0041326

PROL OG

Září 2014 Kdysi mi někdo řekl, že nic takového jako náhoda neexistuje. Že existuje jen synchronicita. Lidé s podobným vnitřním nastavením se často vydávají podobnými cestami a ty se nakonec sbíhají. Tak se stane, že v pátek v šest večer ve vinotéce narazíte na maminku spolužačky vaší dcery nebo že v Louvru potkáte svého bývalého učitele dějin umění. Někdy to ale vypadá, že podobná náhodná setkání nejsou důsledkem spřízněných okolností, a někoho ze své minulosti potkáte na místě, kde je přítomnost vás obou tak nepravděpodobná, že si to nedovedete vysvětlit. Ono to ani nejde pochopit. Velmi často jsou totiž věci v životě dílem souhry okolností. Třeba i to, do koho se zamilujeme. Moc nevnímám, kde se zrovna nacházíme, protože jsme devadesát procent cesty strávili tím, že jsme šnečím tempem popojížděli v londýnské dopravě sobotního odpoledne. Víc než cokoliv za okýnkem mě fascinuje můj levý ušní lalůček s malým zářivým diamantem, který se odráží ve skle a s každým mým pohybem se zatřpytí. Můj pohled se náhodou zastaví na Mikeovi, který sedí naproti mně. Láskyplně a zároveň zoufale se na mě usměje. „Jsou moc drahé!“ protestovala jsem včera v klenotnictví a váhavě podávala malé diamantové pecky zpátky prodavači. 5

Kdyz_jsme_se_videli.indd 5

6.2.2020 11:05:41

Carol Masonová

„Ne, nejsou. Chci, abys je měla.“ Z Mikeova pohledu mi bylo jasné, že mu ta role chlapa, který se chystá zaplatit drahý účet za dárek k výročí, dělá dobře. Taky to bylo poprvé a naposled. „Zkus si je ještě jednou,“ pobídl mě. „To nejde! Vždyť stojí dva tácy.“ „Vezmeme si je.“ Vytáhl kreditku. Mike věděl, že už nějakou dobu toužím po malých diamantových náušnicích. Podařilo se mi o nich mluvit dostatečně často, a tak se mu moje náznaky pomalu zabydlely v podvědomí a nakonec měl pocit, že jejich koupě byl jeho nápad. Celé to vypadalo jako romantické gesto, a vůbec ne tak, že jsem si zařídila svůj vlastní dárek. „Ale za ty peníze bychom mohli dodělat koupelnu. Nebo je můžeme přidat k úsporám na auto. Nebo na Aimeeino školné…“ V duchu jsem si říkala: Bože, prosím, nedovol, ať mu to rozmluvím. „Máš pravdu,“ přikývnul. „Vrátíme je.“ Předstíral, že si strká kreditku zpátky do kapsy a nevidí můj zklamaný výraz. Pak se usmál. „Dva tisíce liber, Celine. Kolik to je v porovnání s deseti lety manželství? Myslíš, že mi za to nestojíš?“ Promnula jsem si bradu. „Hmm… možná bych si měla vyzkoušet nějaké větší.“ Mike rychle hodil kreditku na pult. „Domluveno.“ Vycupitala jsem odtamtud, jako bych byla Ginger Rogersová. Nesundala jsem si je ani na spaní, a když jsem si ráno čistila zuby, celou dobu jsem se na sebe křenila do zrcadla. Nedokázala jsem odolat zrcadlům, oknům ani zadním stranám lžiček. „Pojď,“ pobízí mě teď. „Vystupujeme.“ Vytáhne mě ze sedadla, a přeruší tím moje vyznání lásky vlastním ušním lalůčkům. „Myslela jsem, že jedeme až na Knightsbridge.“ Míříme do obchodního domu Harrods, protože se nemůžu vrátit domů na severovýchod Anglie, aniž bych své sestře nekoupila něco, co bude zabalené do zelenozlaté tašky. I kdyby to měla být jen krabička čaje, což je pravděpodobně to jediné, co si momentálně můžeme dovolit. 6

Kdyz_jsme_se_videli.indd 6

6.2.2020 11:05:41

Když jsme se viděli naposled

„Můžeš jet dál, jestli chceš, ale pokud nevystoupíme, tak budu zvracet,“ oznámí mi a táhne mě davem lidí. Mike a jeho legendární cestovní nevolnost. Někteří lidé mají hemoroidy, další tiky v oku a jiní jsou alergičtí na lepek. Mikeovým problémem je příliš silný dávivý reflex, který se přihlásí o slovo pokaždé, když cestuje čímkoliv, co nabírá rychlost a zatáčí. Vyskočí ven, než se zavřou dveře, a mě strhne s sebou. Na chvilku mám pocit, že letím. Není to moc příjemné. Jsme tady na jihu proto, že Mike dostal v práci lístky na koncert Van Morrisona. Pracuje jako producent noční talk show v newcastleské pobočce rádia Blaze FM. Úplatky od inzerentů většinou zahrnují jenom vstupenky na fotbal, nad čímž vždycky ohrnuju nos, protože jsem shodou okolností asi jediný člověk v severní Anglii, kterému je fotbal úplně ukradený. Takže tohle je docela událost. Navíc Aimee je u mojí sestry a my s Mikem si málokdy uděláme čas jen sami pro sebe. Autobus vyfoukne do vzduchu oblak nafty a Mike si ublinkne. Pohladím ho po temeni. Šediví docela rychle na to, že mu ještě nebylo ani čtyřicet. Celou dobu, co ho znám, má stejný účes. Vlasy ke krku a po stranách kotlety – takzvaný styl pompadour, který nosili rockoví zpěváci v padesátých letech. Pamatuju si, že když jsem ho poprvé uviděla v letadle z Londýna do Newcastlu, napadlo mě, že vypadá trochu jako Henry Winkler ze sitcomu Happy Days. I když to samo o sobě nebyl důvod, abych se do něj zakoukala, svým způsobem mě přitahovalo, že se nenechal vyholit po stranách jako David Beckham a po jeho vzoru pak v roce 2002 všichni ostatní chlapi. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se. Následuje další ublinknutí. „Pojď.“ Vezme mě za ruku a proplete své studené a ulepené prsty s těmi mými, teplými. Vím, že mu není dobře, takže dočasně zruším svůj zákaz držení se za ruku. Jde o to, že se svými 175 centimetry jsem i naboso o čtyři centimetry vyšší 7

