strana 3 – titulní list
Ulrike Schweikert NEMOCNICE CHARITÉ Naděje a osud
IKAR
Nemocnice_Charite.indd 3
4.2.2021 13:20:16
Prolog
Horké srpnové slunce roku 1831 v Berlíně nemilosrdně pálilo. Zrcadlilo se v hnědém proudu lenivě se převalujícího Sprévského kanálu, z něhož se dnes šířil odpudivý pach jako mračno, halil čluny přivázané na lanech a šířil se i v domech na březích. Johannes Christian Mater stál u zábradlí svého člunu a přivíral oči. O kus dál přišla ke kanálu žena a vychrstla do vody smrdutý obsah záchodového kýble. Než zase zmizela v nízkých dveřích domku, v němž žila kdoví s kolika dětmi, příbuznými a cizími nocležníky, mávla na pozdrav rukou. Hans zasténal a utřel si špinavým rukávem pot z čela. Před týdnem se vrátil s nákladem z Nienburgu nad Sálou. Když na hrázi Schifferbauerdamm vyložil pět set metráků soli, neměl ještě připravený nový náklad. Teď už konečně byl jeho člun M92 naložený borovicovým dřevem, ale pořád ještě nemohl vyplout. Jeden opilý lodník ráno vyvrátil člunem s rašelinou vrata zdymadla. To může trvat! Hansovi nezbývalo nic jiného než si najít u břehu poblíž mostu Jungfernbrücke místo a čekat. Den ubíhal. Z kajuty vyšla jeho matka a vylila z lavóru do kanálu vodu po praní. „Mám žízeň,“ prohlásil Hans. „Zajdu naproti do Nussbaumu.“ Matka sice při zmínce o hospodě protáhla obličej, nicméně kývla a ušetřila si poznámku, aby moc nepil. Dneska beztak nevyplují. Hans si strčil do kapsy váček s mincemi a vyrazil. Na ulici se málem srazil s nějakou ženou, která očividně spěchala. Hans uskočil stranou. „Promiňte,“ zahučel. Ženě vyklouzla z ruky těžká taška a spadla na špinavou ulici. Hans se sehnul a podlouhlou odřenou koženou tašku zvedl. 7
Nemocnice_Charite.indd 7
4.2.2021 13:20:16
A teprve teď ženu poznal. „Pozdravbůh, Marto.“ Podal jí tašku. „Nech mě hádat. Brzy tady bude o další hladový krk víc.“ Porodní bába přikývla. „To říkáš ty. Ale nechtěl jsi být už dávno na cestě do Nienburgu?“ Hans se zašklebil. „Je rozbitý zdymadlo. Musel jsem zakotvit.“ Marta pronesla pár soucitných slov, bylo však zřejmé, že je myšlenkami jinde. Zvedla ruku na pozdrav a zamířila k jednomu z domků, které se jako opilé opíraly jeden o druhý. V Berlíně by se těžko hledalo místo, kde domy stály tak natěsnané na sebe a kde žilo v malých komorách tolik lidí pohromadě jako tady u kanálu. Veškerá špína se vylévala do kanálu, protože žumpy byly už dávno přeplněné. V chvějícím se vzduchu kroužily roje much. Hans pokračoval v cestě. V nejbližší hospodě si dal jedno pivo, aby trochu utišil palčivou žízeň, než dojde do zamýšleného cíle. V břiše měl křeče, když zase vyrazil. „Gottfriede, potřebuju si dát panáka bylinného likéru,“ zavolal na hospodského v Nussbaumu a padl na stoličku. Z jednoho panáka bylo pět, ale vnitřnosti se mu nechtěly uklidnit. V rohu seděl jeden ze stálých hostů výčepu s lahví laciné kořalky. „Jupí hohahu, kořalička na choleru!“ Hospodský vzdychl. „No jó,“ vypálil na něj. „Už s tím přestaň, nebo mi odeženeš kunčoft y!“ „Žádný mít nebudeš, až cholera všechny skosí,“ blábolil opilec. Hans si s Gottfriedem vyměnil pohled. „Už to nemůžu poslouchat,“ řekl hostinský tiše. „Každý mluví jen o choleře, i noviny jsou toho plný. Božíčku, nějaká nemoc pořádnýho chlapa jen tak nepoloží.“ Hans pokýval hlavou. „Cholera, co se šíří z východu, je zřejmě něco jinýho. Četl jsem, že v Indii během několika dní pomřelo v kasárnách devět tisíc vojáků.“ Hospodský o tom taky slyšel, ale nechtěl sýčkovat jako ostatní. „Berlín je v suchu,“ tvrdil. „Máme zdravotního ředitele Rusta, který choleru na hranicích Pruska zadrží.“ Hans se zasmál. Kořalka se mu v břiše převalovala sem a tam. „Myslíš, že cholera na hranicích zdvořile požádá o vízum?“ 8
Nemocnice_Charite.indd 8
4.2.2021 13:20:16
Gottfried se taky zasmál. „To je blbost, já vím, ale hranice na východě jsou už týdny zavřený. Armáda nepustí ani myš a každý člověk musí nejdřív na dvacet dní do karantény, než ho pustí do Pruska. Každej dopis se vykuřuje chlorem a z Ruska se už nedováží ani obilí, ani ovoce nebo kožešiny.“ „A přesto cholera vypukla v Gdaňsku, jak jsem slyšel,“ odvážil se odporovat Hans. Gottfried jen zabručel a vrátil se na své místo za výčepem, aby nalil dvěma novým příchozím. Hans se zvedl. Hlava se mu motala a na okamžik se musel opřít, než se začal nejistě potácet ke dveřím. „Uvidíme se, Gottfriede! Drž se!“ zavolal na hospodského na rozloučenou, než vyšel na ulici. Smrdutý dusný vzduch jako by mu měl obrátit žaludek. Hans se zhluboka nadechl, narovnal se a šel dál, ale vnitřnosti se mu bouřily, jako by tam tančilo klubko hadů. Hans si přitiskl ruce na břicho. Došel až skoro k mostu, když ho opustily síly. Padl na kolena. V křečích začal dávit – kořalku, pivo, brambory a všechno, co dneska snědl. Jako by všechno naráz chtělo ven ze všech tělních otvorů. Vkleče se třásl po celém těle, smysly ho opouštěly. „Proboha, Hansi, co je s tebou?“ Zvedl zakalený zrak. Stále v křečích uviděl porodní bábu. „Kořalka mi nepomohla.“ „Přehnal jsi to s pitím, tak se nediv,“ prohlásila Marta, ale i Hans slyšel v jejím hlase nejistotu. Rázná žena ho popadla v podpaždí a táhla ho k místu, kde kotvila jeho loď. Naproti jim spěchala Hansova matka a pomohla syna dopravit do kajuty. „Co budeme dělat?“ zeptala se paní Materová úzkostlivě. „Tohle jsem ještě nezažila.“ Marta bezradně potřásla hlavou. „Já taky ne. Asi bude nejlepší, když zajdu pro opravdovýho doktora. Pospíším si,“ slíbila a vyšla po úzkých schůdcích na palubu.
