Issuu

Alvydas Å lepikas

Jmenuji se Maryte

ODEON

Přeložila Věra Kociánová

The translation of this book was supported by Lithuanian Culture Institute.

MANO VARDAS – MARYTĖ Copyright © Alvydas Slepikas, 2011, 2019 Translation © Věra Kociánová, 2020 Originally published in Lithuanian as Mano vardas – Marytė by Lietuvos Rasytoju Sajungos Leidykla, 2011. This translation of In the Shadow of Wolves is published by Euromedia Group, a. s. by arrangement with Oneworld Publications.

ISBN 978-80-207-1969-0

Toto jsou její slova: Všechno se vynořuje z minulosti jako z mlhy. Postavy i události jako by byly zaváté sněhem nebo zahalené v tichém nehybném mléčném oparu. Všechno je vzdálené, ale zapomenout to nelze. Některé detaily jsou jasnější, jiné už se vytratily, jako na vybledlé fotografii. Čas zapomnění zanesl všechno sněhem a pískem, krví a zkalenou vodou. Lidé se zjevují jako zpoza mrazivého zimního závoje, jako sloupce páry nabývají obrysy, vrhnou stín na zemi zdupanou válkou a nasáklou krví a zase zmizí. Objeví se jen epizodně, v jediném krátkém záblesku paměti nebo v několika náhodných útržcích historie, které na sebe chronologicky nenavazují: Jen co překročíš Němen, je to plakát s nápisem: „Воин Крас ной Армии! Перед тобой логово фашистского зверя“ (Vojáku Rudé armády! Před tebou je hnízdo fašistické zvěře); jsou to ruští vojáci, ověšení kořistí – nástěnnými hodinami, závěsy, stříbrnými talíři; je to bezhlavé ženské tělo přibité ke zdi; je to zástup hladových lidí, kteří rvou kusy masa ze staré herky, co padla pod nákladem vody; je to matka s dětmi, která jde přímo k Němenu plnému do sebe narážejících ker a noří se do proudu bez jakéhokoli 7

výrazu, bez jakékoli myšlenky, jako by utopení bylo každodenní rutinou; jsou to mrtvoly, které vynesla řeka – zmodralé a nafouklé – bez křestních jmen, bez příjmení; jsou to vydrancované hroby; jsou to ruiny kostelů vyhozených do povětří; jsou to letáky, které sovětským vojákům v ruštině napovídají: „Zabij všechny Němce i jejich děti. Nevinný Němec neexistuje. Vezmi si jejich majetek, vezmi si jejich ženy. Je to tvé právo, je to tvá kořist“; jsou to matky, které své děti prodávají litevským sedlákům za brambory nebo je vyměňují za mouku, za jídlo, aby ostatní děti přežily; jsou to vojáci, opilí a rozjívení, kteří pro zábavu střílí ptáky, a pak už lidi – stejně zvesela, aniž by se zamysleli – válečná léta jim změnila srdce v kámen; jsou to ženy, které kopou zákopy a přitom umírají hlady a vyčerpáním; jsou to děti, které odpalují náboje, co zůstaly po válce; jsou to vlci navyklí na lidské maso; je to pes se zčernalou lidskou rukou v zubech; jsou to hladové oči, je to hlad, hlad a hlad; jsou to mrtvoly – smrt a mrtvoly; jsou to přistěhovalci, kolonisté, kteří ničí všechno, co ještě zbylo – kostely, panská sídla, hřbitovy, rozkopávají odvodňovací potrubí, boří ohrady na pastvinách; jsou to prázdná a pustá pole, kam zabloudí jen vítr, když mezi ruinami a vybydlenými domy nenachází známou cestu; takové je poválečné Prusko – podupané, znásilněné, rozstřílené. 8

Jako černobílý film, jako hra světla a stínů se ze tmy vynořují útržky minulosti: Rok 1946. Zima. Studená a strašná poválečná zima, čas zmaru. Mezi nebem a zemí visí most přes zamrzlý Němen, po kterém vítr jako po rychlodráze prohání sněhové vločky, občas prosvitne mramor ledu protkaný jemnými prasklinami. Mrzne, je víc než dvacet pod nulou. Železné konstrukce se kříží přes sebe jako nepřehledná síť, mezi jejími vlákny hvízdá vítr. Most je železný, pevný, bouři odolává sténavým zpěvem. Vítr přináší i zvláštní východní vojenskou píseň. Skrz síť železných konstrukcí jsou v dálce vidět nějaké tmavé pohybující se body. Most je polepený plakáty, letáky, novinovými články, které ohlašují vítězství, jiné přikazují bez lítosti zabíjet a další varují, že je k tomu třeba souhlasu vojenského velení. Roh jednoho plákátu je odtržený, třepotá se ve větru. Teskná píseň zesiluje. Na mostě hlídkují dva vojáci: ten, který zpívá, je Asiat, druhý je Rus. Rus si zapaluje ubalenou cigaretu, ale vítr sfoukává sirky, voják kleje. Štve ho i píseň šikmookého. 9

Tmavé body, které se pohybují na druhém břehu, se přibližují – jsou to německé děti, pokoušejí se přejít po ledu Němen. Je jich asi sedm… Rus to nevydrží: „Bljaď, sklapni, ty tatare šikmovokej.“ Asiat se ušklíbne, chvíli mlčí, potichu ucedí: tatare, tatare, sám seš tatar. Vítr fičí, domov je daleko, papirosa rozsypaná, sirka se láme v prokřehlých prstech. Asiat se zasměje: „Hej, Ivane!“ „Nejsem žádnej Ivan, jsem Jevgenij, Žeňa.“ „Hele, Ivane, vidíš tamhle ty malý Němčoury…“ Děti běží po ledu jako koroptve, dvě menší zůstaly trochu pozadu. Ruský voják křičí: „Stát, čelem vzad, stát, to je rozkaz, stůjte, vy fašistický svině,“ ale most je vysoký, jeho slova odnáší vítr, děti běží dál, vidí gestikulujícího vojáka na mostě, ale nerozumí jeho slovům. „Hej, Ivane!“ „Nejsem Ivan, ty čmoude!“ „Úplně na tebe pečou, Ivane…“ „Já tě zabiju!“ „Uklidni se, pitomče!“ Rus bere granát, odjistí pojistku a mrští jím do hejna dětí. Oba vojáci přidřepnou, aby se schovali před náhodnými střepinami, zahřmí mohutný výbuch. Mlha, kterou výbuch zvedl, se rozestoupí: V ledu je díra a v ní se zmítá dítě, snaží se vylézt, mrzne, z vody stoupá pára. Ostatní děti běží pryč, snaží se utéct smrti. 10