Kdyz_jsme_se_videli.indd 7

6.2.2020 11:05:41

Carol Masonová

než on. Vím, že existují muži, kterým se líbí myšlenka, že vypadají jako Dudley Moore, a mám podezření, že Mike je jedním z nich, ale naopak to bohužel nefunguje. Občas mu z legrace říkám, že mám pocit, jako když beru na procházku dítě. „Počkej, myslím, že jdeme špatně,“ zarazí se, když se najednou ocitneme na Sloane Square. „Harrods je támhle na opačné straně.“ Otočíme se zpátky a já zažívám neobvykle bezstarostný pocit: žádná práce, žádná Aimee, kterou musím odvézt do školy nebo ji vyzvednout, žádné nepřetržité kolečko tréninků v tělocvičně, žádné vaření, nakupování, uklízení… A pak ho najednou uvidím. Vychází z budovy asi patnáct metrů od nás. Toho muže znám. Znám ho tak dobře, že leknutím strnu. Jeho vysoká postava je nezaměnitelná. Měří ne zas tolik obvyklých 193 centimetrů. Je dost svalnatý na to, aby nevypadal vyhuble, ale zároveň není tak namakaný, aby si člověk říkal, že se na to musel pěkně nadřít. Z davu ale vybočuje hlavně kvůli svému držení těla. Vyzařuje z něj těžko dosažitelná rovnováha, něco mezi sebevědomím a kultivovanou mužností. Patricka by nikdy nenapadlo se před někým hrbit. Doslova, i v přeneseném slova smyslu. Bylo by vám to jasné na první pohled a váhali byste, jestli ho máte obdivovat, nebo ho považovat za arogantního parchanta. Vyschlo mi v ústech. Mísí se ve mně smutek s překvapením. Vracím se o dvanáct let zpět, do doby, kdy mi bylo jednadvacet a byla jsem uprostřed svého putování po Asii. Neměla jsem tušení, že ve Vietnamu potkám někoho, kdo mi naprosto změní život. Poprvé jsme se blíže seznámili v malé mlhavé horské vesničce jménem Sapa, kde se koná slavný Trh lásky. Mladí milenci tam přicházejí, aby se navzájem našli, a ti staří si tam chodí zavzpomínat. Patrick tu tehdy hledal nějaký příběh. Vybavuju si, jak stál na protější straně náměstí a díval se mi do očí. Ani jednou neuhnul pohledem. Bylo mi v tu chvíli jasné, že zažiju obrovskou lásku, že to bude příběh, 8

Kdyz_jsme_se_videli.indd 8

6.2.2020 11:05:41

Když jsme se viděli naposled

který mi zlomí srdce. Byl to on. Ani jeden z nás nemusel udělat první krok. Už se stalo. Ale ne, to nemůže být on, mám pocit, že žije v Kanadě. Jak bych mohla v Londýně, kam jsem si vyjela na víkend, potkat Patricka, který tu ani nebydlí? Přestože nemám čas si ho pořádně prohlédnout a nevidím mu do očí, protože má sluneční brýle, jsem si jistá, že je to on. Poznala bych ho kdekoliv. Nepřemýšlím nad tím, co udělám. Ruka mi vyklouzne z Mikeovy dlaně. Slyším jekot, troubení, kvílení brzd a pleskání chodidel japonských turistů dobíhajících autobus. Pak všechno ztichne. „Co se děje?“ Mikeův hlas zní jakoby z dálky, odněkud z druhé strany. Pohltí mě vzpomínky, jako by to všechno bylo včera. Jako by se od té doby vůbec nic nestalo. Jako by vůbec nic nebylo. Ani Mike, ani Aimee. Žádný život. Muž sestoupí z obrubníku a mávne rukou na taxík. Za okamžik bude po všem. Připadá mi, že čas se zpomalil a dává mi šanci něco udělat. Ale co? Nemůžu ani promluvit, ani se pohnout. Je mi nádherně a zle zároveň. Mike mě chytí za paži. „Co to s tebou, proboha, je?“ Patrick se sehnul k okýnku a mluví s taxikářem. Dokonce poznávám tvar jeho hlavy. „Celine?“ opakuje Mike. V jeho hlase jsou slyšet obavy. Pevně mě svírá. Třese se Mike, nebo já? To, co teď udělám, ten malý okamžik, může všechno změnit. Vím to a všechny moje pudy mi radí: Nedělej to! Všechny kromě jednoho. Patrick – pokud to opravdu je Patrick – si sedne na zadní sedadlo taxíku a já zpanikařím tak moc, že vyrazím klusem za ním. Slyším, jak na mě Mike zmateně a trochu podrážděně volá. Ale já už běžím, už se nedá nic dělat. Taxík se rozjíždí a já se naprosto nepochopitelně vydávám za ním. 9

Kdyz_jsme_se_videli.indd 9

6.2.2020 11:05:42

Carol Masonová

Pak kolem projedou dva autobusy a taxík mi zmizí z očí, ale nohy se nehodlají zastavit. Oběhnu autobusy, jenže těch taxíků je tam víc a já netuším, ve kterém z nich sedí. Běžím ale dál. Jsem jako vysokorychlostní vlak, který se řítí do záhuby. Zdravý rozum mi celou dobu říká, že to nemůže být Patrick, tak proč tady, proboha, honím někoho, koho ani neznám? Pak mě začne píchat v boku a cítím tlak na hrudníku. Napadne mě, že mám možná infarkt. Autobusy a taxíky zastavují na semaforech a já se musím zastavit taky, protože tělo mi nedává na výběr. Předkloním se a přerývavě dýchám. Myšlenky se hrnou jedna za druhou. Právě jsem viděla Patricka. Nebo to nebyl on? Ten obličej nebyl úplně… Tenhle chlápek možná ani nebyl tak vysoký. Ale ne, byl to on. Vím to. Pamatuju si, jak jsem o něj přišla naposledy. Vybavuju si, jak tam stál v ranním šeru, v té chatce, batoh sbalený. A já jsem si v duchu říkala: Jestli vyjdeš z těch dveří, už tě nikdy neuvidím. Udělal to a já se zmohla jen na výčitku: „Jakmile jednou projdeš těmi dveřmi, už se za mnou neotáčej.“ Naslouchala jsem jeho krokům, tomu, jak mě opouští, a tak trochu jsem doufala, že se otočí a vrátí se, že jeho láska ke mně zvítězí. Ale neudělal to. Ani jednou se neotočil. S každým dalším krokem jsem si říkala: Běž za ním, zatím došel jen k tomu stromu, k té cestě… A pak: Bude teprve v autobuse. Ještě pořád bude na letišti. A pak: Je někde v Hongkongu. Pořád je v Asii… Bylo to podobné, jako když jsem jako dítě psávala svou adresu. Umístila jsem svou malou a nevýznamnou existenci do širšího kontextu: Celine Walkerová, Duke Street 22, Newcastle, Anglie, Spojené Království, Evropa, Svět, Vesmír. Vzpomínky vyblednou a já si uvědomím, kde jsem. Rozhlédnu se po ulici a vidím, že Mike stojí přesně tam, kde jsem ho nechala, jako by se neodvažoval přijít blíž. Londýn mě vrací do přítomnosti, ale já jen dál bezmocně stojím, jsem úplně mimo. Měla bych pře10