9
Nemocnice_Charite.indd 9
4.2.2021 13:20:16
1. DÍL •
Nemocnice_Charite.indd 11
4.2.2021 13:20:16
1. K APITOLA
Cholera
Marta spěchala městem. Na dvoje dveře klepala marně, lékaři nebyli doma. Kam se má obrátit? Snad se nebohého lodníka ujme mladý doktor Calow. Nebyla si jistá, ale zkusí to. V běhu zabočila do Charlottenstraße a spěchala přes náměstí Gendarmenmarkt s dvěma krásnými kostely. Před domem číslo dvanáct stáli dva muži. Jeden byl ještě velice mladý, vysoký a štíhlý, ale světlé vlasy měl prořídlé a kabát obnošený. Druhý, o něco menší, byl vysloveně dobře vypadající muž s pozorným, pronikavým pohledem. Zelený frak se zlatými knoflíky dobré kvality mu výborně padl. Marta se vyznala. Nepomáhala při porodu jen ženám ve čtvrtích kolem kanálu. Jako městská porodní bába získala reputaci, že si ví rady i při obtížných polohách, a tak ji často volali i do nádherných domů ve Friedrichstadtu. Rozdíl nemohl být větší, když pomyslela na vysoké světlé místnosti, které udržovala v čistotě celá armáda služebných. Těhotné paní domu se servírovala dieta vhodná pro její stav a kontrakce jistě nenastaly předčasně jen proto, že by musela tahat těžké konve s vodou nebo štípat dříví na topení. Novorozené dítě umyli čistou vodou a zabalili do novotou vonících šátků, zatímco ženy u kanálu rodily na špinavém rákosí a byly rády, že mají vůbec co jíst, aby mohly dítě kojit. Marta se nedivila, že u Sprévského kanálu žilo mnoho novorozenců sotva pár dnů. Narodit se na takovém místě nebyl dobrý start do života. Marta pokaždé znovu žasla nad takovou bídou. Proč je svět tak nespravedlivý? Copak neexistuje možnost to nějak změnit? Copak i chudí lidé nemají právo na život? V myšlenkách se vrátila k nemocnému lodníkovi. Pohlédla na oba muže. Mladší z nich byl doktor Hans Calow, druhého poznala jen 13
Nemocnice_Charite.indd 13
4.2.2021 13:20:16
podle bujných koní zapřažených v jeho kočáru, které držel sluha na uzdě. O těchto dvou hřebcích mluvil celý Berlín. A o jejich majiteli, druhém vedoucím chirurgovi v Charité, doktoru Johannu Friedrichu Dieffenbachovi. „Doktore Calowe!“ vstoupila Marta mužům do hovoru. „Promiňte, prosím, ale jde o naléhavý případ.“ Oba lékaři se k ní otočili. Nezdálo se, že by jí měli za zlé, že jim skočila do řeči. Naopak, Dieffenbach na ni pozorně hleděl. „To je paní Vogelsangová, naše vynikající městská porodní asistentka,“ představil ji Calow. „Co se děje? Těžký porod, předpokládám.“ Marta zavrtěla hlavou a vylíčila stav Hanse Matera. „Myslím, že to spraví živočišné uhlí a opiové kapky,“ mínil doktor Calow. „Tohle léto máme neobvyklé množství střevních průjmů spojených se zvracením.“ Marta zavrtěla hlavou. „Myslím, že je to něco jiného.“ Po chodníku na protější straně ulice poskakovali dva kluci v krátkých kalhotách a špinavých košilích prozpěvovali: „Jupí hohahu, kořalička na choleru!“ Tuhle rýmovačku v těch dnech vykřikoval kdekdo. Marta cítila, jak jí přejel mráz po zádech. Doktor Dieffenbach nazdvihl husté obočí. „Myslíte, že je to cholera? Poslední dny mě volali k mnoha pacientům, kteří si mysleli, že mají choleru, ale vždycky to bylo něco nevinného.“ Marta pokrčila rameny. „Já nevím, ale ujišťuju vás, že jsem v životě viděla už spoustu lidí s průjmem, co zvraceli, ale něco takového jako teď jsem ještě nezažila. Doktore Calowe, pojďte prosím se mnou. Slíbila jsem to jeho matce.“ „Když je to tak naléhavé, měli bychom jet mým kočárem,“ navrhl Dieffenbach. Marta na něj užasle pohlédla. „Děkuju,“ vyhrkla, než nastoupila za doktorem Calowem do kočáru, Dieffenbach nasedl na kozlík a práskl bičem. Hřebci se okamžitě rozběhli. Sluha, který bujaré koně očividně dobře znal, včas uhnul stranou a potom se skokem vyšvihl nahoru. • 14
Nemocnice_Charite.indd 14
4.2.2021 13:20:16
Bylo horko k padnutí, když Elizabet odpoledne došla k domku, kde bydlela její sestra. Byl to starý úzký dům, ovšem v lepším stavu než domy naproti, jejichž zadní zdi hraničily s kanálem. Přestože Marie s manželem požívali ten luxus, že bydleli ve vlastním malém bytě, okolní prostředí bylo všechno jiné, než jaké by si člověk přál pro zdravý život mladé rodiny. Rodiče Marie a Elizabet se jako tolik jiných přestěhovali do Berlína z venkova. Poté co byl Napoleon poražen, obyvatelé Pruska se po reformách ministrů von Steina a von Hardenberga mohli konečně usadit tam, kde chtěli. Doufali, že ve městě najdou práci a lepší život, ale nakonec zjistili, že práci v nových továrnách sice mají, ale mzda nestačí na to, aby žili lépe než předtím na venkově. Berlín rodině nepřinesl štěstí. Matka si zlomila vaz na schodech do sklepa, mladší bratr zemřel na tyfus a otec v loňském roce na tuberkulózu, která ničila plíce dělníků v