Issuu

��

KDO NEHŘEŠÍ, NEŽIJE

Mějme trpělivost se svými dětmi, mají, chudáci, naše geny

KDO NEHŘEŠÍ, NEŽIJE

Příroda si zařádila

dyž bylo otci čtyřicet a uvědomil si, že hrozí vymření rodu po meči, odhodlal se k závažnému kroku. Zplodit syna. Svůj záměr propočítal tak, aby byl výsledek jeho snažení korunován úspěchem na sv. Josefa, kdy měl svátek. Nevyšlo mu ani jedno, ani druhé. Světlo tohoto světa jsem spatřila hodinu před prvním jarním dnem. Když po dvou dnech vystřízlivěl, koupil kytku a šel navštívit matku – a mne – do porodnice. Tam projevil přání, abych se tedy alespoň jmenovala Pepina. Matka souhlasila. V den křtin na nádvoří kostela půl hodiny před obřadem mi bylo na nátlak příbuzných a známých jméno změněno. Škoda. Myslím, že by se ke mně docela hodilo. Sparťané kdysi vrhali neduživá novorozeňata ze skály. Jsem ráda, že se tento zvyk v následujících tisíciletích neudržel a nerozšířil. Nepřežila bych. Byla jsem ten typ dítěte, u kterého by bylo vhodné umístit na kočárek závěsy, a proto rodičům nezbylo nic jiného, než trpělivě vyčkávat s nadějí, že se postupem let příroda umoudří a napraví, co pokazila. Několik let jsem měla chůvu. Byla to rázná žen-

Marcela Mlynářová

ská tak mohutné postavy, že všechny dvoukřídlé dveře mezi pokoji, halou a kuchyní musely být stále otevřeny, aby prošla. Aniž by měla zlý úmysl, stále něco ničila a všude škodila. V domě rozbila i nerozbitelné a na zahradě, ve snaze vyjmout kus zeleniny nebo natrhat květiny, pošlapala, co se dalo. Otci došla trpělivost, když mi při oblékání vykloubila ruku v rameni. Přestože byla dědečkovou milenkou, propustil ji a další, která by se nejspíš milenkou mého přeerotizovaného dědečka opět stala, již nenajímal. A tak se můj vývoj ubíral směrem, který určovali mí, povahově naprosto rozdílní, rodiče. Matka na mne působila, jako by byla z jiného světa. Dům, vybavený těžkým starožitným nábytkem, originály obrazů a značkovým porcelánem, byl jejím královstvím a ona, vždy perfektně upravená, se v něm s odpovídající graciézností pohybovala. Byla sečtělá a neexistovalo nic, co by z kultury a uměleckého světa neznala. Sama pravidelně navštěvovala výstavy a koncerty, s otcem divadla, po nichž pak chodívali na večeři. Jejímu společenskému životu odpovídala i garderoba. Přestože v její obrovské třídílné skříni nebylo možné mezi jednotlivými modely prostrčit ruku, neminul měsíc, aby nepřiběhla s lítostivým obličejem dítěte za otcem s tím, že nemá co na sebe. Mluvila spisovně a v rodině se nesměla použí-

KDO NEHŘEŠÍ, NEŽIJE

vat sprostá slova. Pokud přece jen někdy zazněla, tvářila se nesmírně uraženě a onen hříšník se musel za svůj výrok omluvit. O významu slova sex a všem, co s ním souvisí, jsem se dověděla až od spolužáků ve škole. Byla v tomto směru velice upjatá. Kdyby se v té době plodily děti ze zkumavky, byl by mi můj způsob početí naprosto jasný. Matka byla velmi krásná a byla si toho vědoma. Působila křehce, ale rodinné opratě držela s rutinou zkušeného vozky. S mou o osm let starší sestrou neměla, na rozdíl ode mne, nikdy ani ty nejmenší starosti. Byla to tichá, poddajná a mírná dívka, kterou by ani ve snu nenapadlo postavit se matce na odpor. Nejraději sedávala v pokoji nebo altánu na zahradě a četla si básně. Mou přítomností musela nesmírně trpět. Vkročila jsem jí do života a svou živelností na cucky trhala její klidný poetický svět. Do našeho domu docházel dvakrát týdně učitel matematiky a angličtiny. Jazyk mně ani sestře problém nedělal, zato všechny matematické informace po nás stekly jako kapka vody po oleji. Matka přesto na výuce trvala, neboť měla pocit, že nám poskytuje maximální péči pro doplnění vzdělání. Milovala nás, byla schopna pro nás udělat vše, ale díky mnohým tabu jsme se jí nedokázaly zcela přiblížit.

