Marie Lamballe
Přeložil Jiří Pondělíček
Marie Lamballe Der Leuchtturm auf den Klippen
© 2016 by Bastei Lübbe AG, Köln Translation © Jiří Pondělíček, 2020 ISBN 978-80-242-6828-6
Majak_na_utesech.indd 4
16.7.2020 9:46:52
PROLOG
V mlze vytvářelo světlo majáku matný narudlý kruh, pravidelně zazářilo a opět pohaslo. Jen slabě bylo možné rozeznat obrysy útesů, na nichž maják stál, tu a tam se jako šedé stíny vynořili z mlhy mořští ptáci a opět zmizeli. Jejich protáhlé skřeky se podobaly lidskému nářku. Alan dusal po naplavených řasách, mušle mu praskaly pod botami, vedle jednoho balvanu našel kus dřeva se zbytky modrého nátěru. Shýbl se a zvedl ho, chvíli ho otáčel v rukách, a pak ho zahodil do stoupající vody. Vzpomínky, jichž se člověk nezbaví do konce života. Domek strážce majáku stál na skalnatém výběžku hned vedle červenobílé věže. Byl postavený z šedé žuly, nízký, v mlze téměř k nenalezení. Alan došel po pláži až ke skalám, vylezl po svahu a vydal se k domku po úzké pěšině vinoucí se mezi kručinkou a vřesem. Za přílivu tudy vedla jediná cesta k majáku. Voda často přerušila i tuto spojnici, zaplavila vřesoviště a proměnila výběžek pevniny v ostrov. Alan si zastrčil ruce do kapes bundy a předklonil se, aby lépe čelil náporům větru. Vzduch byl cítit hlubokými vodami oceánu – možná mu příliv dnes v noci odřízne zpáteční cestu. A i kdyby. Dlužil mu to.
Když přišel blíž, uviděl, že ve dvou oknech se svítí. Světlo bylo žlutavé a rozplizlé mlhou. Bludička zapálená pro převozníka, který tam zakrátko přistane s loďkou, aby přepravil svého pasažéra na ostrov. Na ostrov, na němž na něj čeká také Elaine, v náručí s malým Jannikem a blonďatou Mari. Ve dnech, jako byl tento, po nich toužil tak silně, že skoro ani nevěděl, jak má žít dál.
5
Majak_na_utesech.indd 5
16.7.2020 9:46:52
Marie Lamballe Dveře mu otevřela stará Gaёlle. Usmála se, když ho poznala, a náhle byl nesmírně rád, že se sem vydal vzdor mlze a přílivu. Gaëlle si zamiloval od první chvíle. Rovná jako svíce, hranatá, upřímná a přece plná vroucnosti. Neměla to v životě lehké ani dřív, ani teď, kdy se jeden život chýlil ke konci. „Je fajn, žes přišel, Alane. Mysleli jsme si, že jsi odjel zpátky do Rennes…“ „Až zítra ráno…“ Uvnitř bylo dusno. Stařena předtím podpálila v krbu dřevo a větve, jenže vál nepříznivý vítr a komín špatně táhl. U dlouhého stolu před krbem dříve sedávali čtyři děti a rodiče, často také příbuzní ze vsi a mladí hosté. Také nyní na něm stály ještě tři hrnky a mísa s pečivem, vedle leželo Gaëllino pletení. Pod stolem klímal Bri-bri, světle hnědý pes, hlavu položenou na tlapách. Jindy Alana pokaždé vesele vítal – dnes se ani nehnul. „Uvařím ti kafe, Alane. Dáš si taky sušenky?“ Zahleděl se na prázdnou lenošku u okna. Tam sedával vždycky večer Loan, listoval si v knížce a pokuřoval fajfku. Především ale dával pozor, zda svítí maják. Loan nevěřil elektrifikaci a měl k tomu nemálo důvodů. „Je vedle,“ řekla Gaёlle, když si všimla, kam se Alan dívá. „Tvrdohlavej jako mezek. Nechtěl do Brestu na kliniku. ‚Chci umřít tady ve svým domě,‘ řekl doktoru Picollecovi. ‚Chci odejít na onen svět jako svobodnej chlap, ne jako kus masa bez vlastní vůle, napojenej na stovky hadiček.‘“ Motala se kolem kamen, postavila na ně hrnec s vodou a nasypala do ručního mlýnku kávová zrna. Alan přikývl. Loan nebyl jednoduchý člověk, byl to podivín a často náhlými výbuchy vzteku ztrpčoval život manželce i dětem. Ale svým posledním rozhodnutím vzbudil v Alanovi úctu. „Můžu…?“
6
Majak_na_utesech.indd 6
16.7.2020 9:46:52
Maják na útesech „Jen jdi. Dveře jsou jenom přivřený.“ Divné, napadlo ho. Ona sedí tady u stolu a pije kávu, zatímco on vedle dodýchává. Ať už mezi nimi bylo cokoli – neměla by teď sedět u něj? „Voda stoupá,“ řekla Gaëlle za ním tiše, jako by uhádla jeho myšlenky. „To nemůže umřít. Na pobřeží nikdo neumírá za přílivu.“ Správně, úplně zapomněl. Jedna z mnoha zdejších pověr. Za přílivu se rodí děti, odliv s sebou bere zpátky do moře duše umírajících. Možná je to dokonce pravda. Alan zde žil dost dlouho na to, aby těmhle příběhům věřil. Nikdy předtím nevstoupil k LeBarsovým do ložnice a nyní užasl, jak je těsná a nuzná. Loan ležel v úzké manželské posteli pod oknem, přikrytý po boky těžkou peřinou, hlava mu spočívala na bílém polštáři s krajkovým lemem. Připadl Alanovi velmi malý a křehký, nos měl špičatý, propadlé tváře porostlé bílým chmýřím. Šedý vlněný svetr, který mu Gaёlle před lety upletla, jako by mu byl nyní velký. Hrudník se mu zvedal a klesal rychle, ale pravidelně. „Alane!“ Host přistoupil blíž, sklonil se ke starci a vrazil při tom loktem do šatníku. „Ahoj, Loane! Co to vyvádíš za věci?“ Staroch na něj zamrkal. Oči měl bledě modré, skoro průsvitné, cukal víčky, patrně měl bolesti. „Nadešel můj čas, Alane, Ancou, ten černej smrťák, už připlouvá ve svý loďce… Nebojím se ho…“ Pozvedl ochable paži a Alan ho vzal za ruku. Byla studená a tvrdá, prsty uzlovité od artrózy. „To ti nedal doktor něco proti bolestem?“ Loan přešel otázku mlčením. Zíral do světla stropní lampy, které se mu odráželo ve zřítelnicích.
7
Majak_na_utesech.indd 7
16.7.2020 9:46:52
Marie Lamballe „Byl to malér tenkrát, Alane,“ zašeptal. „Porucha. Vada elektroniky. Že prej se to stává jednou za sto let, říkali. Idioti! Dvacet let jsem byl ve službě, a ani jednou…“ Rozkašlal se a Alan se stěží vydržel dívat, jak se při tom souží. „Je to srdce,“ řekla mu předtím Gaëlle do telefonu. „Má bolesti při každým nádechu a výdechu.“ „Nemluv tolik… Klidně lež… Trošku tě přikryju…“ „Ani jednou jsem nezapomněl zapálit oheň ve věži, ani jednou za dvacet let. A sotva je světlo elektrický, tak…“ „Dobrá, Loane. Já to přece vím. Kdybys byl ještě ve službě, všechno by dopadlo jinak…“ Umírající spokojeně přikývl a nebránil se, když mu Alan přetáhl peřinu přes prsa. Bylo chladno, vítr cloumal okenicemi. „Nebyla to tvoje vina, Alane. Maják zhasnul, a proto…“ Stařec zachrčel a vysíleně zmlkl. Alan opatrně stáhl ruku. Prsty nemocného byly ochablé, jako by už v nich neměl cit. Alan si uvědomil svou bezmoc. „Děkuju ti za všecko, Loane. Za tvoje přátelství. Mockrát jsme dřív sedávali u vašeho stolu, Elaine, děti a já…“ Odpovědi se nedočkal. Jak se zdálo, staroch usnul. Alan ještě chvíli zíral na propadlé tváře a bradu, která se lehce chvěla. Potom se pomalu zvedl. „Adieu… Šťastnou cestu, starý příteli…“ Vedle mu Gaёlle strčila pod nos hrnek horké kávy. „Rychle to vypij, Alane. Blíží se příliv, zakrátko zaplaví cestu…“ „Nemám tu radši zůstat?“ Usmála se. Víc než sedmdesátiletá žena, bělovlasá, s hladkým obličejem a rukama protkanýma modrými žílami. Statečná byla a hrdá. Dělalo mu velkou starost, že tu u ní v téhle chvíli neseděly její dcery ani ženy ze vsi.