Kdyz_jsme_se_videli.indd 10

6.2.2020 11:05:42

Když jsme se viděli naposled

mýšlet jen o tom, jak to všechno vysvětlím Mikeovi, ale místo toho si představuju Patricka, jak sedí v taxíku a kouká se z okýnka, aniž by tušil, že se naše životy právě znovu protnuly. Proč jsem prostě nezakřičela jeho jméno? Sednu si na zápraží nějakého domu. Chci zadržet slzy, už jen kvůli Mikeovi, ale nejde to. Když si pomyslím, jak hezký víkend to byl. Koupili jsme ty náušnice, zašli si na dobrou večeři. Když jsme se pak vraceli zpátky do hotelu podél nábřeží Temže osvětleného lampami, zaklesli jsme se do sebe. Povídali jsme si celý večer. Ne o těch obvyklých věcech, jako je práce a Aimee, ale rozpustile, skoro koketně. Aspoň jsem měla takový pocit. Možná za to mohlo to víno. V posteli mě pak něžně líbal na krk a pod noční košilkou rukama pevně svíral můj zadek. Zná moje tělo lépe než kdokoliv jiný, ale přesto mě málokdy dokáže vzrušit. Někdy se snažím předstírat opak, někdy ale nemám chuť. I přes džíny mě zastudí beton. Na mysli mi vytanou všechny ty věci, o které přijdu, když ztratím Mikea. Připomínají mi, že Mike je tím, s kým žiju a koho miluju. Ne Patrick, který se mnou strávil více času v mých představách než ve skutečném životě. Jsem ale úplně ochromená, poražená hned na začátku. Pak si uvědomím, že se dívám na Mikeovy hnědé, lehce ošoupané boty značky Clarks a po tvářích mi stékají slzy. Zvednu k němu oči a v jeho bledém obličeji čtu otázky. Vypadá vyděšeně a zklamaně, jako muž, který si právě uvědomil, že o své ženě něco důležitého neví. Nebo možná ví. Možná má nějaké podezření, které by ale radši neměl. To jsou ty manželské paradoxy. Některé věci víme, ale vědomě zaháníme jakékoliv myšlenky na ně. Raději strkáme hlavu do písku. Mike vysloví jedinou větu. „To byl on, že?“

11

Kdyz_jsme_se_videli.indd 11

6.2.2020 11:05:42

1

Pamatuju si to takhle. Kavárna v Hanoji. Vždycky říkám, že jsme se potkali tam, protože, abych byla přesná, tam jsem ho uviděla poprvé. Kdyby už neexistovalo žádné podruhé, byla by to zcela určitě jen jedna z těch nevýznamných událostí, kdy vás někdo prostě zaujme a na chvíli přeruší koloběh vašeho života. Ve městě zrovna řádil tajfun. Proběhla jsem úzkou uličkou po kotníky zaplavenou vodou do suchého úkrytu, venkovní kavárny, která měla naštěstí pár stolečků i uvnitř. Bunda se mi lepila na tělo jako tuhá plachta. Seděl hned u vchodu, na místě s nejlepším výhledem a pozoroval bouřku. Kdyby nebylo obsazené, sedla bych si tam sama. Skloněná hlava s hustými blond vlasy vystříhanými po stranách. Opálený krk. Široká ramena ve světle modré košili. Takhle zezadu vypadal na první pohled trochu jako Robert Redford zamlada. Jak tam tak seděl, působil velmi klidným dojmem. Patrick je ten typ člověka, který si bohatě vystačí sám se sebou. Když jsem kolem něj procházela, všimla jsem si, že si hraje s foťákem. Takovým tím profi, ke kterému patří několik druhů objektivů a složité příslušenství. Měl vyhrnuté rukávy až k loktům. Na zápěstí měl hodinky s hnědým koženým řetízkem a já jsem se přistihla, že věnuju přehnanou pozornost vystouplým žilám a jemným světlým chloupkům na jeho opálených předloktích. Zdálo se, že si mě nevšiml. Ať už 13

Kdyz_jsme_se_videli.indd 13

6.2.2020 11:05:42

Carol Masonová

dělal s tím foťákem cokoliv, byl ztracený ve svém vlastním světě. Napadlo mě, jak nádherně vypadá v kontrastu s přívalovým deštěm, který byl pro něj možná jen nepřetržitým šuměním podněcujícím jeho vytrvalost. Minula jsem stůl vedle něj a sedla si k až tomu dalšímu. Byli jsme tam sami dva, takže bylo z čeho vybírat. Odsunula jsem židli a její nohy zaskřípaly na podlaze. Vzhlédl. Byl to jen letmý okamžik, kdy jsem na sobě ucítila jeho pohled, ale bylo to, jako by mnou projel Amorův šíp. Nikdy bych se to nikomu neodvážila popisovat, protože by to stejně nikdo nepochopil, ale od chvíle, kdy jsem se posadila, jsem byla jeho přítomností naprosto pohlcena. Vnímala jsem každý jeho pohyb, dokonce i to, jak mu lehce stoupal a klesal hrudník. Moje jednadvacetiletá romantická duše byla kvůli němu rozcupovaná na kousky, a to jsem se mu zatím ani neodvážila podívat do obličeje. Objednala jsem si u obsluhy vaječnou kávu. Pamatuju si, že mě udivilo, že mluvím tak nahlas. Pohyby jeho prstů se zastavily, když jsem promluvila. Jako by se snažil zaslechnout něco konkrétního a potřeboval být úplně v klidu, aby mu to neuniklo. Všimla jsem si, že to občas lidé dělají. Chovali se tak lidé, které jsem potkávala na svých cestách. Objevovali se v místech, kde člověk nepotká téměř živáčka. Bývali to Australané, Kanaďané… Žádní mí krajané, ale mohla jsem si s nimi srdečně popovídat o všem, co zažili. Donesli mi kávu. Natáhla jsem se pro ni a ruka se mi třásla. Dobře jsem si uvědomovala, jak je to celé absurdní. V duchu jsem se sama nad sebou podivovala. Snažila jsem se, abych to kafe nikdy nedopila, a zároveň se zdokonalovala v umění upřeně hledět jeho směrem. Ne na něj, ale na déšť za ním. Zoufale jsem si přála, aby se na mě podíval a promluvil na mě. Měla jsem pocit, že způsob, kterým jsme se navzájem ignorovali, se stává jakousi formou dialogu. Dokonce i předměty kolem něj – dva stolky, úzká polička s černobílými fotkami, nepravidelné obnažené cihly a hrbolatá omítka 14

