Victoria Mas
Bál šílených žen
ODEON
Přeložila Alexandra Pflimpflová
LE BAL DES FOLLES Copyright © Éditions Albin Michel – Paris 2019 Translation © Alexandra Pflimpflová, 2020
ISBN 978-80-207-1950-8
1 Geneviève
3. března 1885 „Louiso, už je čas.“ Geneviève rázně stáhne pokrývku, která zahaluje tělo dívky schoulené na úzké matraci; husté tmavé vlasy pokrývají polštář a zčásti i její obličej. Louise tichounce chrápe s pootevřenými ústy. Neslyší kolem sebe ve společné ložnici ostatní ženy, které už vstaly. Mezi řadami železných postelí se protahují ženské siluety, svazují si vlasy do drdolů, přes průsvitné noční košile oblékají a zapínají na knoflíky ebenově černé šaty a pak za bedlivého dohledu ošetřovatelek mdlým krokem odcházejí do refektáře. Zamlženými okny se prodírají nesmělé paprsky slunce. Louise vstala jako poslední. Ráno co ráno ji asistentka nebo některá duševně chorá přichází vytrhnout ze spánku. Dívka vítá soumrak s úlevou a upadá do takových nočních hlubin, že ani nesní. Spánek jí umožňuje přestat se zabývat tím, co bylo, a neznepokojovat se tím, co bude. Spánek je její jedinou chvilkou oddechu od událostí, které ji sem před třemi roky přivedly. „Vstávej, Louiso. Čeká se na tebe.“ Geneviève zatřepe dívčinou paží, ta nakonec otevře jedno oko. Nejprve se podiví, když zjistí, že u její postele stojí ta, které choromyslné ženy přezdívají Sůva, pak zvolá: 5
„Du na přednášku!“ „Připrav se, už jsi spala dost.“ „Jo jo!“ Dívka vyskočí rovnýma nohama z postele a popadne ze židle černé vlněné šaty. Geneviève odstoupí stranou a pozoruje ji. Pohled ulpívá na spěšných gestech, trhavých pohybech hlavy, zrychleném dechu. Louise měla včera zase záchvat: nepřichází v úvahu, aby před dnešní veřejnou lekcí měla další. Dívka si chvatně zapne límec u šatů a otočí se k intendantce. Geneviève, ve svém bílém služebním oděvu vždy vzpřímená, s blond vlasy vyčesanými do drdolu, jí nahání strach. Během let se Louise musela srovnat s její strohostí. Nedá se jí vytknout, že by byla nespravedlivá nebo zlá; prostě jen neprobouzí žádnou náklonnost. „Takhle, paní Genevièvo?“ „Rozpusť si vlasy. Doktor to tak raději.“ Louise znovu zvedne oblé paže k narychlo sepnutému drdolu a poslechne. Dospívá proti své vůli. V šestnácti letech je její nadšení dětinské. Tělo vyspělo rychle; hruď a boky, které se zaoblily ve dvanácti, ji nestihly varovat před důsledky netušené rozkoše. Nevinnost se jí z očí trochu vytratila, ne však docela; díky tomu lze pro ni doufat ještě v to lepší. „Mám trému.“ „Uvolni se a půjde to hladce.“ „Tak jo.“ Obě ženy procházejí špitální chodbou. Okny sem vniká jas březnového rána a odráží se na dlažbě – jemné světlo zvěstující jaro a masopustní bál, světlo, které probouzí chuť usmívat se a doufat, že člověk odsud brzy vyjde ven. 6
