Agatha Christie
Dům na úskalí K A LI B R
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 3
06.12.2019 16:35:28
Přeložila Veronika Volhejnová
Peril at End House Copyright © 1932 Agatha Christie Limited. All rights reserved. AGATHA CHRISTIE, POIROT, the Agatha Christie Signature and the AC Monogram Logo are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2020. Translation entitled DŮM NA ÚSKALÍ Copyright © 2020 Agatha Christie Limited. All rights reserved. ISBN 978-80-242-6334-2
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 4
06.12.2019 16:35:28
Pro Edena Philpottse, kterému budu vždy vděčná za jeho přátelství a za povzbuzení, které mi před mnoha lety poskytl.
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 5
06.12.2019 16:35:28
PRVNÍ KAPITOLA
Hotel Majestic Žádné přímořské městečko na jihu Anglie není myslím tak přitažlivé jako St. Loo. Celkem právem se mu říká Vodní královna a velmi silně připomíná Riviéru. Pobřeží Cornwallu je podle mého názoru právě tak fascinující jako pobřeží jižní Francie. Poznamenal jsem něco v tom smyslu ke svému příteli Herculu Poirotovi. „Ano, něco podobného psali včera na menu v jídelním voze, mon ami. Vaše poznámka není originální.“ „Ale souhlasíte, ne?“ Usmíval se sám pro sebe a neodpověděl hned na mou otázku. Opakoval jsem ji. „Tisíckrát se omlouvám, Hastingsi. Byl jsem myšlenkami jinde. Konkrétně v oné části světa, o níž jste se právě zmínil.“ „Na jihu Francie?“ „Ano. Vzpomínal jsem na poslední zimu, kterou jsem tam strávil, a na události, k nimž došlo.“ (7)
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 7
06.12.2019 16:35:28
AGAT HA C HR I S T I E
Pamatoval jsem se na to. V Modrém vlaku byla spáchána vražda a Poirot tu záhadu – složitou a matoucí – vyřešil se svou obvyklou neomylnou bystrostí. „Přál bych si, abych tam byl tehdy s vámi,“ prohlásil jsem s hlubokou lítostí. „Já také,“ kývl Poirot. „Vaše zkušenosti by pro mě byly nedocenitelné.“ Podíval jsem se na něj úkosem. Dlouholetý zvyk mě naučil nevěřit jeho komplimentům, ale teď se zdálo, že mluví naprosto vážně. Konečně, proč ne? Mám skutečně dlouholeté zkušenosti s metodami, kterých používá. „Zvlášť jsem postrádal vaši živou obrazotvornost, Hastingsi,“ pokračoval zasněně. „Člověk potřebuje alespoň trochu odlehčení. Můj komorník George je sice obdivuhodný muž a já s ním někdy probírám určité body, ale obrazotvornosti nemá ani špetku.“ Tato poznámka mi připadala naprosto irelevantní. „Řekněte mi, Poirote,“ začal jsem, „neláká vás někdy obnovit svou činnost? Takový pasivní život –“ „Mně naprosto vyhovuje, příteli. Sedět na slunci – co může být kouzelnějšího? Odejít do ústraní na vrcholu slávy – jaké větší gesto by si kdo mohl přát? Říkají o mně: ‚To je Hercule Poirot! Veliký – jedinečný! – Nikdy nebyl nikdo jako on, a nikdy ani nebude!‘ Eh bien – já jsem spokojen. Jsem skromný člověk.“ Já osobně bych slovo skromný nepoužil. Zdálo se mi, že sebestřednost mého malého přítele se s léty rozhodně nezmenšila. Pohodlně se opřel v křesle, hladil si knír a skoro předl sebeuspokojením. Seděli jsme na jedné z teras hotelu Majestic. Je to největší hotel v St. Loo a stojí na vlastních pozemcích na pobřežním mysu, obrácený k moři. Pod námi se rozkládaly zahrady (8)
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 8
06.12.2019 16:35:28
D Ů M N A Ú S K AL Í
hotelu s četnými palmami. Moře mělo krásnou temně modrou barvu, nebe bylo blankytné a slunce svítilo právě s takovým upřímným zápalem, s jakým by srpnové slunce svítit mělo (i když v Anglii to většinou nedělá). Včely hlasitě a příjemně bzučely – zkrátka úplná idyla. Přijeli jsme teprve předchozího večera a tohle bylo první dopoledne našeho plánovaného týdenního pobytu. Jestli tohle skvělé počasí vydrží, budeme mít dokonalou dovolenou. Zvedl jsem zase noviny, které mi předtím vypadly z ruky, a zabral jsem se do ranních zpráv. Politická situace se zdála neuspokojivá, ale nezajímavá, v Číně se šířily nepokoje, dlouhý článek byl věnován finančním machinacím v City, o nichž se v poslední době stále více mluvilo, ale celkem vzato tam nebylo nic skutečně vzrušujícího. „Zvláštní věc, ta papouščí nemoc,“ poznamenal jsem, když jsem obracel stránku. „Opravdu zvláštní.“ „Dva další mrtví v Leedsu, jak vidím.“ „Skutečně politováníhodné.“ Otočil jsem stránku. „Pořád ještě žádné zprávy o tom letci Setonovi z jeho cesty kolem světa. Mají kuráž, tihle mládenci. Ten jeho obojživelný stroj, Albatros, musí být skutečně velký vynález. Věčná škoda, jestli to nepřežil. Ale ještě se nevzdávají naděje. Mohl se dostat na některý tichomořský ostrov.“ „Na Šalamounových ostrovech dosud žijí lidojedi, že?“ zeptal se Poirot konverzačním tónem. „Musí to být výjimečný muž. Takovéhle věci člověku dodávají pocit, že je přece jen dobré být Angličanem.“ „Aspoň nějaká útěcha za porážky ve Wimbledonu,“ odsekl Poirot. (9)