Kdyz_jsme_se_videli.indd 14

6.2.2020 11:05:42

Když jsme se viděli naposled

na stěně – mi pomohly zasadit si jeho obraz do rámečku. Tehdy jsem neměla tušení, že si ho v sobě budu nosit ještě spoustu let jako krutý a zároveň krásný mučicí nástroj. Jeho sklenice s pivem byla skoro prázdná. Každou chvilkou dopije a půjde, takže jsem to riskla: „Vypadá to, že vás to baví,“ kývla jsem směrem k foťáku. Přestal se věnovat práci a podíval se na mě. Působil uvolněně, ale přece jen ostražitě. Ostražitě vůči mně. Tázavý pohled jeho hlubokých tmavých očí mě paralyzoval, stěží jsem se mohla nadechnout. Nikdy jsem ten pocit úplně nezapomněla. „Jo, asi jo,“ přisvědčil za okamžik. „Zrovna jsem si koupil nový blesk a něco tam nefunguje. Šílím z toho.“ Měl americký přízvuk. Byl starší než já, tak o deset let. Opravdu jsem nikdy předtím nemluvila s nikým, kdo by měl tak neuvěřitelně krásný obličej. „To mě mrzí,“ řekla jsem. Byla jsem si vědoma toho, že jsem uvnitř celá blažená a každou vteřinou asi exploduju, a jen jsem doufala, že to na mně není tolik vidět. „Vypadá… tak nějak… mužně.“ Snažila jsem se podívat na ten přístroj, ale dál jsem zírala na jeho ruce. Zvedl hlavu, jako by ho můj výběr slov zarazil. Líbil se mi jeho výrazný, trochu velký nos. Ty hluboké oči, v nichž bylo něco laskavého. „Mužně,“ zopakoval. „Jo. Něco na tom asi bude.“ Pak se jeho pozornost stočila zpátky k foťáku. Jako bych tam vůbec nebyla. Málem jsem se propadla hanbou. Fajn. Chápu. Nechce si povídat. Nedožila jsem se jednadvaceti let, aniž bych nedokázala poznat, když mě někdo odpálkuje. Nejsem ten typ holky, co se doprošuje. Když se na mě znovu podíval, demonstrativně jsem stočila pohled na svou kávu. Srdce mi udeřilo asi třikrát, než se znovu odvrátil. Pak si foťák sbalil do pouzdra. Děsila jsem se toho, že se zvedne k odchodu. Chtěla jsem ho zadržet, zmáčknout pauzu. O pár vteřin později rychle vyprázdnil sklenici a jeho židle zavrzala. 15

Kdyz_jsme_se_videli.indd 15

6.2.2020 11:05:42

Carol Masonová

„Hezký zbytek dne,“ popřál mi. Původně jsem se na něj nechtěla ani podívat, ale v poslední vteřině jsem si to rozmyslela. Na malou chvilku, pomíjivý okamžik, se na mě zahleděl. Nikdy jsem nevěděla, jak na tuhle otřepanou frázi, která vlastně nevyžaduje odpověď, reagovat. Tak jsem neřekla nic.

Přes hostel jsem si zarezervovala výlet do zátoky Halong, ale počasí veškeré mé plány zmařilo. Už jsem začínala mít Hanoje plné zuby, takže než abych tam dál seděla, rozhodla jsem se naskočit do autobusu mířícího do vesničky Sapa. Po třech měsících objevování Asie jsem už po cestování neprahla. Toužila jsem po obyčejném pohodlí domova, hlavně po své posteli. Déšť neustal ani cestou do Sapy. Vydala jsem se na túru v nevhodné obuvi a další den se litovala v posteli. Do dalšího rána déšť naštěstí polevil a nízko nad vesnicí se vznášela mlha, šedá pokrývka na zeleném podkladu. Pomalu byl čas večeře a já jsem se toulala hučícím trhem. Zastavila jsem se, abych se podívala, jak žena patřící ke kmeni Černých Hmongů vyrábí z listů vybraných rostlin barvu na textil. Přestože jsem byla naprosto pohlcena vším tím oslnivým množstvím barev, vůní a struktur, v jednu chvíli jsem měla neodbytný pocit, že mě někdo pozoruje. Když jsem se otočila, stál ani ne patnáct metrů ode mě na opačné straně náměstí, jediná blond hlava v celém davu. Díval se upřeně a bylo jasné, že už mě nějakou dobu pozoruje. Asi chvilku trvalo, než jsem si toho všimla. Měl na sobě maskáčovou khaki bundu s velkými kapsami a přes rameno mu visel popruh od brašny na foťák. Dívali jsme se na sebe a nebylo pochyb o tom, že jsme jeden druhého poznali. V mém srdci vzplál oheň. Věděla jsem, že za mnou přijde, takže jsem se, radostí bez sebe, odvrátila. Byla jsem si docela jistá, že mi hoří tváře. Zaměstnala jsem 16

Kdyz_jsme_se_videli.indd 16

6.2.2020 11:05:42

Když jsme se viděli naposled

se tím, že jsem se probírala barevnými látkami s reliéfem. Hmongská žena na mě hned křičela Kupte si! Kupte si ode mě!, jako kdybych tím, že se dotýkám jejího zboží, automaticky dávala najevo zájem. Všechno to ke mně doléhalo jen zdálky, svět okolo mě ztichnul v zuřivém očekávání. Když ke mně přišel, necítila jsem ani nedala najevo překvapení. Zpětně si říkám, jestli tohle moje tiché přijetí jeho přítomnosti nepředurčilo všechno, co se stalo pak. „Jestli si chcete něco koupit, musíte s nimi smlouvat,“ poradil mi. „Třicet procent dolů je tak akorát, více než padesát ale budou brát jako urážku. Pokud nemáte v úmyslu si tu věc odnést, je lepší se do toho vůbec nepouštět.“ Prohlížel si látky na stole, na mě se podíval až nakonec. Ještě jsem tak úplně nezapomněla, jak mě odpálkoval tehdy v kavárně. „Nebojte se, všechno jsem si to nastudovala v průvodci,“ odvětila jsem a pomalu odcházela. „Rád jsem pomohl,“ reagoval pobaveně a vydal se za mnou. Potlačila jsem úsměv. Něco ve mně se rozhodlo, že si budu hrát na nedostupnou. To byl možná ten důvod, proč jsem do té doby měla tak málo kluků. „Nějaké další návrhy?“ Zastavila jsem se a konečně se mu podívala do čokoládových očí. Takhle zblízka byl ještě krásnější, pokud to bylo vůbec možné. Měl dokonalou, lehce opálenou pokožku a zdravě růžové tváře. Výmluvně si mě prohlížel. „Schovám si je na jindy,“ odpověděl. Usmáli jsme se a napětí mezi námi opadlo, takže jsem se mohla nadechnout. „Víte, co je tohle za místo?“ zeptal se po chvíli, když jsem si uvědomila, že se od něj nemůžu odtrhnout pohledem. Cítila jsem, že mu tohle umělé navazování konverzace nebylo moc příjemné. Celé to působilo trochu zoufale. V hotelu jsem zaslechla něco o Trhu lásky, ale nevěděla jsem, o co přesně jde. To jsem mu i řekla. 17