Marcela Mlynářová

Otec byl synek z Moravského Slovácka. Přišel do Prahy vystudovat práva a zůstal. Při své společenské povaze a sportovním duchu měl kolem sebe stále spoustu lidí, se kterými bohatě užíval života. Jako bonviván pražských nočních podniků, mezi nimiž dominoval Mánes, se pohyboval v umělecké společnosti, z níž byly i jeho, ať už jednorázové, nebo dlouhodobé, přítelkyně. Když se poprvé setkali s matkou, byl to pro oba šok. On dosud nepoznal ženu tak uhlazených mravů, ona – prý – do té doby netušila, že existují muži mravů tak uvolněných. Dost dobře jsem to nechápala, protože byla dcerou onoho bujného dědečka, který si ve čtyřiasedmdesáti letech, na vzdor babičkou tvrdě udržovanému bontonu, pořídil nemanželské dítě. I když se otec oženil z velké lásky, manželství mu křídla nepřistřihlo. Zažil si i krušné chvíle padesátých let, kdy se musel rozloučit s advokátským křeslem a vzít do ruky lopatu. Tímto krokem si bolševik rozhodně nepolepšil, protože jakákoli manuální činnost byla otci na hony vzdálena a vedle oné lopaty musel zřejmě vypadat jako Oldřich Nový v budovatelských ﬁlmech. Nakonec skončil za volantem jako řidič. Jeho dobré právní rady byly přesto žádány a honorovány dál. Navíc začal úspěšně a v hojné míře „obchodovat“ s pohonnými hmotami, a protože při svém vzdělání

KDO NEHŘEŠÍ, NEŽIJE

věděl, odkud kam rizikové hranice vedou, nikdy nebyl odhalen a rodina neměla pocit nedostatku. Otec byl jedním slovem bouřlivák a zůstal jím až do smrti. Měl rád veselou společnost, kvalitní víno a krásné ženy. Při svém temperamentu nedokázal být věrný, ale své občasné zálety považoval za stejnou záležitost, jako si jít zahrát kulečník. Jediná žena, kterou celý život skutečně miloval, byla matka, k té jediné vzhlížel a byla pro něj něžnou květinkou. Zatímco matka odčerpávala mou energii v hodinách baletu a zdání jemnosti se snažila docílit tím, že mě oblékala do romantických šatiček s mašlemi a volány, otec mě učil střílet, hrát karty a jezdit autem od okamžiku, kdy jsem špičkami nohou dosáhla na pedály. Asi se od prvního pohledu na mne domníval, že jako ženská budu nepoužitelná, a tak mě vychovával jako kluka. Ve svém dětství jsem se pohybovala, nepočítám-li výlety, procházky a dovolené s rodiči a sestrou, jen v teritoriu domova. Můj svět končil u vysoké kamenné zdi, která jako neproniknutelná hradba lemovala dům s dvorem a velkou zahradu. S dětskou společností jsem se poprvé setkala v den, kdy jsem překročila práh školy. Matka si na mně opět dala záležet. Měla jsem na sobě vínové sametové šaty s bílým krajkovým límečkem a manžetami na rukávech, bílé podkolenky a botičky v barvě