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 9
06.12.2019 16:35:28
AGAT HA C HR I S T I E
„Já – nemyslel jsem –“ začal jsem. Můj přítel odbyl mou zamýšlenou omluvu velkorysým mávnutím ruky. „Já,“ prohlásil, „sice nejsem obojživelník jako stroj chudáka kapitána Setona, ale jsem kosmopolita. A jak víte, Angličany jsem vždycky velmi obdivoval. Například důkladnost, se kterou čtou své noviny.“ Moje pozornost se přenesla k politickým zprávám. „Jak to tak vypadá, ministr vnitra dostává pěkně zabrat,“ poznamenal jsem se smíchem. „Chudák. Ano, skutečně má potíže. Ano, ano. Dokonce takové, že hledá pomoc na těch nejméně pravděpodobných místech.“ Vytřeštil jsem na něj oči. Poirot s pousmáním vytáhl z kapsy ranní poštu, pečlivě sepnutou gumičkou. Vylovil z balíčku jeden dopis a hodil mi ho. „Včera nás patrně minul,“ řekl. Přečetl jsem si dopis s pocitem příjemného vzrušení. „Ale, Poirote,“ vykřikl jsem, „tohle je přece velice licho tivé!“ „Myslíte, příteli?“ „Mluví o vašich schopnostech těmi nejpochvalnějšími výrazy.“ „Má pravdu,“ kývl Poirot a skromně odvrátil zrak. „Prosí vás, abyste pro něj tu záležitost vyšetřil – žádá vás o to jako o osobní laskavost.“ „Přesně tak. Nemusíte mi to všechno opakovat. Chápejte, můj milý Hastingsi, já jsem ten dopis četl.“ „Ale to je smůla,“ vykřikl jsem. „Tak to máme po dovo lené.“ „Ne, ne, calmez vous – o tom nemůže být řeč.“ ( 10 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 10
06.12.2019 16:35:28
D Ů M N A Ú S K AL Í
„Ale ministr vnitra píše, že záležitost je naléhavá.“ „Možná má pravdu – a možná ji také nemá. Tihle politici se snadno rozruší. Sám jsem viděl, v Chambre des Deputés v Paříži –“ „Ano, ano, ale, Poirote, přece bychom měli začít něco zařizovat! Rychlík do Londýna je už pryč – ten odjíždí ve dvanáct hodin. Příští –“ „Uklidněte se, Hastingsi, uklidněte se, snažně vás prosím! Pořád samé rozčilení, samé vzrušení. Dnes do Londýna nejedeme – a zítra také ne.“ „Ale tohle předvolání –“ „Se mě netýká. Nesloužím u vaší policie, Hastingsi. Byl jsem požádán, abych se případu ujal jako soukromý vyšetřovatel. A já odmítám.“ „Vy odmítáte?“ „Přesně tak. Napíšu dokonale zdvořilý dopis, vyslovím politování a omluvu, vysvětlím, že jsem z toho naprosto zoufalý, ale co se dá dělat? Jsem na odpočinku – skončil jsem.“ „Ale vy jste neskončil!“ vykřikl jsem s přesvědčením. Poirot mě poplácal po koleni. „To byla slova dobrého přítele – věrného psa. A máte k tomu dobrý důvod. Šedé buňky, ty dosud fungují – pořá dek, metoda – to všechno tam stále je. Ale když jsem jednou na odpočinku, příteli, jsem na odpočinku! Je konec! Nejsem divadelní hvězda, která se světu naposledy klaní aspoň tucetkrát. S veškerou velkorysostí říkám: dejme zase šanci mladým. Třeba dokážou něco chvályhodného. Pochybuji o tom, ale možné to je. Ovšem na tuhle nepochybně únavnou záležitost ministra vnitra jistě stačit budou.“ „Ale, Poirote, ty komplimenty!“ „Já jsem nad komplimenty povznesený. Ministr vnitra je rozumný člověk a uvědomuje si, že kdyby dokázal získat moje ( 11 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 11
06.12.2019 16:35:29
AGAT HA C HR I S T I E
služby, všechno by skončilo úspěšně. Ale co se dá dělat? Má smůlu. Hercule Poirot uzavřel svůj poslední případ.“ Díval jsem se na něj. V hloubi srdce jsem litoval, že je tak zatvrzelý. Kdyby vyřešil takový případ, jaký se mu tady nabízel, mohlo by to dodat další lesk jeho už tak celosvětové pověsti. Přesto jsem ale musel jeho neochvějný postoj obdivovat. Najednou mě něco napadlo a usmál jsem se. „Poslyšte,“ řekl jsem, „vy se vůbec nebojíte? Vždyť vy přímo pokoušíte bohy takovým kategorickým prohlášením!“ „Je nemožné,“ odpověděl, „že by kdokoli dokázal otřást rozhodnutím Hercula Poirota.“ „Nemožné, Poirote?“ „Máte pravdu, mon ami, takové slovo by člověk užívat neměl. Eh, ma foi, samozřejmě netvrdím, že kdyby zeď vedle mé hlavy zasáhla kulka, nepustil bych se do vyšetřování. Jsem koneckonců jen člověk!