0041322

Děkuji Saschovi Nürnbergovi. Děkuji Yorcku Niclasi Prehmovi. Kromě toho děkuji Státnímu archivu v Hamburku, který mi umožnil přístup k spisům o případu Honka, jež byly dosud drženy pod zámkem.

U ZLATE RUKAVICE.indd 5

22.8.19 16:17

„Ale jak dlouho, ptám se, to vydrží člověk, jenž přes to všechno neztratil srdce a svědomí? (…) Proč takoví lidé vůbec existují? (…) Milostivý Bože, jaký zločin spáchali ještě předtím, než se narodili? (…) Ta hrůza, co se stala, a to mi věřte, nevzešla z mé duše. Ne, z duše ne! Protože ta duše nevyrostla se mnou. Zůstala malá. (…) A potom zemře i ta malá duše, zkroucená v křečích bolesti. (…) Vedla beznadějný boj, už od začátku. (…) Za celý svůj život jsem neměl ani na okamžik nezkalenou radost, ani jsem nebyl šťastný! Protože jsem vždycky věděl, jaký jsem, a sám jsem proti tomu nic nezmohl. Nepochopil jsem sám sebe – ale přesto jsem věděl, že to bude pokračovat až do trpkého konce, že můj pud nikdy nezařadí zpátečku. (…) Opět se vidím jako chlapec před oltářem a mám stejné myšlenky a stejná přání jako tenkrát: být kluk, klukem zůstat, mít plno opravdových kamarádů a zůstat „malým přítelem veškerého světa“, jak to pojmenoval Kipling. JÜRGEN BARTSCH

U ZLATE RUKAVICE.indd 7

22.8.19 16:17

M

alý kousek od Zeißstraße stojí bývalá čokoládovna. Dne 2. 11. 1971 kolem 14. hodiny na jejím dvoře domovník pan Engel hrabe listí kolem prázdného dřevěného sudu. V rohu stojí dva stoly, jeden položený nohama vzhůru na desce toho prvního. U stolů se skladují prázdné papírové krabice, které už částečně shnily. A mezi papundekly se v listí a kypré půdě objeví hlava. A pan Engel, když rozezná ještě ruku, zavolá policii. Hlídkový vůz Peter 23 dostane ve 14:30 rozkaz k výjezdu na staveniště v Graußstraße. Oddělení vražd dorazí na místo nálezu o chvíli později. Místem nálezu je v užším smyslu kout s harampádím na jižní čelní straně garáže z vlnitého plechu. Vedle velikého sudu na víno leží těsně u hraničního plotu pozemku části mrtvoly v pokročilém stadiu rozkladu. Je zřetelně vidět ruku, lebku a kosti, patrně stehenní. Jedná se o šest kusů ženského těla zabaleného do novinového papíru (poslední zjištěné vydání Bildzeitung 4. 11. 1970), částečně také do plasto­ vého materiálu: hlava, levé stehno s navazující částí holeně, pravá paže s volně ležící kloubní hlavicí pažní kosti, levá paže, pravé chodidlo s návaznými částmi holenní kosti. Kůže má převážně špinavě hnědý až žlutohnědý odstín. Nad horním rtem se zaživa patrně nacházelo jemné ochlupení (tzv. dámský knírek). Na kštici dosud tkví zbytky kaštanových až blond vlasů; zdá se, že vlasy byly hrubě a nedbale ostříhány až na délku tří centimetrů. Každopádně to budí dojem, že stav vlasů 9

U ZLATE RUKAVICE.indd 9

22.8.19 16:17

neodpovídá nějakému mimořádnému účesu. Doba, po kterou zde části mrtvoly ležely, se odhaduje na jeden rok. Místo nálezu pravděpodobně není totožné s tím, kde nastala smrt. Z pravého malíčku bylo možné sejmout otisk prstu. Při porovnávání s místní kartotékou se zjistilo, že je identický s otiskem malíčku Elisabeth Gertraud Bräuerové, ­vyšetřované pátrací službou kvůli krádeži. Paní Bräuerové bylo v okamžiku smrti 42 let. Měřila 175 cm a měla štíhlou postavu. Po smrti svého snoubence vedla nestálý život. Vyhledávala muže s vlastním bytem, u nichž mohla nějakou dobu bydlet a vést jim domácnost. Jako první podezřelý se přímo vnucoval dělník Winfried Schuldig, v jehož trestní kauze ublížení na těle s následkem smrti paní Bräuerová vystupovala jako hlavní svědkyně obža­ loby. U příležitosti sporu mezi panem Schuldigem a panem Sternem došlo k hádce, během níž Schuldig, dle výpovědi přítomné Bräuerové, několikrát udeřil Sterna područkou od křesla. Druhý den ráno byl Stern mrtev. Schuldiga sledovali několik dní. 15:45. Cílová osoba (CO) jde na poštu. Tam zaplatí 200 DM. Na poště dělá kravál a zpívá neslušné písně. 16:31. CO je značně podnapilá a obtěžuje lidi na ulici (cigarety, oheň atd.). 16:44. CO nastupuje i se svým doprovodem do autobusu č. 114 směr Lattenkamp. Během jízdy se CO chová velice nápadně. Mimo jiné vykřikuje toto: „Brečel jsem a smál se a sahal jeptiškám do prdele.“ Cestujícím v autobusu ukazuje několik stomarkových bankovek. 17:32. CO a její doprovod vcházejí do bistra Rietz. CO je hodně opilá, viditelně se potácí a huláká na ulici. Každá z osob si objedná půlku kuřete. Když jim ho přinesou, nemají na zaplacení útraty. 17:59. CO spolu s ženou odcházejí z bistra, aniž by něco 10

