pohřebního vozu. Zřízenci z doprovodného vozidla se připravovali dopravit rakev Davida Wilsona do kaple. Jejich šéf přistoupil ke Clayové. „Díky, že jste vyhověli téhle zvláštní prosbě,“ řekla mu. „A že pracujete mimo běžné služební hodiny.“ 27

Den mrtvych_001-448.indd 27

26.03.21 16:33

Pohřebák, vysoký muž s nesmazatelným otiskem vážnosti ve tváři, přikývl. „Dělám to už pětadvacet let. Podle mě je tohle ten…“ Chvíli hledal vhodný výraz. „… nejchoulostivější pohřeb, na jaký jsem kdy dohlížel.“ Když si šest zřízenců vysadilo rakev na ramena, sledovala inspektorka Samantin výraz. Žena něco pošeptala Stoneovi. „To je úplně pochopitelné, Sammy,“ opáčil. Popošla stranou, schovala se za ním a vykukovala na smuteční průvod přes jeho rameno. Hlavní ceremoniář zaujal své místo v čele, před kolegy, kteří nesli obyčejnou rakev, v níž se nacházely znetvořené ostatky Davida Wilsona. Když míjeli paní Wilsonovou, natáhla se a dotkla se boku rakve. Mlčky plakala. Rileyová kráčela po jejím boku. „Jak vidím, stejně pořád věříš jemu,“ prohlásila Samantha. „V sebeklamu až do úplného konce!“ Clayové zavibroval v kapse telefon. „O něco vás chci poprosit,“ řekl Stone Samantě. „Pomůžu vám. Stačí, když vydržíte tohle poslední rozloučení, ano?“ Přikývla. Evin iPhone jako by zesiloval s každým zabzučením, neodkladně si žádal pozornost. Strčila ruku do kapsy a přikryla ho dlaní. Zachytila Samantin pohled. „Co že jste si to nakonec rozmyslela a přišla jste?“ zeptala se jí. Žena bez váhání odpověděla: „Chtěla jsem vidět, jak ta rakev zajede za oponu a do pece. Přes tisíc stupňů Celsia. Potřebuju mít naprostou jistotu, že je po něm.“ „Jdeš s námi, Evo?“ zeptal se Stone. „Za chviličku jsem u vás.“ Přistoupil k ní Bill Hendricks a oba sledovali vzdalujícího se kolegu. Samantha se ho držela oběma rukama za pravý loket, načež společně vešli do kaple. Inspektorka vytáhla telefon z kapsy a zjistila, že volá centrální dispečink. Přijala hovor a zadržela Hendrickse gestem ruky. 28

Den mrtvych_001-448.indd 28

26.03.21 16:33

„Clayová, co se děje?“ „Právě někdo volal, Evo. Přehraju vám to.“ Zmáčkla hlasitý odposlech. Do ticha bylo slyšet, jak na druhém konci někde v pozadí hraje televize. „Tady policie, odkud voláte?“ zeptala se operátorka z nahrávky. Někdo plakal, buď na místě, odkud hovor přicházel, nebo v té televizi, těžko říct. „Vidím na displeji, že voláte z pevné linky, číslo 1967310.“ Zavřely se dveře, zvuk televize utichl. „Volám z Mather Avenue 699.“ Strojený robotický hlas bez jakéhokoli přízvuku, pomyslela si Clayová. Někdo kolem třicítky, soudila. Žena nebo muž, to zatím nebylo poznat, ale určitě to nebyl hlas, který slyšela, když jí volal Vindici. „Jaké máte potíže?“ „Nějakého muže tu zavraždili a mučili jeho ženu. Řekněte Evě Clayové, ať sem co nejdřív přijede – Mather Avenue, číslo 699.“ Nahrávaný hovor skončil. Eva neprodleně vyrazila k autu. „Chci, aby všichni dostupní policisté zablokovali Mather Avenue na obou koncích, čili na Garston a Allerton Road. Ať zatarasí i ostatní ulice, které vedou z Mather Avenue. Bille, sejdeme se na Mather Avenue 699. Zavolej Barneymu, ať něco zjistí o obyvatelích toho domu, jsou to manželé.“ Nasedla. „Uvidíme se na místě činu, Bille. Mather Avenue 699. Skutečný Vindici nikdy předtím nemučil ženu. Takže tohle musí být někdo, kdo ho napodobuje, ne?“ „Třeba už zase změnil styl. Minule na místě nenechal žádnou sladkost, tentokrát mučil ženskou. Kdo ví, jak se za ty roky změnil on sám,“ poznamenal Hendricks. „Rozhodně je to jiný styl. Dřív pracoval sám a teď má zřejmě komplice.“ 29

Den mrtvych_001-448.indd 29

26.03.21 16:33

Vzápětí už se Eva řítila rychlostí sto deset kilometrů v hodině k výjezdu z areálu krematoria a v hlavě jí dokola zněla ta chladná slova z telefonu. „Zavraždili, mučili… Povězte Evě Clayové… Zavraždili, mučili… Povězte Evě Clayové… Zavraždili, mučili… Povězte… Evě… Clayové…“ Srdce se jí rozbušilo. Po Springwood Avenue už jela sto třicítkou. „Jsem Vindici. Najdi mě a přijď si pro mě a všechno to přestane. Nebo si mám najít já tebe?“ „Takže ses vrátil, Vindici,“ pronesla. „Ale proč zrovna sem? A proč teď?“

Den mrtvych_001-448.indd 30

26.03.21 16:33