továrnách tak, až nakonec kašlali krev a v bolestech umírali. Elizabet otevřela domovní dveře, po úzkých schodech vyšla do patra a zastavila se před zavřenými dveřmi bytu. Na schodišti byla tma a vedro, ve vzduchu byla cítit cibule a nevynesené nočníky. Zaváhala. Proč vlastně přišla? Když se se sestrou, která byla o čtyři roky starší, viděla naposled, rozešly se v hádce. Elizabet totiž švagra od začátku nesnášela, ale Marie na ni nedala a na prostopášného muže se upnula. Mladší sestra byla přesvědčená, že ji přivede do neštěstí. Hubert se nejdřív pokoušel o štěstí u ní, a když neměl úspěch, přiklonil se ke starší sestře, která jeho netaktní pokusy o sblížení ochotně opětovala. Důsledkem bylo, že jí už měsíce viditelně rostl v břiše nový život. Elizabet si s odporem odfrkla, když na Huberta pomyslela. Nevypadal špatně, to se muselo nechat, ale ona ho považovala za vychytralého člověka se slabým charakterem a velice vzteklého, zvláště když se napil. Víc než jednou se s ním rozhořčeně pohádala, ale její požadavek, aby se k Marii choval s respektem a ohleduplně, Hubert nevyslyšel. On je pánem domu a žena ho musí poslouchat. „Uf!“ Do takové pasti Elizabet nikdy nespadne, nedá se ovládat mužem, to si přísahala. Bylo jí nyní devatenáct a otec se ji ještě před smrtí snažil provdat za muže ze sousedství, ale Elizabet se ubránila. 15
Nemocnice_Charite.indd 15
4.2.2021 13:20:16
Teď ale přišla za Marií, aby se s ní usmířila. Z rodiny zůstaly jen ony dvě. Aspoň ony musí držet spolu. A taky chce sestře něco říct. Něco, co je pro Elizabet velice důležité. Zhluboka se nadechla, zaklepala a vešla. Byt byl malý. Nejdřív maličká kuchyň, z níž se vcházelo do hlavní místnosti, kde byl stůl, tři židle a pod jediným oknem stála pohovka vybledlé zelenošedé barvy. Za závěsem byl výklenek s postelí. Těhotná Marie seděla na pohovce, ruce složené kolem vzdutého břicha. „Jdeš pozdě,“ přivítala Marie sestru nevrle. Elizabet dala ruce v bok a zamračila se. Cítila, jak v ní stoupá nevole. Ne, nebude se omlouvat. Slíbila, že dnes přijde, a je zde. „Byla tady už Marta?“ zeptala se místo toho. „Byla,“ vyhrkla Marie. „A je všechno v pořádku?“ „Ano,“ přisvědčila Marie, „za pár dnů to přijde.“ Ale potom jí z očí vyhrkly slzy a tekly po tvářích. Neutřela si je, nechala je volně stékat do našedlého límečku šatů. Elizabetina nevole se rychle rozplynula. Došla k Marii, sedla si vedle ní na prosezené polstrování a objala ji. „Proč teda pláčeš?“ Marie vzlykla, sáhla po obrubě šatů a energicky si utřela obličej. „Nestojí za to, abych kvůli němu plakala.“ „Kdo? Hubert?“ zeptala se Elizabet opatrně. „Jo, Hubert!“ vyrazila Marie zle. „Kolik mám asi manželů? Teda měla jsem,“ skončila ochable. „Měla? Snad tě teď před porodem dítěte neopustil?“ Už zase v ní stoupal hněv. To by bylo tomu ničemovi podobné. „Vlastně svým způsobem ano,“ odpověděla Marie a zase jí do očí stouply slzy. „Dřív se vojáci nechávali zastřelit Napoleonovými muži. Můj muž takového nepřítele nepotřebuje. Dokáže se vyhodit do vzduchu úplně sám.“ Vytáhla z kapsy zmuchlaný dopis a podala ho sestře. Dopis byl z ministerstva války, vyslovovali v něm politování nad skutečností, že nehoda zapříčinila smrt dobrého vojáka. „Co s námi teď bude?“ naříkala Marie. „S tím prckem žádnou práci nenajdu a musím přece platit nájem, jinak mě vyhodí na ulici.“ 16
Nemocnice_Charite.indd 16
4.2.2021 13:20:16
„Důchod ti posílat nebudou,“ usoudila Elizabet. „Jako rekrut se vůbec nesměl oženit.“ Marie přikývla, pak náhle na sestru naléhavě pohlédla. „Mohla by ses k nám nastěhovat,“ navrhla. „Postel je široká dost. Najdeme si práci a budeme se u malého střídat. Pak to bude pro nás tři stačit.“ Elizabet vstala z pohovky a uhladila si jednoduché šedé šaty. „To bohužel nejde,“ řekla. „Já už jsem se rozhodla.“ „K čemu ses rozhodla?“ podivila se Marie, ale Elizabet slyšela v jejím hlase, že je myšlenkami jinde. Elizabet se narovnala a odhodlaně vystrčila bradu. „Vzala jsem jistou práci,“ prohlásila. „Nebudu mít čas, abych se o tebe a dítě starala. Je mi líto, ale slibuju ti, že každou zlatku, kterou ušetřím, schovám pro tebe.“ Marie na ni udiveně zírala. „Co je to za práci?“ „Jsem teď ošetřovatelka v nemocnici Charité,“ odpověděla Elizabet. „Ošetřovatelka?“ zopakovala Marie. „A kolik budeš vydělávat?“ „Dvanáct zlatých,“ řekla Elizabet tiše a zahanbeně sklopila hlavu. „Dvanáct zlatých?“ Marie se ostře zasmála. „Asi ne za měsíc, co?“ Elizabet mlčky zavrtěla hlavou. „Dvanáct zlatých ročně,“ zašklebila se Marie. „Na život je to málo, na smrt moc.“ „Ubytování je zdarma a budu mít v nemocnici stravu,“ dodala rychle Elizabet, zamlčela ovšem, že do stravy se nepočítá večeře. „Ošetřovatelka?“ pronesla Marie nechápavě. „Kdyby to věděli rodiče! Přáli si pro tebe něco lepšího!“ „A co? Manžela opilce, který by mě bil a opustil mě těhotnou?“ Marie znovu vzlykla. „To je od tebe sprosté. Nezemřel přece schválně.“ „To ne, ale i kdyby ještě žil, neměnila bych s tebou. Radši se budu věnovat nemocným lidem, kteří potřebujou mou pomoc, než takovému manželovi!“ Marie zrudla. „Světec to nebyl.“ To bylo vše, co o svém zemřelém manželovi dokázala říct. „To nebyl, pánbůví že ne,“ přisadila si Elizabet. 17