U ZLATE RUKAVICE.indd 10

22.8.19 16:17

snědli. Před podnikem mezi oběma nastane konflikt. CO několikrát udeří ženu do obličeje. CO se nyní pokouší zastavit taxík a odjet. To se jí však nepodaří. 18:06. Žena se odloučila a odešla do hostince 53. CO se opakovaně snaží dostat do lokálu, ale je vždy vykázána. 18:45. CO jde pěšky na hl. n. Na nástupišti podzemní dráhy směr Ochsenzoll vyvolá hádku se skupinou mladistvých. CO vyhrožuje mladým lidem, že je zbije, a svlékne si přitom kabát a sako. 18:57. CO nastupuje do autobusu č. 114 a jede až na konečnou Weg beim Jäger/Sportalle. Ve 20:30 následovalo vystřídání služby před domem CO. Paní Bräuerová byla těsně před hlavním přelíčením nezastižitelná. Proces proti Schuldigovi se proto vedl v její nepřítomnosti. Jako svědkyně vypovídá mj. Anneliese Sawatzki: „V květnu 1970 jsem byla v Hamburku v ozdravovně pro matky. V té době jsem se seznámila s panem Schuldigem. Od vedení domova jsme dostávaly vycházky. To jsem pak často chodila do lokálu Rode v Groß Borstelu. Tam jsem se s panem Schuldigem jednou pořádně nalila, potom co mě vydatně napájel. Byli jsme pěkně rozjaření a on mi nabídl, že můžu se svou dcerou bydlet u něho. Šla jsem s ním domů, bydlel v zahradním domku. K pohlavnímu styku nedošlo, protože jsem byla krátce po porodu. Vím jenom, že jsme pak v té jeho boudě pili dál. Poněvadž jsem se tu noc do domova nevrátila, přeložili mě do ženského domova v Mundsburgu. Ale tam se mi nelíbilo, protože v tomhle do­ mově žila úplná spodina. Tak jsem se komplet přestěhovala k panu Schuldigovi. Snášela jsem se s ním tehdy dobře. Jen když se nalil, bil mě klackem, až jsem měla modřiny všude po těle. Ten klacek, to byla vlastně ta samá opěrka z křesla, kterou pan 11

U ZLATE RUKAVICE.indd 11

22.8.19 16:17

Schuldig utloukl pana Sterna. Vyjádřil se v tom smyslu, že v tý věci nemůže dojít klidu. Když jsme o tom mluvili, pokaždé se rozplakal. V následné době se stávalo čím dál častěji, že mě pan Schuldig, když se opil, šikanoval a provokoval. Když jsem dostala peníze, musela jsem mu je z větší části dát. V pátek (den výplaty) většinou stál u vrat firmy, kde jsem byla zaměstnaná, a požadoval po mně peníze. ‚Stará, naval prachy,‘ řval. Dala jsem mu je, jelikož jsem se bála. K jeho sexuálnímu chování můžu říct, že byl hodně brutální. Požadoval po mně orální a anální sex. K tomu nedošlo, poněvadž jsem nic takovýho dělat nechtěla. Taky jsem se měla zapojit do skupinovýho sexu, ale to jsem taky odmítla. Dne 10. 11. 1970 jsme seděli v našem domku. Pan Schuldig otevřel láhev whiskey. Když jsme ji dopili, prohlásil: ‚A teď se všichni pěkně pobavíme.‘ Pak najednou zkřivil obličej a odněkud z kouta přinesl býkovec. Dvakrát mě vší silou udeřil. Oba údery mě zasáhly do hlavy. Natrhla se mi kůže na hlavě a rána silně krvácela. Potom ze mě rval oblečení, dokud jsem nebyla nahá. Znovu mě bil. Klečel nade mnou a tlačil mi koleno do žaludku. A pořád hulákal: ‚Tebe už nikdo mít nebude, ty svině stará, já tě teď vodrovnám.‘ Bránila jsem se z posledních sil a vymanila se z chvatu, kterým mě škrtil. Potom se zas uklidnil. Řekl mi: ‚Tak, ty stará svině, a teďka zmiz.‘ Výslech byl přerušen, protože svědkyně byla zcela vyčerpaná a nebyla schopna pokračovat. Výslech bude pokračovat zítra.“ Schuldigovi nebylo možné trestný čin dokázat, a tak byl osvobozen pro nedostatek důkazů. Ale kdo jiný by mohl Gertrudu Bräuerovou zabít?