Geneviève vycítí, že Louise je nervózní. Dívka jde s hlavou skloněnou, napjaté paže podél těla, rychlý dech. Děvčata využívaná pro medicínské bádání mají vždycky strach z toho, že se setkají se Charcotem osobně, o to větší, mají-li se objevit na přednášce. Pro tyhle ženy, které život nikdy nestavěl do popředí, představuje takové vystoupení na veřejnosti až přílišnou odpovědnost, nepoznaný pocit, který je tak rozrušuje, že – pokaždé znovu – téměř ztrácejí půdu pod nohama. Pár chodeb a křídlových dveří, a už vcházejí do šatny sousedící s posluchárnou. Čeká tu hrstka lékařů a asistentů. Upjaté postavy v černých oblecích a bílých pláštích, se zápisníky a pery v rukou, s knírky, které jim šimrají horní rty, se všechny naráz otočí ke studijnímu předmětu dne. Jejich lékařské oko Louisu vysvléká: jako by jí viděli skrze šaty. Ty zvědavé pohledy nakonec způsobí, že dívka sklopí zrak. Zná tu jen jedinou tvář: Babinski, doktorův asistent, přistoupí k Genevièvě. „Sál bude brzy plný. Začneme za deset minut.“ „Pokud jde o Louisu, potřebujete něco speciálního?“ Babinski si prohlédne choromyslnou od hlavy po paty. „Takhle to postačí.“ Geneviève přikývne a chystá se odejít z místnosti. Louise vykročí úzkostlivě za ní. „Jako vždycky, Louiso.“ Geneviève ze zákulisí nahlíží do posluchárny. Z dřevěných lavic se zvedá šum vážných hlasů a zaplňuje sál. Ten se méně než špitální místnosti podobá spíše jakémusi muzeu, ba dokonce kabinetu kuriozit. Stěny pokrývají různá vyobrazení a grafiky, člověk žasne nad různými anatomiemi, těly i výjevy, 7
v nichž se mísí bezejmenní naháči s anonymy v oděvech, různí raplové či ztracenci; poblíž lavic těžké almary popraskané časem, stavějící za prosklenými vitrínami na odiv vše, co takový hospitál může uchovávat jako suvenýr: lebky, holenní a pažní kosti, lidské pánve, tucty baněk, kamenné busty i změť všelijakých nástrojů. Už jen svou tvářností je tento sál pro diváka příslibem nadcházejícího výjimečného okamžiku. Geneviève se rozhlíží po publiku. Některé tváře jsou jí dobře povědomé, poznává tu lékaře, spisovatele, novináře, špitální asistenty, politické osobnosti, umělce, ať už předem přesvědčené či pochybovačné, ale všechny do jednoho zvědavé. Cítí hrdost. Hrdost na to, že jeden jediný muž v Paříži dokáže vzbudit takový zájem, že týden co týden zaplní lavice posluchárny. Ten se ostatně už sám objevuje na scéně. Sál umlkne. Charcot bez rozpaků vystaví své těžkopádné robustní tělo fascinovaným pohledům obecenstva. Jeho protáhlý profil připomíná eleganci a důstojnost řeckých soch. Má bystrý a neproniknutelný pohled lékaře, jenž už dlouhá léta zkoumá do nejzranitelnějších hlubin ženy, které jejich příbuzní či společnost odvrhli. Ví, jakou naději v těch duševně chorých probouzí. Ví, že jeho jméno zná celá Paříž. Dostalo se mu této moci a on ji nyní využívá s přesvědčením, že mu byla udělena z jediného důvodu: právě jeho schopnosti umožní pokrok lékařské vědy. „Zdravím vás, pánové. Děkuji, že jste přišli. Lekce, která bude následovat, je ukázkou hypnózy u pacientky, která trpí závažnou hysterií. Je jí šestnáct let. Za ty tři roky, co je zde v Salpêtrière, jsme u ní zaznamenali více než dvě stě hysterických záchvatů. Uvedení do stavu hypnózy nám umožní takový záchvat opětovně vyvolat a studovat jeho symptomy. A tyto symptomy nám pak zase samy o sobě pomohou dozvědět se více 8