Když výbuch odezní, je v naprostém tichu slyšet zvláštní zvuk, který připomíná předsmrtný ryk zvířete – vysoký a nekonečný: další dítě je těžce raněné, divně se točí na zádech, vzpírá se roztřesenýma nohama o led, to z něj vychází ten křik. Když se raněný převrátí, vyvalí se krev, která barví větší a větší plochu sněhu a ledu: barevná skvrna v černobílém světě. Mezi zraněným a tím druhým dítětem, které se zmítá ve vodě, stojí na smrt vyděšený asi šestiletý capart. Jako by zkameněl, nohy ho neposlouchají, skrznaskrz jím proniká ječení zraněného. V očích má hrůzu. S tímhle dítětem se později seznámíme – je to malý Hanzl. Asiat pozvedá pušku, zamíří a střílí. Vřískot utichá, zraněný už se nehýbá. Hanzl jako by se probudil, vykřikne a dává se na útěk, jenže neběží na břeh, ale kamsi po zledovatělé řece. Za ním se ozve ještě pár výstřelů, ale Hanzl běží dál. Nedostal ho, voják Asiat potřese hlavou. V díře v ledu se z posledních sil zmítá dítě. Ruský voják si odplivne a dívá se na toho malého kluka ve zmrzlé řece. Hlava dítěte mizí pod vodou, ještě se drží ledového okraje rukou, konečně se i ona noří do mrazivé tříště. Ruský voják si konečně zapaluje papirosu. Fičí vítr. Znovu zazní teskná mužická píseň.

Blíží se noc. V zimě přichází tak rychle. Evě se zdá, že už několik měsíců není nic než noc. A zima. Nekonečná zima, nekonečné sněhové závěje, šílený mráz, šero, vítr a neutišitelný hlad. Mráz zalézá pod šaty až k samému srdci, do kostí a do střev. Evě se zase začíná motat hlava – to je z hladu, už dávno nic nejedla. Když už se najde nějaké sousto, snaží se dát všechno dětem. Svět se zatočí, na okamžik má před očima černo, ale její kamarádka Marta, nezlomná Marta, ji chytí za loket, drž se, říká, vzpamatuj se, mysli na děti. Evě to není třeba připomínat, právě na děti myslí – na Moniku, Renatu, na Helmuta, který je tak roztomilý, ale tak slabý a s kterým je to tak těžké, její neduživé dítě, úplně jiný než Heinz. Kdepak teď asi je, můj Heinz, můj chlapec, odjel vlakem do Litvy a už skoro týden o něm nic nevím – je živý a zdravý, co jí, má kam složit hlavu? Lidé stojí bez hnutí, choulí se před větrem a mrazem, tlačí se jeden k druhému jako ovce – tmavé siluety ve spárech stále tmavšího večera a končícího dne. Eva se opře o Martu, je tak dobré cítit, že je vedle tebe někdo silnější a statečnější. Ať je situace jakákoli, Marta pokaždé najde východisko. Evu napadne, že snad nikdy neviděla svou přítelkyni plakat. Ani teď, když se všechny dny slily do jedné velké nekonečné černoty, černé jako čerstvě vykopaný hrob. Ne, Marta nikdy neplakala, věří 12

v život, i teď je pro Evu, která se všeho bojí a lehce se vyděsí, oporou a útočištěm, ach, Marto, Marto, jsem tak ráda, že jsi tady, tak ráda, ani nedokážu říct jak moc. Kdyby tu teď nebyla Marta, svět by ztratil jakékoli souřadnice, i když i teď už je spíš neforemnou masou než světem. Konečně se ukážou vojáci: dva mladíčci, asi kolem osmnácti, ale pohledy mají tvrdé a vážné, s námahou vlečou velký kotel se zbytky jídla – většinou jsou to slupky od brambor, tak dlouho očekávané slupky. Lidé – starci, děti, ženy, mezi nimi i Eva a Marta – jako by ožili, oči jim zasvítí, všichni se sunou blíž, všichni jsou vyhladovělí, unavení čekáním, promrzlí, špinaví, zabalení do nějakých hadrů, všichni jdou blíž, i když vědí, že musí počkat na rozkaz, na povolení. Vojáci něco křičí rusky, ale Eva ten jazyk nezná, umí říct jen děkuji a na shledanou, teď se ještě naučila slovo chleba a slovo brambory. Ale vojáci neříkají chleba a neříkají děkuji, jen křičí, kam lezete, vy zplozenci pekla, kam se cpete, fašisti, uhněte, nebo dostanete po držce, netlačte se, netlačte se. Ale nikdo se necpe, všichni se jen nevědomky sunou blíž, aby každý stihl popadnout svůj díl, a ten díl je právě takový, jaký dokážeš pobrat. Eva se společně s ostatními blíží k vojákům, ke kotli plnému pomyjí a slupek. Na okamžik to vypadá, že se prostor zakřivil, lidské ruce a tváře ztratily kontury, všechno se rozšířilo a potom zase smrsklo, všechno se divně zpomalilo. Vojáci vylijí kotel přímo na zem, přímo tady, na dvoře vzadu za polní jídelnou, dřív to byla hospoda, teď jídelna. Dnes je zbytků hodně, ne vždycky se tak zadaří, hlavně ne večer. Voják vykřikne posměšně německy, prosím, nabídněte si, velevážení fašisti. Německy zvládne jen prosím, všechno ostatní říká rusky, ale ať by řekl cokoli, těm hladovým a promrzlým 13

lidem by to bylo stejně jedno. Vrhají se na slupky a další zbytky, hrnou je a strkají do přinesených plátěných vaků, do tašek, jakási babka začne ječet, to je moje, to je moje, já chci taky žít, upadne, někdo o ni zakopne, šlápne jí na ruku, zakřičí. Eva je na zhroucení, na chvíli strne, snad na zlomek vteřiny, protože se najednou vidí zvenčí, jako nějaký červ, který se zavrtává do zbytků, ale tenhle obraz hned zažene Martin hlas, nebo je to snad ona sama, Eva, možná její vlastní hlas nabádá, mysli na děti – její vnitřní, mateřský hlas. Rve se jako zvíře, hrabe, rve, cpe do tašky zmrzlé bramborové slupky. Asi i pláče. Nebo jsou to jen neslané slzy, které vytlačil mráz a vítr? Koukni na ty prasata, už v nich nezůstalo nic lidskýho, říká voják rusky, pak zahne za roh budovy a vyklepe zbytky tabáku z dámské cigaretové špičky.