U ZLATE RUKAVICE.indd 12

22.8.19 16:17

1. DÍL

V St. PAULI JSEM SE SEZNÁMIL SE STARŠÍ ŽENOU

U ZLATE RUKAVICE.indd 13

22.8.19 16:17

V

e tři ráno jednoho mrazivého únorového dne roku 1974 malý pokřivený muž s vpadlým obličejem a obrovskýma rukama sedí už dvanáct hodin na svém stálém místě u kratší strany nálevního pultu ve tvaru L a hučí do svého souseda. „… znal jsem jednu, tu jsem miloval. Pak odešla, ale já vím, že se zase vrátí… vždycky tak hezky voněla, bylo to jedinečný… všechno to naparfémovaný maso, celej život na to myslím. Jaterní flek na břichu a všechno… ale když vidíš takovou jako tuhle teď, tak hluboko se přece nedá klesnout, aby to ­člověku bylo fuk…“ Sousedovi tady říkají Mrtvola. Ve skutečnosti se jmenuje Helmut Berger jako ten slavný filmový herec a úřadující nejkrásnější muž na světě. Oči má napůl zavřené a nikdy se neví, jestli vnímá, nebo ne. Víc spí, než je vzhůru, a stehna má rozškrábaná od močení do kalhot. Mrtvola seděl třináct let za vraždu, a když se ho jednou někdo zeptal za jakou, odpověděl: „Za úkladnou.“ Všichni se smáli. Křivej šumluje dál. „Potom řekla: Chci tě šukat, kvůli tvýmu ksichtu. Chci ti ho oddělat píčou nebo prdelí… koukni přece kolem, na světě je stejně tolik prdelí jako ksichtů, kulatý a pěkný, jiný placatý jako známka na dopis nebo štěrkový podloží. Každej člověk má prdel, je to vlastně legrační… prdel má každej, ať je normální nebo blázen… blázen nemá jiný myšlenky než normální lidi, má je úplně stejný, ale má je v hlavě zašpéro15

U ZLATE RUKAVICE.indd 15

22.8.19 16:17

vaný a nedostanou se ven. Hlava je úplně zamčená a nic do ní nevleze; takovej zůstane celej život sám se sebou, jezero bez přítoku, mrtvý moře. Takovej Rudi třeba. Rudi měl takový ­myšlenky, který nikoho jinýho nenapadly. Pořád říkal, že si musí uříznout jedenáctej prst, aby se ti nahoře v nebi nerozmnožo­vali a zůstalo tam místo pro jeho babičku, a nikdo nevěděl, co tím myslel… to je přece uhozený, ne? Mně se zdá o dni, kterej stojí za celej život. Až tvůj čas přijde, tak tady bude a žádný slzy ­nepomůžou, i ty musíš umřít. Ale teď se směj.“ Mrtvola nereaguje. Oči má natolik vpadlé v důlcích, že se v nich skoro ztrácejí. Prvních deset let v krimu zvládal docela dobře, ale pak se to najednou zvrtlo a zdálo se mu, že den má padesát hodin. Mrtvola chátral tak rychle, že to bylo vidět, doslova se vypařoval. Měl vpadlý obličej a celé tělo, vlasy mu řídly a nehty se lámaly. Přišel o skoro všechny zuby a zájem o svět se z něho po kapkách vytrácel. Pak si k tomu ještě zruinoval žaludek. Špiritusem. Teď má žaludeční vředy se satelitními ložisky. Kdyby se slovo „tělesné ostatky“ nevztahovalo výhradně na nebožtíky, na Mrtvolu by pasovalo úplně přesně. Stejně jako „únava životem“. Někteří tu sedí dvacet, i třicet hodin. Jednou tu jeden dřepěl dva dny a dvě noci na stoličce, naprosto nehybně, a byl mrtvý. Ale kvůli střídání směn si toho nikdo nevšiml. Zdravý spánek, mysleli si všichni. Třetí noc někdo upadl a strhl přitom mrtvého na zem. Jinak by si toho nejspíš ostatní všimli, až když by ho začaly hlodat krysy. Zemřel a třetí den vstal z mrtvých. Tohle byla legendární historka. Zakladatel, šéf, hostinský a majitel lokálu U Zlaté rukavice, Hamburger Berg 2, je čtyřnásobný německý a dvojnásobný ­evropský mistr v lehké váze Herbert Nürnberg. Herbert, který 16

U ZLATE RUKAVICE.indd 16

22.8.19 16:17

stojí za pultem osobně skoro každý den, je atrakce, celebrita, a už kvůli němu sem lidé chodí. Herbert dokáže rozlišit cvoky, blázny, šílence a křiklouny od rváčů a zloděje od vrahů. Pozná na člověku, jestli má v kapse peníze, nebo je švorc. Od roku 1962 je Rukavice otevřená nepřetržitě, 365 dní v roce, 24 hodin denně. Je tam přední a zadní část. Vzadu jsou tři stoly, vpředu čtyři. Napravo od vchodu stojí pult do L. ­Záchody jsou v suterénu. Nemocnými plícemi Křivého už prohučelo asi šedesát ­sheffieldek, hrudník má od té spousty cigaret vpadlý, k tomu ještě vypil asi litr fako, fanta-korn v poměru 1:1. Teď upadl do patlavého chlastu, který zamatlá a zalepí celou hlavu a všechno myšlení, krom toho je Křivej unavený. Jde dozadu k bedlám dát si kolečko spánku. Bedly se jim neříká jenom proto, že tak vypadají. Křivej drží hlavu v rukou jako naříznutý meloun, než ji odloží na lokty. V tom momentě je pryč. Když se dostaví spánek, tak naráz a nakrátko. Nikdy nespí déle než hodinu. Probudí se, když se mu jedna bedla pokouší zout botu. Levou už zula, teď rozmotává tkaničky na pravé – a už ji jen stáhnout. Je to naprostá slabomyslnost, škrpále jsou stejně křivé, zkroucené a oddělané jako Křivej sám. Ty už nikdy nikdo jiný nosit nemůže, fakt ne. Jednou mu ve spánku vyzuli boty, vysrali se mu do nich a zase mu je obuli. V tuto hodinu je možné zásadně všechno. ­Křivej začne v polospánku kopat a trefí jednu bedlu, která ztratí balanc a ve snaze zmírnit pád si rozřízne ­levou ruku o střep. Krev jak malinovka teče proudem. Bedla si utře zakrvácenou ruku Křivému do obličeje a zmizí Křivej se zmátoří a vrátí se dopředu. Místo Mrtvoly tam teď sedí Vojcl Norbert. „Co budeš pít, Fiete? Já to zatáhnu.“ Tuhle přezdívku dostal Křivej teprve nedávno. Už ani neví od koho a proč, ale doposud žádnou neměl, a tak na ni byl skutečně hrdý. Fiete, to zní sympaticky a má to šmrnc. Po tváři mu 17