Nemocnice_Charite.indd 17
4.2.2021 13:20:16
„Jsi tedy opravdu rozhodnutá?“ zkusila to Marie ještě jednou. „Nechceš si to ještě rozmyslet a zůstat radši se mnou. S námi?“ „Ne, podepsala jsem smlouvu a dodržím ji!“ řekla Elizabet pevně, i když vnitřně si tak jistá nebyla. Přišla sem s pevným předsevzetím, že svůj život změní a bude se od nynějška věnovat nemocným, ale najednou si připadala tvrdohlavá a bezcitná. „Co myslíš, jakou práci bychom asi tak mohly sehnat?“ Upřeně se na sestru podívala. Marie sklopila oči. Těžce se zvedla z pohovky a na oteklých nohou se odkolébala k polici, která visela na zdi nad starými železnými kamny. „Mám ještě bylinnou pálenku,“ řekla. „Dáš si se mnou?“ Elizabet k ní přistoupila a vzala dvě skleničky. „Ano, ráda. Myslím, že v Charité mi jen tak nějakou nenabídnou,“ prohodila smířlivě a sedla si na židli. Marie se posadila k ní a nalila. „Na život, ať už přinese cokoliv,“ pronesla přípitek a vypila sklenku na jeden zátah. „Přijdu tě navštívit, jakmile budu mít pár hodin volno,“ slíbila Elizabet. „To asi nebude moc často,“ mínila Marie. „To nebude,“ přikývla Elizabet a dolila sklenice. „Ale bude u tebe Marta, až to přijde, a postará se o tebe i o dítě.“ Sáhla do tašky a položila na stůl několik zlatek. „To je zbytek z tátových úspor. Další ti přinesu, jakmile dostanu první výplatu.“ Marie jen zahučela a položila ruku sestře na paži. „Přeju ti, abys měla se svým rozhodnutím štěstí. Možná tam poznáš nějakého milého muže, který si tě vezme.“ Elizabet se pohrdavě zasmála. „To asi těžko, já totiž nemám v úmyslu se vdávat. Chci o svém životě rozhodovat sama a živit se vlastní prací, přísahám.“ Marie jen mlčky zavrtěla hlavou. •
18
Nemocnice_Charite.indd 18
4.2.2021 13:20:16
Už se stmívalo, když kočár dorazil ke kanálu. Marta vyskočila z vozu jako první, oba lékaři ji následovali po můstku na loď. Paní Materová jim šla vstříc. Byla bledá jako křída, Marta ji chytla za ruku, ale nic neřekla. Nenapadala ji žádná útěšná slova. „Není mu vůbec dobře,“ zavzlykala matka a vedla lékaře a Martu do podpalubí. Tmavé ostění lodi se vlhce lesklo, a ačkoliv paní Materová důkladně vytřela, pořád tu byly cítit zvratky a průjem. „Má pořád silné křeče?“ zeptal se doktor Dieffenbach. Hansova matka zavrtěla hlavou a ukázala na syna, který ležel v kajutě bez hnutí. Doktor Calow se sehnul, aby mohl v nízké kajutě přistoupit k nemocnému. Odtáhl vlněnou deku. „Můžete mi posvítit?“ požádal. Marta vzala ze stolu lampu a držela ji tak, aby světlo dopadalo na obličej nemocného. Zdálo se jí, že hledí do tváře mrtvého. To není normální průjem! Ať už lodníka postihla jakákoliv nemoc, zničující následky byly patrné. „Už jste něco takového viděl?“ zeptal se doktor Calow kolegy. Doktor Dieffenbach potřásl hlavou. Vážný výraz jeho tváře potvrdil Martino podezření. Nepřeháněla. Lékař vytáhl sešit a začal psát. Pacient je v obličeji popelavě šedý, ruce má ještě bledší, oči hluboko zapadlé. Rohovka zakalená, pohled strnulý. Tvář propadlá. Calow uchopil Hansovu bezvládnou ruku. „Tep skoro neznatelný, trochu zrychlený.“ Rozepnul pacientovi zašpiněnou halenu a podíval se na hrudník, který se neznatelně zvedal a klesal. Dieffenbach zapisoval dál. „Jsou vám příznaky nemoci známé?“ otázal se ho Calow. Druhý vedoucí chirurg Charité potřásl hlavou. „Obávám se, že musíme počítat s nejhorším.“ Byla to Marta, kdo vyslovil to strašné slovo: „Cholera.“ Lékaři neprotestovali. „Co můžeme udělat?“ nadhodil Calow. „Jistě znáte šestnáctibodový plán tajného rady Rusta, který vyhlásil pro případ cholery,“ reagoval doktor Dieffenbach a zároveň zakoulel očima. 19
Nemocnice_Charite.indd 19
4.2.2021 13:20:16
