Žena, kterou jsem byla KERRY FISHEROVÁ
Zena, kterou jsem byla.indd 3
04.05.20 19:19
THE WOMAN I WAS BEFORE Copyright © 2019 by Kerry Fisher All rights reserved Translation © Petra Klůfová, 2020 ISBN 978-80-249-4186-8
Zena, kterou jsem byla.indd 4
04.05.20 19:19
Věnováno tobě, Michaelo, jako poděkování za tvou vytrvalost, laskavost a smysl pro spravedlnost.
Zena, kterou jsem byla.indd 5
04.05.20 19:19
Tento román je fikce. Jména, postavy, fakta, události i instituce jsou buď dílem autorčiny fantazie, či jsou použity ve fiktivním kontextu. Každá podobnost se skutečnou osobou, ať žijící, či po smrti, se skutečnými místy či událostmi je zcela náhodná.
Zena, kterou jsem byla.indd 6
04.05.20 19:19
1. KAPITOLA Kate pátek 30. června
Ze všech emocí, které mě doprovázely při vstupu do nového domu, jsem nejméně ze všeho počítala s nadějí. Přesto se ve vůni čerstvé malby zatřepetala jako stín víry, že můj a Daisyin první dům od chvíle, kdy všechno tak příšerně krachlo, znamená začátek dobrých časů. To dá rozum, že hned za nadějí vykukovala moje obvyklá ostražitost. Životní heslo „Nikomu nevěř a drž se stranou“ se mi lepilo na paty jak trucující batole, které se marně snažím setřást už dlouhých šestnáct let. Ohlédla jsem se po Daisy. Co se jí asi honí hlavou? Neměla jsem právo od ní žádat cokoliv, a už vůbec ne nadšení či vděčnost. Přesto jsem byla ochotná sehrát radostné vzrušení, kdyby jen proto, abych zahnala tíživý pocit provinilosti, který mě tlačil v útrobách jako nestrávená kobliha. Ale nezklamala mě. Dcera vyrůstala sice jen se mnou, ale na rozdíl ode mě se neohlížela a nenechávala se uvěznit minulostí. Naopak, kráčela vstříc všemu novému klidně a s tichým odhodláním, na které jsem se nevzmohla ani ve svých třiačtyřiceti, natož v jejích sedmnácti. Vstoupila do prázdného obývacího pokoje a roztančila se, její olivově snědá pleť i poletující černé vlasy ostře kontrastovaly s bělostnými stěnami. Potlačila jsem nutkání ji okřiknout, ať si nejdřív zuje martensky. Nejradši bych se vrátila k dodávce pro vysavač a zahladila stopy na plyšovém koberci, aby náš život nezčeřila jediná vlnka. Daisy sáhla na parapet pro můj mobil a začala fotit. Nesebrala jsem jí ho, abych nekazila tu chvilku ryzí radosti. Přesto se na vteřinu
Zena, kterou jsem byla.indd 7
04.05.20 19:19
8
KERRY FISHEROVÁ
zachmuřila nad mou připomínkou: „Nic z toho nesdílej na sítích, slyšíš?“ „Pošlu fotku jen Maddie. Chtěla vidět náš nový dům.“ Vymáčkla jsem úsměv. „Musíš ji někdy pozvat na návštěvu.“ Daisy jen pokrčila rameny, jako by věděla, že potrvá jen pár měsíců a její stopy se ve zbrklém chaotickém vesmíru pubertálních kamarádů nevratně smažou. Místo vzdálené sto osmdesát kilometrů je „v jejich vlastním vesmíru“ stejně daleko jako konec světa. Uhnula jsem ze záběru a nechala Daisy dál fotit. V prázdné místnosti se nedalo poznat, že jsme se přestěhovaly do úplně nového domu v obytném areálu za starou nemocnicí ve Windlow. Doufala jsem, že tohle stěhování do Surrey bylo naposledy, co jsem musela sbalit celý náš předchozí život a smazat po něm všechny stopy. „Tady by se dal uspořádat báječný mejdan!“ Nechala jsem to bez komentáře. Nevadila mi ani tak představa bandy puberťáků dusající domem jako obavy, že by se spousta dalších lidí dozvěděla naši současnou adresu. Daisy odhopsala do kuchyně, aby oknem vyhlédla na zahradu. „Venku je dost místa i na ten obří nafukovací bazén! Třeba ho seženeme levně na e‑Bay!“ Pak s kyselým smíchem dodala: „Teda, ne že bych tady znala lidi, které bych mohla pozvat na koupání.“ Nejradši bych dceři odsouhlasila všechny její nápady, jen abych sama sobě odpustila, že jsem ji už potřetí v jejím krátkém životě odvlekla do dalšího města, pryč od všech kamarádů. Místo toho jsem si odpřísáhla, že tentokrát už mě nikdo nevyčmuchá. Co nejnadšeněji jsem jí připomněla: „Brzy si uděláš nové kamarády. Vsadím se, že v téhle čtvrti bydlí spousta mladých ve tvém věku.“ Ukázala jsem prosklenými dveřmi ven. „Třeba to děvče naproti přes ulici, vidíš?“ Daisy proběhla obývacím pokojem a přes záclonu jukla na příjezdovou cestu protějšího domu. Pro jistotu jsem se držela stranou, abych si nevykoledovala pověst místní drbny. Bylo jen logické, že největší dům v novém obytném komplexu bude patřit tradiční rodině, která jako by vypadla z dětských knížek, jež moje maminka čítávala maličké Daisy.
Zena, kterou jsem byla.indd 8
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
9
Byli tam všichni, matka, otec, syn a dcera, všichni okázale pózující s rukou na klice domovních dveří, zatímco dcera se je snažila všechny zachytit na selfie. V rohu fotografie se nejspíš objeví i velká cedule s nápisem „Parkview 21“, kterou na Facebooku uvidí každý. Už jsem si neuměla představit život, kde na tom zdánlivém detailu nesejde. Daisy mě z té důvěrně známé a nic neřešící zádumčivosti vytrhla nečekaným návrhem: „Nepůjdeme se s nimi pozdravit?“ Zadoufala jsem, že jí uniklo, jak jsem se rozklepala. Uplynula už řada let od dob, kdy mě lidé se zděšeným výrazem poznávali a ti nejdrzejší z nich se vzmohli i na otázku: „Neviděl jsem vás v novinách?“ Ještě stále stísněně čekám, kdy někomu kmitne v očích nejistota vystřídaná opatrnou zvědavostí. „Ale ne, teď o nás nemají zájem. Začnou s vybalováním věcí a my bychom se do toho měly taky pustit, abychom nemusely spát na matracích jen na podlaze. K seznámení bude ještě řada příležitostí, Daisy.“ Vyšly jsme ven, kde se Jim a Darren, dva dělníci, které jsem najala na přestěhování z Peterborough do našeho nového domu ve městečku v Surrey, znuděně drbali na koulích. Jim brblal, že ho pekelně bolí v kříži. „Doufám, že nám vy dvě píchnete s tou skříní po schodech do patra. Tam nahoře je schodiště dost úzký, bude fuška to vytočit.“ Darren přikývl. „Ty nový domy nejsou na tak velký kusy nábytku dělaný,“ dodal s lišáckým výrazem, jako by ho těšila představa, že si schodiště do patra natrvalo ucpu vzpříčeným šatníkem. Od protějšího domu dolétlo až k nám rozjásané vyjeknutí nové sousedky: „Našla jsem rychlovarnou konvici! Kdo si dá čaj?“ Potlačila jsem nutkání vykřiknout: „Já!“ Ale to už četa profesionálních stěhováků pronášela vchodem jejich domu těžký dubový stůl tak zlehka, jako by šlo o kousek balzového dřeva. Obrátila jsem se k naší otřískané dodávce a vymáčkla úsměv. „Tak do práce, ať to máme za sebou! Ty taky, Daisy.“ Zaťala jsem zuby, abych se na ni vztekle nerozkřikla: „Polož ten mobil a popadni toustovač, ano?“ Ucítila jsem závan zatuchlého potu, když se Jim přese mě natáhl pro pytel, do kterého jsem doma naházela kabáty rovnou z věšáku. Zavalil mě drtivý pocit osamělosti, protože už zase jsem tohle všechno musela
Zena, kterou jsem byla.indd 9
04.05.20 19:19
10
KERRY FISHEROVÁ
zvládnout sama; nebyl však ani zdaleka tak pronikavý, jako když mi manžel Oskar suše oznámil, že odjíždí se svým bratrancem do Argentiny, kde „může začít nový život a na tohle všechno zapomenout“. Já na to však zapomenout nemohla, i kdybych se odstěhovala do nejvzdálenějšího koutu celé Austrálie.
