Věnováno památce mého dobrého přítele Tima Galey. Ať je mu navždy sedmadvacet.
Nathanův deník
Mně, Nathanu Foxdalovi, bylo vždycky sedmadvacet. Co si pamatuju, pokaždé když se mě někdo zeptal, kolik mi je, instinktivně jsem odpovídal dvacet sedm. Proč? Kvůli snu, kterého se nemůžu zbavit. Ten věk se mi vnucuje. Ale teprve teď, těsně před mými narozeninami, se sen může naplnit. Dvacet sedm let jako by nebylo ničím významným. Nepojí se k nim žádný iniciační rituál. Čísla nejsou kulatá. A přesto je to rok, na který čekám celý život. Rok, kdy umřu. Je zvláštní, že můžu říct s tak naprostou jistotou, kdy vydechnu naposledy. Hlavně když důvod, proč tomu věřím, je jenom hloupý vracející se sen. Ale zdá se mi tak často, že jeho pravdivosti věřit musím. Zítra začne můj poslední rok a já s tím nemůžu dělat nic jiného než žít, jako by i každý den byl ten poslední.
7
Kapitola 1 Emma
Tohle pro Emmu Greenovou nebylo typické ráno. Obvykle dodržovala pevně zaběhnutý rituál: vstávala s budíkem, aby pomohla matce s ranními léky, takže měla omezený čas na vlastní přípravu. Jenže dnes postávala nahá před vysokým zrcadlem na chodbě, dlouhé hnědé vlasy jí zakrývaly ramena, ale zbytek těla měla odhalený. To nevadilo. Emma věděla, že matka na svlečenou dceru kvůli své omezené pohyblivosti nenarazí. Obava z nárazu vlastně bránila matce dělat spoustu věcí. Zejména žít. Emma se otočila, aby se na sebe podívala z profilu. Takhle, levým bokem k zrcadlu, nebylo vidět nic. Vypadala normálně, i když si musela přiznat, že na někoho, kdo ještě nepřekročil třicítku, má trošičku víc tělesného tuku. V poslední době cvičila jen tehdy, když na konci dne zvedala matčiny nohy do postele. Hodiny, kterými si v hlavě odměřovala čas potřebný k nej různějším povinnostem, když se každé ráno chystala do práce, jí připomněly, aby to neprotahovala. Ještě jednou se od svého odrazu v zrcadle otočila, aby se na sebe nemusela znovu dívat zepředu. Nepotřebovala se přesvědčovat, už věděla, že něco není v pořádku. 9
Teď se postavila k zrcadlu pravým bokem a odvážila se kouknout. Přejela si ukazováčkem po kůži, po křivce prsa. Připomnělo jí hlavičku starožitné panenky, kterou si matka nechává u sebe v ložnici a která z ní nikdy nespouští divný, upřený pohled. Emma zrakem přejela opačným směrem. Zaoblenost nic nenarušovalo. Rozdíl mezi touto a druhou stranou byl naprosto jasný. Zamrkala a zadívala se na mateřské znaménko poblíž dvorce. Na plochou bradavku. Na tu, která už tři dny neožila.