Kdyz_jsme_se_videli.indd 17

6.2.2020 11:05:42

Carol Masonová

„Jo,“ přikývl. „Tenhle obřad existuje už spoustu let. Takový rituál lásky. Podle prastaré tradice se tady kdysi jedna dívka a jeden chlapec setkali a zamilovali se do sebe. Pocházeli ale z různých kmenů, a tak se jim nedostalo požehnání. Jejich rodiny dělaly všechno pro to, aby je dostaly od sebe. Ti dva byli ale odhodlaní, že se nenechají zlomit. Domluvili se, že se každý rok ve stejnou dobu sejdou tady na trhu, aby dali všem najevo, že jejich láska nevyprchala. Tím to celé začalo… Z trhu se stalo místo, kam přicházeli mladí lidé, aby tam našli své budoucí partnery, i ti staří, aby si připomněli, jak poznali toho, koho si později vzali.“ „Vážně?“ podivila jsem se. Byla jsem nadšená, že mi tohle všechno říká, i když ten obsah mi připadal vzrušující ze všeho nejméně. Přejel mi pohledem po obličeji. „No, když nad tím tak přemýšlím, chlap, který celý týden tvrdě pracuje nahoře v horách, má docela omezené možnosti, jak se může s někým seznámit. A podobně, když jsi holka a všichni chlapi pracujou nahoře v horách…“ Viděl, že se mi obličej roztáhl do úsměvu. „Takže každou sobotu večer se sem chlapci přicházejí zamilovat a vesnické dívky prodávat místní výrobky a poznat budoucího manžela.“ Než jsem na to stihla nějak zareagovat, pokračoval: „Vy mi nevěříte. Tak pojďte.“ Pak mě k mému údivu vzal za ruku. Na ten pocit, kdy se moje dlaň ocitla v té jeho, pro mě cizí dlani, nikdy nezapomenu. Sevřel ji tak přirozeně, nebojácně, téměř instinktivně. Měla jsem pocit, že se mu odevzdávám. Vznášela jsem se. Vedl mě přes chaotické náměstí a byl otevřený všemu, co by v něm podnítilo příběh, který mi pak bude vyprávět. „Vidíte toho kluka, co hraje na bambusovou píšťalu?“ Zvedl ruku, v níž stále svíral tu moji, a ukázal na malého chlapce, který hrál pro houf dívek v barevných šatech s pestrými čelenkami na hlavě na podivný nástroj připomínající rákos. „Jestli se některé z nich bude líbit, uvidíte, že mu tu melodii zazpívá, aby mu dala najevo, že má o něj zájem…“ 18

Kdyz_jsme_se_videli.indd 18

6.2.2020 11:05:42

Když jsme se viděli naposled

Chvíli jsme tam stáli a pozorovali je. „Žádná se nechytá,“ podotkla jsem. Vypadal lehce pobaveně. „Asi jsem to zakřikl.“ Konečně mě pustil a začal si je fotit. Usmála jsem se. „Takže vy jste profesionální fotograf?“ Z pohledu na něj mi třeštila hlava. Jako by se mi chemické procesy v mozku přerušily. „Novinář,“ opravil mě a znovu se na mě podíval. „I když focení je součást mojí práce. Před pár dny tady zemřelo šest turistů při sesuvu půdy. Točil jsem o tom reportáž.“ „To vás sem poslali až z Ameriky?“ Měla jsem horké tváře a srdce mi bušilo. Přestal cvakat jednu fotku za druhou a otočil se ke mně. „Ne,“ zasmál se. „Jsem Kanaďan. Ale momentálně působím v Hongkongu. Pracuju pro agenturu AP.“ „Aha… v Hongkongu jsem byla před dvěma týdny. Bylo to trošku drama, protože lidi z hostelu, kde jsem bydlela, ztratili můj pas.“ Zamračil se. „Ale nakonec se našel?“ „Jo, ale stálo mě to spoustu nervů a půl dne vyplňování formuláře na ambasádě.“ Mávla jsem rukou. „Takže jste tady… kvůli práci.“ Znovu si mě pozorně prohlížel, ale vypadalo to, že o něčem přemýšlí. „Tak trochu. Něco jako vedlejší produkt. Ale hlavně mě to zajímá. Je to takový svátek jídla, hudby, tance a místních zvyků, všechno se to točí kolem obecných lidských tužeb…“ Hodil po mně pohledem tak pronikavým, až jsem hořela. „Napíšete článek o lásce na Trhu lásky?“ Nebyl to ode mě zrovna ten nejchytřejší dotaz. „Kdo ví? Možná jo, pokud k tomu budu mít co říct.“ Upřeně se na mě díval, skoro jako někdo, kdo se rozmýšlí, jestli se vrhne po hlavě do vody. Pak ho to očividně přešlo. „Nechcete si zajít na skleničku?“ navrhnul.