U ZLATE RUKAVICE.indd 17

22.8.19 16:17

přejíždí malý škleb, na opravdový úsměv si netroufá, už kvůli svému zkřivenému obličeji. Připadá si jako něco mimořádného. Přezdívka, i když „Fiete“ patří jen do druhé kategorie, je zde vyznamenání a rovná se šlechtickému titulu. Přezdívky první třídy: Škvíra Schorsch, Plešoun Dieter, Nosáč Erni, Harry Bulhar, Doornkaat Willy. „Ptal jsem se tě.“ Fiete by nabídku Vojcla Norberta nejradši odmítl, protože na oplátku bude muset vyslechnout další z jeho proslulých nekonečných monologů. Ale netroufá si. „Fako.“ Vojcl Norbert se tak jmenuje proto, že byl u Waffen-SS. V dubnu 1945 se octl v zajetí a odtud putoval rovnou do Cizinecké legie. Legie byla tenkrát personálně vykrvácená, a proto verbíři rekrutovali nové legionáře mezi příslušníky Wehrmachtu a Waffen-SS, jimž se tak nabízela možnost dostat se ze zajatackého tábora. Norbert byl v letech 1948 až 1953 nasazen v Indočíně a po propuštění se už nikdy nepostavil na nohy. Ať už pracoval jako lodník, noční hlídač nebo pomocný dělník, odevšad ho brzy vyrazili, většinou kvůli alko­holu. Teď několik týdnů pracuje u svozu odpadu. Od té doby pije trochu méně, protože musí brzy vstávat. Jenže sestup od SS k popelářům je rána do vazu a dnes si dával zase jednou pořádně do trumpety a tloukl se hliníkovou holí do kotníku, až mu natekl. Takhle to dělá vždycky, když si chce dát napsat neschopenku. „Vím, že je to úmyslné sebemrzačení, ale mně je to fuk. A kdybych si zašil díru do prdele, pořád to bude čistě jen moje věc.“ Teď se zas může celý týden v naprostém klidu nalejvat. „Chceš taky ještě něco?“ zeptá se Herbert. „Co?“ zeptá se Norbert zpětně. „Neříká se co, nýbrž jak prosím? JESTLI CHCEŠ TAKY NĚCO PÍT.“ 18

U ZLATE RUKAVICE.indd 18

22.8.19 16:17

Norbert je silně nedoslýchavý, a proto nosí naslouchadlo. Za války mu něco odpálili kousek od hlavy. „PÍT???!!“ Hraje si s kabelem naslouchadla, který mu ze strany visí ­podél krku. Herbert ho chtěl jednou překřtít na „Norberta ­Sluchátko“, ale v tomhle Norbert neznal žerty. „PÍT???!!“ Jestli Herbert něco nesnášel, tak to bylo, když mu lidi nenaslouchali. Už několikrát pohrozil Norbertovi zákazem vstupu do lokálu, a nic horšího by se mu nemohlo stát. Už jen při tom samotném pomyšlení vyrážely Norbertovi na čele velké lesklé perly potu. Okamžitě ho zalil hnusný znásilňovatelský pot. Už se nikdy nedostane k žádné ženě normální cestou, ba ani u kurev nepochodí od té doby, co jednu nedopatřením zmlátil. „Nedopatřením“ se samozřejmě hezky poslouchá, ale opravdu to tak bylo. Rozkřiklo se to a žádná už ho k sobě pak nepustila. V nouzi to člověku začne myslet, a tak se Norbert, kdykoli to šlo, začal potloukat po pěších zónách, v obchodních domech a na nádražích, zkrátka všude, kde byl nával a tlačenice. Tlačenice v tom nejvlastnějším slova smyslu, protože Norbert nenosí spodní prádlo a honí si péro skrz kulatou dírku, kterou si vy­ střihl ve svém křiklavě žlutém pršiplášti zvaném fríský norek, na ženy, které mu připadají nadržené. Vždycky mu trvá jen pár vteřin, než se mu postaví. ­Potom si představuje, jak se žena vrátí domů a její manžel, šéf a rodiče si ji zavolají na kobereček, poněvadž má šaty poskvrněné spermatem. Jeho starým páchnoucím spermatem. Je to chlípná představa. Takový je Norbert. Opravdový nemrava. Párkrát se už moment předtím provalil, ale potom vždycky nasadil svůj extra blbej ksicht, směsici neškodnosti a úžasu, a opravdu tak čuměl. Neškodně a užasle zároveň, to byla jeho specifická mimika. Norbert praští grošem o podlahu a řekne ženě, která sem 19