“ Usmál jsem se. Těsně předtím dopadl na terasu vedle nás malý kamínek a mě pobavilo, jakou barvitou analogii z toho Poirot odvodil. Teď se sklonil a oblázek sebral. Pak pokra čoval. „Ano, jsem jen člověk. Jsem spící pes – budiž, ale spícího psa lze vzbudit. Ve vašem jazyce existuje i přísloví, které o tom hovoří.“ „Dokonce myslím,“ podotkl jsem, „že kdybyste zítra našel ve svém polštáři zabodnutou dýku – běda tomu zločinci, který by ji měl na svědomí!“ Kývl, ale poněkud nepřítomně. K mému překvapení náhle vstal a sestoupil po několika schodech, které vedly z terasy do zahrady. Právě v té chvíli se objevila dívka spěchající vzhůru k nám. Stačil jsem si všimnout, že jde o dívku nepochybně hezkou, když tu mou pozornost znovu upoutal Poirot – nedával ( 12 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 12
06.12.2019 16:35:29
D Ů M N A Ú S K AL Í
pozor, kam šlape, zakopl o kořen a ošklivě upadl. Stalo se to v okamžiku, kdy se s onou dívkou míjel, a ona mu spolu se mnou pomohla zpátky na nohy. Samozřejmě jsem především věnoval pozornost svému příteli, ale povšiml jsem si tmavých vlasů, vílí tvářičky a velkých temně modrých očí. „Velice se omlouvám,“ koktal Poirot. „Mademoiselle, jste nadmíru laskavá. Nesmírně lituji – au! – noha mě bolí značnou měrou. Ne, ne, to nic není – podvrtnutý kotník, to je vše. Za několik minut bude všechno v pořádku. Ale kdybyste mi mohl pomoci, Hastingsi – vy z jedné strany a mademoiselle z druhé, když bude tak velice laskavá. Stydím se, že od ní musím něco takového žádat.“ Vzali jsme s dívkou Poirota mezi sebe a za chvíli už seděl ve svém křesle na terase. Nabídl jsem se, že dojdu pro doktora, ale můj přítel to příkře zamítl. „To nic není, říkám vám. Podvrtnutý kotník, nic víc. Teď to sice bolí, ale za chvíli bude po všem.“ Ušklíbl se. „Uvidíte, za minutku bude vše zapomenuto. Mademoiselle, tisíckrát vám děkuji. Byla jste velice laskavá. Posaďte se, snažně vás prosím.“ Dívka si sedla. „Nic to není,“ řekla, „ale přesto bych ráda, abyste se nechal ošetřit.“ „Mademoiselle, ujišťuji vás, že je to bagatelle! Ve vaší příjemné společnosti bolest už teď polevuje.“ Dívka se zasmála. „To je dobře.“ „Co byste řekli koktejlu?“ navrhl jsem. „Je právě vhodná doba.“ „No –“ zaváhala. „Díky, ráda.“ „Martini?“ „Ano, prosím – suché martini.“ ( 13 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 13
06.12.2019 16:35:29
AGAT HA C HR I S T I E
Odešel jsem objednat koktejly. Když jsem se vrátil, našel jsem Poirota a tu dívku zabrané do živého rozhovoru. „Představte si, Hastingsi,“ řekl Poirot, „že ten dům támhle – ten na samé špici mysu – který jsme tak obdivovali, patří tady mademoiselle.“ „Skutečně?“ podivil jsem se, i když jsem si nevzpomínal, že bych kdy vyjádřil nějaký obdiv. Popravdě řečeno, skoro jsem si domu nevšiml. „Vypadá impozantně a skoro přízračně, jak tam tak stojí o samotě a široko daleko nic jiného.“ „Říká se mu Dům na úskalí,“ podotkla dívka. „Miluju ho – ale je starý a rozpadá se. Už je z něj skoro ruina.“ „Jste poslední potomek starého rodu, mademoiselle?“ „Ale ne, nebyli jsme nijak významná rodina. Ale Buckleyové v tom domě žili dvě stě nebo tři sta let. Můj bratr zemřel před třemi lety, takže jsem poslední z rodu.“ „To je smutné. Žijete tady sama, mademoiselle?“ „Bývám hodně často pryč, a když jsem doma, obvykle si tu podává dveře dav veselých návštěv.“ „To je velice moderní. Já jsem si vás představoval v temném strašidelném sídle, pronásledovaném rodinnou kletbou.“ „To je nádherné! Vy musíte mít úžasnou představivost. Ne, není strašidelný. A jestli ano, tak je tam hodný duch. Během tří dnů jsem třikrát těsně unikla smrti, takže musím být dítě štěstěny.“ Poirot zpozorněl. „Unikla smrti? To zní zajímavě, mademoiselle.“ „Ale ne, nic vzrušujícího na tom nebylo. Jenom nehody.“ Prudce trhla hlavou, protože kolem prolétla vosa. „Zatracené vosy. Ty tady někde musejí mít hnízdo.“ „Včely a vosy – vy je nemáte ráda, mademoiselle? Pobodaly vás – ano?“ ( 14 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 14
06.12.2019 16:35:29
D Ů M N A Ú S K AL Í