8
Majak_na_utesech.indd 8
16.7.2020 9:46:52
Maják na útesech „Bůh ti žehnej za tvou dobrou vůli, Alane, ale poslala jsem Annu a Swanu domů. Tuhle noc chci strávit s Loanem o samotě. Jenom my dva, příliv a převozník…“ Přikývl a ulevilo se mu. Donesl jí ještě dovnitř koš s poleny, aby měla teplo, a pak se vydal na cestu. Vítr skučel kolem věže a pískal si pronikavý zpěv smrti. Když přecházel vřesovištěm na pevninu, už se mu přes nohy přelévaly první vlny. Byly ještě malé, olizovaly lehce písek, hladily útes a tiše šplouchajíce vracely se zase zpátky. Vítr rozehnal mlhu, byly vidět valící se šedé vlny, které se napěněné se sykotem vpíjely do písku. Dále na jihu hromově bily o skalnaté pobřeží, vysoko se vzpínaly a měnily v pěnivou tříšť. Chvíli tam postál, ruce zimomřivě zastrčené do kapes bundy, a zaujatě přihlížel představení stoupajícího přílivu. Moře. Vzalo mu vše, co mu bylo milé a drahé. Ženu, obě děti. Sedm let už to bylo, ale bolest byla stejně čerstvá jako tehdy, když se probral na klinice a pochopil, že jako jediný přežil ztroskotání lodi. Nenáviděl moře. A přece se od něj nedokázal odloučit. Drželo ho pevně, nutilo ho vracet se znovu a znovu na toto místo. Možná to byly duše jeho milých, které ho nenechávaly odejít…
9
Majak_na_utesech.indd 9
16.7.2020 9:46:52
1
Mozart, Turecký pochod. Tydlydydlydá, tydlydydlydá… Wolfgang Amadeus. A pořád dokola. Turecký pochod. Tydlydydlydá… Šátrala po mobilu, aniž otevřela oči. Našla ho pod polštářem a zamžourala očima na displej. Než stačila něco rozeznat, vyklouzl jí přístroj z ruky, práskl o noční stolek a zajel pod postel. Tydlydydlydá… Zatraceně! Zasténala, překulila se k pelesti a vylovila kazimíra zpod postele. Ještě toho drobet. Byla to matka. „Haló?“ Hlas jí zněl chraplavě, odkašlala si a hned věděla, na co se máti zeptá. „Proboha, dítě, nejsi nemocná? Máš příšerný hlas.“ „Nene… Jenom trochu…, chraptím. Jsem v pořádku, mami.“ Zvrátila se na polštář a zavřela oči. Cítila se opravdu nemocná, nějak vyprázdněná, roztřesená. „No, bohudík. Teď si každopádně nemůžeš dovolit být nemocná, však víš. Radši si vezmi profylakticky grippostad, v tomhle studeném podzimním počasí se člověk nachladí natotata…“ „Jo, mami…“ Žaluziemi dopadalo dovnitř matné denní světlo – kolik je vlastně hodin? Ó, hrůzo – už deset po deváté. Na seminář u profesora Grossiera může zapomenout. Proč ji Paul nevzbudil, když šel do práce? „Zrovna se chystám zajít si na Monetovu výstavu v Grand Palais. Víš, oni vyškemrali pár prací ze soukromých sbírek, které jinak nejsou k vidění. Sejdu se s Josephinou a pár přáteli…“
10
Majak_na_utesech.indd 10
16.7.2020 9:46:52
Maják na útesech Susanne si přepnula mobil na odposlech a položila ho na přikrývku. Och, Bože – zmeškala seminář, a to už podruhé. Bude si muset vymyslet věrohodnou výmluvu a přirozeně všechno dohnat. Nedalo se to prostě zvládnout. Byla beznadějně ve skluzu, a přitom seděla za psacím stolem do šesti do rána. Pak jí ale hlava odmítla vstřebávat další informace a padla do postele… Ach, ten Paul, všechno převrátil naruby. Její studium, byt, hormonální hladinu, svět jejích citů…, celou její existenci. Paul, její životní láska. „… na kafíčko… Za deset minut můžu být u tebe…“ Poslouchala matčino žvatlání jen na půl ucha, a teď sebou zděšeně trhla. Och, Bože – máti je v Paříži! „Tady u mě? Ach, to asi nepůjde, mami…“ Matka nesměla v žádném případě spatřit Paulovy věci, které se tu všude povalovaly. Susanne zmínila Paula jen jednou okrajově; že se k ní mezitím nastěhoval, nesměli její rodiče vědět. „Proč? Máš snad… návštěvu?“ „Já? Návštěvu? Ale ne. Za chvilku přijde Anne-Marie, moje uklízečka a všechno to tady obrátí vzhůru nohama…“ Byla to čistá lež. Milosrdná lež, stejně zavrženíhodná jako nezbytná. „Ach, jaká škoda. Co třeba dnes odpoledne? Měla bych čas mezi…“ „Och, opravdu mě to moc mrzí, mami, ale to budu na univerzitě.“ „Přirozeně. To bylo ode mě hloupé…“ Susanne byla v předposledním semestru a připravovala se na magisterskou zkoušku. Německo-francouzský studijní obor „mezinárodní management“, rozdělený mezi univerzitami v Paříži a Berlíně. Předchozí školní léta strávila v jednom švýcarském internátu a hovořila francouzsky stejně plynně jako svou mateřštinou. Až uzavře studium titulem magistr svobodných umění, bude mít všechny dveře otevřené. „Sejdeme se teda v Chez Kelly a dáme si dobrou kávičku, mami. Za půl hodiny?“
11
Majak_na_utesech.indd 11
16.7.2020 9:46:52
Marie Lamballe Matka se nezdála být zrovna nadšená, ale souhlasila. Kdeže to? Ach tak, v Latinské čtvrti? Rue de la Harpe? Ne? No tak si vezme taxík. Susanne ukončila hovor a zhluboka si povzdechla. Všechny její plány byly definitivně pasé. Původně chtěla jít na Grossiera, potom se chvíli prospat, strávit s Paulem odpoledne a v noci studovat. Když už vypadl bod jedna, seminář na univerzitě, zajde si tedy s matkou na kávu. Potom – to věděla ze zkušenosti – se jí asi nepodaří usnout. Nejvýš po sedativu, jenže tyhle dryáky nesnášela, bylo jí po nich na omdlení a hlavu jako by měla vycpanou vatou. Potřebovala se ovšem trochu vyspat, jinak nebude moct v noci pracovat… Zmocnila se jí panika. Co když u zkoušky propadne? Susanne Meyerová-Schildtová, která dosud absolvovala všechny zkoušky na výbornou, magisterskou nezvládne. To nemůže své rodině udělat… Když stála pod sprchou, cítila se o poznání lépe. Proč se rozčiluje? Zatím neměla nikdy problémy se studiem, určitě to vyjde. Možná to nebude s vyznamenáním, jak to rodiče očekávali, ale projde. Od doby, co se znala s Paulem, už nepovažovala za tak důležité být všude a ve všem první. Strmá kariéra, kterou jí rodiče naplánovali, v ní teď spíš vyvolávala obavy. Fénovala si mokré vlasy a a pozorovala se při tom v zrcadle. Byla bledá, nevyspalá. Nejsou to vrásky v očních koutcích? Když se to tak vezme, už vypadala lépe. Především zdravěji. Přitom byla vlastně velmi šťastná od doby, co žila s Paulem. Převrátil jí život vzhůru nohama a bylo to nádherné. Strčila prst mezi dvě lamely žaluzie a dívala se škvírou ven. Obloha byla zatažená, vítr cloumal plášti a bundami chodců, mžilo. Opravdu hnusné podzimní počasí se hodilo k její náladě. Oblékla si džínsy a svetr, vzala si na sebe letní plášť. Vlasy neměla ještě zcela suché, ale bylo jí to jedno, beztak v dešti zase zvlhnou. Dostala také hlad, doufala, že v Chez Kelly budou mít ještě croissanty. Paštiky neměla ráda, byly na ni příliš suché.