U ZLATE RUKAVICE.indd 19

22.8.19 16:17

vlezla úplnou náhodou se svým manželem nebo známým: „Koukej, pochcanej groš. Za víc nestojíš.“ Jednoduše takhle. A přidá padesátifenikovou minci. „Rozmyslel jsem si to. Tolik stojíš. Ale ani o fenik víc.“ Její společník je o hlavu větší než Norbert, ale co se týče drs­ nosti, odhodlanosti, a především nervů, na něj nemá. To se ­pozná hned. „Kdysi to byla malá holka, jednoho dne bude mrtvá, ale teď je tady.“ „Pojď, jdeme. Tohle je pod naši úroveň.“ „Rozmyslel jsem si to ještě jednou. Nestojíš vůbec za nic, slyšíš? Indickej písek, nic víc!“ Párek kouká, kde nechal tesař díru. Je to tak lepší. Napřed velký ramena, potom stažená prdel. Fanta Rolf postoupil po tuhých šarvátkách do druhé gardy pasáků a teď, myslí si, je už jen otázka času, kdy bude hráčem úplně nahoře. Sní o tom, že se zamíchá tam, kde se dělají opravdic­ ké obchody, kde se rozdělujou pořádný prachy, pryč od věčného přicmrndávání. Na to potřebuje čistou hlavu, a to znamená: ani kapku alkoholu, už nikdy drogy. Nejradši pije fantu, a proto se teď tak jmenuje. Pochází z nějaké díry ve Schwarzwaldu; když přišel do Hamburku, vypadal jak práskací pytlík. Krok za krokem se proměnil v pasáka-ranaře jak z obrázkové knížky. Dlouhé vlasy, nosil se jako kohout prýštící silou. Oblek na míru, zlaté prsteny, rolexky Submariner nebo Day Date. Odkoukal všechno od zmrdů, které už dávno právem předehnal, ty, kteří s ním tenkrát, když byl nováček, doslova zametali jako s hadrem. Většina z nich se už dávno vrátila do škarpy, blbečci a ubožáci. Odstrašující příklad: Samba Eddy, dneska už jenom Edgar, byl kdysi jeden z hlavounů a všechno to zpackal. Akohol, drogy, bezuzd20

U ZLATE RUKAVICE.indd 20

22.8.19 16:17

nost, nikdy toho do sebe nenarval dost. Patřil mezi nejatraktivnější muže na scéně, děvky se o něj rvaly, byly týdny, kdy vydělával padesát tisíc marek. I když vypadal jako fotomodel, patřil do mimořádně sprosté, bezskrupulózní a nejzákeřnější sorty. Brutální krasavec s neodolatelným sex-appealem, erotická přitažlivost v té nejryzejší a nejnutkavější podobě. Kokain Eddymu zlámal vaz. A z neuvěřitelně hloupého důvodu: chtěl dokázat sám sobě, že mu bílý prášek nic neudělá, že on je silnější než jeho protivník, silnější než droga, silnější než všechno. Jenže to si vybral mimořádně špatného soupeře, protože koks ho vnitřně spálil za pár měsíců, zkrotil ho a dovedl k příšernému chladu a zpustnutí citů. Byl bezmezně vydán svému nenasytnému chtíči a nedokázal proti tomu nic udělat. Každý jednotlivý den v maximálním napětí mu vypaloval červeň z krve, vysával morek z kostí a odpařoval mozek, až mu vyschl jako troud. Mlátil kurvy a potom je nutil, aby mu olízaly zasrané podrážky. Na toaletě v Salambu popadl chlapa a propíchl ho, to znamená, že mu vrazil nůž do zadku a pomalu s ním otáčel jako v časosběrném snímku. Pak se totéž odehrálo v Hongkongu. Totálně zkárovaný Eddy se cítil uražen neškodným vtipem, rozbil flašku piva o pult a vrazil ji vtipálkovi za krk. Roztříštěné sklo zajelo oběti několik centimetrů do masa. Eddy měl štěstí, že ho odsoudili jenom na dva roky. Ale bylo po všem. Teď přebývá v mrňavém bytečku na Hamburger Bergu a čeká. Všude na stěnách visí fotografie s obličeji jeho nepřátel, skutečných i domnělých, jen aby na ně nezapomněl. Ty, jejichž fotografie nemá, si popaměti načmáral fixkou na tapetu a jména pod nimi jsou skoro nečitelná. Hodiny jsou průhledné, nepodstatné a následují rychle jedna za druhou. Žil jako zvíře a umře sám. Ale než to nastane, vysedává každý den u Rukavice, zahazuje se s lidmi, které by dřív ani nezmlátil, a pije indiánské pivo neboli slivky. To by se Fantu Rolfovi nestalo, nikdy. Pýcha předchází pád. 21