Pouze tentokrát se Emma vykašlala na svou zásadu být připravena na všechny povětrnostní podmínky. Po velmi otevřené konfrontaci před zrcadlem si svázala vlasy do volného drdolu a rozhodla se, že si vezme tenoučkou blůzku. Ani zdaleka nestačila do deště. I přesto se Emma vydala k autobusové zastávce a nevšímala si ledového větru, ve kterém by jindy promrzala na kost. Dnes byla z kamene. Chtěla cítit, jaké to je, když je člověku zima. Opravdu zima. A není zabalená do spousty vrstev, které by si obyčejně vzala na sebe, když foukalo tak pronikavě a každou chvíli hrozilo, že se v dešti objeví sněhové vločky nebo začne naplno sněžit. Ten pocit si během krátké chůze po Timberley Drive stihla osvojit. Vrstvy oblečení jí dosud bránily vnímat chlad všemi smysly, byť to teď bylo poprvé, kdy zažívala třeskutou zimu. Chloupky na pažích měla zježené – panečku, těch je, když je teď vidí pořádně – a cvakaly jí zuby, ale moc si přála, aby něco podobného udělala už dávno. Až na to, že to nezabralo. Čím větší chladno jí bylo, tím jasněji si uvědomovala, že ani v ledovém větru a dešti jí bradavka k životu nevypučí. Když konečně dorazila za roh na hlavní ulici a schovala se na zastávce, měla pocit, že nikdy nebyla živější. Možná si 10
teď bude vážit těch bláznů, kteří chodí v kraťasech, třebaže leje jako z konve. Shlédla na promočenou blůzku, která se jí přilepila k podprsence: levé prso výrazně reagovalo na zimu, pravé zůstávalo neochvějné ve své netečnosti. „Jste v pořádku, slečno?“ Starší paní s nákupním vozíkem v závěsu čelila dešti v kabátu ošlehaném větrem. Pokud už do obchodů vyrazili důchodci, musí být skoro devět. To znamená, že přijde pozdě do práce. Nikdy do práce nechodila pozdě. Normálně by se zapojila do zdvořilostní konverzace, ale dnes se k odpovědi nepřiměla. „Já jen že to vypadá, že se vracíte domů po noci s nějakým chlapem.“ Stará paní se zachichotala. „Snad stál za to, slečinko. Do tohohle počasí byste si měla vzít něco teplejšího. Radši se rychle vraťte domů, milá zlatá, než se nastydnete.“ Vtom se Emmě spustily jako vodopád horké slzy, které neměla sílu zastavit. Zalapala po dechu a natáhla do plic tak pronikavě mrazivý vzduch, že zakňučela jako zraněné zvířátko. „Božínku, zlato. Moc se omlouvám. Nechtěla jsem se vás dotknout. Žádný mužský nestojí za tolik slz,“ pokračovala paní a snažila se ji utěšit, ale naprosto špatným způsobem. Emma se sebrala. „Děkuju,“ odpověděla, i když si nebyla jistá, za co děkuje. Jen chtěla říct něco slušného, než uteče. Je to na houby. Dnes Emma nebude mít sílu jít do práce. Musí udělat, co odkládala. Ozve se své doktorce. Přestane strkat hlavu do písku. Rozběhla se pryč s obličejem k obloze a bylo jí jedno, jestli zakopne nebo jestli ji někdo uvidí. Chtěla, aby jí déšť bubnoval na kůži. Chtěla cítit živly. Přála si, aby se teď vracela ve včerejších šatech domů z cizího bytu. Aby za sebou po noci strávené pod tíhou mužského těla ráno nechala prohřátou, pohodlnou dvojitou přikrývku. 11
Aby mu napsala vzkaz s telefonním číslem, ale že zároveň tak úplně nečeká na pokračování. Aby byla dost bezostyšná na to, že se vydá na ulici s rozmazaným make-upem a vyčpělým parfémem, a aby tomu vztahu na jednu noc nevěnovala téměř žádnou myšlenku. Místo toho – a tím si byla dost jistá – z ní bude žena, která přijde o pravé prso před tím, než přijde o panenství.
12
Kapitola 2 Nathan