o fyziologickém procesu hysterie. Právě díky pacientkám, jako je Louise, může medicína a věda pokročit vpřed.“ Geneviève naznačí úsměv. Pokaždé, když sleduje, jak Charcot promlouvá k divákům, kteří se už nemohou dočkat následné ukázky, vzpomene si, jak tento muž zde ve službě začínal. Byla u toho, když studoval, psal si poznámky, ošetřoval, bádal, objevoval to, co nikdo před ním neobjevil, uvažoval tak, jak nikdo až dosud neuvažoval. Charcot sám o sobě ztělesňuje medicínu ve vší její celistvosti, veškerou její pravdivost, veškerý prospěch. K čemu se klanět bohům, když existují muži jako Charcot? Ne, to není přesné: neexistuje žádný muž jako Charcot. Cítí hrdost, ano, hrdost, a také vlastní privilegium, že už téměř dvě desítky let smí přispívat k práci a objevům nejproslulejšího pařížského neurologa. Babinski uvede Louisu na scénu. Dívka, ještě před deseti minutami zmítaná obavami, změnila postoj: teď směrem k publiku, které čeká jen na ni, kráčí s rameny dozadu, vypnutou hrudí a bradou vzhůru. Nemá strach: je to její okamžik slávy a uznání. Pro ni i pro profesora. Geneviève zná všechny etapy rituálu. Nejprve Louise před obličejem zvolna pohupují kyvadlem a její modré oči znehybní, a když pak rozezvučí ladičku, dívka se kácí vzad a dva asistenti tělo upadlé do letargie včas zachytí. Louise se podrobí se zavřenýma očima každému rozkazu, nejprve vykonává obyčejné pohyby, zvedne paži, otočí se kolem sebe, ohne nohu jako poslušný vojáček. Potom zaujímá podle požadavků různé pózy, spojí ruce, jako by prosila, zvedne hlavu, jako by zaříkala nebesa, napodobí ukřižování. To, co se jeví jako obyčejná demonstrace hypnózy, se postupně promění ve velkou podívanou, „fázi prud kých pohybů“, jak oznámí Charcot. Louise je na zemi, nikdo jí 9
už nic nepřikazuje. Sama od sebe se zmítá, ohýbá ruce, nohy, hází sebou zleva doprava, otáčí se na záda, na břicho, nohy a ruce křečovitě ztuhnou, až už se nehýbou, tvář se jí křiví bolestí i rozkoší, grimasy zvýrazňuje chraplavý dech. Každý jen trochu pověrčivý by uvěřil na posedlost ďáblem, ostatně někteří v publiku se vskrytu pokřižují… Potom ji poslední křeč převalí na záda, bosá chodidla a hlava se zapřou o zem a vzpínají tělo vzhůru, až utvoří oblouk od krku po kolena. Tmavé vlasy zametají prach na pódiu, páteř prohnutá do U praská námahou. Nakonec, v závěru záchvatu, který u ní vyvolali, se před ohromenými pohledy s tlumeným zaduněním sesuje. Právě s takovými pacientkami, jako je Louise, může medicína a věda pokročit vpřed. Venku, mimo zdi Salpêtrière, v salonech a kavárnách, si lidé představují, co asi obnáší taková služba u Charcota, nazývaná „službou hysteriček“. Vybavují si nahé ženy pobíhající po chod bách, jak tlučou hlavou o dlažbu, roztahují nohy, aby pojaly nějakého imaginárního milence, řvou z plna hrdla od svítání do soumraku. Popisují těla šílených žen, křečovitě se svíjející pod bílými prostěradly, rozšklebené grimasy pod zježenými vlasy, tváře stařen, obézních žen, žen ošklivých, takových, že je lépe držet se od nich co nejdál, i když těžko říct, proč vlastně, pokud se nijak neprovinily ani nespáchaly žádný zločin. U těchto lidí, které vzruší sebemenší výstřednost, ať už jde o ty z vyšších vrstev nebo proletáře, představa nepříčetné ženy podněcuje touhu i živí jejich strachy. Choromyslné je fascinují i děsí. Nepochybně by byli zklamaní, kdyby viděli, jak to vypadá na oddělení neurologických pacientek využívaných k veřejným ukázkám dnes dopoledne. 10