Marcela Mlynářová

šatů. Cítila jsem se silně nesvá jak v oblečení, tak v novém prostředí. Všechno mě dráždilo a popouzelo. Učitelka mě navíc posadila do lavice za cikána, který byl nepředstavitelně špinavý a páchl tak, až se mi dělalo špatně. Vstala jsem a důrazně trvala na přesazení. Učitelka mě však vlídně, ale nekompromisně přinutila opět se posadit. Cítila jsem to jako potupu a na cikána si po vyučování počkala u šatny. Roztočila jsem nad hlavou pytlík z tvrdého igelitu, ve kterém jsem měla bačkůrky na přezutí, a několikrát ho pořádně vzala přes hlavu. Učitelka to viděla a musela jsem zůstat poškole. Do dvou měsíců byla celá třída zavšivená a během mimořádných týdenních prázdnin jsme všichni trpěli v petrolejových zábalech. „Vidíte, že jsem měla pravdu, když jsem říkala, že Gejza je špinavý, páchne a že mezi nás nepatří. Ty broučky přinesl on,“ vyčetla jsem učitelce po návratu do školy. Dostala jsem poznámku, že se nevhodně vyjadřuji o svých spolužácích. Být to dnes, naše rodina by určitě byla soudně stíhaná za romskou diskriminaci. Holčičích vlastností jsem v sobě měla velice málo. Nikdy jsem si nehrála s panenkami a ani po nich netoužila. Několik let jsem měla medvěda, o kterého jsem přišla po těžké angíně. Lékařka mi věnovala injekční stříkačku, já ho „léčila“ až z něj teklo a matka ho vyhodila. Pak přišla éra monto-

KDO NEHŘEŠÍ, NEŽIJE

vání. S velkou oblibou jsem rozebírala všechno, co se dalo. Hlavně hodiny. I jdoucí. Rodiče usoudili, že bude vhodné pořídit mi odpovídající hračku dřív, než se pustím do pendlovek, a zakoupili mi stavebnici MERKUR. Od té chvíle jsem nejkrásnější okamžiky trávila na zemi obklopena kovovými polotovary, nářadím, šrouby a matičkami, z nichž jsem tvořila různé typy aut, jeřábů a dalších monster. V pubertálním období žádná ženská v naší rodině příliš neoplývala půvabem, ale to, co se odehrávalo se mnou, bylo skutečné unikum. Dlouhé, hubené a beztvaré tělo jen obtížně zvládalo koordinaci pohybů, obrovské klouby na končetinách budily dojem, že je lze ohýbat všemi směry, obličej, z něhož vyčníval velký nos, byl silně posetý akné a z řídkých, stále se mastících vlasů nešel udělat žádný účes. „Tebe holka nevdáme. Vždyť tě mužskej nebude mít ani za co chytit,“ prorokoval můj dědeček a já věděla, že to bohužel myslí vážně. Sám dlouhý a štíhlý jako píšťala měl oblibu v ženách rubensovských tvarů. Když jsem občas prohrabávala staré fotograﬁe, nad jednou z nich jsem se vždycky zastavila s úsměvem. Byl to snímek odkudsi z Itálie, na němž byl dědeček s babičkou a potomky – matkou a jejími bratry – na prázdninách. Jemu a třem dorůstajícím ratolestem stačila jedna deka, dru-

Marcela Mlynářová

há, stejné velikosti, byla zcela zaplněna babičkou. Záliba v tělnatých ženách u něj začala již v mládí. Když narukoval, vyřešil pro sebe bezvýchodnou situaci tak, že se postřelil nad pravým kotníkem. Z lazaretu si ho vzala pod svá ochranná křídla jedna krásná kyprá baronka, deset měsíců mu věnovala veškerou péči a dala poznat dosud nepoznané. Do konce života na ni nezapomněl. Moji hubenost a nechutenství má přepečlivá matka přisuzovala skryté chorobě, a proto se mnou stále navštěvovala údajně nejznámější kapacity lékařského nebe. V tom ji úspěšně podporovala tetička, jediná sestra mého otce, která stále shromažďovala ústřižky z novin a časopisů se zprávami o nevyléčitelných chorobách dětí s tragickými konci pro případ, co kdyby. V ordinacích jsem sloužila jako pokusný králík, matka ochotně obracela naruby peněženku, ale výsledek se stále nedostavoval. Nepřiměřená péče o množství mnou zkonzumovaného jídla a podrobné sledování, zda se sousto nachází v levé či pravé straně mých úst způsobilo, že v okamžiku, kdy se začalo prostírat, mi krk zablokoval špunt a nebyla jsem schopna polknout vůbec nic. Po měsících dalšího úbytku na váze jsem si vymohla stravování o samotě v jídelně, odkud jsem předložené potraviny vyhazovala oknem, nebo končily ve velkých amerických kamnech. Můj stresem rozhozený žaludek