Nathan Foxdale se řídil pravidlem, že by se mělo žít nadoraz, rychle a beze strachu. Jenže tajil, že ve skutečnosti ten strach miluje. Ve skutečnosti nával adrenalinu, který se dostavil pokaždé, když vyskočil z letadla, není známkou nadšení ze života, ale všudypřítomné hrůzy z konce. Nechtěl promarnit jediný den. V tom spočíval onen strach, pokud nebude žít na maximum, hrozí, že nebude žít vůbec. Ten strach ho celá léta poháněl k cestování po světě. Také ho nakonec přivedl zpět do Anglie, aby se zde věnoval svým milovaným tandemovým seskokům. Poslední sólový seskok absolvoval už celkem dávno. Jeho práce většinou obnášela, že má k hrudníku připásaného někoho, koho čeká životní adrenalinové opojení. Ať šlo o kohokoli, ti lidé byli očividně vyděšení vždycky a někteří potřebovali uklidňovat mnohem víc než ostatní. Dnes dopoledne byli v budově AirFly čtyři instruktoři a jen tři klienti, takže měl nezvyklou příležitost seskočit s padákem, aniž by musel někomu dělat průvodce nervózními okamžiky v letadle a nepříjemným manévrem k otevřeným dveřím, pět kilometrů nad zemí. Dnes instrukce před skokem podával Derek. Pro zúčastněné to vždycky znamenalo přetížení smyslů. Zatímco se snažili 13
poslouchat podstatné informace týkající se bezpečného dopadu, ostatní instruktoři kroužili kolem nich a kontrolovali, jestli jsou všechny pojistky na svém místě a zda mají letecké brýle a kožené čepice správně nasazené a popruhy zapnuté. Nathan to napětí ve vzduchu vždycky vycítil, a i když tím už procházel skoro tisíckrát, zdrcující přítomnost toho pocitu si uvědomoval pokaždé. Patřilo to ke kouzlu téhle práce. Nejen že si mohl užívat adrenalinové rauše z toho, co dělal, ale také mohl absorbovat statickou energii vytvořenou očekáváním ostatních. Tu řeč znal nazpaměť, sám jich pronášel už nepočítaně. Dnes se soustředil, aby si seskok pořádně užil, a tentokrát se důkladně a pomalu připravoval. Nasoukal se do kombinézy a provedl bezpečnostní kontrolu vlastního padáku. Oba zbývající instruktoři byli jeho blízcí přátelé, Tim a Antonio. Všichni už se v oblasti tandemových seskoků pohybovali nějaký čas a tvořili pevně semknutou společnost. V recepci hlavní budovy seděla Leanne, Timova přítelkyně, a udržovala podnik v chodu. Docela je honila, ale to také bylo potřeba, když vzal v úvahu, jakou prací se zabývají. Nakonec, spokojený s tím, že padák je připravený, jak má být, si ho přehodil na záda a upevnil zapínání. „Jau!“ vyrazil bezděky nahlas, takže se k němu otočila celá skupina instruktorů a klientů. Dokonce i Leanne to přimělo, aby odešla ze svého obvyklého místa za recepčním pultem. „Jsi v pořádku?“ zeptala se se starostlivým výrazem. „Jo, je to dobrý. Jen jsem se skřípnul.“ Nathan si promnul hrudník. „Nemám ti dojít pro lékárničku?“ „Jsem v pohodě, fakt.“ Nebyl si úplně jistý, ale nechtěl teď působit rozruch. Derek, majitel firmy a nejstarší instruktor, přišel zkontrolovat, jestli je všechno, jak má být. Leanne se vrátila do recepce. 14
„Jseš OK, kámo? Většinou si z nějaký bolístky nic neděláš.“ Nathan si masíroval hruď. Bolest ještě nepřešla. „Přiskřípnutej chlup na prsou,“ zalhal. Derek se široce zazubil. „A to jsem si myslel, že vy kluci jste v dnešní době úplně hlaďounký. Dej si na to led, jestli to bolí. Nemusíš teď letět.“ „Ne, to je dobrý. Jenom že jsem to nečekal.“ „Určitě?“ Derek ho počastoval vážným pohledem a pak se vrátil ke klientovi, mladíkovi, který jako by se měl každou chvíli počůrat. Nathan si nebyl jistý, ale stejně přikývl. Když teď měl trochu prostoru, uvolnil popruhy a ještě trochu si promnul prsní sval. Ale čím víc si ho mnul, tím víc si uvědomoval zdroj bolesti. Nějakou bulku. Byla malá. Skoro nepostřehnutelná. Když však měl na hrudi pevně přitažené popruhy, bolelo ho to jako nikdy předtím. „Hotovo, Nathane? Čas vyrazit,“ zavolal Derek jeho směrem, když už měl všechny instrukce za sebou. „Jasně,“ odpověděl, utáhl popruhy a dával si přitom pozor, aby ho to opět tolik nebolelo. Třebaže už seskakoval víckrát, než je dní v roce, nikdy to nepřestal počítat. Snad je poetické, že tohle je číslo 666. Možná bude dnešní seskok tím posledním. Všechny prvky tandemových seskoků byly vždycky stejné: start letadla, bezpečnostní kontroly, napětí ve vzduchu, pořadí, ve kterém z letadla skákali, informace, co říkali klientům. Všechno bylo normální, obloha na leden podivuhodně jasná a modrá. Nathan měl jít poslední, bez klienta, kterého by měl připoutaného k hrudi a který by si nadělal do kalhot. Rád by si myslel, že to je vtip, ale i to se stalo. Byl spokojený, že s sebou nikoho nemá. Zátěž té bulky, která ho tlačila do hrudníku, stačila víc než dost. 15