„Podle plánu mu teď musíme pustit žilou. Odebrat bychom měli aspoň půl litru krve,“ prohlásil Calow. „Považujete to v jeho stavu za smysluplné?“ „A vy?“ opáčil Dieffenbach. „Ten muž vypadá, jako by už ani krev v žilách neměl. A taky už nepotřebuje zklidnit žaludek nebo střeva.“ „Spíš se zdá, že bychom měli tělo oživovat,“ souhlasil Calow. Doktor Dieffenbach přikývl. „Přesně jak říkáte. Paní Materová, máte rýžový kartáč?“ Lodníkova matka okamžitě odběhla a lékař otevřel láhev s lihovým kafrem. Marta si vyhrnula rukávy, konečně mohla něco dělat. Konečně začnou bojovat s neviditelným nepřítelem v lodníkově těle. Cokoliv je lepší než bezmocně stát a přihlížet, jak z něj uniká život. Pomohla lodníka svléct. Měl strnulý pohled a nehýbal se. Doktor Calow mu masíroval tělo lihem a potom přejížděl po mramorově bílé kůži rýžákem. Hans nereagoval. „Tady máte!“ Paní Materová podala Martě další kartáč a porodní bába začala Hansovo tělo masírovat tak, jak to činil lékař. Nedokázala říct, jestli je to nemocnému příjemné, nebo ho to mučí. Kůže byla navzdory masáži stále bledá, ale nemocný začal trochu silněji dýchat. „Paní Materová, potřebujeme horkou a studenou vodu,“ zvolal Dieffenbach. A převzal od Marty kartáč. Marta šla s lodnicí a nosily kbelík za kbelíkem, zatímco oba doktoři nemocného střídavě drhli horkou a studenou vodou. „Nemám pochybnosti,“ řekl Dieffenbach tiše. „Musíme případ ohlásit. Pokračujte s masáží. Paní Vogelsangová, pomohla byste prosím kolegovi Calowovi?“ Marta přikývla. „I kdyby to mělo trvat celou noc,“ slíbila. „Dobrá. Já pojedu k profesoru Rustovi. Navzdory všem bezpečnostním opatřením se cholera dostala do Berlína. Bude vyhlášen výjimečný stav.“ Marta přivřela oči. Děsila se toho, co bude pro ni a ostatní Berlíňany takové vyhlášení znamenat. Karanténu, výjimečný stav, neustále rostoucí počet nemocných, kterým nikdo nemůže pomoct, rostoucí počet mrtvých, které někde rych20
Nemocnice_Charite.indd 20
4.2.2021 13:20:16
le zahrabou. Zasáhne to zase hlavně chudé u kanálu a v přeplněných činžácích na předměstích. Děti, staří a slabí! Ovšem. Jako vždycky. Nepochybovala o tom. V Berlíně nastává období žalu, bolesti a smrti a ona nebude moci nic dělat, jen žalovat na osud. • Dieffenbach hnal koně večerními ulicemi až k domu ve Wilhelmstraße, kde bydlel vrchní tajný lékařský rada, profesor Johann Nepomuk Rust, který byl i lékařským ředitelem Charité, a tudíž Dieffenbachův nadřízený. Kromě toho řídil zdravotnictví, tedy odpovídal za preventivní opatření, která se zavedla na východních hranicích Pruska a kolem celého města. Dům byl osvětlený a Dieffenbach slyšel hudbu. Ředitel má hosty, ovšem případ je příliš důležitý, než aby na to bral ohled. Kontrast s prostředím starého člunu a jeho obyvatel, odkud právě přijel, nemohl být větší. Především vzduch byl tady ve čtvrti Friedrichstadt mnohem lepší a odsunul do pozadí vzpomínku na strašný zápach v nízké a těsné kajutě. Přesto měl lékař všechny detaily na paměti. Dospěl ke správnému závěru? Opravdu lodníka skosila nebezpečná asijská cholera? Nebyla by to první epidemie, kterou zažil. Dieffenbach se zachvěl, když pomyslel na to, co je čeká. A přesto byla tato pohroma i výzvou jeho lékařským schopnostem. Povzbuzovala jeho ctižádost a badatelské úsilí. Tentokrát si nedá pokoj. Bude ve výzkumu pokračovat tak dlouho, dokud nenajde prostředek, který lidem pomůže. Tuhle epidemii z Berlína vyženou. Kdy? Kolik to bude stát lidských životů? Nevěděl. Cítil i pochybnosti. Copak už chytřejší hlavy nezkusily všechno možné, a přece ztroskotaly. Pokročili lékaři v uplynulých desetiletích aspoň o krůček dopředu? „Pojďte prosím za mnou, pane doktore Dieffenbachu,“ vyzval ho zdvořile sloužící, jakmile Dieffenbach zaklepal na dveře. 21
Nemocnice_Charite.indd 21
4.2.2021 13:20:16
Vešel do domu. V salonu ho zalily mohutné akordy koncertního křídla. Pohledem přelétl posluchače a objevil pána domu. Rust seděl v křesle, jeho malé korpulentní tělo se v něm málem ztrácelo. Pokyvoval hlavou do taktu a pohled upíral kamsi ke stropu. Vrchní lékařský rada miloval hudbu. U tohoto křídla seděla už leckterá stoupající hvězda hudebního nebe. V tomto sále hrál na housle dokonce i Paganini. Setkávali se tu vědci a hudebníci a samozřejmě ti, kteří něco znamenali v politice a v armádě. Za takový večer by dala jeho žena Johanna i spásu duše, napadlo Dieffenbacha, než Johannu i nádhernou hudbu nemilosrdně vypudil z hlavy. Není tady pro zábavu. Po chvilce váhání přistoupil ke křeslu, sklonil se a zašeptal tajnému radovi strašnou zprávu do ucha. Rust sebou trhl, sáhl po brýlích se silnými skly a nasadil si je. Očima postiženýma šedým zákalem zíral na nevítaného hosta. „Jste si zcela jistý?“ Dieffenbach přikývl. Rust vstal a lehce napadaje na nohu vyšel s Dieffenbachem ze salonu. Zavřením dveří hudba umlkla. „Žije ještě ten muž?“ „Když jsem od něj odjížděl, žil, ale vypadal spíš jako mrtvola.“ Rust v zamyšlení pokrčil čelo. Chvíli mlčel. Dieffenbach si uměl představit, že zvažuje možné důsledky. Pak pohlédl na svého zástupce. „Jeďte zpátky a snažte se, aby ten muž přežil.“ „A co uděláte vy?“ odvážil se Dieffenbach zeptat staršího představeného. „Vyčkám. Teď v noci už nemůžeme nic udělat.“ Dieffenbach si dal záležet, aby na něm nebyla patrná nevole. „Promiňte, profesore Ruste, ale neměli bychom zajistit, aby se nenakazily další osoby?“ Rust přimhouřil oči. „Ach tak, vy si taky myslíte, že se ta choroba přenáší z člověka na člověka a není důsledkem miasmatu, který se jedovatě vypařuje z kanálu, jak říkají mnozí?“ Dieffenbach přikývl. „Právě proto se musíme postarat, aby se lidé, kteří byli v posledních hodinách s tím lodníkem v kontaktu, drželi stranou od jiných,“ naléhal. 22