Zena, kterou jsem byla.indd 10
04.05.20 19:19
2. KAPITOLA Gisela pátek 30. června
Kdykoliv jsem se obrátila k Jackovi, abych se zeptala, kam máme něco postavit, odbyl mě svým typicky nadřazeným gestem „neruš velkého šéfa, právě vyřizuji důležitý telefonát“. Bůh chraň, aby si někdy vzal den volna a pomohl mi s něčím tak přízemním, jako je zařízení a úprava domu, do kterého se právě stěhujeme. Zatím velkoryse zorganizoval jedinou věc, a sice to, že mi dopoledne nechal doručit kytici růží. Očividně tím považoval svůj příspěvek k současnému dění za dostatečný. „Ollie, než si tatínek vyřídí tu neodkladnou záležitost, mohl by ses postarat, aby všechny krabice s nápisem ,pokoj pro hosty‘ skončily v patře?“ „Jasně. A moje věci přijdou do předního pokoje, že jo?“ Zamračila jsem se. „Ty máš ložnici s okny na zahradu.“ „Ale ten chce přece Hanna.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle jsme už vyřešili, když jsme dům viděli poprvé.“ Ollie pokrčil rameny. „Tvrdila mi, že jsem stejně pryč na univerzitě, a tak má právo na největší pokoj.“ „Neříkal jsi, že za rok bys rád našel místo v Londýně a nějaký čas odtud dojížděl?“ Je snad zločin cítit jiskřičku radosti při pomyšlení, že se Ollie opět přistěhuje domů, i když v příštím roce mu bude už dvaadvacet a měl by si hledat vlastní cestu životem? Ollie, ten jediný člověk na světě, jehož
Zena, kterou jsem byla.indd 11
04.05.20 19:19
12
KERRY FISHEROVÁ
aspoň občas napadlo se mě zeptat: „A jak ses dneska měla ty?“ Na rozdíl od Jacka, který se často vracel domů s telefonem na uchu a nevěnoval mi ani pohled. Nebo Hanna, která se většinou ani neobtěžovala pozdravit a rovnou zavrčela „Co bude k večeři?“, aby pak skoro bez výjimky zvedla oči ke stropu a se zhnuseným úšklebkem sykla „Už zase?“, jako bych jí nabídla žraločí biftek ve švestkové omáčce. Ollie se soustředil na odtrhávání hnědé lepicí pásky z jedné krabice. „Když to půjde, zůstal bych v Bathu.“ Zachmuřeně jsem vzala na vědomí, že se mi opět rozplynul jeden sen. „Nebudu teď všechno měnit na poslední chvíli. Ostatně její pokoj je menší jen o arkýř. Budeme se držet původního plánu a za rok se uvidí, jestli něco měnit. Kde je vlastně Hanna?“ rozhlédla jsem se. „Šla to trochu okouknout kolem.“ Daleko spíš šla čmuchat po chlapcích v sousedství. Opice jedna. V duchu jsem se modlila, aby o dva vchody dál nebydlel nějaký pěkný kluk. Odtáhla jsem žehlicí prkno do úklidové komory. Titch, naše německá doga, spatřil šanci k útěku a prodral se kolem mě. Vrazil do stěhováka a málem se nechal rozplácnout přinášenou pohovkou, takže si vysloužil spršku nadávek. Na další šálek čaje může stěhovák zapomenout, sprosťárny si v tomhle domě můžu dovolit jenom já. „Radši toho psa zavřete, ať se o něj někdo nepřerazí!“ Povytáhla jsem obočí. Stěhovákovi očividně nedošlo, že Titch není pes, který by se dal zavřít. Titch totiž zastával názor, že má daleko větší práva než jeho lidská rodina. Přivolala jsem ho k sobě. Zdráhavě poslechl a vrtěl ocasem tak mohutně, až shodil jednu z vybalených váz. Trochu provinile jsem vyprskla smíchy, protože váza byla svatební dar. Jack si ani nevšimne, že chybí. S výjimkou mísy, na které bylo vyryto Jack a Gisela 7. říjen 1995, by zřejmě nedokázal v domě ukázat na jedinou věc, která patřila ke svatebním darům. Houkla jsem na Ollieho: „Řekni otci, ať skončí s tím telefonováním. A ještě požádej stěhováky, ať zkusí najít krabici označenou kuchyňský úklid, potřebuju rejžák a prachovku. Až zahlédneš Hannu, pošli ji sem. Měla by uklidit sklenice dřív, než Titch stihne roztřískat další věci.“
Zena, kterou jsem byla.indd 12
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
13
Ollie se odloudal ven se stejným nadšením jako Titch cestou k veterináři. Samozřejmě jsme si na stěhování domácnosti vybrali ten nejteplejší den v roce. Vybalila jsem teprve pár krabic a už jsem byla doslova zalitá potem. Nadšené rozjaření vystřídala podrážděnost a moje představa šťastné rodiny společně budující nové hnízdečko se rozplynula jako pára nad hrncem. Ohlédla jsem se přes ulici na ženu v čísle sedmnáct. Její dcera pilně běhala ven a zase dovnitř, tahala krabice a pomáhala odnášet nábytek do domu. Hanna byla sluníčko, pokud šlo o výběr zvukového systému nebo o vyškemrání nové televize, ale při vybalování příborů a jejich ukládání do myčky se tvářila naštvaně a k zešílení znuděně. Špičkou boty jsem rozhrnula střepy rozbité vázy a vyhlédla ven ze dveří, zda některý z ostatních tří členů naší rodiny vybalí a uklidí aspoň vidličku. Nikdo se neukázal, proto jsem vyběhla ven a s líbeznou jízlivostí se usmála na stěhováky, kteří si právě dopřávali pauzu na cigaretu. Zajímalo by mě, od kolika klientů odjíždějí s úsměškem: „Tomu manželství dávám šest měsíců.“ Ollieho jsem zahlédla u protějšího domu, jak klábosí s tím děvčetem a nenápadně předvádí své bicepsy. Po otci sousední rodiny nebylo ani vidu, ani slechu, pokud to tedy nebyl ten chlápek v tričku s Black Sabbath, který právě zvedal pohovku. Hanna se loudala po ulici, a tak jsem na ni mávla, ať si pospíší. Jen zvedla ruce nad hlavu s otráveným výrazem „Co je?“ Současně s tím mi Jack přes čelní sklo svého auta zuřivě ukazoval pět prstů, jakože k dispozici bude už za pět minut. Kašlu na růže! Hlavně už schovej ten podělaný telefon! Fotografie: Všichni čtyři stojí před domovními dveřmi a se širokým úsměvem hledí do fotoaparátu. Gisela se tváří tiskne k Jackově tváři. Krabice úhledně vyrovnané v bílé kuchyni s lesklým pultem z šedé žuly a s obří kyticí růží uprostřed stolu vedle láhve šampaňského. Popisek: Tak jsme se dočkali – jsme v novém domově! Ještě zbývá vybalit „pár“ krabic, ale aspoň že manžel nezapomněl na to základní… růže a šampus! #MilacekManzilek #NovyDomov #Stehovani #Nadseni #RodinneDobrodružstvi
Zena, kterou jsem byla.indd 13
04.05.20 19:19
3. KAPITOLA Sally sobota 1. července
„Snídaně do postele pro mou životní lásku!“ zahlaholil Chris, když s podnosem v rukou překročil práh. „Musíš vyzkoušet tu sprchu. Má mnohem větší tlak než ta stará. Rozhodli jsme se správně pro dvě sprchy místo vany.“ Podal mi skleničku a přiťuknul si se mnou. „Na zdraví! Na nás a náš nový šťastný domov.“ Radši jsem se nezeptala, kterou láhev šampaňského pokazil šplíchancem pomerančového džusu (prosím, ať to není luxusní Henri Chauvet, které jsem koupila při poslední pracovní cestě), jen jsem mu pocuchala vlhké vlasy. Nebýt těch jemných vrásek kolem očí, nezdál by se ve svých šestatřiceti ani o den starší, než když jsem se s ním před pár lety seznámila jako čerstvá absolventka univerzity. Vzal mi skleničku z ruky a začal mě líbat na krk. „Podle mě je načase tu novou ložnici pokřtít.“ Zatěkala jsem očima ke dveřím na chodbu. Nemohla jsem si pomoct, ale už při prvním pohledu na plánek domu mě zaujal pokojík naproti ložnici. Kdykoliv jsem ho míjela, představila jsem si světle zelené tapety se vzorkem z kreslených plachetnic a u stropu zavěšený kolotoč z bambusu. Žádný křiklavě barevný plast ani pitomé lampičky na klíček či baterii, které vyhrávají „Mrkni na mě, hvězdičko“. Takový kýč by Chris v domě nesnesl. Ale nakonec možná i on pochopí, že náš dům se čtyřmi ložnicemi se dá využít líp než jako skladiště knih o vojenské historii a výstavka nejmodernějších lesklých vodovodních kohoutků.