Mohl by to být jen nějaký ošklivý pupínek. Beďar, který si pěstoval svou hnusnou hlavičku, když se Nathan nedíval. Ale věděl, že je to něco víc. I když se nesvlékl, aby se pořádně podíval, už věděl, že něco není v pořádku. Nečeká ale na tohle vlastně celý život? Vždycky zůstávala jen otázka, jak ten konec nastane. A tady to je, v úhledném balíčku ne větším než hrášek. Když přišel čas seskočit, Nathan u otevřených dveří zaváhal, tak jako vždycky. V tom prudkém závanu vzduchu by si připomněl každý, jaké je být naživu. Kvůli té chvilce dělal tuhle práci, potřeboval si to potvrdit. Letadlo se zachvělo mezi mraky – stále ještě mu připadalo neskutečné, že se kovový stroj udrží na obloze – a on si pro sebe počítal do tří a jako vždycky skočil na dvě. Tuhle drobnou krutost si neodpouštěl u žádného z klientů – přimět je ke skoku těsně předtím, než byli připravení. Podle jeho teorie by při čekání na to, až budou připravení, lidé přišli o půlku životních příležitostí. Několik okamžiků ho to vleklo vzduchem jako suchý keř vyprahlou stepí, vítr se mu opíral do končetin a snažil se ho dezorientovat. Nathan miloval ten úžasný zvuk vzduchu, kterým prolétal. Každičký aspekt skákání s padákem k zemi jasně svědčil o tom, že by se do něj neměl pouštět každý. Že je to podnik, který se vymyká lidským schopnostem. Ten zvuk se nepodobal ničemu jinému, a teprve když si na něj znovu zvykl, začalo mu být jasné, kde je země. Za vteřinku se mraky rozestoupí a on zřetelně uvidí pod sebe, bude si moct užívat pohled na plátno krajiny. Na světě nevěděl o ničem jiném, co by člověka zároveň tak izolovalo, a přesto ho tolik rozradostňovalo. Byl sám, letěl oblohou a na okamžik zavřel oči a opájel se tím pocitem. Než se mu sestup vymkl z rukou, roztáhl paže a nohy, aby se stabilizoval ve větru, který na něj útočil vší silou. 16
Dokonce i během té chvíle volného pádu mu z hrudníku vystřelovala bolest. Maličká, bezvýznamná bulka, o které před hodinou ani nevěděl, dělala větší rozruch než vítr, kterým plachtil. Teď už měl počítat. Sestup. Vědět, kdy je ten pravý čas. Správný okamžik. Otevřít oči. Trhnout za šňůrku. Nechat se vytáhnout k obloze rozevírajícím se padákem. Pohyb, který ho zachránil. Pokaždé.
17
Kapitola 3
Pokaždé. Blížil se k zemi a přemýšlel, jestli chce přežít. Jestli, má-li to opravdu být jeho poslední rok, by pro něj nebylo laskavější, kdyby konec přišel teď. Je možné, aby ten zvláštní šestý smysl, který měl celý život, byl založený na pravdě? Nebo mu začíná hrabat a on uvažuje o konci života jen kvůli nicotnému zanícenému póru? Pod sebou měl salisburskou krajinu jako zelený patchwork, každé pole mělo maličko jiný odstín než jeho soused, všechna byla vzájemně sešitá tmavými řádky křoví. Jedině budovy dole byly náhodně rozeseté daleko od sebe a na té scéně vypadaly jako značky křídou. Nathan měl blíž a blíž k věcem, které pozoroval, ale nijak se neblížila jeho chuť zatáhnout za šňůrku. Život v rychlosti sto kilometrů v hodině s sebou nesl i to, že nebylo běžné najít si tichý okamžik, a právě teď se zapomnění zdálo lákavé. V tom případě by ze sebe nemusel dostávat všechnu tu výstroj, svlékat se a věnovat další pozornost té maličké bulce. Nikdy by se nic nemusel dozvědět, nemusel by vést bitvu, kterou možná nevyhraje. Už nikdy by… Neviděl zebry v divočině. Nekoupal se ve fazolích s rajskou omáčkou. 18
Neuběhl londýnský maraton. Nejel na víkend „Po stopách vražd“. Nestrávil celou noc na pláži a nespal pod širákem. A najednou nastala pravá chvilka, kdy má zatáhnout za šňůrku. Protože kdyby to teď neudělal, nedostal by šanci zjistit, co přinese zítřek. Byl čas žít. Bojovat. A nenechat se ovlivňovat snem, který mu nedával v noci spát.