Nemocnice_Charite.indd 22
4.2.2021 13:20:16
„Nejdřív si musíme být jistí, že je to skutečně ta asijská cholera, než vyplašíme a zpanikaříme celý Berlín. Co když je to falešný poplach? Co bych potom řekl králi?“ „Chcete mu místo toho vysvětlovat, že se epidemie šíří, protože jste pozdě nařídil karanténní opatření?“ oponoval Dieffenbach a hned pocítil, že zašel moc daleko. Hlas starého tajného rady byl ledově chladný. „Jeďte zpátky a odvezte toho lodníka, ať živého nebo mrtvého, do neštovicového pavilonu v Charité. Kdo je na lodi, musí na ní zůstat, nebo půjde rovněž do pavilonu. Pošlu strážce, který bude člun hlídat. A nyní se musím zase věnovat svým hostům. Dobrou noc!“ Dieffenbach se chladně uklonil a nedal na sobě znát pobouření. Teď by se mělo jednat. Každé zdržení může mít fatální následky pro celé město, ale on nerozhoduje. Hněvivě hleděl za Rustem. Potom se otočil na podpatku a jel zpátky ke kanálu. Člun M92, temný a tichý, spočíval na vodě. Nikdo nemohl vidět, jaké drama se odehrává v podpalubí. • Marta a doktor Calow byli zpocení od hlavy k patě, ale nedařilo se jim nemocného lodníka probrat k životu. Jeho kůže měla barvu a teplotu mramoru, dech byl ledový, tep stále slabší. Calow podal paní Materové mísu s vychladlou vodou. „To je poslední stadium,“ řekl Martě, když byla Materová z doslechu. „Četl jsem o tom. Když se ztrácí tep, není už pomoci.“ Marta se dívala na mladého lodníka plná soucitu. Nebyla doktorka, ale i bez studia medicíny viděla, že po chudákovi sahá smrt. Hans Mater se náhle v kajutě vztyčil. Marta sebou trhla. „Pít,“ zašeptal. Než mu stihla podat hrnek s heřmánkovým čajem, přehodil nohy přes pelest a pomalu se vztyčil. „Zázrak,“ zašeptala Marta. Cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Je to pravda? Je ještě naděje? 23
Nemocnice_Charite.indd 23
4.2.2021 13:20:16
Ale vtom padl lodník doktorovi do náruče. Calow ho zase položil na postel. Venku se ozvaly rychlé kroky. Dveře se otevřely a vstoupil doktor Dieffenbach ve vlajícím fraku. „Jak to vypadá?“ Hleděl na nemocného, který nyní ležel na boku. Nohy mu občas zaškubaly, prsty se chvěly. Calow mu přiložil ruku na hrudník. „Zdá se, že už není tak ledový.“ „Je z toho tedy venku?“ zeptala se Marta. Několik minut mlčky pozorovali škubající se tělo. Dieffenbach se zamračil, potom si klekl k lůžku a přiložil prsty na Materův krk. „Nic,“ hlesl. Přiblížil ucho k jeho rtům a nosu. Zavrtěl hlavou. „Nedýchá, tep nehmatný. Je mrtvý.“ „Jak to?“ zvolala Marta. „Copak nevidíte, jak se mu třesou ruce!“ Oba lékaři přikývli, ale zůstali u svého tvrzení. „Cholera je záludná nemoc. Živí vypadají jako mrtví, mrtví se zdají živí.“ „Ne!“ vykřikla paní Materová, která právě vešla s mísou plnou horké vody. Nádoba spadla na zem, voda vystříkla. Chtěla k mrtvému synovi, ale Dieffenbach se jí postavil do cesty. „Rozlučte se s ním odsud,“ pravil. „Nevíme, jestli není jeho tělo ještě nakažlivé.“ Calow vydal odmítavý zvuk. „Nechte matku, ať se se synem rozloučí! To je přece absurdní. Cholera se šíří odpornými miasmaty, která se koncentrují někde v kanále.“ Znělo to přesvědčivě a vysvětlovalo by to, proč se epidemie nejsilněji projevují tady u kanálu v domech chudiny, pomyslela si Marta. Dieffenbach ale trval na svém. „Tomu vy věříte? A tahle miasmata prostě přivála z Indie do Ruska a potom do Berlína?“ Oba lékaři na sebe hleděli. Dieffenbach odvrátil zrak jako první. „Musíme vzít vašeho syna s sebou,“ řekl laskavým tónem. „Budou ho v Charité pitvat.“ „Pusťte mě k synovi,“ prosila paní Materová. „Musím u něj zůstat a ustrojit ho do hrobu. Musí domů.“ Marta přistoupila k lodnici a objala ji. „Paní Materová, to není možné. Ale slibuju vám, že u Hanse zůstanu, dokud nespočine v zemi.“ 24
Nemocnice_Charite.indd 24
4.2.2021 13:20:16
Potom se vzdorovitě podívala na doktora Dieffenbacha, pevně rozhodnutá svůj slib dodržet a nenechat se poslat pryč. „Dobrá,“ povolil nakonec. „Paní Vogelsangová pojede s námi a bude přítomná pitvě.“ Paní Materová v slzách Martě děkovala a bezmocně se dívala, jak muži balí jejího syna do deky a odnášejí na břeh. Objala Martu místo syna. Stála na palubě a sledovala, jak se kočár s mrtvým, lékaři a Martou vzdaluje.