Zena, kterou jsem byla.indd 14
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
15
Oběma rukama mi vyhrnul noční košili a přilehl na mě. Zaváhala jsem a na okamžik si v duchu představila tu dojemnou nádheru, až se za osmnáct let budu romanticky svěřovat plavovlasému studentíkovi: „Byl jsi náš nečekaný dárek do nového domova.“ Kdoví, třeba jsem dostala vytouženou šanci. Nemusela bych s Chrisem nic probírat, stačí se vymluvit na zatmění mozku z vášně. Chris by si nejspíš nevzpomněl. Odjakživa jsem pohrdala ženami, které jen ležérně mávnou rukou se slovy: „Co mužský neví, to ho netrápí.“ Ale já k nim nechtěla patřit. Nechtěla jsem, aby se to stalo takhle, podvodem. Vyklouzla jsem zpod Chrisova těla. „Nezapomeň, že před týdnem mi vyndali tělísko.“ Zatvářil se rozmrzele a okamžitě zhoupl nohy na podlahu. S pocitem nahoty a trapna jsem si honem stáhla košili níž. „Prokrista, ještěže ti zůstalo všech pět pohromadě. Nejspíš mě zblbnul ten šampus. Máš ponětí, kde najdu kondomy?“ Při pohledu na Chrisův zoufalý výraz jsem málem vyprskla smíchy. Včera večer jsem doslova odpadla vyčerpáním s rukama přesušenýma a bolavýma z boje s krabicemi a spoustou papírů, ale on si odmítl lehnout. „Neumím si představit, že bych tu ráno našel takový binec. Nemohl bych ani usnout.“ A teď jsme sice věděli, kde je sítko na čaj, drtič česneku a odšťavňovač, ale o kondomech jsme neměli ani páru. Nakonec jsme je beztak nepotřebovali. Zrovna jsem se nabídla, že seběhnu dolů do garáže a zjistím, jestli tam nezbyly nějaké krabice s věcmi do koupelny, které tam byly odklizené, aby hned ráno neura zily Chrisovy pořádkumilovné oči, když u sousedů vypukl příšerný rámus. Tázavě jsme se po sobě podívali. Zpoza závěsů jsem vykoukla na sousední zahradu, kde muž natáčel hejno dětí řádících na nově postavené trampolíně těsně u našeho plotu. „To jsou děti odvedle.“ Chris zvedl oči ke stropu. „V půl deváté ráno? Doufám, že se tohle nebude dít každý víkend, jinak sousedům zajdu něco vysvětlit.“ Objala jsem ho zezadu. „Jsou nadšení, protože všechno je pro ně nové. S námi to je stejné, ne? Však se časem usadí.“
Zena, kterou jsem byla.indd 15
04.05.20 19:19
16
KERRY FISHEROVÁ
„Měli jsme si předem ověřit, kdo se nastěhuje vedle nás. Kdybych tušil, že jde o rodinu se čtyřmi dětmi, možná bych do toho nešel.“ Do hlasu jsem propašovala úsměv. „Ale tyhle domy jsou původně určené pro rodiny, ne?“ Chris strnul, jako by zaslechl návrh místo pouhého konstatování. „Nejsou. Jde o prostorné domy se spoustou místa, ale ne všichni si ho pořídí kvůli dětem. Třeba pro nás je dokonalý – oba máme svou pracovnu, a ještě zbyl pokoj pro naše hosty.“ Kteří už za námi nejezdili, protože všichni mají děti. Ani to nejlépe vychované dítě nesplňuje Chrisovy požadavky na hladinu hluku, nulové cintání a neskákání do řeči a žádní rodiče dlouho nesnesou Chri sův odpor ke všemu, co jejich potomek řekne či udělá, takže seznam vánočních hostů se nám utěšeně zkracuje. Pokoj pro hosty tedy využijí nanejvýš moji rodiče, ovšem ti se objeví jen zřídka a vždy po dlouhé době. Ovšem těžko jsem Chrisovi mohla mít za zlé, že má plné zuby mé máti i jejích nenápadných narážek: „To je k nevíře, že vy dva jste se vzali už před deseti lety! A předtím jste spolu tři roky chodili!“ „Bude ti už sedmatřicet, Sally!“ To už si rovnou mohla stoupnout doprostřed obývacího pokoje a paží napodobit tikající ručičku hodin. Teď však nebyla vhodná chvíle na hádku. Pevně jsem Chrise objala. „Máme kliku, že si tolik prostoru vůbec můžeme dovolit!“ Bylo mi jasné, že na to musím jít chytře. Fotografie: Na bíle povlečené přikrývce trůní podnos se dvěma sklenkami šampusu, vajíčky naměkko a lososem. Popisek: První ráno v našem novém hnízdečku lásky! #DomovNavždy
Zena, kterou jsem byla.indd 16
04.05.20 19:19
4. KAPITOLA Gisela sobota 8. července
Fotografie: Dlouhý jídelní stůl plný talířů a sklenic, uprostřed obří váza s liliemi. Velké kbelíky naplněné pivem v ledu. Ve vinotéce se chladí baterie láhví šampaňského s pozlacenými uzávěry. Popisek: Příprava na seznámení se všemi novými sousedy. Snad nás nebudou považovat za alkoholiky! #PoznejSouseda #MilujSvouKomunitu #Vzrušení
Hodinu a půl předtím, než dorazili hosté, se z pracovny vynořil Jack a přiloudal se do jídelny s jedním okem stále přilepeným k mobilu. Založila jsem si paže na prsou: „Existuje jediný den v týdnu, kdy ráčíš svou pozornost věnovat rodině? Snad ten tvůj podnik na pronájem karavanů přežije aspoň jeden týden z dvaapadesáti i bez tvé pozornosti, ne?“ „Jak moc dobře víš, máme vrchol sezony, takže o víkendech vždycky řeším spoustu průšvihů. Na druhou stranu ti firma Painted Wagon Holidays dopřává poměrně luxusní životní úroveň, Giselo.“ V dané situaci jsem se musela ovládnout a těsně před příchodem hostů nerozjet další mamutí hádku kvůli Jackově oblíbené narážce, že on dře jako otrok, zatímco já si chodím na manikúru a vyrážím s kamarádkami na oběd. Jackův výraz prozradil, že si zatraceně dobře uvědomuje, že vyvázl o fous. Honem strčil mobil do kapsy a vyhrkl: „Tak co mám udělat?“
Zena, kterou jsem byla.indd 17
04.05.20 19:19
18
KERRY FISHEROVÁ
Měla jsem sto chutí máchnout kolem sebe a vyštěknout: „Najdi si nějakou práci – a rychle!“ Místo toho jsem se spokojila se zavrčením: „Běž se přesvědčit, že jsi pořádně vyčistil gril, než jsme ho zabalili.“ Na člověka, který nevidí rozdíl mezi houbičkou na nádobí a prachovkou, je Jack překvapivě hrdý na svoje grilovací umění; chápala jsem to jako výhrůžný postoj neandertálce před vchodem do jeskyně, ovšem naroubovaný na jednadvacáté století. Zrovna jsem vydrhla záchod dezinfekcí, když se přiřítil Jack: „Zapálil jsem gril, abych ho rozpálil předem, a došel plyn. Skočím do garáže omrknout, jestli tam máme rezervní bombu.“ Ze stresu se mi málem rozskočila hlava. Čekali jsme čtyřicet hostů, kteří se nespokojí s pár lístky rukoly a tácem chlebíčků, proto jsem spoléhala na Jackovu pomoc s rozestavěním stolů a židlí a s jejich pořádným otřením. Pokud jsem z krátkých sousedských setkání mohla soudit, místní ženy mají slabost pro bílé džíny. Nakonec jsem jen zavrčela: „Tak si, proboha, pospěš. Začínám být dost nervózní.“ Jack s úsměvem mávl paží po místnosti. „Vypadá to tady senzačně. Zvládla jsi to skvěle. A navíc, komu se nebudeme zamlouvat, může příště marně čekat na pozvání, ne?“ No, pokud po našem „negrilování“ všichni zamíří rovnou někam do centra na kebab, asi se k nám podruhé beztak zrovna nepohrnou. Houkla jsem do patra na Hannu a Ollieho. „Potřebuju pomoct!“ Ollie se objevil ve vyžehlené košili, a dokonce si oholil svoje ležérní prázdninové strniště. „Sluší ti to.“ „Přijede moje dívka, tak jsem se kapku snažil.“ Zarytě civěl do země. S herkulovským úsilím jsem spolkla pocit křivdy, že se mi s novou známostí ještě nesvěřil, a jen jsem povytáhla obočí. „Tak to je pro nás čest! Jistě je výjimečná, když jsi kvůli ní dokonce vyhrabal holicí strojek.“ Ollie nechal moji poznámku bez odpovědi. „S čím potřebuješ pomoct, mamko?“