12
Majak_na_utesech.indd 12
16.7.2020 9:46:52
Maják na útesech Seběhla dolů po schodech a na chodbě se u vchodu málem srazila s listonošem. „Bonjour, monsieur!“ Nezlobil se na ni, jen jí poradil, aby zpomalila, jinak si ještě zlomí nohu. Patrně by se mu i líbilo, kdyby mu přistála v náručí. Paul nedávno řekl, že by svedla všechny muže nad čtyřicet. Bylo to od něj drzé, ale doprovodil to tak uličnickým úšklebkem, že mu to jednoduše nemohla mít za zlé. Matka už seděla v bistru, vybojovala dokonce stolek u okna s výhledem na ulici a před sebou měla šálek s café au lait. V elegantním kostýmku a s čerstvě naondulovanými vlasy vypadala jako cizí těleso mezi nedbale ustrojenými studenty. Vlasy měla po ramena a byly obarvené na světlý blond odstín, což byla údajně její původní přírodní barva. Tmavozelený kostým si opatřila v Mnichově v obchodě s kroji, odtamtud pocházel i klobouček. Její rodiče milovali módu krojů, připomínala venkovskou šlechtu a tradiční statkáře. Máti potají doufala, že alespoň jedno z jejích tří dětí pronikne sňatkem do urozených kruhů. Julie a Christopher ji v tomto ohledu bohužel zklamali – a tak zbývala už jen nejmladší. Susanne na sobě ucítila zkoumavý pohled mateřských očí a obrnila se. „Jak ráda tě vidím, zlatíčko! Jsi tak bledá. Málo spíš? Byt je přece v klidné oblasti, nebo ne?“ „Ano, velmi klidné… Mám moc práce, mami. Přednášky na univerzitě. A současně si taky už musím připravovat magisterskou práci…“ „Víš přece, že se můžeš kdykoli obrátit na tátu, máš-li nějaké otázky, myslím.“ „To já vím, mami.“ Jean-Pierre přišel k jejich stolu a přijal objednávku. Susanne se chvilku bála, že by mohl utrousit nějakou poznámku jako „Dneska bez Paula“, on ale řekl jen „Salut!“ a ani se neusmál. Možná se ostýchal, když
13
Majak_na_utesech.indd 13
16.7.2020 9:46:52
Marie Lamballe uviděl matku. Pod reprodukcí Chagallova obrazu Milenci s kohoutem se nyní usadili dva další spolužáci Ben a Solange. Pozdravila se s nimi a obrátila se demonstrativně ke své matce. Oba pochopili a nechali ji na pokoji. „Tví přátelé?“ „Známe se… Jak se má Julie? Zvládla Henriette dobře ty spalničky?“ Matka dovedla být neuvěřitelně komunikativní, když chtěla. Ještě chybělo, aby pozvala Bena a Solange k jejich stolu a zahájila konverzaci ve čtyřech. Naštěstí se ale nachytala na Susanninu otázku. Ano, neteř už je zase zdravá, ale bohužel nakazila mladší sestřičku. A to jen proto, že Julie nenechala holčičky proti spalničkám očkovat, bohužel je v tomhle nepoučitelná. Její firma si ovšem vede i nadále skvěle, Julie má spoustu práce především v nových spolkových zemích… „To je fajn!“ Starší sestra byla pro Susanne vždy velký vzor. Julie v životě dosáhla všeho, co si předsevzala. V osmnácti maturita, ve třiadvaceti magisterský titul na soukromém ekonomickém institutu, pozice ve vyšším managementu Bahn AG, svatba, dvě děti, založení vlastní firmy. Julie skupovala krachující podniky, stavěla je znovu na nohy a prodávala mezinárodním zájemcům. Všichni na ni byli pyšní, v neposlední řadě její muž Dennis, který sám působil jako podnikový poradce. Jen Paul nedávno rouhavě prohlásil, že německé hospodářství za několik let beztak skončí v čínských rukou a lidi jako Julie tenhle proces jen urychlují. „Představ si, Susanne, že Christopherovi schválili ten jeho výzkumný projekt. Má teď celý rok na to, aby provedl svoje pokusné řady. A kdo ví, třeba se mu podaří prorazit.“ Nevyslovila to, ale Susanne věděla, že rodiče sní o Nobelově ceně za medicínu. Její bratr Christopher pracoval ve stejném koncernu jako otec, zkoušel se v něm nový lék, který měl bránit stařecké demenci nebo
14
Majak_na_utesech.indd 14
16.7.2020 9:46:52
Maják na útesech ji přinejmenším oddalovat. Důležitý úkol ve společnosti, v níž rok co rok stoupá průměrná očekávaná délka života. „To je báječná zpráva, mami. Mám ohromnou radost, už kvůli Chrisymu…“ Susanne si zamíchala kávu s mlékem a sáhla pro druhý croissant. Hlášení o rodinných úspěších jí lezla pomalu na nervy. Otec patrně tomuto příběhu trochu napomohl, koneckonců seděl v dozorčí radě firmy a mohl mačkat určitá tlačítka. Inu, Christopher je vynikající vědec a tuhle šanci si zaslouží. Co tomu asi říká Konstanze? Zatím je jeho šéfová – ale to se teď asi změní. Matka se naklonila nad stůl, aby jí nepadaly drobky listového těsta na kostým, a pustila se s chutí do závinu. Potom si utřela prsty do papírového ubrousku. „Ostatně by bylo hezké, kdybychom mohli Vánoce strávit všichni společně, nemyslíš? Tatínek zarezervoval na dva týdny velký byt v Upper West Side – Vánoce v New Yorku jsou nádherný barvitý kulturní zážitek. Julie a Dennis už přislíbili, u Christophera to ještě není jisté, musí se domluvit s Konstanze. A co ty, Susanne?“ Pokrčila rameny. Co je to za otázku? Přirozeně stráví svátky jako vždycky u rodičů. Když to musí být, třeba i v New Yorku. „Taky by nám udělalo velkou radost, kdyby sis přivezla nějakého hosta. Víš přece, že naše rodina je vždy vstřícná k dobrým přátelům a milým známým.“ Aha – a bylo to venku. Matky mají neuvěřitelně jemný instinkt. Nyní bylo Susanne také jasné, proč je máti v Paříži. Určitě ne kvůli Monetově výstavě, to byla jen záminka. Máti přijela na výzvědy. „Já vím, mami. Myslím si ovšem, že přijedu sama…“ Paul v kruhu její rodiny – průšvih. Dvě slova a rozhádal by se se všemi. Nejdřív se švagrem Dennisem, ten byl obzvláště citlivý. Potom s Konstanze. Nakonec by si ho podal otec a jeho soud o Paulovi Susanne
15
Majak_na_utesech.indd 15
16.7.2020 9:46:52
Marie Lamballe jako by znala předem: intelektuál s rozkladnými názory. Nehodící se do rodiny. Pravděpodobně má také pravdu. Paul nemá nic společného se snaživými, ctižádostivými Meyery-Schildty. Je cynik, hráč, volnomyšlenkář. Paul ji naučil nahlížet na život očima druhých. Daroval jí svobodu a za to ho milovala. Za tohle – a z tisíce jiných důvodů. Jak tento konflikt vyřeší, bylo stále ještě skryto hluboko v temnotách. Ale zvládne to. Získá magisterský titul, vezme si Paula a přiměje rodinu, aby ho akceptovala. V tomto pořadí. „Ty nebudeš pít tu kávu? Mícháš ji už nejmíň deset minut, dítě…“ Trhla sebou a zjistila, že ji matka přes stůl bedlivě pozoruje. Zkoumavý mateřský pohled jí pronikal oblečením a póry až do srdce. Matka děti nikdy netrestala, ale když přinesly domů špatné známky, rozesmutnilo ji to. A nebylo nic horšího než rozesmutnit matku. Susanne se roztržitě zasmála a prohlásila, že je skutečně trochu unavená. „Málo jsem spala, mami. Dřela jsem celou noc. Grossier je dost náročný, a pak ty právní kraviny… Hlavně se to týká Anglie, tam je právní stav úplně jiný než u nás…“ Jenže mateřský pohled se nedal uplatit. Matka se i nadále tvářila ustaraně, patrně vytušila Paulovy kacířské myšlenky v mozku své dcery. Alespoň kruhy pod očima si jistě vysvětluje jako stopy dlouhých milostných nocí. Což byla zčásti pravda. „Jsi naše nejnadanější, Susanne. Neříkám to, abys byla ješitná. Říkám to, abys věděla, že do tebe vkládáme velké naděje. Otec už vystrčil tykadla a možná tě umístí v dceřiné firmě ve Státech. Mohla bys tam začít rovnou hodně vysoko…“ Jaká to zpráva. Někteří spolužáci by si při takové šanci oblízli všech deset. Susanne měla spíše pocit, že ztrácí půdu pod nohama. „Ach, mami… Vlastně bych to ráda dokázala sama, rozumíš? Vlastními silami. Tak jako táta. A ne protekcí…“