„Ne – ale nesnáším, když člověku přeletí těsně kolem obličeje.“ „Mít včelu pod čepcem,“ poznamenal Poirot. „Tak to vy Angličané přece říkáte, když je někdo posedlý jedinou myšlenkou, ne?“ V té chvíli přišel číšník s koktejly. Pozvedli jsme každý svou skleničku a pronesli obvyklé prázdné fráze. „Čekají mě na koktejl v hotelu,“ podotkla slečna Buckleyová. „Nejspíš už se diví, co se mnou je.“ Poirot si odkašlal a postavil sklenici. „Co bych dal za šálek dobré husté čokolády,“ broukl. „Ale v Anglii ji neděláte. Přesto zde máte některé velmi příjemné zvyky. Například mladé dívky a jejich klobouky – tak snadno si je nasazují a zase snímají – půvabně – lehce –“ Dívka na něj vytřeštila oči. „Jak to myslíte? Proč by neměly?“ „Ptáte se, protože jste mladá – velmi mladá, mademoiselle. Ale pro mne je přirozenou věcí vysoký, nehybný účes – a klobouk připjatý mnoha jehlicemi – là – là – là – el là.“ Čtyřikrát rozmáchle bodl do vzduchu. „Ale to muselo být strašně nepohodlné!“ „Ach – to bych řekl,“ prohlásil Poirot. A žádná mučednice módy by to nedokázala pronést procítěněji. „Když foukal vítr, byla to muka – dámy z toho měly migrény.“ Slečna Buckleyová si stáhla jednoduchý klobouk se širokým okrajem, který měla na hlavě, a hodila ho na stůl vedle sebe. „A teď děláme tohle,“ zasmála se. „Což je rozumné a okouzlující,“ schválil jí to Poirot s úklonkou. Podíval jsem se na ni se zájmem. Tmavé vlasy měla rozcuchané, takže vypadala jako víla. Vůbec v sobě měla něco vílího ( 15 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 15
06.12.2019 16:35:29
AGAT HA C HR I S T I E
nebo šotkovského. Malá, živá tvář, která tvarem připomínala macešku, obrovské modré oči, a ještě něco jiného – něco jímavého a poutavého. Byl to náznak lehkomyslnosti? Pod očima měla temné stíny. Na terasu, kde jsme seděli, mnoho lidí nechodilo. Hlavní terasa, kde sedávala většina hostů, byla hned za rohem, v místě, kde útes spadal přímo dolů do moře. Zpoza tohoto rohu teď vyšel muž, muž s brunátnou tváří a houpavým krokem, který držel ruce trochu od těla a napůl zaťaté v pěst – typický námořník. „No kde může to děvče být,“ mluvil sám k sobě hlasem tak zvučným, že snadno dolehl až k nám. „Nick – Nick!“ Slečna Buckleyová vstala. „Já jsem věděla, že začnou šílet. Hej, Georgi – Georgi – tady jsem.“ „Freddie už se klepe na něco k pití. Tak pojď, holka.“ Přejel zvědavým pohledem Poirota, který se jistě značně lišil od většiny přátel slečny Nick. Dívka udělala rozmáchlé gesto, aby je představila. „Tohle je kapitán Challenger – ehm –“ Ale k mému překvapení Poirot nedoplnil jméno, na které čekala. Místo toho vstal, velmi obřadně se uklonil a zamumlal: „Z britského námořnictva. Já si britského námořnictva vysoce vážím.“ Tenhle typ poznámek Angličanům nebývá právě vhod. Kapitán Challenger se zarděl a Nick Buckleyová vzala situaci do vlastních rukou. „No tak pojď, Georgi. Nezírej tak. Kde jsou Freddie a Jim?“ Usmála se na Poirota. „Díky za ten koktejl. Doufám, že kotník bude v pořádku.“ ( 16 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 16
06.12.2019 16:35:29
D Ů M N A Ú S K AL Í
Pak kývla směrem ke mně, zavěsila se do námořníka a společně zmizeli za rohem. „Tak to je jeden z přátel mademoiselle,“ prohlásil zamyšleně Poirot. „Jeden z její veselé společnosti. Co je zač? Řekněte mi svůj názor odborníka, Hastingsi. Řekl byste o něm, že je to – jak vy to nazýváte – dobrý chlapík?“ Na chvilku jsem se zamyslel nad tím, co si asi Poirot představuje, že bych já označil za „dobrého chlapíka“, a pak jsem váhavě souhlasil. „Ano – připadá mi celkem v pořádku,“ řekl jsem. „Pokud může člověk soudit podle prvního dojmu.“ „Já nevím,“ řekl Poirot. Dívka nechala ležet na stole svůj klobouk. Poirot se naklonil, sebral ho a nepřítomně jím začal otáčet na prstě. „Má pro ni tendresse? Co myslíte, Hastingsi?“ „Můj milý Poirote! Jak mám tohle vědět? Poslyšte, dejte mi ten klobouk. Dáma ho bude hledat. Donesu jí ho.“ Poirot si mé žádosti vůbec nevšímal. Dál pomalu otáčel kloboukem na prstě. „Pas encore. Ça m’amuse.“ „Ale, Poirote!“ „Ano, příteli, stárnu a dětinštím, že?“ Vyjádřil tím tak přesně mé pocity, až mě trochu vyvedlo z míry, když jsem je slyšel vysloveny nahlas. Poirot se zasmál, pak se naklonil vpřed a položil si prst ze strany na nos. „Ale ne – nezhloupl jsem tak úplně, jak si myslíte! Vrátíme ten klobouk – to jistě – ale později! Vrátíme ho do Domu na úskalí, a budeme tak mít příležitost setkat se znova s okouzlující slečnou Nick.“ „Poirote,“ řekl jsem, „vy jste se zamiloval!“ „Je to hezká dívka, že?“ „No – viděl jste ji přece sám. Proč se ptáte mě?“ ( 17 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 17