Zena, kterou jsem byla.indd 18
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
19
Vrazila jsem mu do ruky kbelík s horkou mydlinkovou vodou a hadřík, i když jsem v duchu sváděla boj s touhou zjistit něco víc o přítelkyni, o níž se nikdy ani slůvkem nezmínil. Vzhledem k jeho rozpakům ji možná považuje za „tu pravou“. V předchozích případech se kvůli dívce málokdy obtěžoval aspoň si převléknout tepláky a dovolil mi vymámit pár informací. I teď mi připadalo nemyslitelné, že bych se s jeho novou známostí měla přivítat a přitom o ní nevědět ani to nejzákladnější. „Tak ven s tím, jak se jmenuje?“ Ollie se usmál jako při vzpomínce, se kterou se vážně nemá chuť podělit. Tím úsměvem mě odstřihl od svého soukromí. „Natalie. Nat.“ Pod tím jménem jsem si představila drobnou, útlou, tmavovlasou osůbku, pravý opak Ollieho, jenž se svou zlatou hřívou připomínal severského boha. Zakázala jsem si snít, jak může vypadat dítě takových rodičů. „Máš fotku?“ Pokrčil rameny, jako by se podobnými maličkostmi odmítal zatěžovat. „Za hodinu dorazí, tak ji uvidíš na vlastní oči.“ Vyklápěla jsem majonézu ze sklenic do hezké mísy. „Podle mě je ale dost nezdvořilé ji pozvat, když o ní vůbec nic nevíme, Ollie. Kde jste se poznali? Na tvé univerzitě?“ Ollie sklopil oči k mobilu. Obličejem se mu mihl něžný výraz, ale vzápětí ke mně vzhlédl s viditelným podrážděním. „Tak nějak.“ S rostoucí zvědavostí jsem vyčkávala. Ollie se otráveně ušklíbl. „Seznámili jsme se letos v Bristolu, když jsem byl na stáži.“ „Jak dlouho tedy už s tou milou Natalií chodíš? Že jsi vydržel tak dlouho mlčet.“ „Bylo mi jasné, že by ses donekonečna vyptávala, tak jsem si chtěl ušetřit nervy, mamko. Scházím se s ní pár měsíců, čtyři nebo pět.“ Záměrně jsem přeslechla synův podrážděný tón a vytasila další otázku: „A počítáš, že vztah vydrží, i když se v posledním ročníku studia vrátíš do Bathu?“ Než stačil Ollie odpovědět, napadlo mě ještě něco: „Už jsi vyřešil dům? Nezaplatili jsme ještě zálohu.“ „Právě to řeším.“ Po těch slovech rázně vyšel se šplíchajícím kbelíkem z kuchyně.
Zena, kterou jsem byla.indd 19
04.05.20 19:19
20
KERRY FISHEROVÁ
Zatímco jsem po Olliem vytírala mokrou cestičku, přemýšlela jsem o jeho zvláštní neochotě mluvit o dívce, do které byl očividně poblázněný. S návalem smutku jsem si přiznala, že se mi vzdaluje. Ta dívka hrála v jeho životě velkou roli už měsíce, ale on se o ní nikdy nezmínil. Někdo jiný než já se bude dozvídat Ollieho tajemství a starosti, s nimiž se nechtěl shodit před kamarády, bude si všímat jeho nemocí a posílat ho k lékaři. Doufala jsem, že si vybral milou dívku. Pokud se s ní seznámil během stáže, tak studuje stejnou univerzitu, nebo tam aspoň pracuje. Štvalo by mě, kdyby si Ollie uvázal na krk někoho nezakotveného, kdo si životem proplouvá bez cíle a plánů. Jako v jeho věku já. Vzrušení z chystaného večírku ze mě začalo vyprchávat. Honem jsem si v mobilu našla pár svižných skladeb, nechala ho hrát a vyběhla nahoru pro Hannu. Našla jsem ji v kalhotkách a ustřiženém tílku, jak se obdivuje před zrcadlem. Taky jsem mívala takové ploché bříško. Vážně. I vykroužené kyčle. I kdybych sto let vystrkovala zadek na Body Balance, ploché břicho už nikdy mít nebudu. Sklopila jsem oči ke svému poprsí, které se na tak malou postavu zdálo až komicky obrovské. Před dvaceti lety to byl klad, ale dnes bych na něj potřebovala extra nákupní košík. „Hanno, mohla bys mi dole pomoct?“ „Ještě jsem se neoblíkla.“ „Na to máš celé dopoledne. Teď pojď připravit do misek olivy a nakrájet chleba.“ Hanna se po mně ohlédla jako po nejotravnějším hmyzu na světě. „Za vteřinku tam jsem.“ Polkla. „Převlíkneš se?“ „Ne, myslela jsem, že zůstanu v tomhle. Proč?“ „Vůbec nevypadáš… no, slavnostně.“ Sklouzla jsem pohledem po svých džínách a halence bez rukávů. „A co kdybych si vzala podpatky?“ Ale to už se Hanna opět soustředila na nanášení očních stínů a na dvě řasy, které uličnicky mířily jinam než ostatní. „Já jen že v tom vypadáš dost staromódně jako nějaká babka.“ Z dceřina pokoje jsem odpochodovala rovnou ke svému šatníku, odkud jsem začala vytahovat různé halenky. Džíny jsem měla nové,
Zena, kterou jsem byla.indd 20
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
21
ten typ kalhot z reklam určený pro ženy středního věku, které nenápadně zvedají zadek. Ty babkovské určitě nejsou. Zamyslela jsem se nad volbou halenky. Průsvitná by odhalila široká ramínka podprsenky, která mi podpírala ňadra velikosti G jako lešení; co kdyby mi spadla do servírovaných hamburgerů? Co hedvábná vestička? Ne, prozradila by plandavou kůži na pažích. Měla jsem sto chutí požádat Hannu o radu, ale rozmyslela jsem si to, protože její poznámky fungovaly na moje sebevědomí jak kbelík ledové vody. Nakonec jsem zvolila halenku s dlouhými rukávy a volánky podél přední légy, které mi na břiše zamaskovaly faldy. Kdybych tak v Hannině věku tušila, že už nikdy nebudu vypadat tak dobře, nevybírala bych si oblečení podle módní značky a střihu, ale podle toho, jak zdůrazní ploché bříško. Tryskem jsem seběhla dolů, chvatně nasypala do misek křupky a v duchu zalitovala, že Jack nekoupil i něco jiného než Pringles. Och bože, jak se mi stýskalo po mém dvacetiletém já! Tehdy jsem lokala brusinkový džus rovnou z krabice a zapila ho hltem vodky, opalovala se polonahá, smála se dlouho a hlučně a litovala všechny, kteří měli problém s mým chováním. Ale teď jsem si dělala těžkou hlavu kvůli prkotině, jako jsou brambůrky. Díkybohu se ve dveřích objevil Jack a vítězně třímal dvě plynové bomby jako válečnou kořist. „Máme kliku!“ Úleva z vědomí, že si Jack vzal na starost obří horu masa a já nebudu muset zachraňovat situaci v troubě, s níž jsem se nestačila seznámit, ve mně utlumila vztek nad jeho zdržením. Beztak bych nestihla říct ani slovo, protože vzápětí s desetiminutovým předstihem zadrnčel zvonek. „Nesnáším lidi, co chodí moc brzy.“ Jack se zachechtal. „Ještěže jsi všechno stihla připravit. Ber to z té lepší stránky, jako že se vůbec někdo objevil.“ Se vstřícným výrazem jsem otevřela dveře. Na prahu stála žena něco přes třicet; byla tak vysoká, že jsem se na ni dívala v záklonu. V ulici se našlo pár rodin, s nimiž jsme se ještě neseznámili, proto jsem jí podala ruku a rozjařeně vyhrkla: „Zdravím, já jsem Gisela. Vy jste z čísla sedm? Nebo snad třináct?“