16
Majak_na_utesech.indd 16
16.7.2020 9:46:52
Maják na útesech Matka se usmála a zakroutila hlavou, a pak ztišila hlas: „Protekce je ošklivé slovo. Nejde ani o to brát místo jiným. Jde o to postrčit vpřed mladé nadané síly. Firma koneckonců není úřednický stát, v němž člověk postupuje služebně s léty. V ní jde o elán, kreativitu a podnikatelský instinkt…“ „Jo, mami… Já vím…“ Cítila se bídně. Rodiče toho pro ni dělali tolik. Zatímco jiní si museli financovat studium sami různými zaměstnáními, ona žila ve dvoupokojovém bytě v Latinské čtvrti, měla internetovou přípojku, laptop, mobil – kdyby chtěla, mohla mít i auto. Zaměstnávala uklízečku, aby měla víc času na studium, vlastně ani nevěděla, jak funguje sporák v kuchyni. Jíst chodila ven. „No jo – nejdřív magistr. Vím, že nás nezklameš…“ Matka ji pohladila po paži. Láskyplné gesto, jistě. Jenže Susanne bylo jasné, že si musí mateřskou lásku zasloužit pílí a úspěchem. Momentálně si ji nezasloužila. „Už musím jít, mami…“ „Nenech se zdržovat. Dítě moje.“ „Ráda jsem tě viděla, mami…“ Obešla stolek a políbila matku na rozloučenou na obě tváře. Bylo to gesto, které bylo ve Francii naprosto běžné, a matka si ho musela vyložit jinak, než co znamenalo ve skutečnosti: jako projev špatného svědomí. „Měj se, zlato. Obstarám letenky – všechno ostatní e-mailem a – že je to tak, Susanne – víš, co je ve hře, ne? Nenecháváš se třeba – rozptylovat, že ne?“ Susanne si utáhla pásek a zvedla si límec pláště. „Jak jsi na to přišla?“ „Připadlo mi, že jsi myšlenkami někde jinde…“ „Jsem myšlenkami u své práce, mami.“ „Tak to je dobře, maličká…“
17
Majak_na_utesech.indd 17
16.7.2020 9:46:52
Marie Lamballe Ode dveří se jí vyhrnul vstříc hlouček spolužáků přicházejících z Grossierova semináře. Když poznali Susanne, ohromeně se zastavili. „Ech, Susanne! Kdes byla? Grossier se po tobě ptal.“ „Potom… Mám naspěch.“ „Pověz Paulovi, že nám dluží ještě jednu rundu…“ Rychle se kolem nich prosmýkla ke dveřím, aniž jim odpověděla. Matčina francouzština nebyla příliš dobrá, a pokud měla Susanne štěstí, máti poslední větu nepochytila.
18
Majak_na_utesech.indd 18
16.7.2020 9:46:52
2
Podzimní vítr jí venku vháněl do obličeje studivé mrholení. Na okrajích vozovky leželo mokré listí, tváře kolemjdoucích byly stejně šedivé jako mraky visící nízko na obloze. Susanne se zimomřivě vzpírala větru a cítila, jak se jí v levém spánku šíří tahavá bolest. Nebylo divu. Chyběl jí spánek. Potřebuje se nyní bezpodmínečně pár hodin vyspat, jinak v noci nevydrží. Takže přece jen prášky na spaní. Proč ne? Julie je také občas užívá. Ne, nemůže to rodičům udělat. Musí toho magistra bezpodmínečně získat. To Paul musí uznat. Ach, vždyť ji miluje. Jistě to pochopí. Seznámili se v pozdním létě v jednom rychlém občerstvení. Bylo to strašlivě neromantické. Jedla pomfrity, salát a rybu a Paul balancoval s podnosem v ruce a hledal v plně obsazené restauraci volné místo,. „Smím si k vám přisednout?“ „Prosím pěkně…“ Ani nevzhlédla, snažila se vyloupnout ze smažené ryby páteř. Teprve když zmáčkla plátek citronu a šťáva vystříkla přes stůl, zjistila, že ji s ironickým úšklebkem pozoruje. „Promiňte…“ „Odporný blaf, co?“ Měl v sobě cosi šibalského, když to říkal. A krom toho vypadal až nestoudně dobře – tmavomodré oči a černé vlasy. Kombinace, z níž se jí už dříve udělalo několikrát slabo. „Ujde to… Vždyť to taky není drahé.“ „Na to, že máte na talíři víc kostí než rybího masa, je to drahé až moc…“
19
Majak_na_utesech.indd 19
16.7.2020 9:46:52
Marie Lamballe Byl zábavný. Vyložil jí, jak se správně připravuje ryba, žvatlal o počasí, o burzovních kurzech a zeptal se jí, jestli studuje. Cítila se v jeho blízkosti lehce a příjemně. Zakrátko mu o sobě pověděla víc, než měla v úmyslu. Rozloučili se před restaurací a ucítila v zádech jeho pohled. Jaká škoda, pomyslela si. Jaký to milý chlapík. Za týden ho potkala znovu, když si vybírala v bance peníze. Prý ji úplnou náhodou zahlédl a považoval to za pokyn shůry. „Musel jsem na vás často myslet, Susanne.“ Zapamatoval si dokonce i její jméno. Pracuje prý tady v BNP Paribas, ovšem „o něco výš“, jak prohlásil s úsměvem, ve třetím poschodí, kde se obchoduje s investicemi. A jestli má dnes večer čas… Vlastně neměla vůbec čas, brzy měl začít zimní semestr a už se pustila do rešerší pro svou magisterskou práci. Přesto si s ním přirozeně vyšla. Ačkoli si nedělala nejmenší iluze. Určitě je sukničkář podle toho, jak vypadá a jak se předvádí. Všimla si dobře, jak se po něm ženy ohlížejí. A po dvou krátkých bezútěšných vztazích neměla nejmenší chuť se zase zklamat. Přesto ten večer s Paulem změnil všechno. Seděli celé hodiny v malém restaurantu u Seiny, povídali si, smáli se, dohadovali, vyprávěli si a fantazírovali. Posléze bloumali držíce se za ruce večerním městem, vnímali rozpálenou dlažbu, chvíli poslouchali pouličního muzikanta, který hrál na housle smutné melodie. Kolem půlnoci se opět ocitli na schodech před Sacre Coeur, kde se potulovali turisté a kapsáři. Sedli si na schod, šeptali si, smáli se a líbali. Vzali si taxi a odjeli k jejímu bytu, ale Paul nahoru nešel. Dával si načas. Telefonovali si, scházeli se v restaurantech, navštěvovali výstavy, procházeli se ruku v ruce po Bouloňském lesíku. A rozprávěli. Nikdy předtím nepotkala člověka, který by tak půvabně zpochybňoval vše, v co dosud věřila. Netrval na svém názoru, bavilo ho nacházet argumenty,
20
Majak_na_utesech.indd 20
16.7.2020 9:46:52