Začíná vánice.

Bouře mete sníh, bodá do očí. Eva a Marta spěchají, ale jde se jim těžko, jejich siluety ohnuté dopředu se stále víc noří do blížící se noci. Konečně, tady je bývalá mlékárna, pak dvůr u česárny vlny, jejíž část zničil dělostřelecký granát. Budova je rozevřená jako bok poraženého zvířete, uvnitř je jen bezedná tma. Evu tyhle neživé domy děsí, hned vidí všelijaké stíny, které ji a Martu pronásledují. Na čele jí vyrazí pot, ale stejně s ní dál lomcuje mráz. Důvěrně známé městečko teď ve vánici vypadá cize, strašně, vražedně. Kdesi zazní výstřel. Potom další. Ženy přidají do kroku, sténáním bouře a sněhovými poryvy se z dálky ve vlnách nese zvuk ruské harmoniky. I když cizí, přece uklidňuje, je tak nečekaný, jako z jiného světa. Evě se dokonce zdá, že to ona sama, její vědomí, tvoří tu durovou melodii, jednoduchou a zemitou. Eva k sobě přitiskne slupky vyhozené z polní kuchyně. Doma čekají děti, jsou hladové, děti, které jsou dražší než její život. Chtěla by výt jako vlčice, chtěla by si odříznout kus těla a nakrmit ty hladové krčky, které se ničím neprovinily, ale přesto tolik trpí – tak Bůh trestá své děti. Nosí zbytky, které vyhodili ruští vojáci, její švagrová Lotta pak na železných polních kamínkách slupky suší, mele je ve starém kafemlejnku a potom z téhle mouky peče placky. Eva neví, jak by bez Lotty přežila. Bez Lotty a bez Marty. 16

Eva a Marta spěchají domů, krčí se před větrem a ze strachu, aby je někdo neoslovil. Z vířícího sněhu se občas vynoří světlo, auta, vojáci, nějaké siluety, někdo se zasměje, odkudsi zazní výstřely. I teď se snaží prosmýknout kolem skupinky přiopilých ruských vojáků, něco pokřikují, ale ženy se tváří, že nic neslyší. Hlavně nezastavovat, neotáčet se, klidně projít kolem. Eva jde a do kroku odříkává modlitbu, kterou lidi naučil Ježíš: Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď vůle tvá… Nikdy ji nepotřebovala – byla spíš volnomyšlenkářka, ale teď tu modlitbu opakuje pořád dokola, učí ji už i děti, zdá se jí, že ta modlitba pomáhá, že svatá slova, kterých se dotýkala Boží ústa, pomáhají. Marta se jí směje – stala se z tebe svíčková bába. Eva se na Martu nezlobí, na ni se nedokáže zlobit – na takovou krásnou, pevnou ženu, která se nenechá zlomit žádným neštěstím, se zlobit nedá – vždyť dokonce i teď občas zaslechne její zvláštní, tak nakažlivý smích. Je to k nevíře, ale Marta se směje i v těchhle časech. Zřídka. Asi aby ostatním zvedla náladu. Najednou někdo chytí Evu za ruku, ženský, baby, směje se a křičí opilý voják, oči se mu divoce lesknou. Eva vyjekne překvapením, odstrčí vojáka, ale ten ji pevně drží, oba padají. Eva cítí vojákův dech páchnoucí vodkou, odstrkává ho, kope, snaží se vstát, voják ji drží za rukáv, Marta přispěchá na pomoc, odtrhne chlapa od Evy. Ale kolem nich je už víc rozjařených, rozchechtaných hlav, vojáci se hrnou blíž, vynořují se z vířícího sněhu. Všichni něco křičí, smějí se, nejspíš hecují jeden druhého, ozve se i německá fráze: dámy, nebojte se, jsme velice něžní. A pak smích. Marta se vytrhne dalšímu násilníkovi, jiný chytne Evu za nohu, další voják upadne, ale nepřestává se na ni sápat. Konečně se podaří oběma ženám vysmeknout, běží pryč, jak nejrychleji to jde, ale útočníci se nehodlají jen tak vzdát, 17

pronásledují je, někdo vystřelí do vzduchu. Eva přitiskne k prsům jídlo pro děti, za žádnou cenu svou kořist nepustí. Ženy odbočují z cesty, mizí ve tmě mezi domy, všechno tady znají nebo znaly, každý kout městečka. Takže teď za roh školy, potom kolem vyhořelé policejní stanice, kolem jejích trosek, přes dvorky a zahrady. Teď je nejdůležitější setřást vojáky, nedbat šíleného mrazu a zmást jim cestu, jinak je vystopují doma a žádné dřevěné petlice je nezastaví. Eva s rodinou se tísní v dřevníku, ta kůlna je teď jejich domov, tam je přestěhovali, jen co se objevili novousedlíci – vysloužilý důstojník a jeho žena. Eva už nemá sílu běžet dál, přitiskne se ke zdi, přidřepne, vmáčkne se do rohu a čeká. Kde je Marta? Kam zmizela Marta, myslela, že běží spolu, že se jim podařilo ubránit společně, přece se těm opilcům vytrhla, ale kde je teď? Vtom Eva uslyší výkřiky, několik výstřelů. Pane Bože, ochraňuj mě a moji přítelkyni Martu, ochraňuj její rodinu, její děti a moje děti, vyveď nás z tohohle údolí smrti, vrať nám život. Eva se postaví, pokouší se jít, ale zakopne o nějakou větev. Ne, není to větev, je to ruka. Je to zmrzlá mrtvola, takových je teď kolem cest spousta, vždyť se říká, že vlci si navykli na lidské maso. Ale copak vlci – když lidi kolem jsou teď horší než oni… Evě najednou dochází, že ji ten mrtvý ani nevyděsil, byla jen překvapená. Žena se ještě zaposlouchá do ztichlé noci a větru, ujistí se, že poblíž nikdo není, a popaměti se vydává směrem domů. Její silueta mizí ve tmě. A umrlec zůstává tak, jak byl, s nataženou, prosící rukou. Tomu už zima není. 18