Zena, kterou jsem byla.indd 21
04.05.20 19:19
22
KERRY FISHEROVÁ
Žena se hlasitě a s převahou rozesmála, jako by se už před lety rozhodla považovat svou nadprůměrnou výšku za výhodu. „Ne, nejsem sedmička ani třináctka!“ Čekala jsem, že dodá: „Bydlím přímo naproti – mám dvě dcerky,“ nebo „Číslo patnáct s klučíkem, co celý den jezdí ulicí na kole sem a tam.“ Žena se však odmlčela, jako by naopak čekala něco ode mě. Měla jsem pocit, že mě zkoumá od hlavy k patě, i když celou dobu nespouštěla pohled z mé tváře. „Vy jste jistě Ollieho matka. Já jsem Natalie.“ Měla jsem jasno. Samozřejmě jsem si domyslela, že to je jeho děvče. „Natalie. Nat.“ Ale přesto jsem pořád čekala, až od ní uslyším, že je jeho lektorka, šéfka nebo já nevím co, kámoška z fitka, osobní trenérka, fyzioterapeutka. Tahle metr osmdesát vysoká ženská, nejmíň o deset let starší než Ollie, v luxusních rudých pouzdrových šatech a sandálech na klínu, z nichž čouhaly rudé nehty hýčkané profesionální pedikúrou, prostě vůbec nezapadala do mých představ o Ollieho děvčeti. Potlačila jsem nutkání nakouknout jí za záda, zda nespatřím útlou osůbku v odrbaných džínech a s rozevlátou plavou hřívou. Naklonila hlavu k rameni a oznámila mi se sebejistotou, ze které čišela neskonale bohatší zkušenost než čerstvá známost ze studentského večírku: „Jsem Ollieho přítelkyně.“ Měla jsem co dělat, abych nevyhrkla: „Co zrovna vy, u všech čertů, provádíte s mým synem? Je to ještě chlapec. Beze mě si neumí dát do kupy ani sportovní výstroj. K zubaři ho dodnes musím objednávat já! Nehty na nohou si nikdy neostříhá dřív, dokud se mu neproklubou skrz ponožky!“ Místo toho jsem ženě jen potřásla rukou tak nadšeně, až jí obličejem přelétl zaskočený výraz. „No ano! Říkal, že se ukážete. Ráda vás poznávám!“ Bůhví, jak jsem se dokázala ovládnout natolik, abych ji zvládla představit Jackovi a přitom mu pohledem naznačit, ať, proboha, dělá jakoby nic. Pak jsem drmolivě zahlaholila: „Ollie je venku na zahradě. Zavedu vás tam.“
Zena, kterou jsem byla.indd 22
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
23
Sotva se objevila na verandě, rozzářil se radostí. Chvilku trvalo, než od ní dokázal odtrhnout oči a tázavě pohlédnout na mě. Ovšem tak snadno jsem se nachytat nedala, nabídla jsem ženě něco k pití a prchla do domu, abych skleničku donesla. Panebože, ať je to jen přechodné poblouznění.
Zena, kterou jsem byla.indd 23
04.05.20 19:19
5. KAPITOLA Sally sobota 8. července
Chrisův Facebook: Fotografie s Chrisem, který drží láhev šampaňského, a Sally v bílých džínových šatech. Popisek: Vyrážíme na grilování k novému sousedovi. Šampaňské ospravedlněno několikanásobně, souhlas? #Kazdazaminka #NádhernapaniGastrellova
Sešla jsem do přízemí a Chris při pohledu na mě obdivně hvízdnul. „Ty nové šaty jsou bomba! Seknou ti.“ Vytáhl mobil. „Mládenci v práci se pominou závistí. Tumáš, podrž ten šampus.“ Přitiskl se ke mně ramenem. Natočila jsem láhev, aby na záběru byla k rozeznání viněta s nápisem Taittinger. Ani nevím, proč mě tak popuzuje, když Chrise miluju i pro jeho posedlost, s jakou odmítá levná vína. Už na samém začátku soužití, dávno předtím, než jsme se mohli řadit k zámožné třídě, jsem milovala jeho košile s diskrétním logem kvality. Dnešek nepředstavoval žádnou výjimku. Bílá polokošile Raplh Lauren, dokonale padnoucí kraťasy, letní polobotky. Chris netušil, co jsou sandály či pestré havajské košile. „Ukaž!“ seberu mu mobil. „Může to na Facebook?“ „Ujde to. Ale radši pojď, ať tam nepřijdeme poslední.“ „Jo, obrovská škoda propást pár připálených hamburgerů.“
Zena, kterou jsem byla.indd 24
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
25
„Takhle nemluv. Možná se spřátelíme s pár místními. Bylo by fajn skočit si ke známým na skleničku jen o pár domů dál a netáhnout se taxíkem až do města.“ Upravila jsem si vlasy před zrcadlem a ani jsem nepotřebovala Chrisovu připomínku, abych si všimla, že mám odrostlé kořínky. „Nejradši tě mám jenom pro sebe. V pondělí zase zmizíš, ne?“ nadhodil Chris, jako bych vyrážela na dámskou jízdu, a ne ve své roli mezinárodního nákupčího vína na služební cestu do Ribera del Duero. Slovo „mezinárodní“ mám na vizitce už přes pět let, ale Chris to bere jako osobní urážku, třebaže jeho zaměstnání v globální logistické firmě ho odvádí za hranice stejně často jako mě. Maličko dotčeně jsem broukla: „Takže bych se stala maminou na plný úvazek? Pak bys měl jistotu, že bych nikdy nemusela jezdit na služební cesty.“ Chrisovi to moje pošťouchnutí nestálo ani za zamyšlení. „Co nevidět by ses ukousala nudou. Neumím si představit, jak se ti kolem nohou ometá houf spratků. To věčné malování a pečení narozeninových blbůstek by tě dohnalo k šílenství!“ Pronesl to s jistotou, jako bych byla zrůda bez mateřského instinktu, která by do dětí jen mlátila rákoskou. Vlastně si nevzpomínám, jak jsme došli k dohodě, že se obejdeme bez dětí. Nikdy jsme to spolu konkrétně neprobírali. Prostě ta nepsaná a nevyřčená dohoda se nepozorovaně stala součástí našeho životního stylu, o níž se nepochybovalo stejně jako o placení pojistky za dům. Zpočátku jsme na děti ani nepomysleli; byli jsme mladí a ctižádostiví, rychle jsme šplhali po kariérním žebříčku a zajetý způsob života nás ukolébal do neochoty na tom cokoliv měnit. Postupem času jsem si pořád míň uměla představit, že Chrisovi oznámím: „Chci dítě!“, když on sám znal čokoládou upatlaná batolata jen přes sklo výlohy, když jsme míjeli cukrárnu. Podal mi keramickou nádobku s levandulí, kterou jsem koupila pro Giselu. „Výborně, můžeme jít! Pokud to bude nuda, vymluv se, že si ještě musíš sbalit na služební cestu.“ Vyšla jsem na příjezdovou cestu rozžhavenou červencovým žárem, který mě pálil i skrz podrážky sandálů. Chris mumlal něco o tom, že