Maják na útesech ohromovat ji, rozkolísávat její pozici. Slovní souboje sváděli vehementně, ale vždy s korkovými kryty na hrotech svých fleretů. Opakovaně jí umožňoval čestně ustoupit. Zpochybňoval tržní hospodářství a tvrdil, že skutečně velké obchody se uskutečňují za kulisami. Obchodování s penězi bank je pouhá iluze. Čísla, která se přesouvají sem tam. Miliony, miliardy, biliony, biliardy… všechno jedno. Ty peníze vůbec neexistují. Jsou to jen čísla v počítači. Zkrátka je to jen hra. „Jak se můžeš s takovým postojem nechat zaměstnat v bance?“ „Kde jinde?“ Byl cynik. Jeden z těch, kdo si dělají legraci z věcí, které pro jiné znamenají život nebo smrt. Hráč, který nemíní brát cokoli vážně. Po třech týdnech stál nečekaně před dveřmi jejího bytu, vedle sebe kufr a cestovní kabelu. „Je to jenom na pár dní… Jestli ti to nevadí…“ Tolik toužila po jeho těle, že jen stěží chápala tento překvapivý obrat. Patřil jí – konečně. Už nikdy ho nenechá odejít. A on to vskutku také vůbec neměl v úmyslu. Místo toho se zahnízdil v jejím bytě a životě. Zkostnatělý životní postoj její rodiny, zaťaté usilování o kariéru, obava ze zaostání – to vše mu bylo cizí. Jeden den dřel jako mezek, aby realizoval nějaký obchod, a druhý den si vzal volno a odjel s ní na jih, učil ji surfovat. Vychvaloval ji až do nebe za to, že tak snadno udrží rovnováhu na úzkém prkně a jezdí po větru. „Přirozeně je to tím, že jsi štíhlá jako kluk, moje sladká vílo…“ Tvrdil, že po ní šílí, a stále znovu jí to dokazoval. Nebyl její první milenec, zato nejnápaditější. Hlavně pokud šlo o prostředí. Milovali se v převlékací kabině v obchodním domě. V podzemní garáži banky. V jeho kanceláři. V hotelovém výtahu. O dovolené leželi na pláži, kde se jim drobné vlnky šplouchajíce přelévaly přes nahá těla. Nebyl nijak
21
Majak_na_utesech.indd 21
16.7.2020 9:46:53
Marie Lamballe zvlášť něžný, občas jí způsobil bolest, ale vše zase překryla náruživost. Uchvacovalo ji, jaké city v něm vyvolává. „Jednoho dne se zblázním a uletím s tebou někam pryč…,“ zamumlal jednou. Byla to jeho vřelost, schopnost vzít ji do náruče a poskytnout jí pocit, že je doma. Obšťastnit ji několika slovy. Miloval ji, aniž od ní něco žádal, prostě jen proto, že byla s ním. „Maturita – studium – pozice ve vrcholovém managementu – a co přijde pak?“ Tvrdila, že je mnoho možností. „Možná politická kariéra? Nevynese to moc peněz – ale mohlo by to otvírat dveře.“ „Co je na tom špatného? Naše země potřebuje schopné politiky…“ „Jistě. A potom skok zpátky do hospodářství. Dozorčí rada, nadace, nemovitosti, velké akciové fondy…“ Naježila se. „Kam tím míříš?“ Skoro pokaždé ji zklamal. Provedl obrat, s nímž nepočítala. „Inu – je to báječné. Úspěšný život. Něco, nač může být našinec pyšný…“ „Tak je to.“ „Ale možná je to trochu…, nudné?“ Bleskurychle jí přiložil hrot fleretu k hrudi. Korek ji zalechtal. „Život ze zkumavky. Vystajlovaný už od povijanu. Stupínek za stupínkem – zcela podle plánu. Jako housenka, která leze nahoru po větvi a musí se co chvíli vydýchat. Potom se vždycky podívá dolů a je hrdá, jak vysoko už vylezla…“ „To je ale hloupé přirovnání.“ Vysmál se jí, a pak připustil, že má pravdu. „Co chci říct, je toto: Život je naplánovaný. Není prostor pro překvapení, dobrodružství, neobjevenou zem. Kdo se vyšplhal na vrchol kariéry, tomu zbude pár
22
Majak_na_utesech.indd 22
16.7.2020 9:46:53
Maják na útesech krásných let, luxus, cestování, dobročinnost vůči nešťastníkům tohoto světa. Potom seniorský rezort pod palmami, výhled na moře, kyslíkový stan na dosah. A nakonec útulné místečko na lesním hřbitově v ekologické, protože samočinně se rozkládající urně.“ Jeho vývody jí připadaly nemožné. Lze snad opovrhovat úspěchem? A co on sám vlastně očekává od svého života? „Já?“ Přitáhl ji k sobě a uhladil jí vlasy dozadu. Něžně ji políbil na čelo, na tváře a blížil se k jejím ústům. Usmíval se, protože cítil, jak ji vzrušuje. „Divočinu očekávám. Kvetoucí sny. Nikdy nevědět, co se stane zítra. Slavit okamžik. Lapit štěstí, když se nabízí, a držet ho, dokud stačí síla…“ Zmateně mlčela. Myslí to vážně, Nebo to je zase jedna z jeho her? „Kdo by mohl takhle žít?“ „My dva, moje malá vílo…“ Jedno bylo jisté: Když si ho vezme, bude žít ve vzrušujícím manželství. Ale chtěla to tak. Ne že by skutečně chtěla žít jeho stylem – jen bylo třeba nepřehánět to s plánováním života. Ponechat prostor pro překvapení. Pro dobrodružství. Pro štěstí. Dům někde u moře. Zahrada obklopená hustým živým plotem a plná květinových záhonů. Paul a ona spolu běhají po pláži, lezou přes nízké útesy, vyhlížejí na horizontu siluety velkých lodí. Blonďatý pes aportuje z vln klacky. Ona má na sobě volné bavlněné šaty, plandající ve větru. Je těhotná. Roste v ní rozkošný tvoreček, kterému bude s Paulem věnovat veškerou svou lásku. Bez podmínek. Bez nároků. Jen proto, že k nim patří, že je to jejich dítě. Bylo třeba přiznat, že to vše bylo velmi vágní. Romantické snění, které by si dříve nikdy nedovolila. V její rodině vládly jasné názory na lásku a rodinné štěstí a stály na pevných nohách rozumu. Julie si tehdy vybrala svého Dennise s rozmyslem, byla náročná a nikdy by se nevdala pouze z čisté lásky. Spíše šlo o to vybudovat společnou budoucnost, bylo
23
Majak_na_utesech.indd 23
16.7.2020 9:46:53
Marie Lamballe třeba mít shodné zájmy, profesní ctižádost, vědomí odpovědnosti, cíle. Děti se plánovaly společně a určoval se okamžik zplození, aby to nijak neznevýhodňovalo povolání. Julie zaměstnávala hospodyni, uklízečku a zahradníka. Dříve také ještě chůvu. Rodiče a děti o víkendech podnikali výlety, v létě trávili dva týdny v Provenci, kde se holčičky bavily hrami a sportem a rodiče měli čas na zotavenou. Ne, Paul má pravdu – takový život je šosácký, banální a příšerně nudný. Už docházela k domovnímu vchodu, když objevila u chodníku jeho peugeot. Černé sportovní kupé se vyjímalo dosti elitářsky mezi zaparkovanými studentskými vozítky, navíc bylo úplně nové. Koupil ho teprve přede dvěma dny od jednoho přítele. Za babku, jak prohlásil s úšklebkem. Najal si pro vůz extra stání v podzemní garáži, aby jeho poklad neutrpěl v noci žádnou škodu. V Latinské čtvrti jeden nemohl nikdy vědět… Susanne potěšilo, že chtěl strávit polední přestávku u ní. Určitě už uvařil kávu, možná dokonce donesl čerstvý chléb. Sýr a marmeláda byly ještě v ledničce. Během příjemné druhé snídaně mu poví o matčině překvapivé návštěvě a pak mu opatrně naznačí, že odteď se chce soustředit jen a jen na studium. Ve vstupní hale visely poštovní schránky nájemníků, celkem dvacet šedých kovových schránek uspořádaných do čtyř řad. A opatřených bílými jmenovkami a otvory v horní části. Její se nacházela ve třetí řadě odshora. Vyčnívala z ní obálka s černým lemem. Úmrtí, pomyslela si stísněně. Někdo z naší rodiny? To sotva, jinak by jí o tom máti určitě pověděla. Vydolovala z kabelky klíček a otevřela šedá dvířka. Tři dopisy pro M. Paula Charniera, Paris Match, několik reklamních letáků a ona černě lemovaná obálka. Rychle ji otevřela, málem ji při tom roztrhla vedví, a objevila úmrtní oznámení zcela neznámého člověka. Ach, proboha, dopis nebyl vůbec adresován jí, nýbrž Anne-Marii Dupinové, její