19
Kapitola 4 Den 1 Emma
V dopise z nemocnice stálo, ať si Emma s sebou vezme doprovod. V té situaci na tom nebylo nic zvláštního. Už tam ovšem nepsali, koho si přivést v případě, že nemáte nikoho, kdo by se k té roli hodil. Pečovatelkou byla vždycky ona, ne tím opečovávaným. Samozřejmě s ní mohla jít její matka, pokud by jí Emma o vyšetření řekla, ale teď jí nechtěla přidělávat starosti, a kdyby brala Carole na vozíku do nemocnice, stres z už tak náročného dne by jen narostl. Navíc z toho ještě nemusí nic být. Kromě matky na seznamu lidí, kteří by byli rádi, že na ultrazvuku uvidí její prsa, nikoho neměla. Chvilku zvažovala svou nejbližší kamarádku Alici. Ale ta měla na starosti svého tátu a musela dávat pozor na mladší sestru, a proto ji Emma nechtěla zatěžovat v tak brzkém stadiu své nemoci. Takže si tím projde sama. Vezme to na svá bedra, i když ji z toho šimrali motýlci i na místech, kde je ještě nikdy necítila. Právě teď vnímala celým tělem, jak silně jí buší srdce a v tomhle cizím prostředí ze sebe vydává maximum. Bylo by hezké, kdyby tu s sebou někoho měla, ale na některé podniky je lepší si troufnout sám. Neměla pocit, že nějaký doprovod by jí pomohl najít klid, ve který doufala. 20
Chtěla se rozptýlit, a tak z mizerné nabídky na stolku v čekárně sáhla po vybledlém čtrnáctideníku pro ženy. S nelibostí přemýšlela, kolik pacientek asi tak listovalo stránkami před ní, ale byla zoufalá. Hodiny na stěně ji ustavičným tikáním přiváděly k šílenství. Neustále jí připomínaly, jak dlouho ještě si bude muset lámat hlavu s tím, co se děje. Jediný další člověk v čekárně byl muž podobného věku jako ona. Měl rozježené tmavé vlasy a vypadalo to, že přišel přímo z práce, měl na sobě něco jako kombinézu automechanika. Byl pěkný, působil dojmem, že ho hned tak něco nerozhází, a zdálo se, že do téhle sterilní čekárny vůbec nepatří. Zřejmě doprovází partnerku, matku nebo sestru, když potřebovaly někoho s sebou u vyšetření na mamografu. Dobře, že je tu i někdo, kdo má k ruce podporu bez komplikací. Kéž by se jí bylo podařilo získat totéž. „Kde je měsíčník Války robotů, když ho potřebujete?“ Mluvil na ni. Emma se obecně snažila vyhýbat rozhovorům s cizími lidmi. Částečně za to mohla její práce v knihovně. Tam s cizími lidmi mluvit musela, patřilo to k její roli. Ale čím víc let tam pracovala, tím jasnější jí bylo, že podstatný podíl cizích lidí tvoří raplové. Anebo to bylo jenom u ní v práci. „Řekla bych, že ten je maličko specializovaný. Nemějte tak vysoká očekávání. Třeba budou mít nějaký bulvár.“ Potenciální rapl se zasmál. Při tom smíchu se mu pomačkaly rysy, jako by vážně řekla něco vtipného. „Myslíte, že ten by přišel mužům víc vhod, jo?“ „Hmmm…“ Na kvalitu čtiva pořádně nepomyslela, ani na to, jestli by dosáhlo standardů rovnosti pohlaví. „Tipuju, že s náma tu na vyšetření moc nepočítají.“ Emmu dost přivádělo do rozpaků, že se zapojila do konverzace s pohledným mladíkem o kvalitě tiskovin, které nabízí prsní klinika. To si od dnešní návštěvy neslibovala. „Jsou určitě spousty mužů, kteří sem chodí podpořit příbuzné. Možná byste mohl přinést svoje tajné zásoby Válek robotů. 21