U ZLATE RUKAVICE.indd 21

22.8.19 16:17

Chovej se slušně k lidem, když jdeš nahoru, mohl bys je potkat, až půjdeš dolů. A dolů půjdou všichni. Nebo tak nějak. Je to pravda. Moudra z lidových kalendářů, rčení a okřídlená slova totiž vůbec nejsou hloupá. Nýbrž právě naopak. Jenom jsou až příliš pravdivá, dere se mu na mysl. Když se jich jeden drží, ­nemůže se zas tak moc stát. To si toho ti moudroserové můžou nasrat, kolik chtějí. Obchodní značkou Fanty Rolfa je jemná mluva, v níž i přesto zaznívá neuvěřitelná agresivita. Však ji taky pořádně dlouho piloval. Když promluví tímhle speciálním ­jemným témbrem, tlumeně a jakoby mimochodem, hned to práskne. Jeho obrovská výhoda jsou silné nervy. Jako by neměl puls, nic, jako by byl mrtvý. Něco takového člověk buď má, nebo nemá. Pohotovou reakci nebo průbojnost. Většina lidí totiž ­neztroskotá na okolnostech ani na tom, že měli smůlu, ale na slabé nervy. Vášní Fanty Rolfa jsou háesvéčka, Holden Special Vehicles, a jeho pýchou Jaguar E-Type s volantem napravo, originál z Anglie. Vždycky má u sebe svou pravou ruku Lutze, buclatého skřeta s torzem jako zvon, pasáka přes drsný prachy, chlapa té nejnižší kategorie. Než se ho Rolf ujal, patřil mezi vometáky, jak se říká ňoumům, kteří se ve snaze najít oběť, kterou by mohli oškubat, potloukají po lokálech v Kiezu. Music box už hodinu nikdo nenakrmil. A když tam žádný host nic nehodí, většinou trochu přispěje Herbert, ale dneska na to nemá náladu. Fiete a Norbert si ťuknou a Norbert spustí: „Můj kamarád Peter si tolikrát zlámal nohy, že nemohl chodit tak dlouho, až se mu scvrkla lýtka… ale i když se s tím nedalo nic dělat, domů nesměl… už byl jenom živá hromádka odpadků, v které se vrtali červi a hlodaly krysy… a oči měl jako flek na zemi pod kamenem, kde se to jen hemží žížalami, brouky a stonož­ kami… a přesto ho poslali zpátky na frontu, a tam to hnedka koupil, parádně koupil, ustřelili mu hlavu. Hlavu už n ­ eměl, jenom 22

U ZLATE RUKAVICE.indd 22

22.8.19 16:17

díru na krku a v ní krev, bublalo to tam, jako když se v hrnci zavařuje marmeláda… pouhá kaše, nic už se nedalo poznat. ­ Všechno plné chuchvalců krve… krev prosakovala do země…“ Takhle to jde pět, deset, patnáct minut, dokud Norbert nezmlkne v půli věty a nepropadne se do bezmyšlenkovitého deliria. Válečné zážitky se do něj nesmazatelně vryly a vzpomínky ho vnitřně rozežírají. Je to poražený strašák, který se už vyzná jenom ve své vlastní pomatenosti. V žilách mu koluje tuhá, stará a špinavá nacistická krev. U Zlaté rukavice se dá dobře seznámit s ženami. Mnohem lépe než v Lehmitzu, U koncového světla nebo v Labském zámeckém sklípku. Fiete si nemůže vybírat, když je někdo tak umlácený, rozedraný a vyrabovaný jako on. U žen svého věku nemá šanci, ty jsou nedosažitelné, neproniknutelné a nevypočitatelné. Co si pamatuje, vždycky měl starší, někdy i opravdické babičky. Už je mu to dávno fuk, bral by i amputovanou nebo se třemi dírami do prdele. Středa je vždycky těžký den, nikdy se neví, v kterém krámu se něco děje, a kde ne. Už tu byly středy, kdy to jede na plné pecky, ale někdy je to nuda k uzívání a pustoprázdno, a nikdo neví proč. Dokonce ani Herbert, a ten jinak ví všechno. Fietovi není dobře, cítí se bídně a je sám. V bedně na muziku jede Na pouť se slza tvá vydává od Salvatora Adama, Fietova zamilovaná píseň. Na pouť se slza tvá vydává, stoupá s větrem až do nebe. Ze mraků mi už zdálky mává, a já vím, že je od tebe. 23