Mráz. Vleze do každé skuliny, zvlášť když žiješ v kůlně, která se k bydlení vůbec nehodí, kde je za tenkými stěnami tak jasně slyšet skučení větru, ženoucího sníh. Na bedně, která nahrazuje stolek, stojí parafínová svíčka, pomalu dohořívá – naštěstí jich dost do zásoby nastřádala teta Lotta, která nikdy nevěřila ani ve vítězství, ani lidem, co hromadně zvedali ruku, zajíkali se v extázi a v očekávání drahého führera nadšeně zdupávali zem v rytmu maršů – kdo by nepamatoval, jak v Berlíně všichni fascinovaně skandovali: Německo, Německo, Německo, jak všechny ženské od těch mladých po staré báby byly připravené nabídnout svá lůna vůdcovu semeni. Jen teta Lotta ne. Byla spisovatelkou, kdysi psala knihy, kde jsou ty knihy teď, kdo o ně stojí, a bude o ně vůbec kdy někdo stát, když není nic než vítr a mráz, smrt a hlad. Plamen svíčky se zatřepetá ve větru, bouře zasténá v dalším poryvu a zalomcuje dřevěnými stěnami přístřešku. Uvnitř je pořád zima, trochu před ní chrání jen železná kamínka, když se v nich bez přestání topí. A pro dřevo se musí ven, do městečka – to mají na starost děti, ale všechny jsou zesláblé hladem. Každá výprava do města je těžký úkol, tím spíš, že jsou tam vojáci a noví kolonisté, nejčastěji ranění, vysloužilí důstojníci, kteří tu zůstávají natrvalo. Vyhradili pro ně domy, řekli – vezměte si, co se vám líbí, ale o tom, že tam 19

někdo bydlí, že každý dům a každý dvorek mají hospodáře, nikdo nepřemýšlel – vezmi si všechno, je to tvé právo, je to tvá kořist. Teď u nich doma bydlí oficír s napůl ochrnutou pravou rukou a jeho obtloustlá, plačtivá žena. Když ji manžel poprvé ztloukl, měla na sobě místo šatů Evinu noční košili a křičela tak pronikavě, že se všichni vyděsili, bylo to strašné, vypadalo to, že ji zabije. Všude byla spousta mrtvých, ale vidět, jak muž mlátí vlastní ženu, byl přece jen divný pohled, zvlášť pro dítě, kterému je šest jako Renatě nebo pět jako Helmutovi. Ale nezabil ji, ani teď ani později. Ze začátku, někdy i v noci, ještě lidi lekal neobyčejně hlasitý křik asi nejnešťastnějšího člověka na světě, zněl skoro jako nářek zvířete, ale později už tahle svérázná píseň lásky nikoho nevzrušovala. Když se objevili první ruští vojáci, lidé se modlili, báli se, ale věřili, že potomci Tolstého a Dostojevského nebudou krutými a divokými dobyvateli – soused si chodil zabafat z dýmky k nim na dvorek a říkal jejich dědečkovi, že Rusové jsou vzdělaní, že není čeho se bát, že jsou to taky jen lidi. Jenže pak přišli další, někteří byli překvapivě malého vzrůstu, dlouhé pušky jim tloukly o paty a nikdo nechápal, jak je možné, že se v příliš dlouhých zimnících nepřerazí. Brzy soused zjistil, že Tolstého ti mladíčci, kterým válka vyryla do tváře hluboké vrásky, nečetli, četli něco jiného, prožili něco jiného, pro ně, ošlehané několika válečnými lety, nejkrutějšími lety války, nějaká smrt navíc nic neznamenala. Krom toho je hnala touha po pomstě. Soused, který uměl pár slov rusky, se s nimi snažil domluvit, ale brzy už visel na vlastním dvoře na větvi jabloně. A dědeček, který nechtěl dopustit, aby jejich rodinu vystěhovali z domu, z milovaného statku na ulici, na dvůr, a nechali jim jen kůlnu, v které se teď s dcerou, pěti dětmi svého syna a matkou dětí 20

bude muset mačkat, se vydal hledat spravedlnost na velitelství dobyvatelů, a už se nevrátil. Teta Lotta, jeho dcera, říkala, nechoď, tati, nechoď, nic nezměníš, nic nezměníš, tatínku, ale voják z první světové, sice starý a nemocný, ale hrdý, strčil do kapsy pytlík s tabákem, vzal pár cenností – zlaté a stříbrné lžíce, tabatěrku s vyrytým orlem a další drobnosti, které by mohly zachránit rodinu, jejich dům, jejich střechu nad hlavou. Vždyť děti potřebují teplo a postel, všechno jim dám, ale náš domov musím zachránit, řekl dědeček, jenže už se nevrátil a jejich domovem se stala kůlna. Pravda, nevyhnali je hned. První vojáci snad byli opravdu lepší. Eva milovala hudbu, chodila do hudební třídy, studovala na konzervatoři, ale nedokončila ji, protože se zamilovala do vysokého, vždy usměvavého, pihovatého chasníka Rudolfa. Přivezl si ji na svůj statek do Východního Pruska, ze začátku to pro slečnu z Berlína bylo těžké, ale láska všechno překoná – jedno za druhým se rodily děti, Rudolf jí koupil skvělé pianino, původně chtěla křídlo, ale to bylo moc drahé, moc drahé pro selskou rodinu. Potom začala válka a Rudolf odešel. Eva hrála Mozarta a Rachmaninova, hrála to, co se líbilo dětem – některé písničky spolu i zpívali, ach ty zlaté blažené časy, něco, co nejspíš ani nebylo, o čem ve studené kůlně, když hladová usíná, může jen snít. Ti první příchozí byli kulturnější. Když se jeden ruský kapitán dozvěděl, že je u nich doma klavír, občas večer zašel, zdvořile se dovolil Evy a pak se posadil k nástroji. Hrál skvěle, jistě byl před válkou muzikant. Jmenoval se Andrej. Nejčastěji hrál Beethovena, zvlášť rád měl Měsíční sonátu a její dramatický závěr, Evě připadalo, že to nehraje jejich piáno, ale skutečné koncertní křídlo. Jednou kapitán Andrej 21