KDO NEHŘEŠÍ, NEŽIJE

se začal zklidňovat a rodina měla pocit vítězství, že našla způsob, jak do mne jídlo dostat. V průběhu poslední zmíněné léčebné metody kdosi matce poradil, aby se mnou odjela k moři. Jestli skutečně pobyt zapůsobil, nebo se v mé pubertální interně odehrála nějaká změna nevím, ale po návratu mě popadla obrovská žravost. Během roku jsem přibrala patnáct kilo. Děkuji Bohu, rodičům a předkům, jejichž geny jsem zdědila, neboť vrozená zdravá dávka pevných nervů, drzosti a sebevědomí zabránily, aby hrůzná vizáž a abnormální péče otřásly mou psychikou. Navíc se u všech pokrevných ženských příbuzných bez výjimky potvrdilo ono rčení o housence a motýlku, a tak jsem zůstávala v naprostém klidu. Geny se oblafnout nedají

Marcela Mlynářová

Životní varování

když jsem se o to hodně snažila, nikdy jsem svou sestru nechápala. Připadalo mi, že do svého uzavřeného světa prchá před realitou, se kterou si neví rady. Přestože byla velmi oblíbená jak rodiči, tak prarodiči, její život byl putování od jednoho komplexu ke druhému. Svou výškou sice o dost překračovala tehdejší průměr – co by za tu přednost nyní dívky daly – ale její postava byla souměrná a velice dobře tvarovaná. Měla nádherné husté vlasy a její jemný obličej s malým nosánkem byl přesně takový, jaký až do pozdních let působí mladistvě. Pocit méněcennosti v ní začali pěstovat už spolužáci ve škole, neboť platilo, platí a platit bude, že není radno vyčnívat z davu a je úplně jedno, zda je důvodem příroda, naše názory či jednání. Otec jednal se sestrou úplně jinak než se mnou. Byl k ní jemnější, pozornější. Ozvala se ve mně žárlivost a vyčetla jsem mu to. Podíval se na mne, vzal mě za ruku a s mimořádně vážným výrazem řekl: „Víš, ona je úplně jiná než ty. Je nesmírně zranitelná a v životě bude potřebovat hodně lás-

KDO NEHŘEŠÍ, NEŽIJE

ky. Jinak bude trpět.“ Až po letech jsem si uvědomila, že měl pravdu. Matka se snažila zvýšit sestře sebevědomí nákupem luxusního oblečení v tehdejším TUZEXU a pořádáním občasných odpoledních dýchánků s občerstvením pro její přátele. Pravidelné návštěvy plesů byly událostí, kterou jsem sledovala s velkým zájmem. Přesto jsem už tehdy měla dojem, že sestra je neskutečně manipulovatelná. To se později plně potvrdilo při výběru jejích partnerů, o nichž rozhodovala matka. Ten ne z toho důvodu, ten z důvodu jiného. Posuzovala je jako chovatel psů jednotlivé rasy. První třída, druhá třída, pouliční směs. Pokud se nejednalo o první třídu, ctitel propadl sítem. Otec zůstával nad věcí. Byl natolik rozumný, že do pokusů matky o režii života mé sestry zásadně nezasahoval. Velice dobře věděl, že by to bylo zbytečné a jen by vířil klidnou hladinu rodinného soužití. Když se někdy stalo, že jeho míra trpělivosti byla přeplněna, odcházel a večer trávil v kruhu svých přátel v karetním klubu u dobrého vína. Konečně byl vytipován a jako podle Červené knihovny představen ten pravý a po odpovídajícím období se konala v kostele U Křižovníků slavná svatba. Vždycky byl pro mne problém zadržet záchvat smíchu ve vážných situacích. O to větší, když jsem