19

Kdyz_jsme_se_videli.indd 19

6.2.2020 11:05:42

2

Březen 2017 V přihrádce zašustí pošta a zlehka dopadne na koberec. Opustím svoji ranní kávu a noviny a projdu krátkou chodbičkou do předsíně. Najdu tam běžné věci: účty, letáky, ty podivné akciové certifikáty pro Mikea, které mu pořád chodí na tuhle adresu. Přestanu se tím probírat až ve chvíli, kdy uvidím obálku velikosti A4 se zpáteční adresou svého advokáta. Jdu zpátky do kuchyně a vnímám, že déšť, který padá už od rána, teď bičuje do oken a připomíná tajuplný šepot ze snu. Tenhle vytrvalý déšť je na začátku března naprosto běžný. Prohání se nad divokými a nechráněnými vřesovišti hrabství Northumberland, kde žijeme v malé vesničce asi třicet kilometrů západně od Newcastlu. V kuchyni se najednou setmí. Rozsvítím a přistihnu se, že stojím a zírám na svůj vlastní odraz v okně, jako bych viděla ducha. Dopis mi bezvládně visí v ruce a jeho obsah mi pomalu běží hlavou. Za naším drolícím se zděným plotem se rozkládají rozsáhlá světle fialová, hnědošedá a mechově zelená vřesoviště. Pokrývá je souvislá vrstva šedé neustupující mlhy, která už se dneska asi nezvedne. Spadané švestkové květy leží rozeseté po celém trávníku jako konfety po svatbě, která dávno skončila. Odtáhnu si židli od kuchyňského stolu, posadím se a znovu se začtu. 20

Kdyz_jsme_se_videli.indd 20

6.2.2020 11:05:42

Když jsme se viděli naposled

Je to tam všechno, všechna ta slova, která na soudním rozhodnutí o rozvodu mají být, ale já jim najednou nějak nemůžu uvěřit. Zírám na ně tak dlouho, až mi splývají a třepí se. V očích mě pálí slzy. Čtyři nebo pět mi jich ukápne na papír. Naprosto iracionálně si přeju, aby působily jako kouzelný zmizík. Ale když se znovu podívám, všechno to tam pořád je. Už jsme se předtím jednou rozešli. Mike bohužel náhodou zaslechnul rozhovor mezi mnou a mou sestrou, který ho ranil. Když odcházel, sehrál velmi nepřesvědčivou scénu, při které mu z kufru visela kravata. Pět nocí strávil na gauči u kamaráda z práce. Do pátku byl zpátky, protože a) byl nesnesitelně rozlámaný, b) si uvědomil, že to není on, kdo je nešťastný, ale já, takže pokud má někdo odejít, jsem to já, c) na víkend jsme měli naplánovaný výlet pod stan do Skotska, na který se Aimee těšila celou věčnost. Ale když odešel tentokrát, pronajal si dům. Nechtěl, abychom se rozhodli a pak si to zase rozmysleli jen proto, že se bojíme života bez bezpečného přístavu v podobě toho druhého, že se příliš bojíme konce pro případ, že to bude horší, než kdybychom zůstali spolu. Ale i přes všechny tyhle okolnosti jeho odchodu jsem si tak nějak představovala, že se vrátí. Zazvoní mi telefon a vyleká mě. Jako první mě napadne, že je to on, protože bezpochyby dostal stejný dopis jako já. Jídelní stůl, který slouží zároveň jako pracovní, je pokrytý papíry, časopisy, složkami klientů, dotazníky, průzkumy a výsledky výzkumů. Stojí na něm prázdná miska od snídaně, neumyté hrnky od kávy a povaluje se tam obal od tyčinky Mars. Najdu telefon těsně před tím, než přestane zvonit. Na displeji vidím, že je to jeden z mých klientů. Nechám hovor spadnout do hlasové schránky. Déšť znovu bičuje do oken a stéká po skle jako slzy. Je mi zima, i když v obýváku hoří krb a vytápí celé spodní patro našeho malého dvoupatrového kamenného domku. Pohledem zabloudím na fotku na poličce nad kuchyňským stolem, jsem na ní s Mikem. Vznikla na svatbě mojí první klientky před mnoha lety. Mike má zase ten účes 21

Kdyz_jsme_se_videli.indd 21

6.2.2020 11:05:42

Carol Masonová

jako Henry Winkler v Happy Days, rovné, téměř až moc dokonalé zuby a laskavý, nesměle přitažlivý úsměv. I bez kloboučku jsem vyšší než on. Přesto je to ale povedená fotka. Všimla jsem si jedné věci. Jeho oči mě pozorují bez ohledu na to, kde zrovna stojím. Mají tu nadpřirozenou schopnost měnit se, když to atmosféra vyžaduje. Někdy se smějí, když se s Aimee dostaneme do křížku. Jindy, jako třeba teď, se zdají být plné potlačovaného smutku. Tohle je konec jedné éry. Věděla jsem, že to přijde, ale stejně mě překvapuje pomyšlení na to, že už se vedle něj nikdy neprobudím, že nikdy nepřijde domů, nepolíbí mě a nezeptá se mě, jak jsem se měla, nikdy už nepůjdu na jeho nudný vánoční večírek, nikdy se nebudu snažit najít mu dvě stejné ponožky, už nikdy se nebudu bát po něm jít na záchod, hádat se s ním kvůli jeho matce, která je u nás na návštěvě, nebo remcat nad tím, jak předvídatelný život žijeme. Slovo nikdy je pro mě těžce stravitelné. Vnitřně vnímám konec našeho manželství jako ohromnou tragédii. Předpokládali jsme, že když jsme jednou spolu, tak už spolu zůstaneme, jako by to tak muselo být. Částečně jsem to sabotovala, zároveň jsem tomu ale věřila. Vím, že tyhle myšlenky teď nedávají moc smysl. Odvrátím pohled od jeho očí. Nesnesu, aby se na mě takhle díval, i když si uvědomuju, že význam té fotky přeceňuju. Dnešek je vlastně dobrá příležitost, abych ji sundala. Pamatuju si, jak se před pár lety rozváděla jedna kamarádka. Říkala mi, že v životě máme jen málo příležitostí „vyskočit z rozjetého vlaku“. Pro ni byl takovou příležitostí rozvod. Byla to pro ni druhá šance na to, aby byla šťastná, buď sama, nebo s někým jiným, ale jistě a definitivně ne s ním. Znělo to tak nadšeně. Skoro jsem jí to záviděla. Pak jsem si připadala strašně, že si představuju sebe v její kůži. Teď v ní jsem. Můžu vyskočit. Měla bych se cítit líp, než jak se ve skutečnosti cítím.