25
Nemocnice_Charite.indd 25
4.2.2021 13:20:16
2. KAPITOLA
Ošetřovatelka Elizabet
Bylo kolem půlnoci, když Dieffenbach zahnul do Jägerstraße ve Friedrichstadtu, kde žil s manželkou Johannou ve velkém bytě v prvním patře. Ještě ani nevyšel po schodech, když prudce otevřela dveře. Nemusel se na ni podívat, aby věděl, že bouře je na spadnutí. Vzduch byl nabitý elektřinou. Dieffenbach tušil, co přijde, a rád by se hádce vyhnul. Byl unavený a vyčerpaný a netoužil po ničem jiném než se na hodinku stáhnout do své pracovny a přemýšlet o novém případu. Taky chtěl napsat příteli, doktoru Georgu Friedrichovi Stromeyerovi do Hannoveru, který ho informoval o své fascinující operaci, rozříznutí Achillovy šlachy. A taky mu v žaludku kručelo hlady. Rád by si zaskočil do kuchyně, vzal si kus chleba a sýr a potom za sebou zavřel dveře. Ale Johanna se mu postavila do cesty a hněvivě si ho měřila. „Víš, kolik je hodin? A nevykládej mi zase o nějakém důležitém pacientovi. Co já? Jsem jen tvoje žena, a tudíž nedůležitá?“ „Johanno, mrzí mě to. Ale opravdu to byl výjimečný případ – ne pro mě, ale pro celý Berlín.“ Johanna nad jeho slovy jen mávla rukou. „Říkala jsem ti, že tenhle večer je pro nás důležitý.“ „Pro tebe.“ „Pro nás,“ trvala na svém. „Máme vážené hosty.“ „Je tady Devrient,“ usoudil Dieffenbach a potlačil povzdech. Znal nadšení své ženy pro tohoto herce, jeho odpor k němu však nebyl projevem žárlivosti. Přitom Johanna byla určitě žena, nad jejíž věrností se manžel musel zamýšlet. Svého prvního manžela podváděla nejen s Dieffenbachem. Zvláštní. Čas, kdy na Johannu jistým způsobem žárlil, už pominul. 26
Nemocnice_Charite.indd 26
4.2.2021 13:20:16
„Ano, je tady Ludwig a našim hostům velmi poutavě recitoval,“ pronesla agresivním tónem. „Jen na mého muže hosté zase jednou čekali marně. Mimochodem netrpělivě na tebe čeká náš vážený ministr Humboldt!“ „Bývalý ministr,“ opravil ji Dieffenbach. Johanna mávla rukou. „To není důležité.“ Ačkoliv Wilhelm von Humboldt patřil k bývalým milencům jeho ženy, Dieffenbach ho měl rád a ochotně plnil úkoly domácího lékaře jeho rodiny. Právě jemu kromě jiného vděčil za to, že si mohl dovolit tento drahý byt a koně. Wilhelm von Humboldt neustále pěl chválu na svého rodinného lékaře a doporučoval movité pacienty do jeho soukromé praxe. Dieffenbachovi najednou vytanula vzpomínka na jejich první ubohý byt. Na nekončící dny s pacienty, kteří sotva mohli zaplatit. Na šermířské souboje studentů, kterým přišíval useknuté špičky nosu a obvazoval krvácející rány. A i když Johanna už tenkrát snila o tom, že by v Berlíně vedla salon jako Henriette Herzová nebo Rahel Vernhagenová, byla spokojenější, plná naděje a plánů do budoucna. A ještě je pojila láska. Nyní disponovala rozlehlým bytem a na ničem nemusela šetřit. Mohla zvát, koho chtěla, ale její dilema bylo, že lidé, kteří přicházeli na návštěvu, se chtěli setkat se schopným lékařem, ovšem ten si nepřál nic víc, než aby se o něj žena trochu starala, a jinak chtěl doma trávit čas ve své pracovně a psát články nebo knihy. Chtěl toho moc? Dieffenbach pohlédl na Johannu. Světlo, které jí šikmo dopadalo do tváře, nemilosrdně vykreslovalo každou vrásku v její povadlé pleti. Muže na ní přitahovaly její duchaplné způsoby a podnětná konverzace – pokud neměla zrovna takovou náladu jako tento večer. Dieffenbachovi nevadilo, že je manželka o devět let starší než on, a ačkoliv na ní dnes bylo jejích víc než padesát let vidět, nebyly to tyto vnější okolnosti, co je rozdělovalo. Dieffenbach v ní už neviděl svou velkou lásku, kvůli níž se vykašlal na všechny konvence. Johanna se nechala rozvést a cestovala s ním po světě, než si mohl konečně otevřít praxi v Berlíně. A oženil se s ní navzdory všem překážkám. 27
Nemocnice_Charite.indd 27
4.2.2021 13:20:16
Nyní viděl jen zahořklou ženu. „Půjdu pozdravit Humboldta,“ prohlásil a protáhl se kolem ní. • Bylo sice časně ráno, přesto se vzduch v prostorách neštovicového pavilonu dusivě tetelil. Byla to malá budova za celní zdí, která obklopovala areál královské nemocnice Charité ze severní a východní strany. Lodníkovu mrtvolu dopravili sem místo do márnice, která byla uvnitř areálu. Nyní ležel na stole uprostřed místnosti. Marta ustoupila do rohu, aby nikomu nepřekážela, a přesto mohla vše sledovat. Byla pevně rozhodnutá dodržet, co přísahala paní Materové, a nehnout se od těla jejího syna. Zatím se nikdo z přítomných lékařů nepokusil ji poslat pryč. Neudivilo ji, že tady jsou doktor Dieffenbach a doktor Calow. Kromě nich tu byl další lékař v uniformě, asi padesátiletý. Vedle něj stál malý kulatý muž v černých kalhotách, na nose měl silné brýle – to je jistě tajný rada, profesor Rust. I když už po ránu bylo nesnesitelné vedro, měl na sobě silný obnošený černý redingot a kolem krku pevně utažený nákrčník, který evidentně patřil do jiné doby. Náhle