24
Majak_na_utesech.indd 24
16.7.2020 9:46:53
Maják na útesech uklízečce. Neuvěřitelné – teď už si k ní nechává posílat poštu i Anne-Marie. Pokusila se kartu znovu zasunout do roztržené obálky, ale nakonec ji přešla trpělivost a zastrčila si obojí do kapsy pláště. Anne-Marie měla přijít uklízet v pátek, předá jí tedy poštu a vyřeší to s ní. Reklamní letáky hodila do odpadkového koše, časopis a dopisy Paulovi nesla v ruce. Nevoní tu už odněkud káva? Vesele zavětřila a vyběhla po schodech. Ve druhém patře stály vedle dveří dva páry pestrobarevných dětských bot – sousedka se bude určitě zase rozčilovat kvůli nepořádku. Svůj malý byt měla Susanne ve třetím poschodí: dva pokoje, kuchyň, koupelna, balkon. Momentálně bohužel neuklizený, přesto velice útulný. Hnízdečko lásky, pracovna, šmajchlkabinet, pohádkový zámek. „Paule? Kde jsi? V kuchyni?“ Nedostalo se jí odpovědi, ale slyšela ho mluvit v obývacím pokoji. Aha – telefonoval. Radši půjde do kuchyně, neměl rád, když poslouchala jeho obchodní telefonáty, a navíc ji vůbec nezajímaly. Položila poštu a časopis na komodu v chodbě, svlékla si plášť a rychle si prohrábla hřebenem vlhké vlasy. V kuchyni neobjevila ani náhodou kávu nebo čerstvou bagetu, místo toho se všude povalovalo špinavé nádobí z minulých dní a na jedné plotýnce bylo dokonce ještě přilepené zaschlé vzkypělé mléko. Pootevřela na škvíru okno, aby vpustila dovnitř alespoň trochu čerstvého vzduchu, a pak si povzdechla a rozhodla se naskládat nádobí do myčky. Vlastně to byla práce Anne-Marie, ale do pátku budou jistě potřebovat ještě pár čistých šálků a talířů. Sklepla drobky chleba do odpadkového koše, pokusila se seškrábat z talíře zaschlé zbytky hořčice a v jednom hrnci našla lehce zplesnivělé zbytky rizota. Och – kdy Paul vlastně uvařil tenhle blaf? Někdy minulý týden, dal do něj moc parmazánu… „Ty ses už vrátila?“ Měl na sobě jeden z elegantních tmavomodrých obleků, které nosil jen do kanceláře, kravatu si odložil a košili měl u krku rozepnutou.
25
Majak_na_utesech.indd 25
16.7.2020 9:46:53
Marie Lamballe „Ano. Odskočila jsem si na půl hodinky do Chez Kelly. Představ si, volala mi máti. Je v Paříži a chtěla se se mnou sejít…“ „Tvoje matka?“ Vypadá dnes nějak roztržitě, napadlo ji. A také byl bledý. Že by problémy v bance? „Ano. Chvíli jsme si povídaly. Dáš si kávu, zlato? Zaběhnu rychle k pekaři a…“ Prohrábl si narovnanými prsty tmavé vlasy a tvářil se nerozhodně. „Ne, kašli na to. Nasnídáme se někde cestou. Sbal si pár věcí. Uděláme si volno…“ Odložila špinavé talíře zpátky na stůl a musela se usmát. To byl celý Paul. Udělat si volno… Nečekaně, jen proto, že se mu zrovna zachtělo. „To nejde, miláčku. Jsem v půlce semestru. Víš přece…“ „Ale no tak, Susanne. Jen na pár dní. Jinak tady chcípnu…“ Soucitně se na něj podívala. Ano, musel prošvihnout něco velkého. Ale rány si může koneckonců lízat i doma. Při dobré péči… „Nejde to, Paule. Prosím, pochop mě. Nesmím v žádném případě od zkoušky vyletět. Naši…“ „Určitě by tě přestali mít rádi, kdybys prolítla. Je to tak?“ Nasadil si svůj cynický výraz a naklonil hlavu ke straně. Většinou ji to rozesmálo, ale tentokrát se trochu rozzlobila. Čekala větší pochopení. „Udělali toho pro mě hodně, nebylo by fér je teď zklamat. Krom toho ani mně by se nelíbilo, kdybych musela přerušit studium…“ Dlouze si povzdechl a přešel k oknu. Chvíli zíral na zmáčený zadní dvůr, zatímco sklízela nádobí. „Jen tři dny, zlato… Opravdu to potřebuju!“ Mlčela. Přirozeně mu mohla navrhnout, ať jede sám. Ale to nechtěla. Jestli na tom skutečně není dobře, chce být u něj. „Dva…“ Otočil se k ní a ve výrazu jeho obličeje se zračila radostná rezignace. No dobře, vzdal se. Dva dny, když na tom Susanne trvá.
26
Majak_na_utesech.indd 26
16.7.2020 9:46:53
Maják na útesech „A kam to bude?“ Nezdálo se, že by se na dovolenou těšil. Spíše se tvářil roztržitě, sáhl po láhvi s vodou a málem při tom převrhl pohárek. „Do Bretaně. Moře, skály, samota. Vezmi si s sebou pro mě za mě knížky a laptop.“ Zašklebil se na ni, prohnaně jako uličník. „Do…? Ale ne přece teď na podzim! Do Bretaně se vyplatí cestovat na jaře nebo v létě.“ „Šosákům a těm, kdo mají odpor k vodě. Praví znalci jezdí na podzim. No tak, moje elfinko. Zabal si džínsy a svetr. Gumovky si koupíme až tam, pláštěnky taky. Chci cítit vítr. Běhat s tebou proti příboji…“ „Jsi blázínek…“ Políbila ho, na okamžik ji k sobě přitiskl a pocítila horkost jeho těla, rychlý tlukot jeho srdce. „Miluju tě, moje malá vílo…“ „Taky tě miluju, kocourku…“
27
Majak_na_utesech.indd 27
16.7.2020 9:46:53
3
Sportovní kupé jí vlastně nepřipadalo příliš praktické. Bylo v něm těsno a příliš málo místa na zavazadla. Její bratr dříve jezdil Mercede sem 230 CLK, dostal ho hned po maturitě a posléze o tom hovořil pohrdavě jako o „pubertálním pobláznění“. Jenže Paul miloval rychlé vozy. Před tímhle peugeotem vlastnil italské žihadlo, které však zase prodal, protože motor v zimě věčně stávkoval. „V městském provozu si člověk samozřejmě toho rozdílu nevšimne, ale počkej, až vyjedeme na dálnici, pak to rozfofrujeme…“ Vrtěla se na sedadle spolujezdce a zapínala různé čudlíky, aby ho nastavila do pohodlné polohy. „Osoba, kterou jsi dneska ráno vezl, měla dlouhé nohy, v zádech pravítko a nakrátko zastřižené blond vlasy…“ Výjimečně ho na chviličku zaskočila, a pak poznamenal, že má možná před sebou strmou kariéru kriminální komisařky. „Nic pro mě. Já se chci vdát a vychovat kupu dětí…“ Neodpověděl jí, zcela se soustředil na provoz. Nyní už lilo jako z konve, stěrač tančil po čelním skle, ze silnice stříkaly mlžné spršky vody. Bylo vidět příliš málo deštníků, jelikož foukal prudký vítr a většina chodců se držela těsně u domovních zdí, schoulená do svých plášťů. Proč chce jet bezpodmínečně do Bretaně? zeptala se v duchu Susan ne. Jistě tam bude chladno a bouřlivo. „Nezajedeme si raději do Itálie? Do Španělska, Portugalska? Hele, ještě nikdy jsme nebyli v Lisabonu…“ Jako by její otázku přeslechl, odbočil do jedné z postranních ulic, objel blok a zastavil před papírnictvím.