V rozlehlé společné ložnici se v tichosti vykonávají každodenní činnosti. Ženy stírají podlahu mezi železnými postelemi i pod nimi; jiné provádějí krátkou očistu žínkou nad miskou se studenou vodou; některé leží, zmožené únavou a myšlenkami, a nepřejí si rozmlouvat s nikým; jiné si pročesávají vlasy, mluví si tiše pro sebe, dívají se oknem, jak do parku, kde ještě odolává trocha sněhu, proniká denní jas. Jsou nejrůznějšího věku, od třinácti do pětašedesáti let, jsou hnědovlásky, blon dýny i zrzky, štíhlé i tělnaté, oblečené a učesané, jako by byly ve městě, a pohybují se s ostychem. Ložnice se svou atmosférou, hodně vzdálenou od zvrácenosti, o níž se fantazíruje venku, spíše než ústavu pro hysteričky podobá nějaké zotavovně. Teprve při bližším pohledu se objeví pochybnosti: tu a tam zaznamenáme sevřenou či zkroucenou ruku, paže pevně svírající hrudník; zpozorujeme oční víčka, která pomrkávají jakoby v rytmu kmitajících motýlích křídel; některé oko je naopak přivřené a upřeně vás pozoruje jen to druhé. Jakýkoliv hlasitější nebo neladící zvuk je nepřípustný, jinak by některé ženy hned upadly do kataleptického stavu. Jedna nepřetržitě zívá; druhou cloumají nekontrolované tiky; setkáte se tu s pohledy sklíčenými, nepřítomnými či propadlými do nejhlubší melancholie. Čas od času však ložnicí, v níž vládl prozatímní klid, otřese onen pověstný záchvat hysterie: jedna z žen na lůžku nebo na zemi se náhle prohne, zkroutí, bojuje s jakousi neviditelnou silou, vzpouzí se, křiví, svíjí, snaží se uniknout svému osudu, aniž se jí to podaří. A tak se kolem ní seběhnou, nějaký asistent jí přiloží dva prsty na vaječníky a jejich tlak šílenou nakonec zklidní. V nejzávažnějších případech jí na nos přiloží látku nasáklou éterem: oči se zavřou a krize pomine. 11
Daleko od představy šílených žen, které tančí bosé po studených chodbách; zde převládá jedině každodenní němý zápas o normálnost. U jedné z postelí se ženy shlukly kolem Thérèsy a sledují, jak plete šálu. Tu, které tu přezdívají Pletařka, osloví mladá žena, jejíž účes tvoří věnec z copu. „To je pro mě, že jo, Thérèso?“ „Slíbila jsem ji Camille.“ „Ale mně už ji dlužíš dlouho!“ „Dala sem ti jednu šálu před dvěma tejdny, Valentino, ale nelíbila se ti. Tak teď počkáš.“ „Seš zlá!“ Mladá žena se nazlobeně vzdálí z hloučku; ani nevnímá, jak se jí nervózně zkroutí pravá ruka, ani to, že nohu zachvátily pravidelné záškuby. Sama Geneviève, provázená jinou asistentkou, pomáhá Loui se uložit se do postele. Zesláblá dívka ještě najde sílu k úsměvu. „Byla jsem dobrá, paní Genevièvo?“ „Jako obvykle, Louiso.“ „Doktor Charcot je se mnou spokojenej?“ „Bude spokojený, až budeš vyléčená.“ „Viděla jsem, jak na mě koukali, všichni… Budu taky tak slavná jako Augustine, že jo?“ „Teď si odpočiň.“ „Budu nová Augustine… Celá Paříž bude o mně mluvit…“ Geneviève přikryje vyčerpanou dívku, která usne s úsměvem na rtech. * * * 12