Marcela Mlynářová

se ocitla v houfu snobů, tvářících se jako při audienci u anglické královny. Nakonec mě odboural pohled na klečící snoubence, kteří byli vyšší než stojící farář. Nevydržela jsem a úctyhodné prostory kostela ozvučila bouřlivým smíchem. Otec mě popadl za ruku, vyvedl ven a teprve na schodech se ke mně s velkou chutí přidal. Okolo procházející turisté se zastavovali a pátrajíce po příčinách veselí zvědavě nakukovali do kadidlem nasátých prostor. Po obřadu s námi nikdo nemluvil, což mně ani otci nevadilo. Už zklidněni jsme před kostelem nasedli s dalšími svatebčany do nazdobených taxíků a odjeli za účelem hodokvasu do hotelu Alcron. Večer začal hrát v přilehlé restauraci orchestr Karla Krautgartnera, s nímž se otec dobře znal, a já se v jeho doprovodu ocitla poprvé na parketu. Nemohla jsem pochopit jeho pyšný výraz. Byla jsem třináctileté vykulené bidlo s dlouhýma nohama poprvé obutýma v lodičkách na vysokém podpatku a jen díky perfektnímu vedení jsem nepadala a zvládala i taneční kroky. Z parketu mě otec zavedl k baru a objednal šampaňské. „Tak na tvůj křest ve společnosti,“ pronesl slavnostně, než jsme si připili. Po návratu do salonku na nás matka vrhala tak vražedné pohledy, že mě otec znovu odvedl na parket. Opakovala se i sklenička u baru. Zlost matky zahnal půlnoční

KDO NEHŘEŠÍ, NEŽIJE

hořící dort podávaný při zhasnutých světlech a vědomí, že starší dceru tak dobře provdala. Tato dobrá partie měla matku, která chodila ověšena zlatem, stříbrem a drahým kamením, nechávala se oslovovat „milostivá paní inženýrová“ a mužům nastavovala ruku k polibku dřív, než k ní dorazili. Okruh jejích přítelkyň byl elitní výkvět žijící též ze slávy svých o mnoho let starších manželů a po jejich smrti z jejich velmi solidních kapitálů. Ve stáří to byly nenávistné, nadřazeně se tvářící bytosti, které ve svých dlouhých černých kabátech na dálku čpěly potem, močí a naftalínem. A má nebohá, poddajná, pro život obrannými látkami nevybavená sestra si vychutnávala naplno vztah snacha – tchýně, neboť se na přání svého manžela přestěhovala pod její střechu. Když odcházela z domova, byla to jemná, krásná, pěstěná dívka. Protože její návštěvy byly čím dál řidší, vypravila jsem se za ní sama. Otevřela mi paní tchýně, já vešla a zhrozila se. Pohublá, strhaná, upocená a rozcuchaná sestra s ulámanými nehty lezla s hadrem po podlaze, její milující choť seděl v křesle s nohama opřenýma o stolek a tchýně, zaklesnutá mezi futry, rázně upozorňovala na dosud nevytřená místa. Sestra se stala levnou služkou matky svého manžela, od kterého se po přestěhování dočkala všeho kromě pomoci, zastání a projevu lásky. Zřej-

Marcela Mlynářová

mě i to byl důvod, proč se po letech rozhodla pro emigraci. I když ji nakonec manžel následoval, časem upadla do dalších komplexů, neboť byla příliš citlivá, než aby ztrátu domova přežila bez úhony. Stala se pro mne velkým odstrašujícím příkladem a varováním. Pokud nešlapeme životu na krk, šlape s chutí po nás

KDO NEHŘEŠÍ, NEŽIJE

Dospívání

ž v předpubertálním období mě otec nakazil svým nadšením pro sport. V zimě to byly na krkonošských svazích lyže, od jara do podzimu tenis. Zpočátku jsem měla trenéra, později hrávala s dívkou, kterou jsem na kurtech poznala. Staly se z nás kamarádky a po čase mě seznámila s celou rodinou. Nejvíc jsem si oblíbila jejího otce. I když byl náměstkem známého pražského nakladatelství, vlastnili chatu typu boudy v zahrádkářské kolonii. Její interiér s palandami, ministolečkem s křesílky a minikrbem měl ale úžasnou atmosféru. Posazená v kouzelném místě pod zalesněným Blaníkem v blízkosti rybníka navíc působila neobyčejně romanticky, a proto jsem každé pozvání na ni uvítala s nadšením. Z prostorových důvodů jsme s Ivou spávaly na vonícím seně miniaturní půdy. Objekt neměl ani oplocený pozemek, jen kousek rovného terénu před vchodem, používaného jako hřiště, na kterém jsme hrávaly badminton. Jednou přijel na návštěvu jakýsi pán s manželkou. On, velice příjemný a hovorný, se ihned s nadšením zapojil do hry, ona, velice nepříjemná, typ vyschlé tresky, spočinula na lehátku, odkud