28
Majak_na_utesech.indd 28
16.7.2020 9:46:53
Maják na útesech „Co tu chceš dělat?“ „Koupím si noviny… Klidně seď, hned jsem zpátky.“ Dívala se, jak probíhá v rozepnutém plášti mezi kapkami deště a mizí v obchodě. Je dneska skutečně divný. Noviny si může přece koupit také na jednom z odpočívadel, až si někde dají kávu. Slyšitelně jí kručelo v žaludku. Měla by něco zhltnout, když sedí v autě s prázdným žaludkem, dělá se jí snadno zle. Proč mu tak dlouho trvá koupit si pitomé noviny? Viděla ho v osvětleném obchodě. Stál tam zády k výkladu, mobil u ucha. Znechuceně se rozhodla, že vystoupí a koupí si něco v potravinách vedle. Nechala si zabalit dvě bagety se salámem, k tomu jablka, broskve a tabulku čokolády. Nejhorší hlad to snad zažene. Přibrala ještě láhev vody a kolu, potom si zvedla límec a probojovala se s proviantem zpátky k vozu. Málem by byla Paula přehlédla. Shýbal se k zemi na kraji silnice a zdálo se, že něco zvedá. Hned vedle kanálu, v němž zurčivě mizel proud dešťové vody. Snad mu nespadly do kanálu klíčky od auta? Ale ne, vzápětí se zvedl a rozběhl k vozu. Všimla si, že drží v ruce přívěsek s klíčky, malého stříbrného slona, který mu darovala. Amulet, jak jí řekl africký prodavač. „Kde se touláš?“ zeptal se jí, když oba zase seděli ve voze a Susanne se snažila nacpat nákup na mrňavé zadní sedadlo. „Můžeme se přece najíst někde později…“ Letmo si přejel rukávem po mokrých vlasech, nastartoval a noviny hodil nedbale za sebe. Vůz doslova vystřelil z parkovací mezery. Susanne se ještě nestihla připoutat a nápor ji vmáčkl do sedadla. Láhev s vodou jí vyklouzla z ruky. „Co je to s tebou, Paule? Jsme na útěku nebo jedeme na dovolenou?“ „Ach, jde mi na nervy doprava ve městě…“ „Dáš si něco k jídlu?“ „Později…“
29
Majak_na_utesech.indd 29
16.7.2020 9:46:53
Marie Lamballe Mlčení. Vzala si bagetu. Požitkářsky ji žvýkala a snažila se nadrobit co nejméně. V bytě si Paul na pořádek příliš nepotrpěl, zato auto udržoval uvnitř i zvenčí v čistotě až úzkostlivě. Nebylo jí to neznámé, její bratr a otec byli v tomhle stejní, jeden z jejích bývalých partnerů měl ve voze dokonce vysavač na baterky, a když pršelo, musela si sundávat bundu, než usedla do jeho posvátného autíčka. Kvůli koženým sedadlům. Konečně dojeli na okruh a u Neuilly sur Seine odbočili na Trouen, Rennes a Brest. Paul mířil skutečně do Bretaně. Zaplatil mýto za dalších sto kilometrů a obral ji o všechny drobné, protože vlastní mu nestačily, a pak jel kupodivu předpisovou rychlostí na západ. S létáním to nemělo nic společného, ale možná se obával, že by mohl na mokré silnici ztratit nad novým vozem kontrolu. Umínila si, že to nebude nijak komentovat. Koneckonců bylo jen rozumné, že dbal na jejich bezpečnost. Místo toho šátrala prsty po palubním počítači a snažila se nastavit navigaci. „Nech toho, Susi. Nepotřebujeme ji…“ „Ale já bych ráda věděla, kde jsme…“ „Nech se prostě překvapit. Jedeme nazdařbůh. Zavři oči, nebo se dívej do nebeské modři…“ Vysmála se mu. Obloha byla obtěžkaná dešťovými mraky, mnoho modře vidět nebylo. „Dneska odpoledne se to má zlepšit.“ „V Paříži možná. V Bretani zmizíme v mlze…“ „Tím líp…“ Ironicky se zašklebil. Pozorovala ho z profilu a zjistila, že má malilinko křivý nos. Ústa měl velmi smyslná, bradu vysunutou a byl špatně oholený. Milovala především jeho oči. Byly úzké, tmavomodré a lemované hustými černými brvami. Ve slunečním světle se zdály být jeho zřítelnice světlejší, skoro průsvitné, nyní v kalném světle deštivého dne matné a temné. Když se na ně nalepil nějaký vůz a ve zpětném zrcátku
30
Majak_na_utesech.indd 30
16.7.2020 9:46:53
Maják na útesech se odrážela světla jeho reflektorů, Paul mhouřil oči. Vypadal, jako by ho něco bolelo. „Problémy v bance?“ „To nestojí za řeč…“ Poplácal ji po koleně a řekl jí, že je poklad. Pak už nepokračoval. Najednou si uvědomila, že jen málokdy mluvil o své práci. A pokud ano, tak dosti obecně. Že tenhle džob se dá dělat nejdéle deset let a pak našince vymění. Že dokonce ani bankéři nedokážou předem spočítat většinu transakcí. Že to prostě buď funguje, nebo ne. Je třeba mít pro to „feeling“, šestý smysl. Hodně bankéřů má maskoty, jiní věří na zemní proudy nebo biologické vlny. Většina pak prostě spoléhá na štěstí. „Jsi v pořádku, kocourku?“ Zasmál se, nenuceně a srdečně, jak to měl ve zvyku. Velmi krátce ovšem. „Děláš si starosti, moje malá vílo? To nemusíš.“ Poté, co minuli Nanterre, začala být ospalá. Sedadlo bylo nesmírně pohodlné, spíš v něm ležela, než seděla, bylo to jako v oné pohádce o chlapečkovi, který se proháněl po nebi ve své postýlce. Jak se jen jmenoval? Malý Häwelmann? Rušil jen pitomý déšť, zato pravidelný šumot a svistot dálnice působil jako ukolébavka. Spadla jí víčka a ponořila se do obrazů ze světa své fantazie. Sytě zelená louka, keříky, nízké hnědé zídky. Na zelené trávě se pásly bílé ovečky. Buclaté, huňaté, roztomilé, jako štětcem namalované. Pobíhaly sem tam, přeskakovaly potok, postávaly na zídkách. Mečely a bečely, některé štěkaly. Ovce přece neštěkají, řekla si ve snu. Přiběhl světle hnědý pes, vítr mu čechral dlouhou srst, uši se mu třepetaly. Nesl v tlamě cosi, co vypadalo jako lesklé CD. Opatrně, zvolala ve snu, nerozkousni to, patří to Paulovi. Pes si sedl před ni a vyplivl jí disk k nohám. Když ho však chtěla zvednout, vyklouzl jí z rukou a spadl do potoka. Voda unášela stříbrnou plastovou destičku po proudu, běžela po břehu a snažila se ji chytit, ale než ji stihla polapit, potok stekl do kanálu. Disk proklouzl mříží a zmizel
31
Majak_na_utesech.indd 31
16.7.2020 9:46:53
Marie Lamballe v temnotě. „Ztratil se,“ řekl pes. Louka se proměnila v šedé moře, ovce v plachetnice kymácející se na neklidných vlnách ze strany na stranu. Ona sama seděla ve člunu, který sebou mocně házel, až se musela pevně držet zábradlí, aby nevypadla. „Dej si dobrý pozor,“ řekl pes. „Bouře se žene od severozápadu…“ Cosi jí stlačovalo žaludek a začala se dávit. Vzápětí narazila temenem hlavy do opěrky a rychle se probrala. Vůz se hnal po úzké silničce mezi poli a lukami, kolem malého statku, předjeli nákladní vůz a auto se smekalo na mokré vozovce. „Zbláznil ses?“ Paulův obličej byl náhle cizí, ústa zkřivená, oči přimhouřené. Zpomalil a zahnul na polní cestu, vůz klouzal po bahnitém podkladu, jako by plaval. Jablka a broskve se koulely mezi sedadly sem tam. Paul klel. Ještě nikdy předtím ho neslyšela klít. „Prosím, zastav. Je mi zle…“ „Poslyš, Susanne…“ Mluvil stísněně a zadýchával se. Neustále se díval do zpětného zrcátka. „Tamhle vystoupíš z auta a schováš se v tom lesíku, v podrostu…“ „Co to meleš? Blázníš? Já mám v tomhle počasí…?“ Musel to být sen. Docela určitě. Ještě se neprobudila. Zakrátko se odněkud vynoří bekající ovce. Nebo štěkající. „Udělej, co ti říkám. Všechno ti pak vysvětlím.“ „Ne! V žádném případě!“ Ucítila jeho ruku. Na chvilku ji položil na její rameno a pak s ní sjel dolů, aby jí odepnul pás. „Vyzvednu tě, hned jak…“ Přerušila ho obrovská rána, dutá, hřmotná, provázená svistivou sprškou skla. Kolem ní se míhaly drny, kameny, podrost, kmínky. Pak se ozval třesk exploze a do výše vystřelil rudý ohnivý sloup. Nakonec už nebylo nic. Černo. Všechna data vymazána. Dokonalá prázdnota.