Na ulici Soufflot padla noc. Panthéon, místo odpočinku slavných, uctívaných v mohutném kameni, bdí z výšin nad Lucemburskou zahradou spící na dolním konci ulice. V pátém poschodí jednoho domu je otevřené okno. Geneviève pozoruje poklidnou ulici, ohraničenou po levé straně okázalou siluetou památníku zesnulým, po pravici zahradou se sochami, kam se lidé, milenci i děti už zrána přicházejí procházet po zelených alejích a kvetoucích trávnících. Navečer, když se vrátila ze služby, se Geneviève věnovala svému každodennímu rituálu. Nejprve si rozepnula bílý plášť, zkontrolovala, jestli není potřísněný, nejčastěji krví, a pak ho pověsila do malé skříně. Potom se opláchla na chodbě, kde někdy potkává další obyvatele stejného podlaží, matku a její patnáctiletou dceru, obě pradleny, od manželovy smrti za Komuny osamělé. Po návratu do své skromné garsonky si ohřála polévku a tiše ji spolykala vsedě na krajíčku obyčejného lůžka, ve světle olejové lampy; pak se jako každý večer zdržela deset minut u okna. Teď, nehybná a vzpřímená, jako by měla ještě na sobě svůj těsný bílý služební plášť, pozoruje z výšky ulici stejně neochvějně jako hlídač z výšin svého majáku. Ne že by tváří v tvář světlu pouličních lamp přemítala, ne že by snila – tak romantická není; pouze využívá té chvilky klidu, aby pohřbila den strávený ve špitálních zdech. Otevře okno a v průvanu nechá vyvanout vše, co ji od rána do večera provází – smutné i výsměšné tváře, pach éteru a chloroformu, klapot podpatků na dlažbě, ozvěny nářku a sténání, skřípot postelí pod neklidnými těly. Jenom se od toho místa vzdaluje; na choromyslné nemyslí. Ty ji nezajímají. Žádný osud ji nedojímá, žádný příběh ji neznepokojuje. Od oné události ve svých ošetřovatelských začátcích přestala vidět v pacientkách ženy. Ta vzpomínka se jí často vrací. 13
Znovu vidí, jak u té internované, která byla podobná její sestře, propukl záchvat, její zrůzněnou tvář, ruce, které jí svíraly hrdlo a škrtily ji tak zuřivě, jako by byla prokletá. Geneviève byla mladá; myslela si, že má-li pomoct, musí být účastná. Musely zasáhnout dvě ošetřovatelky, aby ji vysvobodily ze sevření té, které důvěřovala a s níž soucítila. Ten šok ji poučil. Následujících dvacet let strávených v blízkosti duševně chorých ten pocit jen posílily. Nemoc zbavuje lidskosti; proměňuje ty ženy v loutky vydané napospas groteskním symptomům, v poddajné panenky v rukou lékařů, kteří s nimi manipulují a zkoumají každý záhyb jejich kůže, v hloupá hovádka, která nebudí jiný než klinický zájem. Už to nejsou manželky, matky nebo dcery, nejsou to ženy, na nichž spočívají pohledy nebo které si zasluhují úctu, nikdy už nebudou ženami, po nichž se touží nebo jsou milovány; jsou to nemocné ženy. Šílené. Ztracené. A její práce spočívá při nejlepším v tom, aby o internované pečovala, při nejhorším v tom, aby je udržela v přijatelném stavu. Geneviève okno zase zavře, vezme petrolejovou lampu a usedne k dřevěnému stolečku, na který