U ZLATE RUKAVICE.indd 23

22.8.19 16:17

Žena, jež vchází, se třese zimou a je poměrně malá. Šedivé řídké vlasy se jí na hlavě sovího tvaru rozlévají jako špinavá pěna na holení. Na mnoha místech má vlasy vypadané. Stojí tam, jako když jí vytáhnou šňůru ze zásuvky, dívá se do prázdna, nepřítomně, jako kus ledu. Může jí být padesát, nebo taky sedmdesát. Stejně jako Vojcl Norbert má i ona v obličeji ten zvláštní výraz válečné generace: prastarost. Neurčitelný, předpotopní věk. Pod kabátem má jenom zástěru, příšernou modrou kytlici pro uklízečky. Čím déle se na ni člověk dívá, tím hroznější mu ta žena připadá, zejména když už předtím něco vypil. Takhle to tu taky chodí. Nikdo už si neumí představit, jak vypadala dřív, jako žena. Fiete dá Anusovi znamení. Anus se vlastně jmenuje Arno, ale když mu řeknou Anus, všichni se smějí. On neví, co to znamená, a směje se taky. Fiete by rád, aby Anus té ženě přinesl něco k pití. Aby si něco koupila sama, na to peníze nemá. V kapse indickej písek, to Fiete pozná. BSB, bez stálého byd­ liště, osoba úplně na okraji. Když si nedá nic k pití, musí odejít. To platí i u Rukavice. A venku je hrozná kosa – když později vyjdou ven, sněží. S tím pozváním je to Fietova taktika. Anus těm ženám předhodí, kdo jim zaplatil pití, a tím je postrčí, aby přišly říct „děkuju“. Nemusí dlouho čekat, a je tady. „Jmenuju se Gerda a chtěla jsem ti poděkovat. Kterej ty seš?“ „Fiete.“ „A tak.“ „Na zdraví.“ „Ať slouží.“ Gerdina vpadlá ústa zpracovávají camfour slin. Slintbába. Tak se říká těm, co už neudrží slintání pod kontrolou. Alkohol jim rozežral mozek, zboural nervy, a pak jim jednou začnou téct z koutků sliny. Erna, Inge, Herta, Ilse. Ostatní báby, i když už jsou odrovnané, aspoň ještě něco používají. Rtěnku, oční stíny, růž. Gerda ne. V boxu běží Neoplakávej od Heintjeho. 24

U ZLATE RUKAVICE.indd 24

22.8.19 16:17

Neoplakávej ten den, kdy já ti své sbohem dám. Vždyť přece víš, že jsem dosud u tebe a že i zítra slunce bude svítit nám. Ať si čas letí, teď se dívej do nebe. Tak přesně tohle ne. Ne. Nikdy. Fiete seškrabuje nehty etiketu z láhve od piva a rozhazuje papírky po nálevním pultu. Neoplakávej roky, co nám tak rychle uplynou, a že tvůj chlapec v muže dospěje. Do světa půjde, veden velkou vidinou, v tom přec i tvá je velká naděje. Při slovech a že tvůj chlapec v muže dospěje Gerdě vyhrknou z očí slzy. Fiete není schopen domyslet, co se děje, ale taky to vůbec vědět nechce. Neoplakávej ten den, kdy já ti své sbohem dám. Vždyť přece víš, že jsem dosud u tebe a že i zítra slunce bude svítit nám. Růže pokvetou, zavoní až do nebe. Jaké růže? Gerda pláče. Taková krásná písnička. Lze si jen ­těžko představit, jak moc ženy jako ona zbožňují hrdiny, jako je Heintje. Když jí Fiete nabídne oheň, Gerda si u toho prdne. Pije rych­leji než on, a to ho rajcuje, ještě tohle. Jaké by to asi bylo, kdyby jí vyhrnul tu zástěru? Výpad mu málem zpacká Gisela, která jako skoro každý den na své túře dohlédne na pořádek i u Rukavice. Gisela je 25

U ZLATE RUKAVICE.indd 25

22.8.19 16:17

majorkou Armády spásy, Tälstraße 11, sou­běžná ulice jen pár set metrů odsud. Je o rok starší než Gerda, ale vypadá o deset let mladší. Nebo o patnáct. Minimálně. Co šlo u Gerdy šejdrem, proběhlo u ní správně. Podstatně lépe. G ­ isela byla jedna z posledních, komu se těsně před Berlínskou zdí p ­ odařilo utéct z východní zóny, a místo u Rukavice skončila u Armády spásy. Taky to všechno mohlo proběhnout úplně jinak, v předchozím životě byla Gisela ateistka. Ale pak se jí jedné noci zjevil ON. Od té doby bere za svůj úkol přisouzený Bohem starat se o ubohé hříšníky ve svém revíru, tedy na severní straně Reeperbahnu. O ubohé hříšníky, jak je vidí, a to doslovně. Jako spousta dalších konvertitů i ona to myslí s náboženstvím mimořádně vážně. Její víra je stejně prostá jako neotřesitelná, neboť, a o tom je přesvědčená, nikdo nemůže spadnout hlouběji než do otevřené náruče Boží. Sama neví, jestli se jí už někdy podařilo natrvalo obrátit jediného hříšníka, ale na scéně patrně neexistuje nikdo, komu by vadila. Má svůj způsob, aby se lidem nevnucovala; vytuší, kdy si může přisednout, kdy někdo potře­ buje poradit a kdy ne. Hostinští ji taky rádi vítají, už jenom proto, že dokud je v lokálu, neděje se v něm žádný bordel. Co však nerada slyší, jsou formulace jako „anděl od St. Pauli“. To je moc nadnesené. Ona jenom vykonává svou práci, jak nejlépe umí. Nic víc, nic míň. Když byl Fiete u Rukavice poprvé, Gisela výjimečně nepřišla v uniformě a on ji balil. Zavrhla obligátní fako. A Fiete, jenž ji měl jak z praku, jí řekl něco oplzlého. To bylo i na Giselu moc a musela se z toho dlouho vzpamatovávat. Také to bylo napo­ sledy, co obcházela lokály bez uniformy. Fiete se jí později omluvil a ona mu to připsala k dobru. Gisela se rozhlíží. Fiete zatahuje hlavu mezi ramena a snaží se vypadat ještě menší, než se svým metrem osmašedesát ­beztak je. Je mu před Giselou trapně, když má vedle sebe tu 26