se prudce otevřely dveře a dovnitř vpadl bez dechu mladík v uniformě. Tváře měl zarudlé, vlasy mu vlály do všech stran. Hezký chlapec, pomyslela si Marta. Vysoký blonďák s nádherně modrýma očima. Odhadovala, že je mu tak třiadvacet, čtyřiadvacet. Takové nespoutané mládí v příbytku smrti. Poprvé za dnešek se usmála. Mladík se uklonil a rozhlížel se po přítomných, až mu padl zrak na oba muže v pozadí. „Profesore Ruste, řediteli Kluge, jsem pépin Alexander Heydecker, posluchač třetího ročníku Lékařsko-chirurgické vojenské akademie. Od tohoto týdne jsem odvelen jako chirurg elév do Charité. U snídaně jsem se dozvěděl od jednoho kamaráda, že tady dnes budete pitvat zemřelého na choleru, a tak jsem si řekl, že je důležité vědět, s čím přesně máme co do činění. Myslím, co čeká všechny lékaře v Berlíně, jestli se podezření potvrdí.“ 28
Nemocnice_Charite.indd 28
4.2.2021 13:20:16
Hleděl od jednoho ke druhému v očekávání souhlasu. „Prosím, abyste mně dovolili se pitvy účastnit. Je ten mrtvý opravdu obětí asijské cholery?“ „Mladý muž toužící po vědění,“ prohlásil s úsměvem ředitel Kluge. „Tak jak si to u našich studentů v Pépiniére představujeme. Jen přistupte blíž a řekněte nám, co vidíte.“ Marta přemýšlela, co o Pépiniére ví. Předtím projeli kolem institutu Friedricha Viléma, jak se už dvě desetiletí jmenoval, což byl komplex budov, který se rozkládal na trojúhelníkovém pozemku na jižním břehu Sprévy přímo před mostem podél Friedrichstraße. Elévové tady dostávali bezplatné lékařské nebo chirurgické vzdělání, pokud byli svolní se na osm let upsat službě v armádě. Existovala ovšem taky možnost si vzdělání zaplatit. Marta ale slyšela, že to rodiny stálo pořádnou sumu, víc než sto zlatých za semestr. Kromě mladých pépinů tam byli i mnozí zasloužilí plukovní chirurgové a felčaři, kteří zde získávali vyšší vzdělání v medicínské službě. V průběhu té doby pracovali jako chirurgové pod penzí v Charité, což znamenalo, že jim byl dál vyplácen žold. Marta zase soustředila pozornost na mrtvé tělo a lékaře kolem pitevního stolu. Ředitel Kluge dal znamení Dieffenbachovi a Calowovi. „Pánové, začneme.“ Dieffenbach sáhl po skalpelu a udělal dva diagonální řezy od klíční kosti, které se křížily na hrudní kosti. Odtamtud vedl čepel přímo ke stydké kosti. Rozhodným pohybem otevřel hrudník a břišní dutinu. „Takže mladý Heydeckere, co vidíte?“ vyzval starý Rust pépina. „Co je vám nápadné?“ „Je to zvláštní. Jeho cévy. Jsou jako vysušené. Nikde není patrná krev.“ Calow otevřel velké cévy a potřásl hlavou. „Něco takového jsem ještě neviděl,“ potvrdil Dieffenbach. „Vidíte, stěny jsou tak světlé, jako by cévami nikdy neproudila krev.“ Žilní stěny jsou naopak slepené,“ ohlásil Calow. „Je to těstovitá černočervená hmota.“ Marta se posunula o kousek blíž, aby lépe viděla. Rovněž žaludek mrtvého byl vybledlý, vnitřní stěny střev byly naopak zanícené a oteklé. 29
Nemocnice_Charite.indd 29
4.2.2021 13:20:16
Lékaři očividně přečetli protokoly mnoha pitvaných, neboť byli zajedno. „Hanse Matera skolila asijská cholera.“ Z vyříznutého srdce odebral doktor Calow ještě pozůstatek tmavé krve a podal pohárek profesoru Rustovi. Ten svraštil obočí a otáčel nádobkou sem a tam. „Kdyby se tak dal jed cholery z této krve extrahovat,“ poznamenal Dieffenbach. „Kdybychom věděli, jak se přenáší!“ „A kdo ho nakazil,“ pokýval hlavou profesor Rust. „Obávám se ovšem, že se to dozvíme rychleji, než nám bude milé. Tento muž nebude jediná oběť.“ „Neexistuje jediný důkaz, že se cholera přenáší z člověka na člověka,“ vmísil se do debaty doktor Calow. „V jeho krvi choleru nenajdete. Jděte ke kanálu! Tam se nad vodou tvoří miasmatické výpary a ty nakazí každého, kdo se dostane příliš blízko.“ Dieffenbach zastával stejný názor jako tajný rada. A zdůraznil, že navzdory opatřením na hranici zavlekli nemoc do Berlína lidé a tyhle osoby jsou nebezpečně nakažlivé. Marta si pomyslela, že tento spor už lékaře dlouho rozděluje. A je tak urputný zřejmě proto, že ani jedna ze stran nemůže svou tezi prokázat. Doktor Calow vzal profesoru Rustovi pohárek s krví. „Lodník by si jistě vzpomněl na to, že se setkal s někým, kdo měl choleru,“ trval na svém. „Ale nic takového neřekl.“ „Nevíme, jak dlouho jed účinkuje před projevem prvních symptomů a jak dlouho po smrti,“ dal v úvahu profesor Rust. Calow ukázal prstem na lodníkovo tělo, které Dieffenbach zašíval velkými stehy. „V tomto těle žádný cholerový jed není. Dokážu vám to!“ Dřív než někdo z přítomných pochopil, co má v úmyslu, přiložil pohárek ke rtům a krev zemřelého vypil. Marta vykřikla, Dieffenbach pustil jehlu z ruky a vytrhl kolegovi pohárek z ruky, ale bylo už pozdě. „Jste blázen!“ křikl Rust a zakroutil hlavou. „Teď jděte, zemřete, ale myslete na to, kolik lidí do té doby nakazíte a vezmete s sebou.“ 30
Nemocnice_Charite.indd 30
4.2.2021 13:20:16