otevřel noty, které ležely vedle nástroje – byla to pro něj do té doby neznámá hudba. Byl to Satie. Eva neprozradila, odkud sešit dostala – ty noty jí poslal Rudolf, když sloužil v okupované Paříži. Zdánlivě jednoduché, ale tak kouzelné, Eviny nejoblíbenější – nevěděla, jestli se jí líbí přímo Erik Satie, nebo je jí ta hudba blízká, protože ji poslal její milovaný Rudolf. Asi obojí. Andrej také začal Satieho hrát, zvlášť se mu líbila Gnossienne číslo 5. Tuhle melodii měla ráda i Renata, a když ji ruský kapitán hrál, tančila po kuchyni. Potom kapitán odjel a přijeli jiní, kteří o pianino, Satieho ani o Beethovena nestáli. Zkonfiskovali a odehnali dobytek a rodinu vystěhovali do kůlny. Dědeček se už nevrátil. Snažili se o něm nemluvit – prostě odešel. A byla to pravda. V kůlně nebylo pianino, nebylo tam skoro nic, jen železná kamínka, která jim zázrakem zůstala a držela je den co den nad vodou, svíčky, které neznámo kde sehnala teta Lotta, a to, co se podařilo odnést z domu – trocha oblečení, deky, dědečkův kožich… Místo postele prkna, na nich teď navlečení do všeho nebo skoro do všeho, co mají, leží Renata, Monika, Brigita a Helmut. Teta Lotta zatopí v kamnech, sedne si vedle nich a vypráví pohádku. Místo jídla. Na stěně jsou pověšené fotografie, které se jim podařilo zachránit a na kterých fotoaparát zachytil někdejší šťastné chvíle – je tam celá rodina: dědeček, otec Rudolf, smějící se Heinz i usměvavá maminka Eva a všichni, všichni se usmívají, jsou veselí, čiší z nich radost a mír. Lottin pohled klouže po stěnách, jako paprsek rentgenuje úsměvy na fotografiích, povzdechne si, hodí do kamen ještě několik polínek. Kéž by děti usnuly, ale ony nespí. Čekají, až bude teta Lotta pokračovat v přerušené pohádce. Vypráví jednu pohádku za druhou a snaží se tak zamluvit jejich hlad, zamluvit mráz. 22

Ale moc se jí to nedaří – mráz je už dlouho všudypřítomný, zalezlý až do morku kostí, a hlad hlodá zevnitř jako neúprosný ledový oheň, doutnající, řeřavý – a nejspíš neuhasitelný. Děti si ani nepamatují, kdy naposledy neměly hlad. A o čem že je ta pohádka? Všechny jsou o chlebu, o masu, o řepě, o jídle. A Eva se nevrací. Za stěnami kůlny burácí a hvízdá vánice, skrze ni jsou v dálce slyšet ojedinělé výstřely. Někde se rvou psi. Kdy přijde máma, ptá se Renata. Přijde, přijde… takže. Jeníček vstal uprostřed noci a tajně, aby ho macecha neslyšela, vyšel ven. Měsíc svítil vysoko na nebi, jeho svit si pohrával na kamenité cestě a oblázky svítily jako knoflíky. Jeníček si říká: naberu si těch měsíčních knoflíků plné kapsy. Jak řekl, tak i udělal, naplnil zářivými kamínky kapsy a šel spát. Rozednilo se, přišlo ráno, macecha budí děti: vstávejte, lenoši, jdeme do lesa na dříví, polena už docházejí… A kdy přijde máma, ptá se Helmut. Přijde, za chviličku je tady… buď trpělivý… a všichni se vydali do lesa. Mařenka jde po cestě, tiše pláče a přemýšlí, co s námi bude, jestli se nám v lese macecha ztratí? Ale Jeníček si čile vykračuje, vypadá směle a vesele – každých pár kroků za sebe hodí kamínek. V lese otec dětem přikázal, aby nasbíraly roští a připravily oheň. Pak ho otec zapálil. A teď, řekla macecha, si odpočiňte v teple u ohýnku a my s tatínkem půjdeme nadělat polena. Hlavně, říká, nikam od ohně nechoďte, protože by vás mohla roztrhat divá zvěř… Kdy přijde máma, ptá se Monika. Přijde, Moničko, přijde… Macecha s otcem odešli do lesa a nechali děti u ohně. Ale kácet soušky nešli, jen ke stromu přivázali sochor, který ve větru tloukl o kmen, takže to vypadalo, jako by se z lesa ozývaly údery sekyry. Děti už měly velký 23

hlad, dávno neměly v ústech ani drobeček chleba, ale věděly, že spánek hlad přemůže… usneš, a jíst se ti nechce. Proto usnuly a klidně spaly u hřejivého ohně až do půlnoci… Já mám hlad… já mám hlad, začne popotahovat Helmut. Za chvilku se vrátí maminka, něco přinese, musíme ještě vydržet… Já mám hlad. Poslechni si pohádku, než maminka přinese něco k jídlu, zdřímni si… Já nechci pohádku, chci chleba… Nejstarší sestra Brigita nevydrží neustálé Helmutovo kňourání, spi, nekňuč, myslíš, že je nám líp než tobě, myslíš, že máš větší hlad než my? Helmute, my taky chceme jíst, ale musíme počkat, zítra půjdem všichni hledat něco k snědku a určitě něco seženeme, nějaký chleba. A možná už se zítra vrátí tvůj bratr, třeba se Heinz už vrátí z Litvy a přinese spoustu všeho možného, tak se teď prospi, prospi se, maličký… A co budeme dělat, jestli Heinze v lese sežral vlk? Lotta naleje z konvice horkou vodu a podá ji Helmutovi. Vlci už dávno nejsou, jsou jen v pohádkách, teď jsou lidi jako vlci… napij se horké vodičky, zahřeje tě, s teplem v bříšku se ti bude dobře spát… Helmut se napije. Horkou vodu chtějí i další děti.