Marcela Mlynářová

nás beze slova sledovala s pohrdavým nadřazeným výrazem. Před odjezdem při loučení pozval onen pán rodinu mé kamarádky na oplátku k sobě do Senohrab. „A tu divokou hubatou slečnu vemte s sebou,“ pronesl se smíchem na mou adresu, než nasedl do vozu. Na návštěvu jsme jeli přibližně za měsíc. Očekávala jsem podblanické prostředí, ale všechno bylo jinak. V Senohrabech jsme projeli jakousi branou a po široké cestě zamířili k obrovské vile v zahradě parametrů parku a po zaparkování prošli kolem dvou lišek nahrazujících psy do stejně honosných prostor. Onen pán byl Alexej Čepička a ona treska Marta Gottwaldová. Tato jména mi tenkrát absolutně nic neříkala. Když jsem přijela domů a vyprávěla o svých zážitcích, ozvala se starostlivě matka. „Ale dědečkovi to raději neříkej. Mohla by ho ranit mrtvice.“ I když jsem to nechápala, mimořádně jsem poslechla. Byla jsem ve věku, kdy matka usoudila, že by po letech baletní průpravy, zkulturňující držení a pohyb těla, bylo vhodné začít s návštěvami kulturních stánků a zakoupila lístky do Vinohradského divadla. Podařilo se jí skutečně navodit tak slavnostní atmosféru, až jsem se pod vlivem její hutnosti dusila. Všimla jsem si, že netrpím sama.

KDO NEHŘEŠÍ, NEŽIJE

Brunátný otec ve svátečním tmavém obleku a bílé košili právě rval od krku matkou příliš utaženou kravatu a zklidnil se až po jejím významném zasyčení. Konečně jsme byli všichni v gala, sedli do vozu a vyjeli. Z parkoviště za rohem divadla jsme vznešeně odkráčeli do jeho haly a za doprovodu uvaděčky se usadili v lóži prvního balkonu. Teprve tam se mi skutečně dostavil slavnostní pocit. Po zhasnutí světel a roztažení opony mě zachvátila taková euforie, až se mi rozbušilo srdce. Vžila jsem se do děje tak, že jsem přestala vnímat okolí. Totéž se opakovalo i po přestávce. Nevnímala jsem kde a s kým jsem a vznášela se mimo realitu. Do té mě vrátilo hlasy herců přehlušující kvílení z lóže nad námi. Do hlediště z ní záhy začalo cosi padat. „Bože, co to je?“ vydechla má noblesní matka hrůzou. „No co... někdo se právě poblil,“ vysvětlil noblesně otec. Pár postižených diváků z přízemí se zvedlo a odešlo, zatímco drama na jevišti pokračovalo bez přerušení dál. Už mě ale nezaujalo. Nový zážitek mou první kulturní zkušenost zcela vymazal. Cestou domů matka pohoršeně mlčela, zato otec se rozpovídal. „Tady vidíš, jak to dopadá, když lístky skupují zájezdovky pro jézeďáky. Baby přes den lítají po