32
Majak_na_utesech.indd 32
16.7.2020 9:46:53
4
„Měla jsi fakt kliku. Tak jo, většina z mých parťáků tiráků jsou dobrý chlapi, ale najde se taky pár šmejdů, ke kterým by si holka do kabiny sedat neměla. Ledaže to má ráda…“ Roxana se podívala zkoumavě ze strany na spolujezdkyni a pak se opět zahleděla před sebe. Jeden kamion blokoval prostřední pruh, řidič chtěl předjet kolegu, ten se ale zjevně bavil tím, že mu nechtěl ustoupit. „Ale ty taková nejsi, že ne?“ Mladá žena vedle ní máchla zamítavě rukou. Vypadala hrozně. Na čele obrovskou bouli, na tvářích a na rukou šrámy. Škrábanců měla patrně ještě mnohem víc pod oblečením. Chudinka. Ten chlap ji zbil a vyhodil z auta. Přítel – tvrdila. Jak může mluvit o „příteli“? Brutální hajzl je to! Oba kamiony vpředu mezi sebou pořád ještě závodily. Roxana tiše zaklela. Co je to za idioty? Za nimi se v prostředním pruhu hromadila osobní auta, některá se vracela do pravého pruhu, ale tam už provoz také zhoustl. „Měřej si pindíky… Hlavně že se baví, i když je kolem šrumec. Takovýho blba by šéf vyrazil natotata…“ Spolujezdkyně civěla na vozovku a zdálo se, že stěží něco vnímá. Pravděpodobně byla ještě v šoku. Byla zmáčená, jako kdyby ji vytáhli z vody. Plášť měla zablácený, jako by ležela tři noci v lese. O botách se ani nedalo mluvit. Kruci, zaprasila jí sedadlo i podlážku. To má za svou dobrotu. „Nemáš hlad? Za sebou máš pytlík se sýrem a bagetu. Taky jsou tam čipsy. Můžeš mi podat kolu?“
33
Majak_na_utesech.indd 33
16.7.2020 9:46:53
Marie Lamballe Dívka nereagovala hned a Roxana už si myslela, že je úplně mimo. Pak se ale otočila a začala šátrat ve tmě. „Tamhle je vypínač.“ „Díky.“ Ne, byla zřejmě úplně v pořádku. Dokonce odšroubovala uzávěr láhve s kolou, než jí ji podala, takže jí to myslelo. Ulomila si kus bagety, uřízla si sýr a pak se zeptala Roxany, jestli chce taky. „Ne…Jenom jez. Ale nedrob, jo?“ „Dám si pozor…“ Zezadu zahoukaly tři další kamiony. Šofér před ní to konečně vzdal a pustil toho druhého před sebe. Dojela je a viděla, jak předjíždějící řidič zvedl pěst a druhý mu jen ukázal prostředník. Byl to Polu, poznala ho bezpečně. Byl to odjakživa prudič. „Jak dlouho jsi s tím šmejdem chodila?“ Dívka usilovně žvýkala, musela mít příšerný hlad. Roxana si všimla na tváři zřetelného škrábance táhnoucího se až ke spánku. „Pár měsíců…“ „Člověk nemůže bejt nikdy dost opatrnej. Některý chlapi jsou mírný jako beránci, lísají se, tváří se, jako že by neublížili kuřeti. Často právě ty neškodný bejvaj potom hodně brutální…“ Nedostalo se jí odpovědi, žádnou ani nepotřebovala. Polu zablikal a zařadil se vpravo, zřejmě chtěl sjet na odpočívadlo. Nejspíš musí natankovat. Ona měla naftu až do Rouenu. Škoda, že ta malá je tak zamlklá, Roxana ráda poslouchala, když někdo vyprávěl něco ze svého života. Zvlášť když se jelo v noci. To se doslechla nejroztodivnější věci, bylo neuvěřitelné, co všechno se lidem stávalo. Žádný spisovatel by nevymyslel, co za příběhy umí život napsat… „Dřív jsem měla taky frajera. Patřila mu špedice, pro kterou jsem jezdila. Myslela jsem si, že je to skvělej borec, a zabouchla jsem se do něj. Děláš všecko možný, když se do takovýho týpka zblázníš…“
34
Majak_na_utesech.indd 34
16.7.2020 9:46:53
Maják na útesech Řekla jí, jak se vzali. Že s ním má dceru, která je teď u jejích rodičů. Pak se už jen hádali. Nejdřív jí vyhrožoval, že ji udá na sociálce, ale nakonec si rozvod prosadila a teď jezdila u konkurence. „Corinne, moje dcera, ta na to má. Jednou bude študovat. Nebude se muset tak plahočit. Ale mně se to líbí, mám svou svobodu…“ Mladá žena ji poslouchala, jedla bagetu se sýrem a pečlivě po sobě sbírala drobky. Nebyla ošklivá, jen dosti hubená. Dlouhé tmavě blond vlasy, hnědé oči, úzké rty. Poškrábaný obličej s boulí vypadal hrozně. „Potřebuješ tabletku na bolení hlavy? Tam v přední přihrádce nějaký jsou.“ „Díky. Mám dojem, že se mi rozskočí hlava…“ Vůbec se nedívala, co jí, splachovala sousta jednoduše kolou, nakonec si povzdechla a pohodlně se uvelebila na sedadle. „Mám tě vysadit v Rouenu? Nebo chceš jet až do Le Havru?“ Zdálo se, že uvažuje. Pravděpodobně bylo jedno stejně špatně jako druhé. Neměla u sebe kabelku, nejspíš si ji nechal ten chlap. Roxana přemýšlela, zda jí nemá nabídnout pár drobných, ale nakonec se rozhodla, že ne. Venkoncem potřebovala sama peníze, musela dávat rodičům něco na péči o vnučku a také pokaždé odložila trochu peněz stranou. Pro Corinne, až půjde jednou na studia. „Ráda bych jela do Rouenu, jestli smím…“ „Jasně. Jestli jsi unavená, můžeš se natáhnout vzadu. Já si pustím nahlas rádio, abych neusnula, chápeš?“ „To mi vadit nebude… díky moc…“ Roxana se zašklebila. Tak jí to nevadí, no báječně! To je ale hodně rozmazlenej fracek. A jak to mluví? „Ráda bych… Jestli smím…“ Určitě je něco lepšího, je nějaká vzdělaná, možná študovaná. Taky ji ani nenapadlo projevit vděk za svezení. Nešlo přece o peníze, žádoucí byla dobrá nálada, pěkné povídání, pár vtípků. V létě měl s sebou jeden kluk kytaru a uměl zpívat. Ale tahle jí zasvinila kabinu, sežrala bagetu
35
Majak_na_utesech.indd 35
16.7.2020 9:46:53