22

Kdyz_jsme_se_videli.indd 22

6.2.2020 11:05:42

Když jsme se viděli naposled

Zdřímla jsem si, takže sejdu dolů trochu rozespalá. Přejdu k pohovce, kde sedí moje dcera, a letmo ji políbím na hedvábné hnědé vlasy. Nechává si dorůst ofinu, takže ji má sepnutou dozadu plastovou sponkou. „Ahoj, broučku.“ „Ahoj, mami,“ pozdraví mě nevzrušeně a mávne prsty. Vyndá si sluchátko z ucha a já zaslechnu Eda Sheerana, jak zpívá „Shape of You“. „Je tady děda,“ oznámí mi. Poslední dobou ji můj pětasedmdesátiletý otec po škole učí malovat. Podotýkám, že výtvarka je jediný předmět, v němž momentálně prospívá bez potíží. Aimee už dospěla do věku, kdy ani ona nevěří hodnocení na svých vysvědčeních, která ji měla povzbudit, když její výsledky pokulhávaly za výsledky jejích spolužáků: „Aimee zatím naplno nerozvinula svůj potenciál.“ Dříve ji těšilo, že se může vlastně pořád těšit na něco, co už její spolužáci mají za sebou. Říkala jsem si, že je to skvělý přístup k životu. Ale od té doby, co Mike odešel, není po téhle svérázné, pozitivně smýšlející Aimee ani stopy. Částečně k tomu přispělo i to, že na podzim spadla z kola. Vyhýbala se srnce, která vyběhla zpoza stromu podél polní cesty. Zlomila si pravou ruku a nohu na dvou místech a zameškala šest týdnů ve škole. Nemohla se zúčastnit regionálního mistrovství v gymnastice pro sportovce do 16 let, na které opravdu tvrdě trénovala. Nemám moc náladu na klábosení, ale jdu do kuchyně, kde najdu svého otce, jak sedí u mého zaneřáděného stolu v kalhotách s dokonale nažehlenými puky, tmavomodrém saku s lesklými mosaznými knoflíky a košili s manžetovými knoflíčky. Vlastním malou seznamku pro úspěšné lidi ze severní Anglie. Když jsem si lámala hlavu nad tím, jak ji pojmenuju, najednou mě napadlo, že by se měla jmenovat Trh lásky. Nejprve jsem si tím nebyla jistá. Mohla bych ta dvě slova vidět, slyšet nebo na ně myslet, aniž by se mi vrátily všechny ty vzpomínky, na které jsem se snažila ze všech sil zapomenout? Pak jsem se na to ale zkusila podívat tak, že když ta slova zasadím do jiného kontextu, může to mít ozdravný účinek. 23

Kdyz_jsme_se_videli.indd 23

6.2.2020 11:05:42

Carol Masonová

„Sandra Mansellová, 36 let, Jesmond. Myslíš, že by měla zájem stát mi modelem? Má velmi dobře stavěnou figuru.“ Otec drží v ruce 20 × 30 centimetrů velkou fotografii mé vnadné klientky, majitelky wellness centra. „Co to děláš? To je osobní. Vrať mi to!“ Pokouším se mu ji vytrhnout z ruky, ale drží se jí jako tonoucí okraje záchranného člunu. „Když mě necháš o samotě s pokladnicí, samozřejmě že otevřu víko!“ „Sandra by určitě nechtěla, aby se tak mladý muž, jako jsi ty, bavil nad její fotkou.“ Podaří se mi vytrhnout mu ji a vložit ji zpátky do obálky. „Nikdy nevíš,“ zahihňá se. „Možná že jo.“ Pak zasalutuje směrem k obálce a pronese: „Zatím, Sandro. Jsi opravdový magnet na muže. Bylo to krátké, ale bouřlivé.“ Snažím se, aby nezahlédl můj úsměv. Jsem svým způsobem ráda, že se mi dneska vůbec podařilo se usmát. Skoro celý život si s sebou nesu kříž dcery drobného chlípníka. Když jsem byla v Aimeeině věku, opustil mě a moji matku kvůli mladší ženě. Ne proto, že už by nás nemiloval, ale proto, že svou Marii miloval víc. Snažil se mi vysvětlit, že kdyby ho moje matka tak moc nemilovala, možná by Marii miloval méně. A přestože mě miloval víc než kteroukoliv z nich, stejně od nás kvůli ní musel odejít. Byla jsem z toho zmatená. Chápala jsem jen to podstatné. Přišla jsem o tatínka. Matce to tak ublížilo, že jsem v podstatě ztratila i ji. Ještě víc mě mátlo, že to nikdy nevypadalo, že by ho matka zas tak moc milovala. Ne dost na to, aby se vůči němu na týdny nezatvrdila za to, co udělal. I když mu pak odpustila, pořád to viselo ve vzduchu. Zdráhavý návrat důvěry, očekávání dalšího prohřešku. Tak tohle je láska, říkala jsem si. Pomalu se vytrácející okouzlení. Je pravda, že podoba lásky mezi našimi rodiči mění naše vlastní očekávání, ať už k lepšímu, nebo k horšímu. Proto jsem se už jen kvůli Aimee nechtěla nikdy ocitnout tam, kde jsem – teď už ofi24

Kdyz_jsme_se_videli.indd 24

6.2.2020 11:05:42

Když jsme se viděli naposled

ciálně – dnes. Předává se u nás snad rozvod z generace na generaci jako dědictví místo rodinného stříbra? Zvládne to všechno Aimee jednou lépe než já? Někdy se přistihnu, že chci vinit otce. Kdyby byl schopný přijmout realitu, možná bych ani já nebyla taková romantička odsouzená k tomu, abych sabotovala to dobré, co mám. „Říkal jsi, že zůstaneš na večeři?“ ptám se ho. „Dneska ne. Už něco mám.“ Nesměle na mě pohlédne. „Aha, takže kde ses seznámil s touhle?“ Podívám se na jeho úžasné vlasy: husté bílé kudrny. Tenký černý knírek o odstín tmavší, než by měl být. Vypadá elegantně a je pohledný – na „malého chlapíka“, jak sám sebe nazývá. „Na radnici na večeru nazvaném ,Sáhni si na babičku‘.“ Když vidí, že se usmívám, pokračuje: „Ne, vlastně to bylo na výstavě v galerii Laing.“ „Je umělkyně?“ „Znamená snad to, že když jsem ji potkal v galerii, že musí být automaticky umělkyně?“ Na kluka z obecního bytu má otec nóbl přízvuk a pečlivou výslovnost. Měl štěstí, že získal stipendium na jedné z nejstarších a nejuznávanějších uměleckých škol v Anglii. Tahle náhoda ho utvrdila v přesvědčení, že je na místo, odkud pochází, příliš dobrý. O to větší byl pak jeho pád, když se po pár letech musel obloukem vrátit zpátky. „Kolik jí je?“ ptám se ho. Dříve se táta svými přítelkyněmi chlubil rád – každá byla mladší a krásnější než ta předchozí –, ale teď nám je představuje jen málokdy. „Určitě existuje?“ ujišťuju se o té poslední. „Ano, existuje,“ odpoví. „Jen ještě oficiálně nevstoupila do společenského života na debutantském plesu.“ „Takže je jí tak sedmdesát pět, jo?“ škádlím ho. Ušklíbne se. „Nebuď směšná. Nikdy jsem nechodil se ženou v mém věku a nehodlám s tím začínat.“ „Proč na tom vlastně záleží, kolik je Anthee let?“ zajímá ho. 25