Je tma, i když v zimě nebývá úplná, sníh svou bělostí odráží nápory noci. Eva spěchá, klouže, padá, vstává, strne a zaposlouchá se, jestli ji nepronásledují, jestli neuslyší křik a výstřely. Ve vánici a navíc v noci, když skoro nevidíš, se není lehké zorientovat, ale je zřejmé, že světlý pruh nad střechami ukazuje na ruský vojenský štáb, který se usadil v bývalé škole. Znamená to, že teď musí odbočit vlevo, tam mezi domy bude úzký průchod. Eva se ocitne přímo na hlavní ulici, tu musí přejít a pak už to bude domů kousek. Sníh hnaný větrem se lepí na oči. Eva tiskne k prsům plátěný pytlík s bramborovými slupkami – musí domů, co nejrychleji domů. Zahne za roh a vtom se úplně nečekaně srazí s pokuřujícím ruským vojákem. Eva na okamžik ztuhne, ale hned se dá na útěk, noří se do tmy, běží, co může, supí mezi domy, přeběhne ulici, zahne doprava, aby zametla stopy, protože vojáci si jí všimli, cosi rusky křičí, pískají, možná klejí, nebo se prostě jen diví: kam běžíš, my ti nic neuděláme, uvidíš, jak ti s námi bude dobře, hej, stůj, stůj, ženská. Eva je už skoro u jejich dvora, kousek od svých dětí. Stojí opřená o zeď stodoly, poslouchá, ale srdce jí nahlas tluče, buší jí tak, že nic neslyší, Eva se bojí a je jí zima, pomalu na ni padá beznaděj. Jak dlouho tu vydrží stát, jak dlouho se tu 25

může schovávat, když kolem fičí ten bodavý vítr, tváře už delší dobu necítí, ztracená v noci na útěku před pronásledovateli promrzla na kost. Teta Lotta vypráví dál pohádku o Jeníčkovi a Mařence, zrovna o tom, jak Jeníček sypal na cestu drobky chleba, aby se neztratili. Já bych drobečky chleba snědl, říká Helmut, dědeček mi jednou namazal medem takový veliký krajíc a já ho nechtěl. Dědeček řekl, že přijdou dny, kdy budu mít hlad, že bych se posral, ale nebude co jíst… Neříkej ošklivá slova, pokárá ho teta Lotta. Jak věděl, ptá se Helmut, odkud věděl, teto Lotto, že přijde takový den, kdy tak moc budeme chtít jíst? Seber se, křikne Brigita, nech toho, my všichni chceme jíst, proč jen ty pořád řveš a řveš, proč jen ty jedinej nemůžeš bejt v klidu, už jsme řekli – mamka přijde, něco přinese, jdi spát, protože jinak to opravdu nevydržím a vytahám tě za uši, uvidíš, jak se umím zlobit. Děti, děti, nehádejte se, nezlobte, pst, zkuste usnout, teď se nesmíme hádat ani jeden druhého urážet, musíme si navzájem pomáhat, jen tak, jen tak můžeme přežít, jen když budeme jeden druhému pomáhat, to můžeme zvládnout… Pst, slyšíte? sykne Renata. Všichni nastraží uši. Ano, jsou to kroky, chvatné kroky, vrzání sněhu, ano, to se nedá splést, je to máma, vrátila se. Teta Lotta jde ke dveřím a ptá se: Kdo je to? To jsem já, Lotto, já, je slyšet zvenčí tlumený Evin hlas. Lotta otevře dveře, máma Eva vchází a vpouští do místnosti vířící sníh, Lotta ji rychle vtáhne dovnitř, zavře dveře, Eva klesne 26

k železným kamínkům, říká – mám, Lotto… přinesla jsem, něco jsem přinesla… Co se ti stalo, co se stalo, Evo, ptá se tiše Lotta. Chytli mě, honí mě, nevím, jestli jsem jim utekla. Pronásledují mě vojáci, s Martou jsme se ztratily. Copak jsem ti neříkala, abys nechodila jen tak po městě, copak jsem to neříkala? Pojď sem, dělej, zamaž si obličej… Lotta nabírá popel, nějaké saze a začne tím Evu mazat: její obličej, ruce, oblečení, krk, ale hlavně obličej… Říkala jsem, že se musíš chránit, musíš se schovávat, naplácat na sebe hnůj, musíš smrdět a vypadat jako ukoptěná čarodějnice a za žádnou cenu se jim nedívej do očí… Renata kouká, vidí, jak je máma celá špinavá. Začne se smát, mamka teď vypadá jako stará bába… Sfoukni svíčku, sfoukni svíčku, světlo proniká ven tím malým skleněným okýnkem, i tou nejmenší skulinkou. Ale už je pozdě. Někdo buší na dveře, lomcuje jimi, všichni se přikrčí, Eva se přitiskne do kouta, děti se schoulí k sobě, obejmou se. Lotta otevírá dveře. Dovnitř vpadnou tři vojáci. Tmu rozřízne oslepující paprsek: jeden z vetřelců má jako trofej silnou baterku. Tak co, jak žijete, fašisti? Dobře? Co tu sedíte potmě, chcete se schovat? A světlo baterky skáče po místnosti, obnažuje vyděšené obličeje. Kužel světla se zastavuje u Evy. Podívej se, stejně jsou ti Němci odporní, napůl divoši – copak je možný se vůbec nemýt, podívej na tohle smradlavý strašidlo. Voják šťouchne Evu do boku a rozesměje se. Druhý voják stáhne deku, pod kterou jsou děti, tisknou se 27