06.12.2019 16:35:29
AGAT HA C HR I S T I E
„Protože, bohužel! – já nemohu soudit! Pro mě je dnes už krásné cokoli, co je mladé. Jeunesse – jeunesse… To je tragédie mého věku. Ale vy – obracím se na vás! Váš úsudek sice není zcela současný, vzhledem k té době, kterou jste strávil v Argentině. Obdivujete postavu moderní před pěti lety, ale v každém případě jste mnohem modernější než já. Je hezká – ano? Má – jak se říká – přitažlivost pro pohlaví?“ „Myslíte pro opačné pohlaví, Poirote? Odpověď je podle mě rozhodně kladná. Proč vás ta dáma tak zajímá?“ „Zajímá mě?“ „No – rozpomeňte se, co jste právě říkal.“ „To si špatně vykládáte, mon ami. Dáma mě možná zajímá – to ano – ale mnohem víc mě zajímá její klobouk.“ Vytřeštil jsem na něj oči, ale zdálo se, že mluví zcela vážně. Pokýval na mě hlavou. „Ano, Hastingsi, právě tenhle klobouk.“ Natáhl ruku a ukázal mi ho. „Vidíte důvod mého zájmu?“ „Je to hezký klobouk,“ řekl jsem zcela zmaten. „Ale celkem obyčejný. Mnoho dívek má takové klobouky.“ „Ne jako tenhle.“ Podíval jsem se lépe. „Vidíte, Hastingsi?“ „Úplně obyčejná hnědá plst. Dobrý styl –“ „Ne, nechci na vás, abyste ten klobouk popisoval. Je zjevné, že to nevidíte. Je to skoro neuvěřitelné, ubohý Hastingsi, jak málokdy vy skutečně vidíte! Znovu a znovu mě to ohromuje! Ale dívejte se, můj milý starý hlupáku – nemusíte zaměstnávat šedé buňky – oči postačí. Dívejte se – dívejte se –“ A v té chvíli jsem konečně spatřil to, na co se mě snažil upozornit. Klobouk se pomalu otáčel na jeho prstě – a ten prst trčel z díry v krempě klobouku. Když zjistil, že jsem si uvědomil, jak to myslí, vytáhl prst ven a klobouk mi podal. ( 18 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 18
06.12.2019 16:35:29
D Ů M N A Ú S K AL Í
Byla to malá pravidelná dírka, víceméně kulatá, a já jsem si nedokázal představit, jaký může mít účel – pokud nějaký má. „Všiml jste si, jak sebou mademoiselle Nick škubla, když kolem prolétla včela? Včela pod čepcem – díra v klobouku.“ „Ale včela přece takovouhle díru neudělá.“ „Přesně tak, Hastingsi! Jaká bystrost! To neudělá. Ale kulka ano, mon cher!“ „Kulka?“ „Ma oui! Takováhle kulka.“ Napřáhl ke mně ruku; na dlani mu ležel malý předmět. „Vystřelená kulka, mon ami. Ta dopadla před chvílí na terasu, když jsme si povídali. Vystřelená kulka!“ „Chcete říct –“ „Chci říct, že stačily tři centimetry stranou, a ta díra by nebyla v klobouku, ale v hlavě. Už chápete, proč mě to zajímá, Hastingsi? Měl jste pravdu, příteli, když jste mi říkal, abych nepoužíval slovo ‚nemožné‘. Ano – jsem jen člověk! Ten, kdo chtěl vraždit, udělal vážnou chybu, když střelil na svou oběť deset metrů od Hercula Poirota! Pro něj je to skutečně la mauvaise chance. Ale teď už snad chápete, proč musíme vstoupit do Domu na úskalí a setkat se s mademoiselle? Během tří dnů jsem třikrát těsně unikla smrti. Tak to říkala. Musíme jednat rychle, Hastingsi. Nebezpečí je velmi blízko.“
( 19 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 19
06.12.2019 16:35:29
DRUHÁ KAPITOLA
Dům na úskalí „Poirote,“ řekl jsem, „přemýšlel jsem.“ „To je cvičení hodné obdivu, příteli. Pokračujte v něm.“ Seděli jsme proti sobě u malého stolku u okna a obědvali jsme. „Tu kulku musel vypálit někdo docela blízko nás. A přesto jsme ji neslyšeli.“ „A vy se domníváte, že v tom tichu a míru, kde jediným zvukem je šumění vln, bychom ji slyšet měli?“ „Ano, je to divné.“ „Ne, není to divné. Některé zvuky – zvyknete si na ně tak brzo, že po chvíli si jich skoro nevšimnete. Celé dnešní dopoledne, příteli, jezdí po zátoce motorové čluny. Nejdřív jste si stěžoval – ale brzo jste o nich ani nevěděl. Ale, ma foi, když je na moři takový člun, dalo by se téměř střílet z kulometu, a ničeho byste si nevšiml.“ „Ano, to je pravda.“ „Voilà!“ broukl Poirot. „Mademoiselle a její přátelé. Zřejmě tady budou obědvat. To znamená, že musím vrátit klobouk. ( 20 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 20
06.12.2019 16:35:29
D Ů M N A Ú S K AL Í