Zena, kterou jsem byla.indd 25
04.05.20 19:19
26
KERRY FISHEROVÁ
pokud na zahradě bude skákací hrad, rovnou se vrátí domů. Mně však sálající slunce, křik dětí v zahradách a cákání v bazénech připomínalo dětství. Maminka vychází z domu s ledovými lízátky, která vyrobila z pomerančového džusu, tatínek vyrývá drny v trávníku, abych si s kámoši mohla na ohýnku opéct klobásy. Ležím na zahradním lehátku namazaná opalovacím krémem a odmítám jít do stínu, dokud nebudu aspoň trochu připálená. Přála bych si, aby moje děti měly stejné vzpomínky. Tedy bez toho spálení, což by při dnešních krémech s faktorem 50 beztak nehrozilo. Zazvonila jsem na zvonek a připravila se, jak v duchu pohrdavě odbydu dotaz, zda mám děti. V hlavě mám tajnou mučírnu pro všechny, co tu otázku vytasí navzdory absenci důkazů, že bych se kdy rozmnožila. Co kdybych porodila mrtvé dítě? Potratila? Dítě mi tragicky zemřelo? Nasadila jsem mejdanový výraz a pozdravila se s Giselou, jež nás zavedla do zahrady, srdečná, a vůbec ne vystresovaná, jak bych při nájezdu desítek cizích lidí do mého soukromí byla já. Mávnutím přivolala mladíka s podnosem sklenic plných šampaňského. Měl Giseliny zářivě modré oči, takže to musel být její syn. „Tohle je Ollie. Právě přijel z univerzity na prázdniny.“ Podala nám sklenky a vzápětí se rozběhla zpátky ke dveřím, protože se zvonek opět rozdrnčel. Ollie se omluvil, že nám nemůže podat ruku, ale zato prý ho čeká zářivá budoucnost číšníka. Chris okamžitě nadhodil udičku: „Jaký obor studujete?“ V duchu jsem zadoufala, že se mladík nespecializuje na středověkou poezii, protože pod maskou zájmu by ho Chris zahnal do kouta otázkami, jak se chce do budoucna uživit. Chris rozhodně nebyl ten typ, který by běžel za duhou, pokud by na jejím konci nečekala záruka v podobě hrnce zlata. „Právě jsem dokončil třetí rok oboru strojírenství v Bathu i s praxí. Rád bych sehnal místo kolem ropných vrtů, nebo tak.“ Jedna nula pro Ollieho. Unikl Chrisovu kázání o nutnosti „smysluplné specializace“. Ollie s námi ještě prohodil pár slov, načež se rozhlédl a omluvil se, že musí roznášet pití.
Zena, kterou jsem byla.indd 26
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
27
Chris ukázal na odcházejícího mladíka bradou. „Docela milý mladíček, co říkáš? Rozhodně ne typický namyšlený student.“ Nejradši bych s ním zatřásla. Z Chrisova postoje by člověk usoudil, že děti jsou jenom obří vysavač peněz. Při setkání s mládětem, které ho příjemně překvapilo, dával najevo stejný úžas, jako by narazil na exemplář zvířete, jež podle jeho soudu už dávno vyhynulo. Vzápětí se přihnala Gisela a vlekla mou sousedku, se kterou jsem zatím nemluvila; jen jsme na sebe vždy kývly přes plot. „Seznamte se s Kate a její dcerou Daisy. Bože, zase ten zvonek! Vydržte, hned jsem zpátky.“ Kate byla Giselin pravý opak; typ ženy, která mlčky poslouchá vášnivou diskusi o velmi specializovaném tématu, aby nakonec stručně dala přítomným najevo, že ze zmíněného oboru má doktorát, a dvěma větami na dané téma udělala ze všech diskutujících osly. Bylo mi jasné, že Chris bude chtít ženské společnosti uniknout, aby si mezi přítomnými vytipoval úspěšného podnikatele, ze kterého by se mohl vyklubat „užitečný kontakt“, nebo dokonce „chlápek, co má zájem o obchod“. Obrátila jsem se k Daisy v masochistickém pokusu předvést, jak to umím s mládeží. „Ještě studuješ, Daisy?“ „V srpnu nastoupím na kolej, abych dokončila poslední rok před závěrečnými zkouškami.“ „V polovině studia měnit školu? To bude náročné.“ Dívka rychle pohlédla na Kate. „Mně to nevadí. Vyučují stejné jazyky jako moje stará škola.“ Čekala jsem, že matka či dcera vysvětlí, proč se stěhovaly v tak nevhodnou dobu, ale když mlčely, nadhodila jsem: „A jaké jazyky studuješ?“ Teď si pospíšila Kate: „Nejlíp ti jde španělština, ne?“ Daisy zamračeně přikývla: „A k tomu mám i francouzštinu a psychologii.“ Minutka ticha. „To je zajímavá kombinace. S těmi černými vlasy a olivovou pletí tě klidně můžou považovat za Španělku. Nebo za Východoevropanku, máš nádherně tvarované lícní kosti.“
Zena, kterou jsem byla.indd 27
04.05.20 19:19
28
KERRY FISHEROVÁ
Kate odpověděla za Daisy: „Nejspíš by se u nás našel nějaký exotický předek.“ Zatěkala očima kolem dokola. Zřejmě toužila po útěku stejně jako Chris. „Daisy, nechceš se optat, zda Giselina dcera nepotřebuje pomoc s naléváním drinků?“ Daisy protáhla obličej. I já jsem poznala, že se necítí dost sebejistě, aby se šla s Hannou sama seznámit. Kate ji však nekompromisně postrčila jak zlobivé batole, které se zdráhá najít si kamarády na pískovišti. Dopila jsem zbytek šampaňského a ukázala Kate prázdnou sklenku. „Půjdu s tebou, Daisy, a nechám si dolít – tahle kapka mi stačit prostě nemůže.“ Ignorovala jsem Chrisův signál „Nenechávej mě tady s tou kozou!“ Už na odchodu jsem zaslechla jeho otázku: „Pracujete?“ Pokud ne, odtrhne se od Kate dřív, než se vrátím, a cestou domů si vyslechnu přednášku na téma „O čem se mám, proboha, bavit s ženskou v domácnosti?“ Nikdy se mi nepovedlo přesvědčit ho o tom, že celodenní péče o děti není nic snadného. Naštěstí jsem ještě zachytila Kateinu odpověď: „Jsem paramedik.“ Tak to Chris bude ve svém živlu. Považoval se za experta a tvrdil, že zdravotní pojišťovny by ušetřily miliony, kdyby nemocnice ošetřovaly jen pacienty s legálními doklady a pojištěním, a navíc přestaly proplácet prkotiny typu infuze. Bylo mi jasné, že využije příležitost a zkusí z Kate vytáhnout nějakou radu ohledně svých žaludečních nevolností, jež ho poslední dobou trápí, jen aby nemusel k lékaři. Cestou k Hanně mě Daisy zaskočila otázkou na moje zaměstnání. „To musí být báječné, dostat se každých pár týdnů někam do zahraničí. A to budete cestovat i teď, když jste se přestěhovala sem?“ „Ne tak často, jak bych chtěla. Obvykle objíždíme veletrhy a kromě toho navštěvujeme i vinařské podniky a vinohrady, které nás zaujmou. Ovšem tentokrát vyrážím do nové vinařské oblasti v argentinské Chapadmalal, tak jsem si vyšetřila i pár dní na Buenos Aires, protože je poblíž.“ „V Buenos Aires vlastně žije můj táta.“ Konec věty dívka dořekla váhavě, jako by jí ta poznámka ujela.