lampu postaví. V tomhle pokoji, kde žije od svého příchodu do Paříže, jsou jediným luxusem kamínka, která mírně zahřívají místnost. Za dvacet let se tu nic nezměnilo. Je tu všeho všudy stejná prostá postel, stejná skříň, v níž jsou uložené dvoje šaty do města a jeden župan, stejná kamna na uhlí a stejný přístěnný stolek se židlí, který tvoří její malý prostor ke psaní. Růžová tapeta zežloutlá časem a místy napuchlá vlhkostí nabízí jedinou barvu v místnosti jinak zařízené tmavým dřevěným nábytkem. Když tudy prochází, klenutý strop ji místy nutí mechanicky sklonit hlavu. Vezme papír, namočí pero do kalamáře a začne psát: 14
Paříž, 3. března 1885 Drahá sestřičko, už několik dní jsem ti nepsala, doufám, že se pro to na mě nebudeš hněvat. Choromyslné byly tenhle týden mimořádně neklidné. Stačí, aby jedna dostala záchvat, a druhé ji hned následují. Končící zima na ně často takhle působí. Olověné nebe nad námi po dlouhé měsíce; promrzlá ložnice, kterou kamna nestačí dostatečně ohřát, a to nemluvím o zimních náladách: to všechno těžce doléhá na jejich mysl, to si do vedeš představit. Naštěstí jsme dnes zažily první paprsky slunce v tomhle ročním období. A k tomu ten masopustní bál, který bude už za čtrnáct dní – ano, už – to by je mělo zklidnit. Ostatně bychom už měly brzy vytáhnout kostýmy z loňského roku. To trochu zvedne náladu a pacientky při té příležitosti ožijí. Doktor Charcot dnes uspořádal další veřejnou přednášku. A opět s malou Louisou. To nebohé šílené děvče si už na mýšlí, že má stejný úspěch jako Augustine. Měla bych jí připomenout, že Augustine se tak radovala ze svého úspěchu, až nakonec z hospitálu utekla – ke všemu v mužském oděvu! Byla to pěkná nevděčnice! Po tom všem, co jsme my, a zvlášť doktor Charcot, pro ni udělali, aby se uzdravila. Vždycky jsem říkala, že šílená zůstane po celý život šílenou. Veřejná ukázka však proběhla dobře. Charcot a Babinski dokázali vyvolat krásný záchvat, publikum bylo spokojené. Sál byl plný, jako každý pátek. Doktor Charcot si svůj úspěch zaslouží. Netroufám si domýšlet, jaké objevy ještě učiní. Pokaždé si při tom uvědomím, jak já – bezvýznamné děvče z Auvergne, obyčejná dcera venkovského doktora – dnes 15
asistuji nejvýznamnějšímu pařížskému neurologovi. Přiznám se ti, to pomyšlení mě naplňuje hrdostí i pokorou. Blíží se datum tvých narozenin. Snažím se na to nemyslet, působí mi to velký zármutek. Ano, ještě i dnes. Nejspíš ti připadám hloupá, ale roky na tom nic nemění. Budeš mi chybět celý život. Má něžná Blandine, už musím jít spát. Objímám tě a vroucně líbám. Tvá sestra, která na tebe myslí, ať jsi kdekoliv. Geneviève si znovu přečte dopis, pak list složí a vsune do obálky, na kterou nahoře vpravo vepíše datum 3. března 1885. Vstane a otevře skříň. Pod visícími šaty je srovnaných několik obdélníkových krabic. Geneviève vezme vrchní krabici. Uvnitř je asi stovka obálek, datovaných vpravo nahoře jako ta, kterou drží v ruce. Ověří si datum na obálce, která je první v řadě – 20. února 1885 – a novou obálku vloží před ni. Přiloží na krabici víko, vrátí ji na místo a skříň zavře.