Ale to nevadí. Záležitost je natolik vážná, že sama o sobě ospravedlňuje návštěvu.“ Pružně vyskočil ze židle, spěchal přes místnost a s úklo nou podal slečně Buckleyové klobouk právě ve chvíli, kdy si se svými přáteli sedala ke stolu. Byli dohromady čtyři: Nick Buckleyová, kapitán Challenger, další muž a další dívka. Z místa, kde jsme seděli, jsem na ně viděl jen zčásti. Čas od času se místností rozlehl námořníkův smích. Připadal mi jako prostá, sympatická duše a už teď se mi líbil. Můj přítel byl během oběda zamlklý a nesoustředěný. Drobil chleba, občas ze sebe vyrazil zdušený výkřik určený zjevně jen jemu samému a urovnal všechno, co bylo na stole. Snažil jsem se hovořit, ale protože jsem se nesetkal s odezvou, vzdal jsem to. Poirot zůstal sedět u stolu ještě dlouho poté, co dojedl sýr. Jakmile ovšem z místnosti odešla ona druhá společnost, zvedl se také. Právě se usazovali u stolku v hale, když k nim Poirot došel velmi rázným vojenským krokem a oslovil přímo Nick. „Mademoiselle, smím vás laskavě požádat na slovíčko?“ Dívka se zamračila. Bylo mi jasné, co se jí asi honí hlavou. Bála se, že ten malý divný cizinec jí bude na obtíž. Musel jsem s ní soucítit, protože jsem chápal, jak se to musí v jejích očích jevit. Dost neochotně poodešla pár kroků stranou. Skoro okamžitě jsem viděl, jak jí po tváři přelétl výraz překvapení nad tichými spěšnými slovy, která Poirot říkal. Mně zatím bylo dost trapně a nepříjemně. Challenger mi taktně přispěl na pomoc, nabídl mi cigaretu a pronesl pár obecných poznámek. Navzájem jsme se odhadli a přikláněli jsme se k tomu, být si sympatičtí. Měl jsem dojem, že jsem mnohem víc člověk podle jeho vkusu než ten muž, s kterým obědval. Toho jsem teď měl příležitost si prohlédnout. ( 21 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 21
06.12.2019 16:35:29
AGAT HA C HR I S T I E
Vysoký, plavý, švihácký mladík s dost mohutným nosem, který si zjevně dával záležet na vzhledu. Choval se pánovitě a unaveně protahoval slova. Bylo v něm cosi kluzkého, co mi obzvlášť vadilo. Pak jsem se podíval na ženu. Seděla přímo proti mně ve velkém křesle a právě odhodila klobouk. Byla neobyčejný typ – nejlépe by se snad dal popsat jako unavená madona. Měla světlé, skoro bezbarvé vlasy, rozdělené uprostřed pěšinkou, hladce sčesané přes uši a vzadu stažené do uzlu. Tvář měla smrtelně bílou a vyhublou – a přesto přitažlivou. Oči byly velmi světle šedé s velkými panenkami. Měla v sobě něco zvláštně odtažitého. Dívala se přímo na mě. Náhle promluvila. „Posaďte se – než váš přítel skončí s Nick.“ Měla afektovaný hlas, lenivý a vyumělkovaný – ale přitom zvláštně zajímavý – byla v něm jakási zvučná loudavá krása. Působila na mě dojmem té nejunavenější osoby, s jakou jsem se kdy setkal. Unavené duševně, ne fyzicky, jako by pro ni všechno na světě bylo prázdné a bezcenné. „Slečna Buckleyová velice laskavě pomohla mému příteli, když si dopoledne podvrtnul kotník,“ vysvětlil jsem a přijal její nabídku. „Nick nám říkala.“ Její oči mě hodnotily stále tak odtažitě. „Ale teď s kotníkem nic nemá, že?“ Cítil jsem, jak se červenám. „Bylo to jen chvilkové zvrtnutí,“ vysvětlil jsem. „No, jsem ráda, že si Nick celou tu věc nevymyslela. Ona to je ta nejúžasnější lhářka, jakou svět kdy viděl. Úžasná – takového něco je dar.“ Nevěděl jsem, co mám říct. Moje rozpaky ji zřejmě pobavily. „Je to jedna z mých nejstarších přítelkyň,“ řekla, „ale já jsem vždycky považovala loajalitu za velice únavnou ctnost, ( 22 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 22
06.12.2019 16:35:29
D Ů M N A Ú S K AL Í
nemyslíte? V podstatě ji praktikují hlavně Skotové – stejně jako spořivost a dodržování sabatu. Ale Nick je lhářka, viď, Jime? Ta úžasná historka o brzdách v autě – a Jim říká, že s nimi vůbec nic nebylo.“ Plavý muž prohlásil měkkým zvučným hlasem: „Já o autech něco vím.“ Zpola otočil hlavu. Venku mezi ostatními auty stálo jedno dlouhé červené. Vypadalo delší a červenější, než jakékoli auto vůbec být může. Mělo dlouhou blyštivou přední kapotu z naleštěného kovu. Superauto! „Je támhleto vaše auto?“ zeptal jsem se ho z náhlého popudu. Kývl. „Ano.“ Měl jsem bláznivou touhu říct: „Ani se nedivím!“ Právě v té chvíli se vrátil Poirot. Vstal jsem, on mě uchopil za paži, spěšně se uklonil společnosti a rychle mě odvlekl pryč. „Všechno je zařízeno, příteli. Máme navštívit mademoiselle v Domě na úskalí v půl sedmé. Tou dobou už bude zpátky z vyjížďky. Ano, ano, jistě bude bezpečně zpátky.“ Tvář měl ustaranou a v hlase bylo slyšet obavy. „Co jste jí řekl?“ „Požádal jsem ji, aby mi poskytla čas na rozhovor – jak nejdříve to bude možné. Neměla do toho mnoho chuti – přirozeně. Myslí si – přímo vidím, jak jí hlavou táhnou myšlenky: ‚Kdo to je – ten mužík? Je to doleza, povýšenec, filmový režisér?‘ Kdyby byla mohla odmítnout, byla by to udělala – ale je to obtížné – když vás někdo požádá takhle bez přípravy, je snazší souhlasit. Připustila, že v šest třicet bude zpátky. Ça y est!“ Podotkl jsem, že v tom případě je všechno v pořádku, ale moje poznámka se nesetkala s příznivou odezvou. Poirot byl ( 23 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 23