Zena, kterou jsem byla.indd 28
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
29
„Páni. Jak často se vídáte? Už jsi ho navštívila?“ Daisy zrudla. „Ještě ne.“ Všimla jsem si, že mi na první otázku neodpověděla. Matka i dcera zřejmě necítily povinnost prozradit o sobě cizím lidem úplně všechno. K dalšímu vyptávání jsem beztak nedostala šanci, protože Giselina dcera nám s překypujícím sebevědomím vpadla do hovoru, jako by se považovala za nejdůležitější osobu v místnosti. „Ahoj, já jsem Hanna!“ Usmála se na Daisy. „Tys hodila řeč s Olliem hned toho dne, co jsme se přistěhovali, viď? Jsem strašně ráda, že je tady v ulici taky někdo v mém věku. Když naši přišli s nápadem, že se odstěhujeme do uzavřeného areálu, měla jsem děsný strach, že tam budu uvězněná s houfem důchodkyň.“ Daisy se usmála; nepůsobila přímo plaše, ale čišela z ní ostražitost, která mile kontrastovala s Hanniným překypujícím nadšením, jelikož právě dokončila školu a čekaly ji každodenní mejdany až do srpna, kdy měla nastoupit na Exeterskou univerzitu. Ani se nepokusila zatáhnout mě do hovoru a začala s Daisy probírat nejlepší kluby v okolí. „Už ti bylo osmnáct? Až příští rok v červnu? To je smůla, že jsi nejmladší v ročníku. Zkusíme ti sehnat falešný průkaz totožnosti, protože do klubu Shalimar tě bez něj nepustí. Znám chlápka, co za dvacet babek prodává řidičský průkazy na cizí jméno. Nejlepší to tam je ve čtvrtek večer, to mají pití za polovic.“ Udivilo mě, že Hanna vede tento rozhovor bez sebemenších zábran přímo přede mnou. Daisy žmoulala lem výstřihu. „Ve čtvrtek má mamka odpolední a dost jí vadí, když nejsem doma.“ „V kolik končí?“ nadhodila jsem. Daisy pokrčila rameny. „Tak, různě. Měla by končit o půlnoci, ale když se zdrží předání služby, zůstane v nemocnici někdy až do jedné, občas do dvou v noci.“ Hanna se lehce ušklíbla, jako by rodiče považovala za bezvýznamnou obtíž. Mimoděk mi uklouzla otázka: „A nevadí ti trávit večery o samotě?“ Daisy nakrčila nos. „Ani ne. Jsem na to zvyklá.“
Zena, kterou jsem byla.indd 29
04.05.20 19:19
30
KERRY FISHEROVÁ
Zkusila jsem si představit, v kolika letech ji Kate začala nechávat večer bez dozoru. „Vidíš, to já jsem dost nervózní, když Chris musí odjet. Kdybys měla chuť, klidně můžeš zaskočit k nám. Máme volnou ložnici.“ Poděkovala s výrazem člověka, kterého by ani ve snu nenapadlo požádat o pomoc. „Smím?“ Hanna mi dolila skleničku, a když s Daisy zavedla hovor na oblíbenou hudbu, došlo mi, že si mám jít po svém. Daisy po mně pokukovala, jako by mě chtěla do konverzace zatáhnout, ale Hanna mi svou rázností připomínala skupinu spolužaček ze střední školy, které se nechovají přímo nepřátelsky, ale ani na vteřinku vám nedají naději, že by vám někdy dovolily být jednou z nich. Jestli budu mít někdy dceru, vychovám ji tak, aby se přátelila s každým. Na vteřinku jsem se zastavila a snažila si srovnat v hlavě, že někdo dvojnásobně mladší než já se opováží mi nařídit, s kým se mám právě bavit, ale nakonec jsem zamířila zpátky za Chrisem. Objal mě kolem pasu: „Kate mi právě laskavě nabídla, že dohlédne na náš dům pro případ, že bychom na služební cestu odjeli oba naráz.“ Kate se ke mně naklonila s náznakem naléhavosti, jako by se chtěla soustředit na každé mé slovo a neodbýt zalévání květin jen jednou stručnou větou. „Zřejmě máte báječné zaměstnání, když vám umožňuje létat po celém světě. Určitě máte úžasné zážitky.“ Zmínila jsem se, že nedávno jsem navštívila městečko Laguardia uprostřed španělského regionu Rioja, plné starých barů a obklopené vinohrady. „Když si mě na Facebooku přidáte mezi přátele, můžete si prohlédnout fotky.“ Kate zavrtěla hlavou, jako bych jí nabídla vzájemnou výměnu pornografie. „Nejsem na sociálních sítích.“ Chris obrátil oči vzhůru. „Nechápu lidi, kteří nejsou v dnešní době na sociálních sítích. Skvělý způsob, jak zůstat s lidmi v kontaktu.“ Popravdě víc než se mnou se bavil s lidmi, se kterými se už deset let nesetkal. Kate si založila paže na prsou. „Možná. Pro mě to ale není přínos. Bůhví, že nemůžu sdílet nic zajímavého, leda fotky z nemocnice, jak
Zena, kterou jsem byla.indd 30
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
31
tam kmitám koncem směny. Sally to má s cestami do exotiky přece jen trochu jiné.“ Chris využil příležitosti. „Pořád Sally říkám, že by měla zvolnit a ty cesty omezit.“ Nesnášela jsem, když se Chris snažil prosadit svou s přispěním cizích lidí. Pečlivě jsem si ohlídala neutrální tón, aby Kate nepoznala, že tohle téma je u nás problém: „Vždyť ani zdaleka necestuju tolik jako ty.“ „Ale ty býváš pryč delší dobu. Já většinou zmizím jenom na pár dní.“ Kate to napětí zřejmě vycítila, protože vyhrkla: „Víte, rovnováha se hledá při každé práci těžko. Abych mohla s Daisy strávit tři večery týdně doma, beru dvě opravdu dlouhé směny. Vadí mi, že po jejím odjezdu na kolej ji ztratím z dohledu.“ „Poslyšte, když jí večer bude smutno, může klidně skočit k nám. Na hosty si potrpíme.“ Koutkem oka jsem zahlédla, jak Chris svraštil obočí. Naštěstí Kate moji nabídku odmítla. „Děkuji oběma, ale Daisy prozatím nic měnit nebude. Je šikovná a samostatná, umí si poradit.“ Hlavně proto, aby si Chris nenamlouval, že má ve všem navrch, jsem ještě chabě dodala: „Každopádně na naši nabídku nezapomeňte. Těžko můžete odběhnout od zraněných při autonehodě jen kvůli chystání večeře, že?“ „Asi vás to udiví, ale k bouračkám máme mnohem méně výjezdů, než byste myslela. Většinou řešíme bolesti břicha; nejčastěji jde o střevní chřipku nebo otravu z jídla,“ prohodila Kate se stejnou rázností, s jakou nás informovala o Daisyině samostatnosti. Chris předvedl svůj typicky neupřímný smích. „Neumím si představit, jak by to fungovalo u nás, kdybychom měli děti. To by se pak Sally musela rozloučit se svým povoláním.“ Občas jsem měla dojem, že jsem se provdala za bachaře. Byla jsem si jistá, že Kate má stejný názor a jen žasne, co na něm vidím. Nestála jsem o její soucit, nechtěla jsem, aby můj život považovala za nenaplněný právě proto, že nemám děti. „Všechno je otázka dohody,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. Nesnášela jsem, když lidi v duchu spekulovali, zda vina za naši bezdětnost leží na mně, nebo na Chrisovi.