Podle všeho tu potřebujou dary.“ Při těch slovech zamávala ubohými stránkami časopisu, jenž jen tak tak držel pohromadě. „Nejspíš budete mít pravdu. Přidám si to na seznam věcí, který plánuju udělat.“ Řekl to bez sarkasmu a jí ta představa vykouzlila na tváři úsměv, i když si byla celkem jistá, že si ten časopis vymyslel. Porozhlédl se po čekárně a vypadalo to, že je v úzkých skoro stejně jako ona. „A jakej časopis darujete vy? Potřebujeme to trochu vyvážit, pokud chlapi budou mít ke čtení tak nóbl nový kusy.“ Mohla si vymyslet cokoli. Nějaký exotický, dramatický titul. Něco jadrného. Něco úchvatného. Ale místo aby si přikrášlila život, řekla pravdu a jmenovala jediný časopis, na který měla předplatné. „Péči o bližní.“ „Jste tu teda s někým?“ „Kéž by.“ „Aha. Já jen že – když jste zmínila tu péči… myslel jsem, že snad… Prostě vypadáte mladě na to, abyste tu čekala na vyšetření.“ „Podle všeho ne. I když z toho snad nic nebude.“ Třebaže teď neseděli na onkologii, oba věděli, co jim za těmi dveřmi můžou objevit. „A s kým jste tu vlastně vy?“ Nechtěla myslet na to, co přijde. „S vámi.“ Bože. Určitě je to rapl. „Chci říct, s kým jste přišel?“ „Se sebou.“ „To nechápu.“ Slyšela už o lidech, kteří chodí bez pozvání na svatby. Možná dokonce i na pohřby. Ale lidé, kteří chodí bez pozvání na vyšetření, by byli divní na druhou. Nepodávaly se tu ani zákusky, kterými by se mohli nacpat. „Já jsem pacient.“ „Jejda.“ „Ukázalo se, že i chlapi mají prsa.“ 22
„A jste tady sám?“ Emma nevěděla, proč zní tak překvapeně, když je ve stejné ošemetné situaci. „Jo. Ukázalo se, že je celkem trapný před kámošema přiznat, že potřebujete doprovod na mamograf. Počítal jsem, že ultrazvuk zvládnu sám.“ „Ale co když se dozvíte špatnou zprávu?“ „Tím jsem si celkem jistej. A co vy? Proč s váma nikdo není?“ Časopis, do kterého se ani nezačetla, upadl na podlahu a dal jí chvilku, kdy nemusela odpovídat. Nevěděla určitě, jestli by toho byla schopná, kdyby se dívala přímo do jeho jasně zelených očí. Byl to cizí člověk. S náhodnými muži, které potkává v čekárnách, se nepouští do řeči o osobních věcech. I kdyby měli zvlášť pěkné oči. Na druhou stranu… Opravdu by vadilo, kdyby se trochu otevřela? Bylo důležité, aby se v takových časech neuzavírala před světem. „Jak jsem zmínila tu péči…“ začala. „Moje matka celý život pomalu umírá. Nemusí vědět, že její dcera by ji v tom mohla porazit.“ „Do hajzlu. A to jsem se já litoval. Nejspíš už jste se přesvědčila, že se taky dozvíte špatnou zprávu.“ „Nedokážu si představit, že by to bylo něco jiného.“ Rozlétly se dvojité dveře. K čekárně zamířily kroky. Někdo listoval papíry a ověřoval zdravotnické údaje. „Emma Greenová,“ zavolala žena ve stejnokroji. „Řekla bych, že přišel čas to zjistit.“ Přepečlivě pokládala časopis na stolek, jako by váhání mohlo odehnat, co se nevyhnutelně blíží. „Přišel někdo s vámi?“ zeptala se žena ve stejnokroji a zdvo řile pohlédla na jejího nového přítele, cizího člověka a rapla v jedné osobě. Emma se podívala tímtéž směrem a sledovala, jak vstává, jako by byl na řadě on. „Jsem tady.“ Cizí rapl si smetl neviditelný prach z montérek. „Teda pokud je to potřeba.“ Tentokrát hleděl přímo na ni. 23
„Tudy.“ Žena oběma držela otevřené dveře. „Partneři můžou s pacientkami dovnitř.“ Příčilo se každé buňce jejího těla, aby byť jen pomyslela, že s ní při vyšetření bude někdo cizí. Na intimnosti si moc nepotrpěla, dokonce ani před svými nejbližšími. V šatnách si vždycky oblékala podprsenku pod halenkou, nikdy si nevěřila dost na to, aby byla nestydatá. Takže dovolit tomu chlápkovi, aby šel dál, zvlášť když sonografka předpokládala, že ho Emma zná, by bylo v naprostém protikladu s tím, co jí normálně velel instinkt. Ale na druhou stranu byla i tahle žena cizí člověk, stejně jako všichni doktoři, sestry a další nemocniční personál, se kterým se setká v následujících měsících. Takže i když to bylo v úplném rozporu s jejím názorem, zadívala se cizímu mladíkovi do očí a přikývla. „Fajn.