U ZLATE RUKAVICE.indd 26

22.8.19 16:17

příšeru, tohle ještě scházelo. Gisela samozřejmě ví, jak se věci mají. Jestli něco ví, tak tohle. Herbert před ni postaví kafe, jako vždycky dají krátký pokec a Gisela se pak odebere dozadu k bedlám. Štěstí, pomyslí si Fiete, neviděla mě. Pochopitelně to není pravda, Gisela vidí vždycky všechno, ale dělala, jako že nevidí. Vzadu nezůstane věčně, je načase odejít. Zeptá se Gerdy, jestli s ním půjde domů. Ta zjevně čekala jenom na to, a okamžitě souhlasí. Má hned vyrazit a počkat. Po Reeperbahnu ­napravo dolů, padesát metrů, on přijde za deset minut. Gerda obřadně sleze ze stoličky, vezme si svou igelitku a šourá se ven. Fietovi je trapné vůči Herbertovi, a dokonce i vůči Anusovi vypadnout odsud s takovouhle. Najde v kapse ještě marku šedesát a poručí si dvě dvojité žitné. Naráz. Aby vypnul zrak. Venku je příšerná zima, ale ta slintbába, jméno už zase zapomněl, na něj určitě počká. Kam by asi tak mohla nakráčet? Má jenom ten tenký plášť a pod ním zástěru. Ale jestli chce jít s ním, musí to vydržet. Fouká ledový vítr, to nikdo nevydrží dlouho. Pěšky je to domů dva a půl kilometru, půl hodiny. S tou bábou to určitě potrvá dvakrát tak dlouho. Kde se vůbec zasekla? Šla pryč? ­Nemůže přece jen tak zdrhnout, taková nikdy nezdrhne. Fiete hledá a hledá a hledá, a najednou ji objeví co by kamenem dohodil u stánku s buřty. Když je vítr příznivý, nese s sebou pěkný teplý odér pečených klobás. Gerda už nemůže. Vážně už nemůže. Fiete je naštvaný, že nečekala na smluveném místě, ale teď toho má pro změnu plné zuby Gerda. Něco jako zbytkový vztek, který má každý živočich schovaný pro krajní případy. Fiete se dá zase dokupy a vyrazí spolu. Cestou spolu nemluví. Taky ho nenapadne, že by jí tu igelitku nesl. Není to nezdvořilost ani myšleno zle, prostě mu to 27

U ZLATE RUKAVICE.indd 27

22.8.19 16:17

nepřišlo na mysl. Gerdiny paže vypadají, jako by chtěly vyskočit z kloubů. Každou chvíli si přehazuje zátěž z jedné ruky do druhé. Mele z posledního. Už vážně nemá z čeho. Má ­vyprahlé rty, v koutku úst se jí lepí dlouhá žlutá slina. Spouští se hedvábný sníh z tenounkých nitek, mrholení bez kapek. Gerda bude brzy vypadat jako zmoklá myš. Dvakrát sebou praští o zem. Teď se cesta domů protáhne ještě víc! Fiete se bojí, že když jí pomůže vstát, sám už se nepostaví na nohy. Gerda vypadá jako brouk. Hovnivál, škůdce. Pomalu už svítá. Jdou v náznaku bledého úsvitu přes Altonu, kolem rozbitých motorek, rozbitých bicyklů a rozbitých vedení. Vlastně všechno je tu rozbité. Kolem špinavých, rozežraných a oprýskaných venkovních zdí, roztřískaných okenních tabulí, před očima ­rezaté emailové cedule, drolící se barvy, neomítnuté zdi, a konečně dojdou do Zeißstraße 74. ­Fietův byt je v třetím patře, v podkroví. Hrozně to tam smrdí. Něco takového Gerda ještě neucítila, a že už si přičuchla k ledasčemu. Výpary vlhkých zahnívajících koberců, zvětralé moči, špíny, jež čpí ze vzduchu, zdechlých zvířat, krys, myší, ptáků, na každý pád tu musí být něco mrtvého. Fiete, jenž si připadá opět naprosto střízlivý, nalije dvě sklenice faka a jde se napřed vyčurat. Záchod je na chodbě. Gerda se rozhlíží. Byt je malý, osmnáct čtverečních metrů, dva pokoje oddělené kuchyňským koutem, maličký modře kachlíkovaný kuchyňský koutek, rezavý sporák, napravo lednice a na ní stojí kávovar a zelený kyblík. Hnědá police, horní půlka otevřená, dolní zavírací. Čističe vzduchu. Sedm plechovek spreje Patrizier s vůní jehličí, pět balení osvěžovače v bílé nebo žluté, každopádně taky jehličí. Stěny plné fotek pin-up girls vystřižených ze St. Pauli Nachrichten, Praline a Neue Revue. V obýváku křeslo a kanape, každé odjinud. Na kanapi dvě ­velké panenky a všelijaká malá plyšová zvířátka. Zvířata jakoby 28

U ZLATE RUKAVICE.indd 28

22.8.19 16:17