jedno k druhému přikrčené strachem, navzájem se drží, pláčí, Helmut začíná kňučet, pištět jako bité zvíře. Lotta padne vojákovi k nohám, chytá ho za ruce, líbá mu je, žadoní lámanou ruštinou: Pane vojáku, nechte ty děti, nechte děti proboha… Voják se zasměje, vidíš, svině, jak rychle ses naučila rusky… Odstrčí tetu Lottu nohou a druhý voják popadne vřeštícího Helmuta – sklapni, ty malá kryso, mrští jím na pryčnu, chytí Brigitinu ruku, odtrhne od ní ruce Moniky a Renaty, táhne ji k sobě, všichni se vrhnou Brigitě na pomoc s pláčem a prosbami, dokonce i Helmut obejme vojákovu nohu ve vysoké holínce a křičí jediné ruské slovo, které zná: spasibo, spasibo, spasibo… Teta Lotta skoro visí vojákovi na ruce, ten sebou trhne, setřese ji, rozmáchne se puškou a praští ji těžkou pažbou do hlavy, Lotta padne naznak jako zabitá. Děti se pustí do ještě většího křiku, pláčí, prosí, Eva lapá po dechu, drží Brigitu, chytne ji do náručí, obejme ji – zabijte mě, zabijte mě, z hladu a zoufalství se jí točí hlava, obraz se začíná rozpíjet. Nikdo si nevšimne, že v kůlně zase hoří svíčka – zapálil ji třetí voják, který si prohlíží jejich skromný příbytek, prohlíží si fotografie na stěně z fošen, zasměje se, jako by si na něco vzpomněl, zapálí si papirosu, dvěma prsty si zakroutí hustý knír, pak se otočí do místnosti, jako by si teprve teď všiml křiku a žadonění – jeho tvář je stará, vrásčitá, unavená, prošel bitvami, jeho kamarádi umírali nebo byli ranění, viděl tisíce mrtvol, sám zalitý krví ležel bez jakékoli naděje zasypaný hlínou v zákopech. Nech ji, říká hlasitě, jasně, velitelsky. Ale nikdo ho neposlouchá, chytne tedy vojáka, který táhne Brigitu, silnou rukou za rameno a zatřese jím: nech ji. 28

Proč, ptá se voják, proč bych měl tu Němku pouštět? Je to ještě malá holka, je to dítě, říká starý voják, vzpomeň si na svou sestru, Váňo. Měli bysme je všechny podřezat, tyhle fašistický zrůdy, řve Váňa, vyrostou a porodí další fašisty… Vždyť jsme lidi, jsme přece lidi, křičí mu přímo do ucha starý. Okamžik se na sebe upřeně dívají – hněvivě a výhružně, pak Váňa dívku pustí. Ještě skopne ze železných kamínek čajovou konvici, přejede opilým pohledem vyděšenou rodinu a odchází. Spolu s ním i ten druhý. Starý voják se pozdrží a říká. Německy. Zamažte špínou i tuhle. Taky už je to žena. Spasibo, spasibo, šeptá Lotta, spasibo. Voják odchází, všichni se vrhnou k tetě Lottě, které z hlavy úzkým pramínkem vytéká krev, oči má opuchlé. Všichni se obejmou. Všechno je v pořádku… děti… maminka přinesla… jídlo… hned vám něco uvařím, říká teta Lotta.

Rozednívá se. V dálce duní vlak. Děti usnuly, spí i Lotta. Jen Eva sedí u kamínek, kouká před sebe a na nic nemyslí. Potom otevře železná dvířka a vhodí dovnitř několik polen. Oheň uklidňuje, plameny konejší. Eva vzpomíná na Rudolfa, vzpomíná na své rodiče, všechny blízké, které tak dávno neviděla a kteří už možná nejsou mezi živými. Náhle zatouží vidět jejich oči, tváře, úsměvy. Zapálí svíčku a opatrně, aby nikoho nevzbudila, vytahuje zpod pryčen, které jsou tu místo postele, dřevěnou krabičku, otevírá ji – leží v ní dopisy, rozkládá je, přivoní k nim – voní mírem a minulostí. Nebo se mi to jen zdá, možná tomu jen naivně věřím, rozjímá Eva. Vyndá několik fotografií, na jedné z nich je její muž ve vojenské uniformě. Mužný, krásný, kde jsi, žiješ, vzpomínáš na nás? Odmítá si připustit, že tenhle člověk, její milovaný manžel, otec jejích dětí, možná už dávno leží podél některé z cest, po kterých se prohnala válka, ani na to nechce pomyslet – musí být naživu, najdou jeden druhého, proč by se neměli najít, proč by měl zrovna on padnout, vždyť lidi odjakživa chodili do války, ale přece se z ní taky vraceli. A bylo jedno, jestli prohráli… Eva se dívá na fotku, potom na spícího Helmuta, na dcerky, na Lottu, nevědomky se usměje. Slyší, jak v dálce zase rachotí vlak. 30

––– Noc pomalu končí, vánice se utišuje – za chvíli bude svítat. Z rozvířeného sněhu, jehož poryvy jsou s končící bouří chvílemi o to úpornější, se ze strany od nádraží vynořuje maličká figurka. Je to Heinz. Vrací se z Litvy, na zádech nese plátěný tlumok. Chlapec spěchá, i když je velice unavený. Malý osamělý pocestný mizí ve tmě stejně náhle, jako z ní předtím vyšel. ––– Eva se dívá do střepu zrcadla, učesala si vlasy, jakž takž si umyla obličej, který jí předtím zamazala Lotta. Jak rychle se jí všechny ty události vryly do vrásek na čele a kolem úst, zestárla. Měla by se vyspat, hodit další poleno do kamínek, přitisknout se k dětem a usnout. Ale Eva ví, že spát nebude, neusnula by. Bude nad nimi bdít. Myslí na svého nejstaršího syna Heinze, který jde nocí a který zase myslí na ni, na svou matku, na bratra a sestry. Mateřské srdce cítí, že je živý, musí být živý. A ne proto, aby donesl z Litvy jídlo, proto vůbec ne. Eva si všimne, že svítá. Vánice se utišila, její burácení není slyšet. Malým okýnkem padá první ranní světlo. Kolem je ticho jako pod hladinou, jako by pod ní Eva byla odedávna, češe si vlasy, podobá se rusalce sedící na lastuře. Eva se voskovými, skoro průhlednými třesoucími se prsty znovu dotkne svých jasně rusých vlasů, které tak rád líbával její Rudolf. Kde teď asi je, kde je, kde teď je – sevře se jí srdce, začíná ji nesnesitelně bolet a Evě se zdá, že se zblázní, přijde o rozum, stane se neviditelnou, odejde s křikem a nářkem. Tolik se jí chce plakat, ale kde jsou teď její slzy, kde… Eva zavře oči, skloní hlavu, 31