“ Žena je odvedla do místnosti na začátku chodby. Za jiných, lepších okolností by si Emma mohla namluvit, že tu jsou na ultrazvuku v počátcích těhotenství. S partnerem, který by ji držel za ruku v okamžiku, kdy úplně poprvé vidí svoje dítě. „Sundejte si prosím svrchní část oblečení a podprsenku. Tamhle je přikrývka, kterou si můžete při čekání vzít. Za chvilku zaklepám, jestli jste připravená.“ Když za sebou zavřela, Emma ztuhla. „To mají drzost říkat tomuhle přikrývka,“ řekl on. „To je ta modrá utěrka, kterou používají uklízečky, a nic jinýho.“ Nato se usmála v okamžiku, kdy si úsměv vůbec nedokázala představit. Jako by nestačilo, co ji čeká, ještě se teď uvrtala do toho, že se bude svlékat před přihlížejícím cizím člověkem. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se. „Nathan. Rád tě poznávám, Emmo Greenová.“ Natáhl ruku, aby se s ním pozdravila, a ona ji přijala. Měl pevný, spolehlivý stisk a najednou z nich nebyli cizí lidé. „A protože jsem džentlmen, budu se celou dobu dívat jinam. 24
Jsem tu jen pro případ, kdybys potřebovala držet za ruku nebo si s někým promluvit.“ „Totéž udělám i já pro tebe,“ odpověděla Emma. Ve chvilce, kdy to řekla, si uvědomila, že Nathan si určitě nepřál nic jiného. Jako by oba přece jen potřebovali nějakou tu podporu. „No samozřejmě. Dělám to jen proto, abych se ti pak případně mohl vybrečet na rameni jako malý děcko.“ Jeho úsměv na vteřinu zakolísal. „Pokud mám bejt upřímnej, mám docela nahnáno.“ „Teď se podívej jinam,“ řekla. Stáhla si svetřík a rozepnula podprsenku, pak se zakryla naprosto nedostatečným modrým papírovým závojem. „Je v pořádku se bát. Já mám taky pořádný strach.“ Tak, a je to venku. Přiznala před další lidskou bytostí, že se klepe od chvilky, kdy si uvědomila svou nemoc. A kdovíproč bylo nepatrně snazší se s tím vypořádat, když s ní v místnosti byl rapl, cizí člověk a její nový přítel.
25
Nathanův deník
Všechny aspekty života jsou s něčím v kontrastu. Barvy, chutě, povrch různých věcí. Prožívání jednoho člověka se naprosto liší od prožívání někoho jiného, i když jde o to samé. Žádní dva lidé nemají z tandemového seskoku stejný zážitek. Je to stejná aktivita, projdou stejnou přípravou, a přesto je spousta věcí jinak. Dokonce i pro mě. Někdy mě osloví výhled. Je lehké všímat si, jak se mění roční období, když to člověk vnímá z pěti tisíc metrů. Jindy se soustředím čistě na pocit z pádu. Proto si píšu deník, který se týká mého snu… protože něčemu na tom snu nerozumím. Všechno nedává úplný smysl. A přesto nepochybuju, že se splní. Jak bych mohl pochybovat, když se mi nikdy nic jiného nezdálo? Co by mohlo být přesvědčivější než něco, co se většinu nocí opakuje jako přesná kopie? Stoprocentní předpověď budoucího dění. V tom vracejícím se snu ležím v nemocniční posteli a mám problém se nadechnout. Slyším nějaký rachot a uvědomuju si, že v pokoji jsou i další lidi, ale netuším, kdo by to mohl být. Chci, aby jedním z nich byla moje matka, ale ta už není naživu a objeví se teprve potom, co ten hluk konečně přestane. A tak poslouchám a přemýšlím, jestli každé zasípání nebude moje poslední, jedno za druhým. Když ustanou, probudím se. 26
V té chvíli se úplně nadoraz nadechnu. V tom okamžiku si taky uvědomím, že se mi ten sen sice může zdát, kolikrát chce, ale stejně se nikdy nedozvím, kdo je v tom pokoji se mnou. Nijak se mi nevybavuje, jestli je se mnou někdo, kdo mě bude držet za ruku, až konečně přijde čas. Jistě vím jen, že je to moc brzy. A nemůžu s tím dělat nic jiného, než že budu dál dýchat.