Zena, kterou jsem byla.indd 31
04.05.20 19:19
32
KERRY FISHEROVÁ
Kate nehnula brvou, a protože jsem netušila, zda se tváří lhostejně či nesouhlasně, z nervozity jsem začala horečně argumentovat. „Mít rodinu dnes přece neznamená, že se žena musí vzdát zaměstnání. Je mnohem snazší přizpůsobit si pracovní dobu. V naší firmě je řada žen s třídenním pracovním týdnem, protože v péči o děti se střídají s jejich otcem.“ „S tím jdi k šípku,“ mávl Chris lhostejně rukou. „To spolehlivě zabije kariéru oběma.“ Zaboha jsem si nemohla vzpomenout, kdy ve mně Chrisovy názory začaly budit pocit trapna. Dřív mě bavilo, že špičkováním čeřil pokojnou atmosféru večírků, ale když už vytočil opravdu všechny a konzervativní názory ostatních ho začaly nudit, pokaždé smířlivě zvedl sklenku a s milým úsměvem prohlásil: „Shodneme se, že se neshodneme.“ Postupem doby však jeho názory ztrácely na přesvědčivosti a začaly připomínat šablonovitá hesla z transparentů. Kate klidně usrkávala ze sklenky, jen oči prozrazovaly ostražitost, jako by si v duchu projížděla klišé z novinových článků o otcích na mateřské dovolené. Díkybohu kolem nás prošla žena, jejíž vzhled jí zřejmě po celý život otvíral všechny dveře i srdce, a z podnosu nabízela miniaturní bruschetty. Zaskočilo mě, že má na zápěstí vytetovanou včelu, a vzápětí jsem si uvědomila, že mluvím jako moje matka: „Nechápu, proč se dnešní mladé dámy potřebují takhle zohyzdit.“ Zajímalo by mě, zda ženy jako ona – s plavou hřívou spadající v záplavě kudrnek, se svěží pletí a útlými boky – mají snazší život než všednější typy jako já. Bez ohledu na to jsem ji však uvítala s takovým nadšením, jako bych potkala starou známou. „Ve kterém čísle bydlíte?“ zeptala jsem se. Vyprskla smíchy. „Líbí se mi, jak jsme se všichni změnili na čísla. Jsem z pětky – Sophie –, ale dům ve skutečnosti patří mé kamarádce. Hlídám ho, než se za pár měsíců vrátí z Austrálie. Já sama se budu stěhovat do novostavby na opačném konci města, vedle staré pekárny.“ Odmlčela se a zastrčila si plavou kadeř za ucho. „Ale bydlení tady se mi líbí. S těmi rodinami v okolních domech se člověk cítí v bezpečí, i když
Zena, kterou jsem byla.indd 32
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
33
je sám. Ještě nikdy jsem si při odchodu z domova netroufla nechat francouzské okno dokořán jako tady… Ani v Londýně ne.“ „Chcete naznačit, že po rozmnožení se člověk stane mravnějším?“ zeptal se Chris mírně popuzeně. Sophie se zasmála. „Ještě jsem neměla šanci to zjistit. A vy?“ Zkusila jsem zachytit jeho pohled, zabránit tomu, aby se bolavé místečko v hloubi našeho manželství změnilo na boxovací pytel. „Nemám děti, ale navzdory tomu nekradu auta a nevloupávám se do domů v sousedství.“ Sophie nezalezla do krunýře jako já, když si cizí člověk vyloží můj vtípek jako urážku. Prostě jen hrdě zvedla bradu a prohlásila: „Nic takového jsem nenaznačila.“ Chris pokrčil rameny, jako by mu bylo naprosto jedno, co si o něm Sophie myslí. Sophie povytáhla obočí stylem: „Trhni si, bručoune.“ Pocítila jsem důvěrně známé svírání v útrobách, nervózní touhu ihned všechno urovnat, i když jsem nic nezavinila. „Pracujete někde poblíž?“ „Ano, právě jsem si otevřela veterinární praxi poblíž Albert Park.“ Chris prudce vzhlédl. „Skvělé! Ideální pro ženu, zvlášť ve vašem věku.“ Chris očividně nevynechal jediný bod ze svého seznamu pohrdavých urážek, které měl připravené pro ženy na večírcích. Obrátila jsem se ke Kate a zoufale se pokusila zamluvit Chrisovu hloupou poznámku: „Daisyin otec žije pořád ještě v Argentině?“ Kateina odpověď: „To doufám!“ zazněla s tak neomaleným důrazem, že jsem ji rázem přestala považovat za člověka, který se nikdy nedá vyvést z klidu.
Zena, kterou jsem byla.indd 33
04.05.20 19:19
6. KAPITOLA Gisela sobota 8. července
Fotografie: Jack stojí vedle hory přichystaných klobás v hloučku mužů a spolu s nimi zvedá láhev piva k přípitku. Popisek: „A jde se grilovat!“ #sefkucharJack #VladceGrilu
Kdykoliv jsem se zastavila u Jacka s připomínkou, ať se pustí do grilování dřív, než se všichni hosté svalí opilí do záhonků, vždycky jen přikývl a zavrčel: „Právě jdu na to.“ Jenomže, sakra, nešel, ale nalil si další pivo a pustil se s dalším chlápkem do debaty o kladech bitcoinu, nebo – aspoň podle toho, co jsem zaslechla – o hi‑fi veřejných záchodcích s kompostérem, které instaluje na parkovištích karavanů Painted Wagon. V půl třetí jsem dospěla do stavu, kdy jsem s kamenným úsměvem jen skřípala zuby. Jack ho po dvaadvacetiletém manželství znal dost dobře, aby ho to vyburcovalo k akci. Kývnutím k sobě přivolal Chrise. „Poslyš, ty vypadáš jako typ, co se vyzná v grilování, kamaráde.“ „Čirou náhodou mi Sally loni koupila gril k narozeninám, takže nějaké základy zvládám. Přinejmenším dokážu uhlídat burgery před připálením.“ Cestou kolem mě Jack zuřivě sykl: „Kristepane, tos mi neřekla, že jsi pozvala Jamieho Olivera. Teď abych poslouchal podělaný lekce z grilování!“
Zena, kterou jsem byla.indd 34
04.05.20 19:19
ˇ ZENA, KTEROU JSEM BYLA
35
Protože Jack teď nedělal nic jiného, než že plácal po zádech lidi, které viděl poprvé v životě, Chris se stal mou jedinou nadějí, jak dostat na stůl něco, co nebude zvenčí spálené a uvnitř syrové. S Jackem okamžitě našli společné téma, a sice auta. Jack halasně vykládal: „Líbí se mi červený lotus, kámo. To je krása! Ale člověk jich moc nepotká.“ Rozhovor přešel k porovnání výkonu motoru Chrisova lotusu a Jackova jaguaru, takže jsem ty dva opustila a zamířila k Sally s Kate. „Jsem štěstím bez sebe, že váš manžel umí grilovat.“ „Ano, rád vaří. V kuchyni vládne většinou on.“ Vždy se mě zmocnila posvátná úcta před každou ženou, která si dokázala najít manžela se schopnostmi hospodyňky. „Toho si přivažte na řetěz. Jack bez dohledu maximálně nasype vloč ky do misky.“ Sally můj nedostatek vlastnické hrdosti neskrývaně zaskočil. Nechápala jsem ženy, které svého manžela považují za ztělesněnou dokonalost. Copak je manžel k něčemu jinému, než abychom na něho sváděly všechny hříchy světa? Bylo jen otázkou času, kdy Jackovi omlátím o hlavu, že se Ollie ztrapnil, když domů přivedl ženu, které – podle Hannina zkušeného odhadu – bylo čtyřiatřicet. Věkem měla blíž ke mně než k Olliemu. Sallyino pohoršení a alkohol, který jsem vypila, ve mně odstartovaly touhu šokovat. „Dokud byly děti maličké, věčně jsem nezvládala vařit a uklízet. Tvrdím, že nabídku restaurací s rozvozem jídla bych tehdy odříkala i ze spaní. Mám dojem, že Hannino první slovo bylo placka naan.“ Sally se upjatě pousmála, jako by souhlasila, že cokoliv jiného než batátové pyré posypané chia semínky je absolutní mateřské selhání. Kriste, stačilo jí ohlédnout se po Olliem, který teď Natalie objímal kolem pasu. Připadalo mi to zvrácené, a navíc jsem to brala jako připomínku svého selhání v mateřské roli. Proboha, která dospělá ženská dokáže najít zalíbení v mladíčkovi, který by si ani pořádně neumyl uši, kdybych za ním neběhala s žínkou! Kate přerušila moje sebemrskačské myšlenky poznámkou: „Kdybyste se narodila v Evropě, vaše děti by se stravovaly jenom venku. Sally
Zena, kterou jsem byla.indd 35
04.05.20 19:19