Marcela Mlynářová

obchodech, chlapi po hospodách a večer divadlo prospí. Pak ovšem nastanou i výjimky, z nichž jsme jednu právě zažili. Ale i tohle je život. Viď malá...,“ otočil se ke mně a se smíchem poplácal po kolenou. Má kulturní premiéra byla právě za mnou. Geny jsem získala 99 procent otcovy povahy. Ovlivňoval mne nejen výchovnými metodami, ale i radami pro život. Jeho „když budeš někdy něco chtít, tak si za tím tvrdě jdi, a pokud to náhodou nevyjde, nebude tě pronásledovat pocit, žes pro to neudělala všechno...“ mám stále v podvědomí. Byla jsem dítě nezkrotné ať po dobrém, nebo po zlém a matka často u otce hledala podporu. Ve vypjatých situacích, kdy už bezmocně křičela „viď, že mám, Jožko (slovácky Josef), pravdu“, odpovídal pro ni uspokojivě. „To víš, že máš...“ Poté vypadl ze dveří a vrátil se ve čtyři ráno. Matka, pokud nemohla prosadit svou, bývala občas až hysterická. Bouchala dveřmi, kterými se po výstupu pravidelně třikrát vracela (což jsme s otcem počítali a po posledním návratu s obtížemi zadržovali smích), nebo se v různých místnostech zamykala. Jako malá jsem o ni mívala strach, zvlášť když rozrušená odcházela z domu směrem k Dobešce, známé skále oblíbené sebevrahy. Když pak otec viděl mé zděšení, ubezpečoval mě, že máma bude za chvilku doma. A měl pravdu. Znal ji. Po deseti minutách se vrátila, protože zjistila, že má ﬂek na sukni.

KDO NEHŘEŠÍ, NEŽIJE

Vila, ve které jsem se narodila a prožila dětství, stála v tichém místě na břehu Vltavy. Z jedné strany plovárna, z druhé hřiště, za řekou Barrandov, z jehož taneční terasy zněly v letním období nejoblíbenější melodie až do nočních hodin. V zimě, kdy Vltava zamrzala, přišly na řadu brusle. Jezdila jsem s kamarádkami do zátoky u ledáren, kde kluci hrávali hokej a kde docházelo k prvním nesmělým kontaktům. Měl-li pubertální hoch zájem o dívku, dával to najevo tím, že jí bral části oblečení nebo podrážel nohy. I já měla svého nápadníka, díky kterému jsem měla naraženou kostrč. Pochopitelně byl nejhezčí, nejlepší – zkrátka nejúžasnější a snad proto jsem se chtěla něčím zviditelnit. Dostatečně nahlas jsem oznámila, že přejedu Vltavu na slepé rameno. Varování o síle ledu jsem ignorovala a vyrazila. Pár metrů od břehu to začalo pode mnou chřupat a najednou jsem skončila ve vodě. Z toho okamžiku si pamatuji jen nataženou ruku, která mě popadla a prudkým trhnutím vrátila na led. Byl to můj ctitel. Než jsme dojeli před dům, kalhoty na mně zmrzly. Vyděšená matka, přesvědčená, že mě zápal plic nemine, popadla nůžky a střihem po obou stranách mě zmrzlých kalhot zbavila. Přišla jsem sice o své oblíbené sexymanžestráky, ale chlapský zásah mé platonické lásky mě prohřál natolik, že jsem po ledové koupeli nedostala ani rýmu.

Marcela Mlynářová

V té době jsem procházela velkými změnami, a to nejen vizuálními. Vyháněná od televizních, dětem nepřístupných ﬁlmů s hvězdičkou jsem sice odcházela do svého pokoje, ale druhými dveřmi proklouzávala do haly, odkud jsem, krytá závěsem, pozorovala z okna milenecké páry v parku za zdí. Lavičky v něm byly němými svědky snad všech sexuálních praktik a já, nevědoucí a nezkušená, nestačila žasnout. Oči hltaly každý pohyb, tělo uvedené do varu mělo reakce, díky kterým jsem za oknem pobývala čím dál častěji. Později stačily už jen představy. Dlouho potlačované sebevědomí se dostavilo po absolvování tanečních kurzů při plesové sezoně, kdy jsem vždy po vstupu do sálu budila pozornost širokého okolí. Důvodem byly hlavně mé róby, zasílané příbuznými z Ameriky původně pro sestru. Ta se však do nich nevešla a v plné kráse zazářily až po letech díky mému vrozenému exhibicionismu. Všechny tyto zážitky začaly postupně ovlivňovat celkovou úpravu mé vizáže. I když jsem zatím na to nevypadala, stávala se ze mne ženská. Časem jsem došla k názoru, že by každá žena měla umět prodat – tedy uplatnit – i to, co nemá. Naučila jsem se volit vhodný typ oblečení a především, uměla jsem šaty nosit. Nic není platná krása a nákladné oděvy, když chybí to nejdůležitější. Kultura pohybu. I nehezká žena, pokud tuto schopnost