06.12.2019 16:35:29
AGAT HA C HR I S T I E
nervózní jako onen příslovečný pes. Celé odpoledne přecházel po našem obývacím pokoji, něco si pro sebe mumlal a neustále přeskládával a přerovnával všechny ozdůbky. Když jsem na něj promluvil, zamával rukama a zavrtěl hlavou. Nakonec jsme vyrazili z hotelu, pomalu nebylo ještě ani šest. „Připadá mi to neuvěřitelné,“ podotkl jsem, když jsme scházeli po schodech z terasy. „Pokoušet se na někoho střílet v hotelové zahradě. Něco takového by udělal jen šílenec.“ „Nesouhlasím s vámi. Za jedné podmínky by to bylo celkem bezpečné. Především, zahrada je prázdná. Lidé, kteří jezdí do hotelů, jsou jako stádo ovcí. Je zvykem sedět na terase s výhledem do zátoky – eh bien, všichni tedy sedí na této terase. Jen já, protože jsem originální, sedím a hledím do zahrady. A i tak jsem nic neviděl. Všimněte si, je tu spousta míst, kde se schovat – stromy, skupinky palem, kvetoucí keře. Kdokoli se mohl pohodlně a nepozorovaně skrýt a čekat, až tudy mademoiselle půjde. A bylo jisté, že tudy půjde. Mademoiselle Nick Buckleyová je jistě z těch, kteří chodí všude pozdě, a proto zkratkou!“ „Stejně to ale bylo obrovské riziko. Někdo ho mohl vidět – a střelbu za nehodu vydávat nejde.“ „Za nehodu ne – to ne.“ „Jak to myslíte?“ „Nic – takový nápad. Možná na něm něco je, možná není. Ale to zatím nechme stranou; je tu ještě to, o čem jsem se již zmínil – jedna nezbytná podmínka.“ „A jaká?“ „To mi jistě dokážete říct, Hastingsi.“ „Nerad bych vás připravil o potěšení dělat chytrého na můj účet!“ ( 24 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 24
06.12.2019 16:35:29
D Ů M N A Ú S K AL Í
„Ach! Ten sarkasmus! Ta ironie! Tedy, jasně se nabízí jedno: motiv nesmí být zjevný. Kdyby byl – pak ano, bylo by to skutečně příliš velké riziko a nikdo by ho nepodstoupil. Lidé by říkali: ‚Zajímalo by mě, jestli to byl ten a ten. Kde vlastně ten a ten byl, když došlo k výstřelu?‘ Ne, vrah – nebo ten, kdo chce vraždit – nemůže být zřejmý. A proto, Hastingsi, proto mám strach. Uklidňuji sám sebe. Říkám si: ‚Vždyť jsou čtyři.‘ Říkám si: ‚Dokud budou spolu, nic se nemůže stát.‘ Říkám si: ‚Bylo by to šílenství!‘ A přitom mám celou dobu strach. Ty ‚nehody‘ – chci o nich vědět víc!“ Zprudka se obrátil. „Ještě je brzo. Půjdeme druhou stranou, po silnici. Zahrada nám nemá co říci. Prohlédneme si oficiální přístup k Domu na úskalí.“ Vyšli jsme tedy z hlavní brány hotelu a pak jsme vystoupali do prudkého kopce vpravo. Na jeho vrcholku byla úzká cesta označená tabulkou na zdi: „POUZE K DOMU NA ÚSKALÍ“. Vydali jsme se po ní. Cesta po několika stech metrech prudce zabočila a skončila rozpadajícími se vraty, která by zcela jistě potřebovala vrstvu barvy. Hned za branou vpravo stál malý domek. Tvořil pozoruhodný kontrast s bránou a se zarostlou, zanedbanou příjezdovou cestou. Malá zahrádka kolem byla vzorně udržovaná, rámy oken čerstvě natřené a v oknech visely čisté barevné záclony. Nad záhonem se skláněl muž ve vybledlém tvídovém saku. Když brána zavrzala, narovnal se a podíval se na nás. Mohlo mu být asi šedesát, vysoký přinejmenším šest stop, mohutně stavěný a s ošlehanou tváří. Hlavu měl skoro úplně holou. Jasně modré oči mu hrály. Vypadal jako družný člověk. „Dobré odpoledne,“ pozdravil nás, když jsme šli kolem. ( 25 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 25
06.12.2019 16:35:29
AGAT HA C HR I S T I E