Kdyz_jsme_se_videli.indd 25

6.2.2020 11:05:42

Carol Masonová

„Bože! Anthea!“ zahihňám se. Představuju si nějakou třicítku, rádoby spoluorganizátorku plesu pro celebrity, a on to ví. Když byl otec mladší, bral sám sebe strašně vážně. Teď využívá faktu, že ho oba shledáváme docela vtipným člověkem, k tomu, aby nás to sblížilo. I když už má svá nejlepší léta za sebou, neztratil nic ze své schopnosti okouzlovat ženy. Je to určitá forma umění, při níž vychvaluje i ty často neviditelné detaily jejich krásy, zatímco jim jeho ruka pomalu sjíždí po zádech a on je nenechává na pochybách o své mužnosti, která se mu vzdouvá v kalhotách. Že je můj otec nevšední muž ale lidé pochopí ve chvíli, kdy začne mluvit o své vášni pro mou matku a období, kdy působil jako malíř v Paříži. Muži jako on si zaslouží, abyste se zaposlouchali do jejich životních příběhů, ale vy to stejně děláte dobrovolně pro případ, že něco z toho, co řeknou, by mohlo změnit váš pohled na váš vlastní život. „Jak se vlastně daří Trhu lásky?“ změní téma a nezapomene posměšně zdůraznit jméno mé firmy. Můj otec je sice pokrokový, ale připadá mu naprosto morálně neobhajitelné, že si někdo platí za to, aby mu někdo jiný našel partnera. Zvednu oči a vidím, že mžourá na článek z Univerzity v St. Andrews nazvaný „Význam obličejových rysů ve hře lásky“. Jde o nejnovější studii, která zkoumá, co váš obličej vypovídá o vašem postoji k věrnosti. Tohle čtu před spaním. „Jde to dobře. Díky za optání.“ „A jak se vede tobě?“ Teatrálně upustí papír, který se pomalu snese na stůl, a ujistí se, že jsem si toho všimla, aby zdůraznil, že jsou mu tyhle věci naprosto lhostejné. Přestanu rachotit s věcmi na stole. Čím to je, že nevinná otázka na to, jak se máte, vás přiměje si uvědomit, že se vlastně nemáte vůbec dobře? „Mám se fajn, tati.“ Nechci mu říkat, že jsem definitivně rozvedená. Aspoň ne teď. „To nezní moc přesvědčivě.“ 26

Kdyz_jsme_se_videli.indd 26

6.2.2020 11:05:42

Když jsme se viděli naposled

Pokrčím rameny. Přestože jsme velkou část života prožili jeden bez druhého, otec dokáže některé věci vytušit, aniž bych mu cokoliv říkala. „Vzpomeň si, co říká Gwyneth Paltrow. Zlomené srdce nejlépe vyléčí čas a kamarádky. U mě to vždycky fungovalo,“ zavtipkuje. Usměju se. „Co ti zlomilo srdce tentokrát?“ „Nemluvil jsem o sobě.“ Sjede očima na soudní rozhodnutí, které leží na stole. „Ty sis četl moji poštu?“ „To že bych udělal?“ Zatváří se užasle. „Když tady něco necháš jen tak povalovat, musíš počítat s tím, že se to nakonec stane veřejným majetkem.“ Pak dodá: „Tohle je smutný den.“ Otec měl Mikea vždycky rád. Naše pohledy se setkají a v tu chvíli se mi vybaví všechny ty věci, které bych mu chtěla říct, ale nemůžu. Nechápu to. Po tak dlouhé době by to nemělo být těžké. Je mu jasné, že si teď nebudeme navzájem vylívat srdce a dojímat se nad věcmi, které už se staly a nejdou změnit. Vnitřně se vymluvíme na Aimeeinu přítomnost jako na důvod, proč nemůžeme překročit tu citovou propast mezi námi. Přehodí si přes sako kabát do deště a políbí svou „nejoblíbenější vnučku“ na rozloučenou. Aimee mu obvykle opovržlivě odvětí, že je jeho jediná vnučka. Poslední dobou se ale Aimee chová, jako by pohrdala všemi a vším okolo, nikoliv jen svým dědou a jeho ohranými vtípky. „Už raději poběžím. Anthea už na mě čeká.“ Rošťácky se úsměje. Přistoupím k němu a vtisknu mu krátký polibek na tvář. Ráda bych ho objala, ale jak se člověk může najednou začít dotýkat někoho, s kým to nikdy nedělal? Jediné, co pak můžete udělat, je objímat svoji dceru o to víc, když vám to tedy dovolí, abyste jí dopřáli něco, co jste vy nikdy neměli. „Nedělej nic, co bys neměl,“ poradím mu láskyplně. Jsem šťastná, že je pořád naživu a má tolik elánu. Doufám, že ve stáří budu aspoň z poloviny tak čilá jako on. „Pokusím se,“ mrkne na mě. 27

Kdyz_jsme_se_videli.indd 27

6.2.2020 11:05:42

3

„Před pár dny jsem četla jeden článek,“ vykládám svojí nevlastní sestře Jacqui, zatímco se běháním snažíme dostat před létem do formy. Osobně mám tendenci začít vždycky o pár měsíců později, než by bylo vhodné. „Psali tam, že vzpomínky na první lásku můžou zničit tvoje budoucí vztahy. Že pokud prožiješ vášnivý první vztah a dovolíš, aby se stal tvým měřítkem, všechna tvá budoucí partnerství pak budou nevyhnutelně působit jako velké zklamání. Ideální by prý bylo, kdybychom se všichni probudili, přeskočili první vztah a měli hned ten druhý.“ Těžce oddechuju. Moje nohy odmítají fungovat a srdce je s nimi solidární. „Já bych ten svůj s velkým potěšením vynechala,“ reaguje Jacqui. „Pamatuješ si Darrena, který nosil tričko s nápisem Miluju projímadla?“ Zakřením se. „A opravdu je miloval?“ Zahihňá se a pak dodá: „Takže to chápu tak, že jsi zase přemýšlela o Patrickovi.“ Když zmíní jeho jméno, je to, jako bych se malátně probouzela z bezvědomí do života tak dávno zapomenutého, že jsem ho možná ani nežila. „Ne, nepřemýšlela, ale teď budu, díky.“ „Za málo!“ zašvitoří. „Zpátky k tomu článku… Já fakt věřím, že první láska nastaví kritéria pro všechny budoucí.“ 28

Kdyz_jsme_se_videli.indd 28

6.2.2020 11:05:42