musí se dát dohromady, teď se musí postarat o své děti, svoje a Rudolfovy. Dřív se mohla opřít o jeho rameno a ničeho se nebát, ještě před nedávnem byla jeho zlatíčko, a teď musí být matka – nemůže si dovolit žádnou sebelítost, poskládá dopisy a fotografie do krabice a znovu je schová pod postel. Eva ani neví jak, ale začíná se modlit, modlí se za Rudolfa, za Heinze, za děti, za sebe. Znenadání v ranním tichu něco uslyší. Někdo jde, někdo se blíží, má těžké kroky, sotva plete nohama, sníh křupe, jak se láme ledová krusta. Je to její syn. Eva jako by zkameněla, jen naslouchá a čeká, naslouchá a čeká. Kroky se blíží. Kdosi se zastaví přede dveřmi kůlny. Helmut zakňourá ze spánku. Někdo tiše tichounce zaťuká. Eva vstává z postele, potácí se hladem a únavou, vyhákne petlici, otevře dveře. Vchází Heinz, její nejstarší, ale pořád ještě tak malý syn. Heinzi, synáčku, konečně jsi tady, Bože, to jsem ráda, jsem tak ráda, že ses vrátil, tolik jsme se na tebe načekali, tak jsme se o tebe báli, tolik se nám po tobě stýskalo. Neplač, mami, neplač, jsem to já, ano, já, maminko, tvůj Heinz, jak jste tady beze mě žili? Jsi promrzlý, dítě, hned ti uvařím vodu, napiješ se horké vody, nic víc nemáme, ale aspoň horká voda. To nemusíš, mami, vždyť sotva stojíš, sedni si, mami, sedni si, já sám, já sám. Heinz jí pomáhá posadit se na postel. Přinesl jsem vám z Litvy jídlo… Podívej, kolik toho je. Eva cítí v hlase svého chlapce hrdost, sevře se jí hrdlo, do očí jí vhrknou slzy, slzy nastřádané za poslední dny, vytrysknou. Heinz je zmatený. Mami, nebreč, teď neumřeme, podívej, tady je chleba a špek a tady cibule. Chlapec vytahuje z vaku jídlo a na dřevěnou bednu, která nahrazuje stůl, pokládá v hadřících a v papíru úhledně 32

zabalený špek, chléb, cibuli, kus sýra, přemrzlé brambory, papírový pytlík mouky, kousky cukru… Eva zatlačí slzy, skousne kapesník sevřený v dlani a dívá se na svého Heinze, na svého syna, je ještě takové dítě. Maminko, proč jsi tak špinavá, ptá se syn. Musí to být, chlapče, nedá se nic dělat. Helmut ze spaní začíná vtahovat vzduch, ucítí vůni jídla, budí se, posadí se a pěstičkami si mne oči, potom zírá velkýma udivenýma očima na bratra a neví, jestli se mu to nezdá. Probouzejí se i sestry. Vyskakují z postele, přiřítí se k Heinzovi, který teď sedí hrdě u kamínek jako skutečná hlava rodiny, a obejmou ho. Vstává i teta Lotta. Začíná ranní ruch, všichni se radují, obdivují úspěšnou Heinzovu výpravu, všichni ho chválí. Teta Lotta si převáže oko opuchlé po úderu, motá se jako moucha, přinese sníh, rozpouští ho, kamínka hoří, až to hučí, nikdo teď nešetří těmi několika prkýnky, děti už ochutnaly chléb a sýr, teď čekají na opravdové, voňavé bliny. A Heinz vypráví a vypráví, Eva cítí, že syn tají to, co bylo nejhorší, co bylo nepříjemné a odporné, jaké ponížení musel snášet, jak se za nocí uprostřed zimy a lesů v cizí zemi bál, jak byl promrzlý a hladový. Ne, její chlapec o tom nevypráví, ne, nechce je děsit, nechce je znepokojovat, vždyť sám ví, že ani tady to nebylo lehké, možná to bylo ještě těžší, vždyť to, že má matka obličej potřený sazemi, není jen tak, ani to, že je teta Lotta zbitá, není jen tak, tomu všemu rozumí. Ze začátku jsem prosil rusky, jako to dělají vojáci, chljeb, salo, ale lidi nic moc nedávali… dívali se tak nějak skrz prsty, nepřátelsky, kysele, potom jsem začal mluvit německy, nevím, 33

jestli to byli jiní lidé, možná proto, že jsem prosil německy, se hned neodvraceli… asi proto, že nás Němců si víc váží. Samozřejmě, musel jsem pracovat… žijou tam chudě, domky jsou malé, tmavé, často nemají podlahu… Představte si, že slepice s nima žijou uvnitř… ale lidé jsou dobří a taky je co jíst, je chleba, mléko, slanina… nikdo tam neumírá hlady. I vy teď budete mít všeho dost, zase tam půjdu a všechno přinesu. V Heinzově hlase je cítit těžko skrývané uspokojení. Eva se usmívá, kdyby Rudolf věděl, jaké úžasné děti jim vyrostly, jsou tak úžasné… A já s tebou taky půjdu, já taky, i já, říkají děvčata. A já taky, nezůstává stranou Helmut. Matka se smutně usmívá, přejede dlaní Helmutovi po vlasech a říká, ale jdi ty, a kdo zůstane se mnou… Helmut se vážně zadívá na matku a rozhodne se – dobře, tentokrát ještě zůstanu, ale pak půjdu a bude tě hlídat Heinz. Všichni se smějí, ale řeči musí jít stranou, protože už se kouří z blinů, které napekla teta Lotta, děti hltavě jedí, Helmutovi se skoro dělají boule za ušima… Nespěchejte, děti, nespěchejte, když jste tak dlouho nejedly, bolelo by vás břicho, říká Lotta. Ne, odsekne s plnou pusou Helmut, mě břicho bolí akorát z hladu. A rozesměje se. Heinz se posadí na postel, vidí usmívající se matku, děti radující se z dobrot, které přinesl. Zachytí matčin pohled a taky se usměje, potom jako by se zastyděl, zvážní, začíná ho přemáhat únava, usíná. Eva gesty ukazuje dětem, aby byly tiše, přikryje Heinze dekou. Heinz otevře oči: mami, zazpívej nám… Ale synku, to nejde, jaképak teď písničky… Zazpívej, zazpívej, maminko, připojí se k Heinzovi Renata. 34

Eva začne zpívat krásnou, ale smutnou píseň, takovou by mohly zpívat všechny matky na světě. Renata se postaví uprostřed kůlny, zvedne ruce a začne na matčin zpěv tančit pomalý labutí tanec, který sama vymyslela. Heinzovy oči se zavírají, usíná. Ráno je klidné, mrazivé, jasné, po včerejší bouři ani památky. Matčina píseň rozechvívá ranní ticho.