Odpověděl jsem mu podobně, a když jsem pokračoval po cestě, uvědomoval jsem si, že nás ty modré oči zezadu zvědavě sledují. „To by mě zajímalo,“ prohlásil Poirot zamyšleně. Tím skončil, aniž by vysvětlil, kdo nebo co by ho zajímalo. Dům sám byl velký a vypadal dost pochmurně. Obklopovaly ho stromy, z nichž některé se svými větvemi přímo dotýkaly střechy. Na první pohled potřeboval opravu. Poirot ho přejel hodnotícím pohledem, než zazvonil – byl tam staromódní zvonek, za který se muselo zatáhnout herkulovskou silou, aby to vyvolalo nějakou reakci, ale když se jednou pochmurně rozezvonil, pokračoval v tom pořád dál a dál. Dveře otevřela žena středního věku – „slušná žena v černém“ – aspoň podle mě je to nejlepší popis. Působila velmi důstojně, poněkud pochmurně a naprosto lhostejně. Řekla nám, že slečna Buckleyová se ještě nevrátila. Poirot vysvětlil, že s ní máme domluvenou schůzku. Měl trochu potíže s tím, aby dosáhl svého, protože žena byla ten typ, který je ke všem cizincům podezíravý. Dokonce si lichotím, že misku vah nakonec převážil můj vzhled. Byli jsme vpuštěni dovnitř a odvedeni do salonu, abychom tam počkali na návrat slečny Buckleyové. Na salonu nic pochmurného nebylo. Měl výhled na moře a byl plný slunce. Působil ošuntěle a styly v něm se k sobě příliš nehodily – ultramoderní, ale laciné věci přebíjely solidní viktoriánský nábytek. Závěsy byly z vybledlého brokátu, ale potahy nové a veselé a polštáře spíš bláznivé než co jiného. Na stěnách visely rodinné portréty. Pomyslel jsem si, že některé z nich vypadají pozoruhodně dobře. Stál tu gramofon a vedle něj ledabyle poházené desky. Bylo tu přenosné rádio, téměř žádné knihy a jedny noviny odhozené na konci pohovky. Poirot je vzal do ruky – a pak je s úšklebkem odložil. Byl to ( 26 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 26
06.12.2019 16:35:29
D Ů M N A Ú S K AL Í
místní Weekly Herald and Directory. Něco ho přimělo sebrat je podruhé a právě nahlížel do jednoho článku, když se dveře otevřely a do místnosti vešla Nick Buckleyová. „Doneste led, Ellen,“ zavolala přes rameno a potom oslovila nás. „Tak jsem tady – setřásla jsem ostatní. Pukám zvědavostí. Jsem dlouho hledaná hrdinka, kterou nutně potřebujete do filmu? Tváříte se tak strašně vážně,“ – to patřilo Poirotovi – „že to podle mě nemůže být nic jiného. Udělejte mi zajímavou nabídku.“ „Bohužel, mademoiselle –“ začal Poirot. „Neříkejte mi, že je to právě naopak,“ prosila ho. „Neříkejte mi, že malujete miniatury a že chcete, abych si jednu koupila. Ale ne – máte takovýhle knír a bydlíte v Majestiku, což je přece hotel s nejhorším jídlem a nejvyššími cenami v celé Anglii – ne, to nebude ono.“ Žena, která nám předtím otevřela dveře, teď vešla do pokoje s ledem a tácem s lahvemi. Nick začala zkušeně míchat koktejly a přitom pořád mluvila. Poirotovo mlčení (pro něj tak netypické) si ale nakonec vynutilo její pozornost, protože přestala nalévat sklenice a řekla zostra: „Co se děje?“ „Rád bych, aby se nedělo nic, vůbec nic, mademoiselle.“ Vzal si od ní koktejl. „Na vaše zdraví, mademoiselle – na vaše stálé dobré zdraví.“ Dívka nebyla hloupá. Došlo jí, co jeho tón znamená. „Děje – děje se něco?“ „Ano, mademoiselle. Tohle…“ Natáhl k ní ruku – na jeho dlani ležela kulka. Se zmateně zamračeným výrazem ji vzala do prstů. „Víte, co to je?“ „Samozřejmě že vím. Je to kulka.“ ( 27 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 27
06.12.2019 16:35:29
AGAT HA C HR I S T I E
„Ano, přesně tak. Mademoiselle, to nebyla vosa, co vám dnes ráno přeletělo před obličejem – byla to tahle kulka.“ „Chcete říct – to nějaký idiotský zločinec ráno v zahradě střílel?“ „Vypadá to tak.“ „No ať se propadnu,“ prohlásila Nick procítěně. „Já vážně musím být dítě štěstěny. To už je číslo čtyři.“ „Ano,“ kývl Poirot. „To je číslo čtyři. Mademoiselle, chci slyšet o těch třech předchozích – nehodách.“ Vytřeštila na něj oči. „Chci si být naprosto jistý, mademoiselle, že to byly – nehody.“ „Ale samozřejmě! Co jiného by to bylo?“ „Mademoiselle, prosím, připravte se na velký šok. Co když vám někdo usiluje o život?“ Jedinou reakcí Nick byl výbuch smíchu. Zdálo se, že ta myšlenka ji velice pobavila. „No to je úžasný nápad! Člověče můj milý, kdo si proboha myslíte, že by mi usiloval o život? Nejsem krásná mladá dědička, po jejíž smrti někdo získá miliony. Přála bych si, aby se mě někdo skutečně snažil zavraždit – to by bylo vzrůšo, to vám povím – ale obávám se, že nemám naději.“ „Povíte mi, mademoiselle, něco o těch nehodách?“ „Samozřejmě – ale nic na tom není. Jen takové hlouposti. Nad mou postelí visí těžký obraz. V noci spadl. Jen čirou náhodou jsem zaslechla, jak někde v domě bouchají dveře, a šla jsem je dolů najít a zavřít – a tak jsem unikla. Nejspíš by mi to bylo rozbilo hlavu. To je číslo jedna.“ Poirot se neusmál. „Pokračujte, mademoiselle. Pojďme k číslu dvě.“ „No to je ještě slabší. Tady po skále vede strmá stezka k moři. Chodím se tamtudy koupat. Je tam skalka, ze které ( 28 )
Dum_na_uskali_09_(imprimatur).indd 28
06.12.2019 16:35:29