27
Kapitola 5 Den 6 Emma
Emma svou práci v knihovně vždycky viděla jako cestovní pas, se kterým může poznat celý svět. Ať už se chtěla něco dozvědět o kterékoli profesi, navštívit kteroukoli zemi, poznat kteréhokoli slavného člověka, stačilo jí zajít do téhle jediné budovy, kde veškeré poznání čekalo na policích ukryto na stránkách bezpočtu knih. Jenže když teď prováděla tak všední úkol jako ověřování Deweyovy knihovnické soustavy a dávala pozor na to, aby se každá kniha řádně zapsala do počítačového systému a vrátila se na místo, které jí po právu náleží, měla pocit, že ten pas přestává platit. Police už nefungovaly jako portály do jiných vesmírů, stalo se z nich potvrzení všech věcí, které nestihla. V ruce držela průvodce po Itálii od Lonely Planet. Mohla si tu knížku vzít domů a přečíst si ji od začátku do konce, vychutnat si památky, zvuky a vůně té země, ale do Itálie možná nikdy nepojede. Zůstane pro ni navždycky jen v její představivosti. Stejně tak nikdy nevyzkouší všechny recepty z kuchařky Umění francouzské kuchyně, jak měla v plánu, jako by hrála ve filmu Julie a Julia. Nikdy svou dobrovolnickou práci 28
nebude vykonávat v zahraničí, například v Namibii. Všechno, po čem kdy toužila, se přes noc převrátilo a stalo se z toho něco neuskutečnitelného. V průběhu několika krátkých dní se stěny knihovny přiblížily k sobě natolik, že z Emmina snažení vymačkaly veškerý smysl. Hromadily se jí položky, které v životě chtěla udělat, ale teď se k žádné z nich opravdu nikdy nedostane. Z vozíku vzala další knihu a okamžitě toho zalitovala. Sebrané Shakespearovy spisy byly dost velký svazek, až zkřivila tvář námahou. Bichle jí vyklouzla z rukou a přistála jí se zaduněním na palci u nohy. K bolesti na hrudi se přidala další. Emma zavřela oči a pokusila se něco z toho vytěsnit. Tolik věcí ji zraňovalo a ona nechtěla, aby se všechno rozpadlo kvůli nějakému rozbitému palci. Místo toho, aby zakřičela bolestí, radši polohlasem zanadávala a zhluboka se nadechla. Pak vyrazila k místnosti pro zaměstnance. Nerozpláče se tady, kde by ji viděli kolegové i čtenáři. Ještě přece nic neví, připomněla si. Pořád má šanci, že to je benigní. Velmi nepatrnou šanci, ale přesto s ní mohla počítat. „Je všechno v pořádku, Emmo?“ Byl to Trevor, její šéf, a blokoval jí cestu do místnosti, kde se chtěla schovat. A otázku, kterou měl na rtech, ve skutečnosti nepokládal. Vlastně chtěl znát odpověď na otázku, která zněla: „Proč nepokračuješ v práci?“ „Upustila jsem si knížku na nohu.“ Emma to pronesla tiše, jako by nechtěla, aby tu omluvu někdo slyšel. Trevor se zasmál. „Riziko povolání, řekl bych. Pokud sis nic nezlomila, můžeš ji aspoň zvednout. Přece nechceme, aby o ni nějaký čtenář zakopnul, ne? Zdraví a bezpečí a tak dál.“ Emma se ohlédla ke svému opuštěnému vozíku. Neuvědomila si, že na podlaze nechala knihu se stránkami ošklivě rozevřenými a se hřbetem trčícím v pozici, která by ji znervózňovala. Dnes jí to bylo jedno. Knihy se dají nahradit. Šéfové se nemusejí chovat jako pitomci. 29
„Tak pokračuj.“ Trevor rozkazovačně kývl hlavou a hrozivě se na ni zadíval, jako by byla neposlušný pes, který nepřinesl hozený klacek. „Seber si tu svou podělanou knížku sám.“ Emma už nemluvila tiše. Tentokrát to bylo nahlas a zřetelně, takže se k ní obrátil s očima dokořán každý návštěvník knihovny. Než se Trevor vzpamatoval ze šoku, Emma se otočila na patě, minula místnost pro zaměstnance a zamířila automatickými dveřmi přímo na svobodu. Kašlu na nikdy.
30