16
2 Eugénie
20. února 1885 Už tři dny sněží. Vločky ve vzduchu se podobají zástěnám z perel. Na chodnících a v zahradách leží bílá chřupavá pokrývka, která ulpívá na kožešinách i kůži bot, které po ní šlapou. Cléryovi, shromáždění kolem stolu u večeře, si nevšímají vloček, které poklidně padají za francouzským oknem a snášejí se na bílý koberec bulváru Haussmann. Pět členů rodiny se soustředí na své talíře, krájí červené maso, které jim sluha právě naservíroval. Na stropě nad nimi jsou ozdobné štuky; kolem nábytek a obrazy, předměty z mramoru a bronzu, lustry a svícny tvořící tento měšťácký pařížský byt. Začíná obvyklý večer: příbory cinkají o porcelánové talíře, nohy židlí zavržou, kdykoliv se stolovníci pohnou; v krbu praská oheň, který sluha čas od času přichází oživit železným pohrabáčem. Ticho nakonec protne hlas otce rodiny. „Dneska mě navštívil Fochon. Dědictví po matce ho zklamalo. Doufal, že dostane zámek ve Vendée, ale zdědila ho jeho sestra. Matka mu přenechá pouze byt v ulici de Rivoli. Hubená útěcha!“ Otec nezdvihl zrak od talíře. Teď, když domluvil, se můžou ujmout slova ostatní. Eugénie vrhne pohled na bratra proti ní, který se stále sklání nad talíř. Chopí se příležitosti. 17
„V Paříži se povídá, že Victor Hugo velice zeslábl. Víš o tom něco, Théophile?“ Bratr k ní zvedne udivený pohled, ale nepřestane žvýkat maso. „Ne víc než ty.“ I otec teď pohlédne na dceru. Nevšimne si, že jí v očích jiskří ironie. „Kdes to slyšela, v Paříži?“ „Od prodavačů novin. V kavárnách.“ „Nelíbí se mi, že se couráš po kavárnách. Nepůsobí to dobře.“ „Chodím si tam jenom číst.“ „I tak. A nevyslovuj v tomto domě jméno toho muže. Je všechno jiné než republikán, vzdor tomu, co se někteří snaží obhajovat.“ Devatenáctiletá dívka potlačí úsměv. Kdyby otce neprovokovala, neuráčil by se jí věnovat jediný pohled. Ví, že otce rodiny její existence nebude zajímat, dokud se s ní nebude chtít oženit nějaká partie z dobré rodiny, to znamená rodiny advokátů nebo notářů, jako je ta jejich. To pak bude v otcových očích její jediná hodnota – hodnota choti. Eugénie si představuje, jak se bude hněvat, až mu sdělí, že se nehodlá vdávat. Rozhodla se tak už dávno. Pranic netouží po takovém životě, jakým je život matky sedící po její pravici – život ohraničený stěnami měšťáckého bytu, život podřízený časovému rozvrhu a rozhodnutím muže, život bez ambicí i vášně, život, v němž nevidíš nic než vlastní odraz v zrcadle – za předpokladu, že se tam ještě vidí −, život bez cíle kromě plození dětí, život, v němž jedinou zábavou je výběr oblečení na dnešní den. Přesně tohle všechno si nepřeje. Jinými slovy, přeje si všechno jiné. 18
Babička z otcovy strany, sedící po bratrově levici, jí věnuje úsměv. Jediný člen rodiny, který ji opravdu vidí takovou, jaká je: sebevědomá a hrdá bledá brunetka s inteligentním čelem a vnímavýma očima s tmavou skvrnkou v levé duhovce, která v tichosti vše sleduje a zaznamenává – a především s potřebou nebýt omezována ani ve svých vědomostech, ani ve svých tužbách – s takovou potřebou, až jí z toho někdy bývá hodně úzko. Otec Cléry hledí na Théophila, který jí vždycky s chutí. Kdykoliv se obrací na staršího syna, otcovský tón o poznání zjemní. „Théophile, prostudoval jsi ty nové knihy, které jsem ti dal?“ „Ještě ne, mám v četbě trochu zpoždění. Pustím se do nich v březnu.“ „Za čtvrt roku začínáš koncipientskou stáž, chci, abys do té doby prostudoval všechno, co máš.“ „To stihnu. Když už jsme u toho, zítra odpoledne nebudu doma. Jdu do debatního salonu. Ostatně tam bude i Fochonův syn.“ „Nezmiňuj se mu o tom dědictví jeho otce, mohl bys ho ranit. Jinak beze všeho: procvičuj si ducha. Francie potřebuje přemýšlivé mládí.“ Eugénie zvedne k otci tvář. „Když zmiňujete přemýšlivé mládí, mluvíte o chlapcích i o dívkách, je to tak, tatínku?“ „Už jsem ti to řekl: místo žen není na veřejnosti.“ „Je to smutná představa, Paříž tvořená pouze muži.“ „Přestaň, Eugénie.“ „Muži jsou příliš vážní, neumějí se bavit. Ženy umějí být vážné, ale také se umějí smát.“ 19
„Neodporuj mi.“ „Já vám neodporuji: jen diskutujeme. Je to přesně to, k če mu vybízíte Théophila a jeho přátele, aby zítra dělali…“ „Tak dost! Už jsem ti řekl, odmítám pod svou střechou jakoukoliv opovážlivost. Můžeš odejít od stolu.“ Otec zaklepe příborem o stůl a vyzývavě hledí na Eugénii. Zjitřené nervy mu ježí chlupy licousů i hustý knír, které mu vykreslují tvář. Čelo a spánky mu zrudly. Dnes večer se Eugénii podařilo vyvolat alespoň nějakou emoci. Mladá žena odloží příbor do talíře a ubrousek na stůl. Vstane, za matčina zkroušeného a babiččina pobaveného pohledu všechny pozdraví pokývnutím hlavy a pak odchází z jídelny, spokojená s rozruchem, který vyvolala. „To sis to opravdu nemohla dnes večer odpustit, co?“ Setmělo se. V jednom z pěti pokojů bytu Eugénie naklepává podušky a polštáře; babička v noční košili za ní čeká, až jí nachystá postel. „Museli jsme se přece trochu pobavit. Ta večeře byla neskonale nudná. Sedněte si, babičko.“ Uchopí vrásčitou ruku staré ženy a pomůže jí usednout na postel. „Tvůj otec byl rozmrzelý až do dezertu. Měla bys brát ohled na jeho nálady. Říkám to kvůli tobě.“ „Nemějte o mě obavy. Nemůžu u otce klesnout v ceně ještě níž.“ Eugénie zvedne babiččiny hubené nahé nohy a pomůže jí vklouznout pod přikrývku. „Není vám zima? Mám přidat ještě přehoz?“ „Ne, drahoušku, to je dobré.“ 20
Mladá žena si podřepne k laskavé tváři, kterou ukládá každý večer. Ten modrý pohled jí dělá dobře; její úsměv, který zdůrazní vrásky a přimhouří bledé oči, je ten nejněžnější na světě. Eugénie ji miluje víc než vlastní matku; možná zčásti i proto, že babička ji má raději než vlastní dceru. „Eugénie, holčičko moje, tvou největší předností bude tvá největší slabina: tvoje svobodomyslnost.“ Zpod přikrývky se vynoří ruka a hladí vnučku po hnědých vlasech, ale ta už se na ni nedívá: pozornost zaměřila na něco jiného. Eugénie upřeně hledí do rohu pokoje. Není to poprvé, co zaměří pohled na nějaký neviditelný bod. Ty okamžiky nikdy netrvají tak dlouho, aby se jimi vážně zabývala; třeba jí jen projede hlavou nějaká myšlenka, nějaká vzpomínka, která ji rozruší? Anebo je to jako tenkrát, když jí bylo dvanáct, a Eugénie přísahala, že něco vidí? Stařena stočí pohled stejným směrem jako vnučka: v rohu pokoje je jen komoda, váza s květinami a pár knih. „Co se děje, Eugénie?“ „Nic.“ „Vidíš něco?“ „Ne, nic.“ Eugénie se zase obrátí k babičce a s úsměvem ji pohladí po ruce. „Jsem jen unavená, to je všechno.“ Přece jí neřekne, že ano, že něco – či spíš někoho vidí. Že je to vlastně už dlouho, co ho neviděla, a teď, když cítila, že přichází, ji jeho přítomnost překvapila. Vídá ho od svých dvanácti let. Zemřel dva týdny před jejími narozeninami. Celá rodina se shromáždila v salonu; a právě tam se objevil poprvé. Eugénie zvolala: „Podívejte, děda je tady, sedí v